Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Před wormským sněmem
Konečně stál Luther před sněmem. Císař zasedl na trůn. Kolem něho stály
nejvýznamnější říšské celebrity. Ještě nikdy nikdo nestál před významnějším
shromážděním, aby se odpovídal ze své víry, než před jakým stál Martin Luther.
„Předvolání před sněm už samo o sobě předznamenalo vítězství nad papežstvím. Přestože
papež již nad Lutherem rozsudek vynesl, soudní dvůr mu dovolil se veřejně hájit, čímž se
postavil nad papeže. Papež uvalil na tohoto člověka klatbu a tím ho vyloučil z lidské
společnosti; nyní byl ale odsouzenec zdvořile pozván před nejvznešenější shromáždění na
světě. Papež ho odsoudil k věčnému mlčení, on však nyní promluví k tisícům pozorných
posluchačů, svolaných z nejvzdálenějších končin křesťanstva. Tak se prostřednictvím
Luthera uskutečňovala obrovská revoluce. Řím již sestupoval ze svého trůnu, a byl to hlas
mnicha, který ho tak pokořil.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8) {VDV 106.3}
Před slavným a váženým shromážděním vypadal neurozený reformátor bázlivě a
rozpačitě. Některá knížata zaregistrovala jeho pocity; přistoupili k němu a jeden z nich mu
pošeptal: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ Jiný mu řekl: „Budou
vás vodit před vládce a krále kvůli mně, … bude vám dáno, co máte mluvit. Nejste to vy,
kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ Matouš 10,28.18-20. Velcí muži světa
tak pomocí Kristových slov posílili Božího služebníka v té těžké chvíli. {VDV 106.4}
Luther byl přiveden přímo před císařův trůn. V přeplněném sále zavládlo hluboké ticho.
Pak povstal císařský úředník, ukázal na hromadu Lutherových spisů a žádal, aby Luther
odpověděl na dvě otázky: Zda se k nim hlásí jako ke svým spisům a zda je ochoten odvolat
názory, které v nich hlásá. Když byly přečteny názvy knih, Luther odpověděl na první
otázku a potvrdil, že je jejich autorem. Pak pokračoval: „Pokud jde o druhou otázku, ta se
týká víry i spásy duší a jde v ní o Boží slovo, největší a nejvzácnější poklad na nebi i na
zemi. Bylo by ode mě neuvážené, kdybych odpověděl bez rozmýšlení. Mohl bych toho říci
méně, než vyžadují okolnosti, nebo více, než žádá pravda, a tak bych se mohl prohřešit proti
slovům Kristovým: ‚Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v
nebi.‘ Matouš 10,33. Proto žádám vaše císařské Veličenstvo ve vší pokoře, aby mi dopřálo
času, abych mohl odpovědět, aniž bych se prohřešil proti Božímu slovu.“ (D’Aubigné, sv. 7,
kap. 8) {VDV 106.5}
Luther si počínal moudře, když vznesl takový požadavek. Tím přesvědčil shromáždění,
že nejedná ukvapeně a bez rozvahy. Taková rozvážnost a takové sebeovládání — nečekané
u člověka, který se dříve projevil tak směle a neústupně — přispěly k jeho síle a umožnily
mu později odpovídat uvážlivě, moudře, rozhodně a důstojně, což překvapilo a zklamalo
jeho protivníky a bylo výčitkou jejich nestoudnosti a pýše. {VDV 107.1}
Následujícího dne se měl dostavit, aby podal konečnou odpověď. Chvílemi mu téměř
přestávalo tlouct srdce, když si uvědomil, jaké síly se spojily proti pravdě. Víra ho
opouštěla, doléhal na něho strach. Připadalo mu, že nebezpečí hrozivě narůstá, že nepřátelé
92