Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
21. Kapitola — Odmítnuté varování
William Miller a jeho spolupracovníci kázáním o druhém příchodu Ježíše Krista
sledovali jediný cíl — chtěli vyburcovat lidi, aby se připravili na soud. Usilovali o to, aby
formální věřící přijali pravou naději církve a pochopili, že potřebují křesťanství plněji
prožívat. Neobrácené lidi se snažili přesvědčit, že potřebují prožít pokání a obrátit se k
Bohu. „Nesnažili se přivést někoho k určité církvi nebo náboženské organizaci. Působili ve
všech církvích a náboženských denominacích, ale nezasahovali do jejich organizace nebo
řádů.“ {VDV 248.1}
Miller prohlásil: „Nikdy jsem neusiloval o to, založit nějakou samostatnou organizaci
vedle stávajících církví, nedával jsem přednost některé církvi na úkor ostatních. Snažil jsem
se být prospěšný všem. Předpokládal jsem, že se z naděje na příchod Ježíše Krista budou
radovat všichni křesťané a že lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit, nebudou mít méně rádi
ty, kdo toto učení přijmou. Vůbec by mě nenapadlo, že bude někdy potřebné konat
samostatná shromáždění. Měl jsem jediný cíl: vést lidi k Bohu, upozornit je na přicházející
soud a připravit je na to, aby se mohli setkat s Bohem v míru. Většina lidí, které jsem
přivedl k obrácení, vstoupila do stávajících církví.“ (Bliss, Paměti Williama Millera, str.
328) {VDV 248.2}
Protože Millerova činnost podporovala růst církví, církve ji po určitou dobu vítaly. Když
se však kazatelé a představitelé církví rozhodli zakročit proti adventnímu učení s cílem
potlačit všechny diskuse na toto téma, začali vystupovat proti adventnímu hnutí nejen z
kazatelen, ale zakazovali také členům svých církví navštěvovat shromáždění, kde se káže o
druhém Kristově příchodu. Dokonce jim zakazovali mluvit o této naději během církevních
shromáždění. Tím se věřící ocitli v těžkém postavení: měli rádi své sbory a nechtěli se od
nich odloučit. Když však církve odmítaly svědectví Božího slova a upíraly jim právo
studovat proroctví, uvědomili si, že jim věrnost k Bohu nedovoluje podvolit se takovémuto
nátlaku. Pro ně Kristova církev, „sloup a pevnost pravdy“ (1. Timoteovi 3,15), nemohli být
lidé, kteří zavrhli svědectví Božího slova. Proto považovali za správné odejít ze
svých dosavadních církví. Tak v létě roku 1844 vystoupilo z různých církví asi padesát tisíc
členů. {VDV 248.3}
Úpadek v církvích
V té době bylo možné pozorovat nápadnou změnu ve většině církví působících na území
Spojených států. Řadu let se církve pomalu ale jistě čím dál více přizpůsobovaly světským
způsobům a zvyklostem, což mělo za následek úpadek opravdového duchovního života. V
roce 1844 se však téměř ve všech církvích projevily příznaky náhlého a výrazného úpadku.
Hodně se o tom psalo v tisku, hovořilo z kazatelen, ale — jak se zdálo — nikdo tento jev
neuměl vysvětlit. {VDV 249.1}
227