Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
svazek — nejsvětější svazek, který mohou lidské bytosti vytvořit a jehož stálost nejsilněji
přispívá k upevnění pořádku ve společnosti — na úroveň dočasné občanské smlouvy, kterou
mohou lidé snadno uzavřít, a také kdykoli zrušit… Kdyby se nepřátelé snažili najít způsob,
jak spolehlivě zničit všechno, co je v rodinném životě úctyhodné, krásné a trvalé, a současně
zajistit, aby zkáza, které chtějí docílit, přecházela z pokolení na pokolení, nemohli vymyslet
nic rafinovanějšího než degradaci manželství… Sophie Arnoultová, herečka proslulá svými
duchaplnými výroky, označila republikánské manželství za ‚svátost cizoložství‘.“ (Scott, díl
1, kap. 17) {VDV 181.1}
Na Francii se naplnila i další část proroctví: „Kde byl také ukřižován jejich Pán.“ Zjevení
11,8. V žádné jiné zemi nebyly zaznamenány tak výrazné projevy nepřátelství namířené
proti Kristu; nikde jinde se pravda nesetkala s tak rozhořčeným a krutým odporem.
Pronásledováním vyznavačů evangelia přibíjela Francie na kříž Krista v osobě jeho
následovníků. {VDV 181.2}
Dlouhá staletí tekla krev mučedníků. Zatímco v horách Piemontu umírali valdenští „pro
Boží slovo a svědectví Ježíše Krista“, přinášeli ve Francii podobné svědectví pro pravdu
jejich bratři, albigenští. Později byli krutým způsobem mučeni a ubíjeni i stoupenci
reformace. Pro krále, šlechtu, urozené dámy i křehké slečny, pýchu a výkvět národa, byl
pohled na smrtelný zápas mučedníků pouze zábavnou podívanou. Stateční hugenoti, kteří
bojovali za nejposvátnější lidská práva, prolévali svou krev na mnoha bojištích. Protestanté
byli považováni za psance, na jejich hlavy byly vypisovány odměny, byli štváni jako divá
zvěř. {VDV 181.3}
„Církev na poušti“, hrstka potomků prvotních křesťanů, která ve Francii žila v
osmnáctém století, se skrývala v horách na jihu. Stále vyznávali víru svých otců. Když se
odvážili scházet se v noci v horách nebo na pustých vřesovištích, pronásledovalo je vojsko a
odvlékalo je do doživotního otroctví na galejích. Nejšlechetnější, nejvzdělanější a
nejinteligentnější z Francouzů trpěli v okovech spolu s lupiči a vrahy (viz Wylie, sv. 22,
kap. 6). S jinými jednali „milosrdněji“ — chladnokrevně je zastřelili, když neozbrojeni a
bezmocní klesli na kolena, aby se modlili. Stovky starců, bezbranných žen a nevinných dětí
zůstaly bez známek života ležet na místě, kde se shromáždili k bohoslužbě. V horách nebo
lesích, kde se obvykle shromažďovali, mohl tehdy návštěvník najít „téměř na každém kroku
mrtvá těla ležící v trávě nebo těla oběšená na stromech“. Jejich země, zpustošená mečem a
sekerou, „se stala jedinou obrovskou pouští“. „Tato zvěrstva se neodehrávala … v temném
dávnověku, nýbrž za skvělé éry Ludvíka XIV. Tehdy se pěstovala věda, kvetla literatura a
duchovními u dvora a v hlavním městě byli vzdělaní a výřeční muži, kteří rádi vystavovali
na odiv svou laskavost a šlechetnost.“ (Wylie, sv. 22, kap. 7) {VDV 181.4}
Bartolomějská noc
Tím nejčernějším na seznamu zločinů a nejhrůznějším z ďábelských počinů všech staletí
byla bartolomějská noc. Svět si stále s hrůzou připomíná toto hrozné vyvražďování, které co
164