Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
12. Kapitola — Reformace ve Francii
Po špýrském protestu a augsburském vyznání, které znamenaly vítězství reformace v
Německu, následovala temná léta sporů. Zdálo se, že protestantismus, oslabený rozkolem
svých přívrženců a útoky nepřátel, je definitivně odsouzen k zániku. Tisíce lidí zpečetilo své
svědectví vlastní krví; vypukla občanská válka. Někteří z předních zastánců věc reformace
zradili, nejušlechtilejší z knížat — stoupenců reformace — padli do rukou císaře a byli
vláčeni jako zajatci od města k městu. Ve chvíli, kdy se již vítězství zdálo na dosah, utrpěl
císař porážku. Musel se dívat, jak mu kořist uniká z rukou, a nakonec musel zákonem
zaručit svobodu pro učení, jehož zničení si předsevzal jako životní cíl. Dal v sázku své
království, poklady i vlastní život, aby kacířství zničil; dožil se však jen toho, že viděl svá
vojska zničená v bojích, vyprázdněnou pokladnu, mnohá jeho území ohrožovaly vzpoury,
zatímco víra, kterou se marně snažil potlačit, se šířila. Karel V. bojoval proti všemohoucí
síle. Bůh prohlásil: „Buď světlo,“ avšak císař se pokoušel uchovat neporušenou tmu. Své
záměry nedokázal uskutečnit. Předčasně zestárlý, vyčerpaný dlouhým bojem, vzdal se
nakonec trůnu a uchýlil se do samoty kláštera. {VDV 142.1}
Ve Švýcarsku — stejně jako v Německu — nastaly pro reformaci černé dny. Mnoho
kantonů sice přijalo reformaci, jiné se však se slepou umíněností držely učení Říma. V
katolických kantonech pronásledovali ty, kdo toužili poznat pravdu, a to vedlo nakonec k
občanské válce. Zwingli a mnozí jeho spolupracovníci padli v krvavé bitvě u Kappelu;
Ökolampad, zdrcený hroznými katastrofami, zanedlouho zemřel. Řím slavil vítězství a na
mnoha místech se zdálo, že znovu získá všechno, co ztratil. Nicméně Pán, jehož úradek je
od věčnosti, svou věc ani svůj lid neopustil a reformace se mohla šířit do dalších
zemí. {VDV 142.2}
Ve Francii se první signály reformace objevily ještě předtím, než tam zaznělo jméno
Martin Luther. Jedním z prvních francouzských reformátorů byl stařičký Lefévre, profesor
pařížské univerzity, upřímný a horlivý stoupenec papežství. Při studiu staré
literatury upoutala jeho pozornost Bible a Lefévre zavedl její studium mezi svými
studenty. {VDV 142.3}
Lefévre byl nadšeným ctitelem svatých a připravoval dějiny světců a mučedníků, jak o
nich hovoří církevní legendy. Dílo vyžadovalo mnoho práce, když však už měl zpracovanou
značnou část knihy, napadlo ho, že by mu v práci mohla pomoci Bible, a začal ji proto s
tímto záměrem studovat. Zjistil, že se v ní opravdu píše o svatých, ale jinak než v římském
kalendáři. To bylo překvapení! Lefévre znechuceně odložil práci na dějinách světců a začal
se věnovat studiu Písma. To, co v něm objevil, začal záhy také učit. {VDV 143.1}
V roce 1512 — tedy předtím, než své působení zahájil Luther nebo Zwingli — Lefévre
napsal: „Bůh nám prostřednictvím víry dává spravedlnost, která nám jedině díky jeho
milosti dává právo na věčný život.“ (Wylie, sv. 13, kap. 1) O tajemství vykoupení řekl: „Jak
127