Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Krátce poté obdržel Luther císařské nařízení, aby se vrátil domů. Luther dobře věděl, že
se blíží jeho odsouzení. Dny jeho života se zdály být sečteny. Když ale odcházel z Wormsu,
cítil radost a vděčnost vůči Bohu. Prohlásil: „Sám ďábel střežil papežovu tvrz. Kristus však
do ní učinil hluboký průlom a satan byl donucen uznat, že Pán je mocnější než on.“
(D’Aubigné, sv. 7, kap. 11) {VDV 113.5}
Luther nechtěl, aby jeho nepoddajnost byla chápána jako vzpoura, a proto po svém
odjezdu napsal císaři dopis. Mimo jiné v něm stálo: „Bůh, jenž zkoumá srdce, je mým
svědkem, že jsem připraven uposlechnout Vaši Výsost — ať poctěn, či zneuctěn, ať živý, či
umírající — ve všem bez výjimky, až na Boží slovo, kterým člověk žije. Ve všech věcech
pozemského života Vám budu věrný, neboť ztratit či získat něco tady na zemi nemá žádný
význam pro spasení. Jde-li však o věčné zájmy, Bůh si nepřeje, aby se člověk podřizoval
člověku, neboť takové podřizování v duchovních věcech je vlastně uctívání, a to přísluší
jedině Stvořiteli.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 11) {VDV 113.6}
Cestou z Wormsu byl Luther přijímán s ještě většími poctami, než když jel tam. Církevní
hodnostáři vítali exkomunikovaného mnicha a světští panovníci prokazovali pocty muži,
kterého odsoudil sám císař. Prosili ho, aby kázal, a přestože to měl zakázáno, vystupoval za
kazatelnu se slovy: „Neslíbil jsem, že spoutám Boží slovo, a také to neudělám.“ (Martyn, díl
1, str. 420) {VDV 114.1}
Nedlouho po jeho odjezdu z Wormsu vymohli papeženci na císaři, aby vydal proti
Lutherovi edikt. V této listině byl Luther označen za „samého satana, který má lidskou
podobu a je oblečen v mnišské kutně“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 11). Edikt nařizoval, aby —
jakmile přestane platit ochranný list — byly podniknuty kroky k zastavení jeho působení;
dále zakazoval, aby mu kdokoli poskytl přístřeší, dal mu najíst nebo napít, aby mu poskytl
pomoc slovem nebo činem, veřejně či tajně. Měl být zajat, ať se zdržuje kdekoli, a vydán
úřadům. Také jeho přívrženci měli být uvězněni a jejich majetky zabaveny. Jeho spisy měly
být zničeny a konečně všichni, kdo by se opovážili jednat proti tomuto nařízení, měli být
rovněž prokleti. Saský kurfiřt a knížata, která se k Lutherovi chovala nejpřátelštěji, opustili
Worms krátce po Lutherově odjezdu, a tak císařovo nařízení získalo souhlas sněmu. To byl
pro papežence vítězoslavný okamžik. Domnívali se, že osud reformace je tím
zpečetěn. {VDV 114.2}
Luther na Wartburku
V této těžké chvíli zajistil Bůh svému služebníku možnost útěku. „Bdělé oko“ sledovalo
každý Lutherův pohyb a věrné a šlechetné srdce se rozhodlo jej zachránit. Bylo jasné, že se
Řím uspokojí pouze jeho smrtí; před lví tlamou ho proto mohl zachránit jen bezpečný úkryt.
Bůh vnukl Fridrichu Saskému nápad, jak reformátora zachránit. Věrní přátelé kurfiřtův
záměr provedli a Luther byl ukryt tak dobře, že o něm téměř nikdo nevěděl. Cestou domů
byl přepaden, zajat, odtržen od svých průvodců a rychle dopraven přes lesy na hrad
Wartburk, osamělou tvrz v horách. Jeho únos i úkryt byly zahaleny tajemstvím, takže ani
99