Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
toužili po oživení Božího díla. Jeho kniha „Věčný odpočinek vykoupených“ rovněž dobře
splnila své poslání a mnohé věřící přivedla k „odpočinku“, který má Boží lid stále ještě před
sebou. {VDV 170.2}
Whitefield a bratři Wesleyové
O sto let později, v době velké duchovní temnoty, se na scéně objevují další reformátoři
— Whitefield a bratři Wesleyové. Působení státní církve přispělo k hlubokému
náboženskému úpadku, který neměl daleko k pohanství. Duchovní s oblibou studovali
přirozené náboženství, které tvořilo hlavní část jejich teologie; lidem z vyšších vrstev byla
zbožnost pro smích — cítili se být povzneseni nad tím, co nazývali náboženským
fanatismem. Nevzdělané nižší vrstvy propadaly neřestem a církev neměla dostatek odvahy
ani víry, aby se pustila do boje za ztracenou věc pravdy. {VDV 170.3}
Téměř úplně se zapomnělo na důležité učení o ospravedlnění z víry, kterému tak
srozumitelně učil Luther. Místo toho se prosadila římská zásada spoléhat na to, že spasení
lze získat dobrými skutky. Když pak Whitefield a Wesleyové coby příslušníci státní církve
upřímně hledali Boží přízeň, dostalo se jim poučení, že ji získají ctnostným životem a
plněním náboženských předpisů. {VDV 170.4}
Když Charles Wesley jednou onemocněl a cítil, že se blíží jeho smrt, ptali se ho, z čeho
odvozuje naději na věčný život. Jeho odpověď zněla: „Snažím se co nejlépe sloužit Bohu.“
Přítel, který mu otázku položil, nebyl s jeho odpovědí očividně vůbec spokojený. Wesley
uvažoval: „Jakže! Moje snaha není dostatečným důvodem k naději? Chce mi snad upřít
moje úsilí? Vždyť na nic jiného spoléhat nemohu.“ (John Whitehead, Život kazatele
Charlese Wesleyho, str. 102) Tak velké bylo temno, které zahalilo církev a zastřelo učení o
smíření, oloupilo Krista o jeho slávu a odvrátilo pozornost lidí od jejich jediné naděje na
spasení — od krve ukřižovaného Vykupitele. {VDV 170.5}
Wesley a jeho přátelé dospěli k poznání, že pravé náboženství vychází ze srdce a že
Božímu zákonu podléhají myšlenky, právě tak jako slova a činy. Byli přesvědčeni, že stejně
jako bezúhonné chování je nutná svatost srdce, a proto začali žít opravdu novým životem.
Opravdově a s modlitbou se snažili potlačit přirozené zlé sklony lidského srdce; žili
nesobeckým, obětavým životem, v lásce a pokoře. Přísně dodržovali všechno, o čem se
domnívali, že by mohlo přispět k dosažení toho, po čem toužili nejvíce — totiž svatosti,
která jim zaručí přízeň u Boha. K vytčenému cíli však nedospěli. Marná byla jejich snaha
vymanit se z područí hříchu nebo zlomit jeho moc. Bojovali stejně jako kdysi Luther v
klášterní cele v Erfurtu. Trápila je stejná otázka: „Což může člověk být před Bohem
spravedlivý?“ Jób 9,2. {VDV 171.1}
„Oheň Boží pravdy“, který téměř vyhasl na protestantském oltáři, měl být znovu zapálen
ohněm „staré pochodně“, kterou po staletí udržovali čeští křesťané — jednotou bratrskou.
Po reformaci katolická církev v Čechách protestantismus potlačila a všichni, kdo se nechtěli
153