Cirkevni a Státní Militantni
Share Embed Flag
Download ePaper

Cirkevni a Státní Militantni

Válka je největší věcí státu - je místem života a smrti; je cestou k přežití či zkáze. A tak je třeba ji zkoumat Pět vláken spřádá osnovu. Z nich splétáme plán; a rozplétáme podstatu strategie: (1) První se jmenuje Cesta; (2) druhé se jmenuje Nebe; (3) třetí se jmenuje Země; (4) čtvrté se jmenuje. (5) Vojevůdce páté se jmenuje Metoda Cesta sjednocuje mysl lidu s vládcem tak aby s ním dokázal zemřít tak aby s ním dokázal žít - bez ohledu na nebezpečí. … Metoda znamená důmysl a pořádek ve vedení důstojnictva v organizaci zásobování Zřejmé je pouze tolik: ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu stál na vítězství zřejmě promyslel mnoho způsobů plánu. Ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu nedokázal zvítězit nepromyslel dostatečný počet plánů Promyšlený plán přináší vítězství. Válka je především důmyslná lest: Válka je největší věcí státu - je místem života a smrti; je cestou k přežití či zkáze. A tak je třeba ji zkoumat Pět vláken spřádá osnovu. Z nich splétáme plán; a rozplétáme podstatu strategie: (1) První se jmenuje Cesta; (2) druhé se jmenuje Nebe; (3) třetí se jmenuje Země; (4) čtvrté se jmenuje. (5) Vojevůdce páté se jmenuje Metoda Cesta sjednocuje mysl lidu s vládcem tak aby s ním dokázal zemřít tak aby s ním dokázal žít - bez ohledu na nebezpečí. … Metoda znamená důmysl a pořádek ve vedení důstojnictva v organizaci zásobování Zřejmé je pouze tolik: ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu stál na vítězství zřejmě promyslel mnoho způsobů plánu. Ten kdo již před bitvou při poradě v chrámu nedokázal zvítězit nepromyslel dostatečný počet plánů Promyšlený plán přináší vítězství. Válka je především důmyslná lest:

newcovenantpublicationsintl
from newcovenantpublicationsintl More from this publisher
07.04.2023 Views

Cirkevni a Státní Militantni báli. I když byl uvězněn jako kacíř, král ho propustil na svobodu. Tento boj trval celá léta. František kolísal mezi Římem a reformací — zuřivost mnichů střídavě toleroval a zase krotil. Papežské úřady Berquina třikrát uvěznily, ale panovník ho vždy znovu propustil na svobodu — obdivoval totiž jeho génia a ušlechtilou povahu, a odmítl ho vydat jako oběť zlovolné církevní hierarchie. {VDV 145.1} Berquin byl několikrát upozorněn na nebezpečí, které mu ve Francii hrozí. Přátelé ho prosili, aby se jako jiní zachránil dobrovolným odchodem ze země. Bojácný a přizpůsobivý Erasmus, který přes své jedinečné vzdělání neměl onu mravní velikost, která podřizuje život a čest pravdě, Berquinovi napsal: „Požádej, aby tě poslali jako vyslance do některé cizí země. Jdi a cestuj po Německu. Znáš přece Bedeho a jemu podobné — je to tisícihlavý netvor, chrlí jed na všechny strany. Tvých nepřátel jsou celé pluky. I kdyby tvé učení bylo lepší než učení Ježíše Krista, nenechají tě na pokoji, dokud tě potupně nezahubí. Nevěř příliš králově ochraně. V žádném případě mě neuváděj v podezření v souvislosti s náboženskými otázkami.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 145.2} Jak rostlo nebezpečí, sílila i Berquinova horlivost. Odmítl Erasmovu radu, aby začal chytračit a uhýbat, a rozhodl se postupovat s ještě větší razancí: bude nejen bránit pravdu, ale také napadat bludy. Obvinění z kacířství, které se papežovi stoupenci stále snaží vznést proti němu, vznese sám proti nim. Jeho nejzarytějšími odpůrci byli učení profesoři a mniši z teologické fakulty pařížské univerzity, jedné z nejvyšších církevních autorit ve městě i v celé zemi. Ze spisů těchto profesorů Berquin vybral dvanáct tvrzení a veřejně prohlásil, že „odporují Bibli a jsou kacířská“. Pak vyzval krále, aby rozsoudil jejich spor. {VDV 145.3} Panovník byl ochoten uspořádat měření sil obou stran. Potěšilo ho, že se mu naskýtá příležitost pokořit pýchu nadutých mnichů, a přikázal papežovým stoupencům, aby svou věc obhájili pomocí Bible. Ti však dobře věděli, že jim tato zbraň nepomůže — daleko lépe totiž ovládali jiné zbraně: vězení, mučení, upalování na hranicích. Nyní se karty obrátily a katolíci poznali, že sami padají do jámy, kterou kopali pro Berquina. To je zaskočilo a přemýšleli jak z toho uniknout. {VDV 145.4} „V té době kdosi poškodil sochu Panny Marie na rohu jedné ulice.“ Celé město bylo vzhůru nohama. K místu se sběhly celé zástupy; lidé naříkali, ze všech stran zaznívala lítost a rozhořčení. Také krále se to hluboce dotklo. Mnichům se tak naskytla jedinečná příležitost k výpadu proti Berquinovi; hned jí využili a začali vykřikovat: „To jsou plody Berquinova učení. Tohle luterské spiknutí brzy zničí všechno — náboženství, zákony i samotný trůn.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 146.1} Znovu Berquina zatkli. Král odjel z Paříže, a mniši proto mohli jednat podle svého. Postavili reformátora před soud a vyřkli nad ním ortel smrti. Aby král nemohl zasáhnout a osvobodit jej, ještě téhož dne rozsudek vykonali. V poledne byl Berquin veden na popraviště. Na místě popravy se shromáždil obrovský zástup. Mnozí si s úžasem a nevolí uvědomovali, že odsouzený patří k nejlepší a nejstatečnější z francouzských šlechtických 130

Cirkevni a Státní Militantni rodin. Tváře lidí v davu se chmuřily rozhořčením a zděšením, pohrdáním, nenávistí. Jen jediná tvář zůstala klidná: mučedník byl ve svých myšlenkách daleko odtud, uvědomoval si jedině přítomnost svého Pána. {VDV 146.2} Nevšímal si rozlámané káry, na které ho vezli, nevšímal si zamračených tváří svých katů, nebál se ani popravy. Po boku mu stál Pán, který zemřel, ale žije a bude živ navěky, a má klíče smrti a pekla. Z Berquinovy tváře vyzařoval klid a mír. Byl skvostně oblečen — na sobě měl „sametový plášť, kabát ze saténu a damašku a zlatem prošívané punčochy“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 16). Dosvědčí svou víru před Králem králů a před celým vesmírem, proto ani náznak smutku nesmí zkalit jeho radost. {VDV 146.3} Když průvod pomalu projížděl přeplněnými ulicemi, lidé s údivem sledovali, jaký zvláštní klid, radost a vědomí vítězství vyzařuje z jeho tváře i projevů. Říkali si: „Vypadá jako někdo, kdo sedí v chrámě a přemýšlí o svatých věcech.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 146.4} Když přijeli až k hranici, pokusil se Berquin říci lidu několik slov. Mniši ho však chtěli přehlušit, protože se obávali následků. Začali proto hlučet a vojáci se přidali ještě s řinčením zbraní. Tímto jednáním v roce 1529 dala nejvyšší církevní moc Paříže „obyvatelstvu, které bude žít v roce 1793, hanebný příklad jak umlčet na popravišti poslední slova umírajícího“ (Wylie, sv. 13, kap. 9). {VDV 146.5} Berquin byl uškrcen a jeho tělo spáleno. Přestože zpráva o jeho smrti zarmoutila příznivce reformace v celé Francii, jeho příklad nebyl zbytečný. „Také my jsme připraveni,“ říkali stoupenci pravdy, „podstoupit smrt s radostí, s pohledem upřeným na život, který nás čeká.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 6) {VDV 146.6} Během pronásledování v Meaux bylo učitelům reformovaného vyznání odebráno povolení kázat, a museli proto přijmout jiná zaměstnání: Lefévre odešel po čase do Německa. Farel se vrátil do svého rodného města ve východní Francii, aby šířil evangelium v kraji svého dětství. Zprávy o tom, co se stalo v Meaux, se donesly i tam, a pravda, kterou tak odvážně hlásal, nacházela i zde své posluchače. Nepřátelé ovšem brzy požádali úřady, aby ho umlčely, a Farel byl vykázán z města. A jelikož pak už nemohl působit veřejně, chodil po vesnicích a učil lidi v jejich soukromí nebo na loukách a sám se skrýval v lesích a v jeskyních, které bývaly místem jeho dětských her. Bůh ho připravoval pro větší zkoušky. Jak sám napsal: „Zkoušky, perzekuce a satanovy útoky, na které jsem byl předem upozorněn, se skutečně dostavily, a byly krutější, než jsem dokázal snést. Avšak Bůh je můj Otec a vždycky mi dá tolik síly, kolik potřebuji.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 12, kap. 9) {VDV 146.7} 131

<strong>Cirkevni</strong> a <strong>Státní</strong> <strong>Militantni</strong><br />

báli. I když byl uvězněn jako kacíř, král ho propustil na svobodu. Tento boj trval celá léta.<br />

František kolísal mezi Římem a reformací — zuřivost mnichů střídavě toleroval a zase<br />

krotil. Papežské úřady Berquina třikrát uvěznily, ale panovník ho vždy znovu propustil na<br />

svobodu — obdivoval totiž jeho génia a ušlechtilou povahu, a odmítl ho vydat jako oběť<br />

zlovolné církevní hierarchie. {VDV 145.1}<br />

Berquin byl několikrát upozorněn na nebezpečí, které mu ve Francii hrozí. Přátelé ho<br />

prosili, aby se jako jiní zachránil dobrovolným odchodem ze země. Bojácný a přizpůsobivý<br />

Erasmus, který přes své jedinečné vzdělání neměl onu mravní velikost, která podřizuje život<br />

a čest pravdě, Berquinovi napsal: „Požádej, aby tě poslali jako vyslance do některé cizí<br />

země. Jdi a cestuj po Německu. Znáš přece Bedeho a jemu podobné — je to tisícihlavý<br />

netvor, chrlí jed na všechny strany. Tvých nepřátel jsou celé pluky. I kdyby tvé učení bylo<br />

lepší než učení Ježíše Krista, nenechají tě na pokoji, dokud tě potupně nezahubí. Nevěř<br />

příliš králově ochraně. V žádném případě mě neuváděj v podezření v souvislosti s<br />

náboženskými otázkami.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 145.2}<br />

Jak rostlo nebezpečí, sílila i Berquinova horlivost. Odmítl Erasmovu radu, aby začal<br />

chytračit a uhýbat, a rozhodl se postupovat s ještě větší razancí: bude nejen bránit pravdu,<br />

ale také napadat bludy. Obvinění z kacířství, které se papežovi stoupenci stále snaží vznést<br />

proti němu, vznese sám proti nim. Jeho nejzarytějšími odpůrci byli učení profesoři a mniši z<br />

teologické fakulty pařížské univerzity, jedné z nejvyšších církevních autorit ve městě i v<br />

celé zemi. Ze spisů těchto profesorů Berquin vybral dvanáct tvrzení a veřejně prohlásil, že<br />

„odporují Bibli a jsou kacířská“. Pak vyzval krále, aby rozsoudil jejich spor. {VDV 145.3}<br />

Panovník byl ochoten uspořádat měření sil obou stran. Potěšilo ho, že se mu naskýtá<br />

příležitost pokořit pýchu nadutých mnichů, a přikázal papežovým stoupencům, aby svou věc<br />

obhájili pomocí Bible. Ti však dobře věděli, že jim tato zbraň nepomůže — daleko lépe totiž<br />

ovládali jiné zbraně: vězení, mučení, upalování na hranicích. Nyní se karty obrátily a<br />

katolíci poznali, že sami padají do jámy, kterou kopali pro Berquina. To je zaskočilo a<br />

přemýšleli jak z toho uniknout. {VDV 145.4}<br />

„V té době kdosi poškodil sochu Panny Marie na rohu jedné ulice.“ Celé město bylo<br />

vzhůru nohama. K místu se sběhly celé zástupy; lidé naříkali, ze všech stran zaznívala lítost<br />

a rozhořčení. Také krále se to hluboce dotklo. Mnichům se tak naskytla jedinečná příležitost<br />

k výpadu proti Berquinovi; hned jí využili a začali vykřikovat: „To jsou plody Berquinova<br />

učení. Tohle luterské spiknutí brzy zničí všechno — náboženství, zákony i samotný trůn.“<br />

(Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 146.1}<br />

Znovu Berquina zatkli. Král odjel z Paříže, a mniši proto mohli jednat podle svého.<br />

Postavili reformátora před soud a vyřkli nad ním ortel smrti. Aby král nemohl zasáhnout a<br />

osvobodit jej, ještě téhož dne rozsudek vykonali. V poledne byl Berquin veden na<br />

popraviště. Na místě popravy se shromáždil obrovský zástup. Mnozí si s úžasem a nevolí<br />

uvědomovali, že odsouzený patří k nejlepší a nejstatečnější z francouzských šlechtických<br />

130

logo

products

Resources

Company

Terms of service
Privacy policy
Cookie policy
Cookie settings
Imprint
Change language
Made with love in Switzerland
© 2024 Yumpu.com all rights reserved

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!