Ukazka z knihy Citeni nahled do s1-30_12

nejen našeho vlastního hlasu duše, ale i duše druhého. Nechtít něco dělat, ale
být a nechat být – znít vědomí změny prožívání čehokoliv.
CO JE DUŠE?
Univerzální vědomí či duše, která je „pravým“ Domovem a Dárcem všeho, je
neomezeným a nekonečným oceánským prostorem všech možných prožívaných
aspektů já, a to jak aktuálně se inkarnujících ve fyzickém vesmíru či obývajících
nesčetné paralelní časoprostory, tak nesčetné nefyzikální dimenze
a úrovně vědomí v podobě rozmanitých zkušenostních stále se aktualizujících
světů-vesmírů samotného vědomí. Prvotně duše cítí vědomí, kterým jsme.
JAK SES DOSTAL K FOTOGRAFOVÁNÍ?
Prvním učitelem fotografování je můj otec – fotograf a fotochemik. Kupuje mi
fotoaparát Druex, a tak mohu fotografovat krajiny i lidi v Týnci nad Labem,
kde žiji u babičky. Pochválí mě, když fotografuji odvážně snímky zahrady skrz
větve v protisvětle. Neumím zavírat jedno oko, a tak mi přes ně pořizuje pásku.
Lidé říkají, že jsem Žižka. Dnes se již umím dívat jedním okem, i když to
pro fotografování již nepotřebuji. Ve škole jsem v tělocviku mezi posledními,
ale jízda na kole mi jde dobře. Jezdím po okolí a fotografuji. Otec mě v tom
podporuje. On byl závodníkem za Jiskru Kolín a přítelem Laciny, což byl trenér
Miloše Fišery – několikanásobného mistra světa v cyklokrosu. Od roku 1962
bydlím s rodiči v Praze-Vršovicích, kde otec vede ve škole fotokroužek. Vyvoláváme
a zvětšujeme snímky u nás doma v koupelně. Poslouchám klasickou
hudbu – Beethovena, Mozarta, Haydna, Dvořáka, Smetanu. Čajkovského b
mol vždy ve čtvrtek dopoledne, když je modrá obloha, než jdu do školy. Čtu
Dumase, Jiráska a Malého čtenáře. V roce 1969 se stěhujeme na Vinohrady.
Pořizuji si z bývalé místnosti pro služku fotokomoru. Jezdím na kole s fotoaparátem
vyhledávat to pravé místo v krajině. Kolo mě tak chytlo, že jezdím
závodně za KOVO Praha. Hlavně na dráze dosahuji jako stíhač dobrých výsledků.
Trenér Fuchs mi ale říká, že skutečně dobrých výsledků se dosahuje,
když se věnujeme pouze jedné činnosti, a tak vyhrálo fotografování a jízdě
na kole se věnuji jako součásti fotografování. Studuji obor reprodukční grafik
s maturitou v tiskárně Svoboda na Smíchově. Po zkouškách zde pracuji
i nadále jako litograf – zhotovuji obrazové podklady pro časopisy i knihy. Hraji
závodně šachy za Slovan Svoboda, což beru jako zdroj inspirace. Dosahuji
III. výkonnostní třídy. V sedmdesátých letech jsem členem fotoklubu na Vinohradech,
kde navštěvuji kurz výtvarné fotografie a zúčastňuji se řady výstav
doma i v zahraničí. Současně také chodím na večerní kurzy kreslení, malování
a modelování na Žižkově k profesorovi Vratislavu Plačkovi. Říká: „Jo, je to
Únik, Vladimír Hrala, 1958 /
Breakaway, Vladimír Hrala, 1958
8