Knihkupec 02

10
ROZHOVOR
Pavel Mandys:
Dobrá literatura
nebývá úplně
triviální
autor: Jan David
„Oceňujeme a propagujeme kvalitní literaturu“ – tak zní motto knižního ocenění
Magnesia Litera. Nakolik se ho daří naplňovat, odpovídá za pořádající spolek Litera jeho
spoluzakladatel Pavel Mandys. „Myslím, že se nám to daří. Samozřejmě je vždycky otázka,
jak definujeme slovo kvalitní, a pak je tu výběr konkrétních lidí, kteří mají o kvalitě svoji
představu. Náš výběr proto nemusí vyhovovat každému,“ říká. Při nakouknutí do jiných zemí
je podle něj jasné, že soutěže se nedají dělat jinak než výběrem porot.
Jak se knihy dostanou do
vašeho výběru?
Děláme to podobně jako v zahraničí.
Skupina lidí v porotě, což jsou lidé, kteří
převážně z profesních důvodů čtou trochu
více knih než běžný čtenář, vybere
nejdřív základní sedmadvacítku knih
a z ní následnou jedenáctku včetně
jednoho blogu. O jednotlivých kategoriích
rozhodují odborné poroty, o knize
roku a debutu roku širší literární
obec, letos hlasovalo 233 profesionálů
z knižní branže. Tento systém jsme
zavedli v roce 2011.
Z tohoto pohledu asi není nonsens,
že se jedná o subjektivní hodnocení
několika lidí.
Je to umění, nikoliv atletika, takže
nemůžeme změřit, že tamten je rychlejší,
bystřejší nebo silnější.
Oceňování knih je možná bližší hodnocení
tance, ne?
Nebo krasobruslení. Ale i tam jsou
jasné parametry, které by se měly
nějak bodovat. A pak je tam subjektivní
dojem, který se ve sportu snaží co
nejvíc potlačit, aby byl výsledek co nejobjektivnější.
V umění to nikdy nejde.
Vzhledem k tomu, že se čtenáři
nechávají při výběru knih ovlivňovat
oceněními, jaké vodítko jim dnes
poskytuje Magnesia Litera?
Zejména kniha roku je čtenářsky všeobecně
akceptovatelná. Neříkám, že je
to úplně snadné čtení, ale bývá čtivá,
i když je to tlustá historiografická kniha.
Potvrzuje to nejen letošní vítěz Martin
Hilský s titulem Shakespearova Anglie,
ale i loňský vítěz Petr Čornej se svým
Janem Žižkou.
Jan Žižka mě zajímá, nicméně
musím přiznat, že vzhledem k množství
dat jsem i po roce stále v půlce
knihy. Jak vnímáte tvrzení jedné
z porotkyň, že podporovat mainstream
je jako demonstrovat za
uhelnou elektrárnu?
Vybrat tu nejlepší knihu je samozřejmě
zásadní předpoklad, který má každá
literární cena, ale dost často tam ještě
bývá podmotiv a tím je upozornit na
knihy, jichž si veřejnost nebo literární
kritika zatím nevšimly. To je možná i to,
co měla na mysli Ivana Myšková, že
nemá cenu oceňovat mainstream, že
je lepší vytáhnout na světlo méně známého
autora. Zkušenosti ze zahraničí
ukazují, že se oceňují knihy, o nichž se
dosud neví a o nichž si poroty myslí, že
by se o nich vědět mělo.
Třeba?
Dám příklad z Británie: Salman Rushdie
dostal tamní nejznámější cenu Booker
Prize za svoji druhou knihu Děti půlnoci
– a pak už nikdy. Neznamená to, že jeho
další knihy byly horší, naopak všechny
byly skvělé a v 90. letech výrazně překračovaly
průměr. Poroty ale pravděpodobně
dávaly přednost dalším autorům,
kteří potřebovali zviditelnit, tak jako
on předtím.
Mohou knižní ocenění naopak zavést
čtenáře do slepé uličky? Když třeba
odkážou na knihu, které běžní lidé
nemusejí vůbec rozumět, protože je
to vyšší level?
Může se to stát a stává se to. Třeba
kniha Vladimíra Merty Popelnicový
román je opravdu čtenářsky velmi
náročná, má komplikovanou skladbu
textu. Texty letošního vítěze kategorie
Palmknihy Litera za prózu Daniela
Hradeckého také nejsou pro každého,
ale dobrá literatura nebývá
úplně triviální.