Cirkevni a Státní Militantni

Válka je největší věcí státu - je místem života a smrti; je cestou k přežití či zkáze. A tak je třeba ji zkoumat Pět vláken spřádá osnovu. Z nich splétáme plán; a rozplétáme podstatu strategie: (1) První se jmenuje Cesta; (2) druhé se jmenuje Nebe; (3) třetí se jmenuje Země; (4) čtvrté se jmenuje. (5) Vojevůdce páté se jmenuje Metoda Cesta sjednocuje mysl lidu s vládcem tak aby s ním dokázal zemřít tak aby s ním dokázal žít - bez ohledu na nebezpečí. … Metoda znamená důmysl a pořádek ve vedení důstojnictva v organizaci zásobování Zřejmé je pouze tolik: ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu stál na vítězství zřejmě promyslel mnoho způsobů plánu. Ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu nedokázal zvítězit nepromyslel dostatečný počet plánů Promyšlený plán přináší vítězství. Válka je především důmyslná lest: Válka je největší věcí státu - je místem života a smrti; je cestou k přežití či zkáze. A tak je třeba ji zkoumat Pět vláken spřádá osnovu. Z nich splétáme plán; a rozplétáme podstatu strategie: (1) První se jmenuje Cesta; (2) druhé se jmenuje Nebe; (3) třetí se jmenuje Země; (4) čtvrté se jmenuje. (5) Vojevůdce páté se jmenuje Metoda Cesta sjednocuje mysl lidu s vládcem tak aby s ním dokázal zemřít tak aby s ním dokázal žít - bez ohledu na nebezpečí. … Metoda znamená důmysl a pořádek ve vedení důstojnictva v organizaci zásobování Zřejmé je pouze tolik: ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu stál na vítězství zřejmě promyslel mnoho způsobů plánu. Ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu nedokázal zvítězit nepromyslel dostatečný počet plánů Promyšlený plán přináší vítězství. Válka je především důmyslná lest:

newcovenantpublicationsintl
from newcovenantpublicationsintl More from this publisher
07.04.2023 Views

Cirkevni a Státní Militantni vzdát pravdy, museli uprchnout. Někteří vyhnanci našli útočiště v Sasku a zde si také udrželi starou víru — potomci těchto křesťanů pak přinesli „světlo“ Wesleymu a jeho přátelům. {VDV 171.2} John a Charles Wesleyové byli po svém vysvěcení ke kněžství vysláni na misijní cestu do Ameriky. Stejnou lodí cestovala také skupina moravských bratří. Plavbu provázely silné bouře a John Wesley tváří v tvář smrti poznal, že nemá jistotu smíření s Bohem. Z jednání Moravanů naopak vycítil klid a důvěru, kterou on neznal. {VDV 171.3} Později napsal: „Už předtím jsem si všiml, jak vážně a opravdově jednají; je v tom hluboká pokora. Ostatním cestujícím sloužili tak, jak by to nedokázal žádný Angličan. Za své služby nepožadovali odměnu — a ani by ji nepřijali. Tvrdili, že je to užitečné pro jejich pyšné srdce a že jejich milovaný Spasitel pro ně vykonal mnohem více. Každý den měli příležitost projevit tichost, kterou nedokázala překonat žádná urážka. Když je ostatní odstrkovali nebo ponižovali, vstali a odešli, ale nestěžovali si. Při jiné příležitosti se ukázalo, že jsou oproštěni od strachu, právě tak jako od pýchy, hněvu a pomstychtivosti. Při zpěvu žalmu na počátku jejich bohoslužby se rozbouřilo moře, hlavní plachta se roztrhla na kusy, voda zaplavila loď a vnikla do podpalubí, jako kdyby nás už pohlcovala hlubina. Angličané začali strachy křičet, Moravané však zpívali klidně dál. Ptal jsem se později jednoho z nich: ‚Neměl jste strach?‘ Odpověděl: ‚Díky Bohu, nikoli.‘ Nedalo mi to a ptal jsem se ještě dál: ‚A vaše ženy a děti?‘ Odpověděl klidně: ‚Ne, naše ženy a děti se nebojí smrti.‘“ (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 10) {VDV 171.4} Když se dostal do města Savannah, žil Wesley nějaký čas s Moravany a jejich křesťanský život na něj hluboce zapůsobil. O jejich bohoslužbě, která se tolik lišila od bezduchého formalismu anglikánské církve, napsal: „Když jsem viděl tu zvláštní prostotu a velebnost, téměř jsem zapomněl na to, že už uplynulo sedmnáct staletí, a představil jsem si, že jsem v jednom z oněch shromáždění bez obřadů a okázalosti, které vedl apoštol Pavel, výrobce stanů, nebo rybář Petr, ve kterých se však projevoval Boží Duch a moc.“ (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 11.12) {VDV 172.1} Po návratu do Anglie Wesley pod vedením kazatele jednoty bratrské dospěl k hlubšímu pochopení biblické víry: poznal, že chce-li být spasen, nesmí spoléhat na vlastní skutky, ale musí plně důvěřovat „Božímu Beránku, který snímá hříchy světa“. Na shromáždění jednoty bratrské v Londýně četli Lutherův článek o změně, kterou Duch Boží působí v srdci věřícího. Wesley to celé vyslechl a v jeho srdci se probudila víra. Popsal to slovy: „Pocítil jsem v srdci zvláštní teplo. Cítil jsem, že věřím v Krista, jen v Krista, jako ve zdroj spasení. Získal jsem jistotu, že Kristus sňal mé hříchy a vysvobodil mě od zákona hříchu a smrti.“ (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 52) {VDV 172.2} Po dlouhá léta únavného a bezútěšného snažení — po léta přísného odříkání, pokání a pokořování — sledoval Wesley vytrvale svůj cíl: nalézt Boha. Nyní ho našel a poznal, že 154

Cirkevni a Státní Militantni milost, kterou si chtěl zasloužit modlitbami a posty, almužnami či odříkáním, je dar, „který si nelze koupit ani zasloužit“. {VDV 172.3} John Wesley Když plně přijal Krista skrze víru, zatoužil celou svou bytostí šířit evangelium o Boží milosti. „Celý svět chápu jako svou farnost,“ prohlásil, „ať jsem v kterékoli části světa, pokládám za vhodné a správné — chápu to jako svoji svatou povinnost — hlásat všem, kdo jsou ochotni poslouchat, radostnou zvěst o spasení.“ (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 74) {VDV 172.4} Žil dále přísným, odříkavým životem — nyní to už ale nedělal proto, aby si něco zasloužil, ale byl to důsledek jeho víry. Nebyla to podmínka, ale ovoce svatosti. Boží milost v Kristu je základem křesťanské naděje a tato milost vede k poslušnosti. Wesley zasvětil svůj život hlásání toho, co poznal: pravdu o ospravedlnění z víry v očisťující krev Pána Ježíše, pravdu o proměňující moci Ducha svatého v lidském srdci, která přináší v životě člověka ovoce a vede jej, aby se řídil příkladem Ježíše Krista. {VDV 172.5} Whitefield a Wesleyové byli na své dílo připraveni tím, že po dlouhou dobu žili v přesvědčení o své ztracenosti a o tom, jak je jejich stav beznadějný. Aby zvládli těžkosti a vyrovnali se s nimi jako dobří „bojovníci“ Ježíše Krista, museli projít bolestnými zkouškami opovržení, výsměchu a perzekuce jak na univerzitě, tak ve své kazatelské práci. Mnozí spolužáci na univerzitě skupinu kolem Wesleyů nazývali opovržlivě „metodisté“, tedy jménem, které je dnes v jedné z největších náboženských denominací v Anglii a Americe vyslovováno s úctou. {VDV 172.6} Jako členové anglikánské církve lpěli na tradičních bohoslužebných formách, Boží slovo jim však postupně odhalilo lepší principy. Duch svatý je vedl, aby kázali ukřižovaného Krista, a jejich snahu provázela Boží moc. Tisíce lidí tak přivedli k poznání pravdy a opravdovému obrácení. Tyto ovce bylo ovšem také třeba chránit před dravými vlky, a přestože Wesley neměl v úmyslu založit novou denominaci, zorganizoval je do útvaru s názvem Jednota metodistů. {VDV 173.1} Tito kazatelé naráželi na nejrůznější nepřátelské projevy ze strany státní církve, a snad právě díky tomu se reforma začala projevovat i v samotné anglikánské církvi. Je zřejmé, že pokud by reformační hnutí vzniklo zcela mimo církev, neproniklo by tam, kde ho bylo tolik potřeba. Protože tito reformátoři byli členy církve a jako kazatelé působili přímo v jejích řadách, našla si pravda cestu i tam, kde by jinak zůstaly zavřené „dveře“. Také někteří další duchovní se probrali z mravní otupělosti a začali usilovně kázat ve svých farnostech. Sbory, které ustrnuly ve formalismu, se tak znovu probudily k životu. {VDV 173.2} V době bratří Wesleyů, podobně jako v každém jiném období církve, vykonali lidé s různými dary dílo, ke kterému je Bůh povolal. Neshodovali se v každém bodu učení, všechny však vedl Boží Duch a spojoval je cíl získávat lidi pro Krista. Tak se v určité době 155

<strong>Cirkevni</strong> a <strong>Státní</strong> <strong>Militantni</strong><br />

vzdát pravdy, museli uprchnout. Někteří vyhnanci našli útočiště v Sasku a zde si také<br />

udrželi starou víru — potomci těchto křesťanů pak přinesli „světlo“ Wesleymu a jeho<br />

přátelům. {VDV 171.2}<br />

John a Charles Wesleyové byli po svém vysvěcení ke kněžství vysláni na misijní cestu do<br />

Ameriky. Stejnou lodí cestovala také skupina moravských bratří. Plavbu provázely silné<br />

bouře a John Wesley tváří v tvář smrti poznal, že nemá jistotu smíření s Bohem. Z jednání<br />

Moravanů naopak vycítil klid a důvěru, kterou on neznal. {VDV 171.3}<br />

Později napsal: „Už předtím jsem si všiml, jak vážně a opravdově jednají; je v tom<br />

hluboká pokora. Ostatním cestujícím sloužili tak, jak by to nedokázal žádný Angličan. Za<br />

své služby nepožadovali odměnu — a ani by ji nepřijali. Tvrdili, že je to užitečné pro jejich<br />

pyšné srdce a že jejich milovaný Spasitel pro ně vykonal mnohem více. Každý den měli<br />

příležitost projevit tichost, kterou nedokázala překonat žádná urážka. Když je ostatní<br />

odstrkovali nebo ponižovali, vstali a odešli, ale nestěžovali si. Při jiné příležitosti se<br />

ukázalo, že jsou oproštěni od strachu, právě tak jako od pýchy, hněvu a pomstychtivosti. Při<br />

zpěvu žalmu na počátku jejich bohoslužby se rozbouřilo moře, hlavní plachta se roztrhla na<br />

kusy, voda zaplavila loď a vnikla do podpalubí, jako kdyby nás už pohlcovala hlubina.<br />

Angličané začali strachy křičet, Moravané však zpívali klidně dál. Ptal jsem se později<br />

jednoho z nich: ‚Neměl jste strach?‘ Odpověděl: ‚Díky Bohu, nikoli.‘ Nedalo mi to a ptal<br />

jsem se ještě dál: ‚A vaše ženy a děti?‘ Odpověděl klidně: ‚Ne, naše ženy a děti se nebojí<br />

smrti.‘“ (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 10) {VDV 171.4}<br />

Když se dostal do města Savannah, žil Wesley nějaký čas s Moravany a jejich křesťanský<br />

život na něj hluboce zapůsobil. O jejich bohoslužbě, která se tolik lišila od bezduchého<br />

formalismu anglikánské církve, napsal: „Když jsem viděl tu zvláštní prostotu a velebnost,<br />

téměř jsem zapomněl na to, že už uplynulo sedmnáct staletí, a představil jsem si, že jsem v<br />

jednom z oněch shromáždění bez obřadů a okázalosti, které vedl apoštol Pavel, výrobce<br />

stanů, nebo rybář Petr, ve kterých se však projevoval Boží Duch a moc.“ (Whitehead, Život<br />

kazatele Johna Wesleyho, str. 11.12) {VDV 172.1}<br />

Po návratu do Anglie Wesley pod vedením kazatele jednoty bratrské dospěl k hlubšímu<br />

pochopení biblické víry: poznal, že chce-li být spasen, nesmí spoléhat na vlastní skutky, ale<br />

musí plně důvěřovat „Božímu Beránku, který snímá hříchy světa“. Na shromáždění jednoty<br />

bratrské v Londýně četli Lutherův článek o změně, kterou Duch Boží působí v srdci<br />

věřícího. Wesley to celé vyslechl a v jeho srdci se probudila víra. Popsal to slovy: „Pocítil<br />

jsem v srdci zvláštní teplo. Cítil jsem, že věřím v Krista, jen v Krista, jako ve zdroj spasení.<br />

Získal jsem jistotu, že Kristus sňal mé hříchy a vysvobodil mě od zákona hříchu a smrti.“<br />

(Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 52) {VDV 172.2}<br />

Po dlouhá léta únavného a bezútěšného snažení — po léta přísného odříkání, pokání a<br />

pokořování — sledoval Wesley vytrvale svůj cíl: nalézt Boha. Nyní ho našel a poznal, že<br />

154

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!