Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
získat ‚věhlas a slávu‘, dostali na vybranou — hranici nebo vyhnanství. Dílo zkázy bylo
úplné. Ve Francii nezůstalo svědomí, které by se dalo zatratit, náboženství, které bylo
možné dovléct na hranici, vlastenectví, které by šlo vyhnat ze země.“ (Wylie, díl 13, kap.
20) A revoluce se všemi svými hrůzami přišla jako zákonitý následek. {VDV 186.1}
„S odchodem hugenotů nastal ve Francii všeobecný úpadek. Kvetoucí průmyslová města
začala chátrat, úrodné oblasti se změnily v původní divočinu. Období nebývalého rozmachu
vystřídalo období intelektuální tuposti a mravního úpadku. Paříž se stala jedním velkým
chudobincem. Odhaduje se, že těsně před výbuchem revoluce pobíralo dvě stě tisíc chudých
almužnu od dvora. Jedině jezuitům se dařilo v upadajícím národě; tyransky řídili kostely a
školy, vězení i galeje.“ {VDV 186.2}
Evangelium by Francii přineslo řešení politických a sociálních problémů, se kterými se
potýkalo duchovenstvo, král i zákonodárci a jež nakonec přivedly národ do anarchie a
zkázy. Pod nadvládou Říma lid neměl možnost poznat blahodárné Kristovo učení o
sebeobětování a nesobecké lásce; nevěděl nic o sebezapření pro blaho druhých. Církev
nekárala bohaté za to, že utlačují chudé, chudí se ve svém útlaku a ponížení nemohli dovolat
pomoci. Bohatí a mocní dávali své sobectví najevo čím dál krutěji a s čím dál větší
otevřeností. Staletí trvající hrabivost a rozmařilost šlechty vyústila v nelidské vydírání
rolníků. Bohatí utlačovali chudé a v řadách chudiny se rozrůstala nenávist namířená proti
bohatým. {VDV 186.3}
V mnoha oblastech vlastnila zemědělské usedlosti šlechta. Lidé, kteří v zemědělství
pracovali, byli pouze nájemci, odkázaní na milost svých pánů, a nezbývalo jim než se
podřizovat jejich přemrštěným požadavkům. Břímě vydržování církve a státu nesly na svých
bedrech střední a nižší vrstvy, kterým úřady a církev ukládaly těžké daně. „Přání šlechty
platilo za nejvyšší zákon. Zemědělci a rolníci mohli klidně i hladovět, o to se jejich
utlačovatelé pramálo starali… Lidé byli nuceni při každém svém kroku dbát na zájmy svého
pána. Život zemědělských dělníků byl životem nepřetržité práce a nekončící bídy. Jejich
stížnosti, pokud si vůbec troufali stěžovat, byly odmítány s naprostým pohrdáním. Soudy
vždy stály na straně šlechty. Soudci běžně přijímali úplatky. V systému, kde vládlo
všeobecné úplatkářství, tak i pouhý rozmar aristokrata platil jako zákon. Z daní,
vyždímaných z prostých lidí světskými vládci na jedné straně a duchovenstvem na straně
druhé, se do královské nebo církevní pokladny nedostala ani polovina. Všechno ostatní se
ztratilo v rozmařilých radovánkách. Ti, kdo ožebračovali své poddané, byli sami osvobozeni
od placení daní a podle zákona nebo podle zvyklostí jim patřily všechny úřady ve státě.
Příslušníků privilegovaných tříd bylo sto padesát tisíc, takže pro uspokojení všech jejich
rozmarů byly milióny lidí odsouzeny k bídnému a beznadějnému životu.“ (viz Dodatek č.
24) {VDV 186.4}
Královský dvůr se topil v přepychu a rozmařilosti. Lid a vládnoucí třída žily v trvalé
nedůvěře; vše, co vláda udělala, bylo z pohledu lidu podezřelé a egoistické. Více než půl
169