Cirkevni a Státní Militantni

Válka je největší věcí státu - je místem života a smrti; je cestou k přežití či zkáze. A tak je třeba ji zkoumat Pět vláken spřádá osnovu. Z nich splétáme plán; a rozplétáme podstatu strategie: (1) První se jmenuje Cesta; (2) druhé se jmenuje Nebe; (3) třetí se jmenuje Země; (4) čtvrté se jmenuje. (5) Vojevůdce páté se jmenuje Metoda Cesta sjednocuje mysl lidu s vládcem tak aby s ním dokázal zemřít tak aby s ním dokázal žít - bez ohledu na nebezpečí. … Metoda znamená důmysl a pořádek ve vedení důstojnictva v organizaci zásobování Zřejmé je pouze tolik: ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu stál na vítězství zřejmě promyslel mnoho způsobů plánu. Ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu nedokázal zvítězit nepromyslel dostatečný počet plánů Promyšlený plán přináší vítězství. Válka je především důmyslná lest: Válka je největší věcí státu - je místem života a smrti; je cestou k přežití či zkáze. A tak je třeba ji zkoumat Pět vláken spřádá osnovu. Z nich splétáme plán; a rozplétáme podstatu strategie: (1) První se jmenuje Cesta; (2) druhé se jmenuje Nebe; (3) třetí se jmenuje Země; (4) čtvrté se jmenuje. (5) Vojevůdce páté se jmenuje Metoda Cesta sjednocuje mysl lidu s vládcem tak aby s ním dokázal zemřít tak aby s ním dokázal žít - bez ohledu na nebezpečí. … Metoda znamená důmysl a pořádek ve vedení důstojnictva v organizaci zásobování Zřejmé je pouze tolik: ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu stál na vítězství zřejmě promyslel mnoho způsobů plánu. Ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu nedokázal zvítězit nepromyslel dostatečný počet plánů Promyšlený plán přináší vítězství. Válka je především důmyslná lest:

newcovenantpublicationsintl
from newcovenantpublicationsintl More from this publisher
07.04.2023 Views

Cirkevni a Státní Militantni Na jednom shromáždění presbyteriánské církve ve Philadelphii prohlásil pastor Barnes, který sloužil jako duchovní v jednom z největších sborů ve městě a byl autorem známého komentáře k Bibli, že „jako duchovní působí už dvacet let a s výjimkou posledního případu dosud nezažil slavnost večeře Páně, při které by nebyl do církve přijat větší či menší počet nových členů. Nyní se však neprojevuje žádné probuzení, žádné obrácení, není vidět, že by věřící rostli v milosti, nikdo nepřichází do mé pracovny, aby se mnou mluvil o svém spasení. S rozvojem podnikání, se stoupajícími vyhlídkami na rozkvět obchodu a průmyslu jde ruku v ruce i růst zájmu o tento svět. Tak je tomu ve všech církvích.“ (Congregational Journal, 23. května 1844) {VDV 249.2} V únoru téhož roku prohlásil profesor Finney z Oberlin College: „Můžeme konstatovat, že protestantské církve v naší zemi jsou všeobecně lhostejné nebo se stavějí proti jakýmkoli mravním reformám této doby. Existují dílčí výjimky, není jich však dost na to, aby se tento stav mohl výrazněji změnit. Máme ještě jiný přesvědčivý důkaz: Církvím všeobecně chybí oživení. Téměř všechno zachvátila hluboká duchovní otupělost, jak to potvrzuje i náboženský tisk celé země… Členové církví se do značné míry oddávají dnešní módě, spolu s nevěřícími se účastní různých nevázaných večírků, tanečních zábav, oslav atd. … Není třeba tento smutný jev dále rozvádět. Máme o tom dostatek důkazů a velice nás tíží, že církve upadají. Odešly daleko od Pána a Pán se vzdálil od nich.“ {VDV 249.3} Jiný pisatel v časopisu Religious Telescope podává následující svědectví: „Nikdy jsme nezažili tak všeobecný úpadek náboženství, jaký prožíváme nyní. Církev by se měla probudit a hledat příčinu tohoto stavu, protože každý, kdo miluje Boží církev, musí daný stav pokládat za neštěstí. Když sledujeme, jak málo lidí se skutečně obrací k Bohu, když jsme svědky bezpříkladné nevázanosti a zatvrzelosti hříšníků, musíme mimoděk zvolat: Přestal snad Bůh být milostivý? Zavřely se snad už dveře milosti?“ {VDV 249.4} Příčiny takového stavu musíme vždy hledat také v samotné církvi. Duchovní temnota, která postihuje národy, církve i jednotlivce, není způsobena tím, že by Bůh svévolně odňal svou milost, ale tím, že lidé odmítají nebo neberou vážně Boží poselství. Téměř exemplární příklad nabízejí dějiny židovského národa v Ježíšově době. Protože se zabývali pouze záležitostmi tohoto světa a zapomínali na Boha a jeho slovo, jejich chápání se zatemnilo a jejich srdce zachvátil materialismus a smyslnost. Proto nevěděli o příchodu Mesiáše a ve své pýše a nevěře Spasitele zavrhli. Ale ani tehdy Bůh nezbavil židovský národ možnosti poznat záchranu nebo mít na ní podíl. Ovšem lidé, kteří pravdu zavrhli, ztratili jakoukoli touhu po Božím daru. Považovali „tmu za světlo a světlo za tmu“ (Izajáš 5,20), až se světlo v nich změnilo v tmu, a byla to velká temnota. {VDV 249.5} Satanovi vyhovuje, když lidé zachovávají náboženské formy, aniž by se jim dostávalo opravdu živé zbožnosti. Po odmítnutí evangelia Židé i nadále horlivě dodržovali staré obřady, přísně hlídali svou národní jedinečnost, museli však doznat, že se mezi nimi už neprojevuje Boží přítomnost. Danielovo proroctví ukazovalo velice přesně na dobu 228

Cirkevni a Státní Militantni příchodu Mesiáše a zcela jednoznačně předvídalo i jeho smrt; není tedy divu, že se rabíni snažili lidi odvést od studia této knihy, až nakonec vyhlásili klatbu nad každým, kdo by se pokoušel vypočítat dobu příchodu Mesiáše. Další staletí prožili Židé v slepotě a zatvrzelosti, přehlíželi milostivou nabídku záchrany a požehnání evangelia, ale i vážná varování před nebezpečím, jemuž se vystavují odmítáním Boží nabídky. {VDV 250.1} Stejné příčiny přinášejí všude stejné následky. Kdo úmyslně potlačuje vědomí povinnosti, protože to odporuje jeho sklonům, ztratí nakonec schopnost rozlišovat mezi pravdou a bludem. Jeho rozum se zatemní, svědomí otupí, srdce se zatvrdí a duše se odloučí od Boha. Tam, kde lidé zlehčují nebo pohrdají poselstvím Boží pravdy, tam církev zahalí temnota, víra a láska ochladnou, projeví se odcizení a rozkol; členové církve pak veškeré své síly věnují záležitostem tohoto světa a hříšníci se ještě více zatvrdí ve svém odporu vůči Bohu. {VDV 250.2} Možnosti nápravy Poselství prvního anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které oznamuje příchod Božího soudu a nabádá k bázni a úctě před Bohem, mělo oddělit pravý Boží lid od zhoubného vlivu světa a vyburcovat ho, aby byl schopen rozpoznat svůj zesvětačtělý a odpadlý stav. To bylo varující poselství, a kdyby ho církve přijaly, mohlo dojít k nápravě špatností, které je oddělovaly od Boha. Kdyby křesťané tuto zvěst přijali, pokořili se před Pánem a opravdově se připravili na to, aby mohli obstát v Boží přítomnosti, projevil by se mezi nimi Boží Duch a Boží moc. Církev by znovu dospěla k jednotě víry a lásky, jak ji prožívala za dnů apoštolů, kdy věřící „byli jedné mysli a jednoho srdce“ a „s odvahou mluvili Boží slovo“, kdy „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“. Skutky 4,32.31; Skutky 2,47. {VDV 250.3} Kdyby formální následovníci Ježíše Krista přijali zvěst, která vychází z Božího slova, dosáhli by jednoty, o niž se modlil Pán Ježíš a kterou apoštol označil za „jednotu Ducha ve svazku pokoje“. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest.“ Efezským 4,3-5. {VDV 250.4} Takové požehnání přineslo adventní poselství lidem, kteří je přijali. Tito věřící přišli z různých náboženských organizací, ale konfesijní přehrady padly; dali stranou, co je dělilo. Přestali věřit v tisíciletou říši pokoje na zemi, protože to odporuje Písmu, opravili své nesprávné názory na druhý příchod Pána Ježíše, zmizela pýcha a přizpůsobování se světu; usilovali o nápravu křivd a vytvářeli nejniternější společenství — vládla mezi nimi láska a radost. Jestliže toto učení tolik ovlivnilo těch několik lidí, kteří se s ním ztotožnili, mohlo stejně zapůsobit i v životě všech ostatních. {VDV 251.1} Církve však většinou poselství nepřijaly. Jejich duchovní, kteří coby strážci „izraelského domu“ měli jako první poznat znamení Ježíšova příchodu, nerozpoznali pravdu ani z proroctví ani ze znamení doby. Protože jejich srdce ovládaly světské tužby a ambice, 229

<strong>Cirkevni</strong> a <strong>Státní</strong> <strong>Militantni</strong><br />

příchodu Mesiáše a zcela jednoznačně předvídalo i jeho smrt; není tedy divu, že se rabíni<br />

snažili lidi odvést od studia této knihy, až nakonec vyhlásili klatbu nad každým, kdo by se<br />

pokoušel vypočítat dobu příchodu Mesiáše. Další staletí prožili Židé v slepotě a zatvrzelosti,<br />

přehlíželi milostivou nabídku záchrany a požehnání evangelia, ale i vážná varování před<br />

nebezpečím, jemuž se vystavují odmítáním Boží nabídky. {VDV 250.1}<br />

Stejné příčiny přinášejí všude stejné následky. Kdo úmyslně potlačuje vědomí<br />

povinnosti, protože to odporuje jeho sklonům, ztratí nakonec schopnost rozlišovat mezi<br />

pravdou a bludem. Jeho rozum se zatemní, svědomí otupí, srdce se zatvrdí a duše se odloučí<br />

od Boha. Tam, kde lidé zlehčují nebo pohrdají poselstvím Boží pravdy, tam církev zahalí<br />

temnota, víra a láska ochladnou, projeví se odcizení a rozkol; členové církve pak veškeré<br />

své síly věnují záležitostem tohoto světa a hříšníci se ještě více zatvrdí ve svém odporu vůči<br />

Bohu. {VDV 250.2}<br />

Možnosti nápravy<br />

Poselství prvního anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které oznamuje příchod Božího<br />

soudu a nabádá k bázni a úctě před Bohem, mělo oddělit pravý Boží lid od zhoubného vlivu<br />

světa a vyburcovat ho, aby byl schopen rozpoznat svůj zesvětačtělý a odpadlý stav. To bylo<br />

varující poselství, a kdyby ho církve přijaly, mohlo dojít k nápravě špatností, které je<br />

oddělovaly od Boha. Kdyby křesťané tuto zvěst přijali, pokořili se před Pánem a opravdově<br />

se připravili na to, aby mohli obstát v Boží přítomnosti, projevil by se mezi nimi Boží Duch<br />

a Boží moc. Církev by znovu dospěla k jednotě víry a lásky, jak ji prožívala za dnů<br />

apoštolů, kdy věřící „byli jedné mysli a jednoho srdce“ a „s odvahou mluvili Boží slovo“,<br />

kdy „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“. Skutky<br />

4,32.31; Skutky 2,47. {VDV 250.3}<br />

Kdyby formální následovníci Ježíše Krista přijali zvěst, která vychází z Božího slova,<br />

dosáhli by jednoty, o niž se modlil Pán Ježíš a kterou apoštol označil za „jednotu Ducha ve<br />

svazku pokoje“. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán,<br />

jedna víra, jeden křest.“ Efezským 4,3-5. {VDV 250.4}<br />

Takové požehnání přineslo adventní poselství lidem, kteří je přijali. Tito věřící přišli z<br />

různých náboženských organizací, ale konfesijní přehrady padly; dali stranou, co je dělilo.<br />

Přestali věřit v tisíciletou říši pokoje na zemi, protože to odporuje Písmu, opravili své<br />

nesprávné názory na druhý příchod Pána Ježíše, zmizela pýcha a přizpůsobování se světu;<br />

usilovali o nápravu křivd a vytvářeli nejniternější společenství — vládla mezi nimi láska a<br />

radost. Jestliže toto učení tolik ovlivnilo těch několik lidí, kteří se s ním ztotožnili, mohlo<br />

stejně zapůsobit i v životě všech ostatních. {VDV 251.1}<br />

Církve však většinou poselství nepřijaly. Jejich duchovní, kteří coby strážci „izraelského<br />

domu“ měli jako první poznat znamení Ježíšova příchodu, nerozpoznali pravdu ani z<br />

proroctví ani ze znamení doby. Protože jejich srdce ovládaly světské tužby a ambice,<br />

229

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!