Knihkupec 02

46
GLOSA
V předchozím čísle Knihkupce
jsem se věnoval dětem školou
povinným, které kvůli vládním
opatřením přišly o běžnou
školní výuku. V mediálním
i veřejném prostoru se však
zapomíná na starší studenty, ty
vysokoškolské. Ti se mohli po
celou dobu pandemie vzdělávat
jen on-line. Dnes už vidíme, že
to zanechalo nemalé následky.
Je zajímavé, že pokud jde o vysokoškoláky,
zákaz prezenční výuky nikdo moc
neřešil a neřeší. Přitom právě univerzitní
studenti na tom byli v mnoha ohledech
ještě hůře než děti ze základních škol.
Ty se postupem času učily alespoň
rotačně, byť ani toto řešení není zrovna
ideální. Vysoké školy ale učí již necelé tři
semestry převážně on-line. U počítačů
s internetem tak mladí lidé sedí už rok
a půl.
Tak nějak se ale tváříme, že to nevadí.
Studenti jsou na první pohled v pohodě,
protože nemusí do školy a pustit si
přednášku mohou klidně v trenkách,
aniž opustí postel. Více volného času
mají i jejich učitelé. Ti se sice mohou
tvářit velice zaneprázdněně, ale realita
je trochu odlišná. Spousta z nich ušetřila
čas, který by jinak strávila dojížděním na
pracoviště. A praxe taktéž ukazuje, že na
vysokých školách se vše tak trochu zpomalilo.
Technologie jsou možná šikovným
pomocníkem, ale ke kýženému
zrychlení, zefektivnění a větší dynamice
výuky nakonec nevedly. To, co jste se
v minulosti od učitele dozvěděli na
místě a během okamžiku, dnes pracně
získáváte po e-mailu i týden. Nemluvě
o tom, že zatímco na přednášce musíte
dávat pozor nebo to alespoň věrohodně
předstírat, v on-line podobě vám to
může být úplně jedno. Já sám při své
učitelské praxi vypozoroval, že některé
hodiny připomínají spíše vyvolávání
duchů než standardní výuku. „Slečno,
pokud tam jste, ozvěte se, prosím…“ –
„Prosím studenta XY, pokud je někde
na druhé straně, aby o sobě dal vědět…“
A podobně… Je třeba sebekriticky přiznat,
že jako médium bych se neuživil,
neboť studenty se mi často vyvolat
nepodařilo. Byli on-line…, ale fyzicky či
minimálně duchem někde úplně jinde.
Daň za
uzavření
vysokých škol
Glosa Vladimíra Baráka
I ministerstvo školství a jeho vysocí
představitelé čas od času pronesou, že
vysoké školy se z naší školské soustavy
s pandemií vyrovnaly nejlépe.
Koneckonců, nejde o malé děti, ale
samé dospělé lidi. A něco se naučit
přece můžeme stejně dobře on-line
jako při fyzické účasti. Ostatně, vždyť
vysoké školy už dlouho nabízí možnosti
dálkové a kombinované výuky. Rozdíl
je tedy jen v tom, že po dobu krize se
dálkově učí všichni… Jenže zatímco
dálkové obory jsou určeny zejména pro
lidi s dlouhou praxí, kteří si jen „doplňují“
vzdělání, na běžných denních
oborech si od vysokých škol slibujeme
mnoho dalšího, přisuzujeme jim řadu
dalších rolí.
Samotná instituce, tedy kamenná
budova, v nás vyvolává pocit stability
a určité zodpovědnosti. Prostředí
plné dalších mladých lidí a vzdělaných
učitelů nás kultivuje a socializuje. Právě
na vysoké škole si mnoho z nás nachází
partnery nebo přátele na celý život.
Chceme toto i od on-line prostředí?
Myslím, že nikoli. Protože toto nejsou
role, které by byly vlastní virtuálnímu
kyberprostoru. Je tedy v pořádku, pokud
on-line výuku vnímáme jako pomocníka.
Ale určitě ji nelze považovat za základ,
na kterém bychom mohli stavět. A že je
to pravda, dokazují i různé průzkumy.
Podle nich posluchači vysokých škol
kvůli distanční výuce mnohem častěji
trpí sociální i psychickou deprivací.
Zhoršují se vztahy mezi lidmi. Prohlubuje
se propast mezi studenty a učiteli. To
jsou značné zápory, které nemůžeme
ignorovat. Až budou vysoké školy čelit
dalšímu uzavření, braňme je.
barak.vlada
Autor je novinář.
Zabývá se školstvím
a zdravotnictvím.
Vyučuje na VŠE v Praze,
kde se snaží podporovat
mladé talenty.