Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Dalšími anglickými reformátory byli například Barnes a Frith, Tyndalovi dobří přátelé;
po nich přišli Ridleyové a Cranmer. Byli to lidé vzdělaní a pro svou zbožnost i v
katolických kruzích namnoze velice vážení. Postavili se proti papežství, protože poznali
bludy „svaté stolice“, a jelikož znali tajemství „Babylónu“, mělo jejich svědectví o to větší
sílu. {VDV 167.3}
„Nyní vám položím trochu zvláštní otázku,“ řekl Latimer: „Kdo je nejpilnějším biskupem
a prelátem v celé Anglii? … Vidím, že napjatě očekáváte, že uvedu jeho jméno… Řeknu
vám to, je to ďábel… Nikdy neopouští svoji diecézi. Zavolejte ho kdykoli, vždycky je
doma. Je stále u svého pluhu… Nikdy ho nepřistihnete při zahálce. O tom vás mohu
ujistit… Tam, kde se zabydlí ďábel, mizí knihy a objevují se svíčky, mizí Bible a objevují
se růžence, tam mizí světlo evangelia a nahrazuje ho světlo svíček, a to i v poledne. Tam se
ztrácí Kristův kříž a objevuje se prodej odpustků, přestává odívání nahých, sycení chudých a
pomoc bezmocným, a nastává uctívání rytin a obrazů, zdobení dřeva a kamene, vyzdvihují
se výmysly člověka a jeho zákony, a odmítají se Boží přikázání a nejsvětější Boží slovo…
Kéž by naši preláti stejně přičinlivě zasévali semeno dobrého učení, jako je satan pilný v
zasévání koukolu a plevele!“ (Hugh Latimer, Kázání) {VDV 167.4}
Tito reformátoři vyznávali velkou zásadu — stejnou zásadu, jakou uznávali valdenští,
Viklef, Jan Hus, Luther, Zwingli a jejich spolupracovníci —, že Písmo svaté je neomylným
měřítkem víry a života. Odmítali domnělé právo papežů, sněmů, církevních otců a králů
ovládat svědomí lidí ve věcech víry. Naproti tomu uznávali svrchovanou autoritu Bible — a
všechno učení a všechny názory posuzovali jejím učením. Víra v Boha a jeho slovo — to
jim bylo oporou, když obětovali své životy na hranicích. Když vzplála hranice, jež měla
umlčet Latimera, obrátil se reformátor na svého spolutrpícího druha se slovy: „Buď dobré
mysli, ještě dnes zažehneme v Anglii z Boží milosti svíci a ta, doufám, nikdy nedohoří.“
(Dílo Hugha Latimera, díl 1, str. XIII) {VDV 167.5}
Reformace ve Skotsku — John Knox
Ani ve Skotsku neměla být pravda, kterou hlásal Columba se svými spolupracovníky, už
nikdy zcela umlčena. Ještě staletí poté, co se anglické sbory podrobily Římu, si sbory ve
Skotsku dokázaly udržet svou svobodu. A přestože ve dvanáctém století zde papežství
získalo obrovskou moc a řádilo tak neomezeně jako v žádné jiné zemi, pronikla pravda i
sem. Z Anglie přinesli Lolardi do Skotska Viklefovu Bibli a jeho učení, a měli tak
významný podíl na tom, že zde evangelium neupadlo v zapomnění. Každé století mělo
zkrátka své svědky pravdy a své mučedníky. {VDV 168.1}
Počátek velké reformace přinesl Lutherovy spisy a pak i Tyndalův anglický Nový zákon;
tito reformátoři dokázali „zažehnout pochodeň pravdy“, která ve Skotsku téměř uhasla, a
usilovali o nápravu škod, které Řím napáchal za čtyři staletí útlaku. {VDV 168.2}
150