Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
olivovou ratolest míru, kterou Řím podává, a rány Německa budou zaceleny. Podobnými
argumenty mohli reformátoři ospravedlnit svůj souhlas s postupem, který by jistě v krátké
době vedl k potlačení jejich zájmů. {VDV 135.1}
Kompromis odmítnut
„Naštěstí správně rozeznali, co se skrývá za navrhovaným řešením, a rozhodli se jednat
na základě své víry. Co bylo v pozadí předloženého návrhu? Řím si osoboval právo ovládat
svědomí a zakazovat svobodné studium. Nenabízela se však jim i jejich protestantským
poddaným náboženská svoboda? Ano, ale jen jako zvláštní výhoda vyplývající se
společného ujednání, nikoli jako právo. Pro ty, kdo ale nebyli do ujednání zahrnuti, měla
platit velká zásada moci: pro svědomí není místa, Řím je neomylným soudcem a je nutné jej
poslouchat. Přijetí navrhované dohody by znamenalo, že náboženská svoboda se bude
vztahovat jen na reformované Sasko, zatímco v celém ostatním křesťanském světě bude
studium Písma a vyznávání reformační víry zločinem a jako takové bude trestáno vězením a
smrtí na hranici. Je pro ně snad přijatelné, aby náboženská svoboda platila jen někde?
Mohou souhlasit s prohlášením, že reformace už nesmí získat žádného přívržence, a
připustit, že tam, kde Řím vládne v této chvíli, bude vládnout na věky? Mohli by pak
reformátoři tvrdit, že nemají na svědomí krev stovek a tisíců lidí, kteří v důsledku tohoto
ujednání přijdou o život v papežem ovládaných zemích? Znamenalo by to zradu věci
evangelia a svobod křesťanstva v nejrozhodnějším okamžiku.“ Rozhodli se raději „obětovat
všechno, i své státy, své koruny a své životy“ (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5). {VDV 135.2}
Knížata se dohodla: „Odmítneme toto nařízení, v otázkách svědomí nerozhoduje většina.
Za klid a pokoj, který nyní vládne v říši, vděčíme nařízení z roku 1526. Jeho zrušení by v
Německu způsobilo rozkol. Sněm nemá právo zrušit náboženské svobody, dokud se nesejde
koncil.“ (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5) Povinností státu je chránit svobodu svědomí a tam také
končí jeho pravomoc v náboženských otázkách. Každá vláda, která se pokouší usměrňovat
nebo vynucovat náboženské přesvědčení mocí, opouští zásadu, za niž tak šlechetně bojovali
evangeličtí křesťané. {VDV 135.3}
Stoupenci papežství se rozhodli, že potlačí to, co nazývali „vzdorovitou umíněností“.
Nejdříve se pokusili vyvolat mezi přívrženci reformace rozkol a zastrašit všechny, kdo se
pro ni dosud otevřeně nevyslovili. Nakonec byli před sněm pozváni zástupci svobodných
měst, kteří se měli vyjádřit k tomu, zda je pro ně návrh přijatelný. Když požádali o odklad,
nebylo jim vyhověno — a když pak měli přísahat, téměř polovina se jich postavila na stranu
reformátorů. Lidé, kteří odmítli obětovat svobodu svědomí a právo samostatně myslet,
dobře věděli, že se tímto postojem vystavují budoucí kritice, odsouzení a perzekuci. Jeden z
delegátů řekl: „Musíme buď zapřít Boží slovo, nebo se nechat upálit.“ (D’Aubigné, sv. 13,
kap. 5.) {VDV 136.1}
Král Ferdinand, který zastupoval na sněmu císaře, si uvědomoval, že nařízení způsobí
vážné neshody, nebudou-li s ním souhlasit knížata. Pokusil se je přesvědčit, dobře totiž
120