Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
svou nesnesitelnou bídu a že se pomstí těm, které považoval za původce svého utrpení.
Utlačovaní pak dělali to, čemu se naučili v dobách útlaku, a stali se utlačovateli svých
bývalých trýznitelů. {VDV 188.2}
Nešťastná Francie sklízela krvavou žeň své setby. Podrobení se nadvládě Říma mělo
hrůzné následky. Na místě, kde Francie pod vlivem římského katolicismu založila na
počátku reformace první hranici, vztyčila revoluce svou první gilotinu. Na stejném místě,
kde byli v šestnáctém století upáleni první protestantští mučedníci, skončily v osmnáctém
století pod gilotinou první oběti. Tím, že vypudila evangelium, které by ji uzdravilo,
otevřela Francie dveře nevěře a zkáze. Tam, kde lidé odmítli zábrany vyplývající z Božího
zákona, se ukázalo, že lidmi vydané zákony nestačí zadržet příval uvolněných vášní. Národ
se vydal na cestu revoluce a anarchie. Boj proti Bibli zahájil etapu, kterou dějiny označují
pojmem „hrůzovláda“. Mír a štěstí zmizely z lidských domovů i srdcí. Nikdo si nebyl ničím
jistý. Ten, kdo se ještě včera radoval z vítězství, byl už dnes jedním z podezřelých. Všude
vládlo násilí a lidské vášně. {VDV 188.3}
Král, kněží a šlechta se museli podrobit nesmyslným požadavkům zfanatizovaných davů.
Poprava krále pouze podnítila touhu lidu po pomstě, a ti, kdo jej odsoudili, ho brzy sami
následovali na popraviště. Popraveni měli být všichni domnělí nepřátelé revoluce. Zaplnila
se vězení. Jednu dobu v nich bylo více než dvě stě tisíc vězňů. Ve městech po celém
království se odehrávaly hrůzné scény. Část revolucionářů se postavila proti jiné skupině a
Francie se stala velkým bojištěm znepřátelených skupin, ovládaných nespoutanými
vášněmi. „V Paříži docházelo k jedné bouři za druhou, občané se rozdělili do různých stran
a skupin, které — jak se zdálo — usilovaly jen o to, aby se navzájem vyhubily.“
Všeobecnou bídu násobilo ještě to, že se Francie zapletla do dlouhé a ničivé války s
evropskými velmocemi. „Země dospěla na pokraj zkázy; vojska se domáhala žoldu,
Pařížané hladověli, venkov pustošili lupiči, civilizace téměř zanikla v anarchii a
nevázanosti.“ {VDV 188.4}
Lid si až příliš dobře osvojil krutost a násilí, jak ho to svědomitě učil Řím. Konečně
nastal den odplaty. Tentokrát už to ale nebyli následovníci Ježíše Krista, kdo byli vlečeni do
vězení a na hranice. Ti už dávno vymřeli nebo byli vyhnáni do ciziny. Nemilosrdný Řím
začal nyní pociťovat smrtící sílu lidí, které naučil libovat si v krvavém násilí. „Příklad
perzekuce, který francouzské duchovenstvo tak dlouhou dobu předvádělo, se nyní obrátil s
ještě větší silou proti nim. Popraviště rudla krví kněží. Galeje a vězení, kdysi plná hugenotů,
se nyní zaplnila jejich pronásledovateli. Přikováni ke galejní lavici museli tvrdě veslovat.
Římskokatoličtí kněží se nyní shýbali pod stejnými ‚ranami‘, jaké jejich církev tak štědře
rozdávala šlechetným kacířům.“ {VDV 189.1}
„Pak přišly dny, kdy nejbarbarštější tribunály vydávaly nejbarbarštější zákony, kdy nikdo
se nemohl pozdravit se sousedy, ani se pomodlit, aniž by riskoval, že se tím dopustí
smrtelného zločinu. Tehdy špiclové nahlíželi do všech koutů, každé ráno pracovala gilotina
171