Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Hospodinem byl náš Pán třetího dne vzkříšen z mrtvých — jako „první z těch, kdo zesnuli“,
vzor všech vzkříšených spravedlivých, jejichž „tělo poníženosti“ promění „v podobu těla
své slávy“. 1. Korintským 15,20; Filipským 3,21. {VDV 263.1}
Podobně se musí splnit předobrazy, které ukazovaly na jeho druhý příchod, a to v době,
kterou naznačuje symbolická starozákonní bohoslužba. V mojžíšovském řádu se očištění
svatyně neboli velký Den smíření konal podle židovského kalendáře desátého dne sedmého
měsíce (3. Mojžíšova 16,29-34). Tehdy velekněz, když vykonal smíření za celý Izrael, a
očistil tak svatostánek od hříchu, vyšel a požehnal lidu. Domnívali se, že podobně se zjeví
Ježíš Kristus, náš Velekněz, aby očistil zemi od zkázy způsobené hříchy a hříšníky, a obdaří
svůj čekající lid nesmrtelností. Desátý den sedmého měsíce — Den smíření, dobu očištění
svatyně —, který v roce 1844 připadl na 22. říjen, začali proto považovat za datum příchodu
Ježíše Krista. Tento závěr byl v souladu s výše zmíněným zjištěním, že období 2,300 dní
skončí na podzim, a působil tudíž velice přesvědčivě. {VDV 263.2}
V podobenství uvedeném v 25. kapitole Matoušova evangelia následuje příchod ženicha
po době čekání a spánku. To jen doplňovalo právě uvedené důkazy jak z proroctví, tak i ze
starozákonních předobrazů. Toto vše významně umocnilo přesvědčení tisíců věřících, kteří
hlásali „půlnoční volání“. {VDV 263.3}
Charakteristika hnutí z roku 1844
Toto hnutí se přehnalo zemí jako přílivová vlna. Šířilo se od města k městu, od vesnice k
vesnici, i na samoty, až plně vyburcovalo čekající lid. Svým poselstvím ničilo fanatismus,
jako vycházející slunce rozpouští ranní jinovatku. Mizely pochybnosti a nejistota — srdce
věřících naplnila naděje a odvaha. Hnutí se zbavilo všech extrémů, které se projevují všude
tam, kde se lidské vzrušení nenechá ovládat Božím slovem a Božím Duchem. Podobalo se
oněm obdobím pokory a návratu k Pánu, která prožíval starý Izrael, když jej Bůh káral ústy
svých proroků. Neslo charakteristické rysy, jimiž se Boží dílo vyznačuje ve všech dobách.
Neprojevovalo se v něm extatické nadšení, ale spíše opravdové zpytování srdce, vyznání
hříchů a odmítnutí „světa“. Lidé chtěli být připraveni na setkání s Pánem, vytrvale se
modlili a bezvýhradně se odevzdali Bohu. {VDV 263.4}
Miller o tomto hnutí napsal: „Neprojevuje se v něm velká radost, ta jako by se odkládala
pro budoucnost, kdy bude nebe a země spolu jásat v nevýslovné radosti a v dokonalé slávě.
Také se zde nekřičí — čeká se spíše na volání z nebe. Ani zpěváci nezpívají — i oni čekají,
až se budou moci připojit k andělským sborům… Nedochází k citovým rozporům, všichni
jsou jednoho srdce a jedné mysli.“ (Bliss, str. 270.271) {VDV 264.1}
Jiný účastník hnutí podal toto svědectví: „Všeobecně vyvolalo hnutí důkladné zpytování
srdcí a pokoru před Bohem; lidé přestali milovat věci tohoto světa, vyznávali své hříchy a
opravdově prosili o milost a odpuštění; utichly spory a nepřátelství. Podobnou hloubku
pokory a oddanosti jsme nikdy předtím nezažili; jak Bůh předpověděl prostřednictvím
242