Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
příchodu Mesiáše a zcela jednoznačně předvídalo i jeho smrt; není tedy divu, že se rabíni
snažili lidi odvést od studia této knihy, až nakonec vyhlásili klatbu nad každým, kdo by se
pokoušel vypočítat dobu příchodu Mesiáše. Další staletí prožili Židé v slepotě a zatvrzelosti,
přehlíželi milostivou nabídku záchrany a požehnání evangelia, ale i vážná varování před
nebezpečím, jemuž se vystavují odmítáním Boží nabídky. {VDV 250.1}
Stejné příčiny přinášejí všude stejné následky. Kdo úmyslně potlačuje vědomí
povinnosti, protože to odporuje jeho sklonům, ztratí nakonec schopnost rozlišovat mezi
pravdou a bludem. Jeho rozum se zatemní, svědomí otupí, srdce se zatvrdí a duše se odloučí
od Boha. Tam, kde lidé zlehčují nebo pohrdají poselstvím Boží pravdy, tam církev zahalí
temnota, víra a láska ochladnou, projeví se odcizení a rozkol; členové církve pak veškeré
své síly věnují záležitostem tohoto světa a hříšníci se ještě více zatvrdí ve svém odporu vůči
Bohu. {VDV 250.2}
Možnosti nápravy
Poselství prvního anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které oznamuje příchod Božího
soudu a nabádá k bázni a úctě před Bohem, mělo oddělit pravý Boží lid od zhoubného vlivu
světa a vyburcovat ho, aby byl schopen rozpoznat svůj zesvětačtělý a odpadlý stav. To bylo
varující poselství, a kdyby ho církve přijaly, mohlo dojít k nápravě špatností, které je
oddělovaly od Boha. Kdyby křesťané tuto zvěst přijali, pokořili se před Pánem a opravdově
se připravili na to, aby mohli obstát v Boží přítomnosti, projevil by se mezi nimi Boží Duch
a Boží moc. Církev by znovu dospěla k jednotě víry a lásky, jak ji prožívala za dnů
apoštolů, kdy věřící „byli jedné mysli a jednoho srdce“ a „s odvahou mluvili Boží slovo“,
kdy „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“. Skutky
4,32.31; Skutky 2,47. {VDV 250.3}
Kdyby formální následovníci Ježíše Krista přijali zvěst, která vychází z Božího slova,
dosáhli by jednoty, o niž se modlil Pán Ježíš a kterou apoštol označil za „jednotu Ducha ve
svazku pokoje“. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán,
jedna víra, jeden křest.“ Efezským 4,3-5. {VDV 250.4}
Takové požehnání přineslo adventní poselství lidem, kteří je přijali. Tito věřící přišli z
různých náboženských organizací, ale konfesijní přehrady padly; dali stranou, co je dělilo.
Přestali věřit v tisíciletou říši pokoje na zemi, protože to odporuje Písmu, opravili své
nesprávné názory na druhý příchod Pána Ježíše, zmizela pýcha a přizpůsobování se světu;
usilovali o nápravu křivd a vytvářeli nejniternější společenství — vládla mezi nimi láska a
radost. Jestliže toto učení tolik ovlivnilo těch několik lidí, kteří se s ním ztotožnili, mohlo
stejně zapůsobit i v životě všech ostatních. {VDV 251.1}
Církve však většinou poselství nepřijaly. Jejich duchovní, kteří coby strážci „izraelského
domu“ měli jako první poznat znamení Ježíšova příchodu, nerozpoznali pravdu ani z
proroctví ani ze znamení doby. Protože jejich srdce ovládaly světské tužby a ambice,
229