Ukazka z knihy Citeni nahled do s1-30_12

cítěno v lince, byla by škoda, kdybys toho nechal.“ On každého vede jeho
cestou, takových učitelů je málo. Není tam násilně vymáhaná nějaká všeobecná
tendence, jak tomu na školách obyčejně je. Svůj široký zájem o výtvarné
umění dále rozvíjím na Střední odborné škole výtvarné na Hollarově náměstí
se zaměřením na propagační výtvarnictví, v letech 1980 až 1983. Je to večerní
studium a máme jen výtvarné předměty. Každý je svým způsobem zajímavý.
Objevují se znamení na cestě. Pokud maluji, lidé říkají dobré, ale něco tomu
chybí – lepší, když to vyfotografuješ. A tak jezdím na kole lovit fotozáběry
nebo hraji šachy pro nápady ke kompozici fotografií. Snažím se zahrnout
ve vědomí všechny umy tak, aby se navzájem umocnily – s vycítěním toho
pravého, až je vědomím samým.
CO CÍTÍŠ?
Život ve své plnosti skrz um tvořivosti. Děkuji, že rozpoznám vědomí umu,
v mém případě je to fotografování, kde „jsem doma“ a nemusím dále hledat
a rozptylovat se.
ZABÝVÁŠ SE JEŠTĚ „NĚČÍM JINÝM“?
Jako dítě si rád hraji s barvami a maluji křídami lidi, zátiší, krajiny a podle reprodukcí
obrazů, například Kozáky podle Mikoláše Alše. Obrázky budí údiv.
Většinou je rozdávám pro radost. Ve škole mě učitelka upozorňuje, že je někteří
spolužáci ničí. Několik jich zachraňuje a posílá na celostátní výtvarnou
soutěž. Dostávají se až do ciziny. Ničemu se nevyhýbám. Zastávám renesanci
všech umů v jednotě (bohyně Uma – věčně mladá) a tak umocnění
intenzity plnosti dynamiky života s radostným otevřeným sdílením s ostatními.
Podle okamžité potřeby se mohu vyjádřit malbou, grafikou, básní, jízdou
na kole, hrou v šachy apod. Pořídil jsem si také pás na běhání, válce na kolo
a několik činek, abych „nebyl sváteční“ a mohl se pohybovat za každého
počasí. To je dobré, třeba když nevím jak dál, tak si „vytvořím kontrast“ –
a inspirace přijde sama.
KDO Z FOTOGRAFŮ TĚ OSLOVUJE NEJVÍCE A ČÍM?
Z autorů mě inspiruje zejména průzračná čistota výtvarného projevu Josefa
Sudka, architektura Jaromíra Funkeho, geometrie Evžena Wiškovského, světla
Jana Svobody, proměny Viléma Reichmanna, přímé krajiny Ansela Adamse,
humanismus Henriho Cartiera-Bressona, Alfréda Stieglitze coby propagátora
fotografie jako svébytného umění, Edwarda Steichena se širokou paletou motivů,
Edwarda Westona se snahou odhalit vnitřní já, ze současných obdivuji
luminiscence Jana Pohribného a souzním s něžnými poetickými doteky Karla
Ledy na Labi, 1960 / Ice on Elbe, 1960
10