Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Římští vojevůdci se snažili vyvolat v Židech děs a hrůzu, a tak je přimět, aby se vzdali.
Zajatci, kteří kladli odpor, když byli zajímáni, byli mrskáni, mučeni a poté ukřižováni před
městskými hradbami. Stovky jich takto umíraly každý den. Toto příšerné dílo trvalo tak
dlouho, dokud v údolí Jozafat a na Golgotě nebylo postaveno tolik křížů, že se mezi nimi
dalo jen stěží projít. Tak úděsně se vyplnilo strašné zaklínání, které znělo před Pilátovým
soudným trůnem: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Matouš 27,25. {VDV 25.1}
Titus by byl rád ukončil tuto děsivou podívanou — chtěl zachránit Jeruzalém, aby se jeho
úděl nenaplnil v plné míře. Hnusil se mu pohled na hromady mrtvých těl ležících v údolích.
Když ale z Olivové hory hleděl na velkolepý chrám, připadal si jako v čarokrásném snu;
vydal rozkaz, aby se nikdo nedotkl ani jediného z kamenů, z nichž byl postaven. Než se
rozhodl k útoku na chrám, vyzval židovské vůdce, aby ho nenutili znesvětit posvátné místo
krví. Vyjdou-li a budou-li bojovat na jiném místě, neznesvětí žádný Říman svatost chrámu.
Sám Josephus vynaložil všechnu svou výmluvnost a zapřísahal je, aby se vzdali a zachránili
tak sebe, své město a své bohoslužebné místo. Na jeho slova však odpověděli jen hrubým
proklínáním. Když před nimi tento jejich poslední lidský prostředník stál a zapřísahal je, aby
se vzdali, zasypali ho šípy. Židé již dříve odmítli prosby Božího Syna a nyní je tyto
domluvy a zapřísahání ještě více utvrdily v odhodlání bojovat až do konce. Titus se marně
snažil chrám zachránit. Ten, který je větší, než byl on, prohlásil, že tam nezůstane kámen na
kameni. {VDV 25.2}
Slepá umíněnost židovských vůdců a hrozné zločiny, páchané v obleženém městě,
vyvolaly u Římanů hrůzu a rozhořčení. Titus se nakonec rozhodl, že na chrám zaútočí.
Umínil si přitom, že ho dobude, ale pokud možno tak, aby nedošlo k jeho poškození. Jeho
rozkazy však vojáci neuposlechli. Když se v noci uchýlil do svého stanu, Židé z chrámu
zaútočili a napadli vojáky před chrámem. Za boje pak vhodil jeden římský voják do
předsíně hořící pochodeň a v mžiku se octly v plamenech cedrovým dřevem vykládané
předsíně kolem svatyně. Titus v doprovodu svých velitelů přispěchal hned na místo a
přikázal vojákům, aby oheň uhasili. Jeho rozkazy se však míjely účinkem. Rozvášnění
vojáci rozšířili požár do dalších prostor sousedících s chrámem a svými meči pak pobili
velké množství Židů, kteří se tam ukrývali. Krev tekla po chrámových schodech jako voda.
Tisíce a tisíce Židů zahynuly. Vřavu boje přehlušovaly hlasy volající „Ichabod“ — sláva
odešla. {VDV 25.3}
„Titus poznal, že je nemožné uklidnit běsnící vojsko. Vešel do chrámu se svými
důstojníky a prohlížel si posvátnou budovu zevnitř. S úžasem hleděli na skvostný interiér, a
protože plameny dosud nepronikly do svatyně, učinil Titus poslední pokus o její záchranu.
Znovu přikázal vojákům, aby požár nešířili. Setník Liberalis se pokusil vynutit si poslušnost
u svých vojáků, avšak ani úcta k císaři nedokázala potlačit jejich zběsilé nepřátelství vůči
Židům, válečnickou vášeň a neukojenou touhu drancovat. Vojáci viděli, že všechno kolem
nich se v divokých plamenech leskne zlatem. Domnívali se, že v chrámu jsou uloženy
nesmírné poklady. Jeden voják v nestřežené chvíli vhodil hořící pochodeň do otevřených
15