KNIHKUPEC 07

16
NOVINÁŘ A CESTOVATEL
Tomáš Poláček se narodil 21. prosince 1977 otci Lubomírovi (zemřel
o pět let později) a matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty
žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní
– stojí na webu magazínu Reportér, pro který Tomáš Poláček píše
rozhovory a reportáže od roku 2014. Velký čtenářský ohlas měla jeho
třítýdenní cesta stopem na olympiádu v Pekingu 2008. Přejel také
celé Česko na segwayi, na olympiádu v Londýně zase dojel na elektrokole
(často vybitém). Zúčastnil se „Dakaru“ v Jižní Americe, projel
přes pouště sever Afriky po arabském jaru. O svých cestách stopem
skrze kontinenty napsal dvě knihy, které jsou víc osobní zpovědí než
klasickým cestopisem. Další knihu skládal s legendárním jazzovým
trumpetistou Lacem Déczim, nově vydal knihu rozhovorů s kardiochirurgem
Janem Pirkem (s autorem tohoto rozhovoru se znají
dlouhé roky, proto si tykají).
BIZBOOKS, 399 Kč, již vyšlo
ekvivalent v pivech. Jedno je ale spojuje,
velmi inspirativně stárnou. Ježiš, jak já
bych chtěl mít jednou jejich energii!
Laco ve svých třiaosmdesáti letech hraje
snad sto padesát koncertů ročně, Honza
Pirk dělá dvacet operací srdce měsíčně
a například dnes mi volal, že právě uběhl
čtrnáct kilometrů a jestli nezajdeme na
jedno... Jsou neuvěřitelní.
Mě zase přijdeš neuvěřitelný ty, když
píšeš ve svých reportážních knihách
ze stopování kolem světa, jak dramaticky
projíždíš Kongem nebo klopýtáš
nocí přes hranice ve střední Americe.
Díky čemu se nevzdáváš, ani když
máš namále?
Zbytečně bych nedramatizoval. Měl
jsem obrovské štěstí v tom, že mě
od patnácti let nejvíc ze všeho bavilo
stopovat, a to hlavně na východ, do
Rumunska, do Turecka, nebo na
Kavkaz. Pak jsem nastoupil do novin,
a v Mf Dnes měl dobré šéfy, kteří řekli:
„Tak stopem jezdi dál a piš o tom.“ Byl
bych hloupej, kdybych toho nevyužil. Od
prvního momentu jsem si té možnosti
vážil, chápal ji jako krásnou prodlužku
mládí, a když mě na cestách občas
něco bolelo nebo štvalo, pořád jsem si
opakoval: važ si toho, že takhle můžeš
trajdat. Jediné místo, kde jsem se jako
stopař píšící reportáže cítil dlouhodobě
špatně a v ohrožení, byla Demokratická
republika Kongo, a tu jsem ani
celou neprostopoval: ve vnitrozemí mě
mírotvrci z OSN posadili do nákladního
letounu a za hodinu jsem byl na hranici
s turisticky mnohem schůdnějším
Kongem Brazzaville.
Byl náročnější stop z Prahy přes Asii
a obě Ameriky na jih do Ohňové země
nebo napříč Afrikou z jihu na sever?
Mně se zeměkoule objížděla nečekaně
snadno. Z Prahy do východoruského
Magadanu a z Aljašky do Ohňové země
ani jedinkrát nešlo o zdraví. Pak to šlo
nádherně i z JAR do Zambie, ale zasekl
jsem se v tom Kongu – skončila silnice,
všude divní ozbrojenci, nevěděl jsem
kudy kam. Tyhle šoky jsem ještě pár
týdnů rozdýchával, střední Afrika asi
nikdy nebude mým nejmilejším regionem,
ale vzpomínám, že od Beninu
do Maroka šlo už zase všechno snadno
a lidi byli fajn. Na severu Maroka jsem
pak musel do špitálu s malárií, ale s tím
se musí počítat.
Krátce po malárii, kterou jsi přežil
tak tak, jsi začal běhat. Netajíš se ani
v knihách tím, že jsi trpěl úzkostmi
a svíráním hrudníku. Co ti ještě
v životě pomáhá cítit se líp?
Mé úzkosti mají asi přímou souvislost
s těmi dvěma dlouhými etapami
cesty kolem světa v letech 2015 a 2017,
a následnými knihami, které jsem
o tom napsal: v obou případech jsem
zcela vyčerpaný odevzdal rukopis
a propadl se do depresí. Rozhodně
mi pomohlo běhání, ale musím říct,
že když bylo nejhůř, na rok jsem začal
brát antidepresiva. Poslední dva roky
se cítím dobře, takže bych asi měl zase
někam odjet.
Na jakých knížkách jsi vyrostl se už
dá asi dohledat v jiných rozhovorech.
Jaké knížky čteš rád v současnosti?
Čtu málo, mnohem víc koukám na
Netflix. Navíc nebudu originální: ze
současných Čechů mám asi nejraději
Petra Stančíka a ze světa určitě Michela
Houellebecqua. Ale ty musí milovat
snad každý chlap ve středním věku...