Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
poslal Tausena do jiného kláštera, kde ho zavřeli do cely a drželi pod přísným
dohledem. {VDV 162.1}
Jeho strážci se zděsili, když se několik mnichů po krátké době přihlásilo k protestantství.
Přes mříže své cely hlásal Tausen svým druhům pravdu. Kdyby se dánští církevní otcové
vyznali v tom, jak církev potírá kacířství, okamžitě by Tausena umlčeli. Místo toho, aby ho
zavřeli do kobky v nějakém podzemním vězení, ho však jen vyhnali z kláštera. Nic jiného
ani udělat nemohli; král totiž právě vydal výnos, kterým poskytoval ochranu učitelům
nového učení. Tausen začal kázat. Měl přístup do kostelů a lidé se hrnuli, aby si vyslechli
zvěst pravdy. Kromě Tausena hlásali v Dánsku Boží slovo i další kazatelé. Do dánštiny byl
také přeložen Nový zákon, který byl pak rozšířen v mnoha výtiscích. Přes veškerou snahu se
ani v Dánsku katolíkům nepodařilo zmařit reformační úsilí — také tato země se zanedlouho
přihlásila k reformaci. {VDV 163.1}
Švédsko: Olaf a Laurentius Petri
Do Švédska pronikly reformační myšlenky rovněž díky mladým lidem, kteří se s
evangeliem seznámili ve Wittenberku. Dva z vůdců švédské reformace, Olaf a Laurentius
Petri, synové kováře v Orebro, studovali pod vedením Luthera a Melanchthona. Oba byli
velice zbožní, získali hluboké teologické vzdělání a pravdu pak šířili odvážně a s nadšením.
Zatímco Olaf — stejně jako velký reformátor — dokázal lidi strhnout svou horlivostí a
výřečností, Laurentius — povahou podobný Melanchthonovi — byl spíše přemýšlivý a
rozvážný. Přestože úsilí obou bratrů podporoval i sám král, katolíci i v tomto případě našli
způsob jak mařit jejich snahu. Duchovní proti nim burcovali nevzdělaný a pověrčivý lid;
Olaf Petri byl často napadán lůzou — v několika případech se dokonce na poslední chvíli
musel zachránit útěkem. {VDV 163.2}
Za vlády římské církve trpěl lid útlakem a chudobou. Církev ho připravila o Písmo,
nechala mu náboženství sestávající pouze ze symbolů a obřadů, které nerozvíjely mysl, ale
vracely lid k pověrám a pohanským zvykům předků. Národ se rozdělil na soupeřící tábory,
jejichž spory jen prohlubovaly všeobecný úpadek. Král se rozhodl provést reformu ve státě i
v církvi, a vítal proto schopné pomocníky v boji proti Římu. {VDV 163.3}
Olaf Petri za přítomnosti panovníka a předních švédských činitelů obhájil před zástupci
Říma přesvědčivě reformační učení. Prohlásil, že učení církevních otců lze přijmout jen
tehdy, je-li v souladu s Písmem; podstata věrouky je v Bibli vyložena jasně a prostě, takže
všichni ji mohou pochopit. Kristus řekl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.“ Jan
7,16. A Pavel prohlásil, že kdyby hlásal jiné evangelium než to, které přijal, nechť je proklet
(Galatským 1,8). Olaf Petri vyslovil otázku: „Kde tedy jiní berou odvahu vydávat dogmata
podle toho, jak se jim zlíbí, a vnucovat je jako věci nutné ke spáse?“ (Wylie, sv. 10, kap. 4)
Poté dokázal, že církevní dekrety nemají platnost, jestliže odporují Božím přikázáním, a
zdůraznil velkou protestantskou zásadu, že „jedině Písmo“ je měřítkem víry a života. {VDV
163.4}
146