Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Na jednom shromáždění presbyteriánské církve ve Philadelphii prohlásil pastor Barnes,
který sloužil jako duchovní v jednom z největších sborů ve městě a byl autorem známého
komentáře k Bibli, že „jako duchovní působí už dvacet let a s výjimkou posledního případu
dosud nezažil slavnost večeře Páně, při které by nebyl do církve přijat větší či menší počet
nových členů. Nyní se však neprojevuje žádné probuzení, žádné obrácení, není vidět, že by
věřící rostli v milosti, nikdo nepřichází do mé pracovny, aby se mnou mluvil o svém
spasení. S rozvojem podnikání, se stoupajícími vyhlídkami na rozkvět obchodu a průmyslu
jde ruku v ruce i růst zájmu o tento svět. Tak je tomu ve všech církvích.“ (Congregational
Journal, 23. května 1844) {VDV 249.2}
V únoru téhož roku prohlásil profesor Finney z Oberlin College: „Můžeme konstatovat,
že protestantské církve v naší zemi jsou všeobecně lhostejné nebo se stavějí proti jakýmkoli
mravním reformám této doby. Existují dílčí výjimky, není jich však dost na to, aby se tento
stav mohl výrazněji změnit. Máme ještě jiný přesvědčivý důkaz: Církvím všeobecně chybí
oživení. Téměř všechno zachvátila hluboká duchovní otupělost, jak to potvrzuje i
náboženský tisk celé země… Členové církví se do značné míry oddávají dnešní módě, spolu
s nevěřícími se účastní různých nevázaných večírků, tanečních zábav, oslav atd. … Není
třeba tento smutný jev dále rozvádět. Máme o tom dostatek důkazů a velice nás tíží, že
církve upadají. Odešly daleko od Pána a Pán se vzdálil od nich.“ {VDV 249.3}
Jiný pisatel v časopisu Religious Telescope podává následující svědectví: „Nikdy jsme
nezažili tak všeobecný úpadek náboženství, jaký prožíváme nyní. Církev by se měla
probudit a hledat příčinu tohoto stavu, protože každý, kdo miluje Boží církev, musí daný
stav pokládat za neštěstí. Když sledujeme, jak málo lidí se skutečně obrací k Bohu, když
jsme svědky bezpříkladné nevázanosti a zatvrzelosti hříšníků, musíme mimoděk zvolat:
Přestal snad Bůh být milostivý? Zavřely se snad už dveře milosti?“ {VDV 249.4}
Příčiny takového stavu musíme vždy hledat také v samotné církvi. Duchovní temnota,
která postihuje národy, církve i jednotlivce, není způsobena tím, že by Bůh svévolně odňal
svou milost, ale tím, že lidé odmítají nebo neberou vážně Boží poselství. Téměř exemplární
příklad nabízejí dějiny židovského národa v Ježíšově době. Protože se zabývali pouze
záležitostmi tohoto světa a zapomínali na Boha a jeho slovo, jejich chápání se zatemnilo a
jejich srdce zachvátil materialismus a smyslnost. Proto nevěděli o příchodu Mesiáše a ve své
pýše a nevěře Spasitele zavrhli. Ale ani tehdy Bůh nezbavil židovský národ možnosti poznat
záchranu nebo mít na ní podíl. Ovšem lidé, kteří pravdu zavrhli, ztratili jakoukoli touhu po
Božím daru. Považovali „tmu za světlo a světlo za tmu“ (Izajáš 5,20), až se světlo v nich
změnilo v tmu, a byla to velká temnota. {VDV 249.5}
Satanovi vyhovuje, když lidé zachovávají náboženské formy, aniž by se jim dostávalo
opravdu živé zbožnosti. Po odmítnutí evangelia Židé i nadále horlivě dodržovali staré
obřady, přísně hlídali svou národní jedinečnost, museli však doznat, že se mezi nimi už
neprojevuje Boží přítomnost. Danielovo proroctví ukazovalo velice přesně na dobu
228