Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
do zbabělosti a krutosti nemá v dějinách obdoby. Na naléhání představitelů římské církve
dal k tomuto hroznému zločinu svůj souhlas dokonce sám francouzský král. Zvon,
vyzvánějící v noci umíráčkem, byl povelem k vraždění. Protestanté, kteří klidně spali ve
svých domovech, protože důvěřovali slibu svého krále, byli chladnokrevně vražděni po
tisících. {VDV 182.1}
Tak jako Kristus neviditelně vedl svůj lid z egyptského otroctví, vedl i satan neviditelně
své poddané v tomto strašném díle masového vraždění. Celých sedm dní probíhalo v Paříži
vyvražďování, přičemž první tři dny se vyznačovaly nepochopitelnou zuřivostí. Hrozné
divadlo se však neomezilo jen na Paříž — zvláštní královský rozkaz je rozšířil do všech
krajů a měst, kde protestanté žili. Nebral se přitom ohled na věk ani pohlaví; mezi oběti
patřily nevinné děti stejně jako šedovlasí starci. Šlechtic i sedlák, starý i mladý, matka i dítě,
všichni byli společně popraveni. Zhoubný masakr pokračoval ještě dva měsíce a zahynulo
při něm celkem sedmdesát tisíc lidí, kteří představovali skutečný výkvět národa. {VDV
182.2}
„Když zpráva o masakru dorazila do Říma, radost kněžstva neznala mezí. Kardinál z
Lorraine odměnil posla tisíci korunami. Z děla andělského hradu byla vypálena slavnostní
salva, z každé věže zněly zvony, slavnostní hranice proměnily noc v den. Papež Řehoř XIII.
se v doprovodu kardinálů a dalších církevních hodnostářů odebral v dlouhém průvodu do
chrámu sv. Ludvíka, kde kardinál z Lorraine zazpíval ‚Te Deum‘… Na památku masakru
byla vyražena medaile a ve Vatikánu je možno stále vidět tři fresky Vasariho, které
zobrazují útok na admirála, krále s radou, jak připravují masakr, a samotné vraždění
protestantů. Řehoř poslal císaři Karlovi Zlatou růži. A čtyři měsíce po masakru … s
uspokojením vyslechl kázání francouzského kněze, … který mluvil o onom dni plném štěstí
a radosti, kdy nejsvětějšímu otci došla o tom zpráva a kdy se odebral v slavnostním
průvodu, aby vzdal díky Bohu a svatému Ludvíkovi.“ (Henry White, Bartolomějská noc,
kap. 14, odst. 34) {VDV 182.3}
Duch, který vedl k bartolomějské noci, vedl také ke krutostem revoluce. Ježíš Kristus byl
prohlášen za podvodníka a francouzští ateisté svorně volali: „Pryč s bídákem“, a mysleli tím
Krista. Opovážlivé rouhání vůči Bohu šlo ruku v ruce s nejpodlejší zločinností. Lidé
páchající největší krutosti a neřesti zaujali přední místa. Tím vším vzdávali satanovi
nejvyšší poctu. Krista znovu přibíjeli na kříž tím, že pošlapávali pravdu, čistotu a
nesobeckou lásku. {VDV 182.4}
„Vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí.“ Ateistická
moc, která vládla ve Francii za revoluce a za hrůzovlády, se opovážila vést proti Bohu a
Božímu slovu válku, jakou svět nikdy předtím neviděl. Národní shromáždění zrušilo
uctívání Boha. Nechali sbírat Bible, které pak byly s neskrývanými projevy posměchu a
opovržení a za účasti široké veřejnosti páleny. Pošlapávali Boží zákon, odmítli biblická
ustanovení. Zrušili den odpočinku jednou v týdnu a místo něho ustanovili každý desátý den
165