Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
16. Kapitola — Za svobodou do světa
Angličtí reformátoři se sice zřekli učení římského katolicismu, mnohé jeho formy si však
ponechali. I když odmítli vyznání víry a autoritu Říma, do bohoslužeb anglikánské církve
přejali nemálo římskokatolických zvyků a obřadů. Tvrdili, že se dané věci netýkají svědomí;
Písmo je nepožaduje, a proto nejsou důležité, ani je nezakazuje, a nejsou tedy ani špatné.
Jejich zachovávání mělo zmenšit propast mezi reformovanými církvemi a Římem a údajně
usnadnit přestup katolíků na protestantskou víru. {VDV 192.1}
Pro lidi převážně konzervativně založené a ochotné ke kompromisům to byly naprosto
přesvědčivé argumenty. Někteří však měli jiný názor: právě to, že tyto zvyky „zmenšují
rozdíl mezi Římem a protestantismem“ (Martyn, díl 5, str. 22), byl podle nich dostatečný
argument k jejich odmítnutí. Považovali je za znamení otroctví, z něhož se osvobodili a do
něhož neměli chuť se vrátit. Byli přesvědčeni, že Bůh stanovil ve svém slovu pravidla,
kterými se má bohoslužba řídit, a lidé k tomu nemají nic přidávat ani z toho ubírat. Velké
odpadnutí začalo tehdy, když se lidé pokusili nahradit Boží autoritu autoritou církve. Řím
začal tím, že přikazoval to, co Bůh nezakázal, a skončil tím, že zakazoval to, co Bůh
výslovně nařídil. {VDV 192.2}
Mnozí lidé si opravdově přáli vrátit se k čistotě a prostotě, kterou se vyznačovala prvotní
církev. Mnohé z obřadů anglikánské církve považovali za pozůstatky modlářství a svědomí
jim nedovolilo se jich účastnit. Avšak církev, podporovaná světskými úřady, vůbec
nepřipustila, aby si někdo dovolil nesouhlasit s jejími formami. Zákon nařizoval účast na
bohoslužbách a zakazoval jakákoli náboženská shromáždění bez úředního povolení, a to pod
hrozbou trestu vězení, vyhnanství nebo smrti. {VDV 192.3}
Puritáni opouštějí Anglii
Panovník, který začátkem 17. století nastoupil na anglický trůn, prohlásil, že je odhodlán
přimět puritány, „aby se podřídili, … nebo je vyhnat ze země nebo ještě něco horšího.“
(George Bancroft, Dějiny Spojených států amerických, část 1, kap. 12, odst. 6) Za této
bezvýchodné situace, bez jakéhokoli náznaku světlejší budoucnosti, dospěli mnozí z těchto
opovrhovaných, pronásledovaných a vězněných k přesvědčení, že pro toho, kdo chce sloužit
Bohu podle vlastního svědomí, „přestala být Anglie jednou provždy vhodným domovem“
(J. G. Palfrey, Dějiny Nové Anglie, kap. 3, odst. 43). Někteří se proto rozhodli hledat
útočiště v Holandsku. Čekaly je četné obtíže, přišli o majetek nebo se dostali i do vězení;
mnozí překrucovali jejich úmysly nebo se na nich dopustili zrady a vydali je nepřátelům.
Oni však přesto zůstali pevní a vytrvalí a ve spřáteleném Holandsku našli útočiště. {VDV
192.4}
Při útěku opustili svůj domov, majetek i zdroj obživy. V neznámé zemi — mezi lidmi s
jinými zvyky a hovořícími jiným jazykem — se z nich stali cizinci. Aby se uživili, museli
175