KNIHKUPEC 19

knihkupec 

DUBEN2023 

ALENA 

MORNŠTAJNOVÁ: 

ROZPOZNAT PRAVDU 

OD LŽI JE NĚKDY TĚŽKÉ 

JOACHIM DVOŘÁK: 

KNIHY VYDÁVÁM 

Z JINÝCH POHNUTEK, 

NEŽ JE ZISK 

MIROSLAV ADAMEC: 

PŘÍBĚH MUSÍ 

ČTENÁŘ DOČÍTAT NA 

KYSLÍKOVÝ DLUH 

RECENZE 

KNIŽNÍ TIPY 

69 Kč // nebo zdarma k nákupu ve vašem knihkupectví 

Eda 

Kriseová: 

9 772787 925005 > 

Volyň měla být rájem, byla 

však peklem 

NOVINKY 

AUDIOKNIHY 

Foto: Roman Souček

Editorial 

3 

EDITORIAL 

Vážení čtenáři, 

je tu jaro. Právě dnes, kdy píšu svůj oblíbený editorial, 

běží v knihkupectvích Velký knižní čtvrtek, a co nevidět 

se otevřou brány největšího českého knižního veletrhu 

Světa knihy, na nějž vás zveme i v tomto čísle. To všechno 

znamená, že začíná ta pravá knižní sezona a ediční plány 

tuzemských nakladatelů nadbíhají pozornosti čtenářů. 

Sami se na stránkách našeho magazínu přesvědčíte, že 

to nejsou prázdná slova, protože nabídka dubnových 

titulů je opravdu pozoruhodná. 

Od ledna tohoto roku náš magazín Knihkupec produkuje 

knižní pořad Otoč list. Rozhodli jsme se, že využijeme 

všech prostředků k tomu, abychom čtenáře seznamovali 

s knižními novinkami a jejich autory. Pořad je publikován 

na portálu Stream.cz. Zde si vyhledáte „Otoč list“ a otevře 

se vám nabídka natočených dílů. Moderátorkou pořadu 

je Kateřina Pantovič, sama také úspěšná knižní autorka, 

takže našemu světu velmi rozumí, což je vedle bystrosti 

a vtipu její další přidaná hodnota. Doufám, že se vám 

pořad bude líbit. Budu rád, pokud nám na něj do 

redakce napíšete svoji reakci. 

Krásné knižní jaro 

Podívat se na 

Otoč list 

Za celou redakci 

Zdeněk Novák 

Knihkupec 

do schránky 

roční předplatné 

měsíčníku 

Registrujte se k odběru na stránkách 

www.knihkupec.net/predplatne 

nebo na naši mailovou adresu 

predplatne@rosier.cz 

zašlete zprávu, kde uvedete jméno, 

příjmení, adresu, na kterou si přejete 

magazín zasílat, e-mail a telefon. 

Jakmile obdržíme vaši objednávku, 

zašleme na váš e-mail nebo telefon 

číslo účtu a variabilní symbol. 

Po obdržení platby vám zašleme první 

(aktuální) číslo magazínu. 

Cena ročního 

předplatného je 

621 Kč 

magazín Knihkupec Nezávislý knižní měsíčník. Přináší svým čtenářům rozhovory s autory a osobnostmi knižního světa, recenze, doporučení, knižní tipy a přehled důležitých 

knižních novinek. Pravidelně se věnuje i dalším důležitým událostem ze světa nejen knižní kultury. Vydavatel a sídlo redakce Rosier, s.r.o. se sídlem v Mratíně, K Homoli 280, 

250 63, IČO: 09961399, DIČ: CZ09961399, www.knihkupec.net Periodicita Měsíčník se dvěma kumulovanými vydáními. Leden+únor, březen, duben, květen, červen, červenec+srpen, 

září, říjen, listopad, prosinec. 10 vydání v roce. Kontakt do redakce magazin@rosier.cz Inzerce Zuzana Turňová, zuzana.turnova@rosier.cz Registrace MK ČR Časopis 

byl zapsán do evidence periodického tisku potvrzením Ministerstva kultury České republiky ze dne 15. 3. 2021 a bylo mu přiděleno evidenční číslo MK ČR E 24148. 

ISSN 2787-9259. Obálka, sazba a grafika Nina Orlová Formát 297 x 210 mm (A4) Tisk PrintPoint, s.r.o. Distribuci v ČR zajišťuje Euromedia Group, a.s., knižní distribuce

4 

TIP REDAKCE 

text: Jiří Popiolek 

foto: Roman Souček 

Volyňské 

peklo ve 

slibovaném ráji 

Slibovali jim ráj a čekalo je jen peklo. Měli mít úrodnou půdu levně k zakoupení, 

přívětivé podnebí a spoustu příležitostí, jak se uživit. Ve druhé polovině 

devatenáctého století hromadně odjížděli z Čech na východ, k polsko-ukrajinské 

hranici, aby hospodařili ve Volyni, na místě, jemuž dějiny v příštích více než sto 

padesáti letech přichystaly mnoho morových ran. 

Téma volyňských Čechů dlouhá léta 

jako by neexistovalo. Česká komunita 

žijící od nás nedaleko, ale ve skutečnosti 

odtržená, likvidovaná bolševiky 

i nacisty, zadupávaná do země kvůli 

národnosti, ale také náboženství nebo 

světonázoru. Vraždy, deportace, uměle 

vyvolané hladomory – a stálý pocit 

vykořeněnosti, života cizinců v cizí zemi; 

v Německu. 

lidí, kteří dávno přišli o svůj domov 

a nový nenašli. 

Prokletá Volyň 

Před zhruba čtvrtstoletím se v románu 

Kočičí životy rozhodla osud jedné volyň- 

KOCICI_ZIVOTY_PREBAL.indd 1 

ské rodiny zpracovat spisovatelka Eda 

Kriseová, žena, která o nespravedlnosti 

také věděla své – vždyť po roce 1968 

nemohla v Československu publikovat 

a její práce tak mnoho let vycházely 

jenom v samizdatu. 

eda kriseová se narodila za války na Starém 

Na počátku všeho stojí v jejím působivém 

a mrazivém příběhu Jan Sládek, 

mladší syn českého statkáře, který 

městě pražském v rodině architekta a akademické 

sochařky. Vystudovala žurnalistiku na Karlově 

univerzitě, byla reportérkou v časopisech Mladý 

svět a Listy. Od začátku normalizace nesměla 

publikovat, dobrovolně pracovala v psychiatrické 

léčebně a tehdy začala psát povídky. Jak říká, za 

mřížemi byl život „normálnější“, svobodnější 

a pravdivější než venku. Své knihy povídek, novely 

a romány publikovala v samizdatu a v překladech 

v zahraničí. Na konci roku 1989 byla jedinou 

ženou v Koordinačním centru Občanského fóra 

a mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 byla 

prezidentovou poradkyní a později ředitelkou 

sekce Stížností a milostí v prezidentské kanceláři. 

Román Kočičí životy, příběh rodiny volyňských 

Čechů a velkých dějin střední a východní Evropy, 

napsala v roce 1995 na šestiměsíčním stipendiu 

Eda Kriseová žije v Praze, je vdaná, má dvě dcery 

a pět vnoučat. 

podlehne vábení ruských náborářů 

a rozhodne se využít nabídky k přesídlení 

do carského Ruska – na úrodnou 

Knihám, které berou do hry velké dějinné události, často hrozí, že 

Volyň. Druhou variantu – odjezd do 

že je dějiny svým způsobem dohnaly. Velmocenské ambice, identita 

Ameriky – odmítne, protože se obává 

dlouhé cesty po moři. 

s nádechem magického realismu, a přitom velmi realisticky. 

S manželkou Annou se tak Jan místo 

zkoušena víc než kterákoli jiná část Evropy. Napsala knihu 

v civilizované o vykořenění a neustálém evropské hledání domova, vesnici o odvaze, osudu, ocitne 

doslova o naplněném ve středověku, životě a klíč k němu si nese v sobě. Křemenci To vše autorka – 

a hodlá 

dcery 

z 

Lízy 

něj 

a napsala 

udělat 

tak příběh, který 

místo 

se může rovnat 

přívětivé 

s Pravěkem 

k životu. Což se mu za cenu obrovské, 

život devastující dřiny dlouho i daří. 

Postaví Čechů, dům, kteří byli odchodem zasadí z rodné strom, vlasti na Ukrajinu zplodí donuceni syna. 

tragického dvacátého století. Vypravěčka a básnířka Eda Kriseová 

Jenže Volyň stojící na pomezí něko- 

hrdinek tří generací, před jejichž láskyplností a bezmezným 

lika světů, kde žijí vedle sebe Rusové, 

která nás neodolatelně přiková k příběhu, který je i naším osudem. 

Poláci, Rusíni, Ukrajinci i Češi, kde své 

náboženství praktikují Židé i pravoslavní 

křesťané, jako kdyby někdo kdysi 

proklel… 

zestárnou spolu s nimi. Kočičí životy zkouškou času prošly i proto, 

menšin, exodus, víra v nové začátky... Může být něco současnějšího? 

Osud několika generací volyňských Čechů je popsaný 

Eda Kriseová čtenáře zavádí do země, která je dějinami 

aleš palán, spisovatel 

předurčenosti a vědomí, že každý má svou vlastní představu 

zabalila do křehkého příběhu jasnozřivé Anny a její houževnaté 

a jinými časy Olgy Tokarczuk či Domem duchů Isabel Allende. 

alena mornštajnová, spisovatelka 

Kočky mají devět životů tak jako několik generací volyňských 

prožít a přežít krutý úděl stalinské a německé okupační epochy 

psychologicky jasnozřivě nahlíží soukromá dramata ženských 

vzdorováním osudu se skláním tak jako před uměním autorky, 

ISBN 978-80-7252-966-7 

olga sommerová, filmová dokumentaristka 

Příběh nemilované 

vědmy 

Aňa, Janova vnučka, první ze dvou 

hlavních hrdinek románu, je od dětství 

vědmou. Dokáže odhadovat budoucnost 

– a proto se jí rodiče vlastnící 

pekařský krámek i sourozenci vyhýbají 

eda kriseová Kočičí životy 

a nemají ji rádi. Dokonce tak, že ji jako 

maličkou přestěhují na velkostatek po 

polských aristokratech, k bezdětným 

a láskyplným lidem, strýci a tetě, jež 

sama holčička považuje za tatínka 

a maminku. 

eda kriseová 

Kočičí 

životy 

Drama 

volyňských 

Čechů na 

Ukrajině 

román 

Práh, 399 Kč, již vyšlo 

Pradědeček Jan Slá 

z Podřipska, chtěl 

ky, ale neuměl plav 

na východ po souš 

Alexandra II. odstě 

Tím založil tragick 

svých potomků. V 

vládou jak Ukrajin 

V míru žili na Voly 

a Židé jen mezi dv 

bolševismem a nac 

světovými válkami 

Takové jsou dějiny 

do dnešních časů…

A to až do okamžiku, kdy strýc tetu 

nešťastnou náhodou zastřelí a šestiletá 

Aňa se nemilovaná, nechtěná vrací 

k rodičům do Křemence. Osamělost 

a vykořeněnost ji přivedou až k několika 

nezdařeným pokusům o sebevraždu. 

Jenže Bůh má s malou Aňou 

ještě velké záměry… 

5 

To už se pozvolna blíží dějinný zvrat, 

první světová válka, která osudy místních 

obyvatel převrátí naruby… a Aně 

paradoxně na samém konci přinese 

štěstí, které má trvat pouhopouhých 

dvacet let. 

Příběh osamělé 

lékařky 

Anina dcera Líza pracuje v poválečném 

Československu jako lékařka 

v karlovarské nemocnici. S maminkou 

se po druhé válce vrátily a usadily zde 

natrvalo. Líza se nikdy nevdala, stará 

se o Aňu a několik koček – jen občas 

jí do života vstoupí stín minulosti – ať 

už v podobě otce, kterého po letech 

pustili ze sibiřského lágru, nebo snoubence, 

polského Žida, jehož považovala 

za mrtvého… 

Ztracené střípky jejího života se 

postupně skládají do uceleného 

obrazu tragédie, odhalují celé generace 

volyňských souputníků zdecimované 

jednou totalitou za druhou. V Líziných 

vzpomínkách tak defilují osudy 

lidí s její rodinou spjatých a ukazují, jak 

moc jim život v područí a bez šance na 

štěstí poznamenal charakter – nikdo 

není bez viny, ale zároveň není nikdo 

vinen. 

Gulagy, koncentrační tábory, nemoci, 

hlad, neustálý strach a beznaděj. 

A vzhlížení k chiméře, která je vysněným, 

ale neexistujícím rájem – ať 

už k Americe, kde jsou určitě všichni 

bohatí. Nebo pro ty, co zůstali v Křemenci, 

třeba jen k Československu, 

jež se k Sovětům chová tak nevděčně, 

když ho přeci vysvobodili od Němců… 

Jak je to podobné dnešku, jak se 

v běhu dějin všechno opakuje pořád 

dokola. 

>>

6 

Eda Kriseová vedle své vlastní busty, kterou dostala k 18. narozeninám od svojí maminky, sochařky Zdenky Schwarzerové-Kriseové. 

Balada o často 

nenaplněných 

nadějích 

Kočičí životy jsou román o tom, jak 

nesnadné je smířit se s realitou, o tom, 

že člověk má být vděčný za maličkosti 

a nacházet v nich to hezké – a jak to 

jde jen stěží. O sounáležitosti, která 

nezná hranice ani vzdálenosti, protože 

od sebe násilně odtržené rodiny 

musejí hledat společné kořeny i po 

letech odloučení a ve vzácných chvílích 

setkání se je snažit scelovat. Někdy 

úspěšně, někdy ne. 

Eda Kriseová nepíše lineárně, její 

kniha je jako mohutná řeka, v níž víry 

a spodní proudy strhávají čtenáře tu 

jedním, tu druhým směrem. Mozaikovité 

vyprávění přeskakuje napříč prostorem 

a časem, občas se u některého 

detailu zastaví, aby pak rychle proplulo 

jinam. Stejně jako lidské vzpomínky 

těkající z místa na místo, nostalgické, 

útržkovité, vonící smutkem a touhou 

po něčem, co je už dávno pryč. 

Genius loci Volyně, strašlivého i nádherného 

regionu, pak dokreslují mytologie, 

básně, pověry, pohádky rámované 

nádhernou přírodou plnou tajemných 

a fantaskních bytostí i zemitou vůní 

úrodné černozemě, jíž je všude vůkol 

plno. S těmi pracuje autorka na podprahové 

úrovni, vytvářejí atmosféru celého 

vyprávění, potemnělou, silnou, doslova 

vtahující a neopakovatelnou. 

Kočičí životy tak výsostně literárním 

a poetickým způsobem zaplňují jedno 

z prázdných míst naší historie, na 

které bychom neměli zapomenout – 

a vzhledem k tomu, kdy byly napsány, 

vizionářsky ukazují, že prokletá místa 

zůstávají prokletými stále, jakkoli se 

zdá, že zlé je dávno pryč. Stačí si uvědomit, 

na území kterého státu dnes Volyň 

leží… 

EDA KRISEOVÁ (* 1940) 

Česká novinářka a prozaička. 

Narodila se v rodině výtvarníků, 

otec byl architekt a matka 

sochařka. Po střední škole vystudovala 

Institut osvěty a novinářství 

při Filozofické fakultě Karlovy 

univerzity. Poté pracovala jako 

reportérka v různých časopisech. 

Hojně cestovala po světě 

a z těchto cest získala náměty pro 

svou prózu a reportáže. Po roce 

1968 musela Eda Kriseová z politických 

důvodů svou práci opustit. 

Pracovala jako odborná asistentka 

v různých institucích a své práce 

uveřejňovala v samizdatu nebo 

v zahraničí, po roce 1990 opět 

v republice.

Karel Černý 

Petr Svobodný 

Lékařství 

Velké dějiny zemí Koruny české 

Jako kabinet kuriozit může působit historie tak 

exaktní vědy, jakou je medicína. Nový svazek známé 

ediční řady vypráví příběh lékařství od prehistorie po 

současnost, od diagnostiky přes léky a technologie 

po budování institucí. Nevynechává ani okrajové 

jevy typu „lidové“ medicíny, pověr a magie. 

Martin GroM an 

Kriegel: Voják 

a lékař komunismu 

Jeho rozhodnutí a postoje ho opakovaně přiváděly 

spíše do problémů než na politické a společenské 

výsluní. Jako když v srpnu 1968 jako jediný 

politik odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. 

Historik a spoluautor podcastu Přepište dějiny 

přináší nejednoznačný příběh muže, jenž je stále 

pokládán dílem za hrdinu a dílem za padoucha. 

d avid JaM e S PoiSSant 

U jezera 

Starlingovi se rozutekli do různých koutů 

Spojených států, celá rodina se pravidelně schází 

v domku u jezera. Všechny tu čeká poslední 

víkend, poklidné setkání se však brzy promění 

v noční můru. Tragická událost vyplaví na povrch 

dávná tajemství. Důvtipný a hluboce procítěný 

román upomene na klasiku ze 60. či 70. let.

text: Michaela Dermauw 

foto: Vojtěch Vlk 

8 

ROZHOVOR 

Píšu o podobách zla. 

O těch zjevných i nenápadných 

Šestý velký román Aleny Mornštajnové vychází už 

20. dubna. Jmenuje se Les v domě, je současnější 

a sevřenější, než ty předchozí a podle všeho nedá 

čtenářům spát. „Chtěla jsem napsat knihu o tom, 

jak těžké je někdy rozpoznat pravdu od lži, jak 

nesnadné je postavit se zlu,“ říká o něm autorka. 

Host, 429 Kč, vychází 20. dubna 

Dokončila jste šestý román. Kterou 

z fází života příběhu či knihy máte 

nejraději? 

Docela určitě mám nejraději psaní 

samotné. Začínám psát až v okamžiku, 

kdy mám knihu promyšlenou, kdy před 

sebou vidím cestu, kterou se chci vydat. 

Vím, jaká asi bude struktura knihy, 

mám rámcově promyšlený příběh, vím, 

kdo bude vypravěčem knihy. Příběh 

je páteř knihy, potřebuju ho, abych 

jeho prostřednictvím zpracovala téma, 

které je pro mě nějakým způsobem 

zajímavé. První a druhá fáze vzniku 

knihy — tedy promýšlení, rešeršování 

a příprava tématu a samotné psaní 

se samozřejmě do jisté míry prolínají. 

Ještě nikdy se mi nestalo, že by se text 

během psaní neproměnil, konečná 

verze je vždycky trochu odlišná, než 

jsem si původně myslela. Ale mění se 

jen cesta, cíl zůstává zachován. A právě 

ta proměnlivost, přemýšlení nad postavami 

a jejich motivacemi, snaha najít 

nejvhodnější větu a nejvýstižnější slovo 

jsou věci, které mám na psaní nejraději. 

Proto potřebuji ke psaní klid a naprosté 

soustředění, to jsou dvě věci, které 

mám ráda. I když tak možná nepůsobím, 

povahou jsem samotářka. Psaní je 

poklidná práce, a proto mi vyhovuje. 

A je něco, co vás na procesu tvorby 

knihy naopak nebaví? 

Korektury nejsou mou oblíbenou činností, 

to už není příliš tvůrčí práce, text 

čtu stále dokola a vlastně už ho nevnímám. 

S novou knihou se na vás jistě sesype 

mnoho žádostí o rozhovory a besedy. 

Máte ráda období setkávání se čtenáři 

a novináři? 

To je po období klidu a samoty osvěžující, 

nevadí mi, protože jsou to většinou 

lidé, kteří mají rádi stejné věci jako já — 

knihy, literaturu a kulturu obecně. Ale 

nemůžu vyhovět všem, není to v mých 

fyzických silách a nezvládla bych to ani 

časově, proto mám na besedy vytvořený 

kalendář. Ale pokud je to trochu možné, 

snažím se vyhovět. 

Je tomu bezmála 10 let, co vyšel 

váš románový debut Slepá mapa. 

Následovaly romány Hotýlek, Hana, 

Tiché roky a Listopád, do toho vznikly 

i knížky pro děti. Je za vámi pěkný kus 

práce! Jaká byla Alena Mornštajnová 

na začátku spisovatelské dráhy a jaká 

je Alena Mornštajnová dnes? 

Já si samozřejmě myslím, že jsem stále 

stejná. Ale věci okolo mě se opravdu trochu 

proměnily. Změnil se můj denní rytmus, 

mám víc času na to, co mě baví — 

tedy na soustředěné psaní, víc cestuju, 

a to nejen po republice, často vyjíždím 

s překlady knih i do zahraničí. To s sebou 

samozřejmě přináší i zkušenosti a pocit, 

že se lépe vyznám v jízdních a leteckých 

řádech a je pro mě snadnější zjistit, jak

fungují vypínače a sprchy v hotelích. 

Možná se i trochu lépe vyznám v onom 

„literárním“ světě, do kterého jsem vstupovala 

značně naivně a se zkreslenými 

představami. 

Sen stát se spisovatelkou jste si splnila. 

Máte ještě nějaký další profesní 

sen? 

Chci, aby každá moje kniha byla lepší 

než ta předchozí. Abych se někam 

posunovala. 

V popředí Lesa v domě stojí rodina 

a mezilidské vztahy, což mají vaše 

knihy společné. Čím je nový román 

jiný? 

Píšu o podobách zla, o těch zjevných 

i nenápadných. Nevím, jestli je autor ten 

správný člověk, který by měl odpovídat 

na otázku, čím je jeho nový román jiný, 

ale pokusím se. Odehrává se v kratším 

časovém období, téměř přítomnosti 

a je mnohem sevřenější. Má jediného 

vypravěče, takže nám nabízí jediný úhel 

pohledu, pohledy ostatních postav si 

čtenář musí domyslet, a vytvořit si tak 

sám názor na to, jestli všechno, co dívka 

vypráví, je obecná pravda, její pravda, 

polopravda nebo prostě lež za lží. 

Tato dívka je součástí jednoho mrazivého 

rodinného dramatu, jež se 

možná odehrává v našem sousedství, 

aniž bychom to tušili. Psala jste knihu 

s cílem nějakého společenského 

apelu? 

Chtěla jsem napsat knihu o tom, jak 

těžké je někdy rozpoznat pravdu od lži, 

jak nesnadné je postavit se zlu, o tom, 

jak některé volby, které se přihlížejícímu 

můžou zdát jednoduché, jsou nečitelné 

a nepřekonatelné pro člověka, který je 

ve středu dění. Chtěla jsem si sama pro 

sebe objasnit, proč k takovým věcem 

dochází a proč je těžké jim čelit. Co 

v knize najde čtenář, je už jen na něm. 

Vaši fanoušci se jistě už někdy někde 

dočetli, že vašimi prvními čtenáři, 

respektive čtenářkami, jsou vaše 

dcera a švagrová. Jaké byly jejich 

reakce na knihu? 

Obě se shodly na tom, že kniha je silná 

a čtivá. Švagrová se na mě trochu zlobila, 

protože pak nemohla spát, musela 

nad knihou přemýšlet, ale já si myslím, 

že to bylo spíš tou večerní kávou, kterou 

si dala, protože chtěla text večer dočíst. 

Pokud někdo ze čtenářů tohoto rozhovoru 

četl anotaci knihy, tak vytušil, že 

se může při četbě i bát. „Všude kolem 

je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého…“ 

Bavilo vás si při psaní pohrávat 

s prvky thrilleru, které se v textu 

objevují? 

Čtenář asi cítí, že se na pozadí odehrává 

něco špatného, ale žádný horor ani 

thriller to rozhodně není. Tedy alespoň 

v přesném smyslu slova. A vykreslování 

atmosféry a vytváření barvitých postav 

je v knihách důležité. 

Příběh se odehrává v jedné nejmenované 

vesnici, v textu jsem však našla 

jeden záchytný bod – hospodu Šotek. 

Ve vašem rodném Valašském Meziříčí 

jednu takovou máte, nechala jste se jí 

inspirovat? 

Vím, že hospoda Šotek ve Valmezu je, 

ale nikdy jsem tam nebyla. Ale název je 

to hezký, nemyslíte? 

Hezký! Předpokládám, že bude mít 

v dalších měsících plno… Dovolte mi 

ještě poslední dvě otázky. Tipuji, že už 

píšete další knihu, je to tak? 

Pořád něco píšu, to je pravda. Momentálně 

jsem v oné první fázi, kdy k sobě 

téma láká příběh, kdy si čtu věci, které 

mě zajímají, a přemýšlím, ze které strany 

začít. 

Prozradíte, zda se čtenáři dočkají příběhu, 

který je pohladí po duši? 

Je mi líto. Na pohlazení si budou muset 

najít nějaké koťátko. 

Novinka Aleny Mornštajnové 

vychází zároveň i v audio verzi od 

vydavatelství OneHotBook. 

Alena Mornštajnová 

(* 1963) 

Vystudovala angličtinu a češtinu 

na Filozofické fakultě 

Ostravské univerzity. Pracovala 

jako lektorka anglického jazyka 

a překladatelka, nyní se živí jako 

spisovatelka. Žije ve Valašském 

Meziříčí. Debutovala v roce 2013 

románem Slepá mapa, o dva 

roky později následoval román 

Hotýlek. Především díky svému 

románu Hana z roku 2017 se 

Alena Mornštajnová stala jednou 

z nejoblíbenějších současných 

českých spisovatelek. Jejím čtvrtým 

románem jsou Tiché roky 

(2019), které zvítězily ve čtenářské 

anketě Kniha roku. Na jaře 

2021 vydala dystopický román 

Listopád. Je také autorkou 

knih pro děti Strašidýlko Stráša 

(2018), Kapka Ája (2022) a Teribear. 

Tajemství modré krabice 

(2022). 

9

10 

KNIŽNÍ TIPY 

Modrá krev 

// Alena Činčerová, Barbora 

Jarošová Kinská 

Knižní podoba oblíbeného TV pořadu. 

Zajímáte se o historii české země a příběhy 

šlechtických rodů, které ji reprezentovaly? Jaké 

osudy je potkaly? Kam se poděli jejich potomci? 

Vše se dozvíte v knižním zpracování oblíbeného 

cyklu ČT Modrá krev, které přináší příběhy osmi 

známých aristokratických rodů, jejichž zvučná 

jména znáte už ze školních lavic. 

Zbabělci a vrazi 

// Jakub Zachrdla 

Kapitán Leoš Baxa, hnán touhou po 

pomstě, se vydává na lov největšího 

sériového zabijáka v našich dějinách. 

Klára Matějková, mladá investigativní 

novinářka, v něm vidí vykonavatele 

spravedlnosti nad nikdy nepotrestanými 

přisluhovači komunistického 

režimu, které z duše nenávidí. Donuceni 

okolnostmi uzavírají nečekané 

spojenectví v honbě za spravedlností. 

Cosmopolis, 449 Kč, již vyšlo 

Edice České televize, 469 Kč, již vyšlo 

Knižní tipy 

K jaru patří příliv energie, probouzející se příroda 

a také široká nabídka knižních novinek všech žánrů. 

LEGO 

LEGO: Rodinný příběh 

nejslavnější hračky na světě 

// Jens Andersen 

Rodinný příběh 

nejslavnější hračky 

na světě 

Host 

Jens 

Andersen 

Výpravně provedená kniha, která potěší nejen 

fanoušky stavebnice Lego. Dánský novinář Jens 

Andersen jako první získal úplný přístup do rodinných 

a podnikových archivů firmy LEGO. Poprvé 

tedy vypráví příběh nejslavnější hračky v celé její 

šíři: jako rodinnou ságu, podnikatelský zázrak 

i kroniku nevyzpytatelného 20. století. 

Host, 649 Kč, již vyšlo 

Taxikář 

// Petr Čepek 

Den jako svořený pro vraždu! Mrholení 

a mlha. Je jaro a ulicemi Prahy 

obchází vrah. Přesně kalkulující člověk 

s jasně vytyčeným cílem. Proč by 

ale někomu stálo za to vraždit taxikáře? 

Nechte se vtáhnout poutavým 

mrazivým vyšetřováním, které vás 

zavede do světa drogových gangů, 

neúspěšných tanečníků, miliardářů, 

italské módy a série vražd. 

Nová role: babička 

// Gundi Mayer-Rönne, Carina 

Manutscheri 

Autorky se zaměřují při budování vztahů na ose 

rodiče–děti–vnoučata na humor, uvolněnost 

a respekt. Pracují s pojmy empatie, vyrovnaný 

vnitřní postoj a rozloučení s nefunkčními vnitřními 

přesvědčeními. Důraz kladou na práci s vnitřním 

dítětem babičky. Zabývají se vymezením hranic, 

specifiky vztahu k dítěti, k vnoučatům, věnují se 

roli mužů. 


Portál, 399 Kč, již vyšlo

NOVINKY 

Z NAKLADATELSTVÍ PORTÁL 

LISA MARCHIANO 

Cesta matky 

Najděte zdroje mateřské síly 

PŘEKLAD EVA KLIMENTOVÁ 

Jak se moderní, samostatná, kreativní žena vyrovná s přijetím mateřské role? 

Kniha se zabývá stavy souvisejícími s naprostým odevzdáním se potřebám dítěte a je napsána jako 

průvodce touto iniciační cestou. První část je věnovaná ztrátě – svobody, kontroly i sebe samé. Druhá 

část se zabývá setkáním s temnotou – jeho vyhodnocením a integrací. Třetí část se věnuje požadování 

transcendence, kreativity a autority. Autorka využívá méně známé varianty lidových pohádek a s jejich 

pomocí vysvětluje, jak integrovat stinné stránky mateřství a využít je k posílení. 

JEFFREY BRANTLEY, WENDY MILLSTINE 

Mindfulness pro uspěchané 

99 jednoduchých cvičení 

PŘEKLAD VIOLA SOMOGYI 

Jak dospět ke zklidnění, když stále někam chvátáme a jsme v neustálém napětí? Stačí jen pět minut… 

První část knihy se týká zklidnění a relaxace, druhá uznání vlastní hodnoty a třetí pak propojení s lidmi 

a světem kolem nás. Kniha vám pomůže poznat, jací vlastně jste a co potřebujete, poskytne inspiraci 

k jednoduchým dechovým a tělesným cvičením a ukáže, že součástí kvalitního života je i kontakt s těmi, 

kdo nás obklopují. Knihu uvítají lidé se zájmem o mindfulness a techniky zvládání stresu. 

ANNETTE LIES 

Ne je moje superschopnost 

Jak vylepšit svůj život jedním slovíčkem 

PŘEKLAD KATEŘINA PREŠLOVÁ 

Kniha se zabývá důvody, proč je tak obtížné něco odmítnout, tělesnými projevy odmítnutí a spouštěči 

tohoto rozpoložení. Analyzuje různé druhy „ne“ a nabízí typologii osob, vůči kterým je potřeba si 

nastavit funkční hranice. Věnuje se špatnému svědomí po odmítnutí. Uvedená „Lékárnička odmítání“ 

obsahuje: pomoc při rozhodování, vhodné odmítací formulace, jak získat čas, kdy je potřeba zalhat 

a návod, jak si vést „odmítací deník“ či „vision board“, kde si stanovíme, proti čemu je třeba se vymezit. 

Každá kapitola je doplněna testy. 

www.portal.cz

text: Žofie Sedláčková 

12 

PROMOTION 

Bavil vás Marťan? 

Vydejte se na Pluto! 

V létě roku 2020 v médiích mezi zprávami o pandemii trochu 

zapadla zpráva, že astronomové pod ledovým povrchem 

Pluta objevili oceán s tekutou vodou. To okamžitě spustilo jak 

vědecké spekulace, tak fantazii autorů sci-fi. Plutoshine od 

britské spisovatelky Lucy Kissick líčí budoucnost, ve které se 

lidstvo trpasličí planetku pokouší přeměnit na obyvatelnou 

kopii Země. 

Laser, 499 Kč, vychází 5. dubna 

Nejprve bychom si měli vyjasnit jednu 

věc. Pluto rozhodně není ideální planeta 

pro terraformaci. Teploty se zde běžně 

pohybují kolem mínus dvě stě stupňů 

Celsia, jeden rok tady trvá bezmála 

250 let a případní obyvatelé se musí 

připravit na mnohem nižší gravitaci než 

na Zemi. 

Z Evropské vesmírné 

agentury k bestselleru 

Lucy Kissick tohle všechno ovšem moc 

dobře ví. Je to koneckonců významná 

britská vědkyně, která na univerzitě 

v Oxfordu terraformaci studovala. 

Pracovala v Evropské vesmírné agentuře 

a než se pustila do psaní Plutoshine, 

dokonce rozjela projekt, který zkoumal 

možnosti přeměny nehostinného Pluta 

na místo k životu. 

Tudíž všechno, co se v Plutoshine 

objevuje – od nápadu s využitím obřích 

zrcadel až po úskalí zakládání kolonie 

tak daleko od Země – dává smysl. A na 

příběhu to jde vidět. V místech, kde 

by se neznalí autoři uchýlili ke zkratce 

nebo fantazii, se Lucy Kissick drží vědy. 

Ale nenudí. Naopak – čtenář se při čtení 

dozvídá ohromné množství zajímavostí. 

Sci-fi pro čtenáře 

Marťana 

Dokonce i člověk, který sci-fi žánru 

obvykle neholduje, si Plutoshine užije 

od první do poslední stránky. Ačkoliv 

zde autorka pracuje s vědeckými pojmy 

a zajímavostmi, pod ledovým povrchem 

se ukrývá příběh, který ze všeho nejvíc 

připomíná detektivku. 

Plutoshine tímto navazuje na oblíbené 

knihy Andyho Weira. Weirovy knihy 

Marťan, Artemis a Spasitel se staly 

světovými bestsellery (a inspirovaly film 

s Mattem Damonem) právě díky tomu, 

že čtivou a přístupnou formou realisticky 

zachycují, co by se mohlo stát, 

kdyby člověk uvízl na Marsu / na Měsíci / 

v hlubinách vesmíru. 

Vědecké objevy 

podané čtivou formou 

Zatímco v 50. a 60. letech bylo sci-fi 

většinou postavené na tom, že se autoři 

pokoušeli představit si budoucnost 

a objevy na základě fantazie (je dobré si 

připomenout, že 2001: Vesmírná odysea 

vznikla ještě před stanutím prvního člověka 

na Měsíci, takže moc jiných zdrojů 

než představivost se nenabízelo), v současné 

době přibývá knih postavených 

na tom, jak neuvěřitelně se rozrostly 

naše znalosti o vesmíru. 

Autorce slouží ke cti, že na prvním místě 

je příběh. Ačkoliv nepochybně spoustu 

důležitých a nesmírně zajímavých 

vědeckých zajímavostí musela vypustit, 

to, co zůstává, se čte jedním dechem. 

Při čtení Plutoshine tak spolu s hrdiny 

mrznete v nepředstavitelných mrazech, 

pozorujete hvězdné nebe a představujete 

si, jaké by to asi bylo začít život na 

úplně jiné planetě. 

Kniha, kterou hltal 

i šéf NASA 

Lucy Kissick ve volném čase natáčí 

videa na YouTube o vesmírných zajímavostech. 

V jednom z videí zmiňuje svoje 

tři největší životní přání: 

1. Být součástí týmu, který objeví mimozemský 

život. 

2. Odstěhovat se se svými nejbližšími na 

Mars a založit tam nezávislou a svobodnou 

komunitu. 

3. Vydat sci-fi knihu. 

Body číslo jedna a dvě zatím sice čekají 

na odškrtnutí, nicméně sympatické 

britské vědkyni se nedá upřít jedna 

věc – svou knihou probudila zájem 

o Pluto a problematiku terraformace. 

Plutoshine se stalo úspěšnou knihou jak 

v Británii, tak v Americe, a šušká se, že 

si ji na dovolenou zabalil dokonce i šéf 

NASA! 

Vydejte se na Pluto taky – skafandr 

nepotřebujete!

Fejeton 

Markéta Hejkalová – Knihy s domy 

Nedávno mi vyšla kniha Dům pod 

chozích jmenovaných knih – bezpečným 

útočištěm, ale pastí, z níž je skoro 

náměstím, a možná proto jsem začala 

pátrat po dalších knihách, v jejichž 

nemožné se vymanit. Za to ovšem 

názvu se vyskytuje dům. Ne jakákoli 

nemůže dům, nýbrž obyvatelé, hlavně 

stavba. Ne Mlýn na mumie, Tajemný jeden z nich. 

hrad v Karpatech, Mezi vilami či Zámek, 

ale přímo slovo dům. 

Knihy s domem v názvu většinou 

nějak zpracovávají téma rodiny. Každá 

V poslední době vyšlo takových 

jinak, a nejenom ty české. Rodinnou 

knih několik. Rozpůlený dům Alice 

ságou je i román chilské autorky Isabel 

Horáčkové vypráví ságu česko-německé 

rodiny v Krkonoších od 19. 

německy píšící české autorky Hanny 

Allende Dům duchů. Dům v Čechách 

století do konce druhé světové války. Demetzové přináší autobiografický 

Román Štěpána Javůrka Sudetský dům příběh židovské dívky před druhou 

se odehrává těsně po ní, kdy jeden 

světovou válkou. A možná nejenom já 

dům musí sdílet staří a noví obyvatelé: si z dětství pamatuju dívčí román francouzské 

spisovatelky Colette Vivierové 

Němci čekající na odsun a Češi, kteří 

přišli osídlit pohraničí. V novém strhujícím 

románu Aleny Mornštajnové Les několika dívek a jejich rodin z jednoho 

Dům drobných radostí o osudech 

v domě není dům – na rozdíl od před- 

domu v Paříži. 

Záhadné a strašidelné domy jsou 

častou a oblíbenou kulisou detektivních 

románů. Za všechny jmenuju výbornou 

detektivku Michaely Klevisové Tajemný 

dům či slavnou hororovou novelu Zánik 

domu Usherů, kterou napsal neméně 

slavný klasik Edgar Allan Poe. 

Domy jsou pro lidi prostě důležité. 

Zrovna tak jako knihy, a proto domy 

a knihy patří k sobě. 

13 

FEJETON 

POJĎTE S NÁMI NA PROCHÁZKU MALOVANOU PŘÍRODOU! 

Chcete poznávat taje přírody, ale venku je zrovna pošmourno? Nebo byste 

se rádi vypravili do dalekých krajů, kde se to exotickými rostlinami 

a zvířaty jenom hemží? S touto nádhernou knižní sérií můžete objevovat 

tvary a barvy celého světa klidně u sebe doma. Vydejte 

se do deštného pralesa, divoké džungle, 

horských průsmyků, hustých 

lesů nebo polárních oblastí! Čekají 

na vás všechny odstíny planety i tvary, 

které předčí vaše nejdivočejší sny. 

Vyšlo také: 

www.albatrosmedia.cz 

w.

14 

PROFIL 

Holka se psem 

a hlavou plnou snů 

text: Žofie Sedláčková 

foto: Roman Souček 

Přespat v iglú, zdolat legendární horu Olymp nebo dojít do Santiaga… Snad každý z nás má 

pomyslný seznam věcí, které by chtěl v životě zažít. Lucie Kutrová ale není jako ostatní – 

rozhodla se, že své sny uskuteční. Po Pacifické hřebenovce a putování napříč Evropou právě 

vydává třetí cestopis – tentokrát o dobrodružstvích, která i se svým psím parťákem zažila 

v Česku. 

Všechno to začalo o Lucčiných dvacátých 

narozeninách. Probudila se po 

divokém večírku s kocovinou a pocitem, 

že nechce, aby její život byla jenom 

směs večírků, alkoholu a následného 

bolehlavu. „Napsala jsem si na papír tři 

věci, které bych si chtěla splnit: naučit 

se anglicky, zaběhnout půlmaraton a jet 

do Austrálie,“ líčí usměvavá dobrodružka 

své začátky. 

Než natáhnu 

bačkory... 

Hned ten den si Lucie Kutrová koupila 

učebnice angličtiny a šla si zaběhat. 

Začala tak postupně pracovat na 

odškrtnutí všech položek. Jenže zároveň 

přidávala další a další – vidět polární záři, 

naučit se španělsky nebo napsat knihu. 

Ze všeho nejdřív ale začala o svém 

seznamu snů a jejich plnění psát blog. 

Pojmenovala ho Holka s bucket listem. 

V angličtině spojení „kick the bucket“ 

znamená v podstatě „natáhnout bačkory“ 

- takže „bucket list“ je seznam věcí, 

které chce člověk zvládnout předtím, 

než umře. 

Pět měsíců v divočině 

Čtenáře okamžitě okouzlil nadhled, 

vtip a upřímnost, s jakou Lucie Kutrová 

svůj blog psala. Bez příkras se nestyděla 

psát i o věcech, které se jí nepovedly. 

A k blogu si přidala i Instagram 

a Facebook, kde se počet jejích 

fanoušků dál rozrůstal. Na Instagramu 

Lucku momentálně sleduje bezmála 65 

tisíc lidí, na Facebooku hltá její dobrodružství 

i trapasy přes 20 tisíc sledujících. 

V roce 2019 si Lucka mohla odškrtnout 

položku „vydat knihu“. Na pulty 

knihkupectví se totiž dostala její kniha 

151 dní Pacifickou hřebenovkou. V ní se 

rozepsala pravděpodobně o největším 

dobrodružství svého života – o pětiměsíčním 

zdolávání Pacific Crest Trail, nejnáročnější 

pěší trasy na světě. Takzvaná 

„PCT” se táhne 4300 kilometrů od 

žhnoucího Mexika přes západní pobřeží 

Spojených států až do mrazivé Kanady. 

To vše většinou v naprosté divočině, 

kde jde místy o život. 

Lidé, které 

potkáváme na 

cestách 

151 dní Pacifickou hřebenovkou se stalo 

obrovským hitem a Lucie Kutrová na 

úspěch své prvotiny navázala v roce 

2021 cestopisem 151 dní po evropských 

stezkách, ve kterém shrnula sve zážitky 

po cestách křížem krážem Evropou. Ani 

v něm nechyběl její pověstný nadhled 

a humor. 

Oproti historkám z Pacifické hřebenovky 

tady Lucka dává víc prostoru 

lidem, které na svých cestách potkala. 

V konverzacích s věřícími poutníky 

nebo milovníky adrenalinu se ukazuje 

stará pravda, že většina lidí je v jádru 

dobrá. A čtenář si uvědomí, jak je 

mladá cestovatelka na svůj věk skutečně 

vyspělá. 

2000 kilometrů 

napříč Českem 

A protože Lucie moc dobře ví, že 

i v Česku máme spoustu krásných míst, 

letos vychází její třetí kniha 151 příběhů 

na Stezce Českem. Těšit se v ní můžete 

na zážitky z více než 2000 kilometrů 

cest napříč Českou republikou od 

Šumavy po Beskydy, od Adršpachu po 

Českou Kanadu. 

Lucie tentokrát nevyrazila sama – společnost 

na cestě jí dělá její modrooký 

sibiřský husky Marvel. Takže je vám asi 

jasné, že o nezapomenutelné historky 

nouze nebude… 151 příběhů na Stezce 

Českem tak bude vaším parťákem jak 

během plánování výletů po Česku, tak 

během volných chvilek, kdy se prostě 

jenom doma chcete natáhnout s nějakým 

vtipným čtením. 

Universum, 499 Kč, již vyšlo

UŽIJTE SI SVŮJ ČAS NA ZEMI NAPLNO 

Dobrodružství a radost 

z chůze zaručeny. 

Kniha k prvnímu 

oficiálnímu přechodu po 

hranicích České republiky 

Ďábel, který na 

motorce objel svět. 

Hrdina televizního seriálu 

Po jedné stopě. 

To je Igor Brezovar! 

ROZŠÍ 

ENÉ 

VYDÁNÍ 

S průvodkyní po fascinující 

zemi plné kontrastů. 

Barvitý cestopis 

íránistky a arabistky 

Lenky Hrabalové 

Češi a Slováci, 

kteří obepluli svět. 

Výpravná publikace 

o historii českého 

a slovenského mořeplavectví 

30% SLEVA 

NA TURISTICKÉ PRŮVODCE 

1. 4.–30. 6. 

PLATÍ U VŠECH KNIHKUPCŮ 

PROLISTUJTE 

SVĚT 

CELOBAREVNÉ PUBLIKACE • PRAVIDELNÉ AKTUALIZACE • PRESTIŽNÍ OCENĚNÍ • DOŽIVOTNÍ ZÁRUKA NA VAZBU

16 

ROZHOVOR 

Pěšky z Havířova 

do Istanbulu 

text: Michaela Kováříková 

foto: archiv Nicolette Havlové 

Nicolette Havlová vypráví o svých jedinečných 

zážitcích, které nasbírala na pouti dlouhé 2025 

kilometrů. Rozpovídala se nejen o samotné cestě, 

ale i o tom, co ji na cestování baví, jak vznikl nápad 

vydat se na dalekou pouť a prozradila nám, jaké 

jsou její další plány. 

Pangea, 449 Kč, již vyšlo 

V létě roku 2021 jste se vydala na 

putování dlouhé 2025 kilometrů do 

Istanbulu. Svou cestou jste navíc 

podpořila českou komunitu v rumunském 

Banátu, kdy jste ve spolupráci 

s neziskovou organizací Člověk v tísni 

dokázala vybrat téměř 170 000 Kč. 

Z této pěší poutě jste si navíc přivezla 

štěně Svili. Jak na svůj výlet vzpomínáte 

a kde se zrodila myšlenka na tuto 

cestu? 

Kdybych to měla říct stručně, tak na 

tuto delší procházku vzpomínám jen 

v dobrém. Je to jakýsi snový svět plný 

svobody, který jsem mohla alespoň 

na pár dnů žít. Už na konci v mém cíli, 

u chrámu Hagia Sophia, mi došlo, že 

je „nic za mnou, všechno přede mnou 

– tak to na cestách bývá,“ jak říká Jack 

Kerouac. Ono by si spoustu lidí mohlo 

říct, že taková fráze se spíše hodí na 

samotném začátku poutě, ale mně 

došlo, že v mém případě je to použitelné 

i na jejím konci, protože touto 

poutí to všechno začalo. Co se nápadu 

týče, tak ten se více či méně prolínal 

mým životem od asi třinácti čtrnácti 

let. To jsem už byla pohlcena představou, 

že absolvuji nějakou známou 

dálkovou trasu, třeba všem známou 

PCT (Pacifická hřebenovka pozn. red.). 

Nicméně chuť něco takového absolvovat 

mě s přibývajícím věkem lehce 

opouštěla, protože jsem chtěla jít spíš 

něco neobvyklého. No, ale ta myšlenka, 

na kterou se asi ptáte – že vyrazím 

z rodného Havířova do Istanbulu, ta ke 

mně přišla při sedmidenním pobytu ve 

tmě v létě 2019. Do ní jsem odcházela 

s velkými životními splíny a napadlo mě, 

že právě daleké putování by mohlo být 

něco, co mi dopomůže si některé věci 

ještě dořešit. Nějak se to ale furt nedařilo 

do všech těch plánů, jako byl třeba 

půl rok bydlení ve vlastnoručně přestavěné 

dodávce během studií v Anglii či 

půl roku studia v Austrálii, zařadit, takže 

se to prostě odsouvalo. No a pak na podzim 

2020 jsem po návratu od protinožců 

začala více spekulovat, jak by se to dalo 

všechno udělat, až jsem v červnu 2021 

nakonec konečně vyrazila. 

Většina lidí se pro cestu rozhodne 

z nějakého důvodu – ať už se jedná 

o to přijít na jiné myšlenky, nebo 

vystoupit z komfortní zóny a zažít 

něco mimořádného. Co bylo tím hlavním 

důvodem u vás? 

Původně to byl ten velký životní splín 

před terapií tmou, kdy jsem chtěla 

jen a pouze umřít, když to řeknu na 

plnou pusu. Jenomže od té tmy, ve 

které jsem byla v roce 2019, až po první 

krok na pouti v roce 2021 se mnohé 

událo a já jsem vyrážela už bez těchto 

tíživých pocitů a spíše jen proto, že už 

jsem si to řekla. Chtěla jsem to prostě 

jen zkusit a splnit si sen dojít někam 

hodně daleko, nešla jsem tam s žádným 

záměrem, ani se snahou si v sobě řešit 

nějaká témata a myslím, že je to třeba, 

protože pak jsem nechala plynout vše, 

co ke mně přicházelo. 

Putovala jste z rodného Havířova přes 

Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, 

Srbsko, Bulharsko a svou cestu jste 

zakončila v orientálním Turecku. 

Kterou z těchto zemí hodnotíte jako 

nejkrásnější? 

To jsou ty nejhorší otázky, které člověk 

může dostat (smích). Každá země má 

něco do sebe, dokonce i to Maďarsko, 

na které s humorem často nadávám, 

je fajn, jen bohužel ne na pěší turistiku, 

protože je úmorně nudné. Nicméně nejvíce 

mě bavilo Rumunsko, a to hlavně 

proto, že jsem ho celé šla jen a pouze 

horami, proto ho pokládám za nejkrásnější. 

Navíc tam teda hrál nějaký faktor 

nostalgie, kdy jsem se hned několikrát 

objevila na místech, kde jsem historicky 

průvodcovala pro českou cestovní 

kancelář. Určitě kdybych šla Bulharsko 

horami, jak bylo původně v plánu, tak by 

to byl zaručený konkurent. Krásu však 

vnímá každý jinak, je v očích pozorovatele, 

protože každý vychází z jiných 

vnitřních potřeb. Kdybych byla třeba 

studentkou historie, tak by mě zajisté 

nejvíce oslovilo Turecko, potažmo 

Istanbul.

Na své cestě jste potkala pejska, kterého 

jste si nechala. Věděla jste od prvního 

okamžiku, že si pejska necháte? 

Ne, vůbec jsem to neměla v plánu. 

Snažila jsem se jí hned několikrát aktivně 

zbavit, zastavovala jsem i policisty s prosbou, 

zda by ji mohli odvézt zpět na místo, 

kde se ke mně připojila (takže na smetiště) 

a ukazovala jsem u toho prstem 

na mapu. Živý tvor je prostě zodpovědnost. 

Nakonec to ale stejně dopadlo, jak 

dopadlo a přesvědčil mě o tom hlavně 

telefonát s mou mámou, která prohlásila: 

„Tak si ji vezmi!“ A ačkoliv jsem pro ni 

neměla pas ani nic podobného, tak jsme 

překonaly bulharsko-turecké hranice bez 

jakýchkoliv problémů. 

Co považujete za nejsilnější zážitek 

z cesty? 

Zážitků bylo nespočet, ale jeden 

poměrně silný si odnáším z Turecka, kde 

jsem se setkala s člověkem, který strávil 

šest let za mřížemi jakožto politický 

vězeň. Režim v této zemi se rozhodně 

nedá nazývat svobodným. Nechci 

zabředávat do detailů, bylo to zkrátka 

setkání se silným člověkem, který se pere 

se svým osudem, jež mu kdosi nastolil. 

O tomto příběhu se pochopitelně 

rozepisuji v knize, protože nespravedlivé 

příběhy lidí je potřeba sdílet dál jako 

varování, že takhle vážně ne. 

a dovednosti. Jsem velký extrovert, 

takže se sólo cestováním učím být 

sama se sebou. Chci být sama sobě 

nejlepší přítelkyní. Zároveň je pochopitelné, 

že tím zvyšuji nějak své bezpečnostní 

riziko, i proto se na další cestu 

už teď připravuji lépe – chodím nyní 

pravidelně na kurzy sebeobrany, abych 

měla alespoň nějaké základy, které pak 

mohu v případě nutnosti prohlubovat. 

Co se rodičů týče, měla jsem a mám 

z jejich strany ve svých nápadech podporu, 

ačkoliv o mě mají pochopitelně 

strach. Nedávají to však najevo, aby mě 

neovlivňovali. 

Ušla jste pár tisíc kilometrů, putovala 

jste do neznáma, našla si svou psí 

kamarádku a nyní vám vychází kniha. 

Co dalšího byste ráda uskutečnila? 

V mé hlavě se plánů honí hned 

několik, ale ten nejbližší je přechod 

Jižní Ameriky od Atlantiku 

k Pacifiku s návštěvou české komunity 

v Argentině, ráda bych na cestu 

vyrazila teď na podzim, tak snad se 

mi to podaří, dělám pro to maximum. 

Jestli to zvládnu celkově, je věc druhá 

a vlastně nepředvídatelná. 

Chtěla jsem to 

prostě jen zkusit 

a splnit si sen 

dojít někam 

hodně daleko 

17 

Stejně jako cestovatel Ladislav Zibura 

se mnohdy setká s místními, kteří mu 

pomohou, pozvou ho k sobě domů, 

pohostí ho, setkala jste se i vy na svých 

cestách s vřelostí místních obyvatel? 

A jste s nimi dál v kontaktu? 

Ano, ráda říkám, že na dobré a zlé lidi 

lze narazit všude, ale těch hodných je 

vždy více a čím víc člověk na východ od 

nás jde, tím vřelejší srdce potkává. Stalo 

se mi to tedy hned několikrát a výhoda 

moderní doby je, že téměř každý má 

nějakou sociální síť, takže s většinou 

jsem v kontaktu. Na jiné mám třeba 

adresu, takže jsem jim pak z cíle své 

cesty posílala pohled, ale kdo ví, jestli 

dorazil. 

Co vás na sólo cestování baví? Přeci 

jen pro ženu to není úplná procházka 

růžovou zahradou, může ji na cestě 

potkat mnohé nebezpečí. Jak rodiče 

obecně snášejí vaše cestování na 

vlastní pěst? 

Mě na tom asi baví překonávání a nutnost 

spoléhat se jen na své znalosti 

NICOLETTE HAVLOVÁ (* 1999) 

Rodačka z Havířova, začátečnice v dálkových trecích a cestování nalehko 

s ultralight výbavou. Navštívila bezmála 40 zemí světa na všech obydlených 

kontinentech. Nejraději poznává svět stopem a po svých, se spaním 

pod hvězdnou oblohou či u místních. Má zkušenosti s průvodcováním 

v horách, ale také s životem ve vlastnoručně přestavěné dodávce. Několik 

let strávila v zahraničí, konkrétně v Anglii a Austrálii, kde vystudovala 

marketing. Nyní jí vyšla knižní prvotina s názvem Pouť k branám Orientu, 

která pojednává o 2025 kilometrů dlouhém osamoceném putování do 

Istanbulu a zároveň odhaluje životní příběh mladé cestovatelky.

text: Martina Vlčková 

foto: Euromedia, archiv Jana Hocka 

18 

ROZHOVOR 

Jít středem 

země… 

Na začátku 90. let jezdil vystudovaný biolog 

a tělocvikář Jan Hocek po světě a vyhledával 

zajímavé lokality pro zájezdy. Dnes je z něj 

uznávaný fotograf a autor řady knih, které motivují, 

inspirují a ukazují cestu. A to doslova. 

JAN HOCEK (* 1970) 

Váš nový cestopis mapuje takzvanou 

Centrální stezku. Co o ní můžete 

prozradit? 

Jde o třetí nejdelší samostatnou trasu 

Via Czechia, měří 1036 km, spojuje 

nejzápadnější a nejvýchodnější body ČR 

a vede přibližně středem země. A taky 

se jedná o první dálkovou trasu u nás, 

která má samostatné trasy pro pěší, 

cyklisty, běžkaře i vodáky. 

Jak dlouho vám trvalo tuhle stezku 

projít a jakou formou jste to dělal? 

Celá práce na této trase mi zabrala 

přibližně rok. Nejprve jsem musel 

vytvořit koncept trasy – u této bylo 

základní myšlenkou vést ji přes středy 

České republiky, kterých kupodivu u nás 

najdeme několik. Přibližně dva měsíce 

mi pak zabral průzkum v terénu, kdy 

bylo potřeba trasu projít pěšky a projet 

na kole, část se mi podařilo i projet 

na běžkách a z minulých let jsem měl 

i splutou Berounku a Sázavu. Často jsem 

se na některá místa vracel, ať už kvůli 

počasí, fotkám nebo jsem hledal lepší 

alternativy cest. Na podzim jsem pak 

psal text knihy, zpracovával fotografie, 

mapy nebo výškové profily. Dalším 

důležitým aspektem stezek Via Czechia 

je i možnost ubytování podél trasy – 

bylo tedy třeba vytipovat nejvhodnější 

ubytování, z nichž mnohé jsem osobně 

vyzkoušel a v knize je doporučuji. 

Různá místa přinášejí různé pocity. Co 

ve vás tahle trasa vyvolala? 

Jít středem země je jiné než putovat 

po hranicích. Po Severní stezce a Jižní 

stezce jsem se tak na tuto trasu velmi 

těšil. Je to autentičtější Česko, než jsou 

příhraniční hvozdy – trasa je velmi pestrá 

a prochází jak horami, tak i mnoha údolími, 

vede přes městečka, vesnice a častokrát 

skrz takovou tu naši „obyčejnou 

krajinu“, která je ale nesmírně půvabná 

a často přehlížená. 

Součástí knihy jsou i ukázky z vašeho 

deníku. Za jakých podmínek vznikal? 

Obvykle si během cesty píšu poznámky 

na papír a hned po návratu, a ještě za 

čerstvé paměti, vše přepisuji do finálních 

textů. To už dělám doma na počítači. 

Často se mi vybaví vzpomínky nebo 

mě něco napadne i při třídění a úpravě 

fotografií, a to je pak další příležitost 

k tomu deník doplnit. Úryvky z deníku 

ale nejsou jenom zachycené příhody – 

jsou to i různé úvahy nebo myšlenky, nad 

kterými při putování přemýšlím. 

A čím jste se řídil při výběru fotek? 

Je to jeden z nejtěžších a zároveň 

nejradostnějších úkolů při tvorbě mých 

knih. Snažím se jednotlivá místa zachytit 

v různých ročních obdobích nebo 

denních časech a výsledkem je poměrně 

široké portfolio fotek, z něhož pak musím 

vybrat přibližně 8–10 na každou kapitolu. 

Převládají krajiny, ale doplňují je i nejrůznější 

detaily, architektonické záběry 

nebo čistě náladové fotografie, kvůli kterým 

je zapotřebí vstávat ve čtyři hodiny 

ráno a za tmy šlapat na vrchol kopce. 

Zažil jste během svého putování nějakou 

zajímavou příhodu? 

Napadá mě jedna, kdy jsem jednoho 

večera byl „zatknut“ v četnické stanici 

Absolvent Přírodovědecké fakulty 

a FTVS Univerzity Karlovy v Praze, 

původně VŠ učitel na katedře 

sportů v přírodě FTVS UK. Řadu 

let cestuje profesionálně – nejprve 

coby průvodce a skaut 

dobrodružné cestovní kanceláře, 

později i jako fotograf na volné 

noze. Je autorem řady knih (např. 

Nejhezčí dobrodružné výpravy, 

Českem od severu k jihu, Nejhezčí 

místa světa). 

v Rabštejně nad Střelou. V chládku tlustých 

zdí tohoto domu jsem se večer po 

své úmorně horké cestě ze Žlutic ocitl 

i já. Ne že bych se ale dopustil nějakého 

přestupku – zdejší četnická stanice 

není ve skutečnosti žádná šatlava pro 

zadržování zloduchů, nýbrž tento název 

nese budova informačního centra, kde 

do poloviny minulého století skutečně 

četníci úřadovali. Dorazil jsem už po 

zavírací hodině na pozvání Ondřeje 

Fábery, předsedy spolku Postřelí a velkého 

znalce celé oblasti. Během večera 

jsme probrali možnosti ideálního vedení 

trasy Centrální stezky a také služby, 

které může četnická stanice poutníkům 

nabídnout. Během inspirativního 

setkání se mi podařilo nejenom nasát 

spoustu vědomostí, ale také téměř zlikvidovat 

zásoby jejich vynikající domácí 

bezinkové limonády a doplnit tak vypocené 

tekutiny. Spolku Postřelí tak patří 

dvojnásobné poděkování!

Co vám vlastně cestování dává. Proč 

se mu věnujete? 

V mládí jsem hodně sportoval – závodně 

jsem dělal atletiku, lyžování, jezdil na 

kole a zkoušel i jiné sporty. Pak jsem 

postupně zjistil, že pohyb v přírodě, 

spojený s focením a poznáváním krajiny 

mě více naplňuje, než tomu bylo při prostém 

polykání kilometrů a měření časů. 

Dělám to, co mě baví a zároveň při tom 

vlastně pracuji. 

Doprovází vás na vašich cestách 

někdo? 

Jak kdy. Často putuji sám, ale mnoho 

míst jsme procestovali s rodinou – přešli 

jsme společně kupříkladu Beskydy, 

Jeseníky nebo Rychlebské hory, na 

skialpech přejeli hřeben Krkonoš nebo 

část Velké Fatry a na kanoi jsme s dětmi 

spluli většinu českých řek. Někdy se na 

cesty vydávám i jako průvodce a putuji 

s klienty – naposledy jsem takto přešel 

jednu z nejtěžších túr světa, bhútánský 

Snowman Trek. 

Kde se vám zatím líbilo nejvíc? 

Mám vystudovanou biologii, a proto 

také preferuji místa přírodně cenná 

a pokud možno stranou masové turistiky. 

Jsou to kupříkladu vysoké hory, 

polární oblasti nebo ostrovy uprostřed 

oceánů. Místa, kde najdeme divočinu, 

zvířata nebo jedinečné lesy. Do těchto 

lokalit vyrážím sám a někdy i se svými 

klienty jako průvodce zájezdů na míru, 

které organizuji. 

Co nikdy nesmí chybět ve vaší 

výbavě, ať už po Čechách nebo po 

zahraničí? 

Bezesporu je to fotografická výbava. 

Snažím se ji sice omezit na to nejnutnější, 

ale i tak fotoaparát, několik 

objektivů, baterie a další drobnosti váží 

kolem 4–5 kilogramů. Ostatní se mění 

podle podmínek, prostředí i typu akce 

– jiné věci si vezmu na plavbu plachetnicí 

po polynéských ostrovech a jiné na 

cestu po Aljašce. 

Co byste poradil lidem, kteří zatím 

nenašli odvahu poznávat krásy naší 

planety na vlastní pěst? 

Určitě bych doporučil zjistit si o zemi, 

kam cestují, co nejvíce informací. Velmi 

často totiž na místě samotném už není 

mnoho možností měnit plány a cestovatelé 

tak mohou minout spoustu 

zajímavých míst. 

Jednu dobu jste se zabýval zážitkovými 

kurzy pro manažery. Jak se vám 

dařilo je rozhýbat a třeba i změnit styl 

jejich myšlení? 

Byla to velmi zajímavá doba, kdy nastal 

boom manažerských teambuildingů. 

Vzpomínám, jak jsme se s řediteli velkých 

firem plazili bahnem nebo se vrhali 

ze skal do zatopených lomů. Prolomit 

ostych a nastartovat akci se nám 

většinou dařilo zajímavými aktivitami, 

pobytem v přírodě nebo silnou dávkou 

adrenalinu. 

Co vás čeká dál? 

Budu pracovat na další knížce – šesté 

trase Via Czechia, která povede po historické 

hranici Čech a Moravy. Loni jsme ji 

projeli na kole s manželkou, letos na jaře 

ji ještě chci projít pěšky. Je to zajímavá 

trasa s mnoha historickými souvislostmi 

a také vede po hlavním evropském 

rozvodí. Také chci vyrazit na Slovensko 

a projít část stezky, kterou bych chtěl 

v budoucnu publikovat. Po několika 

letech, kdy nás trápil čínský virus, se 

konečně zase chystám za hranice – 

navštívím Galapágy a na podzim asi 

pojedu za zvířaty do keňských národních 

parků. 

19 

Via Czechia 

Stezky Via Czechia představují ucelený, důkladně zmapovaný 

a podrobně popsaný systém nejdelších turistických a poutních dálkových 

tras v České republice. Celkem 6 tras je vyznačeno samostatně pro 

pěší turistiku, cykloturistiku a částečně pro zimní turistiku na lyžích nebo 

vodácké putování. Síť aktuálně čítá dohromady přibližně 10.000 kilometrů 

tras – tedy téměř nekonečné možnosti poznávat celoročně a různými 

způsoby českou krajinu, přírodu, památky nebo poutní místa. O stezkách 

byly zatím vydány 4 knihy v nakladatelství Euromedia. Více info najdete 

na www.viaczechia.cz 

Universum, 499 Kč, vychází 3. dubna


foto: Jaroslav Fikota 

20 

ROZHOVOR 

Nemoc 

nejen bere, 

ale také 

dává 

Máte problémy se zdravím a točíte se 

v bludném kruhu? Pak přišel čas zastavit 

se a změnit přístup. Inspiraci najdete 

v knihách lékaře Jana Vojáčka, který se 

specializuje na funkční medicínu. Ta zatím 

poslední se jmenuje Umění nemoci. 

Impulsem k napsání vaší novinky bylo 

vaše vlastní onemocnění. Co přesně 

se stalo? 

Impulsy už jsem z různých stran dostával 

předtím, než ve mně tato myšlenka 

definitivně uzrála. Filozofie Umění být 

zdráv, kterou dlouhodobě razím, se 

najednou zdála odtržená od nemocných 

lidí a že je pouze jednou stranou 

mince. Chtělo to poukázat na tu druhou 

a tou je stav nemoci a jak se k nemoci 

dá přistoupit jinak než jako k chybě těla 

či genů. Moje nemoc nebyla závažná 

– horečka, kašel, rýma, bolest v krku, 

nicméně těch pár dní mi stačilo právě 

k ukotvení myšlenky sepsat Umění 

nemoci. 

Media. Nakonec jsem měl pocit to 

trošku zjemnit na Umění nemoci. 

Knihu vydalo jedno ze samostatných 

nakladatelství Albatros Media jménem 

CPress. Jak se vám spolupracovalo 

s jeho týmem? 

Redaktorka Jarmila Frejtichová je 

úžasná pečovatelka, která velmi vnímavě 

dohlíží a pomáhá celému procesu 

tvorby mých knih. A s Věrou Keilovou 

jsem začal spolupracovat od první 

knihy proto, že mimo jiné jako redaktorka 

časopisu Meduňka má ohromné 

zkušenosti na poli alternativních postojů 

a vnímání života a zdraví. Krásně nám 

to klape. 

Co vlastně chcete lidem předat? Co 

byste byl rád, aby si z přečtení vaší 

novinky odnesli? 

Změnu postoje k sobě, k tělu a nemoci. 

Rád bych, aby nemoc byla vnímána jako 

šance na změnu. Z mého pohledu je 

velmi potřeba porozumět stavu nemoci, 

co vlastně nemoc skutečně je a kam nás 

směřuje. Co nám nejen bere, ale také 

dává. Mnohé pohledy mohou vyznívat 

kontroverzně, snažil jsem se vše podat 

s citem a pokorou. Věřím, že po přečtení 

knihy už lidé budou na nemoc, 

sebe a své tělo pohlížet jinak a pochopí, 

jak k sobě přistupovat tak, aby kvalita 

jejich života šla nahoru, ačkoliv se třeba 

z pohledu medicíny nevyléčí. 

Jak dlouhá byla cesta od nápadu 

k realizaci? 

Trvalo to pár týdnů, samotnou knihu 

jsme pak tvořili rok. Když v sobě řeším 

nějakou tematiku, tak vnímám, co mi 

začne od druhých lidí přicházet za informace. 

Třetí kniha měla být původně jen 

prostě Buď zdráv, a dokonce jsem ji jako 

takovou začal psát. Pak ale ke mně přišla 

myšlenka Umění být nemocný, která 

zaujala i ostatní, včetně mojí redaktorky 

Jarmily Frejtichové a lidí z Albatros 

Co vám vlastně psaní přináší? 

Obrovskou sebereflexi a utřiďování vlastních 

myšlenek, postojů a toho, jak jsem 

na tom s danými tématy, o kterých píšu, 

sám o sobě. Vše co píšu, žiju. Psaní si 

ohromně užívám. Jsem introvert, i když 

to tak někdy na přednáškách nevypadá, 

ale čerpám energii ze samoty. Na psaní 

knih jsem si po domluvě s manželkou 

vyšetřil vždy několik dní na některém 

osamoceném místě v chatičce, a byl jen 

s přírodou, sám se sebou a psal. 

Jaké chyby nejčastěji děláme? Čím si 

podle vás nejvíc ničíme život a zdraví? 

Nenazval bych to chybami, ale nevědomým 

jednáním, které je ve výsledku 

nepoznaně sebedestruktivní. Na prvním 

místě je to naše vlastní mysl, o které 

toho často moc nevíme a je potřeba 

mentálním a duševním pochodům lépe 

porozumět. A na základě toho bychom 

si měli nastavit své prostředí a životní 

návyky tak, aby podporovaly naše tělo, 

tvorbu energie a odolnost.

Jak vůbec vnímáte dnešní dobu? 

V čem vás fascinuje, a co se vám 

naopak ani trochu nelíbí? 

Snažím se co nejméně hodnotit vnější 

svět a spíše poznávat ten svůj vnitřní. 

Nicméně dnešní dobu vnímám jako 

velmi dynamickou křižovatku, kde se 

nyní rozhoduje, kam se jako lidstvo 

vydáme dál. Líbí se mi ten ohromný 

potenciál, kterým v tom je skrytý 

a nelíbí se mi, jak je veřejnost manipulována 

směrem, který považuji za 

nelidský. 

Co člověka čeká, když se k vám 

objedná? 

V současné době dělám skupinové konzultace, 

to znamená, že takového klienta 

čeká čtyřhodinový společný seminář 

o počtu do osmi lidí, rozděleno na muže 

a ženy, kde probíráme principy zdraví 

a nemoci a vztahujeme to k individuálnímu 

příběhu každého účastníka. Na 

základě toho každému doporučím další 

kroky a za několik měsíců se potkáme 

znovu a vyhodnotíme, jak se nám to 

daří, tedy co a jak se mění. 

21 

Původně jste vystudoval lékařskou 

fakultu Univerzity Palackého 

v Olomouci. S jakou představou jste 

tam nastupoval? 

Mně se vlastně na medicínu moc 

nechtělo, udělal jsem to zcela automaticky, 

protože jsem měl pocit, že se to 

takto ode mě očekává. Jsem z doktorské 

rodiny – táta je chirurg, děda 

patolog, strejda a teta internisti, takže 

vzhledem k rodokmenu byla moje 

cesta jasná. Jenže já jsem byl trošku 

jiný než moje rodina, vnímal jsem člověka 

vždy jako celek, a ne jakou soubor 

jednotlivých částí. Proto jsem v průběhu 

studia ani netušil, co pak budu 

dělat a na pár let po promoci utekl 

k profesionálnímu fotbalu. To mi dalo 

hodně krásných zážitků, ale také stresu. 

Po několika letech profi fotbalu jsem 

začal mít dojem, že už toho bylo dost 

a že bych měl naskočit do medicíny. 

A jak jste objevil funkční medicínu? 

Každý den s mým parťákem Filipem 

Duškem, s nímž jsme vybudovali 

kliniku Endala, zkoumáme novinky ze 

světa. A Filip jednou objevil funkční 

medicínu a neuvěřitelně to zapadlo 

do našich představ o tom, jak se dá 

s klienty metodicky pracovat. Funkční 

medicínu vnímám jako most mezi 

klasickou medicínou a medicínou komplexní, 

celostní. Lékaři funkční medicíny 

respektují klasickou medicínu a rozumí 

jejím postupům a závěrům, jen šli 

v úvaze o chronických nemocech jiným 

směrem a začali více komplexně zkoumat, 

proč je daný člověk nemocný. Tím 

se otevřelo zcela jiné pole vlivů, které 

se dají popsat ve třech oblastech – role 

myšlení a emocí, role životního stylu 

a role prostředí. V nich se pak pátrá po 

různorodých vlivech, které u konkrétního 

člověka vedou ke vzniku nemoci. 

Jste velmi vytížený. Jak se vám daří 

skloubit práci se soukromým životem? 

Rodina je pro mě na prvním místě, což 

znamená, že ji musím zabezpečit a zároveň 

chci s malými dcerami a ženou 

trávit co nejvíce času. Dle toho volím 

veškeré aktivity, tedy práci na klinice, 

tvoření projektu klubu Umění být zdráv, 

psaní knih, různé přednášky a besedy. 

Daří se mi to skloubit tak na 80 %, což je 

docela dobré, může to být lepší a na to 

se těším. 

Co vám do života přineslo otcovství? 

Víc než všechny vysoké školy a kurzy. 

Otcovství je pro mě obrovská možnost 

do hloubky poznat sám sebe. Dcery 

Lota a Ema jsou fascinující, nádherné 

bytosti a učitelky. Lotynce je rok a půl 

a otevírá mé srdce každým úsměvem, 

pětiletá Emička mě školí hlavně v trpělivosti 

a přijetí projevů emocí. Tím mě 

učí se nebát projevit, což byl můj vzorec 

z dětství – syndrom hodného chlapce, 

který se moc neprojevuje. Učí mě také, 

jak si říci o naplnění svých potřeb, to 

znamená být zdravě sobecký. 

CPRESS, 429 Kč, již vyšlo 

Jan Vojáček (* 1981) 

Vystudoval Lékařskou fakultu UP 

v Olomouci a obor funkční medicína 

na Univerzitě v Jižní Kalifornii. 

Také se dlouhá léta věnoval fotbalu, 

a to i na profesionální úrovni. Dnes 

působí na klinice Endala, kde se 

věnuje hledání skutečné příčiny 

onemocnění. Na kontě má knihy 

Umění být zdráv, Akutní kardiologie 

do kapsy, Rozhodni se být 

zdráv a nově Umění nemoci. 

Jaké plány máte pro nejbližší měsíce? 

Na co se těšíte? 

Těším se, že strávím více intenzivního 

času s rodinou, protože jsme se rozhodli, 

že dokud jsou dcery malé, tak 

budeme žít dva měsíce ve Španělsku 

– odjíždíme na konci května. Moje žena 

si v Barceloně splní jeden ze svých snů 

a absolvuje zkoušku v jógovém učení 

Jivamukti, které ji naplňuje. Pak pojedeme 

po pobřeží až do Valencie a na 

závěr se vrátíme zpátky do Barcelony. 

Zároveň se těším na zpětnou vazbu 

od lidí na knihu Umění nemoci, dále 

máme úžasné plány s klinikou Endala 

a klubem Umění být zdráv. A také chci 

začít tvořit čtvrtou knihu, která pravděpodobně 

bude o zdravém stárnutí nebo 

o rodinném systému. Uvidíme, počkám 

si na ten správný impuls.

22 

UKÁZKA 

foto: archiv Michaela Žantovského 

Michael Žantovský: 

S prominutím 

řečeno 

Spisovatel a překladatel Michael Žantovský je obdařen 

pozorovacím talentem a jemným, inteligentním humorem, 

o čemž svědčí jeho nová kniha. Zábavným způsobem v ní 

rekapituluje fantastickou jízdu, kdy byl poradcem a mluvčím 

Václava Havla a diplomatem. Tehdy se setkával s prezidenty, 

premiéry, králi a královnami, hollywoodskými a rockovými 

hvězdami. Dílo ilustrované fotografiemi slavných a mocných 

vydalo nakladatelství PROSTOR. 

PROSTOR, 497 Kč, již vyšlo 

Někdy počátkem devadesátých let 

minulého století jsme byli s jedním 

kamarádem pracovně v New Yorku na 

konferenci OSN o dětech. Kamarád 

psal divadelní hry, ale tenkrát zrovna 

dělal československého prezidenta. 

Měl také rád filmy a muziku, a tak mě 

napadlo, že bychom mohli zajít na 

návštěvu k Woodymu Allenovi. Woody 

točí filmy, ale také má rád muziku 

a občas píše i divadelní hry. Zazvonili 

jsme u Woodyho na Páté avenue, ale 

právě nebyl doma, a tak mě napadlo, 

že bude možná u Mii Farrowové, jež 

bydlela na protější straně Central 

Parku. Woody tenkrát s Miou chodil, 

dával jí hlavní role ve svých filmech 

Přišli jsme na Park West a já okamžitě 

poznal dům, kde Mia bydlí, protože 

jsem si ho pamatoval z filmu Rosemary 

má děťátko. Když jsem ale portýrovi 

řekl, že jdeme s kamarádem za Miou, 

odbyl nás s tím, že tohle je Dakota 

House a že Mia bydlí o dům dál a na 

natáčení Rosemary si Dakotu jenom 

půjčila. Abych se blýskl svými encykloa 

měli spolu i malého Satchela, ale 

nemohli se domluvit, kdo bude jednou 

týdně vytírat schody, a proto bydleli dál 

odděleně. To bylo samozřejmě ještě 

předtím, než Woody Mie zahnul s její 

devatenáctiletou adoptovanou dcerou 

a než Mia obvinila Woodyho z pedofilie 

a znásilnění její jiné adoptované 

dcery. Satchel si pak raději začal říkat 

Seamus, a když se na to přišlo, přejmenoval 

se na Ronana. Následoval čtvrt 

století dlouhý konflikt, proti kterému 

jsou dějiny americké občanské války 

idylickým leporelem. Vydrhnout jednou 

za týden schody se někdy nezdá být 

přemrštěně vysoká cena za zachování 

rodinného klidu. 

Procházka přes Central Park byla moc 

příjemná. Mého kamaráda, jenž byl 

bytostně zvědavý, zajímalo, kdo jsou 

ti dva příjemní mladí muži, kteří jdou 

celou cestu za námi, ale všechno se 

vyjasnilo, když nás zdvořile požádali 

o peněženky. Snažil jsem se jim vysvětlit, 

že můj kamarád dělá prezidenta 

a nemá moc peněz, ale ze způsobu, 

jakým jeden z nich mával baseballovou 

pálkou, se zdálo, že nejsou logickým 

argumentům přístupní. Transakce 

nicméně proběhla bez vážnějších incidentů 

a oba mladíci se i s peněženkami 

spokojeně vzdálili. Navrhl jsem, abychom 

kontaktovali policii, ale kamarád 

se obával, že by z toho mohl vzniknout 

mezinárodní incident, který by ohrozil 

náš vstup do NATO. Kromě toho měl 

při své vrozené slušnosti strach, že by 

policie chtěla, aby oba útočníky popsal, 

což by ho mohlo vystavit podezření 

z rasismu. 

Jack Nicholson, Václav Havel a Michael Žantovský

pedickými znalostmi, informoval jsem 

prezidenta, že v Dakota House zastřelil 

o deset let dříve Mark David Chapman 

Johna Lennona. Kamarád, jenž byl 

bytostně zvědavý, navrhl, že bychom 

se tedy mohli jít podívat za Yoko Ono, 

jenže portýr mu ten nápad s pomocí 

automatické osmatřicítky rozmluvil. 

Zazvonili jsme o dům dál u Mii, ale otevřel 

nám sám Woody Allen. Podíval se 

na nás a řekl, že Mia zrovna není doma, 

ať se stavíme někdy jindy. Než stačil 

zabouchnout dveře, strčil jsem do nich 

nohu a řekl mu, že vlastně hledáme 

jeho a že jsme až z Československa 

a tady kamarád je dramatik a prezident 

a rád by ho poznal, protože je 

bytostně zvědavý. Woodymu zalichotilo, 

že jsme za ním vážili cestu až 

z Československa, a pozval nás dál, 

i když jsem si všiml, že poplašné zařízení 

nechal zapnuté. 

Michael Žantovský 


Vystudoval psychologii na Karlově 

univerzitě a na McGill University 

v Montrealu. V listopadu 1989 

spoluzakládal Občanské fórum 

a stal se jeho tiskovým mluvčím. Od 

ledna 1990 zastával funkci tiskového 

tajemníka a mluvčího prezidenta 

Václava Havla, byl také politickým 

koordinátorem kanceláře prezidenta. 

Zastával post velvyslance 

Československa a České republiky 

ve Spojených státech amerických 

(1992–1997), v Izraeli (2003–2009) 

a ve Velké Británii (2009–2015). 

Do češtiny přeložil téměř sedmdesát 

děl moderní angloamerické 

prózy, poezie a dramatu. Je autorem 

knižní monografie Woody 

Allen (1990) a překládal též Allenovy 

filmy a povídky. V nakladatelství 

PROSTOR vydal pod pseudony- 

mem Daniel Wolf špionážní thriller 

Ochlazení (2008). Napsal rovněž 

rozsáhlý životopis zesnulého českého 

prezidenta Havel (2014), který 

vyšel anglicky a česky a byl přeložen 

do mnoha dalších jazyků. 

Od srpna 2015 je ředitelem 

Knihovny Václava Havla, kde pečuje 

o politický, literární a duchovní 

odkaz této významné osobnosti 

našich novodobých dějin. 

23 

S Michaelem Žantovským se můžete setkat v sobotu 13. května v 16 hodin ve 

Velkém sále na knižním veletrhu Svět knihy Praha, kde svoji knihu představí. 

ZFILMOVÁNO 

NETFLIXEM

text: Jan David 

foto: archiv Karla Černého 

24 

ROZHOVOR 

Forenzní 

medicínu 

vyžadovala 

církev 

Od prehistorie lékařství, přes lidské tělo jako stroj plný 

trubic a táhel, po dění na přelomu 21. století. Knihu 

s názvem Lékařství, tematický svazek vydaný v rámci 

populární edice Velké dějiny zemí Koruny české, 

představuje specialista na dějiny lékařství 

doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D., editor a spoluautor. 

DOC. MGR. KAREL ČERNÝ, PH.D. 


je přednostou Ústavu dějin 

lékařství a cizích jazyků 1. LF UK. 

Vystudoval magisterský obor 

Kulturní dějiny na Jihočeské 

univerzitě, dále absolvoval doktorské 

studium Dějiny lékařství 

na 1. lékařské fakultě UK a v roce 

2013 se zde ve stejném oboru 

habilitoval. Odborně se zabýval 

řadou témat: dějinami prostituce, 

dějinami České psychiatrické 

společnosti a jejích předchůdkyň, 

historií jezuitského a dominikánského 

řádu zejména ve vztahu 

k dějinám lékařství nebo dějinami 

moru a morových epidemií. 

Už jste držel knihu Lékařství v ruce? 

Ještě ne, kniha odešla do tiskárny asi 

před dvěma, třemi týdny. Teď, v půlce 

března, ji ale čekám každou chvíli. 

Ptám se, protože určitě půjde o pořádnou 

bichli. Nedávno jsem dělal rozhovor 

o knize Dětství ze stejné edice, 

a pozitivně mě zaujala jak ztvárněním, 

tak rozsahem. 

Finální tiráž je podle předtiskové korektury 

na straně 695, takže ano, zhruba 

sedm set stran, plus barevné přílohy. 

Na knize, kterou jste editoval, ale 

i částečně psal, pracoval tým více než 

deseti lidí. Co jste měl na starosti? 

Byl jsem editorem historicky starší části 

knihy Lékařství, tedy od pravěku až po 

rok 1882–1883. To je zhruba polovina 

rozsahu, protože mladší období jsou 

logicky delší – detailů je víc. Na novější 

části knihy spolupracoval druhý spolueditor 

Petr Svobodný, starší kolega 

s obrovskými zkušenostmi. Zároveň 

jsem psal jednu z kapitol o lékařství 

v barokní době, řekněme od Bílé hory 

do roku 1740, do nástupu Marie Terezie. 

Jak se po dokončení knihy ohlížíte za 

tvůrčím procesem jejího vzniku? 

Je pro mě sice minulostí, protože máme 

neustále nové projekty, ale vnímám ji 

jako důležitou. Psal jsem i v jejím úvodu, 

že navazuje téměř přesně po dvaceti 

letech na knihu, kterou na stejné téma 

zpracoval zmíněný Petr Svobodný 

spolu s Ludmilou Hlaváčkovou. Když 

jste se dosud potřebovali zorientovat 

v tomto tématu, šli jste do „Hlaváčkové– 

Svobodného“. 

Oba dva jsou zároveň i spoluautory 

nové knihy… 

Měli jsme štěstí, že kolega Svobodný, 

ředitel Ústavu dějin Univerzity 

Karlovy a archivu Univerzity Karlovy 

je stále aktivně činný. Stejně tak paní 

Hlaváčková, která je na naší fakultě 

zaměstnaná od roku 1961, přestože je jí 

86 let. Toho bylo potřeba využít. Vyzvali 

jsme tedy tyto dva zkušené kolegy 

a doplnili tým o celou řadu dalších. 

Vytvořili jsme tím pádem dílo, které 

je mnohem podrobnější, co se týká 

jednotlivých období. S přehledem mohu 

říct, že naše kniha bude na další dvě 

desetiletí základem, o který se v tématu 

historie lékařství můžeme opírat. 

Zní logicky, že jste se jako docent 

z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 

1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy 

stal editorem této knihy. Přesto, jak 

k tomu došlo? 

S nápadem na vznik knihy přišlo nakladatelství 

Paseka už před řadou let. Asi 

pět let jsem to ale odmítal, protože naše 

komunita je velmi malá. Říkal jsem 

třeba – poslouchejte, tento autor je 

proděkanem, který nejdřív musí skončit, 

jinak nám to nenapíše. Další kolegyně si 

zase musí dodělat doktorát. A podobně.

Čekali jsme, než se lidé uvolní, a v roce 

2018 jsme to celé začali koncipovat. Po 

počátečních diskuzích jsme se rozhodli 

pro klasický chronologický výklad 

uspořádaný po jednotlivých historických 

epochách od starověku, přes středověk, 

renesanci, barokní medicínu, osvícenství 

a tak dále. 

Zjistil jsem, že terapie ve 14. století 

mohla být dost dramatická. Jeden 

z rukopisů zmíněných v knize představuje 

místa určená ke kauterizaci 

neboli terapeutickému pálení. 

Překvapilo něco při přípravách knihy 

a editaci vás? 

V každé kapitole je něco nového oproti 

tomu, co jsme dosud věděli. Je to 

dokonce pravidlo. V mé kapitole došlo 

k výraznému přehodnocení vztahu 

k vědě. Je to odhalení, že medicína 

v této době má jinou pozici, než se 

dosud soudilo. Zcela nově teď víme, 

že pražská lékařská fakulta měla vztah 

nejen k vídeňské lékařské fakultě, ale 

také k innsbrucké lékařské fakultě. 

Co tyto vztahy přinášely? 

Innsbrucká lékařská fakulta byla 

založena v 70. letech 17. století – takže 

je na rozdíl od nás velmi mladá, my 

jsme středověká fundace. Od profesorů 

z Innsbrucku jsme ale přebírali 

učebnice, protože byly ve své době 

obsahově progresivní. Těží z mechanistických 

principů, že tělo je jako stroj 

plný trubic a táhel. Barokní medicína už 

není bezduchým opakováním několika 

stereotyp ních středověkých autorů, jak 

vyplývá i z pražského seznamu doporučené 

literatury ke studiu medicíny 

z roku 1693. Objevují se jména jako 

René Descartes. Jsou tam prokazatelně 

jména protestantských autorů. 

Dokonce na konci příručky je stručná 

zmínka ve smyslu: „Když u nás dostudujete 

medicínu, nezůstávejte sedět na 

zadku, a jeďte do světa. Mimo Paříže, 

Montpellieru nebo Říma zmiňují dvě 

protestantské fakulty, jednu v Kodani, 

druhou v Leidenu. V době vrcholícího 

baroka se studentům na medicíně 

v Praze doporučuje – mimo jiné – si 

zajet na protestantské univerzity a tam 

se poučit. 

Věda už tedy byla nad náboženskými 

spory? 

Cenzura do toho nějakým způsobem 

zasahovala, ale velmi málo. Snažím se 

v knize vysvětlit, že církev už v této 

době zcela jednoznačně uznává autoritu 

lékařů a říká: „Přírodovědecké věci 

musí řešit lékaři!“ Proto také vzniká 

forenzní medicína, kterou církev vyloženě 

vyžaduje a spolupracuje s ní. 

Co z toho má? 

Zabývá se hodně tématy, která jsou 

pro církev důležitá. Třeba jak dlouho 

může trvat těhotenství. Když otec 

zemře, a dítě se narodí patnáct měsíců 

po jeho smrti, může být manželské? 

Církevní komentátoři se vůbec nesnaží 

tvrdit, že to vědí oni, protože to vyčetli 

v bibli. Tam to není. Naopak chtějí po 

lékařích, aby jim řekli, jak to ve skutečnosti 

bylo. Šlo o rozdělení odborných 

kompetencí. 

Navzájem si tedy nelezli do zelí? 

Ano. Přírodovědecké věci spadaly 

lékařům, kteří zase říkali: „Co se týká 

náboženství, to se musíte zeptat kněží, 

do toho se nemícháme.“ Jestli tam 

někde vzniká podle mého názoru podceňované 

napětí, tak není mezi vědci, 

lékaři a kněžími, ale mezi skupinami 

intelektuálů a obyčejnými lidmi. 

Jak byste ještě přiblížil lékařství 

v době barokní? 

Obecně je barokní doba považována 

za dobu temna, spojujeme si ji 

s útlakem českého národa. Bílou horu 

obecně vnímáme jako katastrofu – přichází 

po ní Obnovené zřízení zemské, 

roztahují se u nás Habsburkové, 

a všechno nám tady zkazí, že? 

Paseka, 890 Kč, již vyšlo 

Jak to vidíte vy? 

Když se podíváte na dějiny lékařské 

fakulty, tak je to přesně naopak. V 16. 

století lékařská fakulta dokonce nefunguje, 

protože po roce 1527 zašla na 

úbytě. Celé století tady není. Respektive, 

máme ji papírově, z hlediska právního 

jsme nezanikli, ale nebyli tady žádní 

profesoři ani studenti, neexistovala 

výuka. Pak došlo k našemu slavnému 

vítězství na Bílé hoře – tím myslím naši 

katolickou stranu – a výsledkem bylo 

předání skomírající Univerzity Karlovy 

jezuitům, kteří okamžitě zorganizovali 

dvě chybějící světské fakulty, tedy práva 

a medicínu. 

Jakou tehdy měla Univerzita Karlova 

pověst? 

V době předání jezuitům byla nevýznamnou 

lokální střední školou, kde 

byla jenom filozofická fakulta. Náš tradiční 

pohled na dějiny 16. století je velmi 

stereotypní – slavná doba, Veleslavín, 

rozvoj českého jazyka… Když se ale podíváte 

na akademickou vzdělanost, tak to 

tomu úplně neodpovídá. 

Zaujal mě ve vaší části měnící se vztah 

k sebevraždám, které měla křesťanská 

společnost podle obecného pohledu 

na tehdejší zvyklosti zcela odmítat 

a dokonce trestat. Najednou v knize 

vidím, že to může být jinak? 

Ano, je to jeden z mnoha zajímavých 

detailů. Vztah k problematice duševních 

chorob je v minulosti komplikovanější, 

než se dlouhou dobu soudilo. K tomuto 

faktu ale není příliš mnoho další literatury, 

než tam píšu. Něco dalšího znám 

z jezuitských pramenů naznačujících, 

že se společnost byla schopná podívat 

na tuto problematiku méně pověrčivým 

způsobem, než bychom očekávali. 

25

text: Vavřinec Fiala 

26 

PROMOTION 

Vraždy ke kafíčku 

Detektivka nemusí 

obnášet potoky krve 

a vyhřezlé vnitřnosti, 

jak se nás někdy snaží 

přesvědčit drsné severské 

krimi. Detektivka může 

být i zábavná, vtipná 

a prostě milá. Světem teď 

hýbe trend takzvané „cozy 

crime“. A tyto „pohodové 

detektivky“ už dorazily i do 

českých knihkupectví! 

Detektivky jsou jako sukně – mění se 

podle módy. Začaly v devatenáctém 

století jako temné a mysteriózní příběhy, 

které měly za úkol čtenáři ukázat, že i za 

tím nejtajemnějším případem se skrývá 

logické vysvětlení. Možná jste četli 

Vraždy v ulici Morgue od Edgara Allana 

Poea nebo Psa baskervillského v hlavní 

roli se Sherlockem Holmesem. 

Vražda jako sudoku 

Ve dvacátých a třicátých letech angličtí 

autoři (a autorky, protože nikdo 

tuhle éru nezosobňuje víc než Agatha 

Christie) začali vraždy, loupeže a zmizení 

využívat jenom jako neznámou v rovnici, 

kterou se detektiv spolu se čtenářem 

snaží vyřešit. 

Vzpomeňte si na Hercula Poirota nebo 

slečnu Marplovou – v jejich příbězích se 

mrtvoly kupí, ale lidské tragédie nikoho 

příliš nevzrušují. K případům se přistupuje 

s chladnou hlavou a systematicky. 

Jako ke křížovce nebo sudoku. 

Krve už bylo dost 

Teprve v druhé polovině dvacátého 

století v detektivkách dostaly prostor 

emoce obětí, pozůstalých i samotných 

vyšetřovatelů. Případy začaly být 

drsnější, přibývalo krve, rafinovaných 

sé riových vrahů i popisů zvrácených 

metod. Severští drsoni jako Nesbø nebo 

Kepler tomu nasadili korunu. 

Ovšem jak už jsme zmiňovali, detektivky 

podléhají módním trendům. A stejně 

jako se něco okouká v módě, platí 

to i u detektivních zápletek. V určitý 

moment si čtenáři řekli, že už brutálních 

případů bylo dost. Že si chtějí přečíst 

něco milého. 

Tak trochu jiné 

severské krimi 

A pak vyšla detektivka Smrt přichází na 

prohlídku a okamžitě se stala bestsellerem. 

Napsala ji sice dvojice švédských 

autorů, ale namísto drsného severského 

krimi v ní na čtenáře čeká řada svérázných 

postav a jeden detektiv, který na 

vyšetřování vraždy nemá náladu, protože 

si chce hlavně užít dovolenou. Pokud se 

už při těchto řádcích usmíváte, rozhodně 

se pusťte do čtení! 

Kalibr, 399 Kč, již vyšlo 

Kalibr, 459 Kč, vychází 7. dubna 

Ostřílený spisovatel Anders de la Motte 

s populárním komikem Månsem 

Nilssonem na úspěch knihy Smrt 

přichází na prohlídku navázali druhou 

„feel good” detektivkou Smrt číhá na 

jarmarku. I tahle novinka se odehrává 

na samém jihu Švédska, v kraji, kterému 

se přezdívá švédská Provence. Hlavní 

hrdina ke své nelibosti musí opět přerušit 

dovolenou a namísto procházek po 

pláži vyřešit vraždu. 

S láskou porušit 

pravidla detektivek 

A ještě máme jeden tip! Kniha Každý 

z mé rodiny někoho zabil sice vyjde 

až v druhé polovině dubna, ale my už 

můžeme prozradit, že výborný není 

jenom ten název ale i to, co se skrývá 

uvnitř! Australský spisovatel Benjamin 

Stevenson napsal příběh, který si bere 

na paškál všechna otřepaná klišé detektivních 

příběhů. 

Hned v první kapitole prozradí konec příběhu, 

a pokud máte detektivky načtené, 

potěší vás, že se rozhodne originální 

a hravou formou úmyslně porušit hned 

několik pravidel pátera Knoxe. Tím, jak 

pomrkává na čtenáře, kniha lehce připomíná 

film Na nože, který podobným 

způsobem paroduje detektivní žánr. 

Všechny tři knihy mají společné to, že 

jsou to detektivky, ve kterých se sice 

objeví mrtvola (nebo několik) a budete si 

u nich procvičovat šedé mozkové buňky 

(jak by řekl Poirot), ale vše je podané 

s takovou lehkostí a nadhledem, že 

z toho rozhodně nebudete mít noční 

můry. 

Tak si uvařte kafíčko, pohodlně se 

usaďte a do některé z těchto pohodových 

detektivek se začtěte! 

Kalibr, 459 Kč, vychází 17. dubna

28 

RECENZE 

Je libo trochu 

masíčka 

v krvavé 

omáčce? 

Kopírák // Sam Holland 

Kalibr, 399 Kč, již vyšlo 

Fascinace sériovými vrahy 

je každým rokem silnější. 

Knižní trh je plný životopisů 

těchto sadistických 

vrahů, které čtenáři hltají 

z různých důvodů. Některé 

jen fascinuje zlo a krutost, 

kterou doprovází každý 

jednotlivý čin. Jako by lidé 

prahli po pochopení jejich 

vražd. Kopírák je jen dalším 

důkazem toho, že krutost 

v lidech stále vyvolává 

fascinující pocity. 

Sam Holland byla právě jednou z takových, 

které jistá dávka temnoty a hrůzy 

učarovala. Díky studiu psychologie se 

nimrala v lidských životech, často osamělých 

a porouchaných. Veškeré její nabyté 

zkušenosti pak promítla do svého psaní. 

Kopírák je její debutový román a vtrhla 

s ním do knižního světa jako petarda 

o silvestru. Čtenáře po celém světě 

uchvátila i šokovala a věřím, že ty své si 

najde i u nás. A tady je pár faktů. 

Do příběhu nás vtáhne požár rodinného 

domu, kde v tu chvíli spí manželský 

pár a jejich malá dcerka Alice. Požár 

je smrtící, ale vyšetřovatelé odhalí 

pár nesrovnalostí a případ označí za 

krutou vraždu. Je to jen jedna z mnoha 

zdánlivě nesouvisejících tragédií, která 

zaměstnává různá policejní oddělení 

ve státě. A právě v tom je ten problém. 

Nepropojenost systémů nechává vraha 

páchat zločiny, aniž by si je někdo dokázal 

spojit v jeden velký propracovaný 

celek. Nicméně je to právě tento případ, 

který policii nakonec navede na správnou 

cestu. Vraždy jsou až nebezpečně 

podobné těm, které se již v minulosti 

odehrály – stejný modus operandi, 

stejně brutální provedení jako u případů 

nechvalně proslulých sériových vrahů. 

Realita je nemilosrdná. Vrah se tak hlásí 

k odkazu brutálních maniaků, jako byli 

Jeffrey Dahmer, Peter William Sutcliffe 

neboli Yorkshirský Rozparovač nebo Ed 

Kemper. 

Místa činu jsou popsána surově. 

V tom se Sam Holland celkem vyžívá. 

Konkrétní kroky vraždění, postupy, jak 

vrah nakládá s jednotlivými částmi 

těla, jak a při čem se vzrušuje… to vše je 

v knize detailně popisováno. Citlivějším 

čtenářům nejspíš nebudou některé 

scény příjemné. Současné vyšetřování 

se zde střídá s kapitolami z pohledu 

vraha, které příběh ozvláštní a pomohou 

čtenáři pochopit jeho jednání. Ne v tom 

smyslu, že by snad jeho činy obhajoval. 

Zajímá nás to především z psychologického 

hlediska, kdy se jen potvrzuje všeobecné 

vědomí, že se člověk a jeho osobnost 

formuje i na základě rodinného 

zázemí, dětství i dospívání. Autorčin 

styl psaní je jednoduchý, a pokud máte 

rádi krátké věty a prosté popisy, sedne 

vám to. 

Skladba samotných detektivů je zde 

poněkud rozmanitá. Hlavní vyšetřovatelka 

Cara je obyčejná žena, manželka 

a matka, která na rozdíl od některých 

jiných detektivů nemá problémy s alkoholem 

a má na policistku relativně 

harmonický život. S manželem si sice 

musí pořídit chůvu, aby bylo o děti 

dobře postaráno i z té běžné denní 

rutiny, ale většinou jim stíhá dávat 

dobrou noc. Což uklidňuje nejen děti, 

ale i ji samotnou. U Cary ta relativní 

idylka ale končí. Její bratr Griffin, taktéž 

detektiv, přišel o svou ženu dost brutálním 

způsobem a trauma ho doprovází 

na každém kroku. Autorka tak čtenáře 

vede po stopách minulosti samotných 

vyšetřovatelů a mnohdy tak náhled do 

jejich soukromí stojí na stejné stupnici 

důležitosti jako samotné pátrání po 

vrahovi. 

Kopírák je směsí všeho atraktivního, co 

čtenář tohoto žánru vyhledává. Sérioví 

vrazi, krutosti a zvrácenosti jejich činů, 

atraktivní detektivové s minulostí, která 

čeká na vyřešení. Nechybí ani postavy 

s narušenou psychikou, které čekají na 

spasení. Autorka toto všechno vysypala 

do kotlíku, promíchala a uvařila. Na českém 

čtenáři je, aby posoudil, zda mu to 

„zachutnalo a třeba si i přidá“. 

Zuzana Špringlová

Tichý pláč 

Nový případ detektiva Josie 

Quinnové od bestsellerové autorky 

Lisy Reganové 


29 

UKÁZKA 

Šestý díl ze série s detektivem Josií Quinnovou s názvem Tichý pláč přináší 

Josii a jejímu týmu další nelehkou výzvu. Z parku zmizelo sedmileté děvčátko. 

Přestože si všichni myslí, že se holčička jenom někam zatoulala, Josie má nepříjemný 

pocit, že pravda bude složitější a daleko hrůznější. Když se potvrdí, že 

jde o únos, má Josie další tušení – že rodiče neříkají detektivům celou pravdu… 

Pokud chce Josie Quinnová zachránit další lidské životy, musí rozluštit, kdo 

skrývá temné tajemství. Zvládne rozehnat mlhu lží včas? 

Únos, nebo 

vražedná pomsta? 

Josie se vrátila do ostatních pokojů a tentokrát se rozhlížela 

pozorněji. Obývací pokoj byl spoře zařízený jedinou 

pohovkou, konferenčním stolkem a velkou televizí na 

stěně. Byl to pokoj pro jednu osobu, ale působil uvolněně 

a radostně díky současným uměleckým dílům v jasných 

barvách, která visela na stěnách, a sošce šťastného 

Buddhy uprostřed konferenčního stolku. Jídelna spíš připomínala 

domácí pracovnu se stolem a několika policemi 

na knihy. Uprostřed stolu ležel otevřený notebook a vedle 

něj hromádka na stroji popsaných listů. Josie si uvědomila, 

že se jedná o rukopis. Jeho název zněl Pomýlení, ale jméno 

autora bylo odtržené. Možná potřebovala kousek papíru? 

Za ním stál hrnek na kávu s obrázkem na sobě naskládaných 

knížek a nápisem: Pij kávu. Čti knihy. Buď šťastný. 

Kaplanová používala hrnek jako nádobku na tužky. Možná 

telefonovala, potřebovala si něco rychle zapsat, vytáhla 

z hrnku propisku a informaci načmárala na první dostupný 

papír, titulní stránku rukopisu. 

Napravo od notebooku ležela bezdrátová myš. Josie 

do ní šťouchla rukou v rukavici a obrazovka se rozsvítila. 

Naklonila se a viděla, že když tady Wendy seděla naposledy, 

četla si příchozí e-maily. Zdálo se, že se všechny 

týkají cesty, kterou za několik týdnů plánovala do New 

Yorku. Židle byla od stolu odstrčená několik metrů. Seděla 

tam a zařizovala si cestu, když vrah zaklepal na dveře? 

Josie si to snažila v duchu představit. Wendy sedí 

u svého stolu a plánuje návštěvu starých přátel v New 

Yorku. Otevře dveře muži, kterého nezná. Něco jí řekne, což 

ji přiměje, aby ho pozvala dovnitř. 

„Zkontrolovali jste patro?“ zeptala se Josie. 

Oaks vystrčil hlavu z kuchyně. „Samozřejmě jsme prověřili, 

že tam nikdo není. Ale prostor jsme ještě nezpracovali, 

protože se zdá, že rvačka se odehrála přímo tady.“ 

Josie se vydala nahoru a důkladně vše studovala 

pohledem. Oaks měl pravdu, nic nevypadalo narušeně. 

Pochybovala, že by vrah měl důvod jít nahoru. Vrátila 

se a počkala poblíž vchodových dveří, zatímco se tým 

zpracovávající důkazy přesunul do kuchyně. Očima ještě 

jednou zalétla k obývacímu pokoji a pak k jídelně či 

domácí kanceláři. Nedokázala odtrhnout pohled od židle 

u stolu. Neměla kolečka, což dávalo smysl. V místnosti ležel 

koberec. Kolečka by se na koberci zadrhávala, ledaže by si 

Kaplanová dala pod stůl plastovou podložku. 

Oaks přešel k Josii. „Co máte na srdci?“ 

Ukázala na židli. „To mi dělá starosti.“ 

„Kancelář?“ 

„Židle. Kdyby se Kaplanová postavila a odsunula židli, 

nestála by tak daleko, téměř přes celou místnost.“ Josie 

vešla do místnosti a postavila se mezi židli a stůl. Oaks ji 

následoval. 

„Tolik místa by člověk potřeboval jen v případě, že by se 

pokoušel dostat pod stůl.“ 

„Možná jí něco upadlo,“ navrhl Oaks. 

Josie klesla na všechny čtyři a podívala se pod stůl. 

Úplně vzadu, u stěny, ležela kulička z bílého papíru. Vytáhla 

zpod svého ochranného obleku mobil, zapnula baterku 

a na zmačkaný papír si posvítila. 

Oaks si dřepl a podíval se jí přes rameno. „Vidíte? Upadl 

jí kus papíru.“ 

Josie ho ještě chvíli zkoumala. Rychle si uvědomila, 

kde už něco podobného viděla. „To není kus papíru. Je to 

kukla.“ 

„Prosím?“ 

„Kokon,“ vysvětlila Josie. „Vypadá přesně jako ten, 

který jsem viděla ve škole v lavici Lucy Rossové. Oaksi, byla 

tady. Lucy tu byla. Vrah ji přivedl s sebou. Proto ho Wendy 

Kaplanová pustila dovnitř. Lucy čekala tady, zatímco s tím 

chlapem mluvila v kuchyni.“ 

„To znamená, že Lucy mohla vidět ten zápas, vraždu.“ 

„Nebo možná všechno jen slyšela, a proto se schovala 

tady pod stůl. Když skončil, přišel sem a hledal ji.“ 

„Odstrčil židli,“ pokračoval Oaks. „A vytáhl Lucy ven.“ 

„Ale tohle tam nechala.“ 

„Myslíte, že sedmileté dítě je dost chytré na to, aby nám 

nechalo stopu, že je naživu?“ 

„Myslím si, že dělala něco, na co se mohla soustředit, 

aby nevnímala, co se děje ve vedlejším pokoji. Dělá, co 

může, aby se mentálně distancovala od toho, co vidí a prožívá,“ 

odpověděla Josie. „Ale jestli je pořád naživu, existuje 

šance, že se nám ji podaří přivést domů.“

30 

TIP REDAKCE 

Kim Stoneová 

Panteon literárních detektivů současnosti – 16 

Případy detektiv inspektorky Kim Stoneové? Literární trash metal. Kratičké, úderné 

kapitoly. Ani slovo nazmar. Zběsilé tempo vyprávění. Úsporné vyjadřování a jen lehce 

naznačené charaktery. A k tomu jakási až nelítostná racionalita, s níž se zde ke všem 

těm krvavým případům přistupuje. 

text: Jiří Popiolek 

foto: archiv Euromedia 

Angela Marsonsová se s tím nepárá. 

Dva romány o Kim Stoneové ročně jsou 

jistotou již devátým rokem. Jako kdyby si 

sama autorka chtěla vynahradit ztracenou 

dobu, kdy ji v každém nakladatelství 

posílali o dům dál. Dnes prodává své 

knihy po milionech a její drsná hrdinka 

se hřeje na výsluní populárních vyšetřovatelek, 

kterým sice život nic nedaruje, 

ale ony to, často zmlácené a na pokraji 

smrti, vždycky nakonec nějak zvládnou… 

Prokletí silných žen 

Následující úvahu berte prosím trochu 

s rezervou – ale důraz bych zároveň položil 

i na to „trochu“. Detektivní romány 

se jako jasně vyprofilovaný žánr píší již 

déle než sto let. Každé období pak mělo 

své převažující trendy určované mimo 

jiné i charakterovým typem detektiva 

samotného. 

Vzhledem k tomu, že jsme se dopracovali 

k šestnáctému dílu tohoto seriálu, 

troufnu si tvrdit, že v současné detektivce 

existují takové klíčové trendy 

dva. Na jedné straně se pevně usadila 

severská odnož, jíž dominují hrdinové 

v různém stadiu psychického i fyzického 

rozkladu. Muži s temnou skvrnou 

v minulosti, bojující tu více, tu méně 

úspěšně se svými démony. 

Na straně druhé pak stojí silné ženské 

postavy všemožnými způsoby se pokoušející 

vybojovat si právoplatné místo 

v ryze mužském prostředí – a opět bojující 

se svými démony. Ti v jejich případě 

nemají tak často podobu psychotropních 

látek nebo alkoholu jako spíš neustálé, 

do extrému dohnané potřeby soupeřit 

s maskulinním okolím. Což vede k místy 

až patologickému popírání autorit a tvrdošíjné 

snaze vyrovnat se mužům úplně 

ve všem. 

Birminghamská detektiv inspektorka 

Kim Stoneová je hubatá, mírně asociální, 

miluje silné motorky, trousí suché 

hlášky, občas má potřebu shazovat 

své podřízené, nosí nakrátko ostříhané 

černé vlasy a pravidla porušuje 

tak často, že jí prakticky pořád hrozí 

subordinace a ve skutečném světě by 

nevydržela u policie ani měsíc. Jenže 

tohle poslední tvrzení platí pro většinu 

dnešních knižních detektivů – jinakost 

a neučesanost světu vládne. 

Temné skvrny 

z minulosti 

V současné detektivce jsou zároveň 

pryč doby, kdy postava hlavního hrdiny 

působila odosobněným dojmem, jeho 

život nikoho nezajímal – a všechno se 

soustředilo čistě na řešený případ. Ony 

temné skvrny z vlastní minulosti, které 

musí detektivové – nebo ženy vyšetřovatelky 

– řešit a do nichž jsou vplétáni jako 

do dusící, lepkavé pavučiny, jsou pro oba 

výše zmiňované trendy společné. 

Dlužno podotknout, že zvláště u dlouhých 

sérií nabírá tento sebezpyt místy 

až absurdních rozměrů – v případě Kim

Stoneové je však všechno v naprostém 

pořádku. Možná to má na svědomí zničující 

„trashové“ tempo, s jakým Angela 

Marsonsová své příběhy vypráví. Možná 

to, že „soukromá“ a případová linie jsou 

často propojeny spíš jen náznakově, 

vypjaté emoce řídí neústupná tvrdohlavost 

a vztek, ne snaha čtenáře rozplakat 

a dojmout. Není čas ani prostor se tím 

vším příliš zabývat, ohlušující staccato 

dvou basových bubnů, tedy kopáků, 

žene případ neúprosně vpřed a k odhalení 

pravého stavu hrdinovy mysli stačí 

jedna dvě krátké věty. 

Kim Stoneová rozhodně neměla jednoduché 

dětství a do jejího současného 

životního rozpoložení se to vepsalo 

nesmazatelně. Jenže tyhle její bolístky 

nevedou k hysterickému patlání se ve 

vlastní psychice podpořenému srdceryvnými 

vnitřními monology, nýbrž naopak 

k nekompromisní snaze vyřešit případ 

– a to často bez jakéhokoli pudu sebezáchovy. 

ANGELA 

MARSONSOVÁ (* 1968) 

Britská spisovatelka se narodila 

v malém městečku Brierley Hill. 

Skoro dvacet let se živila jako 

členka ochranky v nákupním 

středisku a čtvrtstoletí nabízela 

své detektivní romány různým 

nakladatelstvím marně. Průlom 

nastal až poté, co o svou práci 

přišla – a naopak podepsala 

smlouvu na první čtyři romány 

o Kim Stoneové s digitálním 

nakladatelstvím Bookouture. Od 

té doby jí vycházejí minimálně 

dvě detektivky ročně a autorka 

jich má se svou nejoblíbenější 

hrdinkou v plánu prý celkem pětadvacet. 

Nepočítáme-li prequel 

První krev, zatím je v originále 

u čísla osmnáct. 

Satelity obíhající 

kolem hvězdy 

Detektivka je v mnoha případech tak 

úspěšná, jak dobře jsou napsaní hrdinovi 

„sidekickové“, nahrávači. Angela Marsonsová 

své Kim stvořila poměrně stabilní, 

jen minimálně obměňovaný tým, 

tvořený mimo jiné racionálním, při zemi 

se držícím Bryantem, černým humorem 

jiskřícím patologem Keatsem nebo 

moudrým, v mnoha případech benevolentním 

šéfinspektorem Woodwardem 

zvaným Woody. Sehraná parta, kde to 

často jiskří, ale všichni jsou dostatečně 

sympatičtí a dostanou svůj odpovídající 

part, aby se čtenářům zapsali nesmazatelně 

do paměti. 

A co je nejdůležitější, autorka se nebojí 

sáhnout i do jejich řad, takže čtenář 

nemá pocit, že se jedná o nesmrtelné 

nadlidi, kterým všechno projde. 

Stejně důležité jsou pak samozřejmě 

i zápletky a zločinci stojící na opačné 

straně zákona. Také tady umí Marsonsová 

dokonale zkombinovat svébytný 

pohled na věc s potřebou vyrovnat 

se současným trendům libujícím si 

v potřebě co nejvíc šokovat: tryskající 

krví, zohavenými mrtvolami, případně 

dech beroucími souboji s masovými 

vrahy. 

Převažují uvěřitelní psychicky narušení 

jedinci (mnohdy nějak propojení s léčebnami 

nebo ústavy pro mladistvé), až na 

výjimky bez známek prudce přehnané 

geniality – a tomu odpovídají i samotná 

řešení, překvapivá, nečekaná, avšak 

nepřekombinovaná. 

Poměrně často se pak objevují motivy 

sekt, tajných společenství a uzavřených 

komunit s pevnými, nezřídka amorálními 

pravidly, díky nimž jejich členové reagují 

na jakékoli narušení velice agresivním 

způsobem. Toto téma evidentně 

v Marsonsové velice rezonuje, protože se 

cyklicky vrací a prorůstá v mnoha zápletkách 

i do osobní roviny. 

Chvála civilního 

světa 

Zatím jsem celou dobu psal o současných 

trendech a o tom, kam v jejich 

rámci Kim Stoneová zapadá. Přišel čas 

ukázat, v čem je jedinečná a proč jsou 

detektivky s ní tak skvělé. 

Klíč se nachází v čistotě a upřímnosti, 

s níž Marsonsová píše. V jejích románech 

není patrný žádný kalkul, vypočítavost 

ani křečovitá snaha čtenáře za každou 

cenu něčím upoutat. Ty knihy jsou svou 

přímočarostí a nezáludností možná tím 

nejkrásnějším příkladem oddechové literatury 

(bez jakékoli pejorativnosti, které 

by toto označení mohlo nést). Neskrývá 

se v nich uměle roubovaná rafinovanost 

ani nepomrkávají na čtenáře – podívejte, 

my jsme něco víc než pouhé detektivky. 

Nesnaží se nahánět body úkroky k jiným 

žánrům (třeba těm určeným primárně 

ženám). 

Marsonsová tak přišla se svým skoro 

dokonale čistým detektivním srdcem 

na dlani, v němž popohání děj vpřed 

vtipnými dialogy, sympatie a čtenářskou 

věrnost získává civilně působícími, uvěřitelnými 

postavami – a pozornost neztrácí 

chytrými, nepřepálenými zápletkami. 

Věřím, že hlavně proto jí musí současný 

úspěch přát snad každý. 

SÉRIE KIM STONEOVÁ 

1. Němý křik (orig. 2015) 

2. Ďábelské hry (2015) 

3. Tichá modlitba (2015) 

4. Otevřený hrob (2016) 

5. Pokrevní pouta (2016) 

6. Pohřbená pravda (2017) 

7. Zlámané kosti (2017) 

8. Skryté karty (2018) 

9. Osudný slib (2018) 

10. Mrtvé vzpomínky (2019) 

11. Dětské duše (2019) 

12. Vražedná mysl (2020) 

13. Smrtící volání (2020) 

14. Twisted Lies (2021) 

15. Stolen Ones (2021) 

16. Six Graves (2022) 

17. Hidden Scars (2022) 

18. Deadly Fate (2023) 

19. Prequel: První krev (2019) 

Kalibr, 459 Kč, vychází 3. dubna 

31

32 

AUDIOKNIHY 

Všichni 

máme právo 

být svérázní 

text: Michaela Merglová 

foto: OneHotBook 

OneHotBook, 549 Kč, již vyšlo 

Valérie Zawadská, herečka a dabérka šestkrát oceněná v anketě Týtý a třikrát v klání 

o Cenu Františka Filipovského, propůjčila svůj hlas nové knize Veroniky Hurdové. 

Božidara právě vychází ve vydavatelství OneHotBook. 

Pro vydavatelství OneHotBook jste už 

načetla tragikomické ságy Fredrika 

Backmana Tady byla Britt-Marie 

a Babička pozdravuje a omlouvá se, 

jejichž protagonistkami jsou svérázné 

starší dámy. Právě váš druhý výkon 

učaroval autorce Božidary Veronice 

Hurdové natolik, že velmi stála o to, 

abyste hlasem hrdinky promluvila vy. 

Čím si vás text získal? 

Je úžasný, velmi citlivý a pro mě vážně 

jako dělaný: vypravěčka je přibližně 

v mém věku. Autorka v knize perfektně 

vystihla podstatu toho, proč mezilidská 

komunikace tak vázne. Na rozdíl od 

její Božidary ale ještě nemám vnoučata, 

mám jen syny, takže si neumím 

představit, zda by to v mém vztahu 

s dětmi skřípalo, kdybych měla dceru. 

Při čtení se mi však vybavily vzpomínky 

na mámu, která odešla kolem šedesátky 

a s níž jsem neměla úplně ideální 

vztah. Jsem tedy opravdu ráda, že jsem 

se k téhle knížce dostala. Miluju, když se 

můžu u čtení rozbrečet, což se mi tady 

povedlo hned několikrát. V nahrávce to 

přesto nesmí být znát. Jak říkáme na 

divadle: plakat má divák, ne herec. 

S autorkou jste si očividně padly do 

noty. Čím vás zaujala? 

Jednoduchostí a vnitřní krásou. 

V závěru Božidary se svěřuje, jak se 

k psaní dostala a jaký život se svými 

blízkými vede – což se podle mě dotkne 

každý ženský. Kdyby mně zemřel partner 

v době, kdy jsem měla děti takhle 

malé, nenašla bych v sobě zdaleka tolik 

síly jako ona. Neskutečně krásně to 

líčí ve své další knize Moje milá smrti. 

Všem tuhle zpověď doporučuju. Četly 

ji už čtyři moje sousedky a já je vybídla, 

aby si ji nechaly klidně i rok. Tohle 

nepřelouskáte za noc jako detektivku. 

Některé postoje si člověk potřebuje 

důkladně promyslet, protože je neumí 

pojmenovat tak výstižně jako Veronika. 

Titulní postava příběhu se nebojí žít 

ani umřít. Už to samo je velká kuráž… 

Božidara si mě přitáhla tím, že pije pivo 

z plechovky a že stejně jako já kouří 

– dává si sice jointa, což jsem nikdy 

nezkusila a asi ani nezkusím, ale i tak je 

mi sympatická. Hodně čte a celkově je 

neskutečná frajerka. Má v sobě ale také 

vnitřní moudro, které přichází s věkem, 

hluboce o věcech přemýšlí a nemíní 

nikomu za žádnou cenu ubližovat. Kéž 

bychom v tomhle byli všichni takoví. 

Řekla byste, že jste si v něčem 

podobné? 

Nezáleží mi na tom, co mám na sobě 

ani co si o mně lidi stranou špitají, protože 

když si o jednom ten druhý udělá 

pomýlenou představu, nevyvrátíte mu 

ji, ani kdybyste ho přesvědčovali dvacet 

let. V tom je mi hrdinka neskutečně 

blízká. A nejen ona, ale i její vnučka 

Rosie. 

Když k tomu připočteme i Rosiinu 

matku, máme před sebou bitevní 

pole mezigeneračních ženských 

vztahů, na které se autorka zaměřuje 

především. Mnohdy to nebývá holubičí 

soužití. Mají ty střety obecnější 

platnost, díky níž se můžou znesvářené 

strany a do jisté míry i typicky 

české sklony k hubatosti poučit? 

Bezesporu. Nerada bych tu prozrazovala 

příliš, ale to, jak si k sobě matka po 

rozvodu připoutá – respektive hodlá 

připoutat – sedmnáctiletou dceru, 

která se jí přirozeně vzepře, bude podle 

mě blízké spoustě dnešních rodičů. 

Je nemyslitelné přivlastnit si lidskou 

bytost tak, aby byla bezvýhradně naše 

a jednala tak, jak chceme my v bláhovém 

domnění, že tak je to pro ni 

dobré. Každý projevujeme svou vůli 

a všichni máme právo být sví. I kdyby 

si z Božidary posluchači neodnesli nic 

než tohle, bohatě to stačí.

33 

Amor Towles: Lincolnova dálnice 

Čtou: Daniel Bambas, Martin Písařík, Ondřej Brousek, Petra Špalková, 

Jan Vlasák, Otakar Brousek ml. 

18:47 / 549 Kč 

Mladistvý Emmett Watson se v létě 1954 vrátil domů z pasťáku. Farmu 

zesnulého otce zabavila banka, a tak se s bratrem plánuje vydat na západ. Brzy 

zjistí, že ho domů tajně následovali dva uprchlí spoluvězni – a ti mají jinačí plán… 

AUDIOKNIHY 

Audioknižní tipy 

vydavatelství OneHotBook 

Petra Dvořáková: 

Zahrada 

Čte: Ondřej Novák 

05:13 / 339 Kč 

Vyhořelý kněz Jaroslav 

se vrací do starého 

domu se zanedbanou 

zahradou. Domov to 

sice nepřipomíná, 

ale najde zde kýžené 

útočiště a pomalu začne vylézat ze své ulity. Jednoho dne 

však zjistí něco, co jej zažene zpět do náruče samoty. 

Petra Soukupová: 

Nikdo není sám 

Čtou: Andrea Buršová, 

Tereza Marečková, 

Pavel Neškudla 

12:07 / 399 Kč 

Pečovat o chod veřejné 

knihovny, manžela a dvě 

děti je náročné. Veronika 

vše zvládala, dokud jí po matčině smrti nepřibyla starost 

o otce s domem, zahradou a psy. Nyní musí najít způsob, 

jak všem vyhovět, a přitom nezapomínat sama na sebe. 

Ondřej Sekora: 

Kronika města 

Kocourkova 

Čte: Oldřich Kaiser 

02:25 / 299 Kč 

Fredrik Backman: 

Vítězové 

Čte: Pavel Soukup 

25:47 / 549 Kč 

Nenajde se na pohádkové mapě město s potrhlejším 

starostou a pány konšely! Užijte si satiru o skopových palicích, 

které se v české kotlině srážejí s realitou, až se děti řehtají, 

a která v jádru není zase tak vzdálená naší všednosti. 

Dva roky po událostech, o nichž se nemluví, se Medvědínu 

zřejmě podařilo zacelit staré rány. U jezera vyrostlo nové 

kluziště a někteří staří známí se vracejí domů. Jenže odvěká 

rivalita se sousedním Hedem vystrčí ošklivé růžky.

34 

ROZHOVOR 

Nasedněte 

text: Jan David 

foto: Jan Schejbal 

do vlaku a jen 

poslouchejte 

K Petru Sísovi, Lucii Lomové, ale i Jaroslavu Rudišovi 

a cestám vlakem se dostaneme s Joachimem Dvořákem, 

majitelem nakladatelství Labyrint. „Pro mě je vždy 

lepší ta těžší cesta,“ říká muž, který se den před naším 

rozhovorem vrátil z veletrhu dětské knihy v italské Boloni, 

protože pod Labyrintem provozuje i nakladatelství pro 

malé čtenáře Raketa. 

Co jste si dovezl z Itálie? 

Jaro. Symbolické slané nadechnutí, 

přestože je Boloňa vzdálená od moře 

80 kilometrů. A zároveň potvrzení, že 

na celém světě stále vychází obrovské 

množství dětských knih. 

Kam se dětská literatura ubírá? 

Já trendy moc nesleduji, to bych musel 

mít jiné nakladatelství. Hledám cesty, 

které mi přijdou zajímavější, protože 

jsou těžší. Mám radost, že stále existuje 

dost nakladatelství, která se dívají 

podobným směrem. A že pořád vycházejí 

knihy, které mě mohou překvapit. 

Co třeba? 

Jednu vám ukážu (jde do vedlejší 

místnosti a po chvíli se vrací s knihou 

v angličtině). Seen and Unseen – vyhrála 

hlavní cenu v kategorii fotografických 

knih pro děti a mládež. Když Japonci 

7. prosince 1941 napadli Pearl Harbor 

a prezident Roosevelt druhý den 

vyhlásil Japonsku válku, rozhodlo se 

zároveň o separaci obrovského množství 

Japonců žijících na západním pobřeží 

USA (listuje knihou). Tady na mapě 

vidíte internační tábory, kde bylo během 

2. světové války drženo násilím víc než 

sto tisíc amerických Japonců. Kniha 

kombinuje komiks, literaturu faktu 

a původní fotografie například od slavné 

Dorothey Langeové. Je to srozumitelné 

a výborně graficky upravené. Naprosto 

originální způsob, jak pracovat s velkým 

historickým traumatem. 

V policích tady vidím i vaše knihy 

přeložené do jiných jazyků, včetně 

různých asijských… 

(zvedáme se a prohlížíme knihovnu) 

Německy, anglicky, francouzsky, holandsky, 

polsky, maďarsky, korejsky, japonsky… 

Různá čínská vydání i z Tchaj-wanu 

a Hongkongu… 

Kdo je váš nejprodávanější autor 

v zahraničí? 

Nejvíc překladů vyšlo od Jaroslava 

Rudiše. A z dětských knih jsou nejúspěšnější 

tituly Příběhostroj René Nekudy 

nebo komiksová série o robotech od 

Jindřicha Janíčka a Táni Rubášové. 

Zrovna v Boloni jsme podepsali smlouvu 

na další italské vydání Podivuhodné 

robotí expedice. Populární je také knížka 

Anety Františky Holasové Lumír včelaří, 

o medvědovi, který zdědí včelín a musí 

se naučit starat o včely. Jen v každé 

zemi hlavního hrdinu přejmenovali. 

No jo, Bruno the Beekeeper… 

V renomovaném americkém nakladatelství 

Candlewick Press přejmenovali 

Lumíra na Bruna, ve Francii se jmenuje 

JOACHIM DVOŘÁK (* 1966) 

V nakladatelství Labyrint, které 

založil v roce 1992, dává důraz 

mimo obsahu i na kvalitní 

a originální grafickou úpravu. 

Pro děti a mládež vydává knihy 

pod značkou Raketa, což je také 

stejnojmenný originální časopis. 

www.labyrint.net 

www.raketa-casopis.cz 

Abel, v Německu je to Ben, a jak je to 

korejsky, to nepřečtu… 

Proč se vůbec účastníte knižních 

veletrhů? 

Dobrá otázka. Za ty tři pandemické roky 

se lidé ve většině oborů naučili vyjednávat, 

rozhodovat a obchodovat online. Ale 

kdybyste byl třeba botanik, také byste 

chtěl aspoň jednou odjet do Amazonie, 

ne? Do Boloně jsme jeli s kolegyní

Petrou, abychom také prodali licence 

našich knížek a ukázali je fyzicky, ne 

jen na monitoru. Během několika dnů 

potkáte naživo hodně lidí, které znáte 

jen přes internet. A veletrh funguje 

i jako svátek, kde se vyhlašuje celá řada 

cen včetně nominací na Cenu Hanse 

Christiana Andersena, tu nejvýznamnější 

pro autory dětských knih. Získal ji 

také Petr Sís, kterému vydáváme česky 

knihy. 

Od Petra Síse jste na podzim znovu 

vydali Strom života, proč? 

Některé tituly prostě musí být pořád 

k dispozici. Tohle je kniha, která před 

dvaceti lety odstartovala existenci 

našeho nakladatelství pro děti Raketa. 

Za Strom života, životopis Charlese 

Darwina, tehdy Petr získal právě 

v Boloni zlatou medaili za nejlepší 

non-fiction knížku. Zajímavé bylo, že 

původní americká edice měla problémy, 

protože v mnoha státech USA ne uznávají 

evoluční teorii, proto ji zakázali 

nakupovat do školních knihoven a prodávat 

v knihkupectvích. Petr to věděl, 

a přesto téma nezměnil. Jsou autoři, 

kteří dokážou posouvat svou tvorbou 

hranice, a já mám tu čest spolupracovat 

s jedním z nich. 

Jak vnímáte jako nakladatel spolupráci 

na tvorbě takových knih? 

Obě naše nakladatelství, Labyrint 

i Raketa, jsou známé tím, že do toho 

tvůrcům rádi mluvíme. Mě prostě 

baví proces vzniku, těsná spolupráce, 

společné spřádání snů, které se mění 

v realitu a zároveň i překračování komfortních 

zón. Když vás autoři pustí do 

svého světa, je to nejen vzrušující, ale 

můžete být přítomni i vzniku něčeho 

výjimečného. 

Pojďme k autorce Lucii Lomové 

a jejímu komiksovému deníku Každý 

den je nový, který teď získal cenu 

Muriel… 

To ale není kniha pro děti… 

Jasně, i když díky své malé dceři znám 

jméno Lucie Lomové jako autorku 

komiksových Anči a Pepíka. 

Jste oběť Čtyřlístku! (smích) 

Asi jo. Jak probíhala spolupráce na tak 

osobní knize? 

Je to privátní zpráva paní autorky 

o celém roku 2017. Jako zralá žena pozoruje 

svět okolo sebe a se zkušeností 

a jistou trpkou ironií ho komentuje. 

Původně to vůbec nezamýšlela publikovat. 

Aby vám někdo svěřil takové 

dílo, musíte obstát v nějaké společné 

spolupráci v minulosti. Lucie Lomová 

mi kdysi nabídla svůj první komiks 

pro dospělé Anna chce skočit. Podle 

mého soudu tam některé věci nefungovaly 

a já ho odmítl. Celé album bylo 

už nakreslené a ona neměla energii 

nic předělávat, což je pochopitelné. 

Přesto pak s jiným nakladatelem za 

knihu dostala cenu Muriel. Do jejího 

druhého komiksu Divoši jsme už 

mohli trochu kecat a užívat si celou 

cestu, když vznikal. Opět získala Muriel! 

Později mi nabídla souborné vydání 

Anči a Pepíka, úspěšných příběhů ze 

Čtyřlístku – podle části z nich se zrovna 

točily večerníčky – ale já to zase odmítl 

a připravil se tak vědomě o pěkné 

peníze z prodeje. 

Proč? 

Knihy vydávám z jiných pohnutek 

a zisk nikdy nebyl na předním místě. 

U těch dvou myšek jsem neviděl žádný 

prostor pro nakladatelský vklad, šlo jen 

o to, vydat znovu něco už několikrát 

jinde publikované. V Labyrintu každoročně 

připravíme kolem patnácti dvaceti 

titulů, což nás přirozeně nutí dobře 

si vybírat, čemu dáme energii. Pro mě 

je vždy zajímavější ta těžší cesta, spolupracovat 

na něčem úplně novém, na 

něčem, u čeho není jisté, jak dopadne. 

A také poskytovat prostor novým 

autorům a pomáhat jim. Lucie asi 

nakonec usoudila, že pro její soukromý 

komiksový deník, u něhož bylo obtížné 

spekulovat nad budoucí prodejností, 

bych mohl být dobrým nakladatelem. 

A byla to trefa? 

Kniha má úspěch. Víte, ona je na 

těch více než dvou stech stranách 

naprosto autentická a upřímná. A to 

zřejmě nejvíc rezonuje. Také je více 

komiksových čtenářů u nás, a proto 

se českému komiksu v posledních 

letech daří, nejen na domácí scéně. My 

jsme teď prodali práva do Francie na 

českou komiksovou adaptaci Rozruchu 

v Andénách Borise Viana a našli jsme 

dobrého francouzského nakladatele 

dokonce i pro vyloženě nemainstreamové, 

velmi genderově a politicky 

nekorektní komiksové album Singl, 

které geniálně nakreslil Jiří Franta. 

Letos vydáte další novinku Jaroslavu 

Rudišovi. Co o knize prozradíte? 

Bude se jmenovat Návod k použití 

železnice a vychází z jeho 

německy napsaného bestselleru 

Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen. 

Stejně jako jeho román Winterbergova 

poslední cesta to z německého originálu 

překládá Michaela Škultéty. Jde 

o mix prózy, cestopisu a vzpomínek 

vyprávěných na konkrétních trasách 

vlaků, které Jaroslav osobně všechny 

absolvoval. Často v jídelním voze 

(smích). 

Vlak je výborný prostředek nejenom 

dopravní, ale i komunikační. 

Sám jsem před dvaceti lety podnikl 

týdenní cestu transsibiřskou magistrálou 

z Moskvy do Vladivostoku, a máte 

pravdu. Lidé vás ve vlaku vcucnou do 

svých světů, do svých příběhů. Mohla 

by to být možná i rada pro autory, 

kteří se občas propadnou do tvůrčí 

krize – nasedněte na hodně dlouhou 

linku, kamkoli, nechte se unášet a jen 

poslouchejte a zapisujte. Tak, jak to 

dělá Jaroslav Rudiš, nebo jak to dělával 

Bohumil Hrabal, když seděl v hospodě. 

Nemusí z toho vzniknout zrovna 

román, ale rozhodně přijdete na jiné 

myšlenky. 

Labyrint, 445 Kč, již vyšlo 

35

36 

UKÁZKA 

Princ Harry: 

Náhradník 

Princ Harry poprvé vypráví svůj příběh – a svou cestu 

popisuje se syrovou, neochvějnou upřímností. 

Práh, 549 Kč, vychází 4. května 

Náhradník je přelomovým titulem plným pochopení, 

odhalení, sebezpytování a těžce vydobytého poznání 

o nekonečné síle lásky i zármutku. 

V úterý, o vrcholném dni oslav, miliony lidí sledovaly, 

jak babička míří z Paláce do kostela. Zvláštní děkovná 

mše. Jela s dědečkem ve zlatém kočáře – každý centimetr 

byl z lesklého zlata. Zlaté dveře, zlatá kola, zlatá 

střecha a nahoře na ní zlatá koruna, kterou drželi ve 

vzduchu tři andělíčci odlití z blyštivého zlata. Kočár 

vyrobili třináct let před americkou revolucí a pořád fungoval 

jako nový. Jak ji spolu s dědečkem unášel ulicemi, 

kdesi v dálce zapěl ohromný sbor korunovační hymnu. 

Obšťastněn! Obšťastněn! I my! I my! Protože i ten nejnabručenější 

odpůrce monarchie se v tu chvíli jen sotva 

ubránil tomu, aby mu byť jen malinko nenaskočila husí 

kůže. 

Mám dojem, že se ten den konal slavnostní oběd 

a večer hostina, ale připadalo mi to trochu antiklimaxové. 

Všichni se shodli na tom, že hlavní událost proběhla 

předchozího večera v zahradách Buckinghamského 

paláce. Vystoupili během ní někteří z největších 

muzikantů posledního století: Paul McCartney zazpíval 

„Her Majesty“, Brian May zahrál na střeše „God Save the 

Queen“. Mnozí říkali, že to bylo naprosto úžasné. A jaký 

že je zázrak, že jde babička s dobou; že je tak moderní 

a dovolí všechen ten rock, ba si ho i užije. 

představit, vybavily se mi zmařené pokusy kapsářů nebo 

ragbyové podražení rukou. Když jsem se tak díval na 

babičku, pohupující se do rytmu kytary Briana Maye, 

uvažoval jsem o tom, zda se o to někdy pokusil tatínek. 

Nejspíš ne. Když mu bylo pět nebo šest let, babička 

ho opustila a vydala se na královské turné, které trvalo 

několik měsíců. Po návratu mu rázně potřásla rukou. 

Což je nejspíš mnohem víc, než kdy udělal dědeček. 

Dědeček byl nesmírně rezervovaný a tak zaneprázdněný 

cestováním a prací, že tatínka během prvních let jeho 

života v podstatě nevídal. 

Koncert nebral konce a mě začínala zmáhat únava. 

Z hlasité hudby a ze stresu posledních týdnů mě rozbolela 

hlava. Na babičce však nebyly patrné žádné známky 

vyčerpání. Dál se bavila. Dál si podupávala a pohupovala 

se. 

A já si najednou, když jsem se podíval blíž, všiml 

něčeho v jejích uších. Něčeho – zlatého? 

Zlatého jako zlatý kočár. 

Zlatého jako zlatí andělíčci. 

Seděl jsem přímo za ní. Nemohl jsem si pomoct 

a říkal si totéž. Když jsem ji pozoroval, jak si podupává 

a kýve se do rytmu, chtěl jsem ji obejmout. Samozřejmě 

jsem to neudělal. To nepřicházelo v úvahu. Nikdy jsem 

to neudělal a nedokázal jsem si představit, za jakých 

okolností by bylo něco takového dovoleno. 

Naklonil jsem se dopředu. Možná to nebylo tak úplně 

zlaté. 

Ne, možná to bylo spíš žluté. 

Ano. Žluté špunty do uší. 

Kolovala slavná historka o tom, že maminka se 

babičku obejmout pokusila. Spíš po ní skočila, než že 

by ji objala, pokud tedy můžeme věřit očitým svědkům; 

babička ucukla, aby se vyhnula kontaktu, a celé to 

skončilo velice trapně, odvracenými pohledy a mumlanými 

omluvami. Kdykoli jsem se pokusil si tu scénu 

Podíval jsem se do klína a usmál se. Když jsem znovu 

zvedl hlavu, sledoval jsem pobaveně babičku, jak drží 

krok s muzikou, kterou neslyšela. S muzikou, od které se 

dokázala chytře a nenápadně… vzdálit. Ovládnout ji. 

Chtěl jsem babičku obejmout víc než kdy dřív.

Papírový palác // Miranda Cowley Heller 

V malebném americkém mysu Cape 

Code se nachází „Papírový palác“, letovisko, 

jež po několik let vždy každé léto 

otevíralo svou náruč několika generacím 

jedné rodiny. A právě zde se odehrávaly 

první lásky, bolestné ztráty... a tajnosti. 

Elle Bishopová coby ústřední vypravěčka 

celého příběhu vpustí čtenáře 

do svého života, aby s ní mohl prožít 

jeden den, zároveň se ale často vrací 

skrze vzpomínky do minulosti a seznamuje 

nás nejen se svým dospíváním, 

ale i s mnohdy nelehkou minulostí své 

matky a babičky. 

Během jediného dne vyplouvají na 

povrch dlouho potlačované city mezi Elle 

a Jonasem, jejím kamarádem z dětství. 

Oba mají své životy, partnery a děti, 

přesto jsou k sobě přitahováni jako dva 

magnety. Lžou ostatním a nejvíc sami 

sobě. Budou mít odvahu něco změnit? 

Autorka Miranda Cowley Heller na téměř 

čtyři sta stranách dosáhla toho, že ačkoli 

se jedná o její debut, nezůstane nikdo 

na pochybách, že je její vypravěčský 

talent zkrátka dechberoucí. Celý román 

je vyprávěn barvitým jazykem, okolní 

příroda je popsána natolik živě, že při 

čtení lze téměř cítit silný poryv větru na 

tváři nebo studenou vodu rybníku na 

pokožce. 

Děj je v příběhu postaven až na druhou 

kolej, prvořadá je charakterizace jednotlivých 

rodinných příslušníků a přátel. 

Nechybí neustálé odbočky do minulosti, 

díky nimž lze lépe chápat vztahy 

v přítomnosti. Klubíčko nitě se pomalu 

odmotává, čtenář kráčí po složitých, leč 

podstatných kudrlinkách a na samém 

konci zůstane stát a přeje si, aby mohl 

pokračovat dál. Natolik příběh přilne 

k srdci. 

Není bez zajímavosti, že byl Papírový 

palác vybrán jako titul pro čtenářský 

klub Reese Witherspoon. A jak je dobře 

známo, tato herečka má na knihy velice 

dobrý čich. 

Ikar, 449 Kč, již vyšlo 

Papírový palác je rodinným dramatem, 

v němž je mimo jiné tematizováno 

sexuální zneužívání mladistvých či vliv 

rozpadlého manželství na děti. Román 

se pyšní obrovskou detailností a sugestivností, 

která uspokojí i náročného 

čtenáře. 

Dagmar Garciová 

37 

RECENZE 

novinky z nakladatelství argo 

#mojeargo 

Babička drsňačka znovu v akci 

DAVID WALLIAMS 

David Walliams se vrací do světa 

Babičky drsňačky! Ben si zvyká 

na život bez své milované babičky. 

Byla slavnou lupičkou známou pod 

přezdívkou Černá kočka. Benovi po 

ní zbyla báječná vzpomínka. A pak 

se stane cosi nevysvětlitelného. Je 

uloupen největší světový poklad. 

A stopy vedou k Černé kočce! Ale to 

přece není možné... nebo je? Jestlipak 

Ben tuhle záhadu rozluští? Bude 

to napínavé až do konce, a nadmíru 

zábavné! 

Bohatýr II 

Dračí carevna 

JURAJ ČERVENÁK 

Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil 

nad Bulhary a upevňuje svou 

moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec 

a ostatní bohatýři jsou ale jako 

na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, 

velekněz Tugarin, uprchl někam na 

sever. Svjatoslav souhlasí, aby se 

družina vydala po jeho stopách 

a jednou provždy s ním skoncovala. 

Tak nemožně zřejmé 

Opravář osudů 3 

ROBERT FULGHUM 

George Novak má čím dál zamotanější 

hlavu i život. Nahlédl pod pokličku 

tajné služby. Komu se dá věřit, 

a komu ne? V závěrečném dílu 

trilogie Opravář osudů se některé 

osudy uzavřou, některé zápletky 

rozuzlí, ale pro ty, kdo se vždycky 

ptají A co bylo dál? zůstane spousta 

prostoru k přemýšlení. 

Terry Pratchett 

Život v poznámkách pod čarou 

ROB WILKINS 

Terry Pratchett byl nesmírně plodným 

autorem. Jednu knihu však 

nikdy nedokončil – vlastní biografii. 

V roce 2015 stihl svému osobnímu 

asistentovi Robu Wilkinsovi nadiktovat 

nějakých 24 tisíc slov a došli 

do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi 

a výsledkem jeho několikaleté 

práce je zábavný a místy i dost 

bolestný intimní pohled na slavného 

spisovatele, proložený osobními postřehy 

a zkušenostmi.

38 

Alexander Stainforth: 


foto: Petra Křížová 

ROZHOVOR 

Nápady jsou 

všude kolem nás 

Při psaní poslouchá hudbu z oblíbených filmů 

a většinou nemůže usnout, protože si v duchu 

přehrává scény z chystaných kapitol. Alexander 

Stainforth žije téměř celý svůj život (s) knihami 

a svým čtenářům přináší romantiku i napětí. 

Od vydání vaší první knihy Temný úplněk 

je to letos přesně dvacet let. Když 

se za nimi ohlédnete, co vidíte? 

Ušel jsem dlouhou cestu, při které jsem 

potkal spoustu zajímavých osobností. 

Na začátku jsem byl v podstatě ještě 

kluk, který toužil jenom psát, ale nikdo 

ho nebral vážně. S první knížkou jsem 

obcházel nezávislé knihkupce a distributory, 

snažil jsem se uspět, a nevzdat se. 

Ale průlom trval patnáct let, s menšími 

úspěchy, většími pády… Nejzajímavější 

na tom je, že když jsem se rozhodl v roce 

2018 skončit a říkal jsem si, že vydám 

znovu Ďáblovu nevěstu už jenom jako 

e-knihu a začnu hledat nový životní 

směr, všechno se rázem obrátilo o tři sta 

šedesát stupňů. 

V uplynulých dvaceti letech jste byl 

také svědkem mnoha změn. 

To je pravda. Rozrostly se velké prodejní 

řetězce s knihami, nezávislá 

knihkupectví skoro zanikla, vznikla 

celá řada e-shopů, přišly sociální sítě. 

Na trhu prorazily e-knihy, audioknihy, 

čtenáři jsou nyní přístupnější k tvorbě 

českých autorů… Také samotné žánry 

prošly vývojem a nabízejí možnosti, na 

které jsme se ani neodvážili pomyslet. 

Literaturu značně ovlivnily změny ve 

společnosti, myšlenky desítek hnutí. 

Každá taková změna přináší pozitivní 

i negativní pohledy, ale já jsem za ně 

rád, protože díky tomu získávám pocit, 

že autoři mohou maximálně popustit 

uzdu fantazii a tvořit světy, o které by se 

před lety se čtenáři nemohli podělit. 

Měl jste knížky rád už jako dítě? 

Průkazku do knihovny jsem si zařídil 

sám mezi šestým a sedmým rokem, 

když jsem se vracel ze školy. Během 

základní školy jsem chodil pomáhat do 

knihovny třídit vrácené knihy – bavilo 

mě trávit čas mezi policemi plnými příběhů, 

nasávat tu neuvěřitelnou atmosféru 

fiktivních světů, poslouchat názory 

čtenářů, když s knihovnicemi sdíleli 

dojmy z vypůjčené knihy. Z dnešního 

hlediska to pro mě byla nejspíš jakási 

sociální síť… Můj první autorský pokus 

vznikl v době, kdy mi bylo tak dvanáct. 

Dokončil jsem si jeden seriálový díl 

(tuším, že Zorra), a pak už jsem v podstatě 

psát nepřestal. 

Jaké pocity ve vás psaní vyvolává? 

Zřejmě to bude znít zvláštně, ale při 

tvorbě příběhů i samotném psaní jsem 

nejvíc šťastný. Horší už je to se zpětnou 

editací textu… Ovšem neznám žádného 

autora, který by si právě tuto část tvorby 

užíval. 

Od začátku používáte pseudonym. 

Z jakého důvodu? 

Pseudonym mi poradil jeden můj 

tehdejší spolupracovník – před dvaceti 

lety totiž čeští autoři nedostávali tolik 

Alexander Stainforth 


Autor romantických příběhů, 

hororů a paranormálních příběhů. 

Dosud napsal a vydal přes dvacet 

knih. Mezi nejžádanější patří historicko-romantická 

tetralogie Lady 

Jane, série Krásná Karolína z doby 

vlády Rudolfa II. a samostatné historické 

romance Ďáblova nevěsta, 

V zajetí vášně, Kráska a netvor, 

Falešná společnice, Zimní zámek 

a Něžná náruč větru, která vyšla 

i ve slovenském překladu. 

prostoru. Později jsem uvažoval o psaní 

jiného žánru pod vlastním jménem, 

nakonec mi to ale nedávalo smysl, protože 

většina čtenářů už zná mé pravé 

jméno a ničeho zásadního bych tím 

nedocílil. 

Jak si vůbec představujete svého 

ideálního čtenáře? 

Víte, že takovou otázku mi ještě nikdo 

nepoložil? Ideální čtenář je pro mě ten,

který si chce zkrátka a dobře odpočinout 

– ať už u romantické části příběhu, 

nebo se nechá strhnout jeho napínavější 

dějovou linií. Když se mi v něm 

podaří vyvolat pocity, které jsem měl 

při psaní, můžu to považovat za největší 

dar. 

Myslíte si, že dnešní doba přeje 

romantice a happy endům? 

Určitě ano. Stačí se rozhlédnout kolem, 

pustit si televizi, rádio, přečíst si zprávy 

na internetu. Kdo by z té hrůzy nechtěl 

na chvíli uniknout a ponořit se do 

románu se šťastným koncem…? 

Jak byste popsal svou letošní novinku 

Nevěsta na útěku a třetí vydání 

Krásky a netvora, které vyjde během 

dubna? 

Nevěsta na útěku je moderní historická 

romance plná dialogů, (snad i) úsměvných 

scének a mohla by se líbit divákům 

série Bridgertonovi. Kráska a netvor je 

pro změnu příběh s větším důrazem 

na napětí, na akt pomsty a tajemství, 

přesto ani v něm nechybí láska. 

Kde vůbec čerpáte inspiraci? 

Těžko se mi na to odpovídá. Připadá mi, 

že nápady jsou všude kolem nás a je 

třeba jen otázkou nálady, který z nich 

mi padne do cesty. V rozvíjení zápletek 

mi určitě pomáhá hudba – při psaní 

pokaždé poslouchám různé filmové 

soundtracky. 

Je těžké dostat se ženě do hlavy? 

V životě jsem převážně obklopený 

ženami, snad proto se toho nebojím. 

Zda se mi to ovšem daří, to musí posoudit 

čtenářky… A i když se nad tím zřejmě 

někdo pozastaví, pro mě je snadnější 

psát o ženách, protože obdivuju jejich 

sílu, odvahu, vytrvalost, všestrannost 

a empatii. V životě mě nejvíc ovlivnily 

právě ony – myslím si, že díky tomu je ve 

mně velká část „bojovníka“ jejich druhu. 

Nic si neberu násilím a neprobíjím 

se překážkami za každou cenu prostřednictvím 

mužského ega a zažitých 

stereotypů. 

Na kontě máte i thrillery, horory 

a paranormální romance. Co vás na 

nich přitahuje? 

Čas od času mám rád napětí – jako 

by si tělo říkalo o jakousi „bezpečnou 

dávku adrenalinu“. Ale občas v těchto 

žánrech najdu mnohem víc. Jsem 

třeba velký fanoušek série Halloween, 

ale pouze těch dílů se silnou hrdinkou, 

kterou představuje Jamie Lee Curtis. 

Není to pouze obyčejný thriller/horor, ve 

vývoji postavy Laurie Strode můžeme 

sledovat její boj s vnitřním strachem 

– a pod tím si lze představit jakýkoliv 

náš vlastní strach. Její postava soupeří 

s „démonem“, kterému se nakonec vždy 

musí postavit. Nestačí utíkat, protože 

„démona“ neporazíte, dokud mu nestanete 

tváří v tvář a nezastavíte ho. Chci 

tím říct, že ve všech žánrech se dají najít 

hlubší myšlenky. Můžeme se ztotožnit 

i s postavami z hororů, protože všichni 

se něčeho bojíme a všichni toužíme 

strach porazit. 

Jak už jsme zmínili, několik příběhů 

jste vydal pouze v elektronické verzi, 

co vás k tomu vedlo? 

Začalo to v roce 2018, kdy jsem plánoval 

s psaním skončit a byl to zároveň takový 

finální pokus, který nakonec moje rozhodnutí 

zvrátil a kdy se mi jako autorovi 

začalo skutečně dařit. A pak se jednalo 

o sérii MM romancí (romance pro muže 

o mužích, pozn. redakce) – v ten okamžik 

ne zcela prověřený žánr na českém 

trhu, rozhodoval jsem proto z hlediska 

nákladů. 

V budoucnost papírových knih ale 

věříte, nebo se pletu? 

Před několika lety jsem tomu nevěřil, 

ale jak se zdá, čtenáři na tištěné 

verze nedají dopustit. Takže v jejich 

budoucnost nakonec také věřím. 

A nic se nevyrovná tomu otevřít novou 

knihu, zaslechnout takové to příjemné 

„lupnutí“ a nadechnout se té trošky 

Čas, 399 Kč, již vyšlo 

Čas, 349 Kč, vychází 18. dubna 

lepidla. A pro mnohé čtenáře, i pro mě, 

je v tom forma sběratelství. Pokud se mi 

nějaká kniha líbí, musím ji mít ve všech 

vydáních. 

Jakou ze svých knih byste rád viděl na 

filmovém plátně? 

Jednoznačně Zimní zámek. Je to má 

nejoblíbenější kniha, protože nepostrádá 

milostnou zápletku, rodinné tajemství, 

i závažnější témata týkající se např. 

sexuálního zneužívání. A v hlavní roli 

Isabel bych si dokázal představit Evu 

Podzimkovou, která mě nedávno uchvátila 

v televizní sérii Sedm schodů k moci. 

A jaký jste vy sám čtenář? 

Multižánrový. Nedávno jsem četl novinku 

Chrise Cartera Genesis, i když jsem věděl, 

že pak půjdu zkontrolovat, zda jsou 

zamčené dveře. Z českých autorek mě 

hodně ovlivnila Hana Marie Körnerová 

– na její románové kronice Pán hor 

jsem „vyrůstal“. A rád si přečtu i romány 

Stephena Kinga a následně současnou 

romanci. 

Jaké máte přání, sny a vize směrem do 

budoucna? 

V plánu mám ještě hodně knih a projektů. 

Letos na podzim vyjde závěr 

duologie Nevěsta na útěku pod názvem 

Past na ženicha, na příští rok spřádám 

trochu temnější romanci Květ zla a ve 

hře je stále pokračování Zimního zámku. 

Doufám, že se romány budou čtenářkám 

a čtenářům líbit, protože bez nich by 

nic z toho nemělo smysl. A kdyby se mi 

poštěstilo napsat scénář k filmu či seriálu 

a projekt i zrealizovat, byl bych v této 

části života nejspokojenější. 

39

text: Hana Wielgusová 

40 

PROMOTION 

Světová beletrie 

– studnice příběhů 

Světová beletrie je široký 

pojem. Co vše se pod ním 

skrývá? Víme, že název 

tohoto žánru pochází 

z francouzského spojení 

belles-lettres, neboli výstižně 

krásná literatura. Poprvé 

ho použil francouzský 

renesanční myslitel 

a humanista Michel de 

Montaigne již v 16. století. 

Dnes pod beletrií najdeme 

romány, detektivky, 

sci-fi, pohádky, ale třeba 

i biografie a cestopisy. 

A jedno mají společné – 

vždy se jedná o příběhy. 

Příběhy, přenášející nás do 

světa a osudů postav, míst 

či objektů, nad kterými se 

můžeme sami zamyslet 

a prožít je s nimi. Ať už jsme 

vybíraví čtenáři, anebo jen 

jednostranně zaměření, 

každý z nás občas rád sáhne 

po některém z děl světové 

beletrie. Najdeme v nich 

přece tolik krásy a zábavy! 

Kontrast, 449 Kč, již vyšlo 

Velká láska 

v pochmurných 

časech a tajemství, 

jež měla být 

zapomenuta. 

Německá spisovatelka Susanne 

Abel přichází se svým románovým 

debutem, dojemným autentickým 

příběhem S Gretou si nic nezačínej. 

Prostřednictvím vyprávění čtyřiaosmdesátileté 

Grety, matky televizního 

moderátora Toma Mondearatha, se 

dostáváme do Východního Pruska 

v poválečném období. Greta, která má 

diagnostikovanou demenci, zapomene 

to, co zapomenout chtěla a poprvé 

v životě začne svému synovi vyprávět 

o sobě a o svém dětství. O tom, co jako 

dítě prožívala se svými prarodiči – jak 

v mrazivé zimě musela utíkat před 

ruskými vojáky, jak se v Heidelbergu 

setkala s americkým vojákem, a o touze 

po ztraceném otci. A prozradí, proč v ní 

navždy zůstal smutek. Tom navíc objeví 

neuvěřitelné Gretino tajemství, bez 

kterého by se i jeho vlastní život vyvíjel 

úplně jinak. Staré dopisy a fotografii, 

na níž je záhadná holčička tmavé pleti. 

Toto poutavé, napínavé a hluboké čtení 

umožňuje zase jiný pohled na některé 

události poválečného období, které měly 

být zameteny pod stůl. A to by si nikdo 

neměl nechat ujít. 

Co se skutečně stalo 

na strastiplné výpravě 

do Arktidy? 

Polární běsy je fascinující příběh americké 

autorky Greer Macallister. Vypráví 

o vzrušující, ale krušné cestě, jejímž 

cílem je najít na arktickém severu ztracenou 

výpravu. Píše se rok 1853. Zkušená 

průvodkyně Virginia Reeve je tajemným 

mecenášem povolána do Bostonu. 

Nabídne jí vést skupinu dvanácti mimořádných 

žen do nebezpečné Arktidy, 

aby tam hledaly ztracenou Franklinovu 

expedici. Každá z nich přináší do výpravy 

své vynikající kvality, ale i vlastní tajemství. 

Ne všechny se však vrátí a Virginie 

stojí o rok a půl později před soudem, 

aby čelila nespravedlivému obvinění, 

ale i démonům minulosti. Co se stalo 

na dalekém severu? Polární běsy jsou 

napínavým, znepokojivým a neotřele 

podaným příběhem, vyprávěným střídavě 

v neúprosné přírodě a v soudní síni. 

Je plný zajímavých historických faktů 

a dojemné ženské solidarity. Věřte, že jej 

nebudete moci odložit. 

Kontrast, 399 Kč, již vyšlo

Tajemství 

ukrytá v zátoce 

41 

RECENZE 

Rozmarýnová zátoka // Jenny Haleová 

Do malebné floridské vesničky v Rozmarýnové zátoce 

nepřivál Melanii pouhopouhý rozmar, žena se rozhodla 

splnit poslední babiččino přání, jímž bylo koupit starý 

dům Alfréda Ellise a přestavět ho na penzion. 


Po příjezdu však zjišťuje, že budova 

je v naprosto dezolátním stavu, je to 

spíše polorozpadlá prázdná zřícenina, 

s níž bude potřebovat nemalou pomoc 

zkušeného řemeslníka. Josh, jehož si 

v Rozmarýnové zátoce všichni cení 

a kterého vychvalují až do nebes, by byl 

na takovou práci ten pravý, naneštěstí 

je rozhodnutý se do týdne přestěhovat 

do New Yorku. Stačí jedna nevinná 

sázka, hra v šipky a trocha alkoholu, aby 

osud Melanii a Joshovi trochu promíchal 

karty. 

O Ellisově domě ve vesnici koluje 

spousta báchorek, někteří se mu vyhýbají 

na míle daleko, jiní se zas nemohou 

dočkat nějaké senzace. Alfréd 

Ellis byl v 50. letech u námořnictva 

a v Rozmarýnové zátoce se zamiloval. 

Jeho život je příběhem o zlomeném 

srdci, kdy na pevnině zanechal 

svou vyvolenou s příslibem společné 

budoucnosti, po svém návratu ale 

zjistil, že věci nezůstaly stejné. Ellis však 

nikdy nezapomněl. Zůstala po něm 

hromada dopisů adresovaných jeho 

jediné lásce, které Melanie objeví při 

úklidu domu. Jaká tajemství budou 

odhalena? A měla by pravda vyplout na 

povrch, nebo může napáchat mnohem 

více škod než užitku? 

Pod Rozmarýnovou zátokou je podepsaná 

Američanka Jenny Haleová, 

která má na svém kontě již několik 

titulů, u nás je od ní tento román první 

přeloženou knihou a doufejme, že 

nikoli poslední. Spisovatelka má talent 

prostřednictvím textu přenést z jednotlivých 

řádků na čtenáře vřelost. Vyprávění 

je přímé, okolí je popisováno jednoduše 

a text neobsahuje žádné kudrlinky či složité 

jazykové obrazy, i přesto si autorka 

dokáže své čtenáře podmanit živými 

dialogy. 

Postavy jsou sympatické, přátelské, 

vykresleny bez výrazných negativních 

vlastností, na jednu stranu je to milé, 

na stranu druhou je třeba mít stále na 

mysli, že se jedná o romantickou fikci. 

Mezi Melanií a Joshem se postupně 

utváří přátelské pouto, které by mohlo 

přerůst i v něco víc, kdyby Josh nebyl 

odhodlaný začít znovu někde jinde. 

Joshova odtažitost má ale svůj důvod. 

Zato Melanie je otevřená výzvám 

a nebojí se riskovat, přestože s nemovitostí, 

kterou koupila, bude ještě hodně 

práce. Čtenářovo srdce si mimo jiné 

získá také roztomilý klučík Cole, s nímž 

je radost pouštět draky nebo se vypravit 

na honbu za pokladem. 

Napříč celým příběhem jsou „rozesety“ 

Alfrédovy dopisy, díky nimž lze 

spolu s postavami postupně odhalovat 

minulost. Tento prvek je vždy vítaným 

ozvláštněním děje, čtenář je udržován 

v napětí a dychtí po rozuzlení. V ději se 

vyskytne jen jedna linka odehrávající se 

v minulosti, další cesty do 50. a 60. let 

jsou pouze přes dopisy. 

Z popsaného prostředí na člověka 

dýchne slaný mořský závan, horko slunečních 

paprsků, pocítí písek mezi prsty 

a přenese se k romantickým vodopádům. 

Příroda dokáže být i ničivá, o čemž 

se Melanie přesvědčí, když se vesnicí 

prožene hurikán. Po jeho řádění se opět 

ukáže sousedská soudržnost a ochota 

pomáhat. Rozmarýnová zátoka má 

zkrátka ten správný feel good vibe. 

Ačkoli je kniha oddechovou literaturou, 

lze v ní narazit i na nepříliš veselé téma, 

jakým je v tomto případě rakovina. 

Nemoc je zmíněna na začátku a v průběhu 

Melanie vzpomíná, jak se po tři 

roky starala o svou babičku a jak jí to 

změnilo náhled na svět. Jako slunce 

zakončuje svou každodenní pouť a jeho 

paprsky zhasínají, i lidský život jednou 

vyhasne. Pro Melanii bylo babiččino 

přání převzít Ellisův dům jakýmsi katalyzátorem, 

který vše rozpohyboval. Je 

patrné, že autorka klade značný důraz 

na rodinu, na pomoc druhým, nastíněna 

je i problematika pěstounské péče. 

Rozmarýnová zátoka je nenáročným, 

odpočinkovým čtivem, od něhož 

dopředu přesně víte, co čekat. Chuť na 

Piña Coladu je při čtení zaručena! 

Dagmar Garciová

text: Michaela Kováříková 

foto: archiv Sarah Sprinz 

42 

PROMOTION 

Akademie 

Dunbridge 

místo, kde se snoubí 

skotská krajina 

s akademickým 

prostředím 

Také jste v mládí snili o tom studovat v zahraničí? 

Být uprostřed nespoutané skotské přírody, chodit po 

úchvatných chodbách internátní školy a připadat si na 

chvilku jako student Bradavic? Stejný sen měla i německá 

autorka Sarah Sprinz, které se tak trochu splnil díky její 

nejnovější knize Akademie Dunbridge: Kdekoliv. 

Jedná se o český překlad prvního 

dílu trilogie a v zahraničí kniha sbírá 

obrovské ohlasy a vysoká hodnocení. 

A jak už jsme se sami přesvědčili se sérií 

Co když… Sarah Sprinz umí trilogie na 

výbornou. 

První díl vypráví o Emmě, která se 

vydává na roční výměnný pobyt do 

Skotska a má jediný cíl: najít svého tátu, 

který se tu narodil. Ten před lety odešel 

od rodiny a dívka o něm nemá žádné 

zprávy. Akademie Dunbridge není jen 

internátní školou, ale také místem, kde 

se její rodiče seznámili. Místo svého otce 

však nachází charismatického Henryho, 

s nímž se seznamuje na letišti a brzy 

zjistí, že je jejím spolužákem a mluvčím 

školy. Mimo jiné má přítelkyni. Tato 

informace pro Emmu není problém, 

protože nepřijela hledat lásku. Situace 

se brzy zkomplikuje, protože ač chce, 

nebo nechce, na Henryho naráží všude. 

Potkávají se v hodinách, při ranním 

běhu, na půlnoční party a velice si 

rozumí. A jelikož jí Henry navíc nabídne 

svou pomoc při hledání otce, musí si 

Emma brzy přiznat, že jí rozhodně není 

lhostejný. Ani on nedokáže ignorovat, 

jak moc ho Emma přitahuje. Brzy jsou 

oba vydáni napospas citům, které každým 

dnem sílí čím dál víc, než do jejich 

životů nemilosrdně zasáhne smrt… 

Emma přijíždí s odhodláním najít ztraceného 

člena rodiny, ale nachází ještě 

o mnoho víc. Brzy jí dojde, že chodit na 

Akademii Dunbridge je jako vyrůstat 

se spoustou sourozenců. Být součástí 

určitého společenství. Na každém kroku 

na nás navíc dýchne atmosféra školy, 

o to víc podobná škole čar a kouzel 

v Bradavicích, no posuďte sami: 

„A pak ho uvidím. Areál bývalého 

kláštera spolu s velkou chrámovou 

lodí uprostřed, který obklopují temné 

hradby. Z křivolakých střech se k modrému 

nebi tyčí špičaté věžičky. Na hladkém 

povrchu jezírka se třpytí slunce 

a v pozadí jsou vidět domy ve vedlejší 

vesnici.“ 

Sarah Sprinz počátek své série zasadila 

do internátní školy, které navíc vymyslela 

vlastní plánek. Ten nabízí k prostu- 

Sarah Sprinz (* 1996) 

se narodila v jihoněmeckém městě 

Tettnang. Studovala medicínu 

v Cáchách, načež se vrátila zpátky 

do svého rodného města na břehu 

Bodamského jezera. Když právě 

nepíše knihy, čerpá inspiraci pro 

nové příběhy na dlouhých procházkách 

podél jezera a plánuje další 

výlety do Kanady a Skotska. Radost 

jí dělá psaní po kavárnách, javorový 

sirup, ale také komunikace se 

čtenáři, která probíhá především 

na jejím instagramovém profilu 

@sarahsprinz. 

dování na stránkách knihy. Tímto způsobem 

tak můžete Akademii Dunbridge 

poznat ještě o trochu víc. 

Autorka prostřednictvím příběhu 

upozorňuje na těžká témata jako je 

smrt, ztráta, smutek, truchlení, deprese, 

užívání návykových látek a závislost, 

které by neměly být opomíjeny. Lidem, 

kteří potřebují pomoc, přikládá na úvod 

knihy i telefonní kontakt na specializované 

linky. Do svého románu zakomponovala 

i playlist, díky kterému se můžete 

do příběhu víc ponořit a poslouchat ho 

po přečtení nebo během pauzy, kdy si 

děláte čaj. 

Red, 399 Kč, již vyšlo

Mapa 

z listí 

Vydejte se do světa, kde rostliny mluví, přátelství jsou vzácná 

a dobrodružství si vás najde za nejbližším ohybem řeky… 

Bambook, 369 Kč, vychází 10. dubna 

43 

UKÁZKA 

Bylo to už dávno, co se do mámina zápisníku podívala 

naposledy. Všechny zde zaznamenané medicíny znala – 

naučila se je přímo od mamky. A k čemu jí to vlastně bylo? 

Když došla k posledním stránkám, kde se mamčino 

písmo změnilo, zastavila se. Vypadalo to, jako by se tu pera 

chopil nějaký pavouk a proběhl se s ním po stránce. Orla 

ztěžka polkla. Byly to poznámky, které si mamka zapsala 

v posledních dnech před svou smrtí. 

Rychle otočila na začátek knihy, kde se na dvou stranách 

rozprostírala mamčina mapa. Ukazovala hluboké 

Pomezní lesy, které se táhly podél řeky od Trnovce až po 

Západní Přístav. Na severu se tyčily hory a jihem se rozprostírala 

nekonečná zamlžená krajina Dlouhých vřesovišť. 

Přímo uprostřed toho všeho se vinula řeka. V mihotavém 

světle svíček našla Orla Trnovec a bažinatý tok, jenž 

protékal vesnicí. Přejížděla prstem po vodě a sledovala 

říčku, dokud se její čára nesetkala s hlavním tokem oblasti, 

Černou řekou, která pokračovala směrem do Západního 

Přístavu. Orlin prst však nesledoval tok Černé řeky směrem 

k moři, nýbrž proti proudu. Na sever. 

Orla šeptala jména míst na břehu řeky, která mamka 

označila jemným písmem. Pláž uschlých jilmů. Rozbouřený 

jez. Bystrá Voda. Olšové slati. Rudná. Kreslila rostliny, 

které se vyskytovaly v lesích, na břehu řeky a na lukách. 

Drobné inkoustové portréty flóry celého kraje – všechny 

květiny a rostliny pečlivě pojmenované: jestřábník, černohlávek, 

silenka, kalina, kosatec žlutý, plamének – a stovka 

dalších. 

„Něco je tu jinak,“ zamumlala a přidržela knihu blíž 

u svíčky, aby si prohlédla městečko Bystrá Voda, kam 

máma často jezdila se svými léky. 

Moudrá dívenka, zaševelil břečťan, který prorůstal 

okenním rámem. 

V jednom rohu mapy, poblíž Bystré Vody, si Orla všimla 

čáry, která se vinula kolem rostlin jako nit stočená do 

smyčky. Mamka vedle ní písmenky tak drobnými, jako by 

je nakreslil nějaký pavouček, připsala slůvko tady. 

Smysl existence Serafeny Mierelové byl dávno určen jejími předky: musí 

se obětovat prvotnímu bohu smrti. Tak zní ofi ciální verze, o které ví každý 

obyvatel království Lasanie. Jenže Serin skutečný osud je jiný – není 

pouze před světem izolovanou Pannou, ale i vražedkyní s posláním 

prvotního boha smrti Nykta zabít. Jeho svůdný dotek v ní zažehne zakázanou 

vášeň. Sera ale nemá na výběr, její život je odsouzen k zániku. 

Ledaže by se stalo něco naprosto nepředvídatelného… 

www.albatrosmedia.cz

44 

ROZHOVOR 

Nudu by děti 

měly poznat co 

nejpozději 

Když byly jeho děti malé, vyprávěl jim scenárista 

Miroslav Adamec před spaním pohádky, které si z hlavy 

vymýšlel. Měl s nimi takový úspěch, že děti skoro nikdy 

nechtěly spát. Teď napsal dobrodružný příběh pro lehce 

starší publikum. Stříbrná parta: Legenda žije líčí střet 

party třináctiletých dětí se starou pověstí, která se ukáže 

být něčím mnohem skutečnějším... 

text: Vavřinec Fiala 

foto: Štěpánka Levá, 

Petr Balajka 

Rosier, 399 Kč, již vyšlo 

MIROSLAV ADAMEC (* 1957) 

je scenárista a spisovatel na 

volné noze. V roce 1982 vystudoval 

FAMU, obor dramaturgie 

a scenáristika. Stojí za filmy 

jako V peřině, Přání k mání 

a je autorem večerníčku Berta 

a Ufo. Na kontě má kromě filmových 

a televizních scénářů 

taky sbírku poezie, pohádku 

a několik knih pro děti. Jeho 

nejnovější kniha Stříbrná 

parta: Legenda žije je první 

díl plánované série. Vydání 

publikace bylo umožněno díky 

dotaci od Karlovarského kraje. 

Na kontě máte jak filmové a televizní 

scénáře, tak básnické sbírky. Teď 

přicházíte s dobrodružným příběhem 

pro děti. To je docela široký záběr 

tvorby... 

Psaní scénáře předchází dlouhá 

příprava námětu, děje, pak přicházejí 

připomínky producentů, režiséra… 

Samotný scénář má vždy mnoho verzí. 

Je to nekonečná piplavá práce. Psaní 

knih je mnohem zábavnější činnost. 

Bohužel o to méně honorovaná… 

(smích) 

Liší se psaní pro dospěláky a pro děti? 

Říká se, že psaní pro děti je dvojnásob 

těžké, protože musíte nadchnout 

jak samotné děti, tak jejich rodiče, 

aby jim tu knihu koupili... 

Když píšu pro malé čtenáře, chci jim 

nabídnout hravost a nápady, protože 

to potřebují ze všeho nejvíc. Taky se 

snažím krátit věty a každou kapitolu 

končím pointou. Chci, aby mladí čtenáři 

každou chvíli vyprskli smíchy, ale nebojím 

se, že si knihu poprskají brambůrkami, 

protože je doufám dovést do 

takového stavu napětí, že je k četbě 

zapomenou přikusovat… 

Skrývá v sobě Stříbrná parta i nějaké 

ponaučení, které jste mladým čtenářům 

chtěl předat, nebo je jejím cílem 

skutečně jenom pobavit? 

Chci rozhazovat plnými hrstmi růžové 

filtry do brýlí. Budu rád, když budou 

rozpouštět beznaděj, skepsi, nudu; 

to je něco, co by děti měly poznat 

co nejpozději. To ale neznamená, že 

krajina mých příběhů je zalitá cukrářskou 

polevou. Naopak, dopřávám 

svým hrdinům nejrůznější peripetie, 

ale důležité je, že si poradí. 

Vaše kniha představuje skupinu 

výrazných postav. Mohl byste nám je 

lehce přiblížit? 

Hlavní postavou je třináctiletý kluk 

Petr Perka, jehož jméno zní jak zaklínadlo 

a před kterým žádná záhada 

nezůstane dlouho záhadou. Jeho 

kamarád je Lukáš, který koktá, ale 

přátelé ho z toho dostanou. Když jsem 

ty scény psal, vzpomněl jsem si na 

Huckleberryho Finna a mojí ambicí 

bylo napsat stejně zábavné situace. 

Další hrdinkou je copatá Marie, která si 

jednou Lukáše vezme.

Příběh Stříbrné party se odehrává 

v Jáchymově. Máte k tomuto kraji 

nějakou osobní vazbu, nebo vám prostě 

stříbrné doly přišly jako atraktivní 

lokalita? 

Do Jáchymova jsem vozil rodiče do lázní. 

A jako každé lázně je to město něčím 

zázračné. Začalo to ale tím, že mi volala 

kamarádka z Jáchymova, že by chtěli do 

sborníku povídku o partě kluků. A tak 

jsem se seznámil s místními legendami 

a našel jsem legendu o Hadí hoře. A pak 

se z povídky stala kniha a z jedné knihy 

se stane série... 

45 

Cestoval jste kvůli psaní na konkrétní 

místa, nebo jste se spoléhal na 

fantazii? 

Je docela vtipné, že se ptáte, protože 

já jsem měl skoro celý příběh hotový 

a potřeboval jsem si ověřit nějaké 

podrobnosti. A tak jsem odjel do 

Jáchymova a tam je blízko kostela dům, 

kde se léčil Karel May. A jak je známo, ten 

sice o indiánech psal pořád, ale v Americe 

vůbec nebyl (smích)! Bylo to pro mne 

symbolické. Není třeba znát příliš mnoho 

detailů, jde o sílu příběhu. 

Váš příběh ožívá i díky ilustracím 

Jana Jiříčka. Už jste někdy předtím 

spolupracovali? 

Udělali jsme s nakladatelstvím regulérní 

konkurs na ilustrátora. Jan Jiříček vyšel 

vítězně. Ty obrázky měly být výpravné, 

některé jak výjevy z bájí, ale současně 

dynamické. Nechtěl jsem, aby byly 

pitvorně humorné, ale vtip v sobě i tak 

skrývají. 

Jak taková spolupráce mezi spisovatelem 

a ilustrátorem vypadá v praxi? 

Vybral jsem místa v textu, která bych 

si přál vidět jako ilustrace. Konzultovali 

jsme každou skicu. Výborně jsme si rozuměli. 

Je to pan ilustrátor. Neměl problém 

mi vyhovět. 

To zní jako pěkný základ pro pěknou 

knižní sérii. Máte v plánu 

Stříbrnou partu vyslat vstříc dalším 

dobrodružstvím? 

Ano, druhý díl už je dokončen, jmenuje se 

Stříbrná parta: Valdštejnovo kopí a vyjde 

před Vánoci. V Chebu se vypráví legenda, 

že se Valdštejn každou půlnoc prohání 

v kočáře a kdo ho spatří, zemře. Bohužel 

se k tomu nachomýtnou mí hrdinové, 

a mají co dělat, aby se z toho maléru 

dostali… A už přemýšlím o třetím díle! 

Autor Miroslav Adamec s ilustrátorem Janem Jiříčkem při tvůrčím procesu 

Na jakých dětských knihách jste 

situaci v nejvyšším bodě napětí, nebo 

vůbec vyrůstal vy? 

po pointě. Finálové peripetie můžou 

Existovala edice Knihy odvahy a dobrodružství, 

vzadu byl výčet již vyda- 

gradovat vyprávění tak, aby ho čtenář 

být delší, musíte si příběh užít. A pak 

ných. Přečetl jsem je všechny (smích)! dočítal na kyslíkový dluh a divák zapomněl, 

že si potřebuje odskočit. Do toho 

Byl jsem hltavý čtenář, chodil jsem 

do knihovny s plnou taškou co týden. všechny ty literární radosti pěkných 

Dokonce jsem jako malý kluk přečetl vět, trefných přirovnání, myšlenkového 

Cervantesova Dona Quijota a Červený šimrání. Takhle by to mělo vypadat 

a černý od Stendhala, dítě si ze všeho v dobré knize pro děti a já se modlím, 

vezme něco. Musí se jen přinutit si abych toho dosáhl. 

k tomu sednout – a to je úkol nás spisovatelů! 

Podlomit jim příběhem nohy, V minulosti jste spolupracoval 

jak se to povedlo s Harry Potterem. s Halinou Pawlovskou. Ta taky vydává 

Rowlingová by za to měla dostat dětskou 

Nobelovku. Ale humoru tam moc třeba nějaký společný knižní projekt, 

velice úspěšné knihy. Neplánujete 

nemá a počáteční příběhová barevnost když se znáte? 

olejových barev se zředila ve vodovky... Na tu dobu, kdy jsme psali společně 

pro televizi, rád vzpomínám. Dokonce 

Jak hodnotíte dnešní nabídku dětských 

knih v porovnání s těmi v době a Bohdalovou s drzou nabídkou, že pro 

jsme jednou zašli za Dvořákem 

svého mládí? 

ně začneme psát skeče. Dvořák nás ke 

Nesleduju veškerou produkci, ale všiml své smůle odmítl… Ale k další spolupráci 

s Halinou nejspíš nedojde. Já chci 

jsem si třech největších problémů, kterými 

soudobé knihy pro děti trpí: nedostatečná 

fabulace, absence humoru 

psát pro čtenáře, kteří ještě nevyrostli. 

a křídlaté fantazie. Zlatý Macourek! A otázka na závěr. Náš magazín 

Zavalujeme děti problémy, které si mají se jmenuje Knihkupec, takže se 

vyřešit dospělí. 

musíme zeptat: jak často chodíte do 

knihkupectví? 

Už jsme tady zmiňovali, že máte 

bohaté zkušenosti s prací na filmových 

scénářích. Ovlivnilo vás to nějak Ale buď je ta dovolená krátká, nebo 

Dělám tam nájezdy před dovolenou. 

při psaní knihy? 

těch knih kupuju moc, protože to 

Můžu prozradit, že o příběh projevila dopadá tak, že mám pořád nepřečtené 

zájem filmová produkce, ale natočit přebytky (smích)! 

dětský film nebo seriál je nákladná 

záležitost, takže jsme teprve na 

začátku spolupráce. Literárně píšu 

tak, jako bych koncipoval filmový 

obraz – rychlé uvedení do děje, opustit

46 

KNIŽNÍ TIPY 

Léto s draky 

// Ed Clarke 

Opatrně na to mrně 

// Robin Král, Linh Dao 

Jaké to je mít úplně malou sestřičku? 

Od rána do večera je jí všude plno, 

ale také je s ní veliká legrace. Hravé 

verše Robina Krále doprovázené 

krásnými ilustracemi Linh Dao vtipným 

způsobem popisují obyčejný 

den dvou malých dětí od probuzení 

až po večerní koupání. Knížka plná 

veselých básniček pro všechna batolata 

a jejich rodiče. 

Pikola, 299 Kč, již vyšlo 

Na pobřeží se usadí dračí rodina, aby 

nakladla v jeskyni vajíčka. Zlý doktor 

Griffiths ale začne kolem malých 

tvorečků čmuchat, a když najde 

a ukradne dračí vejce, musí Mari 

s kamarády zorganizovat záchrannou 

misi. Podaří se jim uchránit dračí 

tajemství? 

Bambook, 279 Kč, již vyšlo 

Knižní tipy 

Jaro už je konečně tady! Svěží mix knižních novinek pro 

děti potěší, pobaví a poučí všechny malé neposedy. 

O prasátku, co uteklo 

z chlívku 

// Eva Gmentová 

Příběh o tom, že plné korýtko není zárukou štěstí. 

Knížka pro děti od 6 let o prasátku, kterému se 

nelíbilo být zavřené v chlívku a chtělo volně běhat 

loukami a lesy. Ostatní prasátka mu nerozuměla, 

stačilo jim plné korýtko. Jednoho dne se podařilo 

prasátku utéct. Co ho venku čekalo, se dočtete 

v naší knížce. 

Svět plný energie 

// Christina Steinlein, 

Anne Becker 

Knihy Radosti, 320 Kč, již vyšlo 

S energií se setkáváme všude: když 

zapneme světlo, jedeme autem nebo 

si zatopíme. Ale co je energie? Jak se 

k nám dostává a jaké jsou možnosti 

výroby a využití energie? Ilustrovaná 

kniha vysvětluje nejdůležitější fakta 

týkající se tohoto tématu a ukazuje, 

že ačkoli je energie v každodenním 

životě neustále přítomna, neměli 

bychom jí plýtvat. 

Portál, 299 Kč, již vyšlo 

Kůň a já – Vzácné sedlo 

// Oldřiška Ciprová 

Adélka chodí do třetí třídy a miluje koně. V jezdeckém 

klubu se ztratí vzácné sedlo a nikdo nedokáže 

pochopit, proč a kam zmizelo. Detektivní příběh 

z jízdárny bude děti náramně bavit. 

Bambook, 279 Kč, již vyšlo

ke každému kaědému pěíběhu příběhu máš prostor pro své postěehy postřehy 

trochu zaluštit. Knížka Kníěka je určena urěena všem dětem, 

Robinson 

Crusoe 

Paní Láryfáry 

Pravý výlet 

pana Broučka 

Záhada 

hlavolamu 

do Měsíce 

Mikulášovy 

Cesta kolem světa 

za osmdesát dní 

patálie 

Karlík 

a továrna 

na čokoládu 

Pučálkovic 

Lovci 

mamutů 

Amina 

Pipi dlouhá 

punčocha 

Alenka 

v Říši divů 

Lákají tě kníěky, knížky, ale nevíš, jakou 

Staré řecké 

báje 

a pověsti 

si přečíst? pěeěíst? Nebo máš pocit, že ěe tě ětení čtení 

nebaví? Máme pro tebe 12 nezapomenutelných 

příběhů pěíběhě české ěeské i světové literatury, které by 

tě rozhodně neměly minout. Originální hravé 

zpracování tě seznámí s hrdiny a základním dějem, 

i zápisky, a pokud budeš chtít, můžeš měěeš si také 

které mají rády čtení, ětení, i těm, které jeho 

kouzlo teprve objevují!

připravila: Martina Vlčková 

foto: archiv Ivety Duškové 

48 

PTÁME SE 

Píše, dramatizuje, režíruje, hraje, šéfuje pražskému 

Divadlu Kampa. A nezahálí ani v osobním životě 

– je manželkou známého herce Jaroslava Duška, 

dvojnásobnou maminkou a sedminásobnou 

babičkou. Jaká je čtenářka? 

otázek 

pro Ivetu Duškovou 

1. Jakou knihu právě čtete? 

Právě jsem dočetla knížku od Martiny 

Skaly To je má země. Vypráví příběh 

ženy, která miluje americkou poušť, 

Indiány z kmene Navaho a koně 

mustangy. A tak nachází nový domov 

v americké rezervaci na hranicích států 

Arizona a Utah. Příběh je hodně silný, 

přestože je vyprávěn věcnou a jednoduchou 

formou. Drsnost až neutěšenost 

krajiny se tu prolíná s magií indiánské 

kultury, která je více a více znásilňována 

a ničena ve jménu „pokroku“ naší civilizace. 

Určitě doporučuji. Je to nesentimentální 

vhled do současné situace 

v indiánské rezervaci. Navíc autorka 

si knížku i sama ilustrovala a doplnila 

svými fotografiemi, což z celého díla 

tvoří kompaktní a autentický obraz. 

2. Je pro vás lepší papírové vydání, 

nebo čtečka? 

Samozřejmě, že papírové vydání. 

Čtečku nemám a ani po ní netoužím. 

Na počítači jsem schopna přečíst 

nanejvýše e-mail. Potřebuju si knížku 

očuchat, osahat, vzít si ji do postele 

nebo do vany. Než ji zavřu, tak ji pohladím. 

Knížka je živá bytost, a tak se k ní 

i chovám. 

3. S jakou literární postavou byste šla 

na víno? 

Jaj, to nevím. Vím, že když jsem jako 

mladá četla Pána Prstenů, tak jsem 

měla moc ráda postavu Gandalfa. 

Připomínal mi mého dědu. A když 

občas potřebuju radu od moudrého 

starce, tak si povídám buď s mým 

dědou, nebo si přizvu právě jeho. To 

mám pak v hlavě úplnou radu starších. 

4. U které knihy jste se smála nahlas? 

Většinou se mi to u knížek nestává, 

ale je pravda, že když jsem četla Pan 

Kaplan má třídu rád od Leo Rostena, 

tak jsem se hodně smála. Tu knížku 

mám moc ráda a občas si na ni vzpomenu, 

když konverzuji se svou profesorkou 

španělštiny – taky ze mě čas od 

času lezou blbosti, které ji rozesmějí. Na 

cizí jazyky nejsem moc nadaná. 

5. Oblíbený citát z knihy? 

Před rokem jsem pro sebe a Petra 

Herolda na motivy knížek Rachel Joys 

napsala hru Pošeptej mi to znovu, 

Harolde, kterou hrajeme u nás v divadle 

Kampa. A tam jedna z postav 

Queenie Henessyová říká: „Je strašně 

těžké naučit se milovat a nic nechtít, 

ale ještě těžší je naučit se být úplně 

obyčejný.“ Tuhle větu si dost často, 

hlavně v této době, připomínám. 

6. Jakou knihu byste si vzala na pustý 

ostrov? 

V takovém prostředí bych si spíše nějakou 

knihu napsala. Mám ráda chvíle, 

kdy jsem jen sama se sebou a můžu se 

ponořit do svého ticha. Tam je příběhů 

a postav… 

7. Kde knihy nejčastěji nakupujete? 

Mám ráda malá knihkupectví v malých 

městech. Před Vánoci jsme byli hrát ve 

Velehradě, kde je úžasná klášterní pro- 

dejna. Kromě různých produktů a mlsání 

tam mají i úžasné knížky. Nakoupila 

jsem je tam pro všechna moje vnoučata. 

Mám jich sedm, takže to byla pěkná 

hromada. 

8. Co děláte s knihami, které už 

nechcete? 

Některé přesouvám do knihovny 

v Divadle Kampa, kde si je návštěvníci 

mohou půjčit, něco rozdám, ale většinu 

knih si nechávám. U nás doma jsou 

knížky všude, včetně záchodu i koupelny. 

9. Proč je podle vás dobré číst knihy? 

Určitě to probouzí fantazii a vhled do 

jiných světů. Učí prožívat emoce a ponořit 

se do postav, se kterými můžeme 

souznít nebo se je naopak učit chápat. 

Pro mě byly knížky už od dětství 

dobrodružstvím, které jsem moc ráda 

prožívala. A ráda se k některým titulům 

vracím. Pak jsem překvapená, že příběh 

je úplně o něčem jiném, než jsem si 

myslela, když jsem ho četla poprvé. 

10. Jakého spisovatele byste si vybrala, 

aby napsal váš životní příběh? 

No, kdybych měla být upřímná, tak asi 

Tolstého. Protože to je mistr nad mistry 

a úžasný psycholog. Určitě bych díky 

němu mnohé pochopila. Ale protože už 

tady není, tak si ten svůj příběh dál budu 

psát sama. Uvidíme, jaká dobrodružství 

a emoce na mě ještě čekají.

50 

KŘÍŽOVKA 

ZÍSKEJTE JEDNU 

ZE 3 KNIH LES V DOMĚ 

Správné znění tajenky 

zašlete e-mailem na 

magazin@rosier.cz. 

Do předmětu napište 

Křížovka a nezapomeňte 

připsat adresu, na kterou 

zašleme případnou 

výhru. 

Na Instagramu 

@magazinknihkupec 

zveřejníme 30. dubna 

jména tří výherců, které 

budeme následně sami 

kontaktovat.

V jakém sportu si vedla královna 

Alžběta lépe než herec Daniel Craig? 

Čím Woody Allen pohostil ve svém 

bytě Václava Havla? A kdo daroval 

Margaret Thatcherové „bahňáka“? 

Spisovatel, překladatel 

a diplomat Michael Žantovský 

ve svém novém literárním díle 

s okouzlující nadsázkou a vtipem 

líčí „nesmazatelné zážitky“ 

s významnými osobnostmi 

světového dění: od Václava Havla, 

George Bushe staršího, Françoise 

Mit terranda, Margaret Thatcherové 

a Michaila Gorbačova přes 

nizozemskou a britskou královnu 

a Rolling Stones až po papeže 

Jana Pavla II. a 14. tibetského 

dalajlámu. Díky autorovi čtenář 

prožije znovu, i když trochu jinak, 

převratné dějinné události konce 

dvacátého století – rozšíření 

Severo atlantické aliance, peripetie 

mírového procesu na Blízkém 

východě a vývoj Evropské unie 

k „čím dál užšímu svazku“. Navštíví 

skutečné hlavní město Spojených 

států Georgetown, nashvillskou 

Grand Ole Opry i olympijské 

hry v Londýně, zavítá mezi 

hollywoodské hvězdy velikosti 

Jacka Nicholsona, Sylvestera 

Stallona či Woodyho Harrelsona, 

a zúčastní se dokonce též 

jednoho ze zasedání tajemné 

organizace Bilderberg, kde se za 

našimi zády rozhoduje o osudu 

nás všech.

KNIHKUPEC 19

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?