Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
nebezpečí i nejrůznější těžkosti: nebáli se zimy, hladu, strádání, ani hořících hranic, vězení a
mučení; tak mohli dál šířit pravdu. Aby překonali tyto síly, vyzbrojili jezuité své přívržence
fanatismem, který jim umožnil obstát v nebezpečí a „namířit“ proti Kristovu evangeliu
všechny zbraně klamu a podvodu. Neštítili se sebevětšího zločinu, používali nejpodlejší
klamy, jejich podlost a schopnost přetvářky jako by neznaly hranic. Slibovali sice věčnou
chudobu a pokoru, cílevědomě však usilovali o bohatství a moc. Plně se oddali svému
hlavnímu záměru: zlikvidovat protestantismus a znovu nastolit papežskou vládu. {VDV
157.3}
Členové řádu se navenek chovali jako svatí — navštěvovali věznice a nemocnice, sloužili
nemocným a chudým, předstírali, že se zřekli světa a nosí svaté jméno Pána Ježíše, který
chodil po světě, aby konal dobro. Pod bezvadným zevnějškem se však často skrývaly ty
nejzrůdnější úmysly; hlavní zásada řádu zněla: „Účel světí prostředky.“ Podle této zásady
považovali lži, krádeže, křivopřísežnictví a vraždy nejen za přípustné a omluvitelné, ale
přímo za hodné doporučení, pokud sloužily zájmům církve. Různě maskovaní jezuité se
vkrádali do státních úřadů, stávali se poradci králů a usměrňovali politická rozhodnutí.
Stávali se sluhy, aby mohli sledovat jednání svých pánů; zřizovali lycea pro syny knížat a
šlechticů a školy pro prostý lid; nutili děti protestantských rodičů účastnit se
římskokatolických obřadů. Vnější okázalost a přepych římské bohoslužby měly zmást mysl
lidí, oslnit a zaujmout jejich představivost. A tak se stávalo, že synové zrazovali svobodu, o
niž bojovali a pro niž krváceli jejich otcové. Jezuitský řád se rychle rozšířil po celé Evropě a
všude, kam jeho členové přišli, znovu ožil vliv papežství. {VDV 157.4}
Pro posílení vlivu a moci jezuitů vydal papež bulu, jíž obnovil inkvizici (viz Dodatek č.
21). Tento hrozný soud sice vzbuzoval všeobecný odpor, a to i v katolických zemích, v
tajných žalářních kobkách se však přesto znovu měly odehrát hrůzné scény — výjevy tak
děsivé, že jen stěží mohly snést denní světlo. V mnoha zemích jezuité popravili nebo
přinutili odejít do exilu tisíce lidí. Obvykle to byl výkvět národa — ryzí a ušlechtilí lidé:
vzdělanci, nadaní umělci a zruční řemeslníci, zbožní a věrní kazatelé; pilní občané, kteří
milovali svou zemi. {VDV 158.1}
Takovými prostředky se Řím snažil utlumit světlo reformace, vzít lidem Bibli, aby znovu
nastolil nevědomost a pověrčivost doby temna. Díky Božímu požehnání a působení
charakterově vynikajících mužů, kteří pokračovali v díle „odstartovaném“ Lutherem, však
protestantismus nezanikl. Za svou sílu nevděčil přízni knížat ani jejich zbraním; jeho
oporami se staly ty nejmenší a nejskromnější země a nejméně mocné národy. Byla to malá
Ženeva mezi mocnými nepřáteli usilujícími o její zničení, Holandsko na březích Severního
moře, které bojovalo proti tyranii Španělska, tehdy největšího a nejbohatšího království,
ponuré a chudé Švédsko, které získalo vítězství pro reformaci. {VDV 158.2}
Kalvín působil v Ženevě téměř třicet let. Nejprve tam založil církev, která vycházela z
mravních zásad Bible, a pak odtud řídil šíření reformace po celé Evropě. Jako veřejný činitel
141