Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
dokonalá jistota a neochvějná víra. Není divu, že po jeho nanebevstoupení „byli stále v
chrámě a velebili Boha“. Lukáš 24,53. Lidé, kteří věděli o potupné smrti jejich Pána,
očekávali, že uvidí v jejich tvářích výraz zármutku, bezradnosti a porážky, setkali se však
spíše s projevy radosti a vítězství. To byla příprava učedníků pro jejich další úkol; prošli
nejtěžší zkouškou, jakou jen mohli snést, a zakusili, jak se Boží slovo vítězně naplnilo, i
když podle lidského úsudku bylo již všechno ztraceno. Co mohlo později ohrozit jejich víru
nebo zeslabit vřelost jejich lásky? I v největším zármutku měli „mocné povzbuzení“ a
naději, v níž byli „pevně a bezpečně zakotveni“. Židům 6,18.19. Byli svědky Boží
moudrosti a moci a měli jistotu, „že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani
přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém
tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Vyznávali: „Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ Římanům
8,38.39.37. „Slovo Hospodinovo zůstává na věky.“ 1. Petrův 1,24. „Kdo je odsoudí? Vždyť
Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za
nás!“ Římanům 8,34. {VDV 232.1}
Pán prohlašuje: „Můj lid nebude zahanben na věky.“ Jóel 2,26. „Večer se uhostí pláč, ale
ráno všechno plesá.“ Žalm 30,6. Když se v den vzkříšení učedníci setkali s Pánem a jejich
srdce hořelo; když na cestě do Emaus naslouchali jeho slovům; když se dívali na jeho hlavu,
ruce a nohy, které nesly stopy ran; když je před svým nanebevstoupením zavedl k Betánii,
pozvedl ruce, požehnal jim a vyzval je: „Jděte do celého světa, kažte evangelium“ a dodal:
„Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Marek 16,15; Matouš 28,20);
když o letnicích přišel slíbený Utěšitel, učedníci obdrželi Boží moc a získali jistotu, že jejich
Pán, který vystoupil na nebesa, je s nimi — nebyli by ochotni vyměnit službu evangelia jeho
milosti spolu s „korunou spravedlnosti“, kterou obdrží v den jeho druhého příchodu — i
kdyby je tato služba vedla cestou oběti a mučednictví — za slávu světských trůnů, na které
se zpočátku tak těšili. Pán, který „může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si
dovedeme představit,“ jim poskytl možnost účastnit se jeho utrpení a také sdílet jeho radost
— radost z možnosti „přivést mnoho synů k slávě“, nevýslovnou radost „přenesmírné váhy
věčné slávy“, s níž se „toto krátké a lehké soužení“, jak píše apoštol Pavel, „nedá
srovnat“. Efezským 3,20; Židům 2,10; 2. Korintským 4,17; Římanům 8,18. {VDV 232.2}
Zkušenost prvních adventistů
Prožitek učedníků, kteří hlásali „evangelium o království“ při prvním příchodu Pána
Ježíše, se podobá zkušenosti lidí, kteří hlásali zvěst o jeho druhém příchodu. Tak jako
apoštolové vyšli a začali kázat: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“, stejně i
Miller a jeho spolupracovníci hlásali, že se brzy naplní nejdelší a poslední proroctví Bible,
že se blíží soud a brzy bude nastoleno věčné království. Kázání apoštolů vycházelo z
časového údaje o sedmdesáti týdnech z proroctví knihy Daniel, deváté kapitoly; adventní
poselství upozorňovalo na ukončení období 2,300 večerů a jiter z knihy Daniel 8,14.
212