Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
nad ním téměř zvítězili a temné mocnosti přešly do protiútoku. Mračna zlověstně zčernala,
jako by ho chtěla dostat co nejdál od Boha. Silně zatoužil po ujištění, že Pán bude s ním.
Plný úzkosti se vrhl k zemi a vyrážel ze sebe přerývané výkřiky, kterým mohl porozumět
jen Bůh. {VDV 107.2}
„Všemohoucí a věčný Bože,“ volal, „jak strašný je tento svět! Otvírá svou tlamu, aby mě
sežral, a já tak málo věřím v tebe…, jestliže musím vkládat svou důvěru jen v sílu tohoto
světa, pak je všechno ztraceno… Přišla moje poslední hodinka, rozsudek nade mnou byl již
vynesen… Bože, pomoz mi proti celé moudrosti světa. Pomoz mi, … jen ty to dokážeš; …
protože tady nejde o mé dílo, ale o tvé. Já tady nemám co dělat, nemám zač bojovat s
mocnými tohoto světa… Jde o tvou věc … a je to spravedlivá a věčná věc. Pane, pomoz mi!
Věrný a nezměnitelný Bože, neskládám svou důvěru v žádného člověka. Vše, co se zakládá
na člověku, je nejisté; vše, co vychází z člověka, selhává… Ty jsi mne vyvolil pro toto
dílo… Stůj při mně, pro tvého milovaného Ježíše Krista, který je mou ochranou, mou
záštitou a mým pevným hradem.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8) {VDV 107.3}
Moudrá prozřetelnost dopustila, aby si Luther uvědomil, co mu hrozí, aby nespoléhal na
vlastní síly a nepouštěl se neuváženě do nebezpečí. Nebyly to však obavy z tělesného a
duševního utrpení, nebyl to strach z mučení nebo smrti, co ho tak děsilo. Dostal se do mezní
situace a cítil, že není schopen v ní obstát. Věc pravdy by mohla utrpět jeho slabostí. Zápasil
s Bohem ne o vlastní záchranu, ale o vítězství evangelia. Trpěl úzkostí jako Izrael oné noci,
když zápasil u opuštěného potoka. A podobně jako Izrael také zvítězil. V zoufalé
bezmocnosti se vírou upnul ke Kristu jako k mocnému Vysvoboditeli; posilou mu bylo
ujištění, že nebude stát před sněmem sám. Do srdce se mu vrátil klid a pocítil radost z toho,
že mu bylo dopřáno vyvyšovat Boží slovo před vládci národů. {VDV 107.4}
Luther se připravoval na nadcházející zápas s myšlenkami soustředěnými na Boha.
Přemýšlel o tom, jak odpoví, pročítal znovu statě svých vlastních spisů a vypisoval si z
Bible důkazy, jimiž by podepřel svá tvrzení. Nakonec položil levou ruku na otevřené Písmo
svaté, pravou ruku pozvedl k nebi a přísahal, že „zůstane věrný evangeliu a bude otevřeně
vyznávat svou víru, i kdyby měl své svědectví zpečetit vlastní krví“ (D’Aubigné, sv. 7, kap.
8). {VDV 108.1}
Když ho znovu uvedli do sněmovního sálu, nebylo na jeho tváři ani stopy po strachu
nebo rozpacích. Klidně a důstojně stál jako Boží svědek před mocnými světa. Císařský
úředník od něj nyní žádal, aby oznámil, zda chce odvolat své učení. Luther odpověděl mírně
a pokorně, bez emocí. Z jeho projevu byl cítit ostych a úcta, zároveň však i radost a
odhodlání, což shromáždění překvapilo. {VDV 108.2}
„Nejjasnější císaři, vznešená knížata, milostiví pánové,“ začal Luther, „stojím dnes před
vámi podle příkazu, který mi byl včera doručen. Milosrdenstvím Božím zapřísahám vaše
Veličenstvo a vaše vznešené výsosti, abyste milostivě vyslechli obranu věci, o níž jsem
přesvědčen, že je spravedlivá a pravdivá. Prosím, abyste mi odpustili, jestliže se z
93