KNIHKUPEC 18

knihkupec 

BŘEZEN2023 

MARTIN ŠINKOVSKÝ: 

VÝTVARNO JE 

PRO MĚ DŮLEŽITÉ 

ERIKA FRÝBORTOVÁ: 

BEZ VÁS TO NEDÁME! 

ISABELLA 

MALDONADO: 

AUTORKA THRILLERŮ 

S ODZNAKEM FBI 

PŘEHLED 

KNIŽNÍCH 

NOVINEK 

AUDIOKNIHY 

69 Kč // nebo zdarma k nákupu ve vašem knihkupectví 

Dmitry 

Glukhovsky: 

9 772787 925005 > 

očekávaná novinka autora, 

po kterém pátrá Rusko 

KNIŽNÍ TIPY 

RECENZE 

foto: Michael Förtsch

Karel 

Karel 

Mariany Čengel Solčanské 



V kinech od 16. března 

Bright Sight Pictures a Cineart TV Prague uvádí v koprodukci s Českou televizí, RTVS, Studiem 727 a Trigon Production 

V kinech 

film Mariany 

od 

Čengel Solčanské 

16. 

‚Služka’ 

března 

Masky Martin Blizniak, Miroslava Krepsová Kostýmy Katarína Štrbová Bieliková Architekt Tomáš Berka Zvuk Miloš Hanzély Střih Ondrej Azor, ASFS Hudba Vladimír Martinka Kamera Laco Janošták, ASK Producenti Radka Machalová, 

Simona Bago Móciková, Viktor Schwarcz, Tvůrčí producentská skupina Alleny Müllerové Dramaturgie Zuzana Gindl-Tatárová Námět Hana Lasicová Scénář Mariana Čengel Solčanská, Hana Lasicová Režie Mariana Čengel Solčanská 

Finanční 

podpora 

Distributor 

Mediální 

Partneři 

partneři 

Bright Sight Pictures 

V 

a Cineart 

kinech 

TV Prague uvádí v koprodukci 

od 

s 

16. 

Českou televizí, 

března 

RTVS, Studiem 727 a Trigon Production 

film Mariany Čengel Solčanské ‚Služka’ 

Foto Igor Stančík 

Masky Martin Blizniak, Miroslava Krepsová Kostýmy Katarína Štrbová Bieliková Architekt Tomáš Berka Zvuk Miloš Hanzély Střih Ondrej Azor, ASFS Hudba Vladimír Martinka Kamera Laco Janošták, ASK Producenti Radka Machalová, 


Finanční 

podpora 

Bright Sight Pictures a Cineart TV Prague uvádí v koprodukci s Českou televizí, RTVS, Studiem 727 a Trigon Production 

film Mariany Čengel Solčanské ‚Služka’ 

Masky Martin Blizniak, Miroslava Krepsová Kostýmy Katarína Štrbová Bieliková Architekt Tomáš Berka Zvuk Miloš Hanzély Střih Ondrej Azor, ASFS Hudba Vladimír Martinka Kamera Laco Janošták, ASK Producenti Radka Machalová, Distributor 


Finanční 

podpora 

Mediální 

partneři 

Partneři 

Distributor 

Mediální 

partneři 

Partneři

Editorial 

3 

EDITORIAL 

Vážení čtenáři, 

právě se ocitáte na straně 3 březnového magazínu 

Knihkupec a jelikož březen má pořadové číslo 3, je 

to krásná shoda a tím ještě s magií čísel zdaleka 

nekončíme. Březnové vydání má 52 stran, jako je týdnů 

v roce. Uvnitř najdete v různých rubrikách 12 osobností, 

jako je měsíců v roce. Jsou týdny, kdy vyjde i 365 knižních 

novinek, jako je dní v roce a spodek, pane, spodek to 

je ďábel. 

jsou zavedeným přehledem nových titulů s doporučením 

a recenze vám knihu představí pohledem čtenáře, který 

ji už četl. To je velmi zajímavá perspektiva a mnoho 

čtenářů má tento formát rádo. 

Takže takovýto knižní balíček karet vás nyní čeká. 

Březnový magazín byl připravován pod vlivem blížícího 

se jara. V redakci nám vyrostly první sněženky a narodil 

se malý zajíček. Je tu krásně na tom světě a bylo by 

ještě krásněji, kdyby lidé stále více a více kupovali knihy. 

A i to je jedno z poslání našeho magazínu. Přinášet jeho 

čtenářům přehled knižních novinek, které by neměli 

přehlédnout. Najdete v něm ale i celou řadu zajímavých 

rozhovorů s lidmi, kteří mají ke knihám blízko. Knižní tipy 

Přejeme vám tedy krásné knižní jaro a nezapomeňte se 

pod dojmem z prvních jarních paprsků zastavit u svého 

knihkupce. 

Hezké čtení 

Za celou redakci 

Zdeněk Novák 

Knihkupec 

do schránky 

roční předplatné 

měsíčníku 

Registrujte se k odběru na stránkách 

www.knihkupec.net/predplatne 

nebo na naši mailovou adresu 

predplatne@rosier.cz 

zašlete zprávu, kde uvedete jméno, 

příjmení, adresu, na kterou si přejete 

magazín zasílat, e-mail a telefon. 

Jakmile obdržíme vaši objednávku, 

zašleme na váš e-mail nebo telefon 

číslo účtu a variabilní symbol. 

Po obdržení platby vám zašleme první 

(aktuální) číslo magazínu. 

Cena ročního 

předplatného je 

621 Kč 

magazín Knihkupec Nezávislý knižní měsíčník. Přináší svým čtenářům rozhovory s autory a osobnostmi knižního světa, recenze, doporučení, knižní tipy a přehled důležitých 

knižních novinek. Pravidelně se věnuje i dalším důležitým událostem ze světa nejen knižní kultury. Vydavatel a sídlo redakce Rosier, s.r.o. se sídlem v Mratíně, K Homoli 

280, 250 63, IČO: 09961399, DIČ: CZ09961399, www.knihkupec.net Periodicita Měsíčník se dvěma kumulovanými vydáními. Leden+únor, březen, duben, květen, červen, 

červenec+srpen, září, říjen, listopad, prosinec. 10 vydání v roce. Kontakt do redakce magazin@rosier.cz Inzerce Zuzana Turňová, zuzana.turnova@rosier.cz Registrace MK ČR 

Časopis byl zapsán do evidence periodického tisku potvrzením Ministerstva kultury České republiky ze dne 15. 3. 2021 a bylo mu přiděleno evidenční číslo MK ČR E 24148. ISSN 

9-772787-925005. Obálka, sazba a grafika Nina Orlová Formát 297 x 210 mm (A4) Tisk PrintPoint, s.r.o. Distribuci v ČR zajišťuje Euromedia Group, a.s., knižní distribuce

4 

TIP REDAKCE 

Za jedovatou 

řekou čeká jen 

zkáza a smrt. 

Nebo ne? 

text: Jiří Popiolek 

foto: Michael Förtsch, Markus Wissmann, 

archiv Euromedia 

Nad mohutným tokem řeky Volhy se široko daleko 

tyčí už jen jediný most. Nedá se přes něj přejít, 

protože z mrtvé vody se linou zelené, intenzivní, 

prudce jedovaté výpary vytvářející neprostupnou 

oponu. Z opačného břehu už dlouhá léta nikdo 

nepřišel. Až teď, hluchý muž v rozedraných šatech, 

který o sobě tvrdí, že je mnich… 

Laser, 359 Kč, již vyšlo 

Dmitry Glukhovsky se do povědomí 

čtenářů dostal mimořádně úspěšným 

románem Metro 2033. Ponurá, depresivní 

postapokalyptická sci-fi se stala 

celosvětovou literární senzací a úspěšně 

tak rozkopla pořád ještě pevně stojící 

mantinely tohoto žánru. Na stráži, první 

část prozatím dvojdílného románu 

Stanoviště, tematicky na Glukhovského 

debut navazuje – opět se ocitáme 

v Rusku blízké budoucnosti a opět 

zde po blíže nespecifikované globální 

katastrofě, Rozvratu, živoří pouhé zbytky 

lidské populace, které se snaží vší silou 

ubránit z bývalého způsobu života 

aspoň něco. 

V ruinách Jaroslavle 

Moskevské impérium po Rozvratu 

značně zeštíhlelo, jeho východní hranici 

tvoří otrávená, mrtvá řeka Volha. Poblíž 

vylidněného města Jaroslavl, rozkládajícího 

se na jejím břehu, v jehož prachem 

pokrytých bytech se nezřídka povalují 

mumifikované mrtvoly a na ulici leží 

lidské kostry, stojí Stanoviště. Zhruba 

stočlenná vojenská hlídka stráží železniční 

most, na který se nedá vyjít jinak 

než v plynové masce. Nikdo netuší, co 

se nachází na druhém břehu, spojení 

neexistuje, nikdo nepřichází. Jsou tam 

města a fungující civilizace, nebo jen 

mrtvé ruiny a zdevastovaná země? 

Stanoviště je zcela závislé na blahovůli 

Moskvy, s níž má pouze nepříliš pevné 

telefonické spojení – poblíž řeky se totiž 

nedá nic pěstovat. Jen půlden cesty 

odsud směrem do vnitrozemí se nachází 

malá zemědělská komuna, již obývají 

Číňané. A když zásoby z Moskvy čas od 

času váznou, zamíří vojáci své sousedy… 

nu, vyrabovat je možná silné slovo. 

Řekněme spíš – vybrat daně v naturáliích 

všeho druhu za něco jako „ochranu“. 

Proroctví hluchého 

mnicha 

Stanovišti velí Sergej Pavlovič Polkan, 

typický ruský voják, v určitém smyslu 

omezený, se slabostí pro doma pálenou 

kořalku, ale zároveň pevně odhodlaný

strážit most přesně dle moskevských 

rozkazů. Tento dlouhou dobu vcelku 

jednoduchý úkol se mu značně zkomplikuje 

ve chvíli, kdy se na „moskevskou“ 

stranu doplazí blábolící, na 

pokraji smrti se potácející hluchý muž, 

který sám sobě říká Daniil. 

5 

Roztočí se tím kolotoč událostí, jenž 

hrozí do té doby panující mrtvolný klid 

zcela rozvrátit. Daniil o sobě tvrdí, že je 

mnich – a chrlí ze sebe jedno temné 

proroctví o zmaru a zkáze za druhým. 

Emočně i nábožensky vyprahlí obyvatelé 

Stanoviště se na jeho vějičku chytí 

a pozvolna mu začínají naslouchat. 

A hlavně – na příchod tajemného muže 

zareaguje okamžitě i Moskva, která 

vyšle zhruba třicetičlenné komando, jež 

má za úkol překročit most a zjistit, zda 

se na druhé straně nenachází území, 

které by šlo dobýt a znovu připojit 

k Impériu. Křehká rovnováha tím zcela 

vezme za své – a pojem „dráždit hada 

bosou nohou“ nabývá zcela nových 

rozměrů. 

Nejasná zpráva 

o Rusku 

Dmitry Glukhovsky patří k dlouhodobým 

kritikům Putinova režimu – dnes 

se před ním musí skrývat někde 

v zahraničí. Stanoviště tak lze chápat 

i jako další z kamínků do mozaiky 

„zpráva o široké a temné ruské duši“, již 

začali skládat dohromady už slavní ruští 

klasici 19. století. 

Na jedné straně zde máme odosobněný, 

byrokratický moloch jménem 

Moskva. Komunikace s ní svou marností 

a beznadějí či absolutním pohrdáním 

lidmi a jejich potřebami mnohdy připomíná 

bloudění kafkovským zámkem… 

Na straně druhé pak sledujeme malý, 

ale reprezentativní vzorek ruské 

společnosti uzavřený v mikrokosmu 

strážní hlídky. Dominuje mu rezignované 

smíření se s daným stavem věcí, 

touha uvěřit komukoli a čemukoli (zde 

reprezentovaná pokřivenou formou 

pravoslavného náboženství připomínající 

svou agresivitou současnou 

propagandistickou linii reálné Moskvy), 

případně omezené vojenské zupáctví 

a falešné kamarádství doprovázené 

potoky špatné kořalky a neustálou snahou 

vyhnout se povinnostem. 

Dmitry Glukhovsky na 70. ročníku Frankfurtského knižního veletrhu v roce 2018 

Smutek zkrotlých 

rebelů 

Jakákoli snaha vymezit se nebo odsud 

uniknout naráží na neprostupnou zeď 

a je předem odsouzená k nezdaru. Týká 

se to jak Polkanova nevlastního syna 

Jegora, který se touží stát rockovou 

hvězdou, tak dívky Michelle, jejíž jedinou 

snahou je utéct do Moskvy, kde možná 

ještě žije někdo, kdo by si ji k sobě vzal, 

když rodiče už tak dlouhou dobu mlčí. 

Zoufalá snaha oba přivádí k činům, 

které by pro ně byly ještě donedávna 

nepředstavitelné, ale jejichž účinek je 

pro vytyčené cíle v podstatě nulový. 

Glukhovského román vyšel v originále 

v roce 2019, ale zvlášť v dnešní době je 

jeho vyznění více než aktuální. Velice čtivou, 

vypravěčsky dokonale zvládnutou

6 

formou dokáže v akčním, silném 

příběhu prostém jakékoli prvoplánové 

agitace vysvětlit to, co možná 

naše civilizace pořád není schopná 

pochopit. Apatii lidí v Rusku, která 

vede k současné podpoře války na 

Ukrajině a jen nicotné protestní 

hlasy, jež by se vymezily jak proti 

samotné agresi, tak proti posílání 

tisíců vlastních mladých lidí 

na smrt. 

Stanoviště tak jenom potvrzuje 

Glukhovského status mimořádně 

talentovaného spisovatele, který 

se dokáže pohybovat napříč žánry 

a svými thrillery – podobenstvími 

oslovuje i čistě mainstreamového 

čtenáře. Zároveň by se dal označit 

za dnes velice vzácný opoziční hlas, 

jenž aspoň na základní úrovni rehabilituje 

mlčící ruskou inteligenci. 

Kéž by takových hlasů zaznívalo 

více. 

Dmitry Glukhovsky 

(* 1979) 

Ruský spisovatel a novinář se narodil 

v Moskvě, čtyři a půl roku žil v Jeruzalémě, 

kde vystudoval mezinárodní 

vztahy. Pracoval jako televizní 

a rozhlasový reportér v Německu 

a ve Francii. Působil coby válečný 

korespondent v Izraeli a Abcházii, 

pracoval v Rádio Rusko a stanici Deutsche 

Welle, na kanálech Euronews 

a Russia Today, byl činný jako korespondent 

kremelské skupiny, která 

osvětluje činnost prezidenta Ruské 

federace. Od roku 2008 byl ředitelem 

stanice Maják. Hovoří pěti jazyky. Jako 

jeden z mála ruských autorů odsoudil 

agresi Ruska na Ukrajině. Rusko po 

něm vyhlásilo pátrání a autor se dnes 

skrývá na neznámém místě v zahraničí. 

Debutoval na internetu s postapokalyptickým 

sci-fi románem Metro 2033, 

v němž po jaderné katastrofě přežívají 

zbytky lidské populace v prostorách 

moskevského metra. Jeho části publikoval 

na stránkách www.m-e-t-r-o.ru 

a získal tímto způsobem hodnocení 

širokého okruhu čtenářů. Za knihu 

obdržel prestižní evropskou cenu 

ESFS Awards Eurocon jako nejlepší 

literární debut roku a stala se i předlohou 

k úspěšné počítačové hře. Je 

rovněž autorem historického románu 

Soumrak a sci-fi Budoucnost. 

Dmitry Glukhovsky je dnes považován 

za jednoho z nejlepších mladých evropských 

spisovatelů. 

Březnové novinky z ArgA 

#mojeargo 

Davide Enia 

Jako v nebi, tak i na zemi 

Přeložila Marina Feltlová 

Netradiční napínavý příběh o dospívání, první lásce, hlubokém přátelství, o rodinných vztazích, 

nadějích i zklamáních. Vícegenerační sága sleduje vývoj Sicílie od válečného konfliktu, přes 

pouliční potyčky, až po mafiánské přestřelky a atentáty. 

Timur Vermes 

U. Ztraceni v metru 

Přeložila Michaela Škultéty 

Co že vlastně znamená to U v názvu? Je to zkratka berlínského metra, U-Bahnu. Přesně a pouze 

tam se odehrává děj nového románu od autora knihy Už je tady zas. Originální napínavý příběh 

vyprávěný autorovým pověstným sarkastickým humorem. 

Leo Rosten 

Pan Kaplan má stále třídu rád 

Přeložil Antonín Přidal 

Jedna z nejoblíbenějších humoristických knih posledního století. Jiskřivý humor, spočívající 

v jazyce, jeho záludnostech a slovních hříčkách, ke kterému stejně kreativně přistoupil 

překladatel Antonín Přidal v přepracovaném vydání. 

Knihy pohodlně nakoupíte v přátelském knihkupectví kosmas.cz 

www.argo.cz

JARNÍ DÁVKA NAPĚTÍ 

Strhující průřez historií českého zločinu 

od dvojice známých policistů 

Psychologický thriller o páru 

s děsivým tajemstvím 

Elitní vyšetřovatel a ře-ditel 

Muzea Policie ČR. 

Kdo jiný by mohl znát 

zločin lépe? Miloš Vaně- 

ček a 

Radek Galaš pro 

vás 

přichystali mrazi- 

vou jízdu světem české é 

kriminalistiky in 

20. stole- 

tí. Sériové vraždy, útěky y 

z 

vězení, vyšetřování 

v neobvyklých lokacích, 

vše v 

doprovodu autentických 

t ý fotografií, pře-psaných 

výslechů i detailních 

náčrtků z místa 

činu. 

Jamie a Victoria čekají 

své první dítě, a tak 

se vydají na poslední 

krátkou dovolenou. 

Odlehlý penzion 

v severní Anglii vypadá 

jako ideální místo 

k odpočinku. Ráno 

však s hrůzou zjistí, že 

jsou všechny dveře zamčené 

a jejich mobily 

i klíče od auta zmizely. 

V tu chvíli začne Victoria 

předčasně rodit… 

Temperamentní policistka na stopě 

mrazivých rituálních vražd 

Nečekaný zločin, nekonvenční vyšetřovatel. 

Detektivní lahůdka od mistra slova. 

Temná T rituální vražda 

po sedmi letech opět 

otřásla celým Madridem. 

Obětí trýznivého 

zločinu se stala další 

mladá m a á žena, která měla 

těsně ě před svatbou. 

Ve 

strachem svíraném 

městě ě čeká inspektorku 

Elenu Blancovou 

největší výzva její kari- 

éry. 

Podaří se jí rozplést 

případ, jehož kořeny 

vedou do nejtemnějších 

koutů ů lidské mysli? 

Starožitník o i Viktor dovede 

ocenit krásu – 

zejména é žen a cenných 

předmětů. Jeho 

život v t se 

obrátí naruby, 

když y v 

baru nalezne 

muže 

zavražděného 

nožem na dopisy, který 

patří právě Viktorovi. 

Na odhalení pachate- 

le bude muset Viktor 

spolupracovat se svým 

„Watsonem“, 

krásnou 

antropoložkou t Valerií. 

A brzo z zjistí, že svět za 

výlohou starožitnictví 

dokáže k být pořádně divoký. 

www.albatrosmedia.cz

text: Vavřinec Fiala 

foto: archiv autorky 

8 

ROZHOVOR 

Isabella Maldonado: 

Z práce 

u policie si 

pamatuju 

bušící srdce 

a ledový pot 

Pokud otevřete její detektivky, okamžitě poznáte, že tohle je něco jiného. Díky více než 

dvacetileté práci s nejhoršími vrahy a únosci americká spisovatelka Isabella Maldonado 

prostě ví, jak čtenáře šokovat. Po bestsellerech Šifra a Hadí oči minulý měsíc vyšel 

Sokolník! 

Coby bývalá policistka jste v jedinečné 

pozici – skutečně víte, o čem píšete. 

Stává se vám, že někdy čtete knihu 

jiného autora a musíte se smát tomu, 

jak líčí práci u policie? 

To ne, nikdy se jiným autorům nesměju. 

Je nesmírně těžké popisovat průběh 

policejního vyšetřování, když jste člověk 

zvenčí. Souvisí s tím tolik drobných 

detailů, že vám je žádné rešerše nikdy 

nevynahradí. Postupy si z policejních 

manuálů můžete vyčíst, ale to, jak 

vypadá a páchne tlející mrtvola, kolem 

které bzučí mouchy, to musíte zažít. 

Snažíte se to všechno zachytit co nejvíc 

realisticky, nebo se taky uchylujete 

k nějakým zkratkám? 

Když jsem psala svou první knihu, snažila 

jsem se policejní postupy zachytit 

stoprocentně věrně. Velice brzy jsem si 

ale uvědomila, že tam mám tolik postav, 

že si je čtenář nezvládne zapamatovat, 

a navíc části, které zdržují děj a ubírají 

na napětí. A tak jsem musela vymyslet 

uvěřitelné důvody, proč se v mých knihách 

někdy nejede úplně přesně podle 

policejních příruček. Většina čtenářů to 

chápe. 

Dočetl jsem se, že jste působila taky 

jako policejní vyjednávačka. To musí 

být jedna z nejtěžších prací na světě 

– jste vlastně zodpovědná jak za svůj 

tým, tak za rukojmí. Chybí vám někdy 

ten adrenalin? 

Někdy ano. Ta práce ze všeho nejvíc připomíná 

balancování nad propastí. Stačí 

jediná drobná chybička a celé to skončí 

katastrofou. Je to nesmírně náročná 

práce, kvůli které jsem podstoupila 

speciální výcvik. Musíte si ale vždycky 

pamatovat dvě věci: jednak, že osoba, 

se kterou jednáte, je naprosto zoufalá, 

a jednak, že to je nejhorší den v jejím 

životě. 

Proč jste s prací u policie sekla? Bylo 

to až příliš náročné? Nebo vás psaní 

lákalo víc? 

Hlavním důvodem bylo, že jsem otěhotněla. 

Kdybych chtěla, mohla bych 

se po mateřské do práce vrátit. Spousta 

žen u policie to tak dělá, ale já se 

rozhodla, že už stačilo. Kvůli práci jsem 

musela být pro krizové případy okamžitě 

k dispozici 24 hodin denně, 7 dní 

v týdnu, 365 dní v roce. Běžně jsem pracovala 

70 i 80 hodin týdně. Kdybych se 

vrátila, musela bych najmout tři chůvy, 

aby mě zastoupily v péči o syna, a já si 

uvědomila, že nechci, aby ho vychovávali 

cizí lidé. Dalším důvodem bylo, že 

jsem u policie strávila 22 let a potřebovala 

jsem změnu. 

Byla pro vás ta změna těžká? 

Zpočátku hodně těžká. Byla jsem zvyklá 

velet spoustě lidí a najednou jsem se 

stala podřízenou malého tyrana v plen-

kách (smích). Ale byl tak roztomilý, že 

to za to stálo! 

Co byste řekla, že vám z vašich 

zkušeností u policie přišlo při psaní 

nejvíc vhod? 

Absolvovala jsem u FBI kurz behaviorální 

analýzy, kde jsme se učili, 

podle čeho vyšetřovatelé identifikují 

pachatele a jejich motivy a touhy. Na 

tom je postavená celá moje série knih 

s Ninou Guerrerovou. V tom kurzu jsme 

zkoumali metody skutečných sériových 

vrahů, co je k činům vedlo, a díky čemu 

byli nakonec dopadeni. 

To mohlo být hodně intenzivní! 

To si nedovedete představit… Byl to 

kurz jenom pro vyvolené z policejních 

řad, takže nás instruktoři nešetřili. 

Viděli jsme brutální fotky z míst 

činu, sledovali tajné nahrávky s vrahy 

a viděli jsme, jak tahle náročná práce 

zanechává následky na samotných 

vyšetřovatelích. Z toho všeho jsem při 

psaní hodně vycházela a myslím, že 

právě i díky tomu na čtenáře dýchne 

autenticita. 

Co vás k vašemu zájmu o kriminalistiku 

přivedlo? Byly to detektivky? 

Byla to hlavně touha napravit nespravedlnost, 

kterou jsem viděla ve zprávách 

i v každodenním životě. Ale četla 

jsem opravdu hodně. Vyrůstala jsem 

na Nancy Drew a dalších detektivkách 

pro děti. A pak jsem objevila Sherlocka 

Holmese a Agathu Christie a později 

Edgara Allana Poea a Stephena Kinga. 

Zamilovala jsem si, jak svým psaním 

dokázali čtenáře vtáhnout do svých 

temných příběhů. 

Váš nejnovější thriller Sokolník 

v Česku vyšel v únoru. Padla na vás 

při psaní tíha spojená s velkým očekáváním 

čtenářů? Přeci jenom první 

dvě knihy měly obrovský ohlas... 

Každá kniha je náročná jiným způsobem. 

Já se navíc snažím očekávání 

čtenářů nejen splnit, ale ještě překonat. 

Nicméně Sokolník měl výhodu v tom, 

že jsem díky Šifře a Hadím očím měla 

skvělé postavy a spoustu materiálu, 

takže jsem měla na čem stavět. V Šifře 

se Nina Guerrerová musela vyrovnat 

se svým největším strachem. V Hadích 

očích se dozvěděla něco o své minulosti. 

A v Sokolníkovi musí učinit důležité 

rozhodnutí o své budoucnosti. 

A když je řeč o Nině Guerrerové, už 

dlouho jsem v knize neviděl takhle 

drsňáckou hrdinku. Je Nina nějaký váš 

odraz? 

To úplně ne, nicméně se s ní dokážu 

ztotožnit. Během své kariéry u policie 

jsem se několikrát setkala s čirým 

zlem a viděla jsem, jak lidé dokážou být 

nelidští. Naštěstí to nebylo každý den, 

ale dodnes si pamatuju to bušící srdce 

a ledový pot. Jak se říká, odvaha není, 

když se nebojíte – odvaha je, když se 

bojíte, a i tak to uděláte. I to je zkušenost, 

kterou jsem do svých knih vložila – mít 

strach je naprosto v pořádku, skutečným 

nepřítelem je panika. 

Ale pojďme náš rozhovor ukončit na 

pozitivnější nótě… Všiml jsem si, že 

na sociálních sítích hojně komunikujete 

se čtenáři. To u autorů není úplně 

běžné… 

Shodou okolností mě nedávno na 

Instagramu označilo několik českých 

blogerů (smích)! Snažím se komunikovat 

se čtenáři, nakolik mi to jen moje psaní 

dovoluje. Hrozně mě to baví – koneckonců 

právě pro čtenáře své knihy píšu. 

Pročítám si i kritické komentáře, i když 

občas to není zrovna přínosné. Jeden 

recenzent například mé knize dal jednu 

hvězdičku z pěti, protože mu z e-shopu 

přišla potlučená, což mě mrzí, ale já s tím 

moc nenadělám (smích). Pamatuju si 

taky, že někdo mou knihu zkritizoval, 

protože nemá rád knihy o sériových 

vrazích – říkám si, jestli tihle lidé vůbec 

koukají na obálku (smích). 

No a otázka na závěr, protože náš 

časopis se jmenuje Knihkupec, takže 

se musím zeptat. Které je to nejlepší 

knihkupectví, ve kterém jste kdy byla? 

Stoprocentně The Poisoned Pen (doslova 

„Jedovaté pero“, pozn. red.) ve Scottsdale 

v Arizoně. 

Čím vás tak dostalo? 

Zaměřuje se na thrillery a detektivky, 

které nejenže píšu, ale taky hodně čtu. 

Jejich nabídka je nepřekonatelná. Ovšem 

nejúžasnější věc na tom knihkupectví je 

majitelka, která má nadpřirozený talent. 

Stačí jí říct jakékoliv město na světě 

a ona vám okamžitě z hlavy doporučí 

knihy a autory, které prostě musíte 

zkusit. Myslím, že i díky této superschopnosti 

vydržela ve světě knih přes třicet 

let, a navíc do svého obchodu přilákala 

spoustu opravdu slavných autorů. 

Isabella Maldonado 

(* 1965) 

Do psaní krimi románů se pustila 

po dvacetileté kariéře v bezpečnostních 

složkách. Dosáhla hodnosti 

kapitána, řídila útvar zvláštního 

vyšetřování a forenzních věd, 

absolvovala Národní akademii FBI 

v Quanticu. Má zkušenosti i jako 

policejní vyjednavačka, tisková 

mluvčí či velitelka okrsku. To vše 

jejím knihám dodává realistický 

punc. Žije ve Phoenixu. 

Metafora, 449 Kč, již vyšlo 

9

10 

KNIŽNÍ TIPY 

Vražda v Mallowan Hall 

// Colleen Cambridge 

Když je v domě nejslavnější autorky detektivek 

Agathy Christie a jejího manžela Maxe Mallowana 

nalezeno mrtvé tělo, do pátrání po vrahovi 

se pouští jejich hospodyně Phyllida Brightová. 

Osobitá Phyllida vyzbrojena svým důvtipem se 

rozhodne jít ve stopách Hercula Poirota a je si 

příliš dobře vědoma toho, že vrah je připraven 

udeřit znovu. 

Konzultant 

// Antonín Mazáč 

Na Karlovarsku řádí sériový vrah. 

Vyžívá se v brutalitě, nesmírně rád 

se poslouchá a je si tak jistý svou 

genialitou, že sám volá policisty, aby 

jim řekl, kde najdou další oběť. Vyšetřovatelka 

Andrea mu šlape na paty, 

uvědomuje si ale děsivou skutečnost 

– vraha zatím nezná, to ale neznamená, 

že on nezná ji... a je opravdu 

tak geniální? 

Kalibr, 359 Kč, již vyšlo 

Knižní tipy 

Napětí se dá krájet, číhá na každém kroku, krádeže, 

zmizení, vraždy, vyšetřování, detektiv na stopě 

a kolem vraha se stahuje smyčka… 

Cosmopolis, 449 Kč, již vyšlo 

Tajnůstkáři 

// Sandra Brown 

Arden Maxwellová, dcera zloděje, který před 

dvaceti lety zmizel s půl milionem dolarů, se 

rozhodne vrátit do rodinného domu u tajemného 

jezera Caddo. Netuší však, že dva otcovi tehdejší 

kumpáni bedlivě sledují každý její krok. Nová 

detektivka Sandry Brown, v níž opět nechybí 

napětí, tajemství, ale ani milostná zápletka. 


Poslední zrada 

// Patricia Gibneyová 

Když dvě mladé dívky zmizí, jejich 

rodiny jsou bez sebe strachy. Z vězení 

totiž nedávno propustili Conora 

Dowlinga, který kvůli jedné z nich 

skončil za mřížemi. Po pár dnech 

jsou nalezeny mrtvé. Všechny stopy 

ukazují na Conora, ovšem jeho alibi 

je neprůstřelné. Inspektorka Lottie 

Parkerová se pouští do pátrání, ale 

mrtvé přibývají… 

Kalibr, 379 Kč, vychází 3. března 

Ušlechtilá stezka 

// Peter May 

V roce 1978 je v Kambodži u moci komunistický 

režim. Jack Elliot se živí jako žoldák a lidský život 

— i ten jeho — má pro něj nízkou cenu. Když ho 

bohatý kambodžský uprchlík Áng Júon požádá, 

aby zachránil jeho rodinu před Rudými Khmery, 

Elliot počítá s tím, že tento úkol nemusí přežít 

ani on sám. Ale je tu ještě přece jeho dospívající 

dcera Lisa... 

Host, 499 Kč, již vyšlo

Ready Player Two // Ernest Cline 

11 

Román Ready Player One způsobil 

před lety senzaci. Ernest Cline v něm 

dokonale zkombinoval kyberpunkovou 

poetiku s hráčskou posedlostí a tunami 

popkulturních odkazů na osmdesátá 

léta, které svou nostalgickou silou přibily 

miliony čtenářů ke stránkám a připravily 

jim doslova emoční tornádo. Brzy nato 

následoval stejnojmenný film Stevena 

Spielberga – dějově logicky trochu jiný 

(určité pasáže knihy jsou nezfilmovatelné), 

ale atmosférou a vyzněním zcela 

přesný, a kniha se i díky filmu definitivně 

zařadila k těm, které se budou dlouhá 

léta označovat za kultovní. 

Cline se však tím dostal do obří autorské 

pasti – muselo mu být jasné, že prvotinu 

už překoná jen těžko. A tak se po vlažně 

přijatém románu Armada vrátil k tomu, 

co jej proslavilo – a napsal pokračování 

svého bestselleru, nazvané Ready Player 

Two: Nová hra začíná. To na svého slavného 

staršího bráchu přímo navazuje 

– mladík Wade Watts, který se poté, co 

zvítězil v on-line hře OASIS, stal jedním 

ze spolumajitelů společnosti GSS, se po 

několikadenní odmlce opět naloguje do 

kybersystému a zjistí, že James Halliday, 

tvůrce hry, ještě ani zdaleka neřekl 

poslední slovo. A že vynález nové technologie 

ONI, který se skrývá ve třináctém 

patře mrakodrapu, kde GSS sídlí, zcela 

změní vnímání virtuální reality a posune 

lidstvo opět o kousek dál… pokud ho 

někdo nebude chtít zneužít. Wadeovi 

nezbývá než vrátit se do hry. 

Nová hra začíná v sobě nese všechny 

dobré i špatné vlastnosti druhých dílů. 

Pryč je překvapivý omračující efekt, který 

patřil k největším devízám jedničky. 

Proto se Cline rozhodl postupovat podle 

metody: „Všeho je tu třeba mít víc, mnohem 

víc.“ Což je občas kontraproduktivní, 

neboť text tak zbytečně bobtná. Zároveň 

však Cline dobře chápe, proč RPO tak 

fungovalo – a opakováním totožných 

Laser, 459 Kč, již vyšlo 

postupů přináší čtenářům něco jako 

nostalgii na druhou – opětovné vršení 

popkulturních odkazů přináší mrazení 

v zádech nejen pro odkazy samotné, 

ale i kvůli slastným vzpomínkám na 

čtení prvního dílu. Je to málo? Podle mě 

určitě ne. 

Jiří Popiolek 

RECENZE 

Nevěsta na útěku // Alexander Stainforth 

série Bridgertonovi a já nemůžu než 

souhlasit. Abych byla ale zcela upřímná, 

nějaké to větší drama a pár zápletek 

navíc bych určitě uvítala. Přece jen si 

vzpomeňme na romantické příběhy 

z pera spisovatelky Jane Austenové, 

která dokázala rozvířit i ta nejklidnější 

srdce čtenářů. 

rázem ohrožen a nespasilo by ho ani 

několik dobře domluvených manželství. 

Jediným možným východiskem 

z celé dluhové pasti se zdá být závratné 

bohatství příbuzné lady Ruthvenové, 

která mu svou pomoc nakonec přislíbí 

s jedinou podmínkou – že se ožení 

s Clarou Digbyovou. 

Čas, 399 Kč, již vyšlo 

Stainforthovi se podařilo vytvořit 

neskutečně čtivý román z prostředí 

nudných a stereotypních životů anglické 

šlechty. Naprosto bez očekávání 

jsem sáhla po knize, která slibovala 

podobnou atmosféru jako má například 

Děj knihy se točí kolem dvou hlavních 

postav. Clara Digbyová skoro 

každému muži nahání strach. Nejen 

pro svou svéhlavou a komplikovanou 

povahu, ale především pro nově 

nabytou pověst „nevěsty na útěku“. Už 

dvakrát se jí podařilo zrušit svatbu na 

poslední chvíli, a i přesto, že na vině byli 

ti dva ničemové, společensky ji to víc 

než znemožnilo. Její zlomené srdce ji 

vnitřně sžíralo, a tak se zapřisáhla, že už 

potřetí před oltář nevkročí. Jenže to by 

se nesměl objevit pohledný a víc než 

sympatický Oliver Russell. Ten se po 

smrti svého otce potýká se značnými 

finančními problémy. Jejich rodinný 

majetek jako vážené a společensky 

uznávané šlechtické rodiny tím byl 

Na první pohled nesourodá, ale dynamická 

mladá dvojice k sobě postupně 

nachází cestu. Pletichaření Oliverovy 

tety však do celého procesu vnáší tu 

pravou dávku lehkého dramatu, který 

nás na této literatuře tak baví. Máme 

zde dva silné hrdiny, kteří se nebojí si 

vzájemně říct naprosto cokoliv, aniž 

by se snad báli o city toho druhého. 

Zároveň jsme však svědky neuvěřitelně 

příšerné atmosféry doby, která 

ženám zakazovala prakticky vše, kromě 

plození dětí. Jejich jediným povyražením 

v životě se tak staly pompézní 

plesy a nekonečné konverzace u šálků 

pravého anglického čaje. 

Zuzana Špringlová

12 

Yrsa Sigurðardóttir: 

text: Vavřinec Fiala 

foto: Ernir-Eyjólfsson 

ROZHOVOR 

Nikdo nemá 

jisté, že se dožije 

konce knihy 

Na první pohled byste neřekli, že má tahle usměvavá 

sympaťanda na svědomí tucet mrazivých severských 

thrillerů. Nejslavnější islandská spisovatelka současnosti 

Yrsa Sigurðardóttir ale už mnohokrát dokázala, že umí 

překvapit. Ve své novince Kořist se nechala inspirovat 

skutečnými a dodnes nevysvětlenými událostmi. Čtěte, 

jen pokud máte pro strach uděláno! 

Yrsa Sigurðardóttir 

(* 1963) 

Nejslavnější islandská autorka 

současnosti. Debutovala v roce 

2005 detektivkou Poslední rituál, 

který jí okamžitě vysloužil označení 

„královna severské krimi“. Úspěch 

první knihy však ještě překonala 

thrillery jako Poprava, DNA nebo 

Led v žilách. 

Loni v červnu jste Česko navštívila 

v rámci veletrhu Svět knihy. Jak se 

vám v Praze líbilo? 

Veletrh byl úžasný, město překrásné 

a jídlo lahodné. Jenom vzhledem 

k tomu, že pocházím z Islandu, tak na 

mě bylo trochu moc horko. Naštěstí 

jsem ale v centru našla pár takových 

těch vodních mlžítek, které mě zachránily 

před rozpuštěním. Stála jsem u nich, 

dokud mě nevytlačili jiní turisté ze 

Skandinávie, kteří se taky potřebovali 

osvěžit. 

Dělal jsem tehdy rozhovor se Shari 

Lapenou, která zmiňovala, že jste 

spolu byly na skleničce a vypily jste 

toho příliš mnoho! 

Ano, v tom baru měli ty nejlepší 

a nejkrásnější koktejly, které jsem kdy 

ochutnala. Asi jsme si jich daly víc, než 

by doktor doporučil, ale člověk si musí 

trochu užívat života. Každopádně druhý 

den jsem alespoň zjistila, že mlžítka 

fungují nejen proti vedru, ale taky proti 

kocovině… (smích) 

Už jsme zmiňovali Shari Lapenu, znáte 

hodně thrillerových autorů? Povídáte 

si spolu o zápletkách a zvratech? 

Představuju si to jako tajný spolek, 

kde se scházíte a řešíte, jak nejlíp překvapit 

čtenáře. 

Thrillerových autorů znám opravdu 

hodně a některé z nich považuju za své 

nejbližší přátele. Ale asi by vás překvapilo, 

kdybyste věděl, jak ve skutečnosti 

vůbec nejsme tajemní. O napínavých 

věcech se prakticky nebavíme, většinu 

času si ze sebe děláme legraci a hodně 

se smějeme. 

Jste asi nejslavnější islandská spisovatelka. 

Je těžké nést tohle břemeno? 

Svou zemi miluju, a tak se snažím 

nedělat nic, co by Island mohlo poškodit 

nebo ztrapnit. Pravděpodobně je 

to jeden z důvodů, proč jsem si tehdy 

v tom baru se Shari Lapenou nedala 

poslední rundu koktejlů. Nakonec 

se mi podařilo v pořádku doklopýtat 

zpátky do hotelu a nemusela jsem volat 

záchranku (smích).

Zařadila byste své knihy do škatulky 

severské krimi? 

Ano i ne. Ano, protože se odehrávají na 

Islandu, což definici severského krimi 

splňuje. A navíc tam mívám hodně 

sněhu. Ale k tomu, aby to bylo stoprocentní 

severské krimi, mi chybí jedna 

klíčová ingredience – pochybný hlavní 

hrdina, který by byl závislý na alkoholu 

nebo drogách… (smích) 

Kořist v češtině vychází v březnu 

a slyšel jsem, že to tentokrát není 

tolik thriller jako spíš horor. Jak byste 

svou novou knihu charakterizovala vy 

sama? 

Kořist je mix hororu, thrilleru i detektivky, 

od všeho je tam trochu. Já to 

vidím tak, že v thrilleru se to nejhorší 

teprve má stát, zatímco detektivka tím 

nejhorším začíná – obvykle vraždou. 

Horor je založený na děsivých věcech, 

které nejdou stoprocentně vysvětlit 

a nad kterými postavy nemají kontrolu. 

V Kořisti jsou prvky všech tří žánrů. 

To zní skvěle! Mohla byste to trošku 

rozvést, ať víme, na co se máme 

těšit? 

Skupina přátel učiní dost hloupé 

rozhodnutí a vyrazí v zimě do islandských 

hor. Když se nevrátí, rozběhne 

se pátrání a pak se najdou rozřezané 

stany a zmrzlá těla – buďto nahá, nebo 

minimálně v oblečení, které se do té 

kruté zimy zoufale nehodí. Jako by se ti 

lidé uprostřed noci snažili před něčím 

utéct, i kdyby je to mělo stát život. Víc 

už neřeknu – pokud chcete vědět, co 

se jim stalo, a jak to souvisí s dalšími 

podivnými případy, musíte Kořist dočíst 

až úplně do konce. Slibuju, že do sebe 

všechno zapadne! 

Jak o tom tak mluvíte, trochu mi 

to připomíná ten skutečný příběh 

Ďatlovovy výpravy, která v padesátých 

letech v ruských horách zahynula 

podobně podivným a dodnes 

nevysvětleným způsobem. Znáte ten 

příběh? 

Ano, právě ten mě k psaní Kořisti inspiroval! 

Když jsem si o něm četla, začala 

jsem přemýšlet o různých možných 

vysvětleních. Co mohlo způsobit, aby 

se skupina dospělých lidí uprostřed 

noci dobrovolně vydala ven ze stanu do 

zimy – bez pořádného oblečení, a navíc 

ve spěchu? Teorií je celá řada – od 

sněžných příšer přes testování tajných 

zbraní až po nějaký duševní zkrat. Běhá 

z toho mráz po zádech a ani nepotřebujete 

mlžítka! 

Kořist je samostatný příběh s úplně 

novými postavami, takže se do čtení 

můžou pustit i ti, kdo od vás ještě 

nic nečetli. Baví vás vymýšlet nové 

postavy do knih, nebo máte raději 

rozjeté série, kde už víte, co od které 

postavy očekávat? 

Oboje má své výhody. Série vám díky 

tomu, že už ty postavy znáte, umožňuje 

soustředit se na zápletku a vedlejší 

postavy. Ale samostatné příběhy mají 

zase tu výhodu v tom, že se konce knihy 

nikdo nemusí dožít – žádná postava 

nemá jisté přežití. Z toho důvodu je 

v mých samostatných románech většinou 

víc mrtvol (smích). 

Co bylo na psaní Kořisti nejtěžší? 

Ta ohromná spousta rešerší, které jsem 

musela udělat. Dokonce jsem se v zimě 

vypravila do hor, abych viděla a pochopila, 

o čem to vlastně píšu. Ale musím 

říct, že tahle část práce na knize mě 

vždycky baví. Nejhorší je potom rozhodnout 

se, co do knihy ještě patří a co už 

je moc zbytečný detail, který čtenáře 

vlastně nezajímá. 

A co vás na téhle knize naopak bavilo 

nejvíc? 

Kapitoly, kde jsem popisovala, co ta skupina 

přátel v zasněženém pekle zažívá. 

Představuju si, že své knihy píšete 

ve velkém prosvětleném domě ve 

skandinávsky minimalistickém stylu 

a s výhledem na moře. Jak je to ve 

skutečnosti? 

Skoro jste to trefil! Náš dům je opravdu 

docela minimalisticky zařízený, protože 

můj manžel neustále sleduje, jaké 

věci používáme, a jaké ne, a ty, které 

jeho sítem neprojdou, končí v krabici 

ve skladu. S oblibou říkám, že když jde 

o zařizování interiérů, je to islandský 

Kanye West, taky jde do extrémů. A ten 

výhled na moře máme taky. Když jsem 

daleko od oceánu, tak cítím, jak moje 

psaní trpí. Nemusím se ani koukat na 

vlny, stačí mi vědět, že je moře blízko – 

vůbec netuším, proč to tak mám... 

A musíte psát v naprostém tichu? 

Ne, ticho nepotřebuju. Nejčastěji píšu 

před televizí, kde si pouštím horory. 

Nedělám to, abych se na ty filmy 

Metafora, 449 Kč, vychází 14. března 

koukala, ale ty zvuky mě motivují. 

Strašidelná hudba a občasné ječení. 

Někteří autoři píšou u vážné hudby, další 

potřebují rock. A tohle je moje hudba 

(smích). 

Mlsáte něco u psaní? Shari Lapena 

prozradila, že je závislá na čokoládě, 

jiní autoři zase pro rozproudění mozku 

potřebují sušenky... 

Ne, já obecně moc nemlsám. V jídle se 

popravdě moc nevyžívám. Ale přiznám 

se, že u psaní kouřím. Rozhodně to 

nikomu nedoporučuju, ale každý máme 

nějakou slabost a cigarety jsou prostě ta 

moje. Už jsem se s tím smířila. 

Jakou nejlepší knihu jste loni četla? 

Nejvíc mi v hlavě utkvěla detektivka 

Reykjavík od Ragnara Jónassona 

a Katrín Jakobsdóttir. Ragnar je jeden 

z nejslavnějších islandských spisovatelů 

a Katrín naše premiérka. Společně 

napsali výborné krimi, které perfektně 

zachycuje Island v osmdesátých letech. 

A otázka na závěr. Vím, že hodně 

ráda cestujete. Už máte na letošní rok 

naplánované nějaké cesty? 

Je vtipné, že se ptáte, protože letos 

budu pečená vařená v Londýně (smích). 

Moje dcera se tam totiž měla přestěhovat, 

a tak jsme si s manželem koupili 

hromadu letenek, abychom ji mohli pravidelně 

navštěvovat. Jenže pak došlo ke 

změně plánu a ona se přestěhovala do 

Curychu, takže kromě cest do Curychu 

mám v kalendáři hromadu zbytečných 

výletů do Londýna. A vzhledem k tomu, 

že ani jedno z těch měst není u moře, 

tak vím, že toho moc nenapíšu... 

13

14 

PROMOTION 

text: Adriana Šťastná 

Hororové příběhy 

jen pro ty 

nejodvážnější duše 

Hororové čtení sice není pro každého, ale pokud patříte mezi 

milovníky strašidelných příběhů, rozhodně nesáhnete vedle, když 

zvolíte mezi následujícími tituly. 

Černá zima 

Australanku Darcy Coates asi není nutné 

příliš dlouho představovat. V knižním 

světě se totiž řadí k autorkám bestsellerů. 

Ostatně to, že její vyprávění je velmi 

poutavé a populární, značí stále narůstající 

počet knížek nejen u série Strašidelných 

domů, ve kterých byste se určitě 

nechtěli ubytovat. 

Další neméně oblíbenou sérii Černá 

zima navíc letos doplní v pořadí již 

čtvrtá kniha – Ticho ve tmě. Pokud máte 

za sebou předchozí díly Hlasy v bouři, 

Výkřiky v temnotě či Šepot v mlze, novinkou 

budete jistě potěšeni. Závěrečný 

díl vypráví o Clare a Dorranovi, kteří se 

rozhodli vrátit domů do Winterbourne 

Hall. Svět okolo nich se každou minutu 

mění v horší místo a jim nezbývá nic 

jiného než vše vzít pevně do svých rukou 

a začít jednat. Ještě je tu stále mnoho 

přeživších, ale otázkou zůstává, jak 

dlouho jimi budou. Mnohem více si totiž 

oba uvědomují, že vlastní soběstačnost 

je o to víc důležitá, a tak jako bezpečné 

útočiště volí rodinné sídlo uprostřed hlubokých 

lesů, které by nemuselo přilákat 

zvědavé a nebezpečné Vyzáblé. 

Fobos, 399 Kč, již vyšlo 

Jejich bývalý domov ale už není jako 

dřív. Už jim neposkytuje bezpečí, jen je 

otázkou, zda si to oba dokážou uvědomit 

ještě včas, nebo bude příliš pozdě. 

Čas běží a oni musejí rychle jednat 

v zájmu všech. Opět tak pokračuje boj 

o přežití a vítěz může být jen jeden. 

O tom, jak to nakonec dopadne, se 

můžete dočíst v posledním dílu této 

tolik oblíbené hororové série. 




Přízraky 

z Michiganu 

J. R. Erickson přichází s novinkou, 

kterou si oblíbí právě fanoušci Strašidelných 

domů Darcy Coates. Ti, co 

vidí je součástí nové série Přízraky 

z Michiganu. Vrací čtenáře do roku 

1935, kdy jednoho srpnového rána 

najde teprve třináctiletá Sophia svou 

kamarádku Rosemary potulující se 

po lese. Především ji upoutají její 

zářivé žluté potrhané šaty. Dívka navíc 

zvláštně došlapuje na jednu nohu 

a má němý až strašidelný výraz, což 

Sophii velmi děsí. Její oči jsou prázdné 

a skleněné a všechna radost jako by se 

z nich vytratila. Rosemary navíc zoufale 

naznačuje, že je něco, co by Sophie 

měla vidět a ta ji následuje. O dvacet 

let později po nálezu těla její nejlepší 

kamarádky se Sophia ocitá uvězněná 

v ústavu pro choromyslné, kde si ji 

oblíbí zlovolný lékař, jenž má slabost 

pro tak trochu jiné pacienty, avšak ani 

tady ji nic dobrého nečeká. 

Píše se 1965 a Hattie, podobně jako její 

matka před třiceti lety, je také vedena 

duchem, jenž ji zavede na půdu, kde 

spatří noviny odhalující děsivé tajemství 

jejich rodiny. Tohle tajemství může 

ovlivnit život nejen Hattie, ale i jejích 

sourozenců. A tak se společně se svou 

sestrou vydá na výpravu, aby napravila 

křivdy minulosti a poodhalila podvod, 

který jim před mnoha lety sebral 

matku. Boj o nápravu ale není tak 

jednoduchý, jak by se na první pohled 

mohlo zdát. 

Fobos, 399 Kč, již vyšlo

POKUD CHCE JOSIE QUINNOVÁ 

ZACHRÁNIT DALŠÍ ŽIVOTY, MUSÍ ROZLUŠTIT, 

KDO SKRÝVÁ TEMNÉ TAJEMSTVÍ 

Nový případ detektiva Josie Quinnové od bestsellerové autorky Lisy Reganové 

Šestý díl ze série s detektivem Josií Quinnovou s názvem 

Tichý pláč přináší Josii a jejímu týmu další nelehkou 

výzvu. Z parku zmizelo sedmileté děvčátko. 

Přestože si všichni myslí, že se holčička jenom někam 

zatoulala, Josie má nepříjemný pocit, že pravda bude 

složitější a daleko hrůznější. Když se potvrdí, že jde 

o únos, má Josie další tušení – že rodiče neříkají detektivům 

celou pravdu… 

Pokud chce Josie Quinnová zachránit další lidské životy, 

musí rozluštit, kdo skrývá temné tajemství. Zvládne 

rozehnat mlhu lží včas? 

Malá Lucy odběhla 

a hrát si už nemohla. 

Setkáš se s ní, když si počkáš. 

Jdi domů, nesmíš se na nic ptát. 

Zvedni telefon pokaždé, když zazvoní, 

jinak tě Lucy už nikdy nespatří.

text: Michaela Kováříková 

16 

PROMOTION 

Výborné thrillery, 

které stojí za to číst 

Pacient 

Ptáte se: „Jak daleko dokáže člověk 

zajít, aby zachránil toho, koho na světě 

nejvíc miluje?“ 

Vendeta, 399 Kč, 

vychází 22. března 

řovat? A co všechno lze pro záchranu 

nejmilovanější bytosti udělat během 

pouhých šedesáti tří hodin? Na tyto 

otázky najdete odpovědi v napínavém 

thrilleru. 

„Sophiinu volbu“ ve svém příběhu rozehrává 

španělský spisovatel Juan Gómez- 

-Jurado. Ten se rozhodl děj zasadit do 

nejvyšších pater americké politiky. Tahle 

třiašedesátihodinová jízda má za následek 

to, že děj rychle ubíhá a postupně 

graduje až do překvapivého konce. Juan 

Gómez-Jurado svým vypravěčským talentem 

dokázal zaujmout miliony čtenářů 

na celém světě. Jistojistě zaujme i vás. 

Její poslední výdech 

Na druhé straně stojí americký spisovatel 

Robert Dugoni, který se českým 

čtenářům představil prvním dílem série 

o Tracy Crosswhiteové – Hrob mé sestry. 

Tracy Crosswhiteová dvacet let zpochybňovala 

fakta o zmizení své sestry Sáry 

a soud s údajným vrahem. Nevěřila, že 

již dříve usvědčený násilník, na něhož 

padla vina za Sářinu vraždu, je skutečný 

pachatel. Tracy se nebála postavit 

zlu tváří v tvář a vyřešit starý případ, aby 

Vendeta, 399 Kč, již vyšlo 

Hlavní postava renomovaného chirurga, 

David Evans, si bude muset tuto otázku 

položit. Stojí totiž před těžkým rozhodnutím. 

Nachází se uprostřed důležité 

operace a jeho pacientem není nikdo 

jiný než prezident Spojených států amerických. 

Pokud bude operace úspěšná, 

bude to znamenat smrt malé dcerky 

Julie, jež byla unesena nebezpečným 

psychopatem. Ten ji drží na neznámém 

místě a jestli David nebude spolupracovat, 

zabije ji. Jelikož je David pod únoscovým 

dohledem, nesmí informovat ani 

policii a spolehnout se může jen sám 

na sebe a jedinou osobu v okolí. Kdo 

je tajemná osoba? Může jí David důvědosáhla 

spravedlnosti a potrestala vraha 

své sestry. Kniha se v zahraničí stala bestsellerem 

New York Times i Wall Street 

Journal a byla číslem jedna na Amazonu. 

Tentokrát Robert Dugoni přichází s druhým 

dílem série s názvem Její poslední 

výdech. A opět zapojuje do příběhu 

známou vyšetřovatelku. 

Tracy se po senzačním obnoveném procesu 

nakonec vrátila k policii, sestřin vrah 

je potrestán. Vše je, jak má být. Anebo 

snad ne? Nyní je na scéně sériový vrah 

známý jako Kovboj. Ten zabíjí mladé ženy 

v levných motelech v severním Seattlu 

a poté, co jeden stalker zanechá policistce 

vzkaz, že vrah by se mohl zaměřit na 

ni, je Tracy vtažena do případu a musí 

vraha odhalit dřív, než se sama stane 

obětí jeho krvavých činů. Jelikož stop 

je málo a oběti přibývají, Tracy spatřuje 

podobnost v deset let starém vyšetřování 

vraždy, které by ostatní nejraději nechali 

uzavřené. 

Hlavní hrdinka je vtažena do vyšetřování, 

které hrozí ukončením její kariéry, ne-li 


i života. Žádná dívka není v bezpečí, nebo 

snad ano? Dokáže Tracy nakonec případ 

vyřešit a uchrání sama sebe před děsivým 

vrahem, jenž ji ohrožuje? 

Autor celý příběh zasadil do Seattlu, kombinuje 

zde realistické vyprávění o policejním 

postupu a kultuře, jazyku advokátů 

a o tom, jak funguje soudní systém. Díky 

tomu je kniha uvěřitelnější.

www.epocha.cz Nakladatelství Epocha Nakladatelství Epocha

18 

ROZHOVOR 

Šťastné konce 

mi nepřijdou 

uvěřitelné 

text: Martina Vlčková 

foto: archiv Euromedia 

Její knížky jsou poetické i syrové a zápletky velmi 

originální, což dokazuje nejenom zájem čtenářů, ale 

i Cena Jiřího Marka za nejlepší detektivku, kterou získala 

za prvotinu s názvem Stvůra. Teď nejmladší držitelka 

tohoto ocenění, teprve šestadvacetiletá Kristýna Trpková, 

přichází s dalším mrazivým příběhem. 

Vaše nová detektivka se odehrává ve 

městě, kde skutečně žijete a kam jste 

umístila už dvě ze svých detektivek. 

Proč jste si vybrala právě tohle místo? 

Možná vás to překvapí, ale nebyl v tom 

žádný kalkul ani nic podobného, šlo 

čistě o pohodlí, někdo by možná řekl 

o lenost. Když jsem začínala psát Stvůru, 

neměla jsem nejmenší ponětí o tom, 

jak to chodí u policie nebo na soudním 

lékařství. Zjišťování všech těchto 

informací mi dávalo samo o sobě zabrat, 

jelikož jsem v té době neměla nikoho, 

s kým bych se mohla poradit. Možnost 

psát o prostředí, které důvěrně znám, 

mi tím pádem neskutečně ulevilo, a to 

hlavně v tom, že jsem se nemusela tolik 

hlídat a pátrat po faktech, jako bych to 

musela dělat u místa, které tak dobře 

neznám. No a to, že se pak ve třetím 

díle kriminalisté do Holic vrátí, byla spíš 

taková nostalgie – všechno to skončí 

tam, kde to tenkrát začalo. 

Hlavní postavou je komisařka Laura 

Linhartová. Jak byste ji popsala čtenářům, 

kteří s ní zatím neměli tu čest? 

Laura je cílevědomá, paličatá, naprosto 

pohlcená svou prací, kvůli které jí 

nezbývá prakticky žádný prostor pro 

osobní život. Její případy jsou pro ni 

prioritou – jakmile se do nějakého 

zakousne, nepustí, dokud nezjistí 

pravdu. Je spíše zamlklá, samotářská. 

Díky své povaze nemá mnoho přátel, 

kolegové ji nemusí, jelikož ji nechápou, 

nicméně ji respektují pro její výborné 

vyšetřovatelské schopnosti. Co vím, 

moji čtenáři se do ní buď zamilují, nebo 

ji nemůžou od první chvíle vystát, nic 

mezitím. 

Vytvořila jste charakter, který se 

nemusí zamlouvat úplně všem. Co vás 

k tomu vedlo? 

Přišlo mi to fajn. Je na tom vidět, že ta 

postava je i přes všechny svoje vyšetřovatelské 

schopnosti a zápal taky pořád 

jenom člověk. Lauře lidé občas vyčítají, 

že je hodně emotivní, impulsivní, 

někdy zbrklá, občas chybuje. Nicméně 

to k tomu patří, a kdyby taková 

nebyla, nebylo by o čem psát a série by 

nevznikla. Lidé ji nemusí mít rádi. Za 

mě stačí, když postava dokáže v lidech 

vyvolat emoce – a je úplně jedno, jestli 

jsou ty emoce pozitivní nebo negativní, 

hlavně že tam jsou. Je to vždy dobré 

znamení, že se čtenáře povedlo knihou 

nějakým způsobem „zasáhnout“. 

Jakých témat se tentokrát dotýkáte? 

Ve Vetřelci dojde k vraždě mladé rodiny 

s malým dítětem, a ačkoli vše nasvědčovalo 

tomu, že si mladí manželé žili jako 

v pohádce, realita ani zdaleka nebyla tak 

růžová. Byli to lidé více tváří, s tajemstvími 

tak temnými, že jim všem mohli 

zničit životy a s velikou pravděpodobností 

stály za jejich smrtí. To se v dnešní 

době sociálních sítí děje poměrně často 

– lidé mají o ostatních ve svém okolí 

kolikrát zkreslené představy, ačkoli ve 

skutečnosti nic nemusí být tak, jak se na 

první pohled zdá… Také mohu prozradit, 

že oproti Vesnici se bude většina děje 

točit kolem případu. Vedlejší linka mezi 

hlavními postavami je zde upozaděná, 

ale čtenáři se rozhodně nemusí bát – 

jelikož se jedná o závěrečný díl série, 

určitě se to, jak to s jejich oblíbenými 

hrdiny dopadne, dozvědí. 

Je o vás známo, že nemáte ráda happyendy 

a preferujete spíše ponuřejší, 

surové konce. Proč tomu tak je? 

Mně ty šťastné konce nepřijdou uvěřitelné, 

a ne do každé knihy se hodí. 

A nejde jen o ně. Totéž platí i o takových 

těch upovídaných koncích, které jsou 

pro dnešní detektivky typické, a kde 

v závěru vypravěč nebo dokonce sám 

pachatel vysvětlí všechno do posledního 

puntíku. To mě rušilo už jako čtenáře. 

Pravdou je, že se nikdy nedozvíte 

úplnou pravdu, spousta otázek zůstává 

nezodpovězena a vy musíte žít s tím, že 

se odpovědi nikdy nedozvíte, ať už jste 

v pozici obětí, pozůstalých, nebo samot-

ných kriminalistů. S tím mám bohužel 

osobní zkušenost. Dalším důvodem, 

proč jsem se rozhodla u svých knih pro 

ne úplně uzavřené, a ne úplně šťastné 

konce, je to, že podle mě jako společnost 

potřebujeme v tomto ohledu 

trochu spadnout na zem. Ty happyendy 

jsou téměř všude, zvykli jsme si na ně 

a někdy pak máme pocit, že to v životě 

funguje tak jako ve filmech nebo právě 

v některých sluníčkových knížkách. 

Máme zkreslené představy, a jakmile 

kolikrát nejde něco podle našich představ, 

hned se hroutíme. Takže podle 

mě je fajn čas od času napsat něco 

smutného, nastavit to pomyslné zrcadlo 

a připomenout nám, že ne všechno 

musí dopadnout dobře. A že je to 

v pořádku, protože tak to prostě chodí. 

Co vás vlastně přivedlo ke knihám 

založeným na zločinu? 

Odmala jsem nic jiného než krimi 

nečetla – vyrůstala jsem na dětských 

detektivkách Enid Blytonové a Thomase 

Breziny, načež jsem s blížící se 

pubertou plynule přesedlala na edici 

Stopy hrůzy. Bavilo mě to tajemno 

a možnost si otestovat vlastní „vyšetřovatelské 

schopnosti“. Ten pocit, když 

se na konci ukázalo, že jsem pachatele 

odhadla dobře, byl super. Jiné knihy 

jako třeba dívčí romány mi vůbec 

nic neříkaly, a to se doteď nezměnilo. 

Tudíž je logické, že jsem se i jako autor 

rozhodla právě pro krimi a thriller. Mám 

za to, že člověk by měl psát to, co by 

jeho samotného jako čtenáře bavilo 

číst. Jinak by to nefungovalo. Osobně 

si vůbec nedovedu představit, jak by 

to u mě dopadlo, kdybych se rozhodla 

napsat třeba romantickou komedii. To 

prostě musí dělat lidi, které to naplňuje, 

a mají pro to ty správné předpoklady. 

Myslím, že v mém podání by taková 

kniha nebyla dobrá. 

vlastního není v podstatě žádná práce. 

Odpočinu si u toho. 

Jak jde láska ke knížkám dohromady 

s rodinným životem a péčí o tři děti? 

Jde to, ale dře to – asi tak. Není to 

lehké, je to hodně o kompromisech, 

i ve vztahu. Někdy je toho stresu na mě 

tolik, že mám chuť s tím praštit, ale pak 

se to zase přežene. Já začínala psát, 

když děti byly jen dvě, navíc malinké, 

hodně spaly. Teď když jsou tři, už velké 

a nespí, je to podstatně náročnější, 

a zpočátku mi docela dělalo problémy 

smířit se s tím, že to tempo už teď 

nebude takové jako dřív. To jsem psala 

knihu za tři měsíce, teď je to tak toho 

půl roku. A to ještě za podmínek, kdy 

na psaní padá veškerý volný čas, který 

mám bez dětí. Žádné výlety, žádné 

večeře, kafíčka… To opravdu svátečně. 

S takhle početnou rodinou člověk 

vážně pendluje jen mezi dětmi a tou 

prací. 

A jaká knížka vám právě teď leží na 

nočním stolku? 

Na mém stolku už dlouho žádná kniha 

neleží a ležet nebude, bohužel. Na čtení 

není čas ani mozková kapacita. Jsem 

asi divná, ale já to při tomhle druhu 

práce opravdu nezvládám. Ale před 

Vánoci jsem si dala od psaní pauzu, a to 

jsem stihla přečíst Syndrom neklidných 

duší od Nicole Škorpilové. To bylo moc 

fajn čtení. Jinak jsem vždycky měla 

moc ráda Deona Meyera a Monse 

Kallentofta. 

Kristýna Trpková (* 1996) 

Spisovatelka a redaktorka. Vystudovala 

Gymnázium Dr. Emila Holuba 

v Holicích. Po maturitě pracovala 

jako administrativní pracovnice 

a disponentka zákaznického servisu, 

poté nastoupila na mateřskou 

dovolenou. Před narozením třetího 

dítěte se začala věnovat psaní. Na 

kontě má detektivky: Stvůra (Cena 

Jiřího Marka pro nejlepší detektivní 

knihu roku 2021) a Vesnice. Tento 

měsíc jí v nakladatelství Kalibr 

vychází novinka s názvem Vetřelec. 

Kromě psaní se věnuje i redigování 

překladové literatury. 


19 

Kromě psaní detektivek se věnujete 

i redigování překladové literatury. Co 

přesně vás na tom baví? 

Bez obalu přiznávám, že zpočátku 

jsem v tom neviděla nic jiného než 

fajn přivýdělek. To, že mě to baví, jsem 

vlastně zjistila až o pár měsíců později, 

když jsem si uvědomila, že je to od toho 

mého psaní vlastně super relax. Pořád 

pracuju s knihami, které miluju, ale 

nemusím do toho dávat nic ze sebe. 

Jen češu výtvor někoho jiného, a to prostě 

ve srovnání se snahou vytvářet něco

text: Mirka Karásková 

foto: archiv nakladatelství Epocha 

20 

ROZHOVOR 

Fantasy je přístav, do 

kterého se vždy budu 

s radostí vracet 

Říká autorka fantasy Michaela Merglová, která si své 

čtenáře získala už svou první knihou trilogie Píseň 

oceli. Teď sérii završila napínavým finále v Písni války 

a v rozhovoru se rozpovídala, například proč svým hrdinům 

(a také čtenářům) přichystala právě takový konec, jakého 

jsme se dočkali, nebo jaký další žánr by si chtěla vyzkoušet. 

nastaveným zrcadlem. V žánrové literatuře 

se hrdinové často oklepou i z těch 

nejstrašnějších okamžiků celkem rychle, 

ale pro mě je zajímavé sledovat nejen 

jak se postavy zachovají ve stresových 

situacích, ale i jak se to na nich později 

podepíše. 

Tvé světy jsou velkolepé. Promýšlíš 

si je dlouho dopředu a vypracováváš 

jejich podobu a fungování do detailu, 

nebo to prostě plyne s příběhem? 

První dva díly se nesly v odlehčeném 

duchu, a pak přišel ponurý, třetí a detaily mi vyplývají při psaní. Kdysi 

Obvykle mám vymyšlený rámec světa 

díl. Měla jsi podobný záměr už od 

jsem dostala od kamaráda-spisovatele 

začátku, nebo tě v průběhu psaní 

radu, že jádro dobrého příběhu dokáže 

něco ovlivnilo? 

fungovat kdekoli, ať už ve vesmíru, v lese 

Příběh spěl k temnějším tématům od nebo na panelovém sídlišti. Snažím se 

začátku. Trochu s nadsázkou o trilogii tedy vždy začínat od postav, jejich motivací 

a plánované cesty. Vše ostatní pak 

říkám, že je rozdělená na dětství, dospívání 

a dospělost – první kniha je hravá přijde samo. 

a bezstarostná, ve druhé už hrdinové 

zažívají určitá úskalí a třetí jim klade Víme, že v letošním roce chystáš 

na bedra plnou zodpovědnost za svá i novinku mimo svět fantasy, s níž 

rozhodnutí a životy, ale i životy jiných jsi byla autorsky spojena asi nejvíc. 

lidí. Myslím, že je celkem přirozené, že Mohla bys nás trochu navnadit? 

se hrdinové vyvíjejí a překážky v jejich Je to sci-fi detektivka, ke které jsem 

cestě ztěžují – kdyby byly knihy pořád ve si odskočila ještě před psaním Písně 

stejném duchu, čtenáři by se určitě brzy války. Hlavní hrdinka žije ve futuristické 

začali nudit. 

Metropoli Evropa v alternativní budoucnosti, 

v níž existují lidé se zvláštními 

Minangarovi jsi v posledním díle 

schopnostmi. Jednoho dne se nešťastnou 

náhodou připlete do cesty zabi- 

docela naložila. Myslíš, že si to zasloužiljákům, 

kteří se neštítí ničeho, a aby 

Myslím, že život občas lidem naloží věci, přežila, musí odhalit tajemství zmizelé 

které si nezaslouží, a literatura je pak jen dívky, kterou to celé začalo. 

Epocha, 425 Kč, již vyšlo 

Jaký literární žánr tě v útrobách autorské 

duše láká vedle fantasy nejvíc? 

A nevylučuješ, že jednou by ses do 

toho třeba mohla pustit? 

Mám ráda žánrovou literaturu jako celek, 

takže bych se do budoucna chtěla věnovat 

i dalším subžánrům jako sci-fi nebo 

magický realismus. Fantasy je nicméně 

přístav, do kterého se vždy budu s radostí 

vracet. 

Tvá fantasy série Píseň zaznamenala 

mnoho literárních úspěchů. V roce 

2019 ji časopis Pevnost vyhlásil za 

nejlepší domácí fantasy daného roku, 

za rok 2022 ji stejný magazín vyjmenoval 

dokonce mezi TOP 10 nejlepšími 

tituly fantastiky, včetně překladových 

titulů. Chápeš to jako svůj závazek vůči 

čtenářům a rodí se ti v hlavě už nějaká 

další série? 

Mám několik menších rozpracovaných 

projektů, na které se letos těším. Zjara by 

měla vyjít povídka ve sborníku od editorů 

Lukáše Vavrečky a Kristýny Sněgoňové 

a přispěla jsem i do antologie ze světa 

lovců monster Larryho Correia, kterou 

sestavovali Martin Fajkus a Jakub Mařík. 

Co se týče románové tvorby, mám něco 

rozepsáno, ale víc asi raději neřeknu. 

Nerada mluvím o nedokončených 

projektech, mají totiž tendenci se pak 

najednou zašmodrchat.

Rodičům a dětem 

Jak pečovat o děti, 

o něž současně pečují 

digitální technologie? 

Nechutné a neuvěřitelně 

vtipné dějiny lidského těla 

pro zvídavé děti od 8 let 

Cestovatelům 

Ďábel, který na 

motorce objel svět. 

Hrdina televizního seriálu 

Po jedné stopě. 

To je Igor Brezovar. 

S průvodkyní po fascinující 

zemi plné kontrastů. 

Barvitý cestopis 

íránistky a arabistky 

Lenky Hrabalové 

Romantičkám 

Dobrodružná romance od 

autorek bestsellerových 

erotických sérií 

Božský a Vášnivý. 

Přijela na Kubu splnit přání 

své babičky – aby odhalila 

rodinné tajemství skryté 

od Castrovy revoluce…


foto: archiv Kristýny Sládečkové 

22 

ROZHOVOR 

Myšlenka Smrkové Tišiny 

vznikla na vandru Šumavou 

Kristýna Sládečková je autorka tří knížek a zakladatelka 

literárního portálu Knihomam, který sdružuje amatérské 

spisovatele. Svou třetí knihu s názvem Smrková Tišina zařadila 

do dějiště Šumavy. Tu, jak sama uvádí v rozhovoru, má velice 

ráda a byla jí inspirací pro novou knihu. 

Kristýno, jste redaktorka, copywriterka 

a spisovatelka. Mimo 

jiné se věnujete literárnímu klubu 

Knihomam. Jakým způsobem relaxujete 

ve svém volném čase a co vás na 

vaší práci baví? 

Baví mě povídat si s lidmi, hledat 

příběhy, které za nimi stojí. Jsem ráda, 

že kolem sebe mám úplně různorodé 

osobnosti a nejsem zavřená v jedné 

sociální bublině. Nejradši relaxuju 

v přírodě, na procházky do lesa chodím 

skoro pořád, a když je pěkně, tak 

popadnu batoh a vyrážím na vandr 

s manželem či s přáteli na více dní. 

A jinak samozřejmě ráda čtu, v každé 

volné chvilce. 

Založila jste literární portál Knihomam 

sdružující amatérské autory, kteří 

píšou do šuplíku. Co bylo tím prvním 

impulsem pro založení tohoto 

portálu? 

Těch impulsů bylo víc. Kamarád si stěžoval, 

že už ho nebaví číst pořád zprávy, 

že by si radši ráno četl v mobilu povídky. 


Jiná kamarádka zase psala poezii 

a chtěla, aby ji někdo četl, ale ona mohla 

zůstat neviditelná. A já jsem historicky 

zkoušela vydávat různé časopisy s příběhy. 

Tak se Knihomam zrodil. 

Právě vám vychází nová kniha 

s názvem Smrková Tišina. Děj se 

odehrává na Šumavě a sledujeme 

v něm partu mladých lidí, kteří se 

vydali strávit dovolenou v šumavských 

lesích. O knize můžeme prozradit, 

že se jeden z party ztratí neznámo 

kam. Můžeme se těšit na pořádnou 

zápletku? 

Přiznám se, že když jsem knihu psala, 

tak jsem se pak sama v noci bála jít na 

záchod, když jsme spali na nouzových 

nocovištích. Takže věřím, že zápletka 

se vydařila, stejně tak jako atmosféra 

Šumavy, hlubokých lesů, lišejníků. 

Snažila jsem se, aby kniha byla napínavá, 

ale zároveň z ní sálala i dovolenková 

pohoda. Tak doufám, že se mi to 

povedlo sladit. 

Kniha se věnuje tématům jako je cestování, 

kempování, sociální vztahy… 

Příběh jste navíc zasadila do prostředí 

Šumavy. Co pro vás tato oblast znamená? 

A máte zde nějaké oblíbené 

místo? 

Šumava mě fascinuje odjakživa. Když 

jsem byla malá, jezdívali jsme pravidelně 

na chalupu v Pošumaví, do 

malebné vesničky, kde nechyběl kravín, 

louky a samozřejmě ty hluboké lesy, ve 

kterých to šumí, vrže, voní mechem, 

borůvčím a houbami… Odtamtud jsme 

jezdili na výlety, takže Šumavu mám 

prochozenou skrz naskrz. Oblíbených 

míst mám hned několik, kromě malebných 

vesniček v Pošumaví je to určitě 

Kristýna Muszyński 

Sládečková 

Založila literární portál Knihomam, 

který byl v roce 2019 

navržen na Magnesii Literu. Je 

autorkou pohádky O jezerní víle 

Elišce a humorného vesmírného 

sci-fi Mexabo, které vydala pod 

dívčím jménem Sládečková. 

S knihou Smrková Tišina se tak 

pouští do dalšího žánru, tentokrát 

detektivního příběhu. 

okolí Bučiny a jádro národního parku, 

o kterém tak nádherně psal můj oblíbený 

spisovatel Karel Klostermann. 

V jednom rozhovoru jste uvedla, že 

se při psaní necháváte inspirovat 

vlastními sny. Dalo by se říct, že je 

i Smrková Tišina snové téma převedené 

na papír? 

Částečně ano, ale zdaleka ne tolik jako 

u knihy Mexabo, kde většina příběhu 

opravdu pochází ze snu, který se mi 

zdál… Myšlenka Smrkové Tišiny vznikla 

na vandru Šumavou, kam jsem vzala 

svého dnes již manžela, abych ho s milovanou 

krajinou seznámila. Spali jsme po 

nouzových nocovištích, kde se mi začal 

příběh v hlavě skládat. Je protkaný jak 

sny, tak reálnými historkami. A i když 

Smrková Tišina sama o sobě je místo fiktivní, 

je posazené do naprosto reálného 

prostředí Šumavy. 

Co byste poradila začínajícím 

autorům? 

Pište si deník. To je to nejlepší cvičení, 

jak se naučit popisovat věci, dialogy, 

myšlenky. Nikdy ho pak ale nečtěte 

zpětně, protože je to šílená nuda a člověk 

je vlastně zklamaný, že popsal tolik stran 

a nic z toho. O to líp se ale pak příběh 

přibarvuje, když na něm pracujete.


foto: archiv Ireny Pilouškové 

24 

ROZHOVOR 

O domácím násilí 

je potřeba hovořit. 

O tom psychickém 

zvlášť. 

Kontrast, 399 Kč, již vyšlo 

Irena Piloušková je autorkou 

dvou knížek pro mládež, které 

napsala poměrně v mladém 

věku. Ve své první knize 

Hvězdy s nadějí se věnovala 

mentální anorexii, v druhé 

knize Jeho královna vyprávěla 

o kyberšikaně. Nyní jí vychází 

třetí kniha s názvem Buď hodná 

a opět se věnuje závažnému 

tématu, o kterém je potřeba 

mluvit – o domácím násilí. 

Irena Piloušková (* 1993) 

Po dokončení bakalářského studia 

sociologicko-ekonomických studií 

navázala magisterským studiem 

sociologie, ve kterém se zaměřovala 

na sociální patologie a kriminologii. 

V současnosti pracuje 

jako scenáristka, dramaturgyně, 

režisérka a (šéf)redaktorka. První 

knihu začala psát v patnácti 

letech, vydala ji o čtyři roky později. 

Buď hodná je jejím třetím 

počinem. 

Svou spisovatelskou kariéru jste zahájila 

již v patnácti letech. Vzpomenete 

si na své první dojmy? 

Už jako malá holka jsem si psala mikropříběhy 

do sešitků a měla jsem pocit, 

že mám hotové knihy. Moje maminka 

je trpělivě všechny přelouskala a za toto 

odhodlání jí velmi děkuji. V patnácti 

letech jsem nečekala, že se dokážu 

dopracovat ke skutečné knize. Tehdy 

jsem se bála představy, že si to někdo 

přečte. Hotovou knihu jsem nechala 

i nějakou dobu v pomyslném šuplíku. 

Až po přímluvě kamarádky jsem knihu 

nabídla nakladatelství. A nikomu jsem 

o tom neřekla, dokud ji nepřijali. Když se 

tak stalo, bylo to pro mě neuvěřitelné! 

První kniha popisuje příběh dívky 

bojující s mentální anorexií. Druhá 

kniha vypráví o kyberšikaně. Nyní vám 

vychází psychologický román s přesahem 

do thrilleru, který se věnuje 

psychickému týrání. Čerpala jste 

z kazuistik při svém studiu sociologie, 

konkrétně předmětů sociální patologie 

a kriminologie? 

Sociální patologie a kriminologie jsou 

témata mně velmi blízká. Věnovala 

jsem se jim na vysoké škole i amatérsky 

předtím. Některé zdroje tvrdí, že se 

s domácím násilím v nějaké formě za 

život setká každá třetí žena. 

Kniha Buď hodná je beletrie, nejedná 

se o odbornou literaturu, pokud se 

budeme bavit například o tom (psychickém) 

domácím násilí, často se odborníci 

v praxi setkávají se shodnými znaky, jako 

třeba: izolace oběti od sociálních vazeb, 

různé formy manipulace, zastrašování, 

gaslightingu, pocity viny… Zároveň se 

v takových vztazích vyskytují i klidné 

fáze, kdy se oběť cítí, že je ve vztahu 

všechno v pořádku. Snažila jsem se do 

příběhu vložit to, co považuji za pod- 

statné – přiblížit čtenáři některé vzorce 

přirozeným způsobem. 

Motto knihy zní: Existuje lepší důvod 

k odchodu než patologická potřeba 

zůstat? Heslo, které naznačuje, že 

na nás na čtyři sta stranách vašeho 

románu čeká bolestné téma toxických 

vztahů, neschopnosti odejít od manipulátora 

nebo manipulátorky. Řekla 

bych, že je to v dnešní době pořád 

ještě trochu tabu, nemyslíte? 

Oběť často bývá stigmatizována a sekundárně 

a terciárně viktimizována právě 

v procesu ukončení vztahu a po něm. 

Pokud se potkáme s obětí jakéhokoli 

násilného trestného činu, který se 

dostane k vyšetřování a před soud, musí 

oběť o svém traumatu hovořit. Vracet se 

do role, prožít ji znovu. Zároveň ji posluchači 

vnímají jako oběť. 

Nelze v žádném případě říct, že každá 

oběť reaguje stejně, ani okolí a okolnosti 

nejsou stejné. Nicméně pro ně je velmi 

často právě ona sekundární viktimizace 

velkým strašákem. Trápí je otázky jako: 

Co když mi nikdo neuvěří? U muže může 

být tento strach posilněn i tím, že může 

cítit, že je pro něj přiznání strachu z partnera 

či partnerky degradující. O domácím 

násilí je potřeba hovořit. O tom 

psychickém zvlášť. Nejhůře se dokazuje. 

Nejsou tam žádné modřiny ani šrámy. 

Kdo všechno by si měl knihu přečíst? 

Z mého pohledu je kniha určena všem 

dospělým generacím bez ohledu na 

gender. Snad si v tom své najdou milovníci 

thrillerů. Věřím, že by se kniha mohla 

líbit těm, kdo rádi zabrouzdají do doby 

několika desítek let zpátky a zajímá je 

běžný život před revolucí, během ní i po 

ní. Knihu bych doporučila i romantickým 

duším a čtenářům, kteří se rádi porýpou 

v psychice.

j a K ub Šponer 

Ekstase 

Jediná jistota je Ona. Ta, se kterou vede 

neustálý dialog. Ta, k níž se sbíhají všechny 

jeho myšlenky. Ta, kterou miluje. Co se s ní 

stalo? A jaký je jejich společný příběh? Český 

debut upomene na filmová díla jako Věčný svit 

neposkvrněné mysli či Vianův román Pěna dní. 

Vojtěch Matocha 

Karel o soha 

Prašina: Křídový 

panáček #7 

Vrcholí komiksová série, která se stala senzací 

roku 2022. Na Prašině řádí tajemný žhář a na 

ohořelých stěnách se objevuje podivný symbol. 

Dávná tma prohrává svůj boj se světlem, jenže co 

když na sebe tma dokáže vzít lidskou podobu? 

t o M á Š Forró 

Zlatá horečka 

Kdysi nejbohatší stát Latinské Ameriky s obrovskými 

zásobami ropy, dnes rozvrácená země, kde vládne 

hlad, násilí a chaos. Slovenský novinář Tomáš Forró 

přináší svědectví o tom, jak se dystopie, kterou 

známe z filmů a knih, stává realitou Venezuely.

text: Joachim Dvořák 

foto: Tereza Červinková 

26 

ROZHOVOR 

Stříbrný kouzelník 

Ve vlaku mezi Prahou 

a Berlínem jsme si povídali 

s Jindřichem Mannem 

o jeho novém románu. 

Jednou z ústředních postav vašeho 

románu Stříbrný kouzelník je herec 

Zahradník. Výstředně elegantní jako 

Oldřich Nový, pokud by si zkazil charakter… 

Kdo vás inspiroval? 

Oldřich Nový by tu vymyšlenou figuru 

stříbrného kouzelníka z vymyšleného 

filmu Stříbrný kouzelník zahrál jistě nejlépe, 

byla by mu ušitá na tělo a možná 

by zastínila i Kristiána. Zároveň jsem se 

musel bránit, abych na něho nemyslel 

příliš, protože Oldřich Nový nebyl a není 

ani trochu postavou Reného Zahradníka 

z románu. Nechci, aby ho s ní někdo 

spojoval. René měl možná stejné nadání 

a šarm, ale u něho to je kočičí zlato. 

Oldřich si stál rovně za svým, mimo 

jiné tak, že se nechtěl za protektorátu 

rozvést se svojí židovskou manželkou 

a sám nakonec skončil v nápravném 

nařízení pro takové zatvrzelce. Inspirací 

mi byl mix příběhů a charakterů, epizod 

a dramat různých prvorepublikových filmových 

hvězd z kulis nádherných barů 

a rozlehlých salónů s krbem. Bylo jedno, 

zda se na střeše Barrandova zrovna 

třepotala vlajka s hákovým křížem nebo 

ta rudá se srpem a kladivem. 

Měl jste chuť se při psaní vypořádat 

i s reálnými lidmi, kteří vám v životě 

zkřížili cestu? 

Pokud tomu slovu mám rozumět ve 

smyslu někomu vytesat negativní 

pomník, tak to ne. Nebo myslíte, vyrovnat 

se „psací terapií“ s nějakým konkrétním 

člověkem a situací? Možná to byla 

trochu podvědomá pohnutka, ale jestli, 

tak zmizela. Příběh na ni neměl čas. On 

tam nikdo není kopií skutečnosti, každá 

z postav – ale i událost – je kombinací 

několika různých kopií a variant skutečnosti, 

které se třeba neodehrály tak, 

jak píšu, ale určitě mohly. Příběh, který 

vyprávím je fabulace, krajina, v níž se 

odehrává, je mé svědectví o té krajině. 

Jednotlivé obrazy a postavy se 

dokonale propojují. Věděl jste už na 

začátku, jak vše dopadne? 

Díky za kompliment. Věděl i nevěděl. 

Věděl jsem, že to dopadne tak, jak to 

teď dopadlo. Nepsal jsem bez předchozí 

úvahy, měl jsem jakýsi bodový „scénosled“, 

jenže ten se neustále měnil, 

s tím jak přibývaly epizody v jednotlivých 

etapách. Pro stejný konec existovaly 

různé předehry a možné dohry. 

A všechny ty varianty příběh jaksi samovolně 

přebíral a sám si pak pro sebe 

i ty odpovídající vybral. Tedy, myslím si. 

Někdy jsem to byl i já, kdo to dělal. 

Labyrint, 445 Kč, již vyšlo 

Klíčová scéna románu Stříbrný kouzelník 

se odehrává v Západním Berlíně. 

Jak si ho pamatujete vy, když jste tam 

začátkem 70. let studoval na filmové 

akademii? 

Západní Berlín byla jediná opravdová 

německá metropole, s atributy, které 

Jindřich Mann (* 1948) 

Scenárista, režisér a spisovatel. 

Vyrůstal v Praze, v roce 1968 

emigroval s rodiči do Německa. 

Od roku 1989 žije střídavě mezi 

Prahou a Berlínem. Je synem 

Ludvíka Aškenazyho, jeho dědečkem 

byl Heinrich Mann a prastrýcem 

Thomas Mann. Vystudoval 

Filmovou a televizní akademii 

v Západním Berlíně. Za české 

vydání románu Poste restante 

získal v roce 2013 cenu E. E. Kische. 

Nový román Stříbrný kouzelník 

vychází v jeho domovském nakladatelství 

Labyrint. 

si člověk s takovým pojmem spojuje. 

V té době do něj přicházeli ti, kdo toužili 

studovat na velké Svobodné univerzitě, 

případně mladí muži, kteří se chtěli 

vyhnout povinné vojenské službě. Byla 

to trucovitá, neony žhnoucí enkláva 

antikomunismu, kapitalismu a svobody 

a zároveň po ulicích běhaly desetitisíce 

studentů, v rukách transparenty 

s Marxem a rudé vlajky. Bylo to jediné 

německé město, které žilo a řádilo od 

nevidím do nevidím a zároveň bylo 

mnohem chudší a otrhanější, než třeba 

Mnichov. Žít v Západním Berlíně vyžadovalo 

určité rozhodnutí, v čase i pro toho 

kdo se tam případně narodil. Dalo se 

tam celkem dobře plynout, jen to bylo 

spojeno se spoustou podivností, nepohodlností 

a příkořím. Jako cizinec z tehdejší 

východní Evropy, která byla kousíček 

vedle a přeci úplně jinde, cítil člověk 

občas lehké rozpaky, ne vždy všemu 

rozuměl, a ne se vším souhlasil.

HITY JARNÍ SEZÓNY 

od 23/3/ 2023 ve vašem knihkupectví 

Putinova válka 

Ukrajinská kronika zpravodajů ČT 

kolektiv autorů 

Ruská agrese proti Ukrajině prorostla životem všech, uvrhla Evropu 

do energetické krize a ekonomických potíží, ale většina lidí se k ní 

nestala netečnou. Nepochybně na tom mají zásluhu i ti, jejichž 

příběhy budete číst v této knize: váleční reportéři České televize 

David Borek, Václav Černohorský, Martin Jonáš, Michal Kubal, 

David Miřejovský, Andreas Papadopulos, Pavel Polák, Karel 

Rožánek, Jakub Szántó a Jan Šilhan. 

398 Kč 

Mexikopedie 2 

Abecedář mexické kultury 

Eva Kubátová 

Mexikopedická jízda ostřejší než chilli pokračuje! Ve 27 kapitolách 

druhého dílu navštívíme nejpodivnější městečko Mexika San Juan 

Chamula, kde mayští šamani diktují, jak se modlit v katolickém 

kostele, vydáme se do horské oblasti Huasteca Potosina, v jejímž 

nitru se ukrývá surrealistická betonová zahrada. Zadrnkáme na strunu 

hudebníků mariachis a prozradíme, jak tenhle mexický fenomén 

přišel ke svým českým kořenům. 

688 Kč 

Leo Berlin 

Případ pro komisaře Leo Wechslera 

Susanne Goga 

Berlín 1922. Detektiv inspektor Leo Wechsler má úkol vyřešit vraždu 

zázračného léčitele. Vyšetřování však stojí na mrtvém bodě 

a dochází k další vraždě. Mohou oba případy souviset? Pátrání 

vede do elegantních sídel, chudinských čtvrtí i kokainových doupat. 

A komplikuje ho kolega von Malchow, který se otevřeně hlásí 

k pravicově nacionalistickým názorům. 

339 Kč 

Funny Girl 

Nick Hornby 

U severní zdi 

Petra Klabouchová 

Román inspirovaný osudy politických vězeňkyň z padesátých let 

minulého století. Tajemný Muž s dírou v srdci si nese životem nezhojené 

jizvy na těle i na duši. Dávný zločin, který ho v dětství připravil 

o rodinu, nebyl nikdy potrestán. Všichni už zapomněli nebo se o to 

snaží. Až na něj. A čím víc se blíží jeho vlastní konec, tím naléhavěji 

vystupují na světlo příběhy dětských obětí komunistického režimu. 

449 Kč 

Hlavní postavou zábavného románu je krásná talentovaná Barbara 

Parkerová. Inspirovaná svým idolem, americkou herečkou Lucille 

Ballovou, se v šedesátých letech vydá do Londýna, kde se stane 

hvězdou v titulní roli seriálu Barbara (a Jim). Román o mládí 

a zralém věku, o slávě, společenských vrstvách a zákulisí showbyznysu 

nabízí úžasný portrét mladistvé nevázanosti a kreativity i doby, kdy 

mohlo vzkvétat obojí zároveň. 

399 Kč 

S prominutím řečeno 

Můj život mezi slavnými a mocnými 

Michael Žantovský 

Spisovatel, překladatel a diplomat Michael Žantovský ve své nové 

knize s okouzlující nadsázkou a vtipem líčí „nesmazatelné zážitky“ 

s významnými osobnostmi světového dění: od Václava Havla přes 

britskou královnu až po 14. tibetského dalajlámu. Díky tomu čtenář 

prožije znovu, i když trochu jinak, převratné dějinné události 

konce 20. století. 

497 Kč 

Nejvyšší karta 

Petra Hůlová 

Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou 

angažované autorky, zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: 

harcování se po besedách s novou knihou, viditelné stárnutí a s ním 

přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“. Ale především je tu dcera 

Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec 

proti ní vytáhne i kartu nejvyšší. 

298 Kč 

Život za život 

Maylis de Kerangalová 

Po ranním výletu na pláž má skupina mladých surfařů nehodu 

v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodina 

je postavena před těžkou volbu: pokud svolí k transplantaci orgánů, 

může skon jejich syna zachránit jiné životy. Autorka virtuózně uchopuje 

bohatý rejstřík témat – od lidských emocí přes mravní dilemata až 

po nové možnosti lékařství. 

328 Kč 

Devět křížů 

Roman Kulich 

Dvojpříběh spojující rodinný výlet s dávnou tragédií. Je víkend 

a rodina vyráží na výlet do zoo. Adam, Veronika a jejich dvě děti. 

Všichni by chtěli, aby byli taková správná, idylická rodinka. Ale takové 

existují jen v pohádkách. V autě panuje napětí, které se daří rozptýlit 

aspoň vyprávěním napínavého příběhu z dávné minulosti. 348 Kč 

Proč Alláh stvořil kalašnikov 

Reportérem z válek, mešit i bazarů 

Pavel Pawluscha Novotný 

Proč Alláh stvořil kalašnikov? Kdy se smějí Tálibánci, kam se vrací 

Ježíš a jak se stalo, že věřící židé s pěstěnými pejzy rozjeli byznys 

s americkým sexuálním symbolem Kim Kardashianovou? Pavel 

Novotný zvaný Pawluscha léta cestuje jako novinář na Blízký východ 

i do Asie. Vydejte se s ním do Egypta, pákistánského Péšávaru, 

Afghánistánu i Izraele. 

298 Kč 

skvělých knižních novinek

28 

ROZHOVOR 

Jsem zvyklý 

velet 

text: Jan David 

foto: Petr Zewlakk Vrabec 

Je dvojnásobná, než původně měla být. Kniha 

s názvem Kriegel – Voják a lékař komunismu 

má 608 stran a její rukopis byl ještě rozsáhlejší. 

„František Kriegel byl idealista, prosazoval 

komunismus jako systém, který umožní lidem lepší 

život,“ říká autor Martin Groman. Poznával tuto 

postavu minulého režimu dvacet let. 

MARTIN GROMAN (* 1976) 

Publicista píšící převážně 

o moderní české a československé 

historii a o problematice 

médií. Mimo jiné vydal v roce 2015 

životopis komunistického novináře 

Stanislava Budína a spolu 

s historikem Michalem Stehlíkem 

tvoří oblíbený podcast Přepište 

dějiny. Působí také ve Společnosti 

Ferdinanda Peroutky a porotě 

Ceny Františka Kriegla. 

František Kriegel byl v roce 1968 jediný 

politik, který v Moskvě nepodepsal souhlas 

s okupací Československa. O dvacet 

let dříve stál u vzniku Lidových milicí. 

Kdo byl komunistický poslanec, který se 

kdysi jako voják a lékař účastnil španělské 

občanské války, a za 2. světové války 

byl na několika frontách, mimo jiné 

i v Číně napadené Japonskem? Jeho 

rozhodnutí a postoje ho za minulého 

režimu opakovaně přiváděly spíše do 

problémů a izolace, hájil se, že je zvyklý 

velet. Patřil mezi první signatáře Charty 

77, velkou část života byl sledován 

a odposloucháván. 

Dá se zjednodušit, že František 

Kriegel, jeden z významných aktérů 

bývalého režimu, může být považován 

za hrdinu kvůli svému postoji 

v roce 1968, kdy jako jediný odmítl 

v Moskvě podepsat souhlas s okupací 

Československa, ale za padoucha kvůli 

roku 1948 a jeho podílu na vzniku 

Lidových milicí? 

Tyto dvě pozice, únor ´48 a srpen ´68, 

se tak často staví. Můžeme zvenku 

vnímat, jako by to bylo dobro a zlo. 

Uvnitř Kriegla to tak ale není. Pokud 

tedy neřekneme, že celý komunismus 

je zlo, a jakékoliv snahy o jeho reformu 

jsou nesmysl. Když vstoupíme dovnitř 

problému, dá se říct, že nastolení diktatury 

vedlo k dění v 50. letech a následná 

60. léta pak přinesla snahu o jakousi 

rehabilitaci celého reálného socialismu. 

Viděno zevnitř Kriegla v tom ale takový 

rozpor není. V obou případech pro něj 

jde stále o stejnou věc. A tou je prosazení 

komunismu jako představy systému, 

který umožní lepší život pro lidi. 

Opravdu tak tomu věřil? 

Měl velmi jednoduše idealistický pohled. 

Nebyl nějakým teoretikem komunismu, 

ani marxista-leninista, který by o tom 

psal sáhodlouhé statě. Ano, měl všechno 

načtené, byl to člověk přemýšlivý, bezesporu 

vzdělanec. Samotný komunismus 

– jak ostatně konstatoval i Václav Havel 

– mu ale zůstal synonymem pro spravedlivější 

svět. Z tohoto úhlu tomu jednou 

pomáháte na nohy s puškou v Lidových 

milicích, a věříte, že to je správná cesta. 

A potom v 60. letech... Víte, Kriegel v 60. 

letech nepoužíval tolik jako jiní pojmy 

typu reforma nebo reformní komunisté. 

Mluvil o renesanci komunismu, 

tedy o návratu k původnímu ideálu. 

Komunisté podle něj mají být idealisty, 

kteří nadchnou společnost pro svoji 

představu. Právě proto za nimi společ-

nost měla jít dobrovolně, a nikoliv pod 

perzekucí. Jak říkám, byl to idealista. 

Bavíme se spolu takřka ve dnech, kdy 

se v roce 1948 odehrál – komunistickou 

terminologií – Vítězný únor. Pro zemi 

přitom znamenal přechod k totalitě… 

Je náhoda, že kniha vyjde právě nyní? 

Je to náhoda, knížka se připravovala 

dlouhodobě, nepřipravovali jsme ji k žádnému 

výročí. 

Mluvíte v množném čísle, kdo všechno 

se za knihou skrývá? 

Jsem sice autor, ale myslel jsem tím konkrétně 

nakladatelství Paseka, které knihu 

vydává v koprodukci s Ústavem pro studium 

totalitních režimů. Samotné vydání 

knihy není jen věcí autora. S oblibou 

říkám – než lidé v nakladatelství udělali 

z mého textu knihu (smích). 

Má přes 600 stran. Věděl jste od 

začátku, do jak rozsáhlého projektu se 

pouštíte? 

Nevěděl, ale má to několik momentů. 

Původně jsme se s Ústavem pro studium 

totalitních režimů domlouvali na knížce 

polovičního rozsahu, kolem tří set stran. 

Krieglovi jsem se ale věnoval průběžně 

posledních dvacet let – od prvního 

zájmu, nastudování jeho archivu, setkávání 

s pamětníky. Materiálu jsem měl 

poměrně dost, nicméně kdyby nebylo 

covidu a lockdownů, myslím, že bych 

odevzdal tu třístovku (smích). Pomohlo 

mi, že jsem posbíral všechny materiály 

už před covidem, a pak už jsem mohl 

sedět doma a věnovat se psaní. Masa 

původního textu byla samozřejmě 

ještě mnohem větší, než jak vypadá její 

současná podoba. Požadavek ÚSTRu 

totiž zněl nikoliv na pouhou biografii, šlo 

o vsazení Kriegla do historického kontextu 

v různých etapách jeho života. 

V roce 2015 jste vydal životopis komunistického 

novináře Stanislava Budína, 

teď Františka Kriegla? Proč? 

Prvním impulzem bylo, když jsme se 

před více než dvaceti lety bavili s Pavlem 

Kosatíkem čistě teoreticky o tom, zda 

bychom nepodnítili vznik edice, které 

jsme pracovně říkali „Čeští demokraté 

– od Havlíčka k Havlovi“. Když nemáte 

nic v rukách, tak sníte naplno. Vymysleli 

jsme si edici padesáti knih, které by 

takto mohly vzniknout. Přiřazovali jsme 

k textům i případné autory. Byla to čistě 

teoretická debata, ale Pavel pak napsal 

několik knížek o českých myslitelích 

a intelektuálech. 

A Kriegel? 

Ten na mě nějak zbyl, protože jsme 

se bavili, jestli by mě to nelákalo. 

A je to zajímavá figura! Tak jsem se 

začal trochu pídit. Znal jsem se tehdy 

s Jiřím Rumlem, takže jsem šel k nim 

domů, poptat se. Věděl jsem, že měli 

s Kriegelem v posledních letech jeho 

života dost intenzivní kontakt. Pravda 

také je, že už za studia, při psaní bakalářské 

práce, jsem se věnoval období třetí 

republiky. Navštívil jsem tehdy jeho 

manželku Rivu Krieglovou. Byl jsem pro 

ni ale neznámý student, neměla ve mně 

důvěru, proč by mi svěřovala bůhvíjaké 

detaily ze života. 

Dozvěděl jste se něco? 

Popovídala si se mnou velmi nadšeně 

o své anabázi s Juliem Fučíkem. 

Nicméně jsem pochopil, že Rumlovi 

jsou klíčem k tomu, odkud se začít 

odvíjet. Povídání začalo slovy: „Ty se 

chceš ptát na Kriegla? To bys měl vědět, 

kdo byl Standa Budín.“ Až pak jsme se 

dostali ke Krieglovi. Když jsem si pak 

vybíral téma na svoji diplomovou a rigorózní 

práci, docentka Köpplová spráskla 

ruce s tím, že netušila, že někdo z naší 

generace ještě bude jméno Stanislava 

Budína znát. Na něm jsem si ale leccos 

osvětlil a odzkoušel, a když kolem roku 

2013 přišel Zdeněk Hazdra z ÚSTRu 

s poptávkou na text k vydání, tak jsme 

z toho udělali knížku. Zeptal se pak, 

co uděláme dál, a byl tam ten Kriegel. 

To byla zcela jiná výzva, protože o něm 

zamýšlelo psát za třicet let od revoluce 

dost lidí, ale nikdo se k tomu nakonec 

neodhodlal takto v celku. Vždycky se to 

vracelo hlavně k roku 1968. 

Kdy se jeho jméno rozsvítí díky postoji 

v Moskvě, kde odmítl jako jediný 

podepsat souhlas s okupací. Co se 

v něm tehdy jako v člověku odehrávalo? 

Potom, co jsem se to celé snažil 

pochopit, jsem vykročil z představy, 

že je to ad hoc hrdinský čin. Kriegel 

v Moskvě prostě jen říkal, a opakoval to 

poté mnohokrát, že ten protokol nejde 

podepsat. Nestaví to do roviny, jestli je 

to dobré, nebo špatné. Považuje to za 

nereálné. Na rozdíl od ostatních, kteří 

se při jednání v Moskvě chovají jako 

internacionální komunisté, jako by 

mimo rámec nacionalismu, tak Kriegel 

apeluje na to, že nemáme mandát od 

občanů. S tím narazil i u reformních 

komunistů typu Smrkovského nebo 

Dubčeka, kteří – i když se v první chvíli 

vzpouzejí – tak realitu mezinárodního 

komunismu přijímají. Ovšem komunistická 

internacionála v tomto případě 

znamená – Posloucháte všichni Kreml. 

Na to on nepřistoupí. Je potřeba si ještě 

uvědomit, že od roku 1964 je poslancem 

Národního shromáždění, což by za 

normálních okolností v komunistické 

diktatuře nic neznamenalo. Zrovna ale 

parlament v letech ´64 až ´68 je specifický 

v tom, že lidí jako Kriegel je tam 

poměrně dost. 

Což znamená? 

Vzali vážně ústavu z roku 1960, kde se 

parlamentu vrací kontrolní funkce, to 

v ústavě ´48 nebylo. Oni to vzali vážně, 

a začali ji opravdu vykonávat. Kriegel 

třeba pomohl tomu, že se v parlamentu 

před rokem´68 obnovily interpelace. 

Stal se převodovou pákou mezi stranickou 

politikou a občany. Když tohle 

vidíme, vnímáme jinak jeho postoj, při 

kterém ale rozhodně nepřekročil limity 

vlády jedné strany. Myslím, že v jiném 

systému by ani fungovat nemohl. Nebyl 

dobrý politik v tom dnešním významu, 

tedy vyjednavač a stratég. Jeho postoj 

nezněl: „To je špatné“, ale „To není 

možné“. Choval se jako autonomní 

politik suverénního státu, říkal, že bez 

legitimity nemůžeme podepisovat žádnou 

mezinárodní dohodu. A jsme zase 

u jeho ideálu – věřil nějaké představě 

a snažil se ji naplňovat. 

Paseka, 449 Kč, již vyšlo 

29

text: Martina Vlčková 

foto: archiv nakladatelství Noxi 

30 

ROZHOVOR 

Smutek 

vždycky 

vystřídají 

lepší dny 

Bez přehánění je nejúspěšnější spisovatelkou v historii Slovenska – prodala 

neuvěřitelný milion knížek. A své čtenáře si nachází i u nás v Čechách. Táňa 

Keleová-Vasilková píše o složitých rodinných vztazích, lásce, nevěře. O životních 

výhrách i prohrách. A dělá to velmi čtivě, citlivě a procítěně. 

Vaše romány trhají na Slovensku 

rekordy v prodejnosti. Jak to prožíváte? 

Myslím, že mým největším štěstím 

je, že si to neuvědomuju. Tedy samozřejmě 

vím, že se moje knihy krásně 

prodávají a mám věrné čtenářky, což 

mě nesmírně těší, ale… Nežiju tím. Můj 

život vytváří mé psaní, rodina a přátelé. 

Přesto by mě zajímalo, v čem je 

tajemství vašeho úspěchu? Proč 

podle vás mají vaše knížky takový 

ohlas? 

Píšu o nás. To, co popisuji ve svých 

knihách, se mohlo stát komukoli. Moje 

příběhy nejsou vytrženy z našeho prostředí, 

a přestože si je vymýšlím, jsou 

pravdivé. A to v tom slova smyslu, že 

jsou naprosto jako skutečné. Častokrát 

jsem psala nějaký svůj příběh a potom, 

později, jsem se dozvěděla, že se to 

opravdu stalo. Nebo něco velmi podobného. 

Pokaždé mám z takových situací 

husí kůži. Vzbuzuje to ve mně strach 

o některých tématech psát. Zároveň 

si však uvědomuju, že musím, protože 

jinak bych nebyla pravou spisovatelkou 

zachycující naši dobu, její přeměny, 

radosti a bolesti. Nemluvě o tom, že 

téma smrti a ztráty, jakékoli ztráty, je 

vždy přítomné, bez ohledu na dobu, ve 

které žijeme. Stejně jako téma lásky: 

v jejím nejširším kontextu. Vždyť neexistuje 

jen partnerská… 

Píšete o ženách. Proč zrovna o nich? 

Neřekla bych, že o ženách. Píšu 

o rodině, jen o ženách bych psala 

těžko, připadalo by mi to vytržené 

z kontextu. Naše životy jsou propletené. 

Tam, kde je muž, je žena, kde je 

sestra, bydlí i bratr, a hlavně, kde je 

máma, je i táta. Nevnímám své psaní 

jako ženské. 

V dnešní době se ale víc než hojně 

používá termín „ženská literatura“ 

nebo „ženský film“. Případně „ženský 

pohled na věc“. Co si o tom myslíte? 

Neleze vám tohle rozdělování na 

nervy? 

Většinou neleze, respektuju hranici 

mezi ženským a mužským světem. 

Uvědomuju si, že některé věci dokážou 

jen ženy, jiné zase muži. Samozřejmě, 

když mám dny, kdy mě něco trápí, 

když jsem trochu slabší, tak mě to štve. 

Ale jen chvilku... A jen trochu, protože 

jsem s tím vyrovnaná. Myslím si, že 

ten, kdo si plně uvědomuje, že některé 

věci dokážou jen ženy a jiné zase jen 

muži, má život mnohem jednodušší. 

A netrápí se tím, co by měl či neměl. 

V čem jsou podle vás ženy jedinečné? 

Jak je vnímáte? 

Ženy jsou hlavně rozporuplné. 

V něčem silné, v jiném zase křehké, 

mívají smutky a nálady… Ale: když 

se už jednou pro něco, pro cokoliv, 

rozhodnou, jdou si za tím, nevzdávají 

se. Umí bojovat až do krve. Myslím, že 

je tomu tak i proto, že slovo emancipace 

existuje většinou jen na papíře. 

Nejsme rovnocenné s muži, a vlastně 

ani nemůžeme být. Je silný ženský 

svět a silný mužský svět, a tyto světy se 

občas prolínají. Ale v každém případě 

jsou ženy méně líné než muži. 

Před pár dny vyšel v Čechách váš 

román Tichá bolest, jehož hrdinkou 

je učitelka na mateřské dovolené 

jménem Milena. Co dalšího o něm 

můžete prozradit? 

O svých knihách dopředu nerada něco 

prozrazuju. Čtenářky mají svobodu – 

buď po ní sáhnou a dozvědí se, nebo 

sáhnou po jiné knížce.

Tak se zeptám jinak – co byste si přála, 

abychom si z vašeho příběhu vzali? 

Chci, abyste si přečetli dobrou knihu. 

A věřili si. A také, abyste nezapomínali, 

že smutek vždycky vystřídají lepší dny. 

Naděje je naše věčná společnice, má 

neuvěřitelnou trpělivost. Bez ní by to 

v životě nešlo. A to všechno najdete 

v mých knihách. 

Jakou cestou jste se vlastně dostala ke 

psaní? 

Vystudovala jsem žurnalistiku a léta 

jsem pracovala jako redaktorka. Časem 

jsem ale pochopila, že psát krátké články 

na šéfův příkaz mě nebaví. A tak jsem 

během mateřské dovolené s naším 

prostředním dítětem zkusila psát knihu. 

Vyšlo mi to. V té době jsem v sobě 

neřešila, jestli kniha vyjde, zda bude mít 

úspěch. Jen jsem cítila potřebu psát: 

a přesně to jsem v době, kdy děti spaly 

(čili hlavně v noci) dělala. Psala a psala... 

Podotýkám, že to bylo tužkou do bloku, 

až později jsem začala používat počítač. 

To zní velmi jednoduše… 

No, vlastně to svým způsobem jednoduché 

je. Musíte mít sebedisciplínu, v tom 

to vězí. Netrávila jsem čas sledováním 

telenovel nebo telefonováním s kamarádkami, 

v každém volném čase jsem 

psala. Bylo to pro mě důležité, a tak 

jsem to upřednostnila před vším jiným. 

Dodnes se divím, jak jsem byla chytrá! 

Teď samozřejmě žertuju… 

Noxi, 399 Kč, již vyšlo 

Od roku 1991 jste spisovatelkou na 

plný úvazek. Jak vypadá váš běžný 

den? 

Ono se to samozřejmě mění. Jinak jsem 

psala, když byly děti malé, jinak píšu teď, 

když jsou už dospělé a žijí si své životy. 

Ale v podstatě je to docela jednoduché: 

využívám k psaní každý jeden všední 

den, ale rozlišuji den a večer. Přes den 

prožívám příběhy mých hrdinek, večer 

ten můj. A zásadně odděluji pracovní 

dny od víkendu. V sobotu a v neděli 

nepíšu. 

doménou jsou romány s překvapivým 

koncem a některé se dočkaly i filmové 

podoby. 

A co vám dělá radost, a není to literatura? 

Všechno. Manžel, děti, přátelé, sport, 

příroda, zahrada, naše fenka Bella. 

Všechno, co dělám, dělám ráda a naplňuje 

mě to a nabíjí. Nic z toho, co dělám, 

nedělám násilím – a dělám toho moc. 

Máte pro letošní rok nějaké přání? 

Ano a opět velmi jednoduché. V jednoduchosti 

je totiž krása. Přeju si, aby se 

toho v mém, našem rodinném životě 

příliš mnoho nezměnilo. Abychom si byli 

s manželem, dětmi a přáteli stále blízcí. 

To je podle mě nejcennější. Samozřejmě 

spolu se zdravím. 

31 

Než se vaše knížka dostala na pulty 

knihkupectví, zažila jste řadu odmítnutí. 

Z čeho jste čerpala sílu to 

nevzdat? 

I když jsem si poplakala, i když jsem 

zuřila a nechápala, proč moji prvotinu 

odmítají, tak jsem věřila své tvorbě. 

Věřila jsem, že mé knihy mají co dát. 

Pokud vím, na začátku vaší spisovatelské 

kariéry vám jednu knihu vydal váš 

manžel. Co o něm můžete prozradit? 

Můj manžel je můj nejlepší přítel. Člověk, 

se kterým jsem ráda den co den, už 

desetiletí, a když jsme nějakou dobu 

bez sebe, vždycky se na něj neskutečně 

těším. Můžu mu věřit a spolehnout se na 

něj. A samozřejmě to platí i naopak. To 

jsou pro mě podstatné vztahové věci… 

A ano, moji druhou knihu Manželky 

vydal on, a to za pomoci mých přátel 

a rodičů. Bez jejich finančního příspěvku 

by to nešlo. 

Udržujete při psaní nějaký řád? Máte 

svoje oblíbené rituály? 

Mám – uvařit si kávu, otevřít počítač 

a psát. Nebabrat se v sobě, v horších 

dnech, ve skleslejší náladě. Prostě začít 

psát. Po prvním řádku se to už rozjede. 

A jak řešíte případné krize, kdy se 

člověk dostane do bodu nula – prostě 

se zasekne a neví, jak dál? 

Nemívám krize, možná právě díky tomu, 

že odděluju svůj pracovní čas od toho 

nepracovního. Každé ráno se těším, že 

se opět setkám se svými hrdinkami. 

Jsem celá zvědavá, co se s nimi bude dít 

dnes. 

Máte vůbec čas číst? A pokud ano, co 

vás v poslední době zaujalo z knižní 

nabídky? 

Čtu ráda a hodně, a to jakýkoli žánr, 

i fantasy. Mezi mé oblíbené autorky 

patří Kanaďanka Joy Fieldingová. Její 

TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ 

(* 1964) 

Narodila se v Chomutově, ale ve 

svých čtyřech letech se s rodiči 

přestěhovala do Bratislavy. 

Vystudovala žurnalistiku na 

Filozofické fakultě Univerzity 

Komenského a poté pracovala 

v redakcích několika časopisů. 

Od roku 1991 se věnuje psaní. Na 

kontě má řadu úspěšných společenských 

románů. Do češtiny byly 

přeloženy například tituly Máma 

pro Veroniku, Cukr a sůl, Květiny 

pro Lauru, Modrý dům, Nataša, 

Manželky. Letos v únoru jí v nakladatelství 

Noxi vyšla kniha Tichá 

bolest. Je vdaná a má tři děti.

32 

ROZHOVOR 


foto: Pavel Horák 

Od skleněných perliček 

ke staročeskému 

popcornu 

… je tu kniha Mňam Česko! 

CNC Books, 399 Kč, již vyšlo 

„Nápad na knihu tipů pro rodiny s dětmi jsem v sobě nosila 

dlouho,“ říká Petra Mejsnar Slušňáková, nejen dvojnásobná 

máma, ale také šéfredaktorka dětského časopisu 

Mateřídouška. Představuje velkého ilustrovaného průvodce za 

poznáním, tradicemi, řemesly a českým folklorem. 

Proč je tipů na výlety nekulatých 196? jeho výtvarné zpracování, přála jsem si, 

V knize je čtrnáct tipů ke každému ze aby knížka byla zábavná i vizuálně. A tak 

čtrnácti krajů, proto 196. Původně jich jsem Toma okamžitě oslovila. 

mělo být použito méně, jen pět tipů 

na kraj. Jenže těch zajímavých bylo 

Mateřídouška je pro děti ve věku 

nakonec tolik, že by byla škoda nepoužít sedm až deset let, jaká je cílovka 

jich víc. 

knihy? 

Není omezená věkem. V knize jsou tipy 

Který z nich ráda doporučíte osobně? prezentovány jako rodinné výlety, ale 

Všechny jsou zajímavé, to je těžké 

zaručeně si je užijí i sami dospěláci. 

(smích). Každý má jiné kouzlo a záleží 

také na tom, co koho zajímá, co má 

V knize jsou i tradiční krajové recepty. 

třeba blízko svého bydliště. Najdete tam Při nahlédnutí jsem dostal chuť na 

skanzeny, interaktivní muzea, čokoládovny… 

Já osobně mám třeba ráda tra- 

slanou buchtu, která se dá udělat 

hluchec, báč neboli kucmoch – jakousi 

diční česká řemesla, tak zmíním výrobu i s mákem. Pekla jste ho? 

skleněných perliček v Poniklé s více než Receptů je celkem dvacet osm, na 

stoletou tradicí. Je to malá dílna a na každý kraj dva, a každý z nich jsem uvařila 

a ochutnala. Nedala bych do knížky 

konci prohlídky si z perliček můžete 

vyrobit ozdoby. 

něco, u čeho bych se bála, že to nefunguje. 

Mimochodem hluchec je takový 

Kde se vzal nápad na vydání této 

kynutý bramborák. Všechny recepty 

knihy? 

jsem hledala také ve starých kuchařkách, 

takže pocházejí z původních 

Nosila jsem ho v sobě dlouho, stále 

ho něco odsouvalo, ale pak jsem 

českých surovin a jsou hezky zemité. 

byla jednou k vytvoření knihy zlehka U čtrnácti z nich jsou přidané i videopostupy, 

které si čtenáři mohou načíst přes 

popostrčena skrze vydavatelství, kde 

pracuji jako šéfredaktorka časopisu 

QR kódy. 

Mateřídouška. Založila jsem rubriku 

o cestování… tedy řadu tipů jsem již 

Jak chutná pučálka z hrachu? 

měla, další jsem začala dostávat od přátel, 

kteří mají děti a cestují po republice. pučálka je takový staročeský popcorn. 

S nadsázkou bychom mohli říct, že 

Když chcete zobat zdravě, necháte vyklíčit 

hrách, a pak ho opražíte na pánvi. 

Zajímavé, že kniha je obrazově 

bohatá, ale nejsou v ní fotky. 

Měl by trochu křupat. 

Díky Mateřídoušce jsme se dali 

dohromady s ilustrátorem Tomášem Jak dlouho jste knihu tvořila? 

Pekárkem, který do ní připravuje právě Vznikala rok, byla náročná i výrobně, 

cestovatelskou rubriku. Moc se mi líbilo protože je celá ilustrovaná. Každý kraj je 

Petra Mejsnar 

Slušňáková (* 1978) 

uveden mapou s ikonkami tipů na výlety. 

Následuje doprovodná dvojstrana encyklopedického 

stylu, která představuje 

tradiční lokální suroviny a zajímavosti od 

typicky českého přeštického čuníka po 

jablko odrůdy Rubín. 

V knize není přehnaně moc textu. Je to 

záměr? 

Snažila jsem se knížku naplnit samými 

zajímavostmi. Nehledejte v ní strohé 

popisy tipů jako – Navštivte místní 

muzeum. Nejsou tam ani otevírací doby 

a ceny vstupného, které si dnes každý 

v případě zájmu najde na internetu. 

Když píšu třeba o Dačicích a vynálezu 

kostky cukru, tak popisuju i to, jak kostka 

vznikla. 

Zasvětila svůj profesní život práci 

v médiích. Působila v denících, 

lifestylových titulech, v televizním 

zpravodajství a nakonec zakotvila 

v segmentu dětských časopisů. 

Již čtvrtým rokem je šéfredaktorkou 

časopisu Mateřídouška. 

Titulu s dlouholetou tradicí, 

který každý měsíc baví a hravou 

formou vzdělává malé školáky. 

Petra je také máma dvou dcer, 

které jsou pro ni velkou inspirací. 

Zníte, že vás to bavilo. 

Bavilo a moc! Trošku jsem si tím splnila 

sen, i vzhledem k tomu, že mám ráda 

encyklopedické knížky. Smyslem knihy 

je také ukázat, že máme co nabídnout, 

i když jsme malá republika. Povedla 

se nám dokonce hned některá gastroprvenství 

– jako třeba ovocný jogurt, 

který vznikl v Radlické mlékárně. Licenci 

pak mlékárna prodala do čtrnácti zemí 

Evropy. Zajímavostí je knížka plná.

Tipy na jarní novinky v knihkupectvích 

Udělejte si radost novou knihou! V aktuální nabídce knihkupectví si rozhodně vyberou malí i velcí čtenáři. 

Připravili jsme pro vás několik čerstvých tipů na kousky, které vám zpříjemní prodlužující se jarní dny. 

UŽ NIKDY MĚ NESPATŘÍŠ 

Lesley Pearse 

Dá se utéct před vlastní minulostí? 

Po konci Velké války se manželství 

mladičké Betty promění v utrpení. 

Rozhodne se proto během velké 

bouřky zmizet, změnit si jméno 

a začít znovu v jiném městě. Mabel 

Brooksová se těší na novou životní 

etapu v Bristolu plnou nepoznaných 

možností, ale rozhodně by ji nenapadlo, 

že to může skončit vraždou. 

MOBA, 359 Kč 

NOVÉ NEBE 

Margit Steinborn 

Krátce poté, co Německo ovládli 

nacisté, přichází mladá Židovka 

Hannah Rosenbergová o místo učitelky 

hudby. Nový domov pro sebe 

i svou malou dcerku Melinu najde na 

odlehlém panství Sandnerhof. Mezitím 

je Peter Hagen, kterého Hannah 

stále miluje, povýšen na zaměstnance 

říšského ministerstva. Když si ambiciózní 

právník uvědomí, komu se 

zaprodal, je už možná příliš pozdě. 

MOBA, 399 Kč 

KARMÍN 

Sharon Page 

Althea Yatesová, hrdinka románu Karmín, 

je zkušená lovkyně upírů, ale o mužských 

dotecích neví nic – ani o tom, jak 

ovládnout vlastní hříšné sny. Ve spánku 

totiž pravidelně podléhá svádění dvou 

nadpozemsky krásných mužů. O to větší 

je Altheino překvapení, když se s milenci 

setká v reálném životě a zjistí, že jsou 

upíři! Poslechne hlas rozumu, nebo volání 

tělesné touhy? 

Mediaplex, 357 Kč 

NACISTÉ A NADPŘIROZENO 

Michael Fitzgerald 

Nacistická ideologie stála na 

základech mnoha esoterických 

a mystických teorií i starobylé mytologie. 

Od hledání svatého grálu 

či Atlantidy přes osobní horoskopy 

vysoce postavených nacistických 

pohlavárů až po sestavení 

dokonalé zbraně popírající fyzikální 

zákony nacisté stále hledali 

důkazy o tom, že jsou vyvolení 

k ovládnutí světa. 

Bookmedia, 299 Kč 

30 VÝJIMEČNÝCH FOTBALISTŮ, 

KTEŘÍ VEŠLI DO DĚJIN 

Lionel Messi, Cristiano Ronaldo, Petr 

Čech nebo Pelé… To jsou jen některá 

ze slavných jmen, která ti představí 

tato kniha. Najdeš v ní portréty třicítky 

světoznámých fotbalistů, kteří přepsali 

dějiny tohoto sportu. Dočteš se nejen 

o jejich fotbalových úspěších, ale 

také detaily z jejich života, působivé 

střípky příběhů plných nadějí, očekávání, 

šlechetnosti a vůle zvítězit. 

Klub čtenářů, 299 Kč 

TECHNICKÉ PAMÁTKY 

ČESKÝCH ZEMÍ 

Kateřina Šardická 

Technické památky jsou svědky 

doby a dokladem vynalézavosti 

našich předků. Česká republika 

má stovky technických skvostů, 

pyšní se mnoha prvenstvími, a dokonce 

několika světovými raritami. 

Nechte se v tomto průvodci, 

který vychází ze stejnojmenného 

cestopisného cyklu České televize 

s Tomášem Hanákem, okouzlit 

technickou a průmyslovou historií 

naší země! 

Česká televize, 399 Kč

text: Petr Matoušek, foto: Michaela Merglová 

34 

AUDIOKNIHY 

Alena Vránová: 

Ty vzpomínky 

jsem žila… 

Z memoárů nejžádanější spisovatelky všech dob sálá ostříží 

pronikavost. Audioverze Vlastního životopisu Agathy Christie 

se díky dvojnásobné držitelce ceny Thálie Aleně Vránové 

dočkala hlasu nanejvýš empatického, byť podmínky zrodu 

nahrávky neměly daleko k napínavé detektivce. 

Ve vaší dabérské praxi nejde o jediné 

setkání s tvorbou první dámy detektivního 

žánru… 

Pár postav v adaptacích jejích děl jsem 

dabovala, spočinuly v mém vzpomínkovém 

šatníku a ráda se jimi probírám. 

Nejvíc mi utkvěla role herečky 

Brewsterové v Rozbitém zrcadle, 

kterou v Hamiltonově filmu ztvárnila 

Kim Novaková. A za hlas všetečky 

Jane Marplové ve filmu To je vražda, 

řekla jsem získala Cenu Františka 

Filipovského 2008, což mě tenkrát 

hodně povzbudilo. 

Životopis autorka psala patnáct let. 

Jeho čistá nahrávka přesahuje třicet 

hodin, v reálu to však opět obnášelo 

roky natáčení. Není interpret po vyřčení 

závěrečného slova už trochu jiný 

než na úvod první věty? 

„Běh na dlouhou trať“ by byl krátký 

příměr. Začali jsme ve studiu na podzim 

2020 a hned zjara nám do práce vstoupil 

covid, přitom jsme se dostali sotva 

na konec autorčina dětství. Následovala 

vynucená roční pauza a jako naschvál se 

přidaly mé zdravotní komplikace. Dvě 

třetiny nahrávky se tudíž točily přímo 

u mě doma, za mimořádného profesionálního 

nasazení produkčního týmu. 

Jsem všem ohromně vděčná. Když se 

herectví stane náplní vašeho života, 

nemůžete od rozdělaného díla odejít. 

A vůbec ne od tohohle. Když jsem těch 

650 stran textu pozřela, uvědomila jsem 

si, že jsem ho vlastně nečetla. Že jsem 

ho žila. To mě hnalo dál okolnostem 

navzdory. Blažilo mě, když jsem skoro 

po každém dvouhodinovém natáčení 

viděla, jak režisérovi Michalu Burešovi 

svítí oči. A snad se na mě nebude zlobit: 

někdy i uši. 

Našla jste v té zpovědi paralely, které 

vás osobně inspirovaly? 

Paní Agatha Christie byla a je generacemi 

čtenářů milovaná spisovatelka. 

Já nikoli. Sem tam jsem sice zkoušela 

psát, ale jestli ona zkoušela hrát, netuším. 

Zato víme, že napětí kolem prken, 

co znamenají svět, nadšeně sledovala 

a popisovala ze zákulisí. Dál nezašla. 

Stránky jejího vzpomínání napovídají, 

že o sobě jako trémistka silně pochybovala, 

což u tak slavné prozaičky 

překvapí. Já to nicméně chápu tak, že 

v sobě měla pokoru, která umělce vede 

k nezbytné sebereflexi. S ohledem na 

své nastavení jsme nakonec obě zvolily 

dobře – v tom jediném se asi naše 

osudy dají porovnávat. 

Hercula Poirota i Jane Marplovou 

zbožňují nejméně tři pokolení 

fanoušků. Koho dalšího bilance jejich 

stvořitelky zaujme? 

Jako vzorového posluchače této 

audioknihy si představuju člověka otevřené 

mysli, třeba vlídného vesnického 

faráře. Ten pohodlně usedne ve 

zpovědnici, zabalí si kolena do plédu 

a odhrne oponku dělící ho od klečící 

ženy. A laskavě ji vybídne: ‚Poslouchám 

tě, sestro.‘ A pak už jen s úžasem vnímá, 

jelikož paní Agatha se na druhé dívala 

s takovým zaujetím, že z jejích postřehů 

nelze vyobcovat ani vteřinu. 

Na počátku kariéry jste se na plátně 

stala napravenou hrdopýškou 

Krasomilou, nejznámější z českých 

princezen. Máte ještě nějaký nesplněný 

herecký sen? 

Na sny já nikdy nebyla. Spíš jsem 

vždycky čekala, až mě něco dobrého 

potká. A pokud potkalo, dostavilo se 

ono slastné kouzlo oživování postavy, 

jejíž nitro se leckdy zásadně liší od mé 

zkušenosti. Například role židovské 

slečny Daisy po boku černošského 

řidiče ve hře Alfreda Uhryho, režírované 

Ladislavem Smočkem. Chcete 

se do druhé osoby plně vcítit a zjistit, 

proč je taková. Proto jsem si tuhle 

práci vybrala, proto jsem si ji na osudu 

vyvzdorovala a užívám si ji nehledě na 

překážky. 

OneHotBook, 30:21, 599 Kč

35 

Timothée de Fombelle: Vango 

Čte: Jan Vlasák 

Vychází v březnu 

Sirotek Vango, kterého jako dítě vyvrhlo moře na ostrůvek u Sicílie, se 

snaží rozluštit záhadu svého původu. Co je zač, co se stalo jeho rodičům 

a proč i jemu někdo neustále usiluje o život? A zvládne si uhájit čest i pod 

tlakem nacismu a bolševismu? 

AUDIOKNIHY 

Audioknižní tipy 

vydavatelství OneHotBook 

Veronika Hurdová: 

Božidara 

Čte: Valérie Zawadská 


Agustina Bazterrica: 

Znamenitá mrtvola 

Čte: Jakub Gottwald 

05:55 / 359 Kč 

Božidara je žena, která se nebojí žít ani umřít. A přece je na 

světě jedna věc, z níž strach má. Román o třech generacích 

žen. Román o tom, že i když se snažíme být těmi nejlepšími 

matkami, jakými dokážeme, nemusí to vést ke krásnému 

vztahu s dcerou. 

Ve společnosti se stal přípustným kanibalismus. Hlavní 

hrdina Marcos je tiše rozežírán ztrátou svého dítěte 

a proplouvá prostředím jatek, kde mezi procesy bourání 

a půlení umírá mnohem víc než jen němí jednotlivci 

chovaní ke konzumaci… 

Peter May: Ušlechtilá stezka 

Čte: Aleš Procházka 


Yrsa Sigurðardóttir: Panenka 

Čte: Klára Cibulková 

13:48 / 429 Kč 

Jack Elliot se úspěšně živí jako chladnokrevný žoldák. 

Když v roce 1978 dostane za úkol vysvobodit rodinu 

bohatého kambodžského uprchlíka ze zajetí obávaných 

Rudých Khmerů, netuší, že po něm současně pátrá jeho 

dospělá dcera… 

Dísa si vyjela s dcerkou a kolegou z práce na výlet na 

rybářské lodi. Jejich jediným úlovkem je ale rozbitá 

panenka, která už na první pohled působí zlověstně. 

Nový příběh ze série Freya a Huldar od královny 

islandské krimi.

36 

TIP REDAKCE 

Joona Linna 

Panteon literárních detektivů současnosti – 15 

Moderní severskou detektivkou postupujeme tak trochu proti proudu a pozvolna se 

dostáváme k jejím pramenům. Když bylo po vydání třetího románu zesnulého Stiega 

Larssona jasné, že nic dalšího už nebude, rychle se vyrojili spisovatelé, kteří si činili 

nárok na to stát se „korunními princi“ žánru. 

text: Jiří Popiolek 

foto: Marie Rundquist 

Manželská dvojice Alexandra Coelho 

Ahndorilová a Alexander Ahndoril tak na 

konci prvního desetiletí nového milénia 

vytvořila pseudonym Lars Kepler a zrodil 

se detektiv Joona Linna. Ahndorilovi byli 

v té době ve Švédsku již známými autory, 

zejména Alexander proslul jako dramatik, 

na stránky tisku se ale dostal také 

poněkud kontroverzním románem Režisér 

o slavném Ingmaru Bergmannovi. 

A tuto touhu drobně šokovat si přenesl 

i do své a manželčiny kriminální série. 

Nenápadný chytrý 

muž 

Joona Linna, Fin dlouhá léta žijící ve 

Švédsku (a mluvící díky tomu s příjemným, 

ale zřetelným přízvukem), 

„asi pětačtyřicetiletý chlapík v džínách 

a černém saku… rozcuchané blonďaté 

vlasy a pevně semknuté rty“. Kriminální 

komisař Státní kriminální policie neboli 

člověk, který vyšetřuje zvlášť závažné 

trestné činy na území celého Švédska. 

Vždy si jde tvrdohlavě za svým, a především 

díky této vlastnosti udělal takovou 

kariéru (jak je sám přesvědčený). Když 

se rozhodne, že nějaký případ dostane, 

je ochoten obětovat cokoli, aby se tak 

i stalo. 

Je drobně samolibý a rád používá větu: 

„Měl jsem pravdu, nebo ne?“ Ale výsledky 

hovoří za něj – i ti nejrafinovanější 

zločinci před ním nakonec po mnoha 

peripetiích nemají šanci. Také proto, že 

se Linna dokonale umí vžít do jejich přemýšlení 

a dokáže předjímat jejich kroky. 

Co se týče Joonova soukromí, v prvních 

dílech série se čtenář dozví jenom málo 

– ale protože jsme v severské detektivce, 

té temnoty se v jeho minulosti skrývá 

víc než dost. S jednotlivými případy vše 

postupně vyplouvá na povrch a přicházejí 

tak i všemožná drsná odhalení. 

Na detektivově psychice to zanechává 

hluboké stopy – a také jeho kariéra kvůli 

tomu nabírá postupně značné turbulence. 

Útěky, vězení, hrůza, strach, nekončící 

boj se soukromým Moriartym, Jurkem 

Walterem, vnitřní pochyby, temnota 

v Linnově duši, jež pozvolna přebírá 

vládu (stejně jako u jeho kolegyně Sagy 

Bauerové, která se posléze stává někým 

jako Joonovým temným Watsonem). To 

všechno je přesně nadávkováno v zatím 

devíti dílech série – a vzhledem k úspěchu, 

jaký Keplerovy romány sklízejí, se 

nezdá, že by útrapy jeho hrdinů byly 

u konce. 

Pod jménem 

slavného 

matematika 

Ahndorilovými zvolený pseudonym 

odkazuje na dva muže – Stiega Larssona 

(v tomto případě je důvod zcela jasný) 

a astronoma, ale taky matematika 

Johannese Keplera žijícího na přelomu 

šestnáctého a sedmnáctého století. Sami 

autoři volbu druhého muže vysvětlili tak, 

že stejně jako on ve svém oboru touží 

v literatuře po objevování nového. A je 

to samozřejmě pravda, hra, již Ahndorilovi 

se svými poučenými čtenáři hrají, je 

pestrá a plná překvapení. 

Jenže Kepler byl i geniální matematik 

– a také linnovská série v sobě skrývá 

spoustu jemných výpočtů a predikcí. Až 

někdy skončí (a pokud se opravdu uzavře), 

bude zajímavé celý Keplerem (zde 

Larsem) vytvořený projekt prozkoumat, 

rozložit a rozšifrovat. Kupříkladu jsem 

přesvědčený o tom, že se povedou spory, 

nakolik měli autoři celý koncept promyšlený 

dopředu – a nakolik přizpůsobovali 

jednotlivé prvky čtenářským reakcím.

LARS KEPLER 

Pseudonym švédské manželské 

dvojice Alexandry Coelho 

Ahndorilové (* 1966) a Alexandera 

Ahndorila (* 1967). Díky své 

prozatím devítidílné krimi sérii 

s detektivem Joonou Linnou byli 

v domovském Švédsku označeni 

za nejprodávanější autory desetiletí. 

Svými knihami chtěli navázat 

na Stiega Larssona, jehož trilogie 

Milénium stála na počátku 

popularity severských detektivek 

(odtud křestní jméno jejich pseudonymu 

Lars), příjmení Kepler se 

vztahuje na stejnojmenného astronoma, 

s nímž chtěli mít autoři 

společnou touhu po objevování 

nepoznaného, v jejich případě při 

tvorbě zápletek nebo v samotném 

stylu psaní. 

Manželé Ahndorilovi byli už před 

příchodem Joony Linny na scénu 

ve Švédsku známými spisovateli, 

spolupracovat ale začali až na 

této kriminální sérii. 

Jeden příklad za všechny – pronikavě 

inteligentní kazašský sériový vrah Jurek 

Walter, vedle Linny jednoznačně klíčová 

postava série (jakkoli se poprvé objevuje 

až ve čtvrtém díle Písečný muž), lidská 

zrůda, Nemesis, onen zmiňovaný Linnův 

Moriarty, jenž místy působí až nesmrtelně, 

a když už to vypadá, že je definitivně 

po něm, opět se odněkud vynoří 

na povrch – třeba tím, že svými činy 

ovlivní další podobně narušené jedince, 

a jeho odkaz zase na Linnu udeří silou 

pneumatického kladiva. 

ším činům je Keplerova hra se čtenářem 

nejpatrnější – guma uvěřitelnosti 

natažená na nejzazší mez, a ty, čtenáři, 

ber, nebo nechej být. Vzhledem k prodejům 

je pak jasné, že čtenáři berou. Proč? 

Protože Kepler má všechno pod kontrolou, 

nikde se ani náznakem neutrhl ze 

řetězu, i všechno to naturalistické násilí 

dává smysl – když už ne pro samotnou 

zápletku, tak minimálně pro to, 

že v daném okamžiku je třeba čtenáře 

probrat z letargie, šokovat. 

A že toho násilí je zde přehršle. Uřezané 

končetiny, mučení, dlouhá, nehezká umírání, 

znetvoření – a k tomu i nezbytné 

rituály jako hlavy skryté v ledničce. Počet 

sadistických sériových vrahů na kilometr 

čtvereční je tady enormní… inu, jako 

v každé správné severské detektivce. 

Nitky případů se pak pozvolna scházejí 

do jediného bodu, mrtvol přibývá 

– a často ani není důležité, jestli pachatele 

známe brzy, nebo jeho odhalení je 

nachystáno až na poslední stránky. Blíží 

se totiž nutná a očekávaná záchrana na 

poslední chvíli a napětí je dávkováno tak, 

aby vše na konci vybuchlo přepálenou 

akcí, která je však napsaná natolik dobře, 

že s logikou si není nutné lámat hlavu. 

Všechno sedí, jak má a jak to autory zvolená 

hra vyžaduje. 

Jenom tak pro zajímavost, porovnejte si 

počty stran, které jednotlivé Keplerovy 

knihy mají. U jiných spisovatelů s postupujícím 

časem text bobtná a rozlévá se 

do stále širšího koryta. Zde se v případě 

českých vydání stále pohybujeme těsně 

nad pěti sty stranami. Náhoda? Nemyslím. 

statné pro celkový pocit, který má 

čtenář z knih mít. 

Dynamiku pak textu dodává i přítomný 

čas, který Kepler striktně používá 

– a knihy mají díky tomu skoro až 

filmový střih (je proto s podivem, že po 

nich s výjimkou nepříliš povedeného 

švédského Hypnotizéra sáhlo až teď 

po patnácti letech Apple TV, kde má 

v chystaném seriálu Jurka Waltera hrát 

Tom Hardy). 

Vše pádí kupředu ve zběsilém tempu, 

každý detail dává smysl – a cesta Joony 

Linny se klikatí stále víc a víc. V současné 

době Kepler vydává jednu knihu 

za dva roky. A vzhledem k tomu, kam 

své hrdiny zavedl, je jasné, že příběh 

zdaleka nekončí… 

SÉRIE JOONA 

LINNA 

1. 

2. 

3. 

4. 

5. 

6. 

7. 

8. 

9. 

Hypnotizér (orig. 2009) 

Paganiniho smlouva (2010) 

Svědkyně ohně (2011) 

Písečný muž (2012) 

Stalker (2014) 

Lovec králíků (2016) 

Lazar (2018) 

Zrcadlový muž (2020) 

Pavouk (2022) 

Host, 549 Kč, již vyšlo 

37 

Jurkova „oblíbenost“ vedla Keplera 

dokonce až k sepsání povídky z jeho 

„života“, Tvůj temný labyrint, kterou lze 

nalézt přeloženou i na stránkách českého 

nakladatele, Hostu. Improvizace? 

Náhoda? Nemyslím. 

Promyšlená hra se 

čtenáři 

Právě v práci s násilím a lidskou temnotou 

vedoucích až k těm nejabsurdněj- 

Případy 1. oddělení 

se sériovými vrahy 

Naznačenému kontrastu ve formě 

a obsahu nahrává i zvolený způsob 

vyprávění – strohý, s krátkými kapitolami 

a ještě kratšími odstavci, plný procesních 

kriminalistických termínů, aby vše při 

samotném procesu vyšetřování vypadalo 

maximálně civilně a uvěřitelně. Joona 

Linna jezdí po ulicích Stockholmu – 

a snad každá ulice, již navštíví, je přesně 

pojmenována. I to je důležité a pod- 

Všechny díly série vyšly 

zároveň i v audio verzi

38 

KNIŽNÍ TIPY 

Dům vůní 

// Martina Sahler 

Anouk už od dětství snila o tom, že se bude živit 

výrobou parfémů. K voňavému řemeslu ji ale 

přivede až náhoda, která ji zavede do starobylého 

francouzského městečka k rodině Girardových. 

Divoké byliny a vzpomínky ji inspirují 

k tvorbě nových kompozic. Anouk zažívá lásku 

i ztrátu, úspěch i neúspěch, ale nepřestává jít za 

svým snem. 

Chce to dva 

// Natalie Coxová 

Clem má pocit, že se jí nic nedaří, 

a nejradši by si s někým vyměnila 

život. O to víc ji překvapí, když se 

kdosi začne vydávat za ni a odcizí jí 

identitu. Pustí se do pátrání a vrhne 

se do bláznivé honby za spravedlností, 

která zahrnuje i docela 

okouzlujícího detektiva, neobvykle 

zaujatého nejen tímto případem, ale 

hlavně Clem samotnou. 

Metafora, 429 Kč, již vyšlo 

Knižní tipy 

Příběhy pro snílky a odvážlivce, kde nesmí chybět 

vášeň, ale také zašmodrchaný životní osud – to 

všechno najdete v naší knižní nabídce. 

Cosmopolis, 429 Kč, již vyšlo 

Násilí 

// Alexander Staffa 

Viktor Juhl je etnický Němec z mnohonárodnostní 

Bukoviny, který během druhé světové války 

musí narukovat k jednotkám SS. Teprve když se 

hrdina románu ocitne v sousedství vyhlazovacího 

tábora v Osvětimi, jeho etické vědomí procitá. 

Potkává tu svou lásku z rodné Bukoviny, Židovku 

Saru. A rozhodne se ji zoufalým činem zachránit. 

Host, 499 Kč, již vyšlo 

Mata Hari 

// Eva-Maria Bastová 

Životopisný román přibližuje osudy 

tajemstvím opředené tanečnice 

známé jako Mata Hari, pravým 

jménem Margaretha Zelleová. Na 

veřejnosti vystupovala jako dcera 

vznešeného bráhmana a svůj životní 

příběh vyšperkovala mnoha neuvěřitelnými 

příhodami. Netušila, že 

její poslední role svůdné německé 

špionky ji nakonec přivede až před 

popravčí četu. 

Ty chladné oči 

// Scarlett Wilková 

Během nacistické okupace Smolenska se setkají 

ruská dívka Neonila a český mladík Emil donucený 

bojovat za wehrmacht. Když se po válce 

usadí v Československu, vznáší se nad nimi stigma 

kolaborace. Utají svou minulost a dokážou se po 

tom, co zažili, dívat na svět i jinak než chladnýma 

očima? A může strach ospravedlnit krutost páchanou 

na jiných? 

Ikar, 399 Kč, vychází 6. března 

Motto, 399 Kč, vychází 16. března

Tři životy 

Oblíbená autorka bestsellerů Pařížská švadlena a Skříň plná Diora, Natasha 

Lesterová představuje nový historický román. Kniha Tři životy vypráví příběh 

nekonvenční Alix, která nastupuje do vznikajícího Módního domu Christiana 

Diora. Na scéně se ale objevuje někdo, kdo ví všechno o jejích aktivitách za 

druhé světové války… 

Metafora, vychází 31. března 

39 

UKÁZKA 

Alix teď zvedla šejkr. „Slyšela jsem, že máte ráda oběd se 

třemi martini. Tak jsem vám ho přinesla. Doufám, že mi na 

oplátku věnujete trochu svého času a podíváte se na moje 

portfolio.“ 

Carmel se zasmála, hlasitě a bujaře. 

Alix to považovala za povzbuzení a vyndala z nákupní 

taštičky jednu velmi drahou sklenici na martini. „Můžu vám 

nalít?“ 

„Samozřejmě,“ odpověděla Carmel a její irský přízvuk příjemně 

zvýrazňoval samohlásky a dodával její řeči na vřelosti. 

„Ale raději u mě v kanceláři.“ 

Tam si Carmel zběžně prohlédla Alixin poklad v podobě 

ilustrací a pak je odhodila do odpadkového koše. „Vaším 

osudem je PR, styk s veřejností,“ prohlásila. „Kreslíte, jako by 

oblečení mělo být svěrací kazajkou, a ne něčím, co má ladit 

s pohyby těla. Prozatím na ilustrování zapomeňte.“ 

Alix se snažila nehnout ani brvou, ale jelikož nebyla obrněna 

vermutem a měla teprve osmnáct let a velký sen o práci 

v oblasti pařížské módy, přece jen sebou trhla. 

Carmel se na ni upřeně dívala, takže jí nedopřála příležitost, 

aby tu ťafku nepozorovaně skousla. Naopak Alixinu reakci 

zaznamenala a pak ukázala na šejkr. „Víte, jak získat něčí 

pozornost a dát dotyčnému to, co chce. Což znamená, že 

se hodíte pro práci v tiskovém oddělení. Nejlepší způsob, 

jak se naučit pracovat s veřejností, je psát – pochopit, jak to 

funguje v tisku, a pak se ho snažit svést. Začnete dnes večer 

na čtvrtečním salónu, který pořádá Marie-Louise – tam se 

setkáte s celou Paříží –, a zítra nastoupíte tady jako pomocná 

módní redaktorka.“ 

Alix se neubránila nadšenému zajásání.

40 

PROMOTION 

text: Denisa Novotná 

foto: Denisa Novotná, Roman Souček 

Dojemný 

a univerzální příběh 

obyčejného hrdinství 

Ačkoliv irská vypravěčka Claire Keeganová 

Claire Keeganová 

(* 1968) 

Vyrostla ve velké katolické rodině 

na farmě v chudém irském 

hrabství Wicklow. Vystudovala 

anglickou literaturu a politologii 

na Loyola University v New 

Orleans a následně získala 

magisterský titul v oboru tvůrčí 

psaní na University of Wales 

a titul z filozofie na dublinské 

Trinity College. Už její první kniha 

povídek Antarctica (Antarktida, 

1999) se stala čtenářskou senzací 

a byla vyznamenána několika 

prestižními literárními cenami 

v Evropě i v USA. Mnohých ocenění 

se dočkala také následující 

sbírka Modrá pole (česky 2009) 

a kratší novela Třetí světlo (česky 

2011), zařazená britským deníkem 

The Times mezi padesát 

nejlepších beletristických děl 

vydaných v 21. století. Zatím 

poslední autorčin titul Takové 

maličkosti (PROSTOR 2023) se 

probojoval na seznam šesti knih 

nominovaných na Man Bookerovu 

cenu 2022 – coby nejkratší 

próza v historii jejího udílení. Díla 

irské spisovatelky byla přeložena 

do třiceti jazyků včetně čínštiny, 

hebrejštiny a turečtiny. 

nepatří k plodným autorkám, má status literární 

hvězdy a sběratelky ocenění. Svědčí o tom i její 

poslední kniha Takové maličkosti, dílo jemně 

vybroušené krásy a síly, nominované na prestižní 

Man Bookerovu cenu 2022. Autorka se v něm 

vrací k ostudné kapitole irských dějin – k tzv. 

Magdaleniným prádelnám provozovaným 

katolickou církví, jejichž temnotu zahlédne 

hlavní hrdina, tvrdě pracující muž, manžel a otec 

Bill Furlong. 

Novelu vydává nakladatelství 

v roce 1993. A teprve v roce 2013 vyjádřil 

PROSTOR v českém překladu Hany irský premiér lítost nad údělem vězeňkyň 

Magdaleniných prádelen a vláda 

Ulmanové: „Především mě zaujalo 

téma běžného hrdinství, které kromě zřídila program odškodnění pro několik 

nutného váhání a pochyb zpravidla stovek přeživších s ohledem na to, jak 

provází víra nikoli v Boha, ale v obyčejnou 

lidskost. A aniž bych chtěla 

dlouho byly vězněny. 

znít pateticky, práce mi šla v době, 

Bill Furlong je s jedním z těchto zařízení 

kdy česká veřejnost projevila ohromnou 

ochotu pomáhat ukrajinským 

tých let minulého století, kdy zde ještě 

konfrontován v polovině osmdesá- 

občanům prchajícím před válkou, od panuje středověk: vězněné ženy nedostávají 

plat, pořádné jídlo ani lékařskou 

srdce i od ruky – a doufám, že je to na 

výsledku znát.“ 

péči, jsou tvrdě trestány za své údajné 

hříchy, jejich nemanželské děti jim 

O skutečných poměrech v útulcích pro jsou po narození odebírány a některé 

„padlé ženy“ pojmenovaných podle dokonce zavražděny. A to vše s posvěcením 

církve, státu i soukromých firem, 

Máří Magdalény se začalo veřejně mluvit 

až po objevu hromadného hrobu protože Magdaleniny prádelny pro ně 

s ostatky tamních chovanek v Dublinu znamenají výnosný byznys.

41 

Bizbooks, 399 Kč, již vyšlo 

Claire Keeganová se však nesoustřeďuje 

na odhalování zločinů církve, 

nýbrž na zpytování svědomí člověka, 

pro něhož je jednodušší a bezpečnější 

nic nedělat. Katolické peklo, jež 

Furlong nechtěně a nečekaně objeví, 

se nachází v klášteře spravovaném 

jeptiškami, který tahá za nitky ve 

městě, kde Furlong žije, a současně 

patří k Furlongovým obchodním 

klientům. Irsko se topí v ekonomické 

a sociální krizi a náš hrdina má na krku 

početnou rodinu. Pud sebezáchovy 

a okolí ho nabádají, aby zůstal jen 

nezúčastněným divákem, tu přicházejí 

Vánoce, čas zrození Spasitele… 

Ze stránek se sype sníh, voní pečená 

jablka a ozývají se zvony. Obyvatelé 

města se shromáždí na náměstí, aby 

rozsvítili smrk vedle nedávno přemalovaného 

betlému. Ochutnejte perníčky 

a horkou čokoládu! Autorka vykresluje 

vánoční atmosféru se starobylou 

aurou. Furlong si vzpomene, jak 

v dětství dostal stařičký výtisk Vánoční 

koledy Charlese Dickense, páchnoucí 

zatuchlinou. A čtenář vnímá neblahý 

podtext. 

Vyprávění Claire Keeganové připomíná 

Hemingwayovu metodu ledovce – část 

sdělení je skryta pod hladinou, čtenář 

musí číst mezi řádky, domýšlet si. 

„V dětství mě matka učila, že když 

jdu k řezníkovi a vybírám kus hovězí 

pečeně, měl by mít tukové mramorování. 

A dobrou prózu vnímám stejně – 

mramorovanou tím, co se nezdá nutné 

říct,“ prohlásila spisovatelka krátce po 

vydání Takových maličkostí, v nichž 

dokonale čaruje s atmosférou a detaily. 

Podle ní jde především o příběh muže, 

který byl v dětství milován a nedokáže 

odolat tomu, aby stejnou lásku nabídl 

někomu jinému. „Je to příběh o lásce,“ 

podotýká. 

Zůstává na čtenáři, jak si Takové 

maličkosti vyloží. Autorce se nade vši 

pochybnost podařilo napsat dojemný 

a univerzální příběh, který lze číst jako 

podobenství o boji dobra se zlem. 

Prostor, 297 Kč, již vyšlo 

Překladatelka knihy Hana Ulmanová

42 

ROZHOVOR 

Bez vás to 

nedáme! 

text: Renata Kršková 

foto: Tereza Fišerová 

„Zákazníci v knihkupectvích 

jsou jako améby v dobrém slova 

smyslu – neustále mění své 

potřeby a zájmy, ale to je na práci 

s lidmi zajímavé, vzrušující, i když 

někdy také trochu únavné. Mění 

se poptávka v žánrech i tématech 

knih, zvětšují se také očekávání 

na kvalitu služeb. Zákazníci 

logicky za své peníze očekávají 

špičkový servis z naší strany; pokud 

potřebují, chtějí kvalitní radu,“ 

říká Erika Frýbortová v rozhovoru 

o zkušenostech z kamenných 

prodejen sítě distribuční firmy 

Kosmas. 

Jak hodnotíte uplynulý rok v kamenných 

knihkupectvích? 

Rok 2022 byl samozřejmě velkým 

šokem pro celou společnost, a tedy 

i pro knihkupce. Po velmi obtížných 

letech, kdy jsme měli neustále uzavřené 

prodejny v důsledku lockdownů, 

jsme se snažili nadechnout a začínali 

jsme věřit, že se nám podaří prodejny 

stabilizovat a postupně i rozvíjet. 

Bohužel přiletěla další „černá labuť“ 

tentokrát v podobě agrese Ruska 

vůči Ukrajině, jejímž důsledkem jsou 

velmi vysoké ceny energií a nejvyšší 

inflace od roku 1993 a snížená koupěschopnost 

obyvatel. Uplynulý rok není 

rokem, na který bychom v knihkupectvích 

rádi vzpomínali, ale podařilo 

se nám ho přežít a jsme přesvědčeni, 

že se podaří situaci na trhu stabilizovat 

a my knihkupci se budeme moci 

naplno věnovat své práci bez větších 

existenčních starostí. 

Je pravda, že se zdvihá zájem 

o novinky českých autorů a autorek? 

Ano, v posledních letech se velmi 

výrazně zvedl zájem o knihy českých 

autorek a autorů, a to napříč žánry. A je 

zajímavé, že se mnohem výrazněji prosazují 

hlavně ženy, stačí připomenout 

jména jako Kateřina Tučková, Alena 

Mornštajnová, Karin Lednická, Michaela 

Klevisová, Pavla Horáková a další a další. 

Sama jsem si v posledních měsících 

přečetla Životice od Karin Lednické, 

Bílou Vodu od Kateřiny Tučkové, Nikdo 

není sám od Petry Soukupové – a to 

je jenom zlomek toho, na co jsem si 

v rychlosti vzpomněla. Chystám se na 

Vodníka od Terezy Bartošové a kamarádka 

mi doporučila knihu Tohle 

lidi hodně berou od Pavla Tomeše. 

Jednoduše – česká literatura se rozrostla 

do takové šíře, že už nám regály 

na prodejnách praskají ve švech a my 

jejich prodejní plochu stále rozšiřujeme. 

Ještě před pár lety se prvotiny českých 

autorů setkávaly spíše s nezájmem ze 

strany zákazníků, ale naštěstí se situace 

pozitivně mění a vzniká stále širší 

skupina fanoušků české literatury, kteří 

i prvotiny „vezmou do ruky“. Já sama 

jsem milovnicí klasické anglické detektivky 

a z mnohých českých detektivek, 

které jsou této škole velmi blízké, jsem 

opravdu hodně nadšená. 

Došlo k proměně návyků a požadavků 

zákazníků v prodejnách? 

Zákazníci logicky za své peníze očekávají 

špičkový servis z naší strany. Pokud 

potřebují, chtějí kvalitní radu, předpokládají 

rychlou reakci ze strany obchodníka 

na případné doplnění nabídky, 

online rezervace zboží na prodejnách 

už považují za samozřejmost. A logicky 

chtějí také „něco navíc“, tzn. že se musí 

pracovat i na rozvoji různých věrnostních 

programů.

23. března propukne již třiadvacáté 

pokračování Velkého knižního čtvrtku, 

výběr kvalitních titulů napříč žánry se 

stal již tradicí na jaře i na podzim. Jak 

se na něj chystáte v síti knihkupectví 

Kosmas? 

Naše knihkupectví Kosmas se do akce 

Velký knižní čtvrtek velmi aktivně 

zapojují. Připravujeme vždy samostatné 

prezentace všech velkočtvrtečních 

titulů nejenom v interiéru prodejny, ale 

aranžujeme i tematické výlohy a naši 

knihkupci a knihkupkyně knihy zařazené 

do VKČ čtou, aby mohli na základě 

svého čtenářského zážitku zákazníkům 

kvalitně a s čistým svědomím poskytnout 

poradenství. 

Na kterou z letošních deseti novinek 

Velkého knižního čtvrtku se těšíte vy 

osobně? 

Jak jsem již řekla dříve, mám ráda 

detektivky, takže určitě si přečtu 

U severní zdi od Petry Klabouchové, 

od níž jsem četla i předchozí knihu 

Prameny Vltavy, a těším se i na Devět 

křížů od Romana Kulicha, což asi 

nebude čistokrevný detektivní příběh, 

ale spíše mystický, podobně jako jeho 

skvělá předcházející Bílá paní. Ale i další 

velkočtvrteční tituly jsou zajímavé, takže 

pravděpodobně neskončím jenom 

u těchto dvou uvedených. 

podílela od začátku na vývoji svazové 

knižní poukázky. Tento projekt 

dameknihu.cz jsme spustili v roce 

2021 a i v současné době na něm 

úzce spolupracuji se sekretariátem 

svazu. Momentálně máme pár dalších 

nápadů, ale bohužel narážíme na nedostatek 

financí, protože veškeré dění, 

které se na půdě SČKN odehrává, je 

hrazeno jenom z členských příspěvků, 

nemáme žádné další peníze z grantů 

či dotací, tak si asi umíte představit, 

že je jakákoli akce hodně limitovaná. 

Nicméně velmi pozitivní je to, že i přes 

tyto problémy neustále monitorujeme 

a právně zpracováváme legislativní 

změny, které se knižního trhu týkají. 

Naposledy jsme nechali zpracovat 

poměrně podrobný právní výklad změn 

v Zákoně na ochranu spotřebitele, který 

je členům SČKN k dispozici a velmi 

pečlivě sledujeme současné snahy 

o zvýšení DPH. Intenzivně jednáme 

s politickými stranami a snažíme se jim 

vysvětlovat a předkládat fakta o tom, 

že by zvýšení DPH mohlo být oním 

pověstným posledním hřebíčkem do 

rakve. 

Co byste přála knihkupcům pro 

letošní rok? 

Co jiného než hodně sil, protože 

budeme muset překonat mnoho 

překážek. A hlavně hodně optimismu, 

protože jedině s ním to všechno 

zvládneme. 

Co byste vzkázala čtenářům 

Knihkupce? 

V Knihkupci najdete skvělou inspiraci 

pro čtení, ale nezapomeňte, že jedině 

vy, čtenáři, máte ve svých rukách osudy 

knihkupectví ve svém městě. Najděte si 

svého knihkupce, podporujte ho svými 

nákupy. V knihkupectvích najdete 

nejenom skvělý výběr knih, ale hlavně 

radu od lidí, kteří knihy milují. Bez vás 

to nedáme! 

43 

Co právě čtete nebo budete číst? 

Teď v zimě, kdy je brzy tma a venku 

je často pošmourno, si čtení opravdu 

užívám naplno, a tak mám za sebou 

skoro čtenářské orgie. V rychlosti si 

vzpomenu na výborné knížky Ada od 

Veroniky Jonášové a Rozpůlený dům od 

Alice Horáčkové, pak jsem si přečetla 

Malý dům od japonské autorky Kjóko 

Nakadžimové a nikdy si nenechám 

ujít novou detektivku z Bretaně, které 

píše Jean-Luc Bannalec – naposledy 

vyšla Bretaňská idyla. V podstatě mám 

neustále nějakou knihu rozečtenou 

a každý týden přečtu minimálně jednu, 

tak je toho hodně… Zrovna teď dočítám 

Hluboké soutěsky od Arnaldura 

Indriðasona. 

Zastupujete knihkupce ve Svazu 

českých knihkupců a nakladatelů. Co 

nového pro ně připravujete v příštím 

období? 

Práce v SČKN je taková moje srdeční 

záležitost. Snažím se přicházet s novými 

nápady a v minulosti jsem se například 

ERIKA FRÝBORTOVÁ (* 1967) 

Vedoucí sítě čtyřiceti kamenných prodejen Kosmas, kde pracuje již dvanáct 

let. Knihkupce zastupuje v představenstvu Svazu českých knihkupců 

a nakladatelů. Ve volných chvílích ráda čte především anglické klasické 

detektivky, ale také rodinné ságy a historické romány. Protože stráví velkou 

část svého času na cestách, hodně poslouchá audioknihy a podcasty. 

Věnuje se vnoučatům a vůbec celé rodině, na které si s oblibou testuje 

nové recepty (ne vždy k jejich spokojenosti).

44 

UKÁZKA 

Prašina 

Svět knižního fenoménu Prašina se úspěšně 

rozrostl v komiksu. Příběh s podtitulem 

Podivné procházky si užijí nováčci i čtenáři, 

kteří mají Prašinu prochozenou. K Vojtovi 

Matochovi se nyní připojují mladé komiksové 

autorky Ester Kuchynková, která má za 

sebou například ilustrace pro foglarovku 

Hoši od Bobří řeky, a Kateřina Čupová, která 

sklízela úspěch s oceňovanou adaptací 

Čapkova R.U.R. Komiks Prašina: Podivné 

procházky bude vycházet na pokračování 

v březnu, dubnu a květnu. 

Paseka, 99 Kč, vyjde 15. března

NOVINKY 

Z NAKLADATELSTVÍ PORTÁL 

HERVÉ TULLET 

Kouzelná ruka 

PŘEKLAD MARTIN BEDŘICH 

Po Knížce, Barvách, Souboji barev a La! vychází 

další zábavný titul oblíbeného francouzského 

umělce. 

Novinka Kouzelná ruka opět pracuje s dětskou 

fantazií, rytmem, pohyby rukou a může se „číst“ 

stále dokola. Ruce poskakují po stránkách jako 

míč, třepotají se jako motýlek, mění se v rybu 

i raketu, leží nehnutě na stránkách, aby se mohly 

vzápětí zvednout a tradáááá! Děti si zároveň 

procvičují jemnou motoriku, orientaci v prostoru, 

barvy i tvary. 

PETR HORÁČEK 

Nejlepší dárek 

Tom a Mot jsou nejlepší kočičí kamarádi. 

A dokonce mají narozeniny ve stejný den. Jaký 

bude nejlepší dárek pro toho druhého? Můžeme 

tomu druhému přát všechno možné, ale nejlepší 

nakonec stejně bude společně strávený den. 

Další poetická a laskavá knížka Petra Horáčka, 

která potěší nejen děti, ale i dospělé. 

www.portal.cz


foto: archiv Martina Šinkovského 

46 

ROZHOVOR 

Zavřu oči 

a jsem tam 

i mezi vrabci na střeše 

Dobrodružný příběh pro odvážné děti – to je 

podtitul knihy s názvem Petronie a Ptáčník, 

který vyšel před pár týdny. Autor Martin 

Šinkovský ji napsal na přání své sedmileté 

dcery jako dárek k jejím narozeninám. Ptačí 

svět, čaroděj, mizející ptáci a opuštěná hnízda… 

Rozhovor výjimečně nezačíná otázkou, protože 

náhodný úvod přináší osobní informaci. 

Pardon, ještě si ztlumím telefon. 

Já si ho nechám na vibracích, protože 

mám doma nemocnou devítiletou 

dceru. 

Aha, takže máte víc dětí než sedmiletou 

dceru, pro kterou jste napsal 

knížku? 

Mám tři dcery. 

To je jako z pohádky. 

Každý správný král má přece tři dcery. 

Vám prý ale děti na ulici říkají Hagride, 

tedy jménem postavy z Harryho 

Pottera. 

To je pravda, však mě vidíte. Nejdřív mě 

sice bezdomovci oslovovali Květáčku, 

ale naštěstí se Hagrid ze strany dětí 

ujal víc. 

Jedna z vašich dcer chtěla knížku 

k sedmým narozeninám, měl jste od 

ní bližší zadání? Ptačí? 

Ano. Prostřední dcera Zoja viděla, že 

její starší sestra dostala k narozeninám 

akvárium, které si přála dva roky 

předtím. Tak přemýšlela, co by chtěla. 

Vybalila pak na mě, že knížku o ptáč- 

cích. Její přání pro mě nebylo rozkazem, 

ale dobrou inspirací. 

Čím přesně? 

Zoja má hodně ráda přírodu a příběhy. 

Když jsme chodili do školky, bývala to 

hezká cesta z centra Olomouce na Lazce, 

potkávali jsme spousty ptáků. Často jsme 

do školky došli pozdě, protože jsme koukali 

na kachny na potoce, jak čížci snídají 

na stromě, jak sýkorky poletují. Některé 

drobné věci v knížce jsme dělali spolu. 

Právě čížci příběh otvírají. Poznal jste 

je na první dobrou ještě před psaním 

knihy nebo jste musel sednout k Wikipedii? 

Zrovna tahle historka s čížky na stromě 

se fakt stala. Je tam pěkná olše, která 

se pod nimi úplně hýbala. Regulérně 

tam pět minut snídali, a potom odletěli. 

V mobilu mám ale chytrou aplikaci, 

která podle zpěvu určí, co je to za druhy 

ptáků. Čížci! Zpětně jsem to ještě ověřil 

v atlasu. Před psaním každé knížky si 

dělám hodně rešerší. Mám to rád, takže 

to dělám celkem poctivě. Začal jsem 

drtit ornitologii, samozřejmě na amatérské 

úrovni. 

Rosier, 359 Kč, již vyšlo 

Proč je hlavní ptačí hrdinkou sýkorka? 

Ptačí kamarádku Sýkořičku si vyžádala 

Zoja. Ještě bych podotknul, že jsem si to 

zjednodušil a vybral do příběhu jen ty 

druhy ptáků, které žijí ve městě. I těch 

je obrovské množství, tak jsme spolu 

v atlasu vybírali, kteří budou kladní, kteří 

záporní. Bylo to zábavné. 

Dcera byla možná víc spoluautorkou, 

než inspirací? 

V rešerších určitě, chtěl jsem, ať je s tím 

spojená, ať ji to baví. Je to víc než jen – 

„Tak tady máš knížku“, bude vědět – „Jé, 

tohle jsem vymyslela já.“ 

Strážkyně sojky jsou v příběhu docela 

drsné. 

Na vlastní oči jsem viděl, jak dvě sojky 

našly prázdné hnízdo a shodily ho na 

zem. Tak jsem jim dal funkci přísných 

kontrolorů hnízd. Ptačí svět je drsný.

Třeba to, co dělají sýkorky, by se hodilo 

spíš do prvních slavných hororů Braindead 

od Petera Jacksona. Umí zabít 

jiné ptáky, rozklovat jim lebky a vyzobat 

mozek. Jen teď nevím, jestli jsou to 

koňadry nebo modřinky… Krásné rešerše, 

že? Do dětské knížky jsem ale tohle 

nemohl použít. 

Díky tomu ale kapitoly psané 

z pohledu ptáků, kdy si mezi sebou 

povídají, plynou radostně, živelně… 

Jsem rád, že vám přijdou energičtější, 

má to svoji logiku. Snažím se psát tak, jak 

si to v příběhu vyžaduje situace. Při psaní 

dialogu tří vrabců zavřu oči a obrazně si 

sednu za nimi na střechu. Je mi přitom 

jasné, že zvlášť ti malí ptáci asi nemluví 

pomalu a rozvláčně. Bude to spíš staccato. 

Je to legrace, a když vrabci hodně 

štěbetají, tak to jejich „Š“ častěji používám 

v dialozích kvůli zdůraznění. 

Co pro vás byla největší výzva, když 

jste věděl, že píšete pro dceru, ale zároveň 

i pro velkou hromadu dalších dětí? 

Nebo jste si psaní jen užíval? 

Psaní knížky si užívám vždycky, jinak 

bych to nedělal. Budu rád, když se příběh 

bude líbit Zoje i dalším dětem, a první 

překážku už jsem překonal – líbí se mojí 

ženě! Dokonce se jí kniha líbí tak, že 

když ji dočetla, tak řekla jenom – „dobrý“. 

Čekal jsem zase na klasický dovětek – 

„dobrý…, ale?“ U každého rukopisu totiž 

zatím vždy dodala pověstné „ale“ nebo 

„jenže“. K této knize vlastně ještě dodala 

– „Funguje ti to všechno parádně.“ Její 

přístup se mi líbí, říkává –„Přece nechceš, 

abych ti lhala.“ 

Kreslí Zoja ráda? Má to společné 

s hlavní hrdinkou? 

Moc ráda a moc pěkně kreslí. 

A pustíte ji samotnou kreslit do 

parku jako stejně starou, sedmiletou 

Petronii? 

Klidně, ať si jde. Park máme vedle domu, 

není to ani přes žádnou cestu. Přes roh 

máme obchod paní Evy, tam chodí holky 

samy nakupovat asi od tří let, je to také 

jen po chodníku. Papírek, tašku, paní Eva 

je zná… Dneska je to sice netradiční, ale 

jde nám o to, aby dcery byly co nejvíce 

samostatné. Snažím se v tom potlačit 

civilizační strach lidí, naštěstí je Olomouc 

příjemně velká vesnice. Je ale pravda, 

že jsme řešili s ilustrátorkou Barborou, 

jestli je sedmiletá Petronie dost mladá 

na všechna svá dobrodružství. Naštěstí 

jsem našel univerzální argument ve 

filmu Lucie, postrach ulice. Vždyť je 

o holce, která má jít teprve do školy a už 

běhá sama po městě. 

Zaujalo mě lehké a svěží pojetí obálky. 

Většinou spolupracujete s výtvarníkem 

Ticho762, proč to je tentokrát 

jinak? 

Nechtěl jsem na tom spolupracovat 

s výtvarníkem Ticho762, oboustranně 

jsme se shodli. Hlavní hrdinka je holka, 

proto jsem chtěl, aby knihu dělala ilustrátorka. 

Vyrůst v ženu a vyrůst v muže 

je rozdílný proces. Vzpomínky jsou rozdílné 

a dodají příběhu něco, co já jako 

muž neumím. Barboře, se kterou nás 

propojilo nakladatelství, se to nádherně 

povedlo. Mile mě překvapily všechny 

ilustrace a obálka je nádherná! Časem 

jsem přišel na to, že za to může výraz 

Petronie – její jemný, nenápadný úsměv, 

kterého si nevšimnete v první chvíli, ale 

udává atmosféru celého obrazu. 

Nedávno jsem držel vaše výtvarně 

výrazné Hvězdonauty. Nakolik se vám 

to, co napíšete, potom líbí ve finální 

knižní podobě? Máte na to štěstí? 

Mám. Co se týká zrovna Hvězdonautů, 

tam jsme se s Tichem sladili, to je velká 

sehranost. Oba dva jsme fanoušci 

sci-fi, bavili jsme se o knize od prvního 

nápadu. Navíc byli na stejné vlně i grafici. 

Výtvarno je pro mě důležité. Píšu 

totiž způsobem, o kterém jsem si myslel, 

že tak píše každý. Na debatách s jinými 

autory jsem ale zjistil, že jsem mezi přítomnými 

byl jediný. Jak jsem zmiňoval 

s vrabci – vymyslím si situace, zavřu oči, 

představím si to, a o tom píšu. Přemýšlím 

vizuálně, přece jen jsem vystudovaný 

směrem k filmu, tyto věci mě baví, 

píšu scénáře ke komiksům. Neumím ale 

kreslit! 

Ovlivňujete nějak výsledek? 

Vždycky chci, aby si to výtvarník udělal 

po svém. Vím, co se líbí mně, ale chci 

tam osobnost toho výtvarníka. Existuje 

třeba dvacet způsobů, jak to nakreslit 

dobře, a jsem rád, když se trefí do 

jednoho z nich. Pak to funguje. Už před 

samotnou prací si ale s výtvarníkem 

sedneme na kafe nebo na pivo, projdeme 

si to. Abychom věděli, co chceme. 

Většinou jsou naše předem připravené 

poznámky stejné, takže mám opravdu 

štěstí. Je to asi i mým výběrem lidí, kdy 

už tuším, že to není úplně střelba do 

prázdna. Nechci naopak někoho jenom 

proto, že je třeba super slavný. To by mi 

přišlo absurdní. 

Co byste na závěr popřál Zoje i všem 

dětem, které knihu budou číst? 

Aby si užily příběh, aby se do něj začetly, 

a až dočtou, aby vydechly. 

To zní definitivně, možná spíš 

nadechly, ne? 

Nádech a výdech s mezidechem 

(názorně ukazuje). Ne aby se udusily 

(smích). Prostě hezké zakončení docela 

tlusté knížky. A to jsem ještě jednu část 

musel dát pryč, aby nebyla velká až 

moc. Vypreparovanou část teď mám 

danou na stranu a čeká. 

Na pokračování k osmým narozeninám? 

K osmým ne (smích), to už by muselo 

být celé napsané. Proces vydání knihy 

přece jenom trvá. Uvidíme, jestli bude 

chuť a zájem. Zatím je tu kniha Petronie 

a Ptáčník, u které moje žena 

poprvé neřekla žádné „ale“. 

MARTIN ŠINKOVSKÝ (* 1979) 

Rodák ze Šumperka, který se 

v dospělosti usadil v nedaleké 

Olomouci, má ženu a tři dcery. Je 

spoluautorem večerníčkového seriálu 

Krysáci a následně se pustil do 

psaní knih, zejména pro děti – například 

Chodil obr po zemi, Lapálie 

v Lampálii, Vincent, Bóďa a dobrodružství 

v Benátkách, Městečko 

Kytice, sci-fi série Hvězdonauti nebo 

upíří young adult román Průsvitní. 

Nejnovější kniha se jmenuje 

Petronie a Ptáčník. 

47

48 

PTÁME SE 

připravila: Martina Vlčková 

foto: Jaroslav Fikota 

otázek 

pro Martinu Preissovou 

Na kontě má nejen spoustu rolí na divadle 

či v televizi, ale i dvě knížky. První se 

jmenuje Jak jsem nebyla na Lvech a vyšla 

v květnu 2021, druhá s názvem Mají v nebi 

skleničky? se na pultech knihkupectví 

objevila loni v září. V obou čerpala ze 

svého života včetně dětství na Moravě 

a obě vzbudily velký ohlas. Jaká je sama 

čtenářka? 

1. Jakou knihu právě čtete? 

Jsem čtenář střídavý, to znamená, že 

mám vždy rozečtenou víc než jednu 

knihu. V současné době mi na nočním 

stolku leží Sudetský dům od Štěpána 

Javůrka a poezie Anny Achmatovové. 

2. Je pro vás lepší papírové vydání, 

nebo čtečka? 

Na vůni knihy a šustění stránek nedám 

dopustit. Loni k Vánocům jsem dostala 

čtečku a od té doby leží na dně šuplíku 

v originálním obalu. Jednou ji najdou 

moje děti a budou se divit, co to je za 

divnou věc. 

3. S jakou literární postavou byste šla 

na víno? 

S Theodorem Deckerem z románu 

Stehlík, ale musela bych ho zastihnout 

ještě jako malého chlapce. Objednala 

bych mu zákusek a limonádu, ale 

zpátky do románu už bych ho nepustila, 

aby nemusel zažít to, co mu spisovatelka 

Donna Tarttová do příběhu 

napsala. 

4. U které knihy jste se smála nahlas? 

Letos na dovolené mi můj muž předčítal 

z knihy fejetonů Marka Ebena 

a smáli jsme se oba! 

5. Oblíbený citát z knihy? 

Kdysi, ještě na střední škole, jsem 

v knize o slavných umělcích objevila 

citát hudebního skladatele Ludwiga 

van Beethovena: „Láska je bezvýhradné 

rozhodnutí pro určitý typ nedokonalosti.“ 

Dodnes ve mně rezonuje. 

s sebou Bibli. Nejsem věřící, ale myslím, 

že bych v ní našla radu na každé 

úskalí, na které bych na ostrově narazila. 

A navíc bych asi měla hodně času na to, 

přečíst ji celou a důkladně. 

7. Kde knihy nejčastěji nakupujete? 

V knihkupectvích. V těch oázách ticha 

uprostřed velkoměsta, kde nenatrefíte 

na hlasitou hudbu ani na špatného 

člověka.. 

8. Co děláte s knihami, které už 

nechcete? 

Některé věnuji své mamince, která je 

vášnivá čtenářka. Pokud tedy usoudím, 

že by ji zajímaly. Některé daruji 

svým blízkým a také je posílám dál přes 

knihobudku u nás před radnicí. A ty 

nejcennější, ke kterým se vracím, si 

ukládám do knihovny. 

9. Proč je podle vás dobré číst knihy? 

Protože poskytují splynutí s paralelním 

vesmírem. Vstoupit do příběhu a zapojit 

svoji vlastní fantazii je krásný pocit. 

Umožňuje to zažívat emoce, neotupět 

a hlavně se něco dozvíte a rozšíříte si 

slovní zásobu. To, jak člověk mluví, je 

odrazem toho, jak moc a co čte. A duše, 

na kterou se často zapomíná, získává 

křídla. 

6. Jakou knihu byste si vzala na pustý 

ostrov? 

Této představy se děsím, už román 

Robinson Crusoe mi způsoboval špatné 

sny. Takže když zapojím všechnu svou 

fantazii a na moment připustím, že 

by mě to mělo potkat, vzala bych si 

10. Jakého spisovatele byste si vybrala, 

aby napsal váš životní příběh? 

Netroufám si tím kohokoli „úkolovat“. 

Doufám, že jednou, třeba za třicet let, 

budu mít dost sil, abych ho napsala 

sama. Nebude to bestseller, ale snad 

neskončí ve výprodeji.

50 

KŘÍŽOVKA 

ZÍSKEJTE KNIHU 

A POUKÁZKY NA FILM 

SLUŽKA 

Správné znění tajenky 

zašlete e-mailem na 

magazin@rosier.cz. 

Do předmětu napište 

Křížovka a nezapomeňte 

připsat adresu, na kterou 

zašleme případnou 

výhru. 

Na Instagramu 

@magazinknihkupec 

zveřejníme 31. března 

jména tří výherců, které 

budeme následně sami 

kontaktovat.

1 3 

2 

4 

5 

6 

9 

8 

7 

10 

6Petr Koten 

6Basketbal 

Hana Wlodarczyková 

Božena 

Frank McDonough 

Hitlerovy roky 

3Sósuke Nacukawa 

3Kocour, který 

3zachraňoval knihy 

Aleš Palán 

Robinsoni a donkichoti 

Guzel Jachina 

Vlak do Samarkandu 

NEJPRODÁVANĚJŠÍ TITULY NAŠEHO NAKLADATELSTVÍ V ROCE 2022 

Veronika Opatřilová 

Počkej na moře 

8 

Henry Kissinger Umění diplomacie 

diplomacie8 

Henry Kissinger 

Uspořádání světa

KNIHKUPEC 18

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?