Knihkupec 02

ukázka z povídky Pes
Z Caddieho vyrostl přiměřeně chytrý pes a z Vandy vyrostla studentka univerzity v Hradci Králové, která žila přes týden
v Gočárově městě. Caddie přilnul ke mně, a to tak, že se u něho projevila zázračná vlastnost.
V rubrice povolání mám napsáno krizový manažer. Znamená to, že když se nějaká firma octne v nesnázích, jsem povolán,
abych našel příčinu a pokusil se o záchranu. Většinou trvá několik dní, než se člověk zorientuje, pochopí strukturu organizace,
vyslechne lidi a začne tušit, kde to drhne. Když jsem ukládal do tašky pyžamo a odjížděl ke vzdálenějším případům,
nedalo se nikdy odhadnout, kolik nocí strávím v hotelu a kdy se vrátím. Jediný, kdo to věděl, byl Caddie.
„Dneska přijedu,“ hlásil jsem Vandě ženě do telefonu.
„Já vím,“ odpověděla. „Caddie od rána leží u dveří.“
V duchu jsem to psisko viděl, jak zalehlo svou černou zkroucenou vlnou práh a s čumákem u škvíry pode dveřmi trpělivě
prověřuje chladný vzduch z chodby, dokud svým nejsilnějším smyslem nezachytí můj pach. Jak může vědět, že se vrátím
dneska? Proč můj pes neulehl na práh včera? Zvěrolékař Vlach se těmto mým otázkám usmívá: „Jo, pane, o psech víme
hodně, ale ne všechno.“
A kde se bere ta nezměřitelná psí radost, to absolutní štěstí, když otevřu dveře a propukne vítání? Pes se promění
v bytost, která neví, co s tím náhlým blahem, co s tou láskou, skočí vám do náruče, ale pak to musí rozběhat, prožene se
celým bytem jako šílenec a skončí s čumákem na mé bradě, protože ho dál nepustím.
33
Takhle si za volantem přemýšlím. Provoz na dálnici je plynulý, tempomat drží ručičku tachometru na sto třiceti, je to
dobré. Za půl hodiny bych mohl být doma a dát Caddiemu prášek. Už ho měl dávno mít. Jmenuje se Phenaemaletten
a nesmí se vynechat, protože Caddie už není pašák, už má na kahánku.
Před pěti lety se moje žena Vanda zamilovala na greenu do skvělého golfisty Stanislava K., a když jsme se rozvedli, zůstali
jsme s Caddiem sami.
Stanislav měl dva výmarské ohaře a o třetího psa nestál, a i kdyby stál, já bych mu ho nedal.
ukázka z povídky Řeky
Kdo nikdy neseděl v sajdkáře, přišel o hodně. Je to člun, který
nepluje vodou, ale vzduchem. Ten náš neměl vepředu žádný
ochranný štít, abyste tu rychlost mohli pocítit na vlastní kůži. Do
Štěchovic jsme nejeli náhodou, ale proto, že podél Vltavy tam vedla
betonová silnice, která se nikde jinde nevyskytovala. Než jsme se
na ni dostali, musel motocykl překonat pražskou dlažbu a asfaltky
plné výtluků a záplat, na kterých motor zlověstně hudral, strýc
v sedle nadskakoval a moje loďka se kymácela jako na divoké vodě,
ale teprve když jsme se na tu věhlasnou betonku vyhoupli, mohl
strýc Ota ukázat, co jeho indián dokáže. Přeřadil na trojku, otočil
rukojetí plynu a v nastalém klidu bylo najednou slyšet jen oba válce,
jak se dostávají do obrátek, jak si tu svou probuzenou sílu pochvalují
a posílají do výfuků spokojené bručení, a všechna péra našeho
stroje byla najednou bez práce, protože jsme letěli na hladkých
betonových deskách a jen spáry mezi nimi čím dál rychleji hlásily:
dam dam, dam dam, dam dam. Ota teď vypadal opravdu jako žokej
pyšný na svého koně. V kukle a brýlích se na mě otočil a pohodil
Cosmopolis, 249 Kč
hlavou, což znamenalo: Tak co? Já jsem přikývl a znamenalo to:
Krása!
Dojeli jsme až ke štěchovické vodní přehradě.
Náš den končil podvečerní zpáteční cestou, kdy se nad řekou rojily miliony mušek, tiplic a jepic. Indián těmi hmyzími
mračny projížděl jako bizon a my jich měli plné brejle.
Ale proč jsem vám to všechno vyprávěl: abyste pochopili, co se mnou v následujícím roce udělala zpráva, že můj milovaný
strýček Maxa vyloupil klenotnický obchod pana Hubáčka a s lupem v hodnotě cca sto dvacet tisíc korun odjel na
svém motocyklu neznámo kam, nejspíše do ciziny. Tak to stálo v novinách.
To byla rána! Byl jsem nešťastný, jako by mě opustil nejlepší kamarád. Koho to zasáhlo nejvíc, byla samozřejmě teta Ema.
Celé týdny proplakala a pak celé měsíce čekala, že v poštovní schránce najde pohlednici z Ameriky nebo z Austrálie, na
které bude aspoň pozdrav.
„Neblázni, Emi,“ chlácholil ji můj otec. „Na takový pozdrav s cizokrajnou známkou čeká taky policie, aby věděla, kde je.
Takovou chybu Ota nemůže udělat.“
A teta zase sáhla pro kapesník a vysokým hlasem se znovu žalostně ptala: „Ale proč? Proč mi to udělal? Byl šťastný, nikdy
si nepostěžoval…“
Do toho se vmísila Otova matka, která přijela z Kročehlav, aby se o tu bolest s Emou podělila.
„To jsou jeho první zoubky, mléčné,“ zaštkala a z barevné plechové krabičky od špendlíků Koh-i-noor vysypala na stůl něco
jako nažloutlé kamínky, což měly být Otovy dávné stoličky a špičáky.