Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
rodin. Tváře lidí v davu se chmuřily rozhořčením a zděšením, pohrdáním, nenávistí. Jen
jediná tvář zůstala klidná: mučedník byl ve svých myšlenkách daleko odtud, uvědomoval si
jedině přítomnost svého Pána. {VDV 146.2}
Nevšímal si rozlámané káry, na které ho vezli, nevšímal si zamračených tváří svých katů,
nebál se ani popravy. Po boku mu stál Pán, který zemřel, ale žije a bude živ navěky, a má
klíče smrti a pekla. Z Berquinovy tváře vyzařoval klid a mír. Byl skvostně oblečen — na
sobě měl „sametový plášť, kabát ze saténu a damašku a zlatem prošívané punčochy“
(D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 16). Dosvědčí svou
víru před Králem králů a před celým vesmírem, proto ani náznak smutku nesmí zkalit jeho
radost. {VDV 146.3}
Když průvod pomalu projížděl přeplněnými ulicemi, lidé s údivem sledovali, jaký
zvláštní klid, radost a vědomí vítězství vyzařuje z jeho tváře i projevů. Říkali si: „Vypadá
jako někdo, kdo sedí v chrámě a přemýšlí o svatých věcech.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV
146.4}
Když přijeli až k hranici, pokusil se Berquin říci lidu několik slov. Mniši ho však chtěli
přehlušit, protože se obávali následků. Začali proto hlučet a vojáci se přidali ještě s řinčením
zbraní. Tímto jednáním v roce 1529 dala nejvyšší církevní moc Paříže „obyvatelstvu, které
bude žít v roce 1793, hanebný příklad jak umlčet na popravišti poslední slova umírajícího“
(Wylie, sv. 13, kap. 9). {VDV 146.5}
Berquin byl uškrcen a jeho tělo spáleno. Přestože zpráva o jeho smrti zarmoutila
příznivce reformace v celé Francii, jeho příklad nebyl zbytečný. „Také my jsme připraveni,“
říkali stoupenci pravdy, „podstoupit smrt s radostí, s pohledem upřeným na život, který nás
čeká.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 6) {VDV
146.6}
Během pronásledování v Meaux bylo učitelům reformovaného vyznání odebráno
povolení kázat, a museli proto přijmout jiná zaměstnání: Lefévre odešel po čase do
Německa. Farel se vrátil do svého rodného města ve východní Francii, aby šířil evangelium
v kraji svého dětství. Zprávy o tom, co se stalo v Meaux, se donesly i tam, a pravda, kterou
tak odvážně hlásal, nacházela i zde své posluchače. Nepřátelé ovšem brzy požádali úřady,
aby ho umlčely, a Farel byl vykázán z města. A jelikož pak už nemohl působit veřejně,
chodil po vesnicích a učil lidi v jejich soukromí nebo na loukách a sám se skrýval v lesích a
v jeskyních, které bývaly místem jeho dětských her. Bůh ho připravoval pro větší zkoušky.
Jak sám napsal: „Zkoušky, perzekuce a satanovy útoky, na které jsem byl předem
upozorněn, se skutečně dostavily, a byly krutější, než jsem dokázal snést. Avšak Bůh je můj
Otec a vždycky mi dá tolik síly, kolik potřebuji.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace šestnáctého
století, sv. 12, kap. 9) {VDV 146.7}
131