Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
jen proto, že se dal znovu pokřtít. Začal proto studovat, co se v Bibli píše o křtu dětí.
Nepodařilo se mu však pro to najít v Písmu jediný důkaz — naopak poznal, že Bible
požaduje pokání a víru jako podmínku křtu. {VDV 160.1}
Poté Menno vystoupil z římské církve a zasvětil svůj život vyučování toho, co přijal. V
Německu i v Holandsku se v té době objevili fanatici, kteří hlásali nesmyslné a buřičské
učení, které podkopávalo pořádek a slušnost a vedlo ke vzpourám a násilnostem. Menno
pochopil, jak strašné následky by mohla mít tato hnutí, proto horlivě vystupoval proti
bludnému učení a ztřeštěným názorům fanatiků. Díky tomu se mnozí z těch, kdo byli těmito
fanatiky svedeni, zřekli jejich zhoubného učení. V Holandsku žilo také mnoho potomků
původních křesťanů, lidí, kteří přijali valdenské učení, a mezi nimi Menno rovněž úspěšně
pracoval. {VDV 160.2}
Celých pětadvacet let prožil na cestách, v doprovodu manželky a dětí; přitom zakusil
velké těžkosti a strádání, nesčetněkrát byl v ohrožení života. Prošel Holandsko a severní
Německo a působil hlavně mezi prostými lidmi. Měl však dalekosáhlý vliv. I když získal jen
omezené vzdělání, byl přirozeně výmluvný, čestný a poctivý, skromný, laskavý, upřímně a
opravdově zbožný. Vlastním životem dával příklad jak plnit zásady, kterým učil, a tím
vzbuzoval v lidech důvěru. Jeho následovníci však byli rozehnáni a perzekvováni; navíc
trpěli tím, že je zaměňovali za münsterské fanatiky. Přesto se díky jeho působení obrátilo
mnoho lidí. {VDV 160.3}
Nikde se reformační učení nesetkalo s tak širokým ohlasem jako v Holandsku — a jen v
málokteré jiné zemi byli jeho přívrženci tak krutě pronásledováni. V Německu zakázal
reformaci Karel V., který by nejraději poslal všechny její přívržence na hranici; proti této
tyranii se však postavila knížata. V Holandsku měl ovšem větší moc a jedno nařízení o
perzekuci protestantů stíhalo druhé. Číst Bibli, poslouchat ji nebo kázat o ní, anebo dokonce
jen o ní mluvit, znamenalo vystavovat se nebezpečí trestu smrti upálením. Modlit se k Bohu
tajně, přestat se klanět obrazům a sochám nebo zazpívat žalm bylo rovněž důvodem k
hrdelnímu trestu. I ti, kdo se zřekli svých „bludů“, byli odsouzeni k smrti stětím, pokud šlo o
muže, nebo k pohřbení za živa, pokud šlo o ženu. Za vlády Karla V. a Filipa II. takto
zahynuly tisíce lidí. {VDV 160.4}
Jednou před inkvizitory přivlekli celou rodinu s tím, že se neúčastní mše v kostele a
uctívá Boha doma. Když byli vyslýcháni a zjišťovalo se, jakým způsobem uctívají Boha,
nejmladší syn odpověděl: „Poklekneme na kolena a modlíme se, aby Bůh osvítil naši mysl a
odpustil nám naše hříchy. Modlíme se za našeho panovníka, aby jeho vláda byla úspěšná a
jeho život šťastný, modlíme se za vrchnost, aby ji Bůh zachoval.“ (Wylie, sv. 18, kap. 6)
Někteří soudci tím byli hluboce dojati, přesto však byl otec a jeden z jeho synů odsouzeni k
upálení. {VDV 161.1}
Zběsilost perzekutorů byla tak veliká jako víra mučedníků. Nejen muži, ale i ženy a
mladé dívky dokázali jednat s obdivuhodnou odvahou. „Ženy stávaly vedle svých mužů,
144