Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
vzdát pravdy, museli uprchnout. Někteří vyhnanci našli útočiště v Sasku a zde si také
udrželi starou víru — potomci těchto křesťanů pak přinesli „světlo“ Wesleymu a jeho
přátelům. {VDV 171.2}
John a Charles Wesleyové byli po svém vysvěcení ke kněžství vysláni na misijní cestu do
Ameriky. Stejnou lodí cestovala také skupina moravských bratří. Plavbu provázely silné
bouře a John Wesley tváří v tvář smrti poznal, že nemá jistotu smíření s Bohem. Z jednání
Moravanů naopak vycítil klid a důvěru, kterou on neznal. {VDV 171.3}
Později napsal: „Už předtím jsem si všiml, jak vážně a opravdově jednají; je v tom
hluboká pokora. Ostatním cestujícím sloužili tak, jak by to nedokázal žádný Angličan. Za
své služby nepožadovali odměnu — a ani by ji nepřijali. Tvrdili, že je to užitečné pro jejich
pyšné srdce a že jejich milovaný Spasitel pro ně vykonal mnohem více. Každý den měli
příležitost projevit tichost, kterou nedokázala překonat žádná urážka. Když je ostatní
odstrkovali nebo ponižovali, vstali a odešli, ale nestěžovali si. Při jiné příležitosti se
ukázalo, že jsou oproštěni od strachu, právě tak jako od pýchy, hněvu a pomstychtivosti. Při
zpěvu žalmu na počátku jejich bohoslužby se rozbouřilo moře, hlavní plachta se roztrhla na
kusy, voda zaplavila loď a vnikla do podpalubí, jako kdyby nás už pohlcovala hlubina.
Angličané začali strachy křičet, Moravané však zpívali klidně dál. Ptal jsem se později
jednoho z nich: ‚Neměl jste strach?‘ Odpověděl: ‚Díky Bohu, nikoli.‘ Nedalo mi to a ptal
jsem se ještě dál: ‚A vaše ženy a děti?‘ Odpověděl klidně: ‚Ne, naše ženy a děti se nebojí
smrti.‘“ (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 10) {VDV 171.4}
Když se dostal do města Savannah, žil Wesley nějaký čas s Moravany a jejich křesťanský
život na něj hluboce zapůsobil. O jejich bohoslužbě, která se tolik lišila od bezduchého
formalismu anglikánské církve, napsal: „Když jsem viděl tu zvláštní prostotu a velebnost,
téměř jsem zapomněl na to, že už uplynulo sedmnáct staletí, a představil jsem si, že jsem v
jednom z oněch shromáždění bez obřadů a okázalosti, které vedl apoštol Pavel, výrobce
stanů, nebo rybář Petr, ve kterých se však projevoval Boží Duch a moc.“ (Whitehead, Život
kazatele Johna Wesleyho, str. 11.12) {VDV 172.1}
Po návratu do Anglie Wesley pod vedením kazatele jednoty bratrské dospěl k hlubšímu
pochopení biblické víry: poznal, že chce-li být spasen, nesmí spoléhat na vlastní skutky, ale
musí plně důvěřovat „Božímu Beránku, který snímá hříchy světa“. Na shromáždění jednoty
bratrské v Londýně četli Lutherův článek o změně, kterou Duch Boží působí v srdci
věřícího. Wesley to celé vyslechl a v jeho srdci se probudila víra. Popsal to slovy: „Pocítil
jsem v srdci zvláštní teplo. Cítil jsem, že věřím v Krista, jen v Krista, jako ve zdroj spasení.
Získal jsem jistotu, že Kristus sňal mé hříchy a vysvobodil mě od zákona hříchu a smrti.“
(Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 52) {VDV 172.2}
Po dlouhá léta únavného a bezútěšného snažení — po léta přísného odříkání, pokání a
pokořování — sledoval Wesley vytrvale svůj cíl: nalézt Boha. Nyní ho našel a poznal, že
154