Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
zničí nejen náboženství, ale i všechnu vrchnost, šlechtu, všechen řád a zákony.“ (G. de
Félice, Dějiny protestantů ve Francii, díl 1, kap. 2, odst. 8) O několik let později naléhal
papežský nuncius na krále: „Veličenstvo, nebuďte na omylu. Protestanté převrátí všechen
občanský a náboženský pořádek… Trůn je ohrožen, právě tak jako oltář… Zavedení nového
náboženství musí nutně vést k zavedení nové vlády.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v
Evropě v době Kalvínově, díl 2, kap. 36) Teologové působili na předsudky lidí. Prohlašovali
totiž, že protestantské učení „obrací lidi k novinkám a k pošetilostem, olupuje krále o
oddanou lásku jeho poddaných a přivádí do záhuby jak církev, tak stát.“ Tak se Římu
podařilo poštvat Francii proti reformaci. „Meč, který stíhal protestanty, byl poprvé tasen ve
Francii; měl bránit trůn, zachránit šlechtu a zachovat zákony.“ (Wylie, díl 13, kap. 4) {VDV
185.3}
Před revolucí
Vládnoucí představitelé mohli stěží předvídat, kam tato osudná politika povede. Učení
Bible by vštěpovalo do lidských srdcí a myslí zásady spravedlnosti, střídmosti, pravdy,
rovnosti a lásky, které jsou základními kameny prospěchu národa. „Spravedlnost vyvyšuje
pronárody“ a „upevňuje trůn“ (Přísloví 14,34; Přísloví 16,12); „spravedlnost vytvoří pokoj“
a jeho ovoce bude „klid a bezpečí navěky“. Izajáš 32,17. Člověk, který poslouchá Boží
zákon, bude také věrně ctít a poslouchat zákony své země; kdo má bázeň před Bohem,
respektuje i krále a jeho spravedlivou a zákonnou moc. Neštěstí Francie bylo v tom, že
zakázala Bibli a vyhnala její „učedníky“. Čestní, mravně silní, zásadoví a inteligentní lidé,
kteří měli odvahu přiznat se ke svému přesvědčení a trpět za pravdu, byli po staletí posíláni
do otroctví na galeje, umírali na hranicích nebo ve vězeňských kobkách. Tisíce z nich
hledaly záchranu v útěku a tak to pokračovalo ještě dvě stě padesát let po zahájení
reformace. {VDV 185.4}
„Po celé dlouhé období mohly generace Francouzů sledovat, jak stoupenci evangelia
prchají před zběsilostí perzekutorů a odnášejí s sebou vzdělanost, řemeslnický um, píli a
pořádkumilovnost, v nichž zpravidla vynikali, aby jimi obohatili země, ve kterých našli
azyl. A nakolik byli přínosem pro jiné země, natolik chudla jejich původní vlast. Kdyby
všechno, co vypudili, zůstalo ve Francii, kdyby se svou pílí a umem mohli vyhnanci po
celých těch tři sta let podílet na obdělávání půdy a zdokonalení řemeslné výroby, kdyby
svým tvůrčím nadáním a inteligencí mohli přispívat k obohacení její vědy a literatury,
kdyby měli možnost přispět svou moudrostí k řízení politických záležitostí, kdyby mohli
svou statečnost projevit v bitvách, které Francie vedla, kdyby svým smyslem pro právo
spoluutvářeli její zákony a přidali k tomu ještě náboženství Bible, které posiluje rozum a řídí
svědomí lidí, jakou slávu by to Francii přineslo! Jakou velkolepou, úspěšnou a šťastnou
zemí — vzorem pro národy — mohla být!“ {VDV 185.5}
„Slepý a neúprosný fanatismus však odtud vyhnal každého učitele ctnosti, každého
zastánce pořádku, každého čestného obránce trůnu. Muži, díky nimž mohla jejich země
168