Ukazka z knihy Citeni nahled do s1-30_12

Koutského. Je zde ještě mnoho dalších. Se všemi mě ale hlavně spojuje plnost
života vědomí.
SETKAL SES OSOBNĚ S JOSEFEM SUDKEM?
Sudka mám stále rád nejen jako fotografa, ale i jako člověka, protože ze sebe
nic nedělal. Když byla ve 40. letech v Kolíně na náměstí výstava avantgardní
fotografie, prý se tam sešla celá honorace v nažehlených kvádrech a s naškrobenými
límečky. Nakonec se objevil takový strejda v obyčejných šatech
s rádiovkou na hlavě – bramborový typ – a zemitou řečí se ptá, kde že to je?
Často hovořil s malířem Zrzavým, který jednou prohodil: „Pane Sudek, fotografie
nejni umění,“ a Sudek na to: „Já mu to sdělil od srdce – a že vás to škrábe,
pane Zerzavý.“ Dám hodně na instinkt, člověk ho nikdy nesmí otupit tím,
že by chtěl vědět všechno. I kdyby se mu to nakrásně povedlo, ztratí instinkt
a bude jenom všechno vědět. Také říkal, že fotografie je šmudlení proti hudbě.
Několikrát jsem ho viděl v Praze na Kampě a na Smíchově při fotografování.
Naposledy v Galerii D při vernisáži barevných fotografií Karla Neuberta v roce
1976 jsme na sebe v souznění mrkli jedním okem. Otec se s ním několikrát
setkal, aby mu přinesl filmy. Sudek mu za ně dával panoramatické fotografie
Prahy. Ještě je mám schované.
CO FOTOGRAFUJEŠ NEJRADĚJI?
„Dříve“ jsem nejraději fotografoval reportáže s tematikou zvířat, dětí nebo lidí
na okraji společnosti, krajiny a zátiší v proměnách – metamorfózách – zahrnující
mé světy, vývoj ale nejde lineárně a „dnes“ se širším, hlubším a jasnějším
způsobem vnímání skutečnosti tyto světy doplňuji, případně rozšiřuji o další
a neupřednostňuji žádný námět, pouze receptivně naslouchám tomu, co
právě zvučí, aktuálně se vynoří, a ztvárňuji to, což mě baví nejvíc: „vyřezávané
kresby na pauzáku“ – psané kresby z hloubky umocněné v dynamice
vyřezávanými prostory a liniemi, „světla vědomí“ – ne „zevní“ sluneční
světlo umožňující aktivní život na zemi, ale „vnitřní“ světlo života v duchu
samotného vědomí, „citóny“ – citové tóny vědomí. Každý vnitřní zvuk, který
můžeme slyšet, má současně v samotném vědomí určitý citový tón, jenž
tvoří celkovou tělesnou náladu toho éteru prostoru vědomí. Můžeme si to
představit jako akvárium plné vody, což je prostor vědomí, ve kterém spočíváme,
a když do ní kápneme barvu, celá se zabarví do určité barvy. Zůstalo
by to vědomí, ale nálada prožitku toho vědomí je mírně odlišná. Je to určitý
citový tón, který dává i poznání určitých specifických kvalit toho vědomí.
Abychom procitli tyto vnitřní tóny a dokázali je ztělesnit, je nutné se zaměřit
právě na vnitřní zvuky a přes ně rezonancí s naším nitrem máme možnost
Vchody, 1961 / Entrances, 1961
12