KNIHKUPEC 07

Román Les patří do postapokalyptické
literatury. Jaký je váš vztah
k tomuto žánru?
Samozřejmě jsem četl další podobně
laděné knihy jako Konec civilizace,
Malevil, Pána much nebo Metro. Vyrostl
jsem na Wyndhamově románu Den trifidů
a dodnes patří k mým nejoblíbenějším.
Jako malý kluk jsem ho četl, přímo
hltal, dlouho do noci u lampičky, která
unaveně blikala, protože v osmdesátých
letech byl náš dům na konci elektrického
vedení. Hlavně v sobotu večer,
když se ve všech domácnostech peklo
a pouštěla televize, se energie doplazila
k nám domů s posledním vypětím sil.
Krásné časy.
51
V Lese lze najít analogii k dílu amerického
spisovatele Cormaca McCarthyho
Cesta. Myslel jste na něj při psaní?
McCarthyho Cestu jsem pochopitelně
četl, je to bravurní dílo, stejně jako
ostatní zmíněné tituly. Pokud bude
čtenář vnímat nějakou spojitost mezi
Lesem a Cestou, tak ať ji, prosím, přijímá
jako hold všem zmíněným žánrovým
klasikům. Román Les je stejně jako
McCarthyho Cesta knižní road movie,
kde je hlavní postava chlapec. A tady,
myslím, podobnost mezi oběma díly
končí. Les má dvě linie příběhu. Jednu,
ve které je chlapec malý a snaží se
orientovat v situaci, kdy se jeho svět od
základu změnil. Aby přežil, musí v sobě
najít správné instinkty, nespoléhat se na
jiné, ale zároveň se od nich učit. V druhé
linii příběhu je už dospělým mužem,
nesoucím si návyky z boje o přežití.
Na rozdíl od ostatních lidí, kteří založili
kmeny a společenství, se neusadil,
putuje krajinou a pozoruje, jak se nový
svět vyvíjí.
V románu nešetříte drastickými scénami.
Proč jste se k nim uchýlil?
Máte pravdu, že některé pasáže jsou brutální.
Dlouho jsem přemýšlel, zda je vynechat,
ale k vystižení situace a celkové
atmosféry jsou potřebné. Jedním z mých
inspiračních zdrojů byla sociální studie
lidského chování v extrémních podmínkách,
jako jsou nehostinná poušť nebo
hory. Zkouška životem v přírodě prověřuje
charakter, odpadají morální zásady,
objevuje se násilí. Les pohltil člověka, vzal
jej zpátky do svého lůna, mezi divoká
zvířata. Můj román dává v jistém smyslu
návod, jak přežít, poučit se a začít znovu.
Identifikujete se s některým ze svých
románových hrdinů?
V každé postavě je vždy něco ze mě,
i když se to snažím potlačit. Před třinácti
lety jsem pracoval na textu, kde byla
hlavní hrdinkou dívka a já se do ní cíleně
vtělil. Snažil jsem se jako dívka přemýšlet,
milovat se, žít. Posléze mě tato vnitřní
změna dostihla v reálném životě a začali
se mi dvořit muži. Nebylo to příjemné, tak
jsem se zas přeladil do mužského módu.
A pokud bych si měl vybrat postavu
v Lese, která ke mně má nejblíže? Byl
by to chlapec ve chvíli, kdy nemocný Ital
svádí vnitřní souboj se Smutnou, vymýšlí,
jak se jí zbavit, a hoch stojí před rozhodnutím,
komu má věřit.
Krátce před románem Les vám vyšla
kniha Pohádky ze skládky. Oběma
textům je společné enviromentální
téma. Dělá vám vztah člověka k přírodě
starost?
Při rešerších k Lesu se mi dostala do ruky
populárně-vědecká publikace Alana
Weismana Svět bez nás. Autor se v ní
zabývá myšlenkou, co by se stalo, kdyby
lidstvo zmizelo. Předpokládá se například,
že by spolu s námi zcela přirozeně
vyhynuli švábi, ale ptáci by na tom byli
mnohem lépe a vyvinuli by se v nové
druhy. Autor mimo jiné popisuje příchod
pravěkého člověka do Ameriky, kde do té
doby žila velká zvířata. Podle některých
vědeckých teorií je vyhubili právě pravěcí
lidé. Lovili a zabíjeli je tak nemilosrdně, až
způsobili jejich vymizení.
Dnešní nevratná ztráta ohromného
množství živočišných a rostlinných druhů,
jak ji kolem sebe vidíme, se musí
dotknout každého. Osobně nemám
rád golfové trávníky obden žužlané
sekačkami a přeměněné na místa bez
hmyzu a života. Dnes toho o přírodě
známe hodně, ale podstata nám uniká.
Oprostili jsme se od ní a nechceme
pochopit, že jsme její součástí.
Jaká je vaše nejhorší noční můra?
Často slýcháme, že je krásné zemřít ve
spánku, hezky v poklidu. Na základě
zkušenosti si to nemyslím, naopak,
může to být ten nejhorší způsob smrti.
Jednou mě probudila noční můra, byl
jsem celý zpocený, hrůzou jsem se třásl
a srdce mi tlouklo, jako by mělo puknout.
Měl jsem živý sen, v němž jsem
se dostal do mysli cizího muže. Pár dní
na to jsem se dočetl v novinách, že o tři
sta kilometrů dál nějaký muž téže noci,
kdy mě přepadla noční můra, spáchal
zločin. Zavraždil spícího člověka. Byl
jsem rád, že ho chytili. Některé obrazy
z mysli jiných lidí se mi vybavují i dnes.
To jsou moje noční můry a já doufám,
že se nezhmotní.
Jaké je poselství Lesa?
Představme si, že jsme členové jedné
z prvních tlup Homo, pohybující se
pralesem. Je noc, tlupa spí a tmou
se neslyšně přibližuje hladový predátor.
Najednou nás vzbudí křik, jsme
ochromeni hrůzou, zmatení. Ráno
zjistíme, že jeden člen tlupy chybí. Noc
nebo něco v noci ho vzalo. Nevíme,
co to bylo, a ta nevědomost je děsivá.
Neznámo pojmenujeme zlo. Poselství
románu vidím v pochopení, že všechno
má konkrétní příčinu.