Page 05/21

#05

KNIŽNÍ

MAGAZÍN

NEJEN

O KNIHÁCH

69 Kč

LITERATUTA PRO-

A PROTIFEMINISTICKÁ

Některá díla obou

táborů jsou nadčasová!

JINÉ DĚJINY ALENY

MORNŠTAJNOVÉ

Nový román Listopád

na pokraji dystopie

HARUKI MURAKAMI

MEZI HUDBOU

Japonský spisovatel

milující hrdiny-samotáře

SPASÍ KVÓTY

ROVNOST POHLAVÍ?

A kdo a podle čeho určí,

kolik žen kam poslat?

05

9 772571 346009

Alena Mornštajnová a Michal Viewegh

Pestré literární

zážitky

Alena Mornštajnová

Listopád

Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by

byl váš život, kdyby v listopadu 1989

dopadlo všechno jinak? Jaké by byly

naše osudy, kdyby komunismus

neskončil a my zůstali za železnou

oponou oddělující nás od světa

i jeden od druhého?

369 Kč Česká beletrie

Matěj Dadák

Muž bez jazyka

Čtyřicátník Arnošt Doubek donekonečna

objíždí autorská čtení se svou prvotinou.

Už roky nic nenapsal a naděje mizí

v nenávratnu. Román o sebelžích,

životním bilancování a spisovateli,

který se míjí s tématy i sám se sebou.


Radka Denemarková

Peníze od Hitlera

Nové vydání románu o bolestných

kapitolách poválečné střední Evropy,

který získal ocenění Magnesia Litera.

Šestnáctiletá Gita přežila koncentrák

a spěchá do rodných Puklic, aby po letech

hrůz i strádání objala své blízké a znovu

se vyspala ve své posteli. Vrátila se,

aby zjistila, že se nemá kam vrátit....


hostbrno.cz

Lubomír Větříšek

Dva roky v hajzlu

Knížka je povinnou četbou především

pro pamětníky doby, kdy se chodilo na

vojnu. Pro ty, kteří možná ještě mají

doma založenou vojenskou knížku.

Výjimečné ohlédnutí do časů, ve kterých

se pod záminkou údajné služby vlasti

vyráběli „z chlapců chlapi“.


Martina Leierová

Tohle město, tahle řeka

Životy obyvatel starého činžáku

plynou zdánlivě klidně jako nedaleká

Řeka. A zatímco hladina kalné vody

skýtá iluzi stálosti, spodní proudy

hromadí zárodky změn, destrukce

i nečekaného štěstí.


Barbara Nesvadbová

kreativní ředitelka Page

@barbaranesvadbova

@pagemagazin

Kouzlo rozdílnosti?

Koexistence pohlaví je jako puzzle. Nelze skončit, dokud nenajdete ten správný dílek...

Kdysi dávno mívaly holčičky na základní škole památníčky. Takové podivné

knížky, do kterých nám bližní zapisovali vlastní, poznaná životní moudra.

Moje učitelka klavíru mě překvapila nepěknou větou: „Nevaž své srdce

k ničemu, nebude ti pak zatěžko se s tím loučiti.“ Pravda, ex post viděno,

virtuoska byla krásná, životem a láskou značně zklamaná žena středního věku.

Ale ani její vlastní svět neospravedlňuje, že ten sešitek plný usušených květů

růží a pečlivě zabalený do zlatavého sametu zatížila predikcí bezútěšnosti.

Odmala nebo zcela jistě od střední školy jsem „druhé pohlaví“. Těžko říct

proč. Rodiče bych jistě nevinila. Byť je ráda kritizuji za mnohé. Jejich soužití

bylo nesmírně symbiotické. A archetypálně vyrovnané. Možná ono přetahování

k pubertální a postpubertální době patří. V rámci hledání lásky musíme

napřed najít sami sebe. To je jasné. Jen některým z nás lehká sarkastická

animozita, a i ono hledání (zřejmě není na světě nic těžšího než poznat sám

sebe) vydrží do pozdního věku. Moje největší oblíbenkyně z poslední doby profesorka

Hogenová říká, že k vhledu musíme dozrát – a za žádnou cenu v rámci

uspěchání zrání neposlouchat bližní našeptávače. Ba ani upřímné kritiky. Nebo

alespoň je nebrat jako hlavní zdroj. A tady, právě v oněch neustálých komentářích,

se blížíme realitě, kde jsou pohlaví stále ještě více rozdílná než v sauně.

Nikdy jsem nebyla v těle muže, ba ani podle Freudovy teze po penisu netoužila,

ale naštěstí mám spoustu klučičích přátel. Velmi blízkých kamarádů. Tak

tedy komparace snad nebude až příliš troufalá. V mém světě ženy čelí kritice,

o které se mužům k jejich obrovskému štěstí ani nezdá. Do jisté doby jsme na

spoustu funkcí, prohlášení a skutků „příliš mladé“, zhruba od čtyřiceti jsme

zase naopak na takřka identické procesy „příliš staré“. Často býváme „nezdravě

vyhublé“, nebo s příchodem PMS a zadržováním vody během dvou dnů „podezřele

tlusté“. Slyšeli jste někdy obdobné tvrzení o mužích? Jen si představte grafika

nad fotkou a přímou řeč: „Neměli bychom tomu Churchillovi vyretušovat

podbradek?“ Bizar, že? Oblíbeným terčem názorů je mateřství. Když se o dítě

staráte „až moc“ a zůstanete doma, v očích mnohých je z vás příživník a zlatokopka.

Když naopak mateřskou vynecháte, zcela lehce je z vás kariéristka,

která snad děti ani nikdy neměla mít. O vnímání slova feminismus v naší malé

republice snad ani psát nechci. Fascinuje mě, jak většina odsuzujících uvízla

u pálení podprsenky na barikádě. Možná jim to přišlo sexy, tak si to pamatují...

Při obdobných reálných proklamacích v sobě jistě stále můžete mít nezdolnou

sílu mateřství i sílu čarodějky, to vám nikdo nesebere, ale nepouštět do své

duše, srdce, těla námitky okolí, na to je třeba vyšší dívčí...

Žila jsem v přesvědčení, že s generací mé dcery se svět mění, že gender roli

hrát přestane. Jaká naivita. Nedávno jsem měla doma její spolužačky. Natočily

krátký film o stereotypech, zahrnujících teplé večeře, polykání spermatu i káravé

napomenutí, že v minisukni se ven nechodí (dcera ne, sekretářka klidně).

Ta nejchytřejší z party holek mi líčila šokovaného tatínka, když mu film pustila.

Pochopitelně jsem ji na další dlouhé večery vybavila Petersonem i Houellebecqem.

Jenže je to její táta. Patří do chráněného druhu „poslední bílý muž“,

a tak jsem jí jen něžně radila, ať se s ním nepře, ať ho zkusí spíš chápat. Že jeho

svět se bortí, jeho jistoty přestávají být paradigmaty. Stávají se z nich pouhé

možnosti. Při deklamovaném monologu mi přišlo, že jsem se transformovala

ve svoji babičku, která žila v něžné, láskyplné manipulaci. Její manželství bylo

krásné, ale jistě to nebyl vzorec, který bych kdy hodlala následovat. Spíš jsem

jím kapku opovrhovala. Až dnes, prizmatem zkušeností i zcela aktuálních

prožitků mi její časté popření objektivní reality přijde přirozené. A smysluplné.

Najednou mi totiž pokorně dochází, že není nic hezčího než skutečně

milovat muže.

foto: Anna Kovačič

editorial

editorial

Page — 3

„Nejde o záchranu naší planety,

jde o záchranu nás samých.“

Přírodopisný bestseller vědce Davida Attenborougha z BBC,

podle kterého Netflix natočil stejnojmenný dokument

autorka: Pavlína Saudková

muži

emancipace

ženy

práva

feminismus

změna

budoucnost

kvóty

gender

strategie

Je samozřejmá. A přitom samozřejmá není vůbec. Rovnost pohlaví. Dvou. Tří. Pěti.

Na počtu ve skutečnosti zas tak nezáleží... Navzdory trvalým snahám o dodržování

základních lidských práv jsou práva jednotlivců i skupin ve světě stále porušována.

A protože rovnost samozřejmá není, musíme o ní neustále psát, upozorňovat na

možná úskalí cesty, po níž kráčíme. Je nutné upozorňovat – s respektem k oběma

stranám – na nevyhnutelnost změny ve vnímání. Zároveň nejen pro období pandemie,

kdy je víc času na sledování filmů a dokumentů, doporučujeme na stránkách

www.jsns.cz lekce vytvořené k tématu Gender, rovnost pohlaví – přibližují různé oblasti

diskriminace žen i souvislosti potřebné k pochopení celé problematiky. Protože

když budete mít dost informací a přesah mimo hranice naší země, bude jednodušší

postavit se k celému tématu čelem. Mimochodem podle poslední zprávy Světového

ekonomického fóra nikdo ze současné generace během svého života nezažije

rovnost mezi pohlavími. Zatímco nejlépe jsou na tom s rovností ve Skandinávii, nejhorší

je situace v Jemenu. Česko skončilo na 78. příčce z celkového počtu 153 zemí.

rovnost

úvod

Page — 5

obsah

8 Rozhovor

Se spisovatelkou Alenou

Mornštajnovou o jejím novém

románu Listopád

12 Rozhovor

Michal Viewegh o psaní deníku,

o poslání spisovatelů i o psaní jako

posedlosti

14 Otázky bez odpovědí

Čtrnáctkrát „Proč?“ se ptá operní

pěvkyně Dagmar Pecková.

16 Kulturní tipy

Živé umění by mohlo být možná

už na konci května opravdu živé.

A i kdyby ne, pořád ještě existují

online platformy.

32 Portrét

Erica Jongová. Její knihy jsou

autobiografické, eroticky otevřené,

feministicky zakotvené a mapují

typická dilemata ženského života

v různých jeho fázích.

68 Publicistika

Očima ženy. Umělkyně vyjadřují

svůj postoj k situaci žen svými

výtvarnými díly a na emoce

bohatými performancemi.

73 Téma v knihách

Boj za rovná práva žen a mužů

zaznamenalo mnoho spisovatelů.

Nic není jen černé nebo bílé.

76 Publicistika

Klademe si genderové otázky moc

rychle, nebo na ně odpovídáme

moc pomalu?

80 Publicistika

Příčinou nerovnosti mužů

a žen v Česku jsou mimo jiné

i dlouholeté stereotypy v myšlení.

82 Publicistika

Doba je divoká a nepřehledná.

Zbyl tu ještě vůbec prostor pro

archetypy, pro tradiční mužsko-

-ženské polarity?

knihkupectví luxor

@knihkupectvi_luxor

knihkupectví luxor

@pagemagazin

36 Portrét

Haruki Murakami. Mnoho

románů tohoto japonského

spisovatele má hudební námět

a názvy odkazující na klasickou

hudbu. Některé odkazují

k populárním písničkám – to

je případ i té, která u nás vyšla

v těchto dnech – Tancuj, tancuj,

tancuj (The Beach Boys).

40 Co čteme

Jaké knihy jsou nejoblíbenější

četbou v době covidové?

44 Rozhovor

Jazzový muzikant Rudy Linka

sepsal svou biografii. Navštivte

s ním všechny jeho domovy!

46 Rozhovor

S psychiatrem Radkinem

Honzákem milujícím humor

a nadsázku.

48 Sebereflexe

Herečka Sandra Pogodová a její

životní nadhled. A taky tata.

84 Dva pohledy

Rovnost pohlaví, feminismus,

všední den v životech mužů a žen.

Fejetony exkluzivně pro Page

napsali psycholožka a spisovatelka

Klára Janečková a fotograf a malíř

Jan Saudek.

90 Cesty s...

Tišnovu se přezdívá brána

Vysočiny, zároveň ale leží na

nejsevernějším okraji jižní Moravy.

Vyrazit sem mohou jak milovníci

panenské přírody, tak příznivci

kulturních památek. Provede vás

Matouš Vinš.

92 Gurmán

Koktejly, které si můžete objednat

domů.

94 Design

Inspirováno cenami Czech Grand

Design 2020.

98 Abeceda

polární ekoložka Marie Šabacká

PAGE

květen 2021

Vydavatel: Euromedia Group, a. s.

Nádražní 896/20, 150 00 Praha 5

Distribuce: Neoluxor, s. r. o.

Na Poříčí 25, 110 00 Praha 1

tel.: 296 110 359

Prodejní cena: 69 Kč

Náklad: 60 000 ks

Kreativní ředitelka Page:

Barbara Nesvadbová

Šéfredaktorka: Pavlína Saudková

Art directorka: Marie Štumpfová

Marketingová manažerka: Jana Brázdilová

Redakce: Světlana Hanušová, Eva Kadavá

Korektorka redakce: Tamara Mrnková

Korektor inzerce: Jarmil Vepřek

Spolupracovníci: Laura Crowe

Grafická spolupráce: Robert Imrych

ISSN 2571-3469

Evidenční číslo přidělené Ministerstvem

kultury: MK ČR E 23543

Tisková produkce: Šikovné ruce/Marketing

reklama, Olbramovická 702/11, 142 00

Praha 4

Právo na chyby v sazbě či tisku vyhrazeno.

Na titulní straně: Alena Mornštajnová

a Michal Viewegh

54 Kniha v kontextu

Vlna laskavosti způsobená knihou

Chlapec, krtek, liška a kůň

64 Publicistika

Neohrožené bojovnice za základní

práva žen, nenávidějící celé mužské

pokolení, se v průběhu mnoha

desetiletí proměnily. A ještě možná

překvapivě promění. V koho?

Page — 6

obsah

Valdštejnská jízdárna

Waldstein Riding School

9/4–15/8 2021

Začínáme online / Starting online

Běh dějin

podle Aleny

Mornštajnové

Pořád je to ona, ovšem tentokrát na

prahu dystopie. Román Listopád nás

vrací na konec roku 1989 – a ukazuje,

jak to mohlo dopadnout, kdyby revoluce

nebyla sametová. Troufnout si na kurz

kontrafaktuální historie se vyplatí!

Autorka Pavlína Saudková

Román Listopád jste psala

dva roky. A dva roky jste

prý o námětu knihy veřejně

nemluvila, protože jste si

nebyla jistá, jestli ji dopíšete.

Proč ta nejistota?

Ty pocity nejistoty provázejí každou

moji knihu. U této to platilo dvojnásob,

protože jsem se vydala na pole pro mě

neorané. U předchozích románů jsem

vycházela z příběhů, které se staly,

mohla jsem se při nich opřít o rešerše.

Tentokrát jsem si musela věci domýšlet,

víc se opírat o vlastní fantazii, i když

samozřejmě i tady určité rešerše existovaly

– a spoustu prožitků z historie

socialismu, o kterých jsem psala, si ještě

pamatuju.

Také jste se mohla inspirovat

režimy v jiných koutech světa.

Ostatně vaše kontrafaktuální

linka knihy mi připomněla

třeba potlačení povstání

na pekingském náměstí

Nebeského klidu, shodou

okolností také roku 1989...

Četla jsem dost knih o situacích

v zemích s diktátorským, socialistickým

nebo komunistickým režimem. Ale zároveň

jsem si uvědomovala, že u nás jsou

podmínky jiné. Jsme evropská země,

jsme země, která má určitou demokratickou

historii z první republiky, na

kterou jsme mohli navázat. Nic z toho

v Číně nebo v Severní Koreji nebylo.

Proto jsem přesvědčená, že u nás by

vývoj vypadal jinak. Snažila jsem se děj

co nejvíce přizpůsobit možné realitě.

Vycházela jsem z toho, že kdyby se

revoluce nepovedla, dosavadní režim

by nejen pokračoval, ale musel by jistě

zpřísnit – protože jakmile už jsme trochu

přivoněli ke svobodě a měli pocit,

že jí lze dosáhnout, totalita by musela

razantně zatáhnout za brzdu a restrikce

by musely přijít. Lidé, kteří se aktivně

účastnili procesů, by to asi ošklivě

odnesli. Víme, že by se to promítlo

do života dalších generací, protože už

čtyřicetiletou zkušenost s komunisty

máme. Zároveň jsem si uvědomila, že

změna by nemohla proběhnout jen

osamoceně u nás, že by musela vzejít od

„východního bratra“ a zasáhnout celý

východní blok.

Pamatujete si moment, kdy se

ve vaší hlavě zrodil námět ke

knize Listopád?

Bylo to spíš postupné nahlížení a odkrývání

tématu, nejednalo se o jeden jediný

moment. Žiju v téhle době, v tomto

systému ráda, i když není dokonalý. Ale

všimla jsem si, že se stupňují stížnosti

a posiluje se nostalgie, zromantizované

vzpomínání na dobu před rokem 1989.

A to byly okamžiky, kdy jsem přemýšlela,

jak bych asi teď žila, jak bychom žili

ALENA

MORNŠTAJNOVÁ

Spisovatelka,

překladatelka

a členka PEN klubu.

Celý život žije ve

Valašském Meziříčí.

Od dětství miluje

knihy. Její teta, která

byla učitelkou, jí

poskytovala ke čtení

klasickou literaturu.

Spisovatelka je spíše

samotářské povahy

a právě čtení knih

jí dává možnost

zažívat dobrodružství

prostřednictvím

ztotožnění se

s hrdiny knihy.

Page — 8

rozhovor

Je příjemné, když lidé

na knihu čekají. Na druhé

straně je to dvojsečná

zbraň...

rozhovor

Page — 9

my všichni, kdyby se události listopadu

1989 ubíraly jiným směrem? Co všechno

by bylo jinak? Nebyla jsem si však jistá,

že by toto bylo téma pro mě – a pořád

jsem čekala, že se toho někdo chopí.

Když už jsem čekala několik let, nakonec

jsem se do toho dala sama.

Je vaše kniha zároveň

apelem? Třeba politickým?

Nemyslím si, že by nějaká kniha dokázala

pohnout s lidmi, kteří jsou přesvědčeni

o správnosti svého názoru...

Ale možná může pohnout

s těmi, kteří tak pevný názor

nemají.

Určitě ano. Všechny knihy píšu

sobecky pro sebe. Píšu si, jak chci,

nenechávám si do toho moc mluvit.

Myslela jsem i na to, že si ji některý

čtenář přečte a řekne si, že by si nepřál,

aby se ta doba vrátila. Že by nechtěl,

abychom takhle dál žili. A třeba až

půjdeme na podzim k volbám, pár lidí

si na to vzpomene a hodí do volební

urny ten správný lístek.

Proto Listopád vyšel raději už

v dubnu, a ne až v listopadu?

Hlavním důvodem dubnového vydání

byl původně plánovaný veletrh Svět

knihy, kde jsme chtěli román pokřtít.

To se třeba povede v září, i když kniha

už nebude novinkou.

Je vaše kniha apelem

rodinným? Knihou, která

ukazuje důležitost rodinných

pout?

Důležitost rodiny najdete ve všem

mých knihách. Rodinné vztahy jsou

pro mě na prvním místě nejen v knihách,

ale i v osobním životě. Rodina

je totiž to, co nám nakonec vždycky

zůstane.

Důležitost čeho dalšího

jste ještě chtěla románem

připomenout, podtrhnout?

Poselstvím bylo, abychom si vážili

toho, co máme. Nic není nikdy

dokonalé, ani svět, ve kterém žijeme,

obzvlášť teď v době pandemie. Ale

i když koronavirus překonáme, pořád

bude co zlepšovat. V režimu před rokem

1989 mě nejvíce svazovala absence

osobní svobody, svobody rozhodování.

A tu teď – ať je to jakkoli – máme.

Sice se musíme podřídit kvůli zdraví

nějakým pravidlům, ale víme, že to

jednou skončí. Že se život snad vrátí

do normálních kolejí. A že my možná

budeme lepší, že si toho budeme víc

vážit. Lidé v socialismu tuhle naději

neměli. Nemohli tušit, že se to rokem

1989 zlomí. Mohli doufat ve změnu.

Ale já sama nevěřila, že se jí dožiju.

Říkala jsem si, že se bude třeba týkat

aspoň mých dětí...

Do jaké míry je v knize

důležitá víra? Že se hlavní

postavy jmenují Marie, Josef

a Magdalena, asi nebude

náhoda.

Náhoda to není. Ale směřuje to k důležitosti

rodiny, rodinných pout. Víra

je tu přítomná do takové míry, jak si ji

tam každý čtenář vloží.

Mám správnou informaci, že

kniha vychází ve statisícovém

nákladu?

I já se tohle dočetla až v novinách,

nakladatele jsem se na toto vůbec

neptala. Přijde mi to jako odvážný

krok. Uvidíme.

O knize se mluví jako

o literární události roku.

Všimla jsem si, ale já o ní tak nemluvím.

Pro mě je příjemné, když lidé na

knihu čekají. Na druhé straně je to

zároveň dvojsečná zbraň, protože to

vyvolává obrovské očekávání, do něhož

si každý promítne svoji představu

o tom, jaká by kniha měla být. A tato

očekávání já nemusím naplnit. Daleko

snazší je přijít s knihou, kterou nikdo

nečeká – a příjemně překvapit. Když

nemáte žádná očekávání, nemůžete být

zklamáni.

I když je Listopád pro vás

nezvyklou dystopií, pořád jste

to vy, pořád je to kniha Aleny

Mornštajnové. Jak moc vás

bavilo psát kontrafaktuální

historii? Byla to výzva?

Píšu, jak umím. Ovšem příběh vychází

z jiných kořenů. Přiznávám, že jsem se

ve svých fantaziích musela trošku krotit,

protože jsem měla velké pokušení

vytvořit něco až úžasně dystopického,

temného. Jenže já chtěla, aby příběh

byl navzdory jiným faktům pravděpodobný,

aby co nejvíce odpovídal

některému z možných scénářů, jakým

směrem by se to po nepovedené sametové

revoluci mohlo u nás ubírat.

Je tedy vaše kniha dystopická,

jako je třeba Příběh služebnice

Margaret Atwoodové?

Dystopii jsem napsat nechtěla a pro mě

to dystopie ani není, ale pravděpodobně

mnozí Listopád do téhle krabičky

zařadí. Kdybych chtěla napsat dystopii,

byla bych obraznější, víc bych popustila

uzdu fantazii.

Vracejí se k vám v myšlenkách

vaše literární postavy?

Když jdu ve Valašském Meziříčí přes

náměstí, nevzpomenu si na svoji Hanu

a svoji Miru, ale pokaždé si vzpomenu

na Miru a Hanu Hellerovy. Obzvlášť

když je hezké počasí a starší lidé

posedávají venku na lavičkách. Tehdy si

uvědomím, že skutečné Mira a Hana by

teď byly ve věku přes osmdesát, kolem

nich by se batolila jejich pravnoučata

– a protože dnešní osmdesátileté jsou

mnohdy velmi čupr babky –, třeba by

taky seděly na lavičce a povídaly si.

Nebo by se procházely kolem řeky. Válečné

události je o toto připravily. Život

jim vzaly, nedovolily jim ho prožít. Na

ně vzpomínám velice často.

Co chystáte dál?

Námětů mám víc, ale ještě jsem si

dostatečně neodpočinula, protože jsem

nedávno dopsala dětskou knihu pro

Klíč na obálce Listopádu

je stejně tak ztracený klíč

k domovu, jako symbol

revolučního cinkání klíči.

mou druhou vnučku, hlavní postava

se po ní jmenuje Ája. Ráda bych, aby ji

ilustrovala Galina Miklínová. A protože

má spoustu práce – a já nijak nespěchám

–, kniha vyjde až příští rok na jaře.

A jakou knihu si v dohledné

době chcete přečíst?

Nachystané mám Děti Volhy spisovatelky

s tatarskými kořeny Guzel Jachiny

a Mimochodem Woodyho Allena. P

Alena Mornštajnová:

Listopád

Dramatický příběh

obyčejné rodiny, kterou

velké dějiny jedné

listopadové noci rozdělí

a postaví proti sobě.

Marie je kvůli účasti na

demonstracích zatčena

a odsouzena ke dvaceti

letům vězení. Ví, že už

nejspíš nikdy neuvidí

vyrůstat své děti,

a při životě ji udržují

jen dopisy. A taky

naděje, že se nakonec

přece jen shledají.

Magdalena je odebrána

rodičům a umístěna

do „ozdravovny“, v níž

se vychovávají nové

komunistické kádry.

Jejich osudy se jednoho

dne protnou, ale

zcela jinak, než si obě

představovaly a přály.

foto: Michaela Džurná pro ONA Dnes/MF Dnes /Profimedia.cz

Page — 10

rozhovor

Michal Viewegh:

Stále je jedním z nejčtenějších

českých autorů současnosti.

Vychází mu nový deník

zachycující covidový rok 2020,

dopsal Dulu, závěrečnou část

své biotrilogie, a na prahu

šedesátky bilancuje..


Nedávno vyšel váš Zrušený

rok – Deník 2020. Pokud

budeme brát rok 2020,

a bohužel možná i 2021 ne za

zrušený, ale za prožitý, jaké

jsou vaše poslední měsíce?

Převážně pracovní a v tomto ohledu se

jen málo lišily od jiných let. Spisovatelství

je povolání, kdy obvykle sedíte

a píšete doma. Dělal jsem korektury

Deníku 2020, dokončoval jsem Dulu,

napsal pár povídek a dopisoval paměti...

Dula, pokud se nepletu,

má být volné pokračování

Biomanželky a Biomanžela…

Dokonce už jsem dopsal první verzi

– a jsem opravdu rád, že můžu říct,

že jsem se u toho bavil. To je vždycky

dobré znamení.

Jaké budou vaše paměti? Jaké

je vaše bilancování? Nebo spíš

jaké bude?

Plánuji je vydat příští rok. Nadělím si je

symbolicky ke svým šedesátinám. Pracovní

název zatím mají: Šedesát (skoro)

báječných let. Psal jsem je s chutí, ale

zároveň jsem i sentimentálně, posmutněle

vzpomínal… Vzpomínky na dětství

mi pomáhala oživit maminka. Otevřel

jsem vždycky láhev prosecca, ona vyprávěla,

já se ptal a nahrával její odpovědi

na mobil. Jedna z mých otázek třeba

autorka: Pavlína Saudková; foto: archiv Euromedia Group

Page — 12

rozhovor

autobiografický

Michal Viewegh:

Zrušený rok – Deník

2020

Nejosobnější a nejotevřenější

žánr: deník.

Rok 2020 byl pro velkou

část nás všech zřejmě

tím nejpodivnějším

– a bohužel mnohdy

i tím nejbolestivějším

obdobím, jaké jsme kdy

zažili. Rokem, na který

bychom možná všichni

rádi zapomněli. Michal

Viewegh popsal tři sta

šedesát pět dní svého

života a života české

společnosti v době koronavirové

pandemie.

byla: „Takže, maminko, kdy, kde a jak

přesně jsem byl počat?“ Na její odpověď

si ale ještě budete muset počkat.

Vyhlížíte už další báječný rok?

Nikoli. Roky 2005 a 2010 pro mě

opravdu byly víceméně báječné, a proto

jsem je tak mohl nazvat. Můj rok 2020

bohužel úplně báječným nazvat nelze.

A ty mé příští? I kdyby byly v budoucnu

zlikvidovány všechny viry světa,

stárnutí, problémy spojené s nemocemi,

rozvody a nejrůznější další lidské trable

tu stále budou, ty jaksi nevymýtíme.

Jaký je poslední motiv, který

jste přidal do svých desek

námětů na knihy a povídky?

Můj zatím poslední nápad vyšel z úvahy

o tom, že když mi příští rok bude šedesát,

je možná čas na napsání pamětí.

A o tom už jsme se před chvíli bavili.

Když se vrátím ke Zrušenému

roku – jak inspirativní je pro

spisovatele koronavirová

pandemie?

Nevím, jak kolegy, ale mě pandemie

zatím k ničemu přímo neinspirovala

– snad jen k názvu Deníku 2020 – Zrušený

rok… Volné pokračování románů

Biomanžel a Biomanželka, které jsem letos

dopsal a které vyjde na podzim, bych

býval napsal, i kdyby žádná pandemie

nebyla, protože jsem už dávno zamýšlel

uzavřít tuhle románovou trilogii.

Říkáte, že psaní je vždycky

terapie. Pomohlo i tentokrát?

Ano. Psaní můžeme nazvat terapií. Je

to pro mě činnost, která mi velmi často

dokáže dodat tolik potřebný pocit životního

naplnění. Když totiž od rána do

začátku odpoledne napíšu čtyři dobré

stránky, pak můj den měl hlubší smysl

– a večer si v televizi můžu bez výčitek

pustit nějakou relaxační blbost, nebo se

přiopít s kamarády.

Jsou naše všední dny v tomto

období vlastně spíš nevšední?

Ano, nicméně je to – alespoň pro mě –

výjimečnost se záporným znaménkem:

jsou to z velké části dny výjimečně

prázdné, výjimečně osamělé… Nevšední

jsou pro mě pouze tou vleklou nudou…

Můžeme díky zpomalení

víc vnímat, vidět, prožívat?

Umíme to?

Já už pár let před pandemií žil celkem

pomalu – prasklá aorta mě zpomalila

v prosinci 2012. Ale ano, nejsem zdravotní

sestra na ARO, takže se teď těžko

můžu vymlouvat, že nemám čas na

usebrání se. Mám času víc než kdykoli

předtím.

Existuje naprostá

spisovatelská svoboda?

Naprostá svoboda pro většinu spisovatelů

neexistuje – píšeme, protože

musíme z něčeho žít. A navíc musíme

stále brát v potaz, že to, co napíšeme,

musí být srozumitelné i pro ostatní a že

to v neposlední řadě budou číst také

naše partnerky, matky, švagrové… Ani

prezidenta nemůžu písemně urazit tak

svobodně, jak bych třeba chtěl.

Kdy se dá o psaní mluvit jako

o posedlosti nebo o vášni?

Když emoce spisovatele vítězí nad rozumem.

Když píše dvanáct hodin denně

místo rozumných sedmi.

V rozhovorech se zdá, že

váš život se dělí na období

před prasklou aortou a po

aortě. Jak to máte s životními

milníky? Co považujete za

další okamžiky životních

zlomů – byť jistě jiné nebyly

o hranici mezi životem

a smrtí…

Prasklá aorta byla skutečně můj životní

milník. Ale i jiné chvíle ve svém životě

Ani prezidenta nemůžu

písemně urazit tak

svobodně, jak bych třeba

chtěl.

rozhovor

považuji za víceméně osudové: třeba

rozhodnutí zanechat studia na Vysoké

škole ekonomické, rozhodnutí zkusit

napsat knížku, hned dvě rozhodnutí

se oženit, rozhodnutí postavit si dům

v Sázavě…

Vnímáte teď takové to „díky za

každé nové ráno“?

Moc často ne, ale samozřejmě vnímám,

že bych měl být vděčnější. Devět lidí

z deseti prasklou aortu nepřežije. No co,

pořád lepší vděk, k němuž se donutím,

než vůbec žádný.

Ohlížíte se za některou

z vašich více než tří desítek

knih? A – i když kdyby

neexistuje – pokud byste měl

tu možnost něco napsat jinak,

změnil byste něco?

Na prahu šedesátky si člověk logicky

myslí o životě jiné věci než na prahu

třicítky… Samozřejmě bych leccos jinak

napsal. Třeba o sexu bych nepsal tolik,

a hlavně méně vychloubačně – což

jaksi plyne z toho, že stále píšu dost

autobiograficky.

Co je vlastně posláním

spisovatele?

Vyprávět příběhy, které jsou něčím

zajímavé. Klást společnosti znepokojivé

otázky. Třeba jestli je skutečně nutné

přejmenovat v zájmu rasové korektnosti

cikánskou omáčku na maďarskou

paprikovou? Přemýšlet o lidském životě,

o lidském údělu a době, v níž žijeme.

Co byste teď necelý rok před

šedesátkou poradil svému

osmnáctiletému já?

Tak hele, ty naivní troubo, pokusit se

stát spisovatelem není možná úplně

špatný nápad, jen nezapomeň, že za něj

zaplatíš osamělostí a zúženým pohledem

na svět. I sex bez velké lásky je sice

opravdová slast, ne že ne, ale zároveň je

to, ty pitomče, jasná past! Zamilovat se

je krásné, ale nezapomeň, že za velkou

lásku skoro vždycky zaplatíš velkou

bolestí. Bez lásky ovšem nebudeš mít

děti a děti jsou vůbec nejvíc, takže to

holt musíš risknout. Ten nápad postavit

si dům na Sázavě ti rozhodně schvaluju.

Jo a měl bys míň chlastat! P

Page — 13

Dagmar Pecková

Proč tak silně

miluji svého psa?

Proč ptáci zpívají?

Proč vlastně denně

běhám těch šílených deset

kilometrů?

Proč tak ráda otáčím

nožíkem v ráně?

Jakékoli a kohokoli?

Proč se mé děti nemohou

ode mě něco přiučit a proč

jsem to nedělala ani já?

Proč tak strašně moc prožívám

ve své duši hudbu Gustava Mahlera?

Proč miluji historické

filmy a dokumenty?

Proč. Tímto slovem začíná každá z otázek

bez odpovědí, které sobě i vám pokládá

operní pěvkyně Dagmar Pecková,

o níž se tak často mluví jako o svéhlavé

a umanuté „operní divě“, která přišla

o hlas a vrátila se (ne)pokorně ze světa

domů, kde dál boří zaběhaná tabu.

Proč lidé nechtějí více kultury

a méně přitroublé zábavy?

Proč miluji

sladkosti?

Proč významní sportovci na konci krátké kariéry

dostanou „zlaté padáky“ a o významných umělcích na

konci dlouhé kariéry se jen řekne „No jo, už nemůže“?

Proč lidem tak strašně lezu

na nervy, když jen říkám,

co si myslím?

Proč nedokážou

politici přiznat chybu?

Proč je v poslední

době pravda relativní?

A proč vůbec

tak ráda jím?

Dagmar Pecková je

chameleon. Má své vize.

Nevzdává se. Srší nápady.

Bývá pokaždé jiná:

jednou něžná se zavřenýma

očima a pohledem

dovnitř duše, jindy

ohnivý Beran. Rázná, ale

zároveň empatická. Víc

se dočtete v knize Šaty,

noty, boty

foto: archiv

Page — 14

otázky bez odpovědí

Helle Helle

Ony

Ona a její matka žijí na dánském ostrově, píše se rok

1981. Matka vlastní obchod s oblečením a parfémy,

šestnáctiletá dcera nastupuje na gymnázium a zažívá

drobné radosti i strasti dospívajících. Pod zdánlivě

klidným tokem běžného života se však rodí tragédie.

Blanka Budínová

GaB riela Plačková

Kotrmelce u krmelce

Datel chce být spisovatel, hroch si hraje na divoké

prase a bratři kapři závodí v plavání, zatímco

chudák křeček musí přečkat bouřku. Veselé

básničky představují dětem svět zvířat hravě

a zábavně. Snadno si je zapamatují a pomůžou

jim také vyslovovat obtížné ř nebo zlobivé c.

a mos o z

Šira CH adadová

Skok do prázdného

bazénu

Věčný čekatel na Nobelovu cenu vypráví o zlomových

okamžicích svého života. Dlouholetá redaktorka

jeho knih se Oze ptá na psaní a inspirace, politické

postoje a vztah k erotice a genderu. Empaticky

naslouchá, když Oz mluví o sebevraždě své matky

nebo hněvu fanatiků, které pobouřil svými texty.

kultura

Mladého Jana Wericha

si zahraje Vojta Kotek,

stárnoucího pak

Václav Kopta.

Vojta Dyk vystoupil

spolu s Jakubem

Prachařem a Janem

Maxiánem během

launche televize.

Součástí divadelního

představení bude

videomapping.

Fotografie z tiskové

konference

k představení Werich.

Divadlo

Werich

Kdy: od 14. června 2021

Kde: Letní scéna Musea Kampa, Praha

Jan Werich byl s Jiřím

Voskovcem zakladatel

Osvobozeného

divadla, které patřilo

mezi špičku divadelní

avantgardy mezi

světovými válkami.

Spolu s Jaroslavem

Ježkem vytvořili mnoho

slavným melodií, které

si zpíváme dodnes.

Jejich divadelní hry

měly nejdříve význam

satirického píchnutí do

„špatné demokracie“.

V režii Adély Stodolové Laštovkové si Jana

Wericha v mladším věku zahraje Vojtěch Kotek,

s postupujícími léty se v „moudrého klauna“

promění Václav Kopta. Obrazy z Werichova

života na jevišti oživí také Jan Nedbal, Jan Vápeník,

Berenika Kohoutová, Pavla Beretová, Matouš

Ruml, Dan Šváb, Tereza Marečková, Vanda

Chaloupková, Jiří Maryško a Jan Vlas. „V těchto

dnech zkoušíme a stále počítáme s premiérou

14. června. Pokud by se ještě hrát nemohlo,

prodloužíme sezonu do konce září,“ říká Daniela

Sodomová, producentka a autorka představení

Werich. Inscenace nabídne nekonvenční

a v mnohém objevný pohled na život herce

a spisovatele, ale také komika, klauna, glosátora,

rybáře, manžela, otce, dědečka a kamaráda.

Meda Mládková, zakladatelka Musea Kampa,

byla přítelkyní Jiřího Voskovce a několik let

bojovala za záchranu vily, v níž Jan Werich žil až

do své smrti v roce 1980. V roce 2015 se jí podařilo

ve veřejné soutěži budovu získat do pronájmu

a v jejích prostorech zřídit stálou expozici V+W.

O prázdninách se na Letní scénu Musea

Kampa vrátí i protagonisté představení Meda!

Ovšem pozor, kapacita představení je značně

omezená. Novinkou v programu letní scény jsou

koncerty: 10. července vystoupí Ondřej Havelka

s Melody Makers a 22. července zahraje Vlasta

Redl.

www.predstaveniwerich.cz

Page — 16

kultura

kultura

Vasilij Kandinskij,

Improvizace 217, 1917

Díla ruské avantgardy

v tak velkém rozsahu

a kvalitě budou v Česku

představena poprvé.

Výstava

Kazimir Malevič,

Suprematismus, 1915

Malevič – Rodčenko – Kandinskij

a ruská avantgarda

Kdy: od 1. května do 1. srpna 2021

Kde: Alšova jihočeská galerie, Zámecká

jízdárna, Hluboká nad Vltavou

Po více než ročním odkladu, který zavinila

koronavirová pandemie, se konečně dočkáme!

Jedinečná kolekce Muzea výtvarného umění

v Jekatěrinburgu vznikla, aby mapovala

avantgardní tendence v Rusku ve druhé dekádě

dvacátého století. „V souboru čtyř desítek sbírkových

předmětů je čitelných několik stylových

východisek, která v letech 1910 až 1920 tamním

uměním rezonovala – fauvismus, kubismus,

kubofuturismus, neoprimitivismus, rayonismus,

suprematismus a konstruktivismus. Zastoupena

jsou tu díla malířů dnes legendárních skupin

Kárový spodek a Oslí ocas, které mají pro Rusko

stejný význam jako pro Česko Osma,“ představuje

výstavní projekt ředitel Alšovy jihočeské

galerie Aleš Seifert. Plejádě vystavujících dominují

Michail Larionov, Natalia Gončarovová,

Vasilij Kandinskij nebo Kazimir Malevič. „Mezi

naprosté unikáty světového umění patří Suprematismus

Kazimira Maleviče z roku 1915, Kompozice

Alexandra Rodčenka (1919) či rozměrná

Improvizace 217 Vasilije Kandinského,“ zmiňuje

historik a kurátor výstavy Adam Hnojil, který

pokračuje: „Průkopník ruské moderny Michail

Larionov je tedy zastoupen jak fauvisticko-expresivní

Ulicí v provincii (1910), tak neoprimitivistickou

kompozicí Židovská Venuše (1912).“

www.ajg.cz

Michail Larionov,

Židovská Venuše, 1912

autorka: Pavlína Saudková; foto: archiv Alšovy jihočeské galerie

Page — 18

kultura

Divadlo

1 Pot a lesk aneb Azyl pro všechny

Šapitó Azyl78 je nové letní sídlo vyhledávané

pražské scény Jatka78. Najdete ji v zadní parkové

části Výstaviště Praha vedle Stromovky. Stane se

zázemím mnoha divadlům i další živé kultuře.

Herce, klauny, akrobaty, tanečníky, filmaře, muzikanty

i diváky spojuje víra, že #kulturunezastavis!

Začíná se (doufejme!) 26. května. Program

na www.jatka78.cz

1

2

2Přestávka

Čtrnáctideník Lucie Pernetové a Petra Pěknice

z jeviště divadla Studio DVA. Poslechněte si, co

dělají herci, když nemůžou hrát, kam jezdí na

výlety, když už všude byli. A do které knihy se

pustí? www.studiodva.cz

3

3Ty v mém domě

Audiopředstavení, které vyzývá k novému pohledu

na váš byt, ke společné hře, u níž budete tři.

Online na www.narodni-divadlo.cz

4

Film

6

5

4Žena v okně

Film natočil režisér Joe Wright podle příběhu

stejnojmenné knihy A. J. Finna. Žena v okně ze

svého domu nevychází, dny tráví popíjením vína,

sledováním starých filmů… a špehováním sousedů.

Hrají Amy Adams, Gary Oldman, Julianne

Moore. www.netflix.com

5Kdo mi jde po krku

Svědek brutální vraždy se ocitne v montanské

divočině pronásledován dvojicí bratrských

zabijáků a s odborníkem na přežití, jehož

úkolem je chránit ho. Film s Angelinou Jolie

v hlavní roli na HBO Max.

Umění

6 Toyen: Snící rebelka

Výstava je rozdělena chronologicky a zároveň

mapuje důležitá témata, která se objevují

průběžně v celém díle Toyen, například erotiku

či alchymii. Ukazuje obrazy, kresby i ilustrace.

Nevynechává ani spolupráci Toyen s přáteli jak

z pražské, tak pařížské surrealistické skupiny,

ať už to byli malíři, či básníci Jindřich Štyrský,

Jindřich Heisler, André Breton, Benjamin

Péret, Annie Le Brun a další. Národní galerie,

Valdštejnská jízdárna, Praha

7

7Artistellar

Adéla Šmejkalová založila platformu s virtuálními

výstavami – online galerii Artistellar.

Vedle umělců z Anglie, Německa či Austrálie do

svého portfolia zařadila první česko-slovenské

autory Kristínu Bukovčákovou a Filipa Švehlu.

artistellar.com

kultura

Page — 19

Novinky

Dívka pod hladinou

Jana Růžičková

Co oči nevidí

Jiří Žáček

Sára, Matyáš a další dospívající

se stali statečnými bojovníky.

Někdy je stojí všechny síly vydržet

rány osudu, někdy mají blízko

sebe přátele a blízké, kteří jim

bývají oporou, jindy jsou osamělí.

A v celém jejich snažení vstát

další den a snažit se žít je jim

nablízku psychoterapeut. Hluboce

lidské a skutečné příběhy se

dotknou každého čtenáře.

Kniha Co oči nevidí je rozdělená

do šestnácti oddílů. Každý z nich

reprezentuje jednu básnickou

sbírku lyrické poezie, kterou

básník napsal, včetně autorových

miniaturních glos a ohlasů

literárních kritiků.

330 Kč / Šulc a Švarc

Již vyšlo

269 Kč / Portál

Již vyšlo

Chyba jejího manžela

Sheila O‘Flanaganová

Cizinec v naší posteli

Samantha Lee Howe

Roxiino manželství s Davem bylo

harmonické i po dvaceti letech.

Jednoho dne však přijde Roxy dřív

domů a najde manžela v posteli

s atraktivní mladou sousedkou.

Náhle stojí před rozhodnutím,

jak dál.

Mám všechno, na co si

vzpomenu. Jsem dobrá manželka,

ale někdy si připadám jako v pasti.

A tak si začnu románek s cizím

chlapem jménem Ewan a můj

život se rázem obrací vzhůru

nohama.

359 Kč / Ikar

Již vyšlo

299 Kč / Ikar

Vyjde 10. května

Nemocnice Charité:

Naděje a osud

Ulrike Schweikert

Berlín 1831. Ve městě panuje

strach, že by se do Německa

mohla dostat cholera. Když na

člunu na Sprévě zemře za velkých

bolestí lodník, začne se epidemie

opravdu šířit. V nemocnici Charité

začíná závod s časem.

399 Kč / Ikar

Již vyšlo

Bridgertonovi:

Vikomt, který mě

miloval

Julia Quinnová

Vikomt Anthony Bridgerton má

nejvyšší čas se oženit. Dokonce se

už rozhodl, kterou z mladičkých

debutantek si vybere –

vyhlášenou krásku Edwinu

Sheffieldovou. Jedinou překážkou

je starší sestra jeho vyvolené…

299 Kč / Ikar

Vyjde 6. května

promotion — novinky

edice

MOJE KNIHOVNIČKA

SLEDUJTE NÁS:

25 KNIŽNÍCH DELIKATES každý rok.

Víc jich nepotřebujete.

LEDA

Novinky

V temnotě

Mike Omer

Hodná holka, zlá krev

Holly Jacksonová

Psycholožku Zoe vyděsilo online

video dívky snažící se holýma

rukama dostat z hrobu. Ještě horší

byl ale popisek: Experiment číslo

jedna. Dokáže spolu s detektivy

zabránit další vraždě? Přečtěte

si napínavý detektivní thriller

o temných zákoutích lidské mysli.

399 Kč / Cosmopolis

Již vyšlo

Zmizel Jamie Reynolds. Policie

nic nedělá. Pipu požádá

o pomoc Jamieho rodina. Všichni

poslouchají její detektivní podcast,

ale nikdo nemluví. Městečko

skrývá tajemství a s každou další

stopou je mezi sousedy víc zlé

krve. Dokáže Pipa najít Jamieho

dřív, než bude pozdě?


Již vyšlo

Nevlastní sestra

Sandie Jonesová

Kate a Lauren si byly vždy

oporou. Každou neděli pravidelně

obědvají se svou matkou a po

smrti otce lpí na této tradici ještě

víc. Jednoho dne však někdo

zaklepe na dveře. Na prahu stojí

mladá žena. Představí se jako

Jess, v ruce drží výsledky testu

DNA a tvrdí, že je jejich nevlastní

setra.


Již vyšlo

Štěstí má barvu

levandule

Pauline Maiová

Penelope se vydává kvůli zraněné

babičce do malého penzionu

ve francouzské Provenci. Čeká

ji krásný příběh plný slunce

a radosti ze života. Zasněte

se spolu s ní a možná ucítíte

vůni levandule a sladkou chuť

makronek na jazyku.


Vyjde 28. dubna

Letní sázka

Emily Henryová

Mrchožrouti

Magnus Jonsson

January, autorka románů pro ženy,

která právě teď nevěří na lásku

a šťastné konce, má přes léto

napsat další román, ale vůbec

jí to nejde. Uznávaný spisovatel

Augustus zrovna prožívá životní

i tvůrčí krizi. Dva dávní známí,

nyní nečekaně sousedé, spolu

uzavřou sázku, která možná

změní jejich představy o tom, co

šťastný románový konec vlastně

znamená.

399 Kč / Metafora

Vyjde 19. května

Kam až může zajít člověk, který

cítí hlubokou nenávist? Sídlo

největší švédské banky se

ocitne pod palbou odstřelovačů

a vyšetřovatelé mezi obětmi

brzy nacházejí nečekanou

souvislost. Skrývá se za

zdánlivým teroristickým útokem

mnohem temnější motiv? Volné

pokračování thrilleru Muž, který

si hrál s panenkami. Jeden

z nejdiskutovanějších švédských

thrillerů.

399 Kč / Metafora

Vyjde 3. května

promotion — novinky

Za pět let

Rebecca Serleová

329 Kč / Ikar

Již vyšlo

Jeden sen

může vše změnit

Sen. K čemu slouží?

Ukazuje nám budoucnost

či tajná přání a touhy?

Jestli se mohou splnit

a zda díky nim můžeme

změnit svou budoucnost,

zjistí hlavní hrdinka

nevšedního románu

Za pět let.

Rebecca Serleová je mladá americká autorka,

která má na svém kontě již 6 románů. Mezi její

nejznámější knihy patří young adult série

Famous In Love. Román Za pět let je její novinka,

která dojímá čtenáře po celém světě. Nyní

vyšla také v českém překladu.

Dannie je mladá a úspěšná právnička, která

právě zvládla pohovor na vysněnou pracovní

pozici, a vypadá to, že zde bude konečně

spokojená. Její osobní život se vyvíjí taktéž

velmi slibně, jelikož ji David, její dlouholetý

přítel, právě požádal o ruku. Dannie je konečně

šťastná… Když si ale jde večer po zásnubách

lehnout, zdá se jí podivný sen, který se odehrává

v době za pět let, v jiném bytě, s jiným

mužem po jejím boku a s jiným prstenem

na ruce. Byť to byl pouze sen, Dannie na něj

nedokáže přestat myslet. Vše navíc zkomplikuje

setkání s její nejlepší kamarádkou Bellou,

která si přivede nového partnera. Tím je totiž

Aaron Gregory – muž z Danniina snu. Může se

sen stát skutečností? Proč se jí zdál sen o muži,

kterého poprvé viděla až druhý den? A je

s Bellou vše v pořádku?

Za pět let není obyčejný román, kde se do

sebe dva lidé zamilují a nakonec žijí šťastně až

do smrti. Je to příběh lásky, přátelství, bolesti

i naděje. Autorka pracuje s velmi zajímavým té-

matem, které čtenáře nutí číst dál a dál, jelikož

chce zjistit, zda se sen za pět let vyplní.

Kniha čítá jen něco málo přes 200 stran, ale

i přesto se autorce podařilo skvěle vykreslit postavy,

jejich povahy a názory. Díky nečekaným

zápletkám je příběh nabitý emocemi, které

ve čtenáři zůstanou ještě dlouho po dočtení.

Nejedná se jen o knihu s nádhernou obálkou,

ale především o knihu s nezapomenutelným

příběhem dvou kamarádek.

Pokud rádi vyhledáváte milostné romány,

které mají neotřelé téma a nesoustřeďují se

jen na romantický vztah jako takový, tak vás

novinka Za pět let nesmí minout.

Karolína Skácelová

promotion — recenze

Za utajené zločiny

zaplatí krví

Na bývalém popravišti

je nalezen oběšený

muž s hřebíkem v hrudi.

Oblíbená dvojice Freyja

a Huldar se vrací v novém

thrilleru královny islandské

krimi Yrsy Sigurdardóttir.

Poprava

Yrsa Sigurdardóttir

399 Kč / Metafora

Již vyšlo

Dveře u řidiče zaskřípaly a otevřely se, pak se

hlasitě zabouchly a nadávky utichly. Světlo na

stropě zhaslo a auto se znovu ponořilo do tmy.

Potom na štěrku zašustily kroky, dveře u Helgiho

se rozletěly dokořán a dovnitř se nahrnul

čerstvý vzduch. Žaludek se trochu zklidnil

a s tím částečně přešla i bolest hlavy. Byla to

nepopsatelná úleva, ale moc dlouho si ji neužil.

Někdo ho hrubě popadl za rameno a zatáhl za

něj. Helgi hodlal protestovat, že takhle se s ním

nesmí zacházet, ale nedokázal ze sebe vypravit

ani slovo. Jako by mu někdo odřízl nervy, které

spojují mozek a jazyk. Jeho zmatené myšlenky

přerušil rozzlobený hlas, který mu nařídil, ať

vystoupí z auta. Řidič se ho asi chtěl zbavit,

protože zvracel. Helgi ho k vlastnímu úžasu

poslechl. Nechtěl se zvednout, ale končetiny

a svaly fungovaly nějak nezávisle na jeho vůli.

Muž mu trochu pomohl a Helgi stál venku před

autem. Zhluboka se nadechl. Svěží vzduch tady

působil ještě životodárněji. Byl úplněk, nebe

jasné a vzduch se ani nepohnul, jako by svět

zamrznul ve stavu naprosté nehybnosti. Zaklonil

hlavu, aby se pokochal noční oblohou, ale ztratil

rovnováhu a znovu ho uchopila hrubá ruka.

Helgi byl za pomoc vděčný: štěrk pod nohama

vypadal nebezpečně ostře.

Když se konečně přestal potácet a dokázal

stát víceméně vzpřímeně, ucítil šťouchnutí

do zad a dostal povel, aby šel. Helgi znovu

bez přemýšlení poslechl. Udivilo ho, že mu

ten muž nespílá, jak mu zasvinil auto. Celé to

bylo dost divné, ale nebyl schopný uspořádat

si myšlenky natolik, aby chápal, co se děje.

Možná se ocitl uprostřed jednoho z těch snů,

ze kterých se probudí s hlasitým křikem právě

ve chvíli, kdy se chystá spadnout z útesu.

Štěrk pod nohama místy mizel pod travnatými

ovčími stezkami, které se proplétaly

nezaměnitelně rozeklaným terénem lávových

polí. Helgi ostřil pohled na zem před sebou; na

zmrzlou trávu, pobledlou v měsíčním světle.

Víc pro to, aby se udržel na nohou, udělat nemohl.

Klopýtal a muže měl v patách. Pokaždé

když Helgi zamířil špatným směrem nebo se

zastavil, protože ztratil rovnováhu, usměrnila

ho mužova ruka. Rád by mu řekl, že nezdržuje

naschvál, ale jazyk měl tak ztěžklý a zdřevěnělý,

že nedokázal zformulovat jediné slovo.

Cesta vedla chvíli do kopce a pak zase

dolů přes několik travnatých dolíků, které se

otevřely v lávovém poli; nádherná místa pro

letní pikniky teď působila nevábně a bezútěšně.

Helgi měl dojem, že poznává okolí, proto

zvedl hlavu a popleteně se rozhlédl. Nedaleko

odtud lávové pole končilo a začínalo moře: ve

tmě bylo úplně černé kromě vlnek, na nichž se

třpytil měsíc. Ten pohled mu připomněl vzpomínku

z dětství, jak šel se svým dědečkem po

podobném pobřeží – možná dokonce po tom

samém. Nechtěně vyplašili dvě kajky, které

před nimi zděšeně ulétly. Dědeček došel k místu,

kde ptáci seděli, a našel dvě namodralá

vajíčka spočívající v měkce vystlaném hnědém

hnízdu. Helgi si k němu dřepl na bobek a sáhl

do hnízda prstem. Peří mu připadalo stejně nehmotné

jako vzduch. Když se zase zvedl, dědeček

ukázal na racky, kteří se kolem nich slétali

v širokém kruhu. Byli daleko, takže jejich útok

nebyl na první pohled jasný, ale přece jen se

blížili. Když mu dědeček řekl, co chystají, Helgi

po nich chtěl házet kameny. Bylo to děsivé

dilema a bohužel byl už tak velký, že ho chápal.

Kdyby zůstali stát tam, kde byli, rackové by si

netroufli se přiblížit. Jenže to ani kajčí rodiče.

Vajíčka by vystydla a zárodky v nich umřely. Na

druhou stranu, kdyby se s dědečkem sebrali

a odešli, kajky by se nakonec vrátily, ale hrozilo,

že na nechráněné hnízdo stihnou zaútočit

rackové. Nakonec se Helgiho dědeček rozhodl,

že půjdou dál, a tak odešli, téměř odcouvali,

a doufali, že se kajky přiřítí, aby ochránily vajíčka.

Ale až do chvíle, než se jim hnízdo ztratilo

z očí, po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Helgi

se nikdy nedozvěděl, jak to dopadlo.

Nicméně teď byla zima a žádná vajíčka tu

nebyla. Ani kajčí peří. Všechno bylo sesbíráno,

vyčištěno, nacpáno do peřin a prodáno bohatým

cizincům. Další tvrdé dloubnutí do zad

Helgiho upozornilo na skutečnost, že se zasnil,

a tak se zase pomalu vydal po klikaté stezce

vedoucí nahoru po srázu. Krátce nato dostal

příkaz, aby se zastavil.

Když odtrhl oči od země, v otupělém úžasu

zůstal zírat na vysoký skalní útvar, rozvětvený

na dvě poloviny, které trčely do výše jako výjev

z Pána prstenů. Spojoval je těžký trám, který byl

mezi nimi položený jako můstek. Zavedl ho sen

do Mordoru? Než stihl jeho opilý mozek dospět

k nějakému závěru, ucítil další pošťouchnutí,

tentokrát směrem k jedné z věží skalního útvaru.

Pokrývala ji tráva z loňského léta, která mu dost

usnadnila výstup nahoru.

Podle mužových rozkazů se Helgi nahoře

zastavil a pak vyšplhal na úzký můstek přemosťující

průrvu mezi dvěma lávovými věžemi.

Tam zůstal stát a upřel pohled na měsícem

zalité moře, které za bezvětří působilo klamným

dojmem klidu a nevinnosti.

promotion — ukázka

NOVINKY Z NAKLADATELSTVÍ

VELKÁ ILUZE

Eckart Conze

Versailleská smlouva a Pařížská mírová konference vtiskly světu pečeť až do dnešních

dnů – zanikly staré říše, zrodily se nové státy, vzplály ale také nové konflikty,

které na nás stále ještě doléhají, ať už na Balkáně nebo na Blízkém východě.

Ve své znamenitě napsané a na podrobném zkoumání založené knize ukazuje

renomovaný historik Eckart Conze, proč se všechny naděje, spojované s Versailleským

mírem, ukázaly jako velká iluze – a co to znamená pro naši současnost.

Velký historický epos

o původu dnešního

uspořádání světa

Co skrýval soukromý

archiv filmové hvězdy

LÍDA BAAROVÁ: NÁVRATY

Jiří Tauchen

Obrazová publikace tvořená převážně unikátními fotografiemi z osobního archivu

herečky Lídy Baarové přibližuje méně známé období jejího života po odchodu

do emigrace v roce 1948. Ze slavné prvorepublikové a protektorátní celebrity

s kontroverzní pověstí se v exilu stává charakterní herečka, která spolupracuje

s režiséry italského neorealismu, natáčí v Madridu a vystupuje na rakouských

a německých divadelních scénách. Kniha přibližuje jinou, v Čechách téměř

neznámou podobu herečky, která dokázala překonat těžké rány osudu.

TO JE ON! O TÉ, CO SI ŘÍKALA TOYEN

Milena Štráfeldová

To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické

malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále

zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní. Malíř Jindřich Štyrský, se kterým

vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého

až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce. Její přátelé z Devětsilu

Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Díky těmto svědectvím,

ale i na základě pátrání v archivech, napsala Milena Štráfeldová

její beletrizovaný životopis.

Příběh nejvýznamnější

české malířky

Dodržujte etiketu

a buďte úspěšní!

BYZNYS ETIKETA A KOMUNIKACE

Ladislav Špaček

Kniha je určena všem, kteří chtějí dosáhnout úspěchu ve své profesi,

ať už ve světě obchodu, financí, veřejné správy či politiky. Je nepostradatelná

pro všechny, kdo komunikují s klienty či obchodními partnery. Je skvělou

příručkou pro studenty diplomacie a mezinárodních vztahů, komunikace

a mediální komunikace. Podrobně rozebírá pravidla etikety ve všech

oblastech, které podmiňují úspěch při jednání, počínaje vhodným oblečením

přes kontaktní situace až po stolování a účast na společenských akcích.

Doporučujeme

Knižní tipy

Sledujete pravidelně knižní novinky a tipy

napříč českou i světovou literaturou? Zajímá

vás to nejlepší čtení tohoto měsíce? Začtěte se

společně s námi.

Sběratelka sirotků

Ellen Marie Wisemanová

Čokoládovna

Maria Nikolai

Zatímco svět oslavuje konec velké války, blíží

se další hrozba – španělská chřipka. Nová

hrůza dolehne i na Filadelfii, kde žije třináctiletá

německá imigrantka Pia, jejíž otec narukoval

do americké armády, ale stále se ještě nevrátil

domů. Město se ocitá v karanténě, objevují

se znamení nákazy a lidé nosí masky, za nimiž

skrývají nejen strach z nákazy, ale i temné

úmysly. Jak Pia zjistí, když musí zanechat

brášku samotného a jít shánět potraviny...

Stuttgart na počátku 20. století. Judith

Rothmannová, dcera majitele čokoládovny,

vede privilegovaný život v noblesní čtvrti

Degerloch. Její skutečná vášeň však patří

výrobě čokolády. Každou volnou chvilku tráví

v tovární laboratoři vynalézáním nových cukrovinek

a jednou by sama ráda řídila podnik.

Otec s ní má ale jiné plány. Dojedná výhodný

sňatek s mužem, kterého ovšem Judith nikdy

nemůže milovat. A právě v tu chvíli jí zkříží

cestu charismatický Viktor Rheinberger, jenž si

hodlá ve Stuttgartu vybudovat novou existenci.

„Jakmile nechala nehostinný

venkovní svět za sebou, obklopila Judith

nezaměnitelná vůně cukrovinek a čokolády.

Na lesklých pultech a v bíle nalakovaných

vitrínách kolem stěn se návštěvníkům

obchodu nabízelo nepřeberné množství

laskomin.

Kam oko pohlédlo, stály mísy a etažérky,

skleněné bonboniéry a umě tvarované

dózy s nejsvůdnějším obsahem. Konfety ze

sušeného ovoce či marcipánu máčeného

v čokoládě sousedily s tyčinkami

s čokoládovou polevou, tabulky prvotřídních

čokolád se střídaly s rozmanitými druhy

bonbonů. V malovaných krabičkách

vyložených bílou krajkou se pozornosti

zákazníků dožadoval exkluzivní výběr toho

nejlepšího z Rothmannových cukrovinek…“

399 Kč / Ikar

Vyjde 3. května

359 Kč / Ikar

Již vyšlo

Akord a jiskry

Martin Patřičný

Do své nové knihy zařadil výtvarník a dřevař

Martin Patřičný povídky, které odrážejí jeho

zkušenosti, sny a představy, zpracovávají

neobvyklé příběhy, mnohdy provokují, což je

autorovým záměrem, a samozřejmě v nich

nechybí ani vztahy mezi lidmi, láska, erotika

a humor. Všechny příběhy spojuje originální

pohled na život a doplňují je Patřičného

„dřevěné obrazy“.

Dům bez zrcadel

Iva Pekárková

Markéta pracuje jako pendlerka, vždy se několik

týdnů stará o věkovité klienty v Anglii a několik

týdnů má volno. Je ve svém oboru dobrá, ale

i ona občas potřebuje být opečovávána… Brzy se

stane obyvatelkou dvou zcela odlišných světů:

v Anglii je lepší služkou „z Polska“, v Tunisku

naopak obletovanou bohatou turistkou. A doma

v Česku…? Tam ji syn a snacha berou na milost

jen proto, že jim dává peníze.

299 Kč / Ikar

Již vyšlo

259 Kč / Brána

Již vyšlo

promotion — knižní tipy

Pokračování příště

Taťána Gregor Brzobohatá

Doporučujeme

Znáte ty stavy, kdy se chcete ze všeho vypsat?

Říkáte si: „To je teda nářez! Tohle všechno

jsem zažila?“ Ale pokud ty stavy neznáte, třeba

vám tahle knížka pomůže je v sobě objevit.

A třeba taky ne a jen vám zpříjemní chvíli. I to

budu považovat za své malé vítězství. Není to

biografie a nejsou to vyloženě ani memoáry.

Osobně bych to nazvala takovou vážně

nevážnou knihou o všehochuti života. TGB

349 Kč / Esence

Vyjde 19. května

Nejsem jako vy

Jodi Picoultová

Jacob Hunt je zdánlivě obyčejný teenager –

exceluje v matematice a nenávidí nepořádek.

To, co má navíc, je Aspergerův syndrom. Je

uzavřený ve svém vlastním světě. Jednoho

dne je za podivných okolností zavražděna

jeho lektorka Jess a chlapec s uhýbavým

pohledem je rázem podezřelý. Byl by

schopen vraždy? Kdo se k němu dokáže

dostat natolik blízko, aby to zjistil…?

499 Kč / Ikar

Již vyšlo

Snídám slunce: Pocta

rostlinám celého světa

Michael Holland, Philip Giordano

Ilustrovaný průvodce světem rostlin pro děti

i dospělé. Rostliny mají pro náš svět zásadní

význam, protože bez nich by nedokázal přežít

ani žádný jiný živý tvor. Ilustrovaná kniha

Snídám slunce vám pomůže se s našimi

listnatými sousedy lépe seznámit – od

semínek až po zkameněliny (přes všechno

mezi tím).

Krásné věci

Janelle Brownová

Podvodnice a bohatá dědička, které svede

dohromady ta největší lest jejich života.

Přečtěte si podmanivý příběh plný tajemství,

lží a překvapivých zvratů, jenž se odehrává

na břehu chladného jezera Tahoe. Jaká

tajemství se ukrývají v jeho hlubinách? Kniha

se stala inspirací pro nový seriál s Nicole

Kidmanovou v hlavní roli. Přečtěte si knihu

dřív, než jej uvidíte!


Již vyšlo

Barvy loučení

Bernhard Schlink

Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými

– s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou.

Loučíme se s přáteli, známými, kolegy…

Pomůže, je-li člověk přítomen umírání?

Víme, že se s blízkým člověkem máme

rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě

není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas.

Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž

tématem jsou závažné události nebo momenty

ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale

vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy

nastává rozloučení buď přímo s dotyčným

člověkem, nebo s vlastní mylnou představou

o něm. Někdy nás loučení hluboce zasáhne.

A někdy nás i osvobodí...

Titulní „barvy“ z tohoto souboru odkazují

k pestrosti, s jakou autor obměňuje své téma:

dojde na loučení se zesnulým přítelem,

s bratrem, s umírajícím exmanželem, ale i na

loučení s mladickou nevinností a se samotným

mládím. Příběhy s leitmotivem loučení jsou

dovedně poskládány tak, aby vynikla jejich

provázanost a navzájem se relativizovalo jejich

vyznění.

Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka

je mistrovským dílem: klade zásadní otázky

a neváhá na ně odpovídat.

299 Kč / Odeon

Již vyšlo

399 Kč / Práh

Již vyšlo

promotion — knižní tipy

Čajovna v Tokiu

Julie Caplinová

Nečekané

setkání mezi

čajovými lístky


Již vyšlo

Milovnice cestování Julie

Caplinová nás už vzala na

mnohá místa. V novém

románu Čajovna v Tokiu

nechává svou hrdinku

objevovat vskutku

exotickou zemi. Podíváme

se totiž do Japonska.

Fiona je autorka cestovatelského blogu, instagramerka

a vášnivá fotografka, která odmala

toužila spatřit na vlastní oči Japonsko. Její

tatínek se vždy chtěl do „země vycházejícího

slunce“ podívat, ale zemřel dříve, než to stihl.

A tak by Fiona toto jeho nesplněné přání ráda

uskutečnila. Šance se jí naskytne, když vyhraje

cestu do Tokia, aby zde absolvovala kurz s věhlasným

fotografem a připravila výstavu snímků

z pobytu v Japonsku.

Hned po příletu však Fiona zažije nemilé

překvapení, když ji místo avizovaného známého

fotografa uvítá zcela jiný muž. Muž, s nímž

v minulosti prožila velmi trapnou milostnou

záležitost. Vypadá to však, že si Gabe na Fionu

vůbec nepamatuje a vše by mohlo proběhnout

bez větších problémů. Jeho doprovod bohužel

zprvu působí velmi liknavě a nezaujatě a Fiona

se obává, jak celý výlet dopadne.

Gabe se k mentorování začínající fotografky

uvolil kvůli přátelství s majitelkou čajovny paní

Harukou a jejím manželem. Do úkolu se mu ale

ani v nejmenším nechce a raději by řešil vlastní

problémy. Pracovně pendluje mezi Londýnem

a Tokiem, vyřizuje zakázky a snaží se nepropadnout

vztahu s bohužel pro něj zadanou dámou.

Navíc pochybuje o svém fotografickém umění.

Jak jejich putování po Japonsku nakonec dopadne,

to už zjistíte v románu Čajovna v Tokiu.

Ale nemusíte se bát, nebyla by to Julia Caplinová,

autorka oblíbené série Romantické útěky,

aby pro své hrdiny nenašla tu správnou cestu.

Sympatické postavy, humor a vypointované

dialogy dělají z příběhu o jednom neobyčejném

výletu velmi příjemné čtení, které si rozhodně

užijete. Jen možná ne moc dlouho, protože

knížku pohodlně zhltnete u jedné konvice čaje.

Čtenáři (či možná především čtenářky) si užijí

nejen veselého špičkování ústřední dvojice, ale

také nádherných popisů japonské kultury, tradic

a přírodních krás. Ke čtení Čajovny v Tokiu si

připravte šálek lahodného čaje a k tomu něco

malého na zub, abyste odolali touze okamžitě se

zvednout a vyrazit do nejbližší sushi restaurace.

Julia Caplinová je protřelá autorka romantických

příběhů a se svými čtenáři si skutečně

umí pohrát. Milovníci příběhů s dobrým koncem

zaručeně ocení nejen objevování japonských

krás, ale mohou se v rámci série Romantické

útěky vydat s dalšími hrdinkami do Kodaně,

Brooklynu, Paříže, Chorvatska, Švýcarska či na

Island. Romány Julie Caplinové dovolují zapomenout

na všední starosti a cele se propadnout

do kouzelných příběhů, kterým bychom tak rádi

všichni věřili.

A tak si nechte poradit. Svět zavřete venku,

zatáhněte závěsy, nadechněte se omamné vůně

horkého čaje a ponořte se do příjemného vyprávění,

které vás obejme jako teplá vlněná deka za

chladného dne.

Helena Herynková


NOVINKY Z EDICE SVĚTOVÝ BESTSELLER

POSLEDNÍ LET

Julie Clark

Claire je již dlouho nešťastná v područí svého ambiciózního a výbušného manžela.

Proto se rozhodne zmizet, odletět někam daleko. Díky náhodnému setkání

na letišti pozná Evu, jejíž život se zdá stejně bezútěšný. Domluví se,

že si na poslední chvíli vymění letenky. Věří, že díky tomu budou moci

začít znovu, daleko od svých minulých životů. Když se letadlo s Evou zřítí,

Claire si uvědomí, že už není cesty zpět. Převezme Evinu identitu

a spolu s ní i její úzkostlivě skrývané tajemství...

Psychologický thriller

plný nečekaných turbulencí

Ambiciózní a skvěle

napsaný román

NEJHEZČÍ DNY NAŠICH ŽIVOTŮ

Claire Lombardo

Rodinná sága o manželském páru, čtyřech dcerách, které mezi sebou

neustále válčí, a jednom dlouho pohřbeném tajemství…

Když se do sebe Marilyn a David zamilovali, netušili, co na ně čeká.

O čtyřicet let později mají čtveřici rozdílných dcer, které bojují mezi

sebou navzájem a se svými životy. Ovdovělá Wendy zmírňuje svůj

smutek alkoholem a mladšími muži. Violet se potýká s úzkostí.

Neurotická profesorka Liza zjistí, že je těhotná, ale není si jistá,

zda dítě chce. A nakonec Grace, lehkovážná nejmladší dcera,

která žije ve lži, o níž nemá nikdo z rodiny nejmenší tušení.

KAVÁRNA U ANDĚLA: DCERY NADĚJE

Anne Jacobsová alias Marie Lamballe

Kavárnu U Anděla nyní vede dcera Hilda a vnáší do tradičního domu svěží vítr.

Skutečnou šťastnou hvězdou se pro podnik stane nový cukrář, jehož svůdné

dortové kreace lákají čím dál víc hostů. Hilda a její sestřenice Luisa však mají

obavy o své osobní štěstí. Zatímco Hildin Jean-Jacques tráví poslední dobou

hodně času s půvabnou Francouzkou, která vypomáhá v jeho vinařství, zdá se,

že Luisin manžel Fritz před ní něco tají. Když náhle dorazí dopis, který znovu

otevře staré rány z doby války, je to výzva pro každého člena rodiny.

Jde o existenci kavárny U Anděla...

Závěr trilogie

provoněné kávou…

Nový výbušný thriller

STÍN

James Swallow

Marc Dane, protagonista mezinárodních špionážních bestsellerů Nomád,

Exil a Hacker, tentokrát čelí nejšílenějšímu nebezpečí – smrtícímu viru!

Musí překazit brutální plán skupiny pravicových extremistů, kteří hodlají

použít uměle vytvořený virus ke svým děsivým záměrům. Jenom Marc

Dane může zabránit tomu, aby k tomuto ničivému útoku došlo – než se

celý kontinent propadne do chaosu a teroru…

Příběh tragické střelby

v edinburské škole

Sugestivní

psychologický

příběh vrhá světlo

na tragédii, která

odporuje rozumu.

Nejvyšší čas

vypadnout

Clair Askew

448 Kč / Leda

Již vyšlo

Moira pocítila prudký výbuch hněvu. Krev se

jí z hlavy nahrnula k srdci a udělalo se jí na

omdlení. Zavřela oči a ve tmě viděla obraz,

který jí utkvěl na sítnici. Co Ryanovi udělala,

tahle Abigail? Ryanovi, tomu černovlasému

chlapci smějícímu se na zahradě v obruči na

hula hoop? Určitě mu ublížila. Udělala mu něco

tak hrozného, že se rozzuřil ještě víc než kdy

jindy. Tohle byl – musel být ten důvod.

Předklonila se a přiblížila obličej k obrazovce.

Takhle zblízka viděla miliony barevných

teček, z nichž se skládaly Abigailiny oči.

„Co jsi mu to udělala?“ zasyčela, ale bojovný

pocit se z ní vytratil stejně rychle, jako se

předtím dostavil. Když se narovnala, uvědomila

si, jak je Abigail malá, drobná, s tenkými končetinami.

Nanicovatá. Tahle holka je slabá. Byla

slabá. Moira věděla, že Abigail nic neprovedla.

A zase střih zpátky do virtuálního studia.

Ryanova fotografie se vznášela ve vzduchu

vlevo od moderátorovy hlavy. Moderátor otvíral

a zavíral ústa, ale Moira se dívala na svého

syna. Když tenkrát tu fotografii dostala, dala

si ji do parádního dřevěného rámečku. Pořád

tam je, stojí na knihovničce v obývacím pokoji.

Měla by jít dolů a dát ji pryč. Vyhodit ji, nebo

možná prozatím někam schovat.

Za chvilku. Udělá to za okamžik. Teď nedokáže

odtrhnout oči od teplého svitu obrazovky.

Zazvonil telefon, až sebou leknutím trhla.

Projela jí vlna starého zvyku, a než se dokázala

zarazit, zavolala: „Telefon!“ Druhý aparát byl

na malém stolku na podestě před Ryanovým

pokojem. Volala takhle pokaždé, když telefon

zazvonil, protože doufala, že Ryan jednoho dne

vyjde z pokoje a vezme ho. Nikdy to neudělal.

A teď, říkala si, už to neudělá.

Vylezla z postele a vyklopýtala z ložnice na

podestu. Když se dostala k malému bezšňůrovému

aparátu, který stál ve stojánku, všimla

si, že svítí kontrolka téměř vybité baterie.

Vyšetřovatelé ho zřejmě odpojili nebo s ním

kdovíco prováděli. Možná ho celý rozebrali –

i když neměla tušení, proč by to dělali. Zvedla

ho a čekala, že se ozve Amy.

„Ano?“ řekla.

Chvíli bylo ticho, jako by volající ani nečekal,

že se mu někdo ozve.

„Dobrý večer.“ Mužský hlas s nepatrným

skotským přízvukem.

„Hovořím, prosím, s paní Moirou Summersovou?“

„Ano,“ odpověděla Moira, a hned by si

dala pár facek. Ale tón hlasu na druhém konci

se změnil z neutrální zdvořilosti a teď přímo

překypoval nadšením.

„Jsem nesmírně potěšen, že jsem vás zastihl,“

jásal muž. „Omlouvám se, že vás vyrušuji

doma, a navíc v tak obtížném období.“

Moira nic neříkala. Kdo to je?

„Jmenuji se Grant Lockley,“ pokračoval hlas.

Pak se odmlčel, jako by čekal nějakou reakci.

„Promiňte,“ řekla Moira. „To jméno mi nic

neříká.“

„To nevadí,“ řekl muž, patrně pořád stejně

nadšený. „Myslel jsem si, že důstojnice pro styk

s rodinou se o mně možná zmínila.“

„Ne,“ odpověděla Moira. „Amy mi nic

neříkala.“

„Amy,“ protáhl to slovo, jako by si ho zároveň

psal. „Správně. Tak jak říkám, vůbec nic se

neděje.“

„Můžu se zeptat…“ Moira natáhla volnou

ruku a opřela se o zeď. Hlava se jí motala

únavou a taky vlivem dávky ginu. Stát takhle

dlouho ji vyčerpávalo.

„Jistě, jistě,“ říkal muž. „Moc se omlouvám.

Volám vám, abych – totiž doufal jsem, že bych

vám směl položit několik otázek.“

Moira se zamračila.

„Vy jste od policie?“

Muž ale mluvil dál, jako by nic neřekla.

„Tak za prvé, Moiro – máte nějakou teorii,

proč to váš syn udělal? Napadá vás nějaký

důvod, který ho k tomu vedl? Vím, že tohle teď

zajímá úplně každého, a jestli nám v tom může

někdo pomoct, jste to vy.“

Moiře trochu sjela ruka, jíž se opírala o zeď,

až zavrávorala.

„O co vám jde?“ zeptala se.

„Když se teď zamyslíte,“ nedal se odbýt

muž, „nehovořila jste před tím střílením

s Ryanem o něčem, co vám mohlo připadat

podezřelé?“

Moiře se zvedl žaludek.

„Vy jste novinář.“

Mužovo chování na druhém konci se

změnilo.

„Co jste o tom věděla, Moiro?“ Najednou

mluvil hlasitěji, hlas měl nevlídný. „Jak to, že

jste neudělala něco, abyste ho zarazila? Proč

jste o tom neřekla policii?“

Vydala přidušený vzlyk. Telefon jí vypadl

z ruky a s tichým žuchnutím dopadl na koberec.

Ze sluchátka byl pořád slyšet hlas Granta

Lockleyho, který dál tlumeně drmolil.

„Veřejnost chce vědět, proč to Ryan udělal,

Moiro. Co před námi skrýváte?“


SVĚDKYNĚ, PODEZŘELÁ,

NEBO BUDOUCÍ OBĚŤ?

Po náročném případu

Mizející dívky se musí

neústupná vyšetřovatelka

Josie Quinnová poprat

s dalšími nástrahami.

Je dívka beze jména

svědkyně, podezřelá,

nebo možná budoucí

oběť? Josie Quinnová

hledá odpovědi v thrilleru

Dívka beze jména.

DALŠÍ PŘÍPAD JOSIE QUINNOVÉ

Erica Jongová

Narodila se ve znamení

Berana v roce 1942 v Anglii

jako druhá holčička

ze tří do ruské židovské

umělecké rodiny. Brzy

nato všichni emigrovali

do New Yorku, kde Erica

vyrůstala a po většinu

života i žila, svůj prostorný

byt na Manhattanu

obývá dodnes. Její

otec Seymour Mann

byl bubeník polského

židovského hudebního

souboru a zároveň měl

obchod s rozličnými

sběratelskými předměty,

známé byly především

jeho porcelánové panenky.

Matka Eda Mirsky

byla malířka a textilní

designérka, která navrhovala

panenky pro

manželův obchod.

autorka: Světlana Hanušová foto: Gettyimages.com

Page — 32

portrét

Erica

Jongová

Extrovert a živel. Na rozdíl od mnoha známých

spisovatelů se během svého života nijak zásadně

neskrývala v ústraní a nevyhýbala rozhovorům

a publicitě. Z pár střípků a názorů napříč

světovými médii se na ni můžete naladit.

Na Kolumbijské univerzitě vystudovala

literaturu. Tehdy psala i poezii, známá je

sbírka básní Ovoce a zelenina. Přestože

mnozí tvrdili, že je lepší básnířka než

prozaička, její nejslavnější knihou zůstává

Strach vzlétnout z roku 1973. Je to kniha

plná sexuality a erotiky, nechybí jí zajímavý a otevřený příběh

mladé přecitlivělé ženy těsně před třicítkou, která se snaží

zjistit, kdo je, a hledá směr, jak žít. Koktejl psychologie,

nadsázky a sexu.

Erica Jongová měla pestrý milostný život. Byla čtyřikrát

vdaná. Poprvé si vzala svou první lásku z vysoké, Michaela

Werthmana. Druhým manželem byl čínsko-americký psychiatr

Allan Jong, s nímž žila koncem šedesátých let čtyři roky

v Německu. Se třetím mužem, spisovatelem Jonathanem

Fastem, má dceru Molly, která se narodila roku 1978 a je také

spisovatelkou. Ani tohle manželství však nevydrželo a po

bouřlivých soudech o péči o dceru se exmanželé nakonec

stali opět přáteli. Jejich manželství popsala Erica v knihách

Jak si zachránit vlastní život a Padáky a polibky. Teprve

Před mým domem stála

každý den fronta lidí obou

pohlaví. Očekávali, že s nimi

budu souložit.

portrét

napočtvrté to klaplo a manželství s newyorským advokátem

Kennethem Burrowsem trvá dodnes. Erica ho považuje za

vydařené a šťastné.

O rodině

„Málokdy byl u nás doma klid. Typická hlučná, velká židovská

rodina. Milující. Plno jídla, objímání, přátel, hudby až do

noci. Ráda bych tvrdila, že naši měli otevřené manželství, ale

budu realistická. Ano, bylo otevřené, ale jen z jedné strany.

Otec byl ten, který zahýbal. A máma? Ta si vedla statečně.

Ostatně měla statečnost v genech. Její otec ve dvanácti

letech putoval pěšky z Ruska do Evropy. Převážně bos.

Oba mí rodiče byli dlouhověcí. Máma se dožila třiadevadesáti

let a táta zemřel rok po oslavě stých narozenin. Byl

neskutečně vysazený na zdravý životní styl. Myslel si, že když

bude jíst kapustu a denně běhat na pásu, bude nesmrtelný.

Miloval mě bezmezně, ale taky byl ke mně hodně kritický.

Obzvlášť k mé váze. „Erico, jsi tlustá, potřebuješ shodit deset

kilo. Zhubni radši patnáct!“ slýchala jsem od něj průběžně

celý život.”

O prvním manželovi

„Byl to génius středověké historie. Moje první láska. Byla

jsem mu věrná, dokud se nezbláznil. Měl za to, že je Ježíš,

a pokoušel se chodit po vodě na jezírku v Central parku.

Konec manželství bylo hrozné období… pro nás oba.“

O slávě

„Spadla jsem do toho takřka přes noc. Než vyšla kniha Strach

vzlétnout, vydala jsem sice útlou sbírku básní Ovoce a zeleni-

Page — 33

na, ale nikdo o mně nic nevěděl. Byla jsem neznámá autorka,

studentka posledního ročníku literatury na univerzitě. Být

slavný v Americe je někdy horor. Před mým domem stála

každý den fronta lidí obou pohlaví. Očekávali, že s nimi

budu souložit. Některé ženy na mě zvonily i v noci se slovy:

‚Odešla jsem od manžela, stěhuju se k tobě.‘ Strašidelné!“

O dceři

„Věřím, že na světě se věci neustále samy vyrovnávají

směrem ke středu. Možná právě proto je moje dcera Molly

taková, jaká je. Můj opak. Já jsem duší liberální bohémka,

ona je buržoazně konzervativní typ. Neříkám, že se na ní

nepodepsal životní styl, který jsem vedla, když byla malá.

V pubertě bulimie, pak drogová závislost..., ale základ mezi

námi byl, zdá se, dobrý, protože se ze všeho vykřesala a žije

velmi šťastný rodinný život v harmonickém manželství. Molly

je přesně ten typ matky, kterou jsem já nebyla: ‚Helicopter

mother‘ se tomu dnes říká. Tráví maximum času s dětmi,

jsou středobodem jejího vesmíru. Vozí je do škol, na kroužky

– a je v tom šťastná. Navíc je odmalička neskutečně vtipná.

Udělá vždycky vše pro to, aby byla sranda. A skvěle píše.“

V roce 2011 si matka s dcerou povídaly: „Hodně lidí mělo

obavy, jestli na Molly nezanechá moje výchova a to, jak jsme

žily, stopy. Dokonce ji poslali kdysi k terapeutovi! Zavalil

ji otázkami, jestli se necítí kvůli mému erotickému psaní

frustrovaná a depresivní. Upřímně, když dnes vidíte Molly,

je to člověk, který má k frustraci a depresi hodně daleko.

Otevřená, hlučná, neskutečně zábavná a vtipná. Ale prošla

si svým, to uznávám. Jinak jsem to tehdy ale neuměla.

A vždycky jsem ji nade vše milovala a snažila jsem se, aby se

nebála být sama sebou. Hodně mi tehdy pomáhala máma,

její babička.“

„Dost z toho si pamatuju. Bylo to vlastně svým způsobem

zábavné,“ vypráví Molly. „Všichni ti chlápci, se kterými

máma chodila, byli neuvěřitelní.“ „Šmejdi,“ vyprskne smíchy

Erica. „Prasáci,“ doplní Molly. A pak se obě rozchechtají

naplno.

„Přesně tohle je problém mojí mámy. Nemá nos na lidi.

Neumí včas odhadnout charakter. Ale za to ji miluju. Za

tu její důvěřivost. Máma dá s upřímným naivním úsměvem

cizímu stalkerovi hesla ke všem svým účtům a ještě přidá

telefonní číslo...“ Erica se ohradí. „Už dávno ne, zlato. Už

jsem z toho vyrostla.“ „Vlastně ani nevím, kde ses seznámila

s Kenem (čtvrtý manžel, Erica je s ním už přes dvacet let).

Každý tvůj chlap byl vždycky horší než ten předchozí – sbírka

vyžírků, tlustých kriminálníků, motorkářů a drogových

dealerů. Jednoho z nich jsem měla ráda a byla jsem děsně

zklamaná, že sis ho nakonec nevzala. Ale myslím, že byl gay.

Další můj oblíbenec byl pro změnu ženatý. A byl pořád na

mizině. Škoda že sis tenkrát nevzala toho republikánského

pracháče, už si nepamatuju, jak se jmenoval, to bychom teď

byly těžce ve vatě.“ A obě se rozesmějí...

O nahotě

Jaké bylo pro dceru Molly Jong-Fast vyrůstat s matkou spisovatelkou,

která je symbolem sexuální revoluce a která se

plavila plnou parou veřejně érou feminismu? Chodila Erica

opravdu celé dny po bytě nahá? Vybrali jsme kousek z jejich

šest let starého rozhovoru.

„Jo, nahá. Nonstop!“ říká Molly pevně. „A babička totéž!“

Erica ignoruje, co Molly říká, a sleduje kuchařku. Že prý

nám za chvilku připraví výbornou sýrovou mísu.

„Mami, nezamlouvej to. U nás doma jsem se pořád musela

dívat, jak se někdo někde producíruje nahatý. A fakt to

občas nebyl nijak hezký pohled… A pořád spíš nahá!“ Molly

se nedá umlčet.

Erica zašvitoří mírně: „Ale zlato, většina lidí přece ráda

spí nahá. V noci bývá vedro…“

Molly ji rezolutně utne: „Mami! Tady?! V New Yorku?

Máme přece klimatizaci a v zimě tu mrzne. Já osobně spím

v tlustých ponožkách a v šesti svetrech.“

Erica si nonšalantně zobne zralého fíku z mísy s ovocem:

„Hmm, jsou vynikající. Ty fíky.“ A smířlivě promluví

k Molly: „Ale nikdy jsem tě, lásko, přece nenutila trávit letní

prázdniny na nudistických plážích, ne?“

O svém posledním manželství

„Když jsme se s Kenem potkali, rozhodně jsem neměla

v plánu se znovu vdávat. Dostal mě, protože se ukázalo, že

nepatří do kategorie prudičů, kteří mi budou mluvit do

života, a hlavně do psaní. Na kus ubrousku mi tehdy napsal:

„Dělej si, co uznáš. Stoprocentně ti věřím. Piš si, jak chceš

a co chceš, nikdy ti nic nebudu cenzurovat. Dávám ti svobodu.“

Myslím, že to mám pořád schované. Předmanželskou

smlouvu jsme spálili po deseti letech manželství. Jsme spolu

šťastní. Ken je pyšný na to, co píšu, což je pro mě esenciální.“

O intimitě, budoucnosti sexu

„Internet je dnes plný sexu. Zůstalo vůbec nějaké tajemství,

ptají se mě často v různých rozhovorech. Myslím, že sex sám

o sobě je velké tajemství. Jistě, pornografie a takové to klasické

lidské hup na to a hotovo nijak mysteriózní není. Ale

skutečná intimita mezi lidmi, otevření se jeden druhému,

erotika, přitažlivost – to je velká a neprobádaná magie. Aby

došlo k intimnímu sblížení, musí oba partneři dosáhnout

určitého stupně vzájemného propojení, nejen na tělesné

úrovni. Celý sexuální akt se pak většinou zpomalí a zároveň

prohloubí, stane se intenzivnějším. Možná byla chyba mojí

generace, že jsme byli přesvědčení, že sex na jakékoli úrovni

lidi spojuje. A že intimita nastane vždy, když se s někým

vyspíme. Někdy to sice bylo divoké nebo zábavné, někdy

fiasko, ale intimita a kontakt? To ne. S přibývajícím věkem

si čím dál víc uvědomuji, že skutečná intimita je vzácný

artikl a v málokterém vztahu je k mání. Intimitou rozumím

kromě fyzického i emocionálního propojení celkové pole

lásky, kdy jeden chce pro druhého to nejlepší. Tenhle druh

vzájemnosti mě zajímá víc než hormonální sexuální ‚drajv‘

– ten je všude a umí být pořádně fádní. Jsem už ve věci sexu

trochu cynická. A také jsem podstatně konzervativnější.

Jestli se sex mění? Nemyslím si. Podstata zůstává stejná.

Fantazie jsou fajn, jen jsme pak dost zklamaní realitou. Ale

kdoví, možná budeme směřovat s tím, jak se reprodukční

funkce sexu stále víc přesouvá do rukou vědy, čím dál víc

k hledání intimity a vzájemnému propojení a potěšení.“

O stárnutí

„Ten moment nastal někdy kolem padesátky. Podívala jsem

se jednou ráno na denním světle do zrcadla a zjistila, že na

mě kouká jedna ošklivá židovská tátova teta. Říkala jsem si:

‚Bože! Tak tohle prostě nezvládnu!‘ Naštěstí mi hned jedna

kamarádka dala kontakt na skvělého plastického chirurga,

který umí dělat facelifty tak, že nevypadají jako facelifty.

Byla jsem s výsledkem té plastiky nadmíru spokojená. Nikdy

jsem se tím netajila, operace mi zařídila, abych se zase cítila

hezká. Jako čtyřicítka sice nevypadám, ale je to ok.

Stárnutí vytěsňujeme jako něco nežádoucího. Přitom to

není marné životní období. Máme sebevědomí. Jsme úspěšné

v práci. Máme mateřské zkušenosti. Už je nám fuk, co se

o nás říká a co si kdo myslí. Nebojíme se nikoho.“ P

Strach z padesátky

Příběh výjimečné ženy,

která je však zrovna tak

ženou jako každá jiná.

Padáky a polibky

Třetí díl úspěšné

trilogie.

Strach vzlétnout

Autobiografický román

spisovatelky, která

hledá muže, jehož by

mohla skutečně milovat

a být s ním šťastná.

Obyčejné ženské blues

O ženě, která se snaží

dostat ze své sexuální

závislosti na mužích.

Page — 34

portrét

Věděli jste, že psaní

rukou vás dělá chytřejšími

a pravděpodobně

dokonce i šťastnějšími?

*Psanírukoujemyšlenímnapapíře.Myšlenkyrostoudoslov,větaobrázků.Zevzpomíneksestávajípříběhy.Nápadyseproměňujívprojekty.Poznámkyvedoukporozumění.Píšemeachápeme,učímese,vidímeamyslíme – rukou

Zjistětevíce:leuchtturm1917.com

Haruki Murakami

Své hrdiny často nechává

balancovat na

pomezí reality a představ,

takže čtenáři si

někdy nejsou jisti, jestli

to, čeho jsou svědky,

se stalo doopravdy,

nebo jen v hlavě jedné

z postav. Noří se do

minulosti, jež zásadním

způsobem ovlivnila

jejich životy. Přítomnost

jako by nevnímali,

žijí jen ze vzpomínek.

V Murakamiho románech

se nebývale často

vyskytují kočky – ty jsou

totiž tichými průvodci

postav po krajinách

snů.

Haruki

Murakami

autorka: Světlana Hanušová foto: Marion Ettlinger/Contour RA by Getty Images

Page — 36

portrét

Bezpochyby je jeden z nejpopulárnějších

japonských umělců na světě. Jeho díla byla

přeložena už do čtyř desítek jazyků. Mnoho jeho

románů má hudební námět a názvy odkazující

na klasickou hudbu. Povahou je spíš plachý

a na slávu a publicitu si nijak nepotrpí.

Haruki Murakami se narodil v roce 1949

v Kjótu, ale většinu života prožil v Kobe.

Jeho otec byl syn buddhistického mnicha,

matka dcera ósackého obchodníka, oba

vyučovali japonskou literaturu. Už jako dítě

byl hodně ovlivněn západní kulturou – hudbou

i literaturou. Vystudoval divadelní umění na univerzitě

v Tokiu, než dokončil studia, se svou ženou Yoko otevřel

jazzový bar, který provozovali osm let, od roku 1974.

Ačkoli se Murakamimu často přičítá ovlivnění Franzem

Kafkou, on sám říká, že okruh jeho literárních lásek je široký

a sahá od klasiků devatenáctého století až k americkým beatnikům.

A vliv angloamerické kultury je pro jeho dílo klíčový.

Ostatně Murakami umí anglicky dokonale. Do japonštiny

přeložil mnohá díla svých oblíbených autorů (například

Francise Scotta Fitzgeralda, Raymonda Carvera, Trumana

Capota či Johna Irvinga).

Miluje hrdiny zasažené samotou. Tváří v tvář okolí, které

nedokážou pochopit a přijmout, volí jeho protagonisté

únik do paralelní reality vlastní mysli. Ve snech si tvoří svět,

v němž lze dosáhnout na věci, jež jim jsou jinak zapovězeny.

Kombinace pocitu zmarněné šance na štěstí a smutného

sexu, jenž je alespoň občas vytrhuje z neveselé existence, má

na svědomí zvláštní nostalgii, která z Murakamiho tvorby

činí tak populární záležitost. Postavy se svému osudu nijak

nebrání, naopak: s melancholickým úsměvem sledují, jak

je záhuba čím dál blíž. Studují řecké filozofy a čtou knihy

o evropských reáliích. Současně je formuje Japonsko, které se

nevzdává svých tradičních hodnot. Ty sice nejsou pod nánosem

symbolů globalizovaného světa tolik vidět, bez nich by

ale Murakami nikdy nebyl tak populární. Jeho příběhy čerpají

z obou kultur, autor je jakoby rozkročený mezi dvěma světy.

Románová prvotina Slyš vítr zpívat z roku 1979 byla oceněna

japonskou literární cenou Gunzo pro začínající autory.

Při publikování třetího románu Hon na ovci, za nějž získal

roku 1982 Nomovu cenu pro nové autory, se začalo mluvit

Všichni ustavičně ztrácíme

něco důležitého... Důležité

šance a možnosti, city, které

se nedají ničím nahradit.

portrét

o fenoménu Murakami. O tři roky později obdržel Tanizakiho

cenu. V roce 1987 vyšel román Norské dřevo, za který

sice nezískal žádné literární ocenění, ale překonal dosavadní

rekordy. Jen v Japonsku se prodalo přes čtyři miliony výtisků.

Na konci osmdesátých let musel prchnout před vlnou

popularity, ostatně ta s sebou přinesla i mnoho lidí, kteří ho

začali pomlouvat a nenávidět. Odlišoval se totiž od ostatních

autorů víc, než bylo pro některé přípustné. Nejdříve pobýval

v Evropě, poté se přesunul do Spojených států, kde osm

let vyučoval na univerzitách v Nové Anglii. K návratu do

Japonska jej donutil v roce 1995 až sarinový útok v tokijském

metru provedený japonskou sektou Óm šinrikjó. Murakami

vyzpovídal přímé účastníky atentátu a výsledkem byla jeho

jediná kniha literatury faktu Underground.

V současné době se autor bestsellerů jako Norské dřevo

nebo 1Q84 navzdory pandemii snaží udržovat pravidelný denní

režim. Každý den chodí běhat a píše. Dříve často cestoval

po světě, teď zůstává v Japonsku. Útěchu všem, ve kterých

pandemie koronaviru vzbuzuje úzkost či stres, nabídl ve svém

zvláštním rozhlasovém pořadu. Chmury se pokusil rozptýlit

tím, že posluchačům pouštěl písně z žánru bossa nova.

„Myslím, že dobrá hudba lidi uzdravuje a povzbuzuje v nich

vlídnost,“ řekl spisovatel. Rozhlasový pořad trval zhruba dvě

hodiny. Murakami v něm přečetl i svou povídku nazvanou

The 1963/1982 Girl from Ipanema, která odkazuje na slavnou

píseň z žánru bossa nova, v šedesátých letech minulého

století oceněnou soškou Grammy. Skladbu Antonia Carlose

Jobima nazpívala Astrud Gilbertová. V Murakamiho povídce

vypravěč vzpomíná právě na to, jak potkal snovou dívku

z písně.

Romanopisec donedávna přísně střežící své soukromí

a nevystupující na veřejnosti teď každý druhý měsíc uvádí

rozhlasový pořad na celostátní síti Tokyo FM. Show nazvanou

Murakami Radio dlouho předtáčel, až na Silvestra

poprvé vysílal živě. Už loni na jaře, kdy svět zažíval první vlnu

pandemie koronaviru, uvedl Murakami speciální díl s cílem

rozptýlit všechny, kdo kvůli nouzovému stavu museli zůstat

doma.

13 věcí, které (možná) o něm ještě nevíte

1. Miluje jazz

Jeho první zaměstnání? Prodavač v obchodě s gramofonovými

deskami. Což vám asi hned připomene Toru Watanebeho,

vypravěče Norského dřeva. Murakami gramofonové

desky už celá léta i sbírá – a jazzových si cení nejvíc. Má jich

celkem přes šest tisíc. Když se ho v jednom rozhovoru ptali,

Page — 37

kam nejraději cestuje, odpověděl, že do Bostonu. Důvod?

Prý ráj pro sběratele – je tam nejvíce obchodů s použitými

jazzovými vinyly.

2. Nesoudí

Nikdy si nedává na přebaly svých knih názory kritiků. Má za

to, že v literatuře není třeba nikoho posuzovat. Sám nerad

cokoli kritizuje: „Myslím, že mým úkolem je spíš pozorovat

lidi a svět, a ne je soudit.“ Že by vliv buddhistického tatínka?

3. Jeho denní režim je pevně daný. A intenzivní.

Když zrovna píše knihu, vstává ve čtyři ráno a pracuje pět

šest hodin. Odpoledne uběhne deset kilometrů nebo uplave

1,5 kilometru (někdy zvládá obojí). Poté relaxuje a poslouchá

hudbu, spát chodí přesně v devět večer. Dělá to tak každý

den, aby dosáhl klidu a hlubších stavů vědomí. Psaní knih

považuje za náročnou uměleckou činnost, která vyžaduje jak

psychickou, tak fyzickou zdatnost. A soustředění.

4. Miluje filmy. Hodně!

Během jednoho roku na univerzitě v Tokiu jich se svou

ženou viděl více než dvě stovky. Jeho vkus? Nemá rád animované

mangy, baví ho režisér Aki Kaurismaki a filmy typu

Matrix.

5. Kari a kočky? Hai! (japonsky ano)

Nejraději má tradiční japonská národní jídla a indickou kuchyni

– vede u něj dobře připravené kari. Během svého života

měl deset koček. Svou nejmilejší číču pojmenoval Kirin (po

čínském jednorožci, nikoli po japonském pivu). Dostal ji od

svého jmenovce a kamaráda, spisovatele Ryú Murakamiho.

6. Přepisuje sám sebe. Vždy!

Každé jeho knize předcházejí koncepty, prý minimálně čtyři,

ale spíš pět či šest. Zhruba půl roku píše první verze, dalších

sedm měsíců je celé několikrát přepisuje tak dlouho, dokud

není spokojen s výsledkem.

7. Psát začal díky baseballu

Jako hodně mladý vůbec neuvažoval o tom, že by se stal spisovatelem.

Ta myšlenka ho osvítila z ničeho nic, když seděl

na tribuně a sledoval baseballový zápas mezi Yakult Swallows

a Hiroshima Carp. Když jeho oblíbený hráč odpálil míček,

najednou ho napadlo, že by chtěl a měl napsat román. Ještě

tu noc se pustil do psaní novely Slyš vítr zpívat. Napsal ji

celou za kuchyňským stolem. Tvořil po nocích, protože přes

den pracoval ve svém jazzovém baru.

8. Netuší, kolik má na účtě

O svých výdělcích nemá přehled. Prohlásil: „Když je člověk

bohatý, nemusí myslet na peníze a řešit je. Nejlepší, co si můžete

za peníze koupit, je svoboda. A čas. Nezajímá mě, kolik

Page — 38

vydělám ročně, ani kolik zaplatím na daních. Nemám o tom

ani páru a nechci na takové věci vůbec myslet.“

9. Rock a běh

Jeho velkou vášní jsou maratony a běhy na dlouhé tratě.

I přes svou lásku k jazzu má při běhu ve sluchátkách vždy

rock. Prý zjistil, že na běhání potřebuje, aby hudba měla

svižný tvrdý rytmus a „nakopla“ ho. Když se jednou pokusil

uběhnout stokilometrovou trať za poslechu Mozartovy

Kouzelné flétny, odpadl už v první polovině trasy. Podobný

výsledek měla kombinace běh a opera.

10. Do poslední chvíle

Nikdy předem neví, jak jeho knihy skončí. V rozhovoru

o psaní krimi pro Paris Review to vysvětlil: „Sám v průběhu

psaní netuším, kam se děj bude ubírat a kdo to udělal. Jsem

na stejné lodi jako mí čtenáři. Když píšu příběh, neplánuji ho

dopředu. Odvíjí se živě s tím, jak píšu. Jak to skončí, kdo je

vrah, nevím! Byla by přece nuda psát, kdybych předem věděl,

o čem kniha je a jaký bude její konec. Někdy si připadám

jako tvůrce videohry a hráč zároveň.“

11. Manželka

Prvním člověkem, kterému vždy dá přečíst své hotové dílo,

je jeho žena Yoko. Přirovnává ji k Zeldě, manželce Francise

Scotta Fitzgeralda. Mají blízký vztah, ale nemají žádné děti.

12. Bojkot

Nikdy nečetl japonské autory, je odkojený evropskou

literaturou devatenáctého století a ruskou klasikou. Kdyby

prý četl japonskou literaturu, musel by o tom pak mluvit se

svým otcem, což se mu nechtělo.

13. Má tři překladatele

Alfred Birnbaum, Philip Gabriel a Jay Rubin – to jsou tři

muži, kteří jeho knihy překládají do angličtiny, ze které se

pak dál překládají do dalších jazyků. Sám Murakami často

překládá z angličtiny do japonštiny. P

portrét

Komturova smrt

Bezejmenným

vypravěčem románu

je portrétista, který

dokáže vystihnout tvář

člověka tak, aby se líbil

sám sobě. Vše funguje

dokonale, dokud ho

nenavštíví muž bez

tváře s žádostí o portrét.

1Q84

Třídílný román sleduje

příběhy dvou hlavních

hrdinů – Aomame, která

pracuje jako nájemný

zabiják, a spisovatele

Tenga. Oba už od

dětství něco spojuje.

Kafka na pobřeží

Moderní verze příběhu

o Oidipovi. Hrdina

se pokouší uniknout

otcovskému proroctví:

Jednou zabiješ svého

otce a jednoho dne

budeš spát s matkou.

Norské dřevo

Fantastický, romantický

i tragický milostný

příběh. Neuniknete

směsici japonských

reálií, psychologickým

portrétům hrdinů

ani scénám vášně

a nespoutaného sexu.

Tancuj, tancuj, tancuj

Hrdina příběhu se vrací

na ostrov Hokkaidó, kde

před lety zažil napínavé

chvíle při hledání

tajemné ovce. Zároveň

tam přišel o svou

přítelkyni, která beze

stopy zmizela z hotelu

U Delfína...

Kdykoli se vydáš do labyrintu

okolního světa, vydáváš se na

cestu sám se sebou. A to je

mnohdy nebezpečná cesta.

Napínavé

čtení

Vychází

30. 4.

Vychází

13. 4.

Mons Kallentoft

Dívej se, jak padám

Emme odlétá na Mallorku

na svoji první dovolenou bez

rodičů. A už se nikdy nevrátí.

Nezvěstná dcera, zoufalý otec

a odhalování špíny nablýskaného

prázdninového ráje. Mons Kallentoft

přichází s novým příběhem,

který vám nedá spát.

369 Kč Krimi

hostbrno.cz

Cara Hunterová

Takový hněv

Na předměstí Oxfordu je nalezena

zbědovaná dívka. Kdosi ji unesl přímo

z ulice, na hlavu jí narazil plastový

pytel a odvezl ji na odlehlé místo,

kde byla pravděpodobně zneužita.

Přesto odmítá vznést obvinění.

Inspektor Adam Fawley přichází

se čtvrtým případem.

389 Kč Krimi

Peter May

Tichá smrt

Smyslů zbavená pomstychtivost,

o smysly připravená oběť, sluncem

rozpálené španělské pobřeží a vrah

se srdcem chladným jako led. Dokáží

jej chytit hrdá španělská policistka

a asociální skotský detektiv?

399 Kč Krimi

Megan Campisiová

Pojídačka hříchů

Pojídačky hříchů vyslechnou

zpověď umírajících, během pohřbu

sní jídla symbolizující hříchy

a odcházejícím duším tak umožňují

vstup do nebe. Jaká tajemství

při své práci odhalí?

369 Kč Překladová beletrie

Co se čte

v době covidové?

Díky anonymní anketě mezi stovkou čtenářů jsme objevili ty nejčastěji čtené

knihy současné koronavirové pandemie.

George Orwell:

1984 (grafický román)

Jedno z nejznámějších děl světové

literatury v sobě pojí prvky společensko-politického

a vědecko-fantastického

románu. Je obžalobou

diktatury ve všech jejích podobách.

Ilustrátor Matyáš Namai vystudoval

Střední školu Reklamní

tvorby v Praze. Je výtvarníkem na

volné noze zabývající se zejména

ilustracemi, komiksem a příležitostnými

storyboardy.

Aleš Palán:

Nevidím ani tmu

Velmi rychle se dostala nová

rozhovorová kniha Aleše Palána

mezi nejvyhledávanější tituly posledních

týdnů. Jsou to rozhovory

o těch nejtěžších věcech, jaké

mohou člověka potkat, přitom

nejsou o bolesti a zklamání. Jsou

o síle, která se rodí až v průběhu

boje, a o naději, která je pevná tehdy,

pokud je zkoušená. A zkoušek,

těch ženy zažívají celou řadu.

Vojtěch Matocha:

Prašina: Bílá komnata

Nepříliš často se stává, že by

se o knihu přetahovali všichni

členové rodiny. Děti i dospělí

si zamilovali Prašinu už s jejím

prvním dílem. Tentokrát je parné

léto a napětí na hranicích Prašiny

narůstá. Podnikatel Hrouda se

vrací do Prahy, aby se pomstil,

a po úbočí Šibeničního vrchu

obchází Krchlebani vedení záhadným

Melicharem...

Matthew Walker:

Proč spíme: Odhalte sílu

spánku a snění

Kniha předního světového neurovědce

Matthewa Walkera odkrývá

nejnovější poznatky z výzkumu

spánku. Poprvé v historii dnes

věda dokáže zodpovědět, proč

vůbec spíme, jak spánek prospívá

našemu tělu a mozku a proč má

spánková deprivace tak ničivé

následky. Walker objasňuje vliv

spánku na náš život.

Nina Špitálníková:

Svědectví o životě v KLDR

Kniha české koreanistky přináší

sedm rozhovorů se severokorejskými

uprchlíky. Představuje tak

mimořádně cenný a unikátní

příspěvek k poznání jednoho

z nejtužších autokratických

režimů na světě. Životní osudy

zpovídaných severokorejských

uprchlíků jsou mimořádně pestré.

Karin Lednická:

Šikmý kostel 2

S Barkou, Ludwikem, Julkou

a dalšími hrdiny trilogie Šikmý

kostel se setkáváme poté, co jsme

je v závěru prvního dílu opustili.

Zatímco ve zbytku nově vzniklého

Československa nastávají zlaté

časy, v Karvinné – jak se nyní

město jmenuje – se stále velmi

silně projevují důsledky předešlého

dramatického dění.

Ken Follett:

Večer a jitro

Pilíře země, Na věky věků a Ohnivý

sloup – tři monumentální

historické ságy bestselleristy Kena

Folletta dokázaly oslovit miliony

čtenářů na celém světě. Nyní

přichází autor s dalším románem

Večer a jitro, který této kingsbridgeské

sérii dějově předchází. Píše

se rok 997...

Petra Soukupová:

Věci, na které nastal čas

Petra Soukupová opět v brilantní

formě. Alice a Richard, sedmnáct

let společného života, dvě děti, Kájovi

je třináct a začíná mít rodičů

dost, Lole bude jedenáct a nejvíc

si přeje psa. Stereotyp všechno

překrývá jako měkká deka. Asi

to není štěstí, ale žít se v tom dá.

Až do chvíle, než se objeví někdo

nový. A s tím pocit, že doteď to

vlastně nebyla láska.

foto: archiv

Page — 40

co čteme

edice

PRAMENY

edice

VESTOJE ŽÍT

SLEDUJTE NÁS:

25 KNIŽNÍCH DELIKATES každý rok.

Víc jich nepotřebujete.

LEDA

Vítr to ví

Amy Harmonová

399 Kč / Ikar

Již vyšlo

Síla lásky z minulosti

S tvorbou Amy Harmonové

se čeští čtenáři mohli

seznámit v knihách

Meč a ptáček a Z písku

a popela. Na začátku

května na knižní pulty

zavítala autorčina další

kniha s názvem Vítr to ví.

Hlavní hrdinka příběhu je Anne Galagherová,

která vyrůstala s dědečkem a ráda poslouchala

jeho příběhy o starém Irsku. S dědečkem

Eoinem měla krásný vztah, a proto ji jeho smrt

hodně zasáhne. Rozhodne se mu splnit poslední

přání a vydává se do Irska rozprášit jeho

popel. Stane se však něco podivného a Anne

se probouzí na stejném místě, ale v jiném čase.

Náhle se totiž nachází v poválečném Irsku

v roce 1921, které rozhodně není bezpečné,

zvlášť když musí přijmout identitu ženy, která

je považována za mrtvou. Navzdory všem

okolnostem se stane něco, co Anne opravdu

nečekala, zamiluje se. Jenže má láska v minulosti

nějakou budoucnost?

Vítr to ví čtenáři nabízí na téměř 400 stranách

historický román, který si ho bezpochyby

získá svou čtivostí a lehkostí. Celá kniha je psána

místy až poetickým stylem, mnohdy s nádechem

melancholie. Pokud patříte mezi milovníky citátů

v knihách, přijdete si na své, jelikož zde je jich

hned několik, které stojí za poznačení. Stavebním

kamenem příběhu je vztah Anne a jejího

dědečka. Čtenáři je hned jasné, jak moc pro

sebe znamenali. Kapitoly Anne jsou prokládány

deníkovými zápisky, které byly příjemným zpestřením

a dodávaly zase jiný pohled na příběh.

Nečekejte, že jedna akce bude střídat druhou,

příběh plyne pozvolně a stále si drží svoje tempo.

Postavy budete poznávat postupně, ale ne příliš

do hloubky. I tak si k nim ale v průběhu čtení

dokážete vytvořit vztah.

Na knize je určitě nejzajímavější téma cestování

časem. Celý příběh působí dost uvěřitelně

a čtenáře k sobě dokáže připoutat. Ačkoliv je

milostná linka od začátku patrná, stále budete

v napětí, jak to celé dopadne, protože pár, který

od sebe dělí několik desetiletí, rozhodně nebude

mít na růžích ustláno. Příběh je sice historická

fikce, ale předkládá spoustu otázek, nad kterými

se lze zamyslet i dnes. Dominantou příběhu je

prostředí Irska. Autorka poodhaluje historii takovým

způsobem, že si budete sami chtít zjistit další

informace a bádat nad tím, co se doopravdy

stalo. Pokud už nějaké povědomí o historii Irska

kolem roku 1921 máte, zcela určitě to umocní váš

čtenářský zážitek.

Pokud máte rádi historické a romantické

příběhy, Vítr to ví vás nadchne. Zároveň knihu

ocení každý, kdo chce nahlédnout do historie

Irska. Jestliže jste čtenář, který nerad čeká na

pokračování knih, Vítr to ví je stand alone, takže

žádné čekání není nutné. Na rozdíl od série

Cizinka, ke které je kniha v zahraničí často přirovnávána.

Vítr to ví je jednou z těch knih, která

začíná nenápadně, ale čím déle čtete, tím více

vás baví a po dočtení ve vás ještě bude nějakou

dobu rezonovat.

Petra Pilátová


HYPNOTIZUJÍCÍ HISTORICKÝ ROMÁN O PŘÁTELSTVÍ

NEZLOMNÝCH ŽEN A DRAMATICKÝCH DĚJINNÝCH

UDÁLOSTECH, KTERÉ ZASAHUJÍ DO JEJICH ŽIVOTŮ

O JEDNÉ CESTĚ KOLEM SVĚTA, DVOU LIDECH

A BEZPOČTU DECHBEROUCÍCH VÝHLEDŮ

ZE SEDLA MOTORKY

VZPOMÍNKY NA DEN D

POUTAVÉ SVĚDECTVÍ JEDNOHO Z PŘÍMÝCH

ÚČASTNÍKŮ VYLODĚNÍ V NORMANDII

398 KČ

448 KČ

348 KČ

SMRT JE DOBRODRUŽSTVÍ.

GOTICKÝ PARANORMÁLNÍ ROMÁN

O PROLÍNÁNÍ SVĚTA ŽIVÝCH A MRTVÝCH.

PODMANIVÝ PŘÍBĚH SILNÉ ŽENY,

KTERÁ PŘES VŠECHNY RÁNY OSUDU

TVRDOŠÍJNĚ VĚŘÍ VE ŠTĚSTÍ

NAPÍNAVÉ, DOJEMNÉ A VTIPNÉ!

OKOŘENĚNÉ POSTAVAMI,

SE KTERÝMI BYSTE SE CHTĚLI PŘÁTELIT

OD VYDÁNÍ

V ZÁŘÍ 2020

SE V BRITÁNII PRODALO

PŘES MILION KUSŮ

398 KČ

398 KČ

398 KČ

Rudy Linka

o domově

„Přišel jsem na to, že

můžete vzít kluka z Česka,

ale nikdy nemůžete vzít

Česko z kluka. A platí to více

hudebně než gurmánsky.

Kapr není moje oblíbená

ryba,“ říká jeden z deseti

nejlepších kytaristů světa.


Jste muzikant, nebo jazzman?

Jsem jazzový muzikant.

Kdybyste si mohl zapamatovat

jen jeden jediný koncert, který

by to byl?

Na kterém jsem byl jako posluchač?

Koncertů, na které nikdy nezapomenu,

bylo tolik! Milton Nascimento

v Kodani na jaře 1982, Chet Baker nebo

Pat Metheny 80/81 band ve Stockholmu

v létě 1982 nebo Miles Davis v malém

jazzovém klubu blízko Time Square

v New Yorku na podzim 1987 a mnoho,

mnoho dalších. Já opustil tehdejší Československo

hlavně kvůli tomu, aby mi

žádný soudruh nemohl ani na chvilku

organizovat, koho mohu poslouchat

a koho ne. A poslech hudby jsem si

opravdu užil a stále užívám.

Dají se popsat pocity, které

prožíváte při hře na kytaru?

Kytara je slovo, které má tolik převleků!

Mnozí si vybaví táborový oheň a jak

RUDY LINKA

V devatenácti odešel

z Československa a přes

Švédsko doputoval

do Ameriky. Prestižní

časopis Down Beat

Magazine ho zařadil

mezi deset nejlepších

jazzových kytaristů

světa. Soukromé lekce

kytarové hry dostával

také od legendárního

Johna Scofielda.

V Česku založil jeden

z největších hudebních

festivalů – Bohemia Jazz

Fest.

Page — 44

rozhovor

Rudy Linka: Na cestě

domů... vždycky

Praha, Stockholm, New

York a Prachatice jsou

místa, která Rudy Linka

nazývá svým domovem.

Jeho inspirativní životní

cesta a lidé, které na

ní potkal, je přiblížena

v této biografii plné

optimismu, energie,

humoru a hudby.

u toho někdo hraje a zpívá Niagaru,

jiný si vybaví Johna Williamse, jak hraje

Albenize, a další zase Jimiho Hendrixe,

který po hraní svůj nástroj zapálí.

Hrát jazz je obrovské dobrodružství.

Možná bych to přirovnal k horolezectví,

protože jazzová improvizace vyžaduje

stoprocentní soustředění na to, co

právě děláte, důvěru nejen k sobě, ale

i ke svým spoluhráčům, a každodenní

přípravu na něco, co pak v realitě může

být úplně jinak. Hrát hudbu na jakýkoli

nástroj je únik z normálu. Ten největší

adrenalin a současně ten největší relax

v jednom. Snažil jsem se to popsat

v knížce a snad se mi to povedlo.

Narodil jste se pod šťastnou

hvězdou?

Ano, narodil jsem se pod hvězdou.

Barvu měla rudou.

Kde jste doma? Kde máte

svůj domov? Jsou to opravdu

Praha, Stockholm, New York

i Prachatice?

Pro mě neznamená domov jedno

geografické místo, ale spíše pocit. Pocit,

který máme ve svém srdci a který nám

pomáhají vyvolat naši přátelé a vzpomínky.

Když jsem před čtyřiceti lety

opustil Prahu a vydal se najít domov

nový – nejdříve do Stockholmu, kde

jsem potkal svoji ženu Annu, pak do

New Yorku, kde se nám narodila dcera

Stephanie, a později do Prachatic,

kde jsme zrekonstruovali opuštěnou

usedlost, nikdy jsem o žádný domov

nepřišel, naopak jsem vždy získal domov

další. Tato místa nejsou jen „tady se mi

líbí“ – takových míst mám další stovky,

jsou to místa , kde jsem nechal spoustu

potu, smíchu i slz. Domov nenacházíme,

domov si sami vytváříme. Alespoň

tak to bylo a je v mém případě.

Vaše nová kniha se jmenuje

Na cestě domů… vždycky.

Pořád jste na cestě? Je cesta

váš život?

Když máte domovy všude po zeměkouli

jako já, lehce se stane, že ať cestujete

kamkoli, jste pořád na cestě domů,

proto to slovo „vždycky“. Cesta je ale slovo,

které znamená, že jste v pohybu, že

nejste u konce. Více v myšlenkách než

fyzicky. Když jsem se rozhodl hrát na

kytaru, nastoupil jsem na cestu – a čím

více toho umím, tím více je mi jasné,

kolik se toho ještě můžu naučit, kolik

toho pořád mohu objevit. A takhle to je

s renovací chalupy, staráním se o zahradu

nebo učením se cizí řeči. My všichni

jsme na cestě, ať chceme nebo ne. Moje

cesta je plná optimismu, hudby a humoru

– ale hlavně důvěry v lidi kolem a ve

svůj instinkt.

Na prvních stránkách knihy

píšete, že není lehké opustit

svou vlast, ale vrátit se je

možná ještě těžší. Platí to bez

výjimky?

O co jsem se v knížce snažil, bylo vyjádřit,

jak obrovský vliv na nás mají věci

kolem a že když se změní prostředí, ve

kterém žijeme, změníme se i my. „Kolik

řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říká

staré české přísloví – a není nic víc pravdivého.

Akorát že když opravdu mluvíte

anglicky, ovlivní to i vaši češtinu a způsob

myšlení. Nic není izolované. A když

jste v cizině tak dlouho, jako jsem byl

já, a máte pocit, že svoji rodnou vlast

znáte, je to jen pocit. Další české přísloví

říká: „Nevstoupíš dvakrát do stejné

řeky.“ Nebo je to anglické přísloví?

V každém případě výjimky potvrzují

pravidlo.

Když bylo vaším snem koupit

si opuštěnou kamennou

farmu v Toskánku, proč jste

si nakonec pořídil opuštěnou

kamennou usedlost kousek od

Prachatic? Protože vypadala

jako italská, ale byla ve

vaší rodné zemi?

Protože má italština je tak akorát na

objednání si v restauraci, ale ne na

komunikování s řemeslníky. Šumava je

krásné místo, poslední dobou teplejší

a teplejší. Globální oteplování posunuje

Itálii stále více na sever, ale doufám, že

olivy pěstovat nebudeme.

Kdybyste si musel vybrat mezi

New Yorkem a Šumavou, kde

byste nakonec zůstal?

Kdybych musel? Tato dvě místa se

perfektně doplňují! Pandemie byla první

důvod, proč jsme byli na Šumavě víc než

sedm měsíců v kuse. Pevně věřím a doufám,

že už se to nestane – a my všichni

nebudeme vázáni k jednomu místu, ať

je jakkoli krásné.

Proč vaše biografie začíná

právě koupí a rekonstrukcí

usedlosti?

Byl to důležitý moment v mém životě

– a taky to byl začátek něčeho nového.

Jak to v mém životě bývá, neměl jsem

ponětí, do čeho jdu. Jen jsem cítil,

že by to mohlo být nakonec dobrý.

Přesně jako když si kupujete knížku…

Doufáte, že bude dobrá. Pan Jiří Suchý

mi napsal doporučení na zadní stranu

obálky: „Tahle knížka není dobrá. Je

skvělá!“ Pro mě to je, jako bych dostal

Řád bílého lva z rukou Václava Havla.

Jaké bylo psát biografii? Jaké

bylo vzpomínat? Připomínat si

různé momenty?

Moje knížka není chronologická biografie

v tom pravém slova smyslu, ale spíše

vzpomínání na lidi, kteří mě ovlivnili.

Někteří jsou velice slavní a některé

vůbec nikdo nezná, ale všichni na mě

udělali nějaký dojem. Mám v životě

obrovské štěstí, že můj diář je stále plný

– a tak na vzpomínání nemám tolik

času a příležitostí. Až teď.

Píšete si deník?

Nepíšu. Ale moje žena ví úplně přesně,

kde jsem kdy hrál a s kým. Já si pak

vzpomenu na vše kolem.

Jste pořád skaut? Kdy

naposledy jste jedl z ešusu?

V mém duchu jsem stále skaut, ale

z ešusu jsem nejedl už asi čtyřicet tři let.

A kdy naposledy jste měl

v ruce knihu Jacka Kerouaca

Na cestě? Možná by bylo lepší

se zeptat, kdy naposledy jste ji

četl? A v jakém jazyce to bylo

naposledy?

Naposledy jsem ji v ruce držel před pár

týdny, protože jsem tu knížku chtěl

vyfotit. Je to jediná knížka, kterou mám

jak česky, tak švédsky a anglicky – a trvalo

mi celý víkend, než jsem všechny

tři v naší knihovně našel.

Moje cesta je plná

optimismu, hudby a humoru

– ale hlavně důvěry v lidi

kolem a ve svůj instinkt.

rozhovor

Jak důležitou knihou pro vás

byly Čapkovy Hovory s TGM?

Karel Čapek hovoří s TGM. To byla

doba v naší historii, kdy se politik mohl

volně bavit se spisovatelem – a vznikla

z toho knížka, kterou dodnes lidé čtou.

Včetně mě. Doufám, že se taková doba

k nám znovu navrátí. P

Page — 45

Přední český

psychiatr a zastánce

psychosomatického

přístupu Radkin

Honzák miluje humor

a nadsázku. A varuje

před strachem.

Radkin Honzák

je český psychiatr,

publicista

a pedagog.

Specializuje se na

psychoterapii, je

zastáncem psychosomatického

přístupu.

Radkin Honzák:

Izolace nám

nesvědčí

Opožděně všechno

nejlepší k vašim březnovým

narozeninám – a hodně zdraví!

Ostatně v první kapitole knihy

I v nemoci si buď přítelem,

jejíž druhé vydání je teď

na pultech knihkupectví,

zmiňujete, že čím více

životních zkušeností máme,

tím častěji přejeme našim

blízkým právě především

hodně zdraví… Text jste

napsal před více než třiceti

lety, přesto je teď kvůli covidu

možná ještě výstižnější než

tenkrát, nemyslíte?

Děkuji a děkuji za laskavé pozvání

k rozhovoru. Kniha také leží na pultech

knihkupectví zatím zavřených, jsou tu

četná omezení, přesto lidské potřeby

jsou stále stejné, jen jsou naplňovány

v různé míře. Jak mě poučil text Jeho

Svatosti dalajlámy, ke šťastnému životu

potřebujeme materiální zajištění, zdraví

a přátelské vztahy. Takže přání tohoto

daru je namístě od samého počátku

a daleko do doby, kdy už tady nebudem.

Uvědomujeme si svoji

zodpovědnost za své zdraví?

Jak kdo a jak kdy. Je taková bajka, jak

pánbůh vymyslel zdravou zeleninu

a čert na to reagoval tím, že vymyslel

slané lupínky – a pokračuje to věčným

zápasem mezi tím, co je zdravé, a tím,

co sice moc zdravé není, ale líp nám to

Page — 46

rozhovor

autorka: Pavlína Saudková; foto: Profimedia.cz

I v nemoci si buď

přítelem neznamená, že

bychom měli být sami

sobě lékařem. Důležité

je dokázat si správně poradit

ve chvíli, kdy jedna

cesta vede do nemoci

a druhá ke zdraví.

chutná. Někdy je pod vlivem reklam,

nebo dokonce firmami podplacených

koupených výzkumů dobře míněná

péče vlastně škodlivá. Technologie

změnily náš život a přirozený pohyb

se často zredukoval na šmejdění prsty

po monitorech a přepínání televizních

programů. Nám většinou ani nepřijde,

že to není nic dobrého, děti si na to navykají

a považují to za „normální“, což je

slovo, které nesnáším, protože posvěcuje

kdejakou pitomost.

Jaká je cena lidského života?

Život je jediné, co opravdu máme, a jde

o to, nakolik si ho vážíme, a tím také

ceníme. Když vezmeme peníze, které

se do udržení životů u nás investují,

jsou to závratné sumy. Na druhé straně

hodnota lidského života se někdy jeví

jako mizivá, vezmeme-li to, jak s námi

někdy zacházejí politici.

Jakých bylo těch vašich

posledních třicet let? Jak

moc se změnilo to, v čem

žijeme, nebo spíš jak moc

nás ovlivňuje současná

rychlá doba, i když aktuálně

přibrzděná covidem?

První vydání knihy se uskutečnilo ještě

v době reálného socialismu. Do poslední

chvíle jsme s paní redaktorkou nevěděli,

zda nám cenzura nevyhodí kapitolu

věnovanou umírání, protože o tom se

při radostném budování nesmělo mluvit.

Pak přišel listopad 1989 a změnilo

se v mém životě téměř všechno. Přestal

jsem být občanem druhé kategorie

a bylo to, jak když se odšpuntuje šampus!

Zpočátku jsem se nemohl nabažit

možností cestovat, pak jsem začal učit

na své rodné alma mater a později

v IPVZ, redigovat časopis Praktický

lékař, psát a žít naplno. Cena svobody

mnoha lidem nic neříká, protože ji mají

a teď v posledním roce nevrle prožívají

omezení, kterých jsme měli my plno.

Technologie přinesly změny jak do medicíny,

která je úplně jiná, než byla před

těmi třiceti roky, ale hlavně do běžného

života. Globalizace změnila svět. A lidé,

kteří mají stále stejné geny a stejné

potřeby jako před tisíci roky, udělali tu

chybu, že se navzájem dost odcizili.

Předmluvu k druhému vydání

knihy I v nemoci si buď

přítelem jste datoval 21. 2.

2021. Náhoda? A věříte na

náhody?

To byla skutečně náhoda, a když jsem

to viděl, také mě to praštilo do očí.

Ale na náhody věřím. Například tahle

kniha vznikla čirou náhodou proto,

že se mi v jednom zimním dopoledni

chtělo strašně čurat, hospody byly

zavřené a široko daleko nebyl veřejný

záchod. S vědomím, že v nakladatelství

Avicenum určitě úlevu najdu, jsem tam

vtrhl. Jenže za vraty byla úřední osoba,

která na mě štěkla, kam jdu. Vylhal jsem

se z toho tím, že mířím do redakce novinek

v medicíně. Když jsem myslel, jak

jsem na to vyzrál, dostal jsem do ruky

lísteček a pokyn, že si ho mám v té redakci

nechat orazit a podepsat. Za paní

redaktorkou Jungwirthovou, která byla

úžasná a cepovala mě později v češtině,

jsem tedy posléze dorazil a vymektal, že

bych měl jakýsi materiál o psychických

problémech tělesně nemocných (sloužil

jsem jako psychiatrický konziliář

v podniku, kam chodili lidé s nejrůznějšími

neduhy). Jí se to zalíbilo a za rok to

vyšlo v její edici Novinek. Když to bylo

venku, ona dostala nápad, že s touhle

zkušeností bych mohl napsat populární

příručku. Udělal jsem to netuše, že mi

to vynese kromě honoráře ještě v roce

1990 Cenu Avicena.

Jak moc nám chybí spojení

s přírodou? Do jaké míry

dokážeme vnímat své emoce?

Vyznat se v nich?

Z přírody jsme se částečně vyčlenili už

před tisíciletími a odcizujeme se jí čím

dál více. Nejen to, také ji intenzivně

ničíme a drancujeme její zdroje. Emoční

inteligence je pro dobrý život důležitější,

než ta racionální, přesto s emocemi moc

zacházet neumíme, emoční výchově

je věnováno málo pozornosti. Když si

uvědomíme skutečnost, že do ohniska

zájmu přírodovědně orientovaných

odborníků se dostaly až zhruba před

čtvrtstoletím, není se čemu divit.

Do medicíny se neprosadily dodnes,

přestože se jedná primárně o tělesné

děje a radostně naladěný organismus

Dobré vztahy, které nás

naplňují pocitem pohody,

jsou jedním z cenných

příspěvků ke zdraví.

je zcela jinak nastaven než organismus

vzteklý nebo ustrašený.

A změní náš přístup k životu

pandemie? Nebo se spíš

časem stane jednou kapitolou

našich životů, které se za dva,

tři, pět let vrátí do zajetých

kolejí toho velmi rychle

rozjetého vlaku, který se

podle některých terapeutů řítí

plnou rychlostí proti zdi?

Určitě změní, protože celá společnost

zchudne. Je mi líto příští vlády, která

dostane do vínku enormní dluh, z čehož

byla půlka rozfrncána a rozkradena. Jak

to je u každé krize, bude se říkat „před“

a „po“ a ta srovnání budou zajímavá,

někdy děsivá. Všeobecně po takovýchto

tragických událostech roste religiozita –

na to jsem zvědav, protože církve zatím

udělaly vše, aby se zprotivily. Mnohem

víc než arcibiskup Duka (do jehož kompetence

by to patřilo) udělal například

generál Pavel, který vypsal sbírku na

psychologickou pomoc zdravotníkům

na Chebsku a na Klatovsku.

Jaké psychické následky si

poneseme?

Už teď stoupl počet lidí trpících depresí

o polovinu a lidí s úzkostnými stavy

téměř také tak. Izolace lidem nesvědčí,

protože jsme sociální druh (podobně

nesvědčí mravencům, jak dokázal

nedávný výzkum). Deprese, úzkosti

a sebevražedné tendence je to, co nás

nyní i do budoucnosti ohrožuje nejvíc.

Měla by vláda myslet na

psychologickou pomoc lidem,

až nastane uvolnění?

Určitě měla a snad na to také lidé pomyslí

a seženou se na to prostředky.

V souvislosti s politickým

děním posledních týdnů,

měsíců. No, možná i let…

Do jaké míry nám opravdu

vládnou psychopati?

Není třeba mnoha slov, stačí si položit

vedle sebe snímek sošné postavy prvního

prezidenta na koni a rozplizlé nahé

břicho toho posledního v nafukovacím

člunu. To není lidovost, to je vulgarita

v celé šíři. A ředitel zeměkoule, který má

na svědomí svými chaotickými zásahy

z postu premiéra nesmírné lidské i materiální

ztráty, je vkusným doplňkem.

Jak z toho ven? Existuje nějaké

řešení?

Přesvědčit lidi, až za pár měsíců půjdou

k volbám, aby pro jednou mysleli

a nenechali se nachytat nesplnitelnými

sliby! P

rozhovor

Page — 47

Sandra Pogodová

Objevila jste na covidové době nějakou

výhodu? Třeba víc času na psaní?

Měla jsem spoustu volného času na psaní a hodilo se to.

Mohla jsem si dovolit nechat povídky chvilku uležet a pak

je znovu přečíst a přepsat.

Jak důležitý je v životě humor?

Pro mě je to vedle lásky druhá nepostradatelná příchuť

života. Bez něj si ho neumím, a ani nechci představit.

Humor je lék, který nám pomáhá zdolávat těžké životní

situace, mimo jiné.

Zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí?

Když tak koukám na historii lidstva, zdá se, že ano.

Z dlouhodobé perspektivy je na tom společnost lépe a lépe.

Lidstvo se snaží zdokonalovat a vzájemně si pomáhat.

Jak podstatným mužem ve vašem životě je váš

táta? Tedy tata?

Bez něj bych nebyla taková, jaká jsem. Měla jsem šťastné

dětství a čerpám z toho dodnes. Můj tata je mírumilovný,

veselý, zábavný. Navíc je to chodící encyklopedie, můžete se

ho zeptat na cokoli a vždy ví. Podědila jsem po něm hlavně

vztah k umění. Od dětství mě s mamkou brali na koncerty,

do divadla, do galerií, na výlety na zámky a hrady… Ale tata

je hlavně muzikant. Jen díky němu dnes zpívám a chystám

šansonovou desku. Vystupujeme spolu v pořadu Hoď se do

pogody. Radost pro nás oba.

V anotaci knihy píšete, že je vaše rodina

nádherně uhozená. Co přesně si pod tím

můžeme představit?

Máme hodně uvolněný přístup k životu. Moc se nestaráme,

co si o nás pomyslí okolí. Často se chováme spontánně

a jako malé děti – a díky tomu se nám samozřejmě děje

spousta nevšedních situací. Jeden příklad za všechny – moje

babička, původní profesí učitelka na prvním stupni, jezdila

v důchodu jako průvodkyně s Čedokem. Když jí oznámili,

že už je na to moc stará, nehodlala se s tím smířit. Uměla

několik světových jazyků, tak si sehnala práci v německém

cirkuse Berolina. Sjezdila s nimi celou Evropu a Rusko,

bydlela v maringotce a moc si to užívala. Máme schované

deníky, které si psala, a je to, jako číst dobrodružnou

literaturu.

„Naše knihy vycházejí vždy

na jaře. Chtěla jsem, aby je čtenář

mohl srolovat, strčit do větší

kapsy, sednout na kolo, dojet si

k rybníku, dát si pivko a přečíst si

povídku. Prostě ‚na pogodu‘,“ říká

herečka, která píše spolu

se svým tátou.

Jak a proč vlastně vznikly knihy Hoď se do

pogody a Buď v pogodě.

Základní princip obou knih je vyprávění pravdivých

příběhů. Je to k neuvěření, ale všechny ty šílenosti se

opravdu staly. Naše rodina a přátelé se u těch historek vždy

královsky baví, takže mě napadlo, že by bylo super, kdyby se

tím mohli bavit i ostatní.

Co v současnosti tvoříte?

Chystáme audioverzi druhé knihy. Já načítám svoje povídky

a Jeník Kanyza ty tatovy. Chceme, aby cédéčko vyšlo během

června a lidi si ho tak mohli užít o prázdninách. Audioverze

první knihy vyšla loni na podzim a okamžitě se vyprodala,

tak počítám, že to bude podobné.

Jak velkou pozornost věnujete duchovnu?

V rozhovorech mluvíte o karmě, ibogaterapii,

v minulosti jste šla pouť do Santiaga de

Compostela...

Duchovno je naší neoddělitelnou částí. Což znamená, že

se vždy vyvíjí, ať už se na tom aktivně podílíme, nebo ne.

Stagnace není možná. Naštěstí. Ovšem jako lepší varianta

mi přijde zajímat se vědomě, být aktivní v přístupu k sobě,

hledat – jak se říká – „jádro pudla“. Dřív jsem byla často

nespokojená a nešťastná, o to urputněji jsem z toho hledala

cestu ven. Četla jsem spoustu knih, jezdila na semináře,

meditovala, šla poutní cestu do Santiaga… Dnes prožívám

nejšťastnější období svého života a stává se ze mě velká

pozorovatelka. Žiju si velmi uvolněně a koukám tady na ten

pozemský cvrkot. P

„Můj život je plný karambolů

a neskutečně skutečných šlamastyk,

které by kohokoli jiného

asi vyřadily z provozu. Jenomže já

jsem si vybrala rodinu, která je tak

nádherně uhozená, že do ní se svojí

nemožností zapadám jak brambora

do řádku...,“ píše Sandra v anotaci

knihy Buď v pogodě, která navazuje

na titul Hoď se do pogody.

autorka: Pavlína Saudková; foto: Lenka Hatašová/archiv Sandry Pogodové

Page — 48

sebereflexe

CHYTRÉ KNIHY

PRO PŘEMÝŠLIVÉ LIDI

Z NAKLADATELSTVÍ

ANAG

Objetí mravenečníka 5531

Napínavý román z Rio de Janeira

Martin VITICKÝ

Mladá diplomatka Ellen Vargasová přijíždí do Rio de Janeira, kde má působit

čtyři roky na britském velvyslanectví. Z letiště spěchá přímo za svým otcem

– známým brazilským geologem, od kterého obdržela po příletu znepokojivou

zprávu. Její obavy se potvrdí, když dorazí do otcova bytu a zjistí,

že byl unesen. Proč by ale někdo unášel pro většinu lidí nezajímavého vědce?

A proč ji otec žádal, aby nekontaktovala policii? Nemá tušení, co to znamená,

ale musí ho najít stůj co stůj. Brzy však odhalí, že nepřítel je mnohem

mocnější a v nebezpečí není jen její otec. Čas dochází úplně všem…

424 stran, vázaná, 379 Kč

Žijte prostě 5505

Průvodce přirozeným domovem

s minimálním odpadem

Julia WATKINS

V tomto motivačním průvodci nabízí autorka Julia Watkins svoje zvyklosti, recepty

a projekty pro to, jak žít udržitelně a skromně. Ke každé oblasti vaší domácnosti

– od kuchyně, přes úklid, péči o zdraví, koupelnu a až po zahradu

– vám Julie ukazuje, jak minimalizovat zbytečné obaly, škodlivé přísady a jednorázové

věci. Tato kniha je první, která poskytuje návody krok za krokem

a komplexní a snadné recepty pro každodenní použití. Je o novém přístupu,

návratu ke starým způsobům a snížení naší stopy pro budoucí generace.

288 stran, brožovaná, 359 Kč

Tyto knihy

zakoupíte

na www.anag.cz

a ve všech dobrých

knihkupectvích

v ČR.

Vše o adrenální únavě 5993

Oživte svou energii, posilte imunitu,

zlepšete koncentraci a žijte šťastný život bez stresu

Maggie LUTHER

Kniha nabízí čtenářům plán přirozeného životního stylu, který vám pomůže

odhalit symptomy, zklidnit nadledviny a obnovit hladinu energie. Najdete

zde více než 130 receptů s nízkým obsahem cukru, které pomáhají adrenální

únavu zvrátit. Díky informacím a technikám uvedeným v této knize si budete

moci sestavit výživový plán na míru, který zaručí návrat vašeho těla do stavu

rovnováhy a zdraví.


Rozvíjejte svůj mozek 5874

Jak věda napomáhá změnit vaše myšlení

Joe DISPENZA

Divíte se někdy, proč v hlavě opakujete stejné záporné myšlenky? Proč se stále

vracíte k ubližující rodině, přátelům nebo dalším lidem? Dr. Joe Dispenza

strávil desetiletí studováním lidské mysli – jak funguje, jak uchovává informace

a proč stále zachovává stejné vzorce chování. Kniha tyto informace představuje

do hloubky a pomáhá vám převzít kontrolu nad vaší myslí. A když

víte, jak jsou tyto špatné návyky vytvořeny, je možné nejen rozbít tyto vzorce,

ale také přeprogramovat a vyvíjet svůj mozek, takže může převzít nové, pozitivní

a prospěšné návyky.


anag@anag.cz

585 757 411

Soběstačný

Zuzana Dostálová

Čtou: Lukáš Hejlík a Zuzana Kajnarová

Štěpánovi je jedenáct a jeho život závisí na

dospělých. Co si ale počne, když se jeho táta

nejspíš zbláznil? Štěpán si přeje jediné – rychle

vyrůst a být soběstačný.

349 Kč / Témbr / 9:19

Jsem k sobě

hodně kritická

Vlastina Svátková je

známá česká herečka

a spisovatelka, která loni

načetla svou poslední knihu

Najdeš mě ve tmě. Jaké to

je číst svůj vlastní text?

Nejnovější kniha Najdeš mě ve tmě se dočkala

i audioknižní verze, kterou jste sama načetla.

Bylo pro vás složité číst vlastní text?

Velmi. Vlastně jsem si řekla, že podobnou

hloupost už nikdy neudělám. Každopádně

bych nikdy nezažila to, co jsem u nahrávání

svého textu zažila – že mě moje slova dojmou

k slzám. A za ten moment šoku to stálo.

Posloucháte také audioknihy? A pokud

ano, prozradíte nám, při jaké činnosti

nejčastěji?

Ne tak moc, jak bych chtěla. Přitom trávím

hodně času v autě. Jenže mě to vyprávění,

myslím ten hlas samotný, občas uspává a při

řízení tak radši poslouchám hudbu.

Komu byste svou knihu/audioknihu

doporučila?

Ženám. Každá se v ní najde, nebo v ní najde

svoji kamarádku, maminku, sestru. Jsou to

příběhy nás všech. Nebo byly. Nebo budou.

O lásku se neprosí, ale každá si k tomu

uvědomění musíme přijít sama, vlastní

cestou. Cestou k sobě samé a k vlastní

sebehodnotě.

349 Kč / Témbr / 4:25

Ke dnu

Anna Bolavá

Čtou: Miroslav Táborský a Simona Postlerová

V době prvních mrazů na konci listopadu je

v močálech na kraji města nalezeno mrtvé

tělo manželky lékaře. Mezi obyvateli se

začíná roztáčet kolotoč spekulací a pomluv.

279 Kč / Témbr / 10:12

Připravovala jste se na načítání audioknihy

nějak speciálně?

Ne, vůbec. Myslela jsem, že to rychle přečtu

a za dva dny máme hotovo. Byla jsem překvapená,

když jsem už po deseti stránkách

nebyla schopna přečíst větu bez přeřeknutí

nebo zakoktání. Při čtení své knihy jsem si

uvědomila, že je sice hezké psát dlouhé, nekonečné

věty, ale horší už je takové věty správně

nahlas přečíst.

Děvčátko

Martin Goffa

Čtou: Jan Maxián a Martin Stránský

Uprostřed dne je přepadena banka v centru

Prahy, střelec v ní drží rukojmí. Jeho

požadavky jsou ale podivné.

349 Kč / Témbr / 4:52

Foto: Petra Klačková

promotion — audioknihy Témbr

Fatální následky

jednoho

rozhodnutí

Od vydání nejúspěšnějšího románu britského

prozaika uplynulo dvacet let. Ke svému výročí se

dočkal audioknihy v podání Taťjany Medvecké.

Barvy loučení

Bernhard Schlink

Čte: Miroslav Táborský

Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy

nás osvobodí. Nový povídkový soubor

Bernharda Schlinka je mistrovským dílem. Klade

zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

Pokání je naprosto oprávněně nazýváno McEwanovým

nejlepším počinem. Jedná se o nadčasové

dílo, které přiměje k zamyšlení i dnešního posluchače.

Důležitou úlohu v příběhu má milostný

motiv, ale žádnou sladkou romanci nečekejte,

tato náročnější kniha vás vyždímá až na kost.

Je to příběh o tom, co všechno může způsobit

jedna špatná interpretace reality a kolika lidem to

dokáže změnit život. Autor přináší i filosofickou

otázku o tom, co je lidská bytost schopna odpustit

a zapomenout, a co už je příliš.

Příběh se odehrává ve třech časových

rovinách. V první a nejpodstatnější lince se děj

odehrává v roce 1935 a sleduje tři hlavní aktéry

příběhu. Mladou a krásnou Cecilii, která se

touží osamostatnit od rodiny, syna její služebné

Robbieho, který k Cecilii chová tajné city,

a třináctiletou dívku Briony, která žije napůl ve

svých představách. Právě Briony během jednoho

večera změní všem třem život.

Audioknihu namlouvá Taťjana Medvecká,

která má skvělý jazykový přednes a nezaměnitelný

hlasový projev. Nelze se tedy divit, že má

na svém kontě již množství audio verzí klasické

literatury. Celých sedmnáct hodin zvládla sama

a vypravěč v jejím podání je velmi příjemný.

V poslední části ale v roli hlavní aktérky

příběhu sestupuje do nižší tóniny hlasu a tím

umocňuje překvapivé finále.

Sabina Novotná

399 Kč / Témbr / 17:07

299 Kč / Témbr / 6:44

Dítě na nástupišti

Gill Thompson

Čtou: Adéla Kubačáková a Veronika Lazorčáková

Praha 1939. Eva má tajemství, které ohrožuje její

dcerku Miriam. Ve chvíli, kdy se blíží nacistické

síly, pochopí, že musí dcerku poslat pryč.

349 Kč / Témbr / 11:35

Foto: Zuzana Schedová © Euromedia Group, a. s.

Za pět let

Rebecca Serleová

Čte: Terezie Taberyová

Mohou se sny stát skutečností? Za pět let je

nezapomenutelný příběh lásky plný radosti,

ale i žalu, příběh o síle věrnosti, přátelství

a nelítostném osudu.

299 Kč / Témbr / 7:04

promotion — audioknihy Témbr

Příběhy války jsou i po

Při příležitosti 76 let od konce války jsme pro vás vybrali knihy, které na osudech

konkrétních lidí nebo rodin popisují hrůzy války. Jsme přesvědčení, že je důležité

Gill Thompson: Dítě na nástupišti

Praha 1939. Mladá matka Eva má tajemství,

které ohrožuje její dcerku Miriam. Ve chvíli, kdy

se blíží okupační nacistické síly, pochopí, že

musí svou dcerku poslat pryč. Jen tak ji může

zachránit... Dobrovolnice Pamela v Londýně

hledá nové domovy pro židovské děti z Evropy.

Ve chvíli, kdy její vlastní syn nastupuje k RAF, seznámí

se s mladou dívenkou a zjistí, jak snadno

se může celý její svět zhroutit…

Luca Crippa, Maurizio Onnis: Fotograf

z Osvětimi: Svědectví o zrůdnosti režimu

Historická biografie na pomezí biografického

Dítě na

nástupišti

Gill Thompson

Fotograf

z Osvětimi

Crippa Luca, Onnis

Dítě třetí říše

Mandy Robotham

Osvětimský

proces

Annette Hessová

románu vypráví osudy Wilhelma Brasse, který

Maurizio

359 Kč / Ikar

byl v létě 1940 internován v Osvětimi. Tam se

399 Kč / Ikar

Již vyšlo

359 Kč / Brána

mu podařilo přežívat díky tomu, že byl šikovný

Již vyšlo

279 Kč / Ikar

Již vyšlo

fotograf a pro nacistickou mašinerii dělal doku-

Již vyšlo

mentaci vězňů, ale i poprav a lékařských pokusů

promotion — téma

na lidech. Dohromady zhotovil na padesát

tisíc snímků! Kniha rekonstruuje pět let, které

Wilhelm Brasse strávil ve vyhlazovacím táboře,

vychází při tom z historických dokumentů a ze

vzpomínek samotného autora, který zemřel

v roce 2012 ve věku 94 let.

Mandy Robotham: Dítě třetí říše

Anke je vězeňkyní v lágru, a aby přežila, dělá to,

co umí nejlépe – pomáhá svým spoluvězeňkyním

porodit a starat se o novorozence. Jenže

pak si její činnosti všimne kdosi důležitý a Anke

čelí zdrcující volbě. Eva Braunová totiž čeká

děťátko. Poslouží Anke budoucnosti Říše, kterou

nenávidí? V luxusním sídle v Berghofu se bude

hrát o víc než jen o život jednoho dítěte.

Annette Hessová: Osvětimský proces

Frankfurt nad Mohanem 1963. Eva, absolventka

tlumočnické školy a nejmladší dcera rodiny

Bruhnsových, má krátce před zásnubami, když

ji její agentura nečekaně požádá, aby překládala

u mezinárodního tribunálu výpovědi bývalých

polských vězňů, kteří přežili koncentrační tábor

v Osvětimi. Její rodiče i budoucí manžel jsou zásadně

proti: Jde totiž o první poválečný proces

proti nacistům, který se má konat v jejich městě.

Eva o hrůzách v Osvětimi nikdy neslyšela, ale dá

na svou intuici a postaví se rodičům na odpor...

Eoin Dempsey: Růže bílá, černý les

Píše se rok 1943. V letech před Hitlerovým

vzestupem k moci byl domek Gerberových

plný smíchu. Ale to je minulost. Franka je nyní

sama, otec i bratr jsou ztraceni ve víru války

a ona nemá důvod žít. Pak však v lese objeví

tělo parašutisty v uniformě Luftwaffe. Rozhodne

se neznámému pomoci, ale brzy zjistí, že není

tím, za koho se vydává. Dokážou k sobě najít

cestu a důvěru, když je proti nim gestapo i sama

příroda?

Leila Meachamová: Vážka

Během druhé světové války je pětice mladých

Američanů povolána, aby se infiltrovala

do nacisty obsazené Paříže. Patří mezi ně

atlet z Texasu s německými kořeny, půvabná

šermířka nebo osiřelá módní návrhářka... Každý

pochází ze zcela odlišného prostředí, společně

ale tvoří skupinu, která si přezdívá Vážka. Teď

se pod falešnými identitami vydávají splnit

jednotlivé mise.

Soraya M. Lane: Holky od spitfirů

Válka pohltila celý svět a birtské dopravní

letectvo potřebuje zoufale pomoc. Ti nejlepší

totiž svádí boje s Luftwaffe… a umírají. Na výzvu

odpovídá i řada žen. Jenže zatímco ve vzduchu

je v boji o život s nepřítelem i přírodou vše

jasné, na zemi musí dívky čelit předsudkům,

pohrdání i přehlížení.

Imogen Kealey: Osvobození

Inspirováno skutečným příběhem hrdinky druhé

světové války Nancy Wakeové. V šestnácti

letech opustila Nancy rodnou Austrálii, aby

nalezla nový domov a životní lásku v Marseille.

Ovšem během nacistické okupace nedokázala

stát stranou a jako čím dál slavnější, a hlavně

nepolapitelnější Bílá myš se stala německým

silám trnem v oku. Když byla odhalena, musela

uprchnout do Anglie, zatímco jejího manžela

Henriho zadrželo gestapo. Nancy se však nevzdává

– po tvrdém výcviku se vrací do esesáky

a gestapáky zamořené Francie, aby pomohla

osvobodit svůj nový domov i milovaného

Henriho...

Roxane Van Iperenová: Sestry z Osvětimi

Hlavními aktéry příběhu založeného na skutečných

historických událostech jsou dvě mladé

židovské sestry Janny a Lien. Navzdory tomu, že

byly samy v ohrožení, poskytovaly úkryt dalším

Židům. V komunitě panovalo přesvědčení, že

válka brzy skončí, přesto byly sestry nakonec

prozrazeny a odsunuty do Osvětimi. Zde se

jejich příběh prolnul s rodinou Anne Frankové.

Janny a Lien Brilleslijperovy i Anne a Margot

Frankovy se snaží přežít, podaří se to však jen

prvním dvěma.

Franco Forte a Scilla Bonfiglioli:

Děvčátko a nacista

Hans Heigel, důstojník posádky SS v městečku

Osnabrück, nechápe agresivitu, s níž se jeho

země vzpamatovala z první světové války, a ani

s ní nesouhlasí. Přesto ho strach z postihu jeho

rodiny přesvědčil, aby si svoje myšlenky nechal

jen pro sebe a snášel i nejabsurdnější politiku

Říše. Důležitější je starat se o manželku Ingrid

a o milovanou dceru Hanne. Jak dlouho však

může člověk přehlížet vlastní hodnoty jen proto,

aby mohl vést nudný nerušený život?

desetiletích stále živé!

stále připomínat zvěrstva, která v minulosti dokázal páchat člověk na člověku, abychom

si uvědomovali dnes a denně, že nic podobného už nesmíme dopustit.

Růže bílá,

černý les

Eoin Dempsey

Vážka

Leila Meachamová

Holky od

spitfirů

Soraya M. Lane

Osvobození

Imogen Kealey

Sestry

z Osvětimi

Roxane Van

Děvčátko

a nacista

Franco Forte, Scilla

479 Kč / Ikar

359 Kč / Ikar

Iperenová

Bonfiglioli

359 Kč / Ikar

Již vyšlo

359 Kč / Ikar

Již vyšlo

Již vyšlo

Již vyšlo

399 Kč / Brána

359 Kč / Brána

Již vyšlo

Již vyšlo

promotion — téma

Po stopách

Chlapce, krtka

lišky a koně

Každá generace potřebuje své vlastní

knihy, které umějí lidskému srdci říct:

„Sezame, otevři se.“ Magickou formulku

si každá doba musí přeložit do svého

vlastního jazyka.

Napsala Laura Crowe

Knihy nejsou jen na čtení, na zábavu nebo na poučení. Některé

existují hlavně proto, aby nás měnily, formovaly a osázely

určitými koncepty. To dokážou všechna svatá písma, Tao Te

Ťing, Danteho Božská komedie, Komenského Labyrint světa

a ráj srdce i Homérova Odyssea. Pro děti konce dvacátého

století Harry Potter. A pak existují knihy, které nesázejí nová

semínka, nesochají naše nitro, nepřetvářejí nás v něco jiného,

lepšího – ale odemykají poklady, které v nás již jsou, schované,

uspané nebo dosud přehlížené. Coelhův Alchymista,

Bachův Jonathan Livingston Racek, Malý princ Antoina de

Saint-Exupéryho... Ty druhé jmenované knihy budou proti

těm prvním vždycky působit jednoduše, škarohlídi je možná

dokonce nazvou prostoduchými. Bývají v tom nejlepším slova

smyslu „instagramovatelné“, výňatky z nich se objevují na

stránkách s denními afirmacemi, okřídlené citáty z nich se

skví na hrnečkách firemních asistentek a visí na nástěnkách

jejich šéfů. Hlášky z nich jsou natolik zlidovělé, že je znají

všichni, aniž leckdy tuší jejich zdroj. To není nedostatek, ale

naopak důkaz kvality takové knihy – neměla nás dlouhým

působením rozhníst, nakynout, tvarovat, ale naopak bryskně

zaťukat na to, co v lidském srdci už stejně dřímá. Probudit

to. Odemknout. Třeba jen jednou, nakrátko, na tu správnou

chvíli. Třeba jen v situacích po životním „zemětřesení“, kdy

není čas ani energie na dlouhé vstřebávání nových témat,

připomenout, co se pod troskami skrývá a proč je dobré je

odházet. Třeba jen v mlhavých životních obdobích ukázat,

kde je světýlko, podle kterého se můžeme orientovat. Když

je člověk ve tmě, nepotřebuje světlomet, aby věděl, kterým

směrem zamířit – stačí malá baterka, možná i jen maličká

světluška. Může být blízko a posvítit vám na bezprostřední

okolí, takže se lépe zorientujete. Může blikat v dálce a dát

vám tak najevo, kam stočit svůj další krok.

Kniha Chlapec, krtek, liška a kůň ilustrátora Charlieho

Mackesyho je přesně takovou světluškou. Je skromná, nádherná,

jednoduchá, univerzální a ano, velmi instagramovatelná.

Vzkazy proroků v metru

Každá generace si potřebuje vyprávět příběhy o důležitých

hodnotách po svém, svým současným jazykem, svým současným

způsobem, skrze svá současná média. Není proto divu, že

mnoho textově jednoduchých nebo na obrázcích postavených

knih dnes původně začíná jako náhodné příspěvky na Instagramu.

Upřímná poezie kanadské básnířky indického původu

Rupi Kaur stejně jako překrásné ilustrace s ručně psaným

textem Charlieho Mackesyho začaly svou cestu k odemykání

srdcí lidí ve virtuálním světě. Jejich vzkazy fungují podobně

jako vzkazy napsané v písničce Sound of Silence (Zvuk

ticha) dua Simon & Garfunkel: Slova proroků / jsou psána

na stěnách metra / na stěnách činžáků / šeptaná za zvuku

ticha (The words of the prophets / Are written on the subway

walls / And tenement halls / And whispered in the sound of

silence).

Instagram dnes tak trochu funguje jako stěny newyorského

metra v písni Simona a Garfunkela. Přes pozlátko, které tam

vládne, se na jeho stěnách z „nasprejovaných“ vzkazů pozná,

Kniha Charlieho

Mackesyho Chlapec,

krtek, liška a kůň je óda

na laskavost, která si již

získala srdce více než

milionu čtenářů. Vypráví

o přátelství mezi

zvídavým chlapcem,

lačným krtkem plným

chuti do života, liškou,

kterou strázně naučily

ostražitosti, a moudrým,

něžným koněm. Všichni

čtyři objevují širý svět.

Cestou procházejí bouřemi.

Učí se milovat.

autorka: Laura Crowe; foto: reprodukce z knihy Chlapec, krtek, liška a kůň

Page — 54

kniha v kontextu

kdy svět přestává být v pořádku. A také se tu objeví první

světlušky – krátké, jednoduché připomínky, proč by se nám

po rovnováze, harmonii, svobodě či laskavosti mělo začít

stýskat.

S laskavostí se neválčí

Alchymista, Jonathan Livingston Racek, Malý princ, Medvídek

Pú a další knihy-světlušky, knihy-odemykače mohou obsahovat

nejrůznější příběhy, mohou dokonce nést nejrůznější

vzkazy, ale jedno mají společné: srší laskavostí. A laskavost má

jeden zvláštní aspekt: nedá se proti ní bojovat. Představovat

si někoho, kdo by vytáhl do boje proti laskavosti, je absurdní.

Umíme si představit vykuka, který by ji zneužil. Umíme si

představit sociopata, který by ji ignoroval. Ale představa, že

někdo bojuje proti laskavosti, je pro nás tak nepřirozená, že se

nám daří jen horko těžko.

Laskavost a laskavé vztahy jsou nejuniverzálnější lidské

potřeby. Platí napříč kulturami, věkem, pohlavími, velikostí

majetku. Jsou to také hlavní podmínky toho, aby lidské

Laskavost má jeden zvláštní

aspekt: nedá se proti ní

bojovat. Umíte si představit

vykuka, který by ji zneužil?

kniha v kontextu

společenství mohlo vzkvétat. A přesto to každá generace

zapomene a musí se to učit znovu, i když jí předešlé generace

tolikrát ukázaly, že nelaskavost nefunguje, mrzačí nás,

okrádá nás o kreativní energii a místo vzkvétání bez ní sotva

přežíváme.

Všichni to víme – touhu po laskavosti a soucitných vztazích,

ve kterých můžeme být tím, kým jsme, v sobě neseme

bez rozdílu. Laskavé vztahy jsou tím, po čem toužíme, když

už máme všechno, co si šlo koupit. Laskavé vztahy jsou tím,

po čem toužíme, když nám nezbude nic a přijdeme o vše, co

si šlo koupit.

Naše touha po laskavosti je tak samozřejmá, že na ni

snadno zapomeneme, dokud nám ji nějaká jiná samozřejmost

nepřipomene, třeba v podobě krásně ilustrované knihy.

Taková kniha nemusí být psaná tím nejvycizelovanějším

jazykem, dokonce nemusí obsahovat moudra, u kterých člověk

zvolá: „Aha! To jsem nevěděla!“ Dokonce skoro vždycky

píše o věcech, u kterých máme pocit: „Ano, to přece dávno

vím! Jen jsem to potřeboval připomenout.“ Taková kniha

neukazuje svět, jaký je, ale jaký bychom potřebovali, aby

byl. Jaký by všechny děti potřebovaly, aby byl, aby nemusely

vyrůst v zahořklé, zklamané dospělé. To dítě v nás pořád je

a doufá, že se mu to podaří. P

Page — 55

Stín

James Swallow

459 Kč / Kalibr

Vyjde 4. května

Závod s časem proti

smrtící biologické zbrani

Již počtvrté se na scénu

zločinu vrací Marc Dane,

britský tajný agent

a hrdina série oblíbených

špionážních románů.

Tentokrát se pustí do boje

se smrtícím virem. Nebojte

se Stínu a bojujte s ním.

James Swallow, britský spisovatel a scenárista,

se věnuje nejen psaní beletrie, ale také televizní

tvorbě, novinařině a videohrám. Milovníci stolní

válečné hry Warhammer jej mohou znát jako autora

jednoho příběhu tohoto světa. Čtenáři jsou

ale samozřejmě mnohem nadšenější z faktu, že

je autorem více než 40 románů, z nichž Stín je

tím nejnovějším.

Britský tajný agent Marc Dane se poprvé

objevil v thrilleru Nomád, kde pátral po pachatelích

teroristických útoků a odhaloval zrádce

v řadách MI6. Posléze ve vzrušujícím thrilleru

Exil zabraňoval hrozbě jaderné války z rukou

šílených fanatiků. Hacker se točil kolem temné

sítě z hlubin digitálního zločinu. Nyní se Marc

Dane vrací v novém špičkovém thrilleru Stín.

V novém dobrodružství se opět vrhá do nebezpečí

a bojuje s něčím, co je dnešním dnům

blízké – smrtící virus. Marc a jeho parťačka Lucy

pátrají po teroristy unesené geniální vědkyni,

aby zabránili výrobě nebezpečné biologické

zbraně. Ústřední dvojice se žene napříč celou

Evropou, aby zarazila brutální plán extremistů

a zachránila kontinent před chaosem a terorem.

Nepodléhejte strachu, vystupte ze stínu

a vychutnejte si další dobrodružství s novinkou

Jamese Swallowa.

Helena Herynková

promotion — o knize

O přednostech

hodných

psychopatů

Jak být s využitím

pozitivních schopností

psychopatů úspěšnější.

Vypínač empatie

Andyho postřehy z výzkumu psychopatů nemohly

přijít v příhodnější čas. Celé roky se předpokládalo,

že psychopaté neprožívají empatii.

Nedávná studie však všechno popřela a tvrdí,

že to není tak, že by psychopaté nebyli schopni

prožít empatii, ale že mají „vypínač empatie“, který

mohou zapínat a vypínat, kdy se jim zachce…

a že základní nastavení je shodou okolností

naprogramované na „vypnuto“.

V rámci té studie podrobili několik kriminálních

psychopatů skenování mozku a přitom jim

ukazovali sérii videoklipů, v nichž se vzájemně

dotýkal pár rukou.

Činil to čtyřmi různými způsoby:

• Jedna ruka něžně hladila druhou.

• Jedna ruka způsobovala druhé bolest.

• Jedna ruka tu druhou „odmítala“

či odstrkovala.

• Ruce se dotýkaly neutrálním stylem.

Studie byla rozdělená na dvě části. V první psychopatům

bez jakýchkoli předchozích instrukcí

pouze ukázali klipy a zaznamenali mozkovou

aktivitu. Druhá část už byla zajímavější.

Tentokrát psychopatům opět předvedli klipy,

ale předem je výslovně požádali, aby se pokusili

představit si sebe samy v situaci druhé osoby

a vcítit se do jejích pocitů. Jinými slovy, aby byli

empatičtí. Výsledky byly mimořádné.

Když vědci zkoumali výsledky ze skenu mozku

psychopatů v prvním kole studie, nenašli nic.

V porovnání s mozkovou aktivitou srovnatelné

skupiny nepsychopatů, kteří sledovali, jak jedna

ruka způsobuje druhé bolest, mozek psychopatů

jen pokrčil rameny. Aktivita systému

zrcadlových neuronů – sítě mozkových buněk,

které jsou vybavené výhradně k tomu, aby

napodobovaly čili „zrcadlily“ chování a pocity

druhých – byla mnohem nižší než u normálních

lidí. Jakmile však došlo na skeny z druhé části

studie, kde byli psychopaté včas požádáni, aby

se do situace druhého vcítili, byl to zcela jiný

příběh. Tentokrát už rozdíl v úrovni aktivity zrcadlových

neuronů mezi psychopatickými mozky

a mozky ostatních zmizel. „To znamená, že když

chceme, máme i pocity,“ culí se Andy. „Otázkou

je: Chceme je mít?“

Před pár lety mě seznámil se seržantem

japonských speciálních jednotek. Patřil k prvním,

kteří vyskočili z vrtulníku ve městě Nihonmatsu,

aby evakuovali lidi vystavené záření z jaderné

elektrárny ve Fukušimě. Stejně jako Andy a pár

Psychopatův

průvodce

na cestě k úspěchu

Kevin Dutton, Andy McNab

425 Kč / Portál

Již vyšlo

dalších vojáků speciálních jednotek, které znám,

měl prostě „něco“ do sebe. Auru. Sebedůvěru.

Psychologické silové pole neomezených

možností.

„Prováděl jsem jen automatické pohyby,“ vyprávěl

mi. „Nevykládej si to špatně, nebylo mi to

jedno, ale v tom okamžiku jsem si nemohl dovolit

se tím zabývat. Výcvik mi to nedovolil. Kdybych

si myslel: ‚Tohle jsou moji lidé, moji bratři a sestry,

podívej se, co se jim stalo…,‘ nebyl bych možná

schopný to udělat.“


CARL GUSTAV JUNG

Mandaly

PŘEKLAD RICHARD BOSÁK

Sanskrtské slovo „mandala“

znamená kruh. Ten lze ztvárnit

v oblasti náboženských rituálů nebo

v psychologii. Jako psychologické

fenomény se mandaly spontánně

vyskytují ve snech, v jistých konfliktních

stavech a u schizofrenie. Výbor

obsahuje tři Jungovy příspěvky

na téma mandal: „K empirii

individuačního procesu“; „O symbolice

mandaly“; „Mandaly“. První z nich

představuje analýzu Jungovy pacientky

paní X, druhý se zabývá výtvory

různých pacientů a třetí je obecným

pojednáním o tomto jevu.

BIMBA LANDMANN

Mapy mých pocitů

PŘEKLAD DANIEL RAZÍM

Dítě se vypravuje na cestu, která ho

dovede ke zkoumání míst v jeho

nitru. Jedinými slovy této jinak tiché

knihy jsou označení míst na mapách

tajemných krajin, které překvapivě

a nápaditě popisují různé lidské

pocity. Kouzelná, výtvarně výrazná

a velkoformátová kniha představuje

množství odstínů jednotlivých emocí

od radosti, studu, údivu a strachu až

k lásce. Určena je pro děti od 4 let.

Úžasná velkoformátová

obrázková kniha o pocitech


Shari Lapena:

Čtenáři milují

vraždící

sousedy

Manželé odvedle, Někdo cizí

v domě nebo novinka Její

konec. Shari Lapena jednou

z nejúspěšnějších autorek thrillerů

na světě, ale domluvit si s ní

rozhovor bylo překvapivě snadné!

Čtení knihy Její konec mě odradilo od toho

mít děti. Spánková deprivace, kterou hrdinové

Stephanie a Patrick zažívají, je vylíčená fakt

skvěle!

No, tohle jsem vlastně psala na základě vlastní

zkušenosti. Když jsem se poprvé stala matkou,

moje dítě dlouhé hodiny brečelo, a tak moc

dobře vím, jaké to je probdít noc. Jste zmatení,

unavení, nervózní... Chtěla jsem, aby v okamžiku,

kdy je Patrick obviněný z vraždy, byla

Stephanie právě v tomhle stavu.

Když jsme u postav, musím zmínit postavu

Ericy, která na začátku Patricka obviní z vraždy.

Dovedu si představit, že mohlo být zábavné

tuhle nevypočítatelnou postavu psát…

Jo, psaní Ericy jsem si fakt užívala! Mohla jsem se

utrhnout ze řetězu. Ale popravdě nejvíc mě baví

psát mužské postavy, takže Patricka jsem psala

taky ráda. Celou dobu nevíte, jestli mu máte věřit.

Na psaní mám hrozně ráda, že se můžu dostat

do hlavy úplně rozdílným lidem a přemýšlet jako

oni. A pokud mě nějaká postava nebaví, většinou

se jí dost rychle zbavím. (smích)

Vymýšlíte zvraty za pochodu, nebo je máte

připravené od začátku?

Když píšu první verzi rukopisu, nechávám

zápletku, aby se odvíjela přirozeně. Většinou

ani neplánuju žádné zvraty. Ale když potom

přepisuju a dělám úpravy, často se tam objeví

příležitost vložit další překvapení. Toho vždycky

ráda využiju.

Dáváte si nějaký deadline? Třeba „chci mít

novou knihu každé dva roky”?

Od té doby, co jsem začala psát, jsem jela tempem

jedna kniha ročně, což už dělá šest knih.

Kniha Její konec je mojí pátou a šestou jsem

akorát dokončila. Jmenuje se Not a Happy Family

a myslím, že si teď dám trochu delší pauzu.

Psát novou knihu rok co rok je docela únavné

a každý autor občas potřebuje dobít baterie…

Vaše první kniha Manželé odvedle spustila

lavinu dalších „thrillerů ze sousedství“. Čím si

myslíte, že to čtenáře tak láká?

To kdybychom věděli! Myslím, že to má co do

činění s tím, že se odehrávají v rodinách, které

se podobají těm našim. To prostředí je nám

povědomé a čtenář se tak s postavami může líp

ztotožnit.

Nemyslíte, že se některé zápletky a motivy

poslední dobou začínají opakovat?

Ano, vím přesně, co tím myslíte. Přijde mi, že

žánr „zločinu ze sousedství“ se tak trochu stal

obětí vlastního úspěchu. Těch knih vychází

opravdu spousta. Poptávka po napínavých, vzrušujících

příbězích tady bude vždycky, ale možná

časem všichni ti vraždící sousedé, nevěrné manželky

a podezřelí manželé trochu ztratí kouzlo

299 Kč / Kalibr

Již vyšlo

299 Kč / Kalibr

Již vyšlo

329 Kč / Kalibr

Již vyšlo

a objeví se zase něco nového. Jenže to už se říká

léta a čtenáři pořád nemají dost! (smích)

Radek Blažek

promotion — rozhovor

Její konec

Shari Lapena

Její konec –

nejlepší kniha

Shari Lapeny!

359 Kč / Kalibr

Již vyšlo

Po thrillerech Manželé

odvedle a Nevítaný

host jsme si mysleli, že

už nás Shari Lapena

ničím nepřekvapí.

V novince Její konec

se ale autorce podařilo

dosud nejgeniálnější

překvapení!

„Královna thrillerů ze sousedství.“ Tak tuto

autorku označují čtenáři. Její napínavé knihy

se odehrávají v pečlivě uklizených domech se

zahrádkou, které obývají lidé s všedními zaměstnáními

i s všedními starostmi. Ale poklidnou

maloměstskou idylku pokaždé naruší něco

otřesného.

A právě to, že se odehrávají na důvěrně

známých místech a že v nich vystupují lidé jako

my, čtenáře ke thrillerům Shari Lapeny neodolatelně

vábí.

Šedesátiletá kanadská spisovatelka vydala

svůj první román Manželé odvedle teprve před

pěti lety, ale o to oslnivější byla rychlost, s jakou

si podmanila žebříčky bestsellerů. Po úspěchu

Manželů odvedle následovaly další hity: Někdo

cizí v domě, Nevítaný host, Jeden z nás. Každý

rok nová kniha, každý rok další bestseller.

Jakýkoliv jiný spisovatel by se nechal ukolébat

pravidelným úspěchem, ale Shari Lapena

prostě ráda překvapuje. A když pak vyšla třetí

kniha Nevítaný host, čtenáře překvapilo, že to

je moderní pocta Agatě Christie a její kultovní

detektivce Deset malých černoušků.

A psychologický thriller Její konec, který

právě vyšel, šokuje zase jinak. Svou nepředvídatelností

a tím, že jste při čtení celou dobu na

vážkách, komu věřit.

Hlavními hrdiny knihy jsou čerství rodiče

Stephanie a Patrick. Mají všechno, co si mladí

manželé můžou přát – zdravé děti, pěkný dům,

slušný příjem… Jedinou vadou na kráse je, že už

se několik měsíců pořádně nevyspali, protože

dvojčata většinu noci propláčou, což ovlivňuje

náladu v domácnosti.

A pak se v jejich životech objeví Erica. Tvrdí,

že Patricka kdysi znala a že jeho první žena

nezemřela nešťastnou náhodou, jak se tvrdí, ale

že ji Patrick zavraždil.

Stephanie je v šoku. Patrick je její manžel,

otec jejích dětí, důvěřuje mu. Jenže na tom, co

říká Erica, něco je. Když se totiž obnoví vyšetřování

staré nehody, na světlo začnou vyplouvat

podrobnosti z Patrickovy minulosti, o kterých by

radši nevěděla.

Je obdivuhodné, s jakou zručností Shari

Lapena zvládá čtenáři manipulovat: chvílemi nenávidíte

Patricka, pak zase podezříváte Stephanii,

že je kvůli spánkové deprivaci paranoidní.

Přemýšlíte, jestli chce Erica Patricka pro sebe,

prahne po penězích, nebo jestli je Stephanie

skutečně další na řadě…

Prostě naprosto mistrovsky zamotané čtení.

Připravte se, že vám párkrát spadne brada,

rozbuší se vám srdce, pocítíte dokonce i radost

z něčí smrti. A nebudete schopni knihu odložit!

Nepřeháním, když napíšu, že Její konec je

pravděpodobně nejlepší kniha, kterou Shari Lapena

dosud napsala. Nepotřebuje honičky autem,

vzrušující přestřelky ani potoky krve. Celou dobu

zůstává tak realistická, že pokud by se něco takového

stalo vaší sousedce, klidně byste jí to věřili…

Radek Blažek


Schopnost dívat se na svět

z té lepší stránky a umět

si dělat legraci snad úplně

ze všeho je v podstatě dar.

A když už ho někdo má, byl

by hřích se o něj nepodělit

s ostatními – v tomto

případě se čtenáři.

Zuzana Hubeňáková:

Nejhezčí mezi krávami

Milá Zuzko, jak byste čtenářům

představila svoji novou knížku?

O čem je?

Jako všechny moje knihy se i tato pokouší

pozvednout koutky čtenářům naladěným na

podobnou vlnovou délku humoru. Jedná se

o knihu plnou krátkých veselých textů –

fejetonů, reportáží nebo statusů ze sítí.

Co vás k jejímu napsání inspirovalo?

Je to asi trochu nuda, ale život. Díky svému

povolání občasné reportérky mám možnost

dostat se do situací, které by se mi normálně

nestaly. Například komu se poštěstí na den se

vrátit do páté třídy nebo hrát služebně poker, že

ano. Navíc buď přitahuju neuvěřitelné situace,

nebo je holt vidím i v obyčejných věcech. Ale

mně se prostě něco přihodí kolikrát i cestou

k popelnicím.

V podtitulu knihy slibujete „Odpovědi

na otázku, jak těžké je mít lehký život“.

Dočkají se jich čtenáři?

Samozřejmě. Na straně sto dvacet tři je tajný recept

na dokonalý život plný radosti. Ale jen když

se kniha čte za určitých okolností. Více prozradím

jen čtenářům, co prokážou, že mají všechny

moje knihy a přebytečnou lahev dobrého vína.

Co vy sama ráda čtete? Jaký literární

žánr je vám nejbližší?

Asi nikoho nepřekvapí, že často sáhnu pro lehkou

literaturu, která má ovšem ideálně trochu

přesah. Myšlenku, která se nenápadně dostane

až na dřeň. V tom je podle mě výborná Liane

Moriarty. Nedávno jsem objevila dílo Fredrika

Backmana. Z českých autorů si samozřejmě ne-

nechám ujít spolurodačku z Valašského Meziříčí

Alenu Mornštajnovou.

Pracujete momentálně na další knize?

Základní existenciální otázkou v naší ti je momentálně „Co bude k obědu?“, občas ji

domácnosstřídá

kruciální dotaz „Co bude k večeři?“ a já

se potácím po domě s věčnou hrůzou, že když

si to neohlídám, rodina mě sní. Jsou jistě autoři,

kteří potřebují drama, aby mohli kvalitně tvořit.

Já bohužel potřebuju k práci ticho a klid. A tady

pořád někomu hlasitě kručí v břiše. I přesto

připravuju další knihu fejetonů a snad jednou

napíšu i druhý díl románu Můj bratr Albatros

a jiná rodinná zvěrstva.

Zuzana Hubeňáková (* 1980)

• pochází z Valašského Meziříčí, ale už dlouho

žije v Liberci

• začínala jako blogerka, v roce 2014 zvítězila

v prestižní soutěži Blogerka roku

• je autorkou knih Vstupte bez klepání, Postřehy

teplákové bohyně, Žena na tahu a románu Můj

bratr Albatros a jiná rodinná zvěrstva

• ve spolupráci s Dominikem Landsmanem

napsali Deníček moderního páru

• mezi její oblíbená témata patří domácnost,

děti, manžel a mezilidské vztahy

• má talent vidět humorné situace i tam, kde by

je jiný nehledal

Nejhezčí mezi

krávami

Zuzana Hubeňáková

279 Kč / Ikar

Již vyšlo


KVĚTNOVÉ KNIHY

Z NAKLADATELSTVÍ ŠULC – ŠVARC

POEZIE, POHÁDKY, HISTORICKÉ ROMÁNY

Namaluj, malíři, co je ti nejbližší,

co oči nevidí, co uši neslyší,

zázračné krajiny ukryté pod víčky,

kde zurčí prameny, kde hoří ohníčky,

prameny radosti, ohníčky naděje,

která mě opojí, která mě zahřeje.

Jiří Žáček

CO OČI NEVIDÍ

Druhé rozšířené vydání

NOVINKA

Vázáno, 160 stran, 330 Kč

Kniha ze všech období Žáčkovy básnické tvorby otevírá

cesty do hlubokého vesmíru, který se rozpíná v lidské

duši. Zde se odehrávají zázračné proměny všedního světa

a jeho splynutí s poezií. Krása a láska se potkávají s rozumem,

fantazie s myšlenkami a básnickou řečí

je vysloveno to, co oči nevidí.

Ludmila Vaňková

ČAS VONÍ DÁLKOU

ZEMĚ SVOBODNÝCH,

DOMOV SMĚLÝCH

Naprsquaw

NOVINKA


Dvoudílný historický román z roku 1848, v němž se na pozadí bouřlivých událostí

v rakouské monarchii rozvíjí milostný příběh nadějné divadelní herečky Katinky

Krákorové a studenta Vojty Náprstka, kteří po nezdařené revoluci uprchnou na jedno

celé desetiletí do Ameriky. Je to kniha o přátelství, touze po svobodě a lásce, která

by se neměla naplnit jen poddanstvím ženy mužovi. Tak ji prožívá Katinka, která se

vedle Vojty stane pro Američany NAPRSQUAW.

POZVÁNKA PRO DĚTI DO KNIHY

VERŠOVANÝCH POHÁDEK

Jiří Žáček

HÁDANKY A LUŠTĚNINY

Ilustrace OLGA PTÁČKOVÁ

Až pojedeš na prázdniny,

nezapomeň luštěniny


Jedna z nejoblíbenějších Žáčkových knih

je určena holkám a klukům, které baví

hádat, luštit a mají rádi legraci. Dětem

se líbí nejen barevné obrázky Olgy Ptáčkové

a velký počet rozmanitých rébusů a luštěnin,

ale také to, že hádanky jsou rýmované,

jsou vložené do vtipných říkadel, příběhů

s mnoha otázkami a dětských her, které

cvičí postřeh a bystří rozum.

NOVINKA

Tobě se ještě nechce spát?

Pojď, vydáme se do pohádky!

Víš přece, že já půjdu rád –

jen jestli projdu

kouzelnými vrátky.

Musíš mít kuráž, to mi věř!

Žijí tam čerti, skřítkové i draci,

princezny, obři, divá zvěř –

jedni jsou pro strach,

druzí pro legraci.

Jiří Žáček – Veronika Balcarová

NŮŠE PLNÁ

POHÁDEK

POSKLÁDANÝCH DO ŘÁDEK

Kniha nejlepších veršovaných pohádek


Nová kniha lidových i jiných pohádek ve verších

okouzlí malé čtenáře nejen pohádkovými příběhy,

ale také jim ukáže, jak líbezná, důvěrná, vtipná

a krásná je jejich mateřština, jak umí zpívat.

Zázračnou moc pohádek a jejich kouzlo krásně

vystihla svými barevně poutavými ilustracemi

Veronika Balcarová.

NOVINKA

Dominika Boček – Petra Kamelandrová

MUCHLINKA

Dětský svět v moři překvapení


Příběhy z Bublinkova o chobotničce

Muchlince a jejích kamarádech z mořského

světa potěší všechny zvídavé děti i jejich

rodiče. Inspirativní a motivační pohádky

jsou doplněné otázkami, které rodičům

pomohou začít povídání o smyslu přečteného

příběhu. Knihu doprovodila hravými

ilustracemi Denisa Pospíšilová.

https://www.facebook.com/sulcsvarc/

https://www.instagram.com/sulcsvarc/

ŠULC-ŠVARC

V knihách Františka R.

Krause se otevírají brány

zmizelé židovské Prahy

a mnohých neprávem

zapomenutých příběhů.

O svém otci a jeho knihách

pohovořil jeho syn

JUDr. Tomáš Kraus.

Tomáš Kraus: Pamatuju si,

jak táta psal na psacím stroji

V létě 2019 jste nabídl nakladatelství

Cattacan rukopisy svého otce

k novému vydání. Proč jste se pro

tento projekt rozhodl?

Nápad se rodil postupně. Nejprve jsem chtěl

vydat rukopisy, které čekaly celá desetiletí u mě

doma, aby mohly vyjít. Ve spolupráci se Stáňou

Findejsovou z Cattacanu jsme je digitalizovali

a k takto získaným povídkám jsme přidali další

texty, které vycházely v padesátých a šedesátých

letech v různých novinách a časopisech a znal

je pouze úzký okruh čtenářů. Soubor jsme pak

rozdělili na dva tematické okruhy – svět starého

židovského města pražského a příběhy s tematikou

holocaustu. Tak vznikla první úspěšná

publikace Povídky ze Svrabové čtvrti. Teď pokračujeme

autobiografickým souborem z doby

Terezína a Osvětimi, který vyšel těsně po válce

pod názvem A přiveď zpět naše roztroušené…,

ale neopustili jsme záměr vydat i další, neznámé

povídky. Takhle vznikla myšlenka postupně vydat

vše, tedy i další knihy, které za tátova života sice

vyšly, ale v okleštěné cenzurované podobě.

V jakém stavu byly původní rukopisy?

Byly na starém dřevnatém papíru. Pamatuju si,

jak je táta psal na svém psacím stroji značky

Continental. Nedávno si jeden kamarád vzpomněl,

jak se klapání stroje od rána do večera

ozývalo ve Starých Splavech, kam jsme jezdili

každý rok na prázdniny. Texty od té doby nikdo

nezpracoval, a tak mě napadlo, že by to teď

v době digitalizace mohlo jít.

Kolik knih by mělo v rámci tohoto

projektu vyjít a čeho všeho se budou

týkat?

Pokud bychom chtěli vydat opravdu vše, bylo

by to pět reedicí, jeden nevydaný román a asi

dalších pět povídkových souborů, včetně

fragmentu filmového námětu Tvář číslo 5,

který sice Barrandov použil, ale bez uznání

tátova autorství. Z už publikovaných knih je to

především román David bude žít, jenž vyšel po

komunistickém převratu v roce 1949, ale táta

ho psal dávno předtím a původně ho věnoval

Janu Masarykovi jakožto velkému podporovateli

sionistické myšlenky. Dobová cenzura

však zcela změnila závěr knihy, takže doufám,

že se mi podaří najít původní text s tátovým

zakončením.

Povídky ze Svrabové čtvrti popisují

svět a život zaniklého Josefova. Máme

dnes šanci se po oněch místech projít,

nebo jsou zcela ztracena?

Obávám se, že jsou ztracena. Alespoň v té

podobě, v jaké je táta popisuje. Můžeme se

samozřejmě projít po Maiselově ulici a okolí

a obdivovat krásu starých synagog, které jako

zázrakem přečkaly nacistické řádění, a měly tak

větší štěstí než většina těch, kteří se sem chodili

modlit. Ale už neuvidíme krámky a vývěsní štíty,

nepotkáme pány a dámy v honosných róbách

ani otrhané nuzáky či party ukřičených kluků.

Natož abychom strčili nos do nějaké té putyky

či dokonce vykřičeného podniku, kterých tu

bylo dost. Tomu učinila přítrž nejdříve asanace,

ale pak především holocaust. A léta komunismu

se podepsala i na současné podobě kdysi vyhlášené,

tzv. Páté čtvrti. V čase se tedy přenést

nemůžeme, ale bude určitě dobře, když si při

procházkách dnešním Starým Městem alespoň

uvědomíme, že jdeme místy, kde kvetl jedineč-

ný a neopakovatelný způsob života, genius loci

a fenomén, který ve světě neměl obdoby.

Vyprávěl vám tatínek své zážitky

z druhé světové války?

Ani ne, snažili se mě s mámou těch traumat ušetřit.

Byl jsem ostatně ještě dítě, táta umřel, když

mi bylo třináct. Ale i dítě pochytí různé věci,

třeba i z vyprávění dospělých, když se baví mezi

sebou či s přáteli. A tam se ta tragická témata

samozřejmě probírala dost často.

Jaké knihy baví vás osobně? Zajímáte

se rovněž o židovskou tematiku?

Mám dost široký záběr, dávám přednost literatuře

faktu, ale nepohrdnu ani dobrým historickým

románem. Knihy s židovskou tematikou tvoří

převážnou část mojí poměrně rozsáhlé knihovny.

Musím přiznat, že se knihy vrší i mimo pracovnu.

K tomu mám jakožto bývalý jazzový aktivista

a pracovník Supraphonu bohatou kolekci hudebních

nahrávek a hodně DVD s oblíbenými filmy.

Takže u nás už není moc místa na nové přírůstky.

Celý rozhovor si můžete přečíst na blogu Luxor

– www.luxor.cz/blog/

Spisovatel a novinář František R. Kraus byl

hrdým souputníkem takových literárních velikánů,

jakými byli Franz Kafka, Max Brod, Egon

Erwin Kisch či bratři Čapkové. Kraus čtenářům

ve svých knihách zjevuje svědectví o zmizelém

světě židovské Prahy či reportážním způsobem

vypráví o zážitcích z válečných let 1939–1945.

Přesto se o něm v učebnicích literatury nedočtete,

což hodlá nový projekt vydávání jeho knih

napravit.


A přiveď zpět

naše roztroušené

František R. Kraus

349 Kč / Cattacan

Již vyšlo

Sugestivní obraz

válečných let, z nějž mrazí

František R. Kraus je

zapomenutý český

spisovatel a novinář, jehož

v učebnicích nenajdete.

Nyní můžete pomoct

oživit jeho dílo díky nové

knížce A přiveď zpět naše

roztroušené.

Kniha A přiveď zpět naše roztroušené… je

druhou částí nově vydávaného souborného

díla českého spisovatele a novináře Františka

R. Krause. Tento pozapomenutý autor, jehož

rukopisy ležely mnoho desetiletí v domě jeho

syna Tomáše, se konečně dostávají na světlo

a především mezi čtenáře.

V loňském roce jste si jako první mohli

přečíst Povídky ze Svrabové čtvrti, tedy povídky

o zmizelém Josefově, tamním životě a obyvatelích.

Nová kniha A přiveď zpět naše roztroušené…

je jiná. Nejedná se o klasickou prózu ani povídky,

ale o osobní prožitky a pohledy Františka

R. Krause na období 2. světové války.

Ani v nejmenším se však nemusíte bát

popisné literatury faktu, autor vypráví poutavě,

s osobním zanícením a barvitě seznamuje

čtenáře s nejrůznějšími událostmi válečných let.

Svou literární i válečnou pouť začíná 15. března

1939, prvního dne okupace Čech, Moravy

a Slezska německými vojsky, a končí 6. květnem

1945. Zajímavostí je, že mimo přímých reportážních

zápisků (včetně jmen a osudů mnoha

jeho vězněných souputníků) pojímá své texty

také jako zamyšlení nad osudem Evropy i jeho

vlastního národa.

Z Prahy a počátků okupace se rychle přesouváme

do terezínského ghetta, které tou dobou

vlastně teprve vzniká, a právě F. R. Kraus byl jedním

z těch, kteří jej stavěli. Kniha nastavuje sugestivní

obraz města, jehož život musel ustoupit

zvráceným vyšším cílům, města, které se stalo

skladištěm a překladištěm „nepotřebných“ občanů

naší země, smutným obrazem fanatismu.

Když si příběhy přečtete a pak vyrazíte přímo

do Terezína, zjistíte, že vám naskakují Krausova

slova a běhá mráz po zádech. Jenže Terezínem

autorova cesta zdaleka nekončí, v drásavém

vyprávění pokračuje svou účastí na „úklidu“

Lidic a přesunem do Osvětimi. Jak to s autorem

dopadlo, už se ale musíte dočíst sami.

Tímto souborem předkládá Kraus celistvé

svědectví doby holocaustu. Je neuvěřitelné

a obdivuhodné, že člověk, který všechny válečné

hrůzy prožil a přežil, se s nimi dokázal svěřit

papíru (a čtenářům) tak věcně a nezaujatě.

Zvládl se určitým způsobem odpoutat a zůstat

stále zpravodajem dění. Díky této knize máme

možnost podívat se na válečnou vřavu zcela

novým a neotřelým způsobem. A také přináší

naději, že se nezapomene na mnoho těch,

kteří neměli takové štěstí, aby přežili. Novinka

A přiveď zpět naše roztroušené… najde čestné

místo v knihovnách všech, kteří se o toto téma

a dobu zajímají.

Vyprávění je, stejně jako v případě Povídek

ze Svrabové čtvrti, krásně doplněno ilustracemi

malíře Ivana Bukovského, jenž je synem Krausova

kamaráda.

Helena Herynková


Na cestě

feminismu

Neohrožené bojovnice za základní

práva žen, nenávidějící celé mužské

pokolení, se v průběhu mnoha

desetiletí proměnily. A ještě možná

překvapivě promění. V koho?

autorka Světlana Hanušová

První bojovnice

Rok 1866. Atmosféra v konzervativní viktoriánské Anglii

nepřála přílišným výstřelkům ani nárokům ženského pohlaví.

Ženy neměly právo volit, žalovat ani vlastnit majetek. U žen

z vyšších vrstev panoval ideál cudnosti a čistoty – i proto jim

nebylo dovoleno špinit se prací, která by jim zajistila vlastní

zázemí či společenskou svobodu. Reprezentovaly manžela

nebo rodinu. Ty odvážnější, které si zvolily těžší profesní

cestu, se setkávaly s diskriminací jak ve společnosti, tak v zaměstnání.

Pracovaly jen ženy nižších vrstev – a to zase pořádně

tvrdě. A tak se našly odvážlivkyně, které se rozhodly jít

do boje. Přes patnáct set jich tehdy podepsalo petici, kterou

předložily britskému parlamentu. Požadovala, aby bylo zavedeno

plné hlasovací právo pro ženy. A mužským pokolením

byla ignorována. Na to houževnaté aktivistky odpověděly

založením Národního spolku pro hlasovací právo (National

Society for Women’s Suffrage), odtud pochází i známý výraz

sufražetky. Ty až do konce předminulého století posílaly vytrvale

do parlamentu petice žádající volební práva i pro ženy,

současně probíhaly převážně ve Spojených státech a ve Velké

Británii četné pochody a pouliční demonstrace, mýtinky

a přednášky. Docházelo i k atentátům – mnohé sufražetky

byly vyškolené v bojových uměních. Hlavními požadavky

první vlny feminismu bylo především zakotvení základních

politických, občanských a lidských práv pro ženy v zákonech.

Jednalo se hlavně o právo volební a o rovný přístup ke vzdělání.

Boj dnes tak často vysmívaných sufražetek, „modrých

punčoch“ však nebyl marný.

Zhruba v první polovině dvacátého století byla první vlna

feminismu víceméně naplněna. Volební právo pro ženy bylo

dosaženo ve většině evropských zemí, v Československu se

tak stalo roku 1920. V některých státech to bylo až později

(i v zemi s vysokou životní úrovní, jako je Švýcarsko, se tak

stalo až v roce 1971, v Saúdské Arábii, teprve v roce 2011).

V Čechách se během první feministické vlny prosazovalo

hnutí za politická a občanská práva žen a tehdejší feministky,

ale i feministé byli zapojeni i do mezinárodních sítí.

Mezi významné osobnosti patří Rettigová, Němcová, Světlá,

Podlipská, Krásnohorská, ale také T. G. Masaryk, který byl

ovlivněn myšlenkami feministického myslitele J. S. Milla,

a hlavně své ženy Charlotty. Během druhé světové války

mnoho feministek obrátilo pozornost na boj proti fašismu.

Další bojovnice

Feministická hnutí se po válce dostávají do popředí zase až

v šedesátých letech. Základních práv už bylo sice dosaženo,

ale ženy jaksi cítily, že to ještě zdaleka není ono. Feminismus

byl v této době dost propojen s bojem za lidská práva a se

studentským hnutím. Mnohé ženy se účastnily tehdejších

politických aktivit, ale často zjišťovaly, že je jejich mužští

kolegové i zde udržují v tradiční podřízené pozici. Začaly

pociťovat, že sice mohou vystudovat téměř jakoukoli školu,

ale poté se již hůř kvalifikovaně a rovnoprávně s muži uplatňují.

Mnohdy máme přesně toto období spojené s jistým

radikálním extremismem feministických skupin, nenávistí

vůči celému mužskému pokolení nebo pálením podprsenek.

Jak to bylo?

Zřejmě nejvlivnější protestní akce feministek v dějinách se

konala roku 1968 na soutěži krásy Miss Amerika v Atlantic

City ve státě New Jersey. Skupinka demonstrantek obsadila

pódium s provo kativními slogany typu „Posuzujme se jako

lidi“ a „Ženy nejsou maso“. Na pódium dokonce přivedly

živou ovci, kterou korunovaly Miss Amerika, načež vhodily

své boty na podpatcích, podprsenky, natáčky a pinzety do

autorka: Laura Crowe; ilustrace: Yang Liu Design/Taschen

Page — 64

publicistika

popelnice svobody. Podprsenky však nehořely. Aktivistky to

prý původně v úmyslu měly, ale policie je upozornila, že by to

na dřevě ném pódiu bylo poněkud riskantní. Mýtus o pálení

podprsenek pak vznikl na základě článku mladé reportérky

listu New York Post Lindsay Van Gelderové, která v roce

roce 1992 v rozhovoru pro časopis Ms. uved la: „Hned na začátku

článku jsem zmínila, že demon strantky měly v úmyslu

spálit své podprsenky, pod vazky a další předměty v popelnici

svobody. Redaktor, který psal titulek, to trochu nadsadil

a nazval je ‚spalovačky podprsenek‘. A ukázkový novodobý

mýtus byl na světě.“

Kam jsme došli

Zatímco cíle první vlny byly jasné, druhá vlna je podle některých

zdaleka nenaplnila, takže ještě neskončila. Jiní tvrdí,

že již začala třetí vlna. Novodobý feminismus se roztříštil do

mnoha směrů a proudů. Existuje široká škála feministických

názorů a hnutí – od punkerek, za kterou se považuje známá

britská novinářka a spisovatelka Caitlin Moranová, autorka

bestselleru Jak být ženou, kde se pokusila vtipně definovat

Než radikální boj vznášejí

otázky, které se týkají

celkového postavení žen

ve společnosti...

moderní feministku i feministu, přes punkovou kapelu Pussy

Riot až po odvážné ženy, které bojují proti reálnému a tolik

rozšířenému násilí a útlaku žen, jak je praktikován například

v islámských zemích. Umíte si jistě pod vlivem současných

událostí představit, že jejich aktivity a volání po reformě

muslimského světa pro ně znamená ohrožení na životě.

Velké množství žen se dnes považuje za feministky, a to aniž

by někde bojovaly či demonstrovaly, zavrhovaly city anebo

odkládaly sukně a stříhaly se na ježka. Jsou feministkami spíš

svými postoji, a tím, jak žijí. Podobné postoje často zaujímají

i muži, které lze označit za feministy. Takové ženy a muži spíš

než radikální boj vznášejí otázky, které se týkají celkového

postavení žen ve společnosti. A těch otázek a polemik je

aktuálních stále ještě dost.

Na co se dnes feministky a feministé ptají?

Mnozí mají za to, že kluci jsou odmalička ve výhodě, protože

jsou na základě tradičního pojímání genderových rolí vychováváni

k dravosti, zatímco holčičky spíš k poslušnosti – což

jim v budoucnu komplikuje boj o pracovní pozice ve stále

ještě hodně maskulinním světě. Většina „rozumných“ feministických

hnutí usiluje, aby děti, které se vymykají tradiční

představě mužského a ženského chování, své přednosti kvůli

předsudkům společnosti nezahazovaly, ale rozvíjely. Aby

chlapečka, který má vlohy stát se dobrým kadeřníkem, nikdo

od takového snu neodrazoval. Aby se dívka mohla stát političkou

a nikdo ji neposílal k plotně, kde ji to netěší. Polemik

je jistě víc. Zatímco konzervativněji a tradičněji smýšlející

lidé budou vznášet argumenty, že feminismus oslabuje rodinu,

protože žena na ni pak nemá čas, feministky a feministé

budou apelovat, aby se v rodinách, kde má žena svou kariéru,

rozdělila práce rovnoměrně dynamičtěji mezi obě pohlaví,

publicistika

Page — 65

podle reálné situace. Moderní umírněný feminismus už

nesvaluje vinu na muže, ale snaží se konstruktivně kritizovat

současný stav.

Po letech boje za práva žen je zajímavé pozorovat, co jsme

jako ženy svým úsilím získaly a co ztratily. Vydobyly jsme si

jistě rovnost podle zákona a během druhé feministické vlny

i široké možnosti seberealizace, než je péče o domácnost

a děti. Ženy mají dnes hodně svobody v rozhodování, co

se životem, nikdo ji nenutí rodit děti, ale může místo toho

malovat obrazy, cestovat, být lékařkou nebo profesorkou na

univerzitě. Málokdo se už dnes pozastaví nad vědkyněmi, top

manažerkami, ale i nad ženami, které pracují na plný úvazek

a děti nechávají v jeslích, s chůvou nebo u babičky. Některé

se ale právě na základě stejné svobody rozhodly pro tradiční

cestu rodiny a péče o domácnost, protože to vyhovuje jejich

povaze. Jiné nacházejí rozumný kompromis, nebo mají to

štěstí, že jim zaměstnavatel umožní pracovat i s dítětem,

nebo jsou na volné noze a čas dělí mezi práci a dítě. Zároveň

pozorujeme, že nám přibývá angažovaných otců na mateřské,

nebo těch, kteří v rodině vykonávají nemalé procento takzvaných

tradičně ženských prací. Svoboda realizovat se podle

našich představ ale občas přináší i jistá úskalí. Podívejme se

na chvíli do Francie.

připadala v úvahu. Pak se v ní chvíli mlely dva póly. Rozum

emancipované ženy, který jí velel, že má odpovědné místo a že

práce musí mít přednost. A pak cit. Intuice. Žena, maminka,

která prostě potřebovala být s dítětem. Ženský instinkt nakonec

zvítězil. Bylo vidět, jak se jí vnitřně ulevilo. A na tiskovce

jsme samozřejmě vůbec nikomu nechyběly…

Tento zdánlivě banální příběh, který by se mohl stát v různých

obměnách leckteré evropské ženě, mě stále nutí přemýšlet,

kde je pro ženy hranice, jak nakládat s otázkou kariéra

versus dítě. Jsou dnešní ženy ve své nezávislosti opravdu

šťastné? Leckdy je žití s kariérou a rodinou zároveň dost

drsné. A jak se to, že dítě netráví čas s mámou, ukáže v jeho

vztazích a povaze do budoucna? A je relevantní věta: „S dítětem

sice celý den kvůli kariéře nejsem, ale ta hodina, když

přijdu z práce, ta je pak opravdu soustředěná jen na ně.“ Je

v pořádku, když vědkyně, která dostane na svou práci grant,

peníze využije na celodenní hlídání svého tříměsíčního syna?

Mateřství kvůli pracovním možnostem často posouváme

na později, ale později už to nemusí klapnout. Psychosomatická

gynekoložka MUDr. Helena Máslová je přesvědčená, že

tak naši plodnost ohrožujeme. Nejplodnější roky propracujeme

na hormonální antikoncepci a na děti v životním plánu

místo nezbývá. Kam vůbec naše ženství míří?

Taková normální Pařížanka

Amelii, shodou okolností z Montmartru, jsem před nedávnem

potkala na pracovní cestě do Francie. Sympatická,

jednačtyřicetiletá, v očích běžného veřejného mínění úspěšná

žena. Má na starost marketing jedné z předních francouzských

lékárenských kosmetických značek. Žije v krásném

bytě, má nejedny půvabné šatičky Chanel a manžela vydělávajícího

o něco méně než ona. Před rokem se jim narodila

po umělém oplodnění dcera. „Když jsme se před třemi lety

poznali, už to nešlo přirozenou cestou,“ svěřila se mi bez

velkých emocí Amelie. Předtím děti mít prý nechtěla, neměla

čas na pořádný vztah, zcela ji naplňovala práce od nevidím

do nevidím. Manžel pracuje podobně intenzivně, a tak

zaměstnávají na plný úvazek dvě chůvy, kterým platí 1700

eur za měsíc. Amelie svou roční dcerku (od jejích dvou a půl

měsíce, kdy se vrátila do pracovního procesu) ve všední dny

vidí ráno, kdy ještě spinká, a pokud se domů dostane před

osmou večer, stihne ji uložit do postýlky. Víkendy a dovolené

tráví rodinně. Jako mezinárodní novinářku mě měla na

starost. Kolem deváté večer jsme jely po perném pracovním

dni taxíkem na tiskovku spojenou s večírkem – a ona pořád

hlídala svůj mobil a byla celá nesvá. Ptala jsem se, jestli ji

něco trápí. Odpověděla, že její chůva a dcerka jsou právě na

očkování a že dcerka tam pláče, protože je pravděpodobně

už ospalá. Pak v rozpacích dodala, že dcerka nepláče, ale řve.

Zděsila jsem se upřímně: „V devět večer na očkování, to je

tu normální?“ Prý ano. Ptala jsem se dál: „A to je tam bez

tebe? Ospalá? Roční dítě? Tak žádná prezentace, obejdeme

se bez večírku. Vše podstatné vyčtu zítra z tiskových zpráv!

Jeď za ní. Nikdo nemusí nic vědět!“ Sama jsem matka malé

dcery. Nejdřív nemohla uvěřit, že by taková varianta vůbec

Po letech boje za práva

žen je zajímavé pozorovat,

co jsme svým úsilím získaly

a co ztratily.

Sci-fi nesci-fi?

Jestli vás role dnešní ženy, ale i pokolení žen, které tu budou

po nás, tedy naše dcery a jejich dcery, zajímá a ještě jste

nepřečetla knížku Podvolení francouzského spisovatele

autorka: Světlana Hanušová; ilustrace: Gettyimages.com

Page — 66

publicistika

Michela Houellebecqa, určitě si ji sežeňte. Příběh-nepříběh

jistého stárnoucího univerzitního profesora, starého

mládence, vás zavede do Paříže v roce 2017, do Paříže, která je

zároveň současná, ale i budoucí. Strana umírněných muslimů

v čele s charismatickým vůdcem, který má daleko ke stylu

krvavých radikálů a který hlásá mírnost a respekt k ostatním

náboženstvím, získává díky svým silným, ale nenápadným

manipulacím nasedajícím na současnou bezútěšnou situaci

(nemáme víru, ale ani tradici, pohrdáme rodinou, péči o potomky

přebírá stát) na společenské síle. Jsme svědky toho, jak

se Francie pomalu, ale jistě stává zemí převážně muslimskou.

Islám je receptem na všechny bolesti světa, vyznívá z příběhu.

Muslimskými se postupně stávají přední pařížské univerzity,

sociální systém i mnozí vlivní profesoři a politici. Co se ještě

donedávna zdálo jako nereálná utopie, se stává realitou.

Ženy se vracejí do domácnosti a k dětem, nevyčerpávají se

v zaměstnání. Stát už nemusí zajišťovat školky a jesle, uvolněná

pracovní místa zastanou muži, kteří se těší právu mít

víc manželek. Legalizuje se tak dnešní situace stárnoucích

párů, kdy muž opouští manželku a děti s mladší milenkou.

Polygamie posvěcená státem. Ženy nemají nic jiného na práci

než být krásné, svěží a pečovat o rodinný krb. Starší manželky

umějí vařit, mladší mají zase krásné tělo a jsou plodné.

Co na to v knize ženy? Bojují? Demonstrují? Nikoli. V zásadě

se jim ulevilo. Protože je pro ně čest být tu pro muže,

který se o ně stará. Je pro ně čest, že si je vyvolil za manželky.

Nechodí domů z práce utahané, aby pak skočily do tepláků

a mikiny a nastoupily druhou směnu v domácnosti a v plnění

manželských povinností, které jsou ostatně stejně oboustranně

vyčpělé. Je to naopak: Ženy své půvaby nachystají pro

toho, kdo si je vyvolil za manželku. Jen doma odkládají hábity

a burky, které přes den halí celé jejich tělo a tvář – a promění

se v pestrobarevné duhové motýly v prádélku La Perla. Jen

pro manželovy oči. Podivná představa? Houellebecqova kniha

Podvolení vzbudila rozporuplné reakce. A trochu absurdní

souvislost knize přineslo i to, že vyšla ve stejný den, kdy se

odehrál útok na redakci Charlie Hebdo. Přímá spojitost

vyloučena. P

Muži a feminismus:

Jak si představujete

feministku?

Jaké panují mezi muži

stereotyoy o feminismu?

Jsou spíše feministy,

nebo si představují ženu

feministku v negativní či

směšné konotaci „modrých

punčoch“?

Miroslav Balaštík,

šéfredaktor časopisu

a nakladatelství Host.

„Představím si bojovnici, a to

bojovnici v dobrém slova smyslu.

Tedy ženu, která bojuje za to, aby

se společenské příležitosti mužů

a žen vyrovnávaly, což mimochodem

myslím, že vyrovnané pořád

ještě nejsou. Bojuje rozumně,

nezachází do krajností – například

nenutí muže, aby si sedali při malé

potřebě na prkýnko…“

Sanjiv Suri, majitel

restaurací Zátiší Group

„Představím si ženu, která se pozitivním

způsobem myšlení snaží

vylepšit životy ostatních žen a je si

plně vědomá svých práv.“

Dan Bárta, hudebník

„Vzhledem k tomu, že slovo

feministka má už dlouho spíš

negativní konotaci, představím si

nějakou ohnivou bojovnici za práva

žen. Vím, že je to trochu scestné,

uvažovat takhle obecně, ale takový

je asi život…“

Ivan Adamovič, editor

časopisu Maxim

„Feministka je podle mě osoba,

která nechce automaticky

přejímat společensky přijatelná

klišé o rozdílech mezi pohlavími.

Naopak je zkoumá bez předsudků

a pomáhá tyto předsudky svým

postojem bourat. Na tuto cestu se

může vydat buď z osobních, nebo

intelektuálních pohnutek, často

jde o kombinaci obojího.“

Michal Froněk, zakladatel

architektonického

a designového studia Olgoj

Chorchoj

„Jsem pozitivní člověk. Když se

řekne feministka, vybaví se mi

usměvavá a sebevědomá žena, která

hájí v mužském světě (ve kterém

se já jako architekt a designér

většinou pohybuji) práva žen a vytváří

jim tam určitý prostor, což je

podle mě pozitivní role. Bláznivých

extremistek si nevšímám.“

Milan Cais, hudebník

„První mě napadne ambiciózní

umělkyně, spíš s krátkými vlasy,

ostřeji řezanými rysy v obličeji

s pronikavým pohledem, která ví,

co chce, a jde si za tím..., někdy

i přes mrtvoly. Pod tvrdou slupkou

je citlivá ženská dušička, která se

ovšem ukáže tak jednou za život.“

Jan Bejšovec, galerista

sběratel umění,

spolumajitel baru Bokovka

„Feministka? Představím si ošklivou,

nakrátko okudlanou ženu

v černém. Přehnaně neženskou.

Přesně ten typ, kterému když

chcete otevřít dveře, tak se urazí, že

to zvládne sama.“

Petr Čadek,

choreograf a tanečník

„Nepředstavím si nic strašného,

ba naopak – feministka je podle mě

silná odvážná žena a tvůrčí silná

osobnost.“

Jakub Knězů, manažer

občansky prospěšných

podniků Etincelle

a Strartujeme

„Představím si sofistikovanou,

informovanou a angažovanou

ženu. Nemám k tomu špatnou

konotaci...“

Jakub Kohák, herec, režisér

Feministka? To je paní s velkou

taškou, ve které má koupený moc

pěkný věcičky. Dá se nejlépe potkat

v noci, v nějakém luxusním baru.

Možná jsem si to ale spletl se zlatokopkou

– ono to ale vyjde nakonec

nastejno…“

publicistika

Page — 67

Očima

ženy

Natasha Wright kritizuje

zastoupení žen prostřednictvím

zkoumání

ženské podoby.

Feminismus vyvolává

nejen slovní diskuse.

Umělkyně vyjadřují

svůj postoj k situaci žen

svými výtvarnými díly

a na emoce bohatými

performancemi.

Kdyby neexistuje. Přesto si zkuste představit, že by se lidé

a společnost už v pradávných dobách ukotvili genderově

tak, aby si byli muži a ženy rovni (všímáte si – i čeština jako

taková dává v případě shody několikanásobného podmětu

s přísudkem přednost mužského rodu životnému, podle

něhož se pak řídí psaní i/y). Jistě, ta rovnost by nespočívala

v rozdělení lovu mezi muže a ženy stylem dva dny

ty, dva dny já. Byla by to rovnost v možnostech podílet

se i na něčem jiném než na udržování ohně (pro ženu)

a na lovu (pro muže). Vždyť jistě i tehdy se našla ta, která

byla mrštná a v lovu velmi zručná, a ten, který měl blízko

k tlupě a dětem (pokud tedy přežil některý z povinných

lovů). Nuže, kdyby nám byla rovnost dána v genech už

v dobách prapředků, pravděpodobně by ani žádné ženské

a později feministické hnutí nevzniklo. Ony se totiž takové

věci, jako jsou volební právo, právo na vzdělání nebo rovné

příležitosti v soukromí i v kariéře, jeví jako přirozené. Jako

něco, o čem by se nemělo pochybovat. Jako něco, co by přece

mělo být normální. Mělo by být, ale není. Viděno optikou

postavení ženy v muslimských zemích, máme se my ženy ze

srdce Evropy skvěle. Jenže rozdíly tu stále jsou. A vyplývají

z předsudků a z nadvlády mužů táhnoucí se celou historií.

Za ženská práva se musí bojovat. Beze zbraní. Slovy.

I uměleckými díly. Leckdy formou dost provokativní.

Pravděpodobně nejsilnější byl tento proud v šedesátých

letech minulého století a jeho hlavní myšlenkou bylo: „Ženy

Natasha Wright,

Unfocused

Ana Mendieta,

The Haunting

Traces

autorka: Pavlína Saudková; foto: archiv galerií

Page — 68

publicistika

si zaslouží stejná práva jako muži.“ A nárok to byl relevantní...

A zdá se, že je nyní třeba se zase velmi nahlas ozývat – už

vzhledem k šovinisticko-misogynní rétorice bývalého amerického

prezidenta Donalda Trumpa.

Vychází-li umění z nitra,

tak mezi mužskou a ženskou

tvorbou musí být rozdíl.

Feministické umění

„Feministické umění se nevyznačuje vlastní „feministickou

estetikou“, ale vychází z vědomí vlastního kritického poslání.

Jde tedy o soubor politicky zaměřených konceptuálních

strategií spíše než o formální postupy. Právě díky této konceptuálnosti

může být rozdíl mezi uměním feministickým

a nefeministickým někdy dost subtilní,“ píše se v definici

na webové stránce Artlist.cz. Pokud se vrátíme o padesát let

zpátky, je skutečně logické, že se v rámci druhé vlny feministického

hnutí začaly ledy hýbat i v oblasti umění. Do té doby

totiž byly ženy v umění zobrazovány hlavně jako objekty

autorů mužů. Jako ideální představy, sexualizované objekty

touhy, bez identity. Naopak ženy jako tvůrkyně nebyly až

na výjimky přijaty do ryze mužských uměleckých spolků

– a důvod byl paradoxní: Byla jím právě jejich pokřivená

reprezentace v uměleckých dílech. Feministické hnutí v umění

mělo konfrontovat podřadné postavení žen. Je možné ho

vnímat jednoduše jako umění, které je tvořené výhradně

ženami, nebo jako umění obsahující antimužské postoje.

„Myslím, že důležité je brát v potaz právě myšlenku toho,

že tvorba umění je ovlivněná genderem a není na tom zhola

nic špatného. Pokud umění vychází z niterných pohnutek,

tak mezi mužskou a ženskou tvorbou musí být rozdíl. Tyto

rozdílnosti nesmějí být opomíjeny a musí na ně reagovat také

kritika,“ píše Markéta Nevlídová z Medkultu a pokračuje:

„Z praktického hlediska bylo cílem umožnit ženám vystavovat

svoje díla, zřídit kurzy umění pro ženy, ustanovit řadu

uměleckých organizací. Za tímto účelem byla vytvořena řada

organizací například Women Artists in Revolution (WAR)

a AIR Gallery, které se zaměřovaly čistě na ženskou tvorbu.

Tyto skupiny potom vytvářely tlak na významné instituce

(např. MoMa či Whitney Museum of American Art), aby

zvyšovaly podíl děl ve sbírkách od umělkyň. Stejně tak se

zvyšoval počet ženských výstav.“ V roce 1971 publikovala

Linda Nochlin provokativní esej s názvem Proč nejsou žádné

významné umělkyně? Kriticky tu zkoumá, proč nám dělá

zásadní problém vyjmenovat alespoň tři tvůrkyně. Nochlin

se přiklání k činnosti feministek, ale říká, že je třeba připojit

k jejich snahám ještě historickou analýzu a podložit tím

argumenty proti zavedeným představám. Bohužel na otázku

se dá jednoduše odpovědět „Protože prostě žádné neexistují.“

Je snadné rychle něco odsoudit a neptat se dál. Linda

Nochlin upozorňuje, že první rozdíl přichází už s možností

vzdělání – základem výuky totiž bývala kresba podle živého

modelu, což bylo pro ženy tabu až do konce devatenáctého

století. Navíc žena, která chtěla prorazit na umělecké scéně,

se musela odpoutat od tradičních zavedených společenských

vzorců. Řada žen to v minulosti řešila tím, že přijala různé

mužské atributy.

V první polovině sedmdesátých let se ve Spojených státech

objevila tendence označovaná jako „vaginální ikonografie“,

vycházející z ženské fyziognomie se zvláštním přihlédnutím

k ženským pohlavním orgánům. Tento směr rozvíjely

především Miriam Shapiro a Judy Chicago v rámci svého

Feministického uměleckého programu. Nejvýraznější je dílo

Dinner Party vytvořené právě pod vedením Judy Chicago,

které se stalo oslavou a poctou osobnostem slavných žen,

symbolizovaných talíři s vaginálním tvaroslovím, prostřenými

kolem trojúhelníkové hodovní tabule. Podobným směrem

se později ubíraly také Carolee Schneemann, Hannah Wilke,

Lynda Benglis, Marina Abramović či Ana Mendieta.

Protipólem k „vaginální ikonografii“ byla tvorba umělkyň

inspirovaných teorií pohledu (gaze), psychoanalýzou a myš-

Hannah Wilke

a její projekt S.O.S.

Umělkyni se přezdívá

performerka

nedokonalých životů

bez tajemství.

publicistika

Page — 69

Marina Abramović už

čtyřicet let zkoumá

oblast performativního

umění a používá

vlastní tělo jako nositele

vlastních uměleckých

sdělení.

vlevo: Arrow; vpravo:

The Artist is Present

lenkovými postupy filozofické dekonstrukce. Mezi nejznámější

patří britská umělkyně Mary Kelly a teoretička filmu

a nezávislá režisérka Laura Mulvey. První z nich vytvořila

rozsáhlou kolekci objektů zachycující vývoj svého dítěte

od kojeneckého věku nazvanou Post Partum Document,

zatímco druhá formulovala v polovině sedmdesátých let

velmi vlivnou analýzu mužského pohledu. V tomto případě

nešlo o přímé zobrazení ženského těla, které bylo považováno

za nenávratně přivlastněné toužebným pohledům mužského

diváka, ale o snahu narušit tuto mužskou vizuální slast

prostřednictvím konceptuálních postupů.

Bojovnice za umělkyně

Lucy R. Lippard se narodila v roce 1937 v New Yorku, nyní

žije v Novém Mexiku. Je uznávaná spisovatelka, umělecká

kritička a kurátorka mnoha výstav, průkopnice feministického

umění, která dodávala kuráž dalších ženám. K feminismu

se dostala v souvislosti s politickým hnutím proti válce ve Vietnamu.

Pomáhala založit Art Workers Coalition, skupinu,

která se snažila provést změny v umění, včetně restrukturalizace

politiky v muzeu Moderního umění. Uvědomovala si, že

spousta žen začíná svou kariéru umělkyň mnohem později.

Je totiž mnohem jednodušší vytvořit výstavu již starších autorek,

jejichž díla ještě nikdy nebyla vystavena. U mužských

autorů už se těžko hledají neznámí autoři, protože se jim daří

prosadit se už na začátku kariéry. Byla v šoku, když zjistila,

kolik žen se nachází v umění na druhé koleji – myslela tím

ženy na pozici kurátorek, kritiček či historiček umění. „Předpokládá

se, že žena má své místo v kuchyni a má se starat

o domácnost, a ne o barvy na plátně,“ uvedla v roce 1976 Lucy

R. Lippard svou cestu k feminismu v knize Feminist Essays

on Women’s Art. Není však zvláštní, že totéž vlastně platí

i dnes? Čtyřicet let poté, co to napsala? A její slova potvrzuje

i taková česká maličkost, jako je věková hranice pětatřiceti

let v případě Cen Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce.

Pokud má však žena děti, tak je na určitou dobu mimo toto

produktivní období.

Takže kariéra, nebo rodina?

Přijetí feministického hnutí a děl poukazujících na ženská

práva bylo i v tak svobodné zemi, jakou jsou Spojené státy,

velmi pozvolné. Společnost často reagovala na feministickou

tvorbu pohoršeně, protože narušovala zavedené stereotypy

a autorky zobrazovaly explicitně mimo jiné ženská těla

a ženské pohlavní orgány. Umění bylo pro ženy i politickým

aktem, protože poukazovaly na společenské problémy jako

Page — 70

znásilnění, nerovnoprávnost žen či vykořisťování. Lippard

k tomu uváděla: „Existuje propastný rozdíl mezi mužským

použitím ženy pro sexuální vzrušení a ženské zpracování

pro odhalení této urážky a nevěřím, že by tato propast byla

překročena.“ V rozhovoru z roku 2007 se pak stále svěřuje se

svou potřebou pomáhat ženskému umění a zviditelňovat ho

v co nejširším okruhu. Zmiňuje také hranice, které její snahy

brzdily. Umělecké časopisy nepřijímaly medailonky o ženských

autorkách. V osmdesátých letech se jim nepodařilo

prosadit žádné výrazné ženské výstavy v Newyorském muzeu,

takže se nemohla připomenout problematika feminismu

ve větší míře. Tento odmítavý přístup ji vlastně i odradil

od kurátorské práce a začala se věnovat více politice. O to

větší radost měla před deseti lety z putovní výstavy Global

Feminism a Wack! Art and the Feminist Revolution. „Konečně

nastal správný čas,“ radovala se.

Ženské umění

Pokud se samy umělkyně vyjadřují o své tvorbě, velmi často

zdůrazňují důležitost intuice, která je vede, empatii nejen při

výběru témat, ale při vzniku díla jako takového. Jistě rozdíly

mezi ženskou a mužskou tvorbou existují, ale není kámen

úrazu právě v tomto rozdělování na jednu a druhou. Tvorba je

prostě tvorba. A pokud už na ono rozdělení přistoupíme, jak si

ženskou tvorbu vlastně definujeme? Jde o tvorbu žen, o tvorbu

pro ženy, o angažovanost reflektující postavení žen ve společnosti?

A jaké místo mají v ženské tvorbě muži? Můžeme vedle

sebe postavit romantizující tvorbu a explicitně feministická

díla. A proč by se mělo umění samo o sobě řídit nějakým

pohlavím, obzvlášť když nikdo nemluví o tvorbě mužů jako

o mužském umění! Některé české autorky včetně Veroniky

Bromové pak vzpomínají na začátek devadesátých let minulého

století jako na období radosti z tvoření, aniž zmiňují

jakékoli feministické konotace. Ony prý vůbec neřešily, jestli

jsou, nebo nejsou feministky. Řešili to jen ostatní... P

Je rozdíl mezi mužským

použitím ženy pro sexuální

vzrušení a ženské pro

odhalení této urážky.

publicistika

foto: Zuzana Schedová

Už to nejsou

jen obrázky

V minulých týdnech jsme se vydali na

novou platformu, do nového typu povídání

si o knihách. Spustili jsme totiž vlastní

podcast! Buďte u toho s námi!

Pokud čtete náš magazín pravidelně a sem tam

zakopnete zrovna o tuto rubriku, jistě už dobře

víte, že Luxor je na sítích. A je tam tuze rád.

Denně se na Facebooku i na Instagramu bavíme

o knižních novinkách, snažíme se čtenáře

inspirovat a být jim pomocnou rukou při výběru

vhodného čtení. Sdílet knížky nás zkrátka baví

a baví nás i vaše zpětná vazba. Děkujeme za ni!

Vedle tohoto primárně „obrázkového“

sdílení čtení jsme se teď pustili na novou platformu.

Začali jsme o knihách natáčet podcasty.

Najdete nás na všech populárních podcastových

platformách, třeba na Spotify, a to vždy

pod názvem Knihkupectví LUXOR. Podcastem

provází dvojice našich markeťaček – Lucie

a Ivana – a aktuálně si můžete pustit dva typy

pořadů.

V tom prvním, který má venku už několik

dílů, si můžete poslechnout pravidelnou inspiraci

na knižní novinky, o kterých Ivanka s Lucií

diskutují. Výběr titulů je do značné míry dán

jejich preferencemi a čtenářskou chutí, tak vyzkoušejte,

zda se s nimi takzvaně „matchnete“.

A pokud fandíte audioknihám, rovněž vás zveme

k poslechu, neboť o nich je řeč velmi často

a dostanete na ně tip snad v každé epizodě.

Ve druhém typu pořadu si Ivana zve hosty

a hostky – jsou jimi spisovatelé a spisovatelky.

Aktuálně si tak můžete poslechnout rozhovor

třeba s Emou Labudovou, Adamem Gebrianem

nebo Alenou Mornštajnovou – samozřejmě

o její horké novince Listopád.

Jak jste na tom s podcasty vy? A co ty knižní –

posloucháte? Dejte nám vědět na našich sítích

a děkujeme, že jste na nich s námi!

promotion

#knihkupectvi_luxor

foto: Lee Shulman/Taschen

Ona & on: Jdou

stejnou cestou?

Boj za rovná práva žen

a mužů zaznamenalo

mnoho spisovatelů. Nic

není jen černé nebo bílé.

téma v knihách Page — 73

1 Tři guineje, Vlastní pokoj V eseji Tři guineje (1938) se Virginia

Woolfová myšlenkově vyrovnává s hrozbou války a s otázkou, jak se

má v dané situaci zachovat žena. Vlastní pokoj je pak text přednášek

pronesených roku 1928 na dvou anglických dívčích vysokých

školách. Otázka vztahu žen a literatury se stala Woolfové příležitostí

k zamyšlení, ve kterém využívala žánry literární analýzy, společenské

kritiky, vyprávění a meditace a spojila vážnost s úsměvným

nadhledem. 2 Jak být ženou Nikdy v minulosti nebylo lepší být

ženou. Zbývá ale položit pár otázek... Proč se od žen očekává, že

budou chodit na brazilskou depilaci? Je pravda, že muži ženy ve

skrytu nenávidí? A proč se žen všichni ptají, kdy už budou mít dítě?

Caitlin Moranová zodpovídá tyto a další otázky v knize, která

je zčásti i jejím životopisem. 3 Pod skleněným zvonem

V jediném románu Sylvie Plath vstupuje dospívající vypravěčka

Esther do „velkého světa“, který jí ale zůstává cizí a přiměje ji až

k rozhodnutí odejít ze života, realizovaném v sérii nezdařilých

pokusů. Jedinečnost románu tkví v tom, jak vedle sebe staví

život a smrt, konformitu a sebedestruktivitu, „zdravý rozum“

a údajnou choromyslnost. 4 Feminine mystique Kniha

Betty Friedan je nabitá silnými myšlenkami a inspirativními

podněty. 5 Krvavá komnata Parafráze klasických pohádek

a pověstí – známá díla perem Angely Carterové v naprosto jiné

podobě, náladě, s jinou charakteristikou postav a jiného vyznění.

6 Pipi Dlouhá punčocha Knížka Astrid Lindgrenové plná báječných

nápadů, bohaté fantazie a jedinečného humoru potěšila už mnoho

dětí na celém světě. Příhody ze života svérázné devítileté dívenky

s nevšedním chováním, jménem i vzezřením mohou dát mnoho

poznání i dospělým.

Definice termínu feminismus není v dnešní době jednoznačná. Tento

termín je poměrně nový, zrodil se asi ve druhé polovině dvacátého století

ve Francii a Anglii. Dříve bylo používáno označení ženská hnutí. Šedesátá

léta devatenáctého století byla svědkem růstu ženského aktivismu

zaměřeného na zlepšování vzdělání a zaměstnání v oblasti právní a morální

reformy. V širším významu pojem feminismus znamená zájem o společenskou

roli žen ve vztahu k mužům ve společnostech minulých i současných,

vycházející z přesvědčení, že ženy trpí a trpěly mnoha nespravedlnostmi v

důsledku svého pohlaví.

Blížil se konec osmnáctého století. Mary Wollstonecraft sepsala jedno

z nejranějších feministických děl, knihu A Vindication of the Rights of

Woman: With Strictures on Political and Moral Subjects (Ospravedlnění

práv ženy: s přísnými pravidly týkajícími se politických a morálních témat).

Svými názory rozvířila stojaté vody konzervativního přístupu k pohlavím

a rovnoprávnosti. Ačkoli se změna neudála ze dne na den, během dalších

sta let jsme ušli velký kus cesty. Aktivistek bojujících za ženská práva přibývalo

nejen ve viktoriánské Anglii...

V roce 1867 hovořil John Stuart Mill, poslanec britského parlamentu

a liberální filozof, o tom, že volební právo je třeba rozšířit i na ženy. Že

prý stačí, aby se slovo muž v celém reformním zákoně nahradilo slovem

osoba. O dva roky později vyšlo Millovo dílo O podřízenosti žen, které

bylo aktuálním a nesmírně vlivným výkladem argumentů podporujících

ženská práva. Millovým sloganem byla osobní svoboda. Tvrdil, že bez ní

nemohou ženy plně rozvinout svoji povahu, svoji pravou přirozenost – a že

není nutné, aby společnost ženy nutila, aby se provdaly, vychovávaly děti

a staraly se o domácnost.

Autorkou první poloviny dvacátého století, kterou stojí za to si přečíst,

je určitě Virginia Woolfová. Začít můžete třeba knížkou Vlastní pokoj.

Čeho má žena zapotřebí, aby se mohla věnovat literatuře, čeho se nesmí

bát a jak bude vypadat velké ženské dílo budoucnosti? Vtipné, hluboké.

Kritika, vážnost a nadhled oproštěné od zášti a zlosti. Je to dílo feministické,

ale především je skvělé, velmi logické a precizní. Mimochodem: Woolfová

se svým manželem Leonardem vlastnili nakladatelství Hogarth Press.

A právě prostřednictvím tohoto nakladatelství byla Woolfová obeznámena

s díly světových autorů, jedním z nich byl také zakladatel psychoanalýzy

Sigmund Freud. Woolfová byla jeho teorií ovlivněna a to se také promítlo

do její tvorby. Podle Freuda se rodíme biologicky utvářeni jako ženy či

muži, ale bez odpovídající typizované ženské či mužské generové identity.

Manifesty doby

Francouzská existencionalistka Simone de Beauvoir ve své knize z roku

1940 Druhé pohlaví prohlašuje, že ženy by si měly samy zvolit, zda se chtějí

stát matkami, či nikoli. Také vyzývala ženy, aby četly díla Virginie Woolfové.

Podle jejího názoru by ženy měly být finančně i profesně nezávislé.

Francouzská feministka Hélène Cixous prohlašuje, že ženy píší odlišně než

muži vzhledem k biologickým rozdílům. Věřila, že s rozvojem ženského

psaní, mohou ženy změnit svou nevýhodnou pozici a způsob, kterým

o nich svět smýšlí (proti tomuto názoru se postavila francouzská spisovatelka

a lingvistka Julia Kristeva, která tvrdila, že matky jsou ztotožňovány

se svými syny a dcery se svými otci, tudíž muži mohou psát ženským způsobem

a ženy mužským způsobem). Feministky věřily, že zlepšení postavení

žen přispěje k progresivní společenské změně.

Pokud vás zajímá období let padesátých minulého století, sáhněte po

klasice od Sylvia Plath. Její knížka Pod skleněným zvonem je přesně z téhle

doby, ze které celá radikálně feministická šedesátá léta vycházejí. Mladá

Ester se plácá ve svém životě a viděno prizmatem současnosti, má pozici

takové influencerky padesátých let. Dostává oblečení a kosmetiku, chodí

na party a obědy. Ale stejně zjišťuje, že vlastně neví, co chce v životě dělat

a že vlastně nic neumí. Upadá do klinické deprese. Což se děje mnoha mladým

ženám i dnes, proto má knížka pořád co nabídnout. Kromě pohledu

na život s duševní nemocí předkládá i další témata k zamyšlení – otázky

feminismu, předsudků, zařazení a škatulkování společnosti, sexuality.

V roce 1963 vychází další klíčové dílo, Feminine mystique Betty Friedan.

Stalo se opravdovou literární klasikou světového feministického hnutí.

Autorka se z velmi širokého pohledu zabývá postavením ženy ve společnosti,

její úlohou, degradací rodiny a rodinných vztahů, problémem profesní

Page — 74

téma v knihách

seberealizace, sexuální seberealizace a krizí ženské identity vůbec. Dnes

působí lehce zastarale, i když mnohé věci jsou nadčasové. Co jí kritika

vyčítá? Že vidí jen určitý okruh žen, a ne ty, které nejsou bílé, bohaté,

hetero, vysokoškolsky vzdělané, z vyšší střední třídy a uhnízděné v domě na

předměstí.

Pokud vás tahle americká doba baví, určitě se s chutí začtete i do

Králíku, utíkej! Johna Updikea, kde se řeší otázky machismu a mužského

a ženského postavení.

Naše generace

Novodobý feminismus s počátky v devadesátých letech minulého století

se roztříštil do mnoha směrů a proudů. Známá britská novinářka a spisovatelka

Caitlin Moranová se v bestselleru Jak být ženou pokusila celkem

dost vtipně definovat moderní feministku i feministu. Otevřela tam bez

velkých cavyků a chození kolem horké kaše spoustu témat, které dnešní

době ženy často řeší. Nejsou tu naplňována žádná feministická klišé –

odpor k mužům, hezkému oblečení či sexu. Naopak. Caitlin podporuje

ženy a je v zásadě smířlivá – ať mají cokoli a jakkoli, hlavně ať jsou v tom

samy sebou. Podobně by se na náš svět asi dívala vtipná a svobodná

švédská zrzka Pipi Dlouhá punčocha, kdyby jí bylo dáno dožít se třicítky

ve dvacátém prvním století. Pekla, jen když měla náladu, těsto válela na

podlaze, sílu měla jako deset kluků – a v kontrastu s půvabnou nažehlenou

a spořádanou konzervativně vychovanou sousedovic holčičkou

Anikou byla pořádné éro. Navíc disponující magickými schopnostmi, silou,

ženskou rafinovaností a nekonečně širokým krásným srdcem. Pokud

máte doma holčičku a tíhnete k feminismu, tak Pipi Dlouhou punčochu

začněte číst třeba už dnes. V pubertě můžete nabídnout Krvavou komnatu

Angely Carter. Klasické pohádky a pověsti známé po celém západním

světě (Třináctá komnata, Červená karkulka, Kocour v botách, Sněhurka,

Kráska a zvíře, Dracula, Král duchů) dostávají ve zcela originálních

parafrázích Carterové jinou podobu, jinou náladu, jinou charakteristiku

postav, jiné vyznění. Zvláštní kniha. Pohádky s příchutí hrůzy. Imaginace

autorky je chvílemi až perverzní. Při čtení se budete chtít stát tygrem,

podlehnout vlkodlaku... Každá hrdinka má v sobě kus zvířete nebo je

bojovnou amazonkou. Kniha je feministická a přitom rozhodně radostná

a vtipná, pornografická a důmyslná.

autorka: Světlana Hanušová; foto: archiv

Pohled z druhé strany

Říká se, že zásadními antifeministickými knihami jsou bible a korán, ale to

by bylo na delší rozbor. Budeme lehčí. Pokud se potřebujete odreagovat na

opačném břehu, existuje mnoho knih, které by se daly zařadit do kategorie

méně či více antifeministických. Je libo trochu peprného macho stylu?

Děvkaři typu Henryho Millera (Obratník Raka, Tiché dny v Clichy), Charlese

Bukowského (Ženy) nebo Jacka Keroaucka (Na cestě) v tomto ohledu

nikdy nezklamou. Pravda, nejsou nijak romantické, ale zase v nich mezi

kvanty souloží, sexuálních pracovnic a ženských genitálií (v knize označeny

vždy přímo) zjistíte, že dobro se dá najít i uprostřed pekla. Co tihle chlápci

popisují, místy papír sotva unese, půjdete s nimi často až na dřeň a do

hlubin a na dno všemožných vagin i lahví chlastu. Ale i to je život.

Je libo trochu antifeministické filozofie? Přečtěte si Who Stole Feminism?

Christiny Hoff Sommers. Nebo konzervativní křesťanský Power of

the Positive Woman od Phyllis Schlafly. Ani jedna nevyšla česky a budou

rezonovat především konzervativně a tradičně naladěným lidem.

Muž na vodítku Esther Volar je z jiného těsta – spíš než suchopárná

agitka a filozofie to je sranda. Hlavní postavou je bezduchá a hloupá

hromada masa jménem žena. Tupý tvor vykořisťující inteligentní a citlivé

muže svou vaginou. Na sedmdesátá léta minulého století je to zajímavý

literární počin. Feministky šly z téhle knihy – jak se říká – do vrtule,

ale rádoby radikální náhled na obě pohlaví může skutečně urazit jen

potrefené husy. Pakliže text občas působí jako nadsázka, pak o nic víc

než hardcore feministická dogmata o chudinkách ženách utiskovaných

strašnými machy. V dnešní době vlastně dost osvěžující čtení. Není divu,

že autorce po vydání některé bojovnice za ženská práva vyhrožovaly smrtí.

Podle nás je v knize nutné číst mezi řádky – a pak na ni lze nahlížet

jako na report do vesmírů obou pohlaví. Zkuste. Ale nasaďte všechen svůj

nadhled a zatněte zuby.

1 Obratník Raka Slavný avantgardní román Henryho Millera

vzbudil po svém prvním vydání v polovině třicátých let minulého

století rozruch sexuální otevřeností a radikálností, s níž vytáhl

do boje s morálními, společenskými i uměleckými konvencemi.

Stále zůstává jedním z klíčových textů své doby, jenž si navzdory

své programové obscénnosti a vypjatosti neklade menší cíl než

„vypsat celou pravdu o životě“. 2 Muž na vodítku Esther Vilar

napadá v knize navyklá společenská schémata o vztazích mužů

a žen, vzájemně je konfrontuje. Je to provokace, ale chytrá, vtipná

a vůbec ne povrchní.. 3 Ženy Třetí román Charlese Bukowského

vydaný v roce 1978. Prostřednictvím své literární postavy Chinaskiho

popisuje v románu touhu stárnoucího spisovatele po blízkosti

a intimitě, která mu vždy scházela. 4 Power of the Positive

Woman Phyllis Schafly a jejích pár stránek plamenné obhajoby rodiny

a ženy starající se o domácí krb. 5 Who stole Feminism? Jak

ženy zradily ženy? Odpoví vám kniha z roku 1994 o americkém

feminismu Christiny Hoff Sommers, spisovatelky, která byla v té

době profesorkou filozofie na Clarkové univerzitě. Sommers tvrdí, že

existuje rozkol mezi feminismem rovnosti a tím, co nazývá „genderový

feminismus“. 6 Králíku, utíkej! První díl Updikeova románového

cyklu, sledujícího na osudech oblíbeného hrdiny poválečné proměny

života amerických středních vrstev, lze číst jako příběh o útěku

před odpovědností, zároveň však i vnímat jako působivý obraz

moderního člověka nuceného neustále bojovat s vědomím smrtelnosti

a omezenosti vlastních možností.

téma v knihách

Page — 75

Jak se rodí

Ještě jsme ani

nedobojovali zápas

o stejně vysoké platy

pro ženy na stejných

pozicích jako muži, a už

máme řešit třetí pohlaví.

Klademe si genderové

otázky moc rychle, nebo

na ně odpovídáme moc

pomalu?

autorka Laura Crowe

Feminismus – a je až k nevíře, jak zastarale tohle slovo začíná

znít, spíš jako kapitola z učebnice moderní historie než

jako téma současných společenských aktivistek – je jednou

z největších revolucí dvacátého století. Sametovou revolucí

na celosvětové úrovni, s minimem gilotin, traumat, veřejných

poprav a obětí na životech – snad proto, že je to hnutí,

které vedly ženy a v čele jehož bitev nerozhodoval o strategii

generál testosteron. A snad proto, že je to hnutí, které vedly

ženy, je na jeho vývoji patrné, že se jedná o evoluci spíš než

o revoluci, o postupný vývoj spíš než o převrat explozí.

Během minulého století pomohlo feministické hnutí

ženám nejen volit, studovat, pracovat, oblékat se, jak si přejí,

ale otevřelo dveře i dalším menšinám, které v předešlém

uspořádání nemohly dýchat. Dokonce je to právě hnutí

za rovnoprávnost žen, které umožnilo vstoupit otázkám

po smyslu genderu vůbec. Někteří se začínají bát, že ženy

vyhrály zápas vítězstvím, které zruší i je samotné. Došlo to

tak daleko, že i některé kdysi radikální feministky, nyní když

se řeší, zda uznat třetí, nebo x-té pohlaví, nebo zda kolonku

pohlaví nevyškrtnout úplně, se najednou ocitají na lavici

konzervativních zpátečníků a volají: „Stop! Až sem jsme

zajít nechtěly!“ (Vzpomeňte na internetovou smršť, která se

strhla kolem J. K. Rowlingové, když se ozvala s tím, že máme

slova muž a žena a další nepotřebujeme.) „Vidíte! Otevřeli jste

Pandořinu skříňku!“ volají ti, na které jsou genderové proměny

společnosti příliš rychlé nebo moc radikální. „Rychle,

rychle, dveře ke svobodě jsou pootevřené, procpěte se nebo

proklouzněte jimi do veřejného prostoru, kdo můžete, než je

Jasné a odvážné piktogramy

designérky

Yang Liu se vracejí

k rolím, vztahům

a odvěkým klišé

mužského a ženského

světa. Knihu

Man meets Woman

vydalo nakladatelství

Taschen.


Page — 76

publicistika

třetí pohlaví

zase přibouchnou!“ popohánějí progresivní jedinci, kteří tuší,

že prvním krokem je dostat se z kategorie nelegální nebo

tabu do kategorie vysmívané, leč trpěné, odkud už je to zase

blíž k všeobecnému přijetí, protože většina bude považovat

za přirozené prostě to, na co je zvyklá.

Je možné, že kyvadlo otázky genderu a pohlaví, které se

doteď spokojeně kinklalo zleva doprava mezi mužským a ženským

pólem, se rozhýbalo natolik, že nyní létá do všech stran.

Z výběru mezi černým nebo bílým pólem jsou tu najednou

všechny barvy (což mimo jiné znamená taky to, že končí

výjimečné postavení, kterému se černá a bílá, heterosexuální

ženy a muži, mezi barvami těšily, a ani o tom nevěděly –

a výjimečného postavení se dobrovolně vzdávají jen výjimeční

jedinci). Kyvadlo se najednou rozkývalo všemi směry. „Sláva,

jaký to krásný tanec!“ volají jedni. Druzí se křižují a kroutí

hlavou s přesvědčením, že ti blázni nevidí, že to není tanec,

ale epileptický záchvat.

Gender je to, kdo jsi, když

jdeš do postele, a sexuální

orientace je to, s kým jdeš do

postele. — Sawyer DeVuyst

publicistika

Jak se rodí kvóty

Pulzace je známkou organického vývoje. Snad nebude znít

příliš alibisticky, když podotkneme, že je asi přirozené, že

zatímco někdo tomu procesu proměny fandí a tleská, protože

klestí cestu budoucnosti, kterou by zkostnatělá minulost

jinak vůbec nevpustila, druhý se mu brání a vzpírá se ve snaze

chránit to, co bylo, neboť jinak by se na nás budoucnost

mohla valit jen jako nějaká věčná potopa, která umí jen ničit.

Přítomnost si většinou přírodními, organickými procesy

proklestí cestu někde mezi.

Jednou za čas někoho napadne, že by ty procesy uměl líp

než příroda. Že by to zařídil chytřeji, výhodněji, elegantněji.

Že všechny ty konflikty, ze kterých přítomnost povstává,

to napětí mezi minulým a budoucím jsou blbost a že zná

geniální řešení bez hádek a napětí. Tak vzniká sociální

inženýrství, velkokapacitní zemědělství nebo třeba genderové

kvóty, kolik kde musí studovat či pracovat žen a kolik mužů

a kolik možná dalších menšin bez ohledu na jejich motivace,

kvalifikace a výsledky.

Kritická mez

Žádnou událost nelze vytrhávat z jejího dobového kontextu

a genderové kvóty se jako řešení nespravedlivé situace

začaly objevovat v době, kdy se zdálo, že nic než zákon

muže nedonutí, aby se své nadvlády nad všemi vedoucími

pozicemi vzdali dobrovolně. K překvapení všech na kvótování

reagovaly vlažně i samy ženy, jako by tento nástroj nevyužily

dostatečně mohutně, dostatečně hlasitě. Místo pevně daných

Page — 77

zákonů, které zdánlivě mohly nástup žen do vedoucích

pozic urychlit, se tak v mnoha místech situace

vyvíjí po maličkých krůčcích. Jako by se spíš než

na zákony čekalo, až se počet úspěšných místních

starostek, podnikatelek a instagramových influencerů,

kteří bez mrknutí používají nebinární zájmena,

pomalu přehoupne přes kritickou mez, za kterou už

o nespravedlnostech vůči ženám a dalších nepřijímaných

menšinách nemusíme ani přemýšlet, protože

mezitím splynuly s většinovou společností.

Pravdou zůstává, že většina lidí nemá vyhraněný

názor skoro na nic a kvóty nebo nová zájmena je

nevzrušují proto, že by pracně domysleli jejich dlouhodobý

dopad na proměnu společnosti, ale proto, že

je vůbec nutí přemýšlet. Má diskuse o kvótách historický

smysl? Jistě. Dokážou kvóty změnit chování

společnosti víc než třeba přístup několika vlivných

trendsetterů? Příklady táhnou víc než nařízení už

jen proto, že lidé nevnímají, že je ovlivňuje postoj

druhých, ale mají pocit, že na to přišli sami a že se

chovají podle své svobodné vůle.

Architektonická vsuvka

Vymáhání genderových kvót zákonem trochu připomíná

výstavbu Brasilie, hlavního města Brazílie.

Uměle vybudované město Brasilia nevznikalo tak,

že by se tam lidé začali přirozeně srocovat z nějakého

pro ně důležitého důvodu, jako je voda, krásný

výhled, dobrá půda nebo geografická ochrana před

nepřáteli nebo před větrem v podobě hory, ale proto,

že se v roce 1954 vláda rozhodla, že prostě vybuduje

nové hlavní město na zelené louce.

Modernismus byl estetický přístup maskovaný za

vědeckost, jehož přívrženci věřili, že konečně nastal

čas ovládnutí přírody lidmi a že objevují nejefektivnější

řešení každého problému. Ve skutečnosti

objevili racionalitu kolmého úhlu a úhledných čtvercových

mřížek – od sazenic na poli po architekturu

celých měst. Jeden z průvodních jevů modernismu

je, že na papíře zní vždycky úžasně jako neuvěřitelné

zlepšení pro všechny, jednoduché řešení, které má

odpověď na ty nejpalčivější otázky – a v praxi zásadním

způsobem nefunguje. Paradoxem modernismu

je, že jej skoro vždy provázejí dobré úmysly, u nichž

se brzy prokáže, že nechtěně dláždí dálnici do pekla

z cestičky, která předtím nebyla ani vidět.

Když architekti Lúcio Costa, Oscar Niemeyer

a Joaquim Cardozo dostali nabídku postavit nové město,

byli u vytržení – takové zadání existuje jednou za milénium.

Inspiraci našli u Le Corbusiera, který se měl předtím podílet

na přestavbě Moskvy i Paříže, ale jeho návrhy – všechny

vystěhovat, celé město srovnat se zemí a začít úplně od začátku

– byly moc i na Stalina a z totální přestavby obou měst

sešlo. A teď najednou zadání z nebes: město bez minulosti,

bez závazků k existující zástavbě, bez omezení již existujících

starších a méně výkonných technologií, bez přírodních

překážek jako hora nebo řeka, bez nutnosti kompromisu s již

existující infrastrukturou!

Le Corbusier obhajoval použití stejného stavebního plánu

na jakékoli lokální podmínky a také na jakékoli obyvatele

– jeho město mohlo být stejné všude na světě, protože lidé

všude na světě potřebují ty stejné věci, i když to možná sami

nevědí. Jeho estetická koncepce byly často pravoúhlá betonová

tělesa na pravoúhlých křižovatkách, proti kterým je pražské

Jižní Město rozverným různorodým chaotickým útvarem.

Takové město bylo dokonale vymyšlené a navíc opravdu

Page — 78

1

2

3

4

postavené s upřímně míněným ohledem na člověka

a jeho potřeby podle přesných výpočtů, kolik člověk

potřebuje denně světla, kolik vody, kolik konverzace...

Ulice byly stavěny přesně tak široké, aby lidé

měli v bytech vhodnou denní dávku světla, rezidenční

zóny byly zcela oddělené od pracovní a nákupní

zóny, aby lidi doma nic nevyrušovalo a také aby lidé

nemuseli trávit čas na ulici, kde by je mohlo porazit

auto, vše bylo z betonu, egalitářské a bez dekorací,

které by mohly naznačovat, že někde bydlí někdo

bohatší nebo vkusnější, nic, co by zvýrazňovalo

lokální charakter, protože to vede k nacionalismu

a nacionalismus vede k válkám. Brasilia, postavená

s velkolepými a dobromyslnými plány podle nejnovějších

vědeckých poznatků, měla jen jeden jediný

problém: lidé tam z počátku nebydleli rádi. Ti, kteří

tam bydlet museli, si stěžovali, že se tam cítí osamělí.

Slovo „brasilián“ se dodnes používá k popsání

života bez drobných potěšení, rozptýlení, konverzací,

flirtování a jiných šťavnatých rituálů běžných

v dalších brazilských městech. Dodnes patří Brasilia

mezi nejspořádanější města v zemi, v jinak živelné

Brazílii je to snad jediné místo, kde leckdy nepotkáte

na ulici ani živáčka. Chybí jí nároží s bavícími se

lidmi, zákoutí s líbajícími se milenci, pouliční život.

Jistě, pouliční zločinnost je zde také nižší...

Genderové poučení od Le Corbusiera

Impakt těch, kdo prosazují dobře myšlené kvóty,

trestají nepoužívání politicky korektních zájmen

5 a nekritickým způsobem společensky ničí odpůrce

změn se možná podobá impaktu Le Corbusierových

měst: skvělá a dobře míněná myšlenka, ve které se

nikomu nedaří útulně zabydlet. Další ideální řešení,

které nefunguje! K budoucnosti opět nenakráčíme

po dokonale pravoúhlé mřížce, ale zase se k ní

budeme muset organicky prolíbat i prohádat, na

6 chaotických nárožích, v potemnělých zákoutích,

pouličním životem. Že nějakou dobu budou muset

vedle sebe žít ti, kteří se po zjištění, že je žena

těhotná, dychtivě ptají, jestli to bude chlapeček,

nebo holčička (jako by tato odpověď rozhodovala

úplně o všem), spolu s těmi, kteří věří, že „těhotná

žena“ je gramaticky špatné slovní spojení, protože

těhotné/-í/-á mohou být i ti lidé, kteří se jako žena

neidentifikují, i když mohou porodit dítě. Současnost

je podobně komplikovaná a nepřehledná jako

předešlá věta, která se ji snaží postihnout. Někde mezi těmito

póly těch, kteří se nesnesou a odmítají spolu mluvit, budou

lidé, kteří budou ochotni se navzájem ovlivňovat, naslouchat,

ustoupit trochu tam a přitlačit trochu jinde. Možná se pohádají

o něco, co pro každého z nich bude důležité, v něčem se

nechají překvapit, něco nechají plavat, ať si to vyhádají druzí,

protože je zrovna tohle podtéma tolik nepálí. Skrze tyto lidi

probublá budoucnost, kterou nikdo neplánoval.

publicistika

Přečtěte si...

1

Bernhard Schlink:

Barvy loučení

Nový Schlinkův

povídkový soubor je

mistrovským dílem:

klade zásadní otázky.

Tématem jsou závažné

události nebo momenty

ve vztazích, které mají

původ v minulosti, ale

vyjdou na povrch až po

letech.

2

Honza Vojtko: Vztahy

a mýty

Nejčastější současné

mýty o partnerských

vztazích v éře bujícího

singlovství. Kniha se primárně

genderem vůbec

nezabývá, a přesto se

dotýká toho, co je důležité

pro všechny: jak

nám může být s druhým

člověkem dobře?

3

Iva Pekárková: Dům

zrcadel

Nový román oblíbené

autorky. Markéta léta

letoucí toužila po lásce,

ale teprve teď, když už

je jí hodně přes padesát,

konečně našla muže

svých snů. Život je krásný.

Jen se nesmí dívat

do zrcadla.

4

Judith Butlerová:

Závažná těla

Filozofka reaguje na

námitky a pozdvižení,

které vyvolala její

předešlá kniha Potíže

s rodem.

5

Maia Kobabe: Gender

/ Queer

Zbrusu nová kniha ve

formě komiksu, která

se nevyhýbá žádným

otázkám ohledně hledání

identity a bolesti

procesu, na jehož konci

je zjištění, že je člověk

nebinární asexuální

osobou.

6

Benjamin Kuras:

K. O. Sexu

Jeden z pohledů na

vývoj sexuálních vztahů

v postmoderním světě si

vytyčil témata od emancipace

až po psychický

masakr mužů.

K budoucnosti nenakráčíme

po pravoúhlé mřížce, ale zase

se k ní budeme muset prolíbat

i prohádat,

Noví hrdinové


Žena, muž, elf, nebo multiosobnostní

pohlaví nerozlišující vesmířan?

Kdo budou idoly a hrdinové nových

generací, když se archetypy

společnosti otřásají v základech?

Chcete-li nahlédnout alespoň přibližně do

budoucnosti, nemáte prý sledovat, co je in, ale

to, co sice ještě není přijímané, ale už fascinuje.

Něco, co vyvolává vášně, i ty negativní. Beyoncé

letos v březnu publikovala při příležitosti MDŽ

portréty dvanácti bořiček pravidel. Až na Jane

Fonda nebyla ani jedna žena bílá. Beyoncé velmi

dobře chápe, jakou roli jako jedna z prvních

úspěšných Afroameričanek s obrovským vlivem

sehrála pro mladé dívky i chlapce černé pleti. Jak

důležité pro jejich povědomí, pro jejich naděje

a pocit, že snít se vyplatí, bylo vidět jiné než jen

bílé úspěšné tváře. Jak zásadní dopad na vývoj

celé společnosti mají obrazy, které se objevují ve

veřejném prostoru. Svým březnovým postem doplnila

„nedostatkové zboží“: konkrétní ženy jiné

než bílé pleti, jejichž práce má dopad na všechny.

Političky, vědkyně, spisovatelky, podnikatelky,

stand-up komičky i Meghan Markle.

Jedním z hlasitých argumentů zastánců

mužsko-ženské duality, kteří nechtějí uznat

další gendery, je, že se bojí, že mladí přijdou

o jasné a čitelné vzory, idoly, hrdiny a hrdinky,

ke kterým vzhlížet. Jak už to tak v soudobé

virtuálně zglobalizované společnosti bývá, mladí

při výběru svých idolů nečekají, co jim předešlé

generace posvětí. Zatímco akademici, politici

či média se mohou strachovat, že mladým mizí

jasný směr, kam kráčet, mladí si již dávno tvoří

a vyvolávají své idoly sami, podle svých přání,

inklinací a tužeb. Tyto obrazy jsou pro starší

ročníky možná nečitelné – protože prostě čtou

jiným jazykem! Ve zmatečné a chaotické době,

kdy se proměňují základní hodnoty společnosti,

hledají mladí ideály, které v sobě zmatek a chaos

přeměňují tvůrčím způsobem. Vidí krásu tam,

kde starší nacházejí jenom nepořádek, slyší

harmonie tam, kde starší slyší jenom rachot.

Jejich hrdinky a hrdinové musí být drzí, trochu

„chucpe“, aby přežili vetovací tendence cancel

culture a zároveň zkostnatělé reakce starších

generací (ikonickou fotografií tohoto postoje je

nesmlouvavý úšklebek Grety Thunberg v pozadí

za Donaldem Trumpem). Nemusíte s nimi souhlasit

– ale také nemůžete očekávat, že se vašeho

nesouhlasu automaticky leknou a uhnou vám.

Fotografie Elišky Sky Kyselkové

Chcete vidět, jak může být genderová svoboda

krásná, jaké vnitřní obrazy může vyvolávat a jak

citlivé a odvážné předvídá trendy, podívejte se na

tvorbu rodačky z Česka, působící hlavně v Londýně.

Na svých fotografiích a v krátkých filmech

míchá velmi vzácný koktejl kreativity, hluboce

estetického cítění, posledních technologií

a profesionality (pracovala pro mnoho světových

magazínů, značek a návrhářů – Vogue, Puma,

Rose Danford-Philips). www.eliskasky.com.

Básnířka Amanda Gorman

Amanda je senzace inaugurace Joea Bidena. Nejen

proto, že báseň, kterou pro inauguraci sama napsala

a přednesla, byla dobrá. Fakt, že se na takové

akci vůbec objevila jako jeden ze vzácných hostů,

dokazuje, jak moc se společnost za posledních

padesát let posunula. Ještě před pár dekádami by

bylo těžké si představit, že by se na prezidentské

inauguraci objevila u mikrofonu žena. Zcela

nemožné by bylo představit si, že by to byla

Afroameričanka. Dvaadvacetiletá! Ze všech uměleckých

odvětví básnířka! Že by přečetla vlastní

tvorbu. A že by tím oslnila svět. Na Twitteru ji

najdete jako @TheAmandaGorman. P

publicistika

Page — 79

Jsme

si rovni

Rovnost mužů a žen patří k základním

hodnotám. Platit by měla v každém

okamžiku našeho života. Ani po více

než stu letech, kdy se ženy začaly „bít“

za rovnoprávnost, však není vyhráno.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého

století bojovaly ženy za právo volit

a vlastnit majetek. O šedesát let později

zahrnovalo téma rovnoprávnosti

především sexualitu, rodinu, pracovní

uplatnění a všeobecnou rovnost. Ani

po dalších šedesáti letech však neměříme

oběma pohlavím stejným metrem.

Světové ekonomické fórum

zveřejnilo index rovnosti žen a mužů

ve 144 zemích světa. Česká republika

v něm klesla před třemi lety až na 88.

místo. Z hlediska měřitelných dat tedy

patříme v genderové rovnosti do druhé

půlky pelotonu. Od roku 2006 se naše

země propadla o 35 příček, před námi

jsou i země jako Bangladéš či Uganda.

O moc lépe si nestojíme ani v rámci

Evropské unie. Zatímco ostatní evropské

země rovnost podporují, Česko již

několik let přešlapuje na místě. Ukazuje

to na konci loňského roku zveřejněný

evropský Index genderové rovnosti,

který hodnotí šest oblastí života: práci,

peníze, zdraví, vzdělávání, podíl na

moci a trávení času. Během desetiletí

se zde Česko propadlo o devět příček

na 23. pozici (z 28 členských států). Za

námi zůstávají jen Polsko, Slovensko,

Rumunsko, Maďarsko a Řecko.

Naopak velice dobře jsme na tom,

co se týče vzdělání. Z hlediska přístupu

k němu patříme mezi nejotevřenější

země a v posledních letech u nás ženy

předběhly muže v počtu vysokoškolských

diplomů. Podíl absolventek

vysokých škol je nyní okolo 60 procent.

Nejvíce naopak dlouhodobě pokulháváme

v ekonomické rovnosti a také

v nízkém zastoupení žen v rozhodovacích

pozicích. Ať už v byznysu, či

politických stranách.

Samostatnou kapitolou je takzvaný

gender pay gap, tedy rozdíl v odměňování

žen a mužů. Muži jsou v České

republice za stejnou práci placeni

v průměru o 22 procent lépe. Smutné

je, že se tento rozdíl za posledních

dvacet let takřka nezměnil. Mnohem

větší je pak u párů s dětmi, kdy ženy

vydělávají o téměř 40 procent méně

než jejich polovičky, a u osob ve věkové

skupině 25 až 49 let, kdy ženy dostávají

méně o zhruba 30 procent. Paradoxem

je platový rozdíl, který se zvyšuje

s úrovní vzdělání. Zatímco ženy

s nižším vzděláním vydělávají zhruba

o osmnáct procent méně než muži,

u těch s vysokoškolským vzděláním se

rozdíl zvyšuje takřka na třicet procent.

Samostatnou kapitolou je rozdílná

výše penze, která s platovým ohodnocením

úzce souvisí.

Sheryl Sandberg: Opřete

se do toho

Sheryl Sandberg je první

ženou na pozici provozní

ředitelky Facebook

a jednou ze stovky nejvlivnějších

lidí na světě

podle žebříčku časopisu

Time. V knize zkoumá,

proč se ženy navzdory

svým akademickým

úspěchům nedostávají

do vedení klíčových

institucí?

Page — 80

publicistika

autorka: Eva Kadavá; foto: archiv

Mary Beardová: Ženy

a moc

Ve dvou přednáškách,

jejichž upravenou verzi

tato kniha přináší, autorka

s precizností a vtipem

analyzuje, jakým

překážkám musely ženy,

jež usilovaly o jakoukoli

veřejnou roli, čelit

– dokumentuje to na

příkladech od Odysseovy

manželky Penelopy

až po kandidátku na

prezidentku USA Hillary

Clintonovou.

Marta Breenová:

Neohrožené ženy

V komiksové knize vykládá

norská novinářka

spolu s ilustrátorkou Jenny

Jordahlovou dějiny

ženského hnutí.

Inspiraci pro nápravu si můžeme

brát na sever a západ od nás. Nejlépe si

v indexu dlouhodobě vedou skandinávské

a západoevropské země. Na čele

je Švédsko, následují Dánsko, Francie,

Finsko a Nizozemsko.

Uvařit, vyprat, udělat úkoly

Příčinou nerovnosti mužů a žen

v Česku jsou mimo jiné i dlouholeté

stereotypy v myšlení. Muži jsou

obvykle zaškatulkovaní do role silného

živitele, žena do role hospodyně, jež

se stará o děti a domácnost. Podle

údajů Indexu se mimo placenou práci

každý den současně věnuje péči o děti,

vnoučata nebo staré či postižené osoby

třetina žen a necelých dvacet procent

mužů. Ještě více se nůžky rozevírají

v otázce vaření a úklidu. Zatímco

denně tráví touto činností 67 procent

žen, mužů jen pouhá šestina. Pokud má

pár děti, rozdíl je ještě větší.

Neblahý dopad na rovnost mezi

muži a ženami má současná pandemie.

Kvůli zavřeným školám je na ženách již

dlouhé měsíce naložena většina péče

o rodinu a domácnost. Řada z nich se

nejen vrátila do role hospodyně, ale

nově si vysloužila i post učitelky. Zvládat

k tomu své pracovní povinnosti je

pak pro některé na pokraji možností.

Evropská komise před časem zveřejnila

plán, podle něhož by unijní země

v příštích letech měly omezit nejen

nerovnost žen na pracovním trhu a ve

výši platů, ale i další typy diskriminace

na základě pohlaví. Že koronavirová

krize měla tvrdší dopad na ekonomické

postavení žen i na jejich psychické

zdraví, dokazují také statistiky. Loni

přibylo 32 800 nezaměstnaných žen

a 19 600 nezaměstnaných mužů.

Násilí na ženách

Během karantény také stoupl radikálně

počet případů domácího násilí. Pomáhající

organizace loni vykázaly až o 40

procent více obětí. Právě bezpečí proto

patří mezi jednu z priorit v nadcházejících

letech, a to nejen v rámci domácího

prostředí. „V Česku se ve veřejném

prostoru ženám a mužům nežije stejně.

Svědčí o tom i data, která ukazují,

že až 60 procent žen se po setmění

vyhýbá určitým místům ze strachu

o své bezpečí (u mužů je to 20 procent).

„V praxi se často potkávám s dívkami

a ženami, které čelily sexuálnímu násilí

či kybernásilí. Za důležité považuji

bavit se o sexuálním násilí na školách.

Již několik let proto pořádáme preventivní

workshopy a jsem ráda, že nově

na nich spolupracujeme i s Odborem

rovnosti žen a mužů Úřadu vlády,“ řekla

Johanna Nejedlová, ředitelka spolku

Konsent. Mezi další cíle patří posílení

prevence násilí páchaného na ženách,

zvýšení podpory obětem. Jedním z plánovaných

opatření bude i zmapování

trestů udělených pachatelům genderově

podmíněného násilí a důslednější

školení soudců a soudkyň za účelem

sjednocení rozhodovací praxe.

Na české politické scéně jsou ženy

zastoupeny přibližně ve dvaceti procentech.

Podle Miluše Horské, místopředsedkyně

Senátu, se musíme zbavit

přesvědčení, že politika je pánským

klubem: „Nejvyspělejší země jsou ty,

které mají vyrovnané zastoupení žen

a mužů v politice – mají nejstabilnější

demokratický systém a nejvyšší kvalitu

života. Jsem veřejnou zastánkyní kvót,

alespoň na dočasnou dobu, jako tomu

bylo například ve Skandinávii.“

Plány do roku 2030

Jak už jsme uvedli, v rovnosti žen

a mužů Česko dlouhodobě zaostává za

průměrem Evropské unie. Genderové

nerovnosti přitom mají negativní dopad

na kvalitu života obou pohlaví. Na

nadcházejících devět let proto připravil

Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu

vlády takzvanou Strategii rovnosti žen

a mužů. Jedná se o opatření v oblastech

práce a péče, rozhodování, bezpečí,

zdraví, poznání, společnost, vnější

vztahy a instituce. „Strategie přináší

opatření, která pomohou narovnávat

postavení mužů a žen v souvislosti

s rodičovstvím, zajistí větší dostupnost

školek a jeslí, zvýší transparentnost

mezd, povedou ke zvýšení podílu

žen na veřejném rozhodování, zlepší

dostupnost služeb pro oběti domácího

a sexuálního násilí, podpoří osvětu

v boji proti genderovým stereotypům,“

vyjmenovává Radan Šafařík, ředitel Odboru

rovnosti žen a mužů Úřadu vlády.

Strategie, která má celkem 434 konkrétních

opatření, jejichž zavedení je

rozloženo až do roku 2030, se zaměřuje

mimo jiné i na podporu talentovaných

žen v české vědě. Ženy tvoří 60

procent absolventů magisterského

studia. V dalších stupních studia a ve

vědě se ovšem vytrácí, a Česko tak nedokáže

naplno využít jejich potenciál.

Mezi výzkumníky a výzkumnicemi

je 27 procent žen a jejich zastoupení

dlouhodobě klesá. „Navrhujeme zavést

podporu rodičů, kteří se vracejí do profese

po rodičovské dovolené ve formě

návratových grantů. Jedním z opatření

je například umožnění rodičům

proplatit hlídaní dětí. Podpoří se také

aktivity, které motivují větší zapojení

méně zastoupeného pohlaví, například

mentoring, vzdělávací kurzy, kampaně,

které zviditelní vzory v dané oblasti,“

doplňuje konkrétní kroky Marcel

Kraus z Technologické agentury.

Příčinou nerovnosti mužů

a žen jsou mimo jiné

i dlouholeté stereotypy

v myšlení.

Istanbulská úmluva

Zvláštní pozornost v otázce rovnosti

mužů a žen je již řadu let věnována

takzvané Istanbulské úmluvě, tedy

Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání

násilí na ženách, která byla přijata

v roce 2010. Podle zastánců genderové

rovnosti představuje vrchol čtyřicetileté

snahy v ochraně práv žen. Zavádí

právně závazné standardy zaměřené

na prevenci genderově motivovaného

násilí, podporu obětí a potrestání

pachatelů. Úmluvu podepsaly všechny

členské státy, dosud ji ratifikovalo jen

21 z nich. Státy, které s podpisem otálejí,

jsou Česko, Slovensko, Maďarsko,

Litva, Lotyšsko a Bulharsko.

publicistika

Page — 81

Doba je divoká a nepřehledná.

Zbyl tu ještě vůbec prostor

pro archetypy, pro tradiční

mužsko-ženské polarity?

autorka Světlana Hanušová

Polarity jako

přežitek?

Proč muži tak často obdivují, ale po čase opouštějí úspěšné

ženy? Proč ženy utíkají od citlivých jinových mužů a mění je

za klasické alfa samce? Že by na původních archetypálních

polaritách přece jen něco (z)bylo?

Modelový příběh generace 40+

Danny s Grétou. Ona brilantní advokátka, on uznávaný

chirurg. Oba pracovali od nevidím do nevidím, s dětmi

pomáhaly babičky, luxusní jesle nebo usměvavá thajská

guvernantka, s úklidem a domácností Ukrajinky. Vypadalo

to, že ti dva to zkrátka mají dobře ošéfované. Zdaleka také

nebyli otroci své práce – čas na dovolenou na Zanzibaru

a lyžovačky na chalupě v Krkonoších si vždycky našli. Vždy

se k sobě chovali hezky, byli na stejné vlně, pravda, ne vášnivě

romantické, ale spíš prakticky funkční. A najednou rozvod.

Danny od Gréty a rodiny odešel. Se sousedkou Ivetkou. Učitelkou

z mateřské školy. Ne, nebyla nijak výrazně mladší, ani

prsatější, ani pohlednější než Gréta. Měla o dva univerzitní

diplomy méně (což se ve výsledku ukázalo jako plus). V životě

byla úspěšná (z pohledu zajištěné rodinky Dannyho a Gréty)

jen pramálo. Jaká mohla být odpověď na otázky plačící Gréty,

které si neustále dokola pokládala? Proč? „Iveta je na rozdíl

od tebe žena,“ řekl jí Danny. A pokračoval: „Je žena. Prostě

je! Umí být něžná. Doma nosí lososový saténový župan,

venku šaty. Vždycky voní po kytkách. Má je všude. A nikdy je

nezahubí jako ty. Její skromné doma je vždycky milé a hezké.

Bez služky. Peče domácí rolády a na rozdíl od tebe mě prostě

potřebuje. Jsem vedle ní chlap, ne rival, který musí neustále

bojovat o svou pozici. Je veselá a místo břitkých duchaplných

glos si pořád zpívá. A je vždycky děsně ráda, když jí koupím

něco hezkého, co by si ze svého platu nemohla dovolit…“

Opravdu muži nechtějí vedle sebe silné a úspěšné osobnosti?

Z archivů Bergman

Foundation vzešla obrazová

pocta dokonalému

průzkumníkovi lidské

duše a vztahů. Kniha

The Ingmar Bergmans

Archives, kterou vydalo

nakladatelství Taschen,

mapuje celý pracovní

život geniálního

režiséra. Na ilustrační

fotografii Ingmar Bergman

a Liv Ullmann.

Page — 82

publicistika

Přečtěte si...

1

Michel Houellebecq:

Podvolení

Známý provokatér

Michel Houellebecq napsal

román o tom, jak se

z Francie stane islámský

stát. Příběh se odehrává

roku 2022, kdy politické

strany ve volbách

raději podpoří fiktivního

kandidáta strany zvané

Muslimské bratrství, aby

se prezidentkou nestala

šéfka extrémně pravicové

Národní fronty

Marine Le Penová.

2

Osho: Muž a žena

Osho vystihuje základní

rozdíly v mužské

a ženské energii. Kromě

toho, že nás inspiruje

k hlubokému pochopení

a spojení, nás přivádí

i blíž k sobě samým. Jen

vnitřně vyspělý člověk

dokáže vytvořit kvalitní

vztah...

3

Galina Šeremetěvová:

Jsem žena

Psycholožka Galina

Šeremetěvová se

dotýká otázek mužnosti

a ženskosti v chování

či umění „realizovat“

muže. Najdete tu rady

a cvičení zaměřené na

sebezdokonalení a uvědomění

si své ženskosti.

Danny přece před léty tvrdil přesný opak, že mu

imponuje, jak je schopná, pohotová a odvážná. Gréta

tomu nerozuměla... Proč muži opouštějí úspěšné

ženy? „Protože nechtějí mít doma chlapa,“ odpověděl

jí stoicky jednou údernou větou její nejlepší

a blízký kamarád...

Hormony na scéně

Duch doby jako by stále ještě lehce nadržoval

testosteronu. Jak jsou na tom ženy kolem třicítky,

rozebereme za chvilku. Nicméně z českých veřejných

průzkumů z roku 2019 a 2020 mezi čtyřiceti- až padesátiletými

respondenty obou pohlaví je stále ještě

v této generaci považována za ideál taková žena,

která zvládá jak domácnost, péči o rodinu a děti,

tak kariéru. Tedy zároveň obě archetypální role,

mužskou i ženskou. Jenže pak nemá vůbec čas sama

na sebe, což nijak nepomáhá jejímu klidu a spokojenosti.

Proto mnohé ženy zůstávají na mužském pólu

– vyberou si kariéru a seberealizaci prací. Někdy

je to otázka přežití, jindy jejich dobrovolná volba.

Když opět nahlédneme do archetypálních vzorců,

zjistíme, že tímto rozhodnutím vlastně přebraly na

svá bedra mužské záležitosti. A kdybychom si dali

do souvislosti archetypy a hormony, viděli bychom,

jak moc a jak zajímavě jsou propojené. Je totiž bedlivým

lékařským měřením prokázané, že ženám, které se ocitnou

na vedoucích pozicích, v právnických kruzích, v politice, vojenství

a všude jinde v principiálně ryze mužském jangovém

světě, se zvyšuje, a to celkem výrazně, hladina testosteronu.

Tělo totiž běžně reaguje v rámci svých možností na nové

podmínky – a aby v takovém prostředí žena obstála, musí

použít jangové zbraně a prostředky. Co se asi děje v tělech

poslankyň, ředitelek na vysokých postech, které řídí schůze

a zasedání a hrají role mužů? Zvýšená hladina testosteronu

nastolí podezíravé a nakonec i agresivní chování. Žena

se dostává do jakési extrémní emancipace. Vymknuta

z kloubů evolučních a hormonálních zadání (rozdílů mezi

ženou a mužem) a dohnána do extrému (Všechno zvládnu!

Odvléct těžký kufr, vydělat peníze, opravit kotel…) má tato

emancipace jeden nechtěný a ženami samotnými mnohdy

nepozorovaný důsledek: Sníženou důvěru nejen ve své muže,

ale i ve svět a vlastní sebevědomí. Následek ve vztazích, které

jsou od podstaty polární, si jistě sami domyslíte. Pro muže

tu jaksi nezbývá prostor. Jeho role je už obsazená. Královna

si vyboxovala královo místo. Králi (pokud se tedy rychle

nepřepóluje do ženské energie) nezbývá než jít o zámek dál

a hledat novou královnu...

Co tedy většina žen biologicky potřebuje? Klíčem ke

štěstí bývá hormon, který je ženám vlastní a který je, velmi

zjednodušeně řečeno, v harmonii s ženským principem –

oxytocin. Hormon, který se významně uplatňuje při přípravě

ženy na porod a kojení. Jeho vysoká hladina zvyšuje zájem

o sociální podněty, zvyšuje prosociálnost a spolupráci. Také

byl prokázán jeho vliv na důvěru. I mužský organismus tvoří

Ženám, které se ocitnou

na vedoucích pozicích, tedy

v mužském světě, se zvyšuje

hladina testosteronu.

publicistika

1

oxytocin – z evolučně psychologického hlediska se

předpokládá jeho význam pro zvýšení ochoty mužů

pečovat o děti.

Když se na celé to biologické hormonální nastavení

podíváte, může se ve vás vzedmout vlna nevole.

Možná se ozve vaše vnitřní bojovnice za ženská

práva: To se mám stát rozkošnou ženuškou, která

peče, pěstuje kytičky, švitoří, usmívá se, je odkázaná

2

na plotnu a manželovu kreditku, aby mi to s muži

polárně fungovalo a hormony byly v rovnováze?! To

je zase druhý extrém. Ono možná opravdu stačí jen

být ženou mnohem rafinovaněji. Tak jak se to už

často daří ženám o dekádu mladším. U dnešních

třicetiletých už je totiž vidět jistý směr. Nejsou ze

všeho vystresované. A evidentně více z nich dokáže

3 naplno rozbalit svůj ženský potenciál, ale i žít tu

mužskou část. Klidně sebe postaví na první místo,

protože tuší, že když nebudou samy spokojené, nemůže

vládnout pohoda ani v jejich vztazích. Možná

v mladší generaci častěji než v té předchozí vídáme

ženy krásné a zároveň úspěšné v kariéře. Ženy, které

se nebojí více zapojit muže do tradičních ženských

rolí, ať už do rodičovství, nebo péče o domácnost.

A totéž se týká i mladých mužů. Ti to dělají také.

Učí se mluvit o pocitech, nosí svá mimina pyšně

v nosítku, ale nezapomínají na svůj testosteronový sportovní

trénink a byznys. Jako by nastal lehký posun – mladší generace

se nebojí jin a jang míchat tak, jak je to zrovna v páru

potřeba, a žít obě polarity podle charakteru obou partnerů.

Protože pochopitelně existují od přírody mužštější ženy

a ženštější muži...

Hormony na scéně

A ještě pro ženy napříč generacemi, které mají pocit, že je

život donutil být muži: Ano, klidně si můžete otevřít vlastní

kavárnu, být dobrou právničkou nebo primářkou, a přitom se

nestat pro druhé pohlaví víc rivalem než partnerkou. Jeden

z typicky ženských rysů je totiž i určitá míra lstivosti. Za

krajkovým kombiné a něžným křehkým úsměvem se skrývá

tajemná ženská síla, která hýbe vším. Žena je jako voda. Má

ohromnou sílu – pomalu, trpělivě a nenásilně časem vymele

i skálu. Vesmír je ženským principem – praví mnohé mystiky.

Stačí tedy jediné: Pochopit, jak věci přirozeně fungují. Není

praktické a harmonické hrát si na chlapce, když jste holčička.

To se dá těžko obelhat. Ve Skandinávii to mysleli dobře –

chtěli holky naučit i výbojné mužské principy, kluky zase

pečovat jako ženy. A víte, co se ale ve finále stalo? Velká část

chlapečků (i když ne všichni) po sobě střílelo a házelo panenkami,

a holčičky (drtivá většina) si dělaly z těžké vojenské

techniky domečky pro panenky.

Aby polarity fungovaly v souladu s řádem přírody, je třeba

vložit do našeho počínání ženskost. Intuici, grácii, krásu, ladnost,

soucit, srdce. A vynechat agresi, tvrdost a přílišnou logiku.

Nesoutěžit s muži. To není potřeba. Jsou totiž od přírody

mnohem slabší než evolučně silná žena. To je fakt, i když na

osvaleném povrchu to možná vypadá opačně. Ženy disponují

obřími, silnými vejci, titěrné a rychle zmírající spermie patří

mužům. Žena má uvnitř dělohu, která má sílu donosit dítě.

Muž jen venku visící zranitelný šourek. Což není posmívání,

jen holý fakt. Netřeba si absolutně nic dokazovat. P

Page — 83

Mezi ženou

a mužem

Rovnost pohlaví, feminismus, všední den v životech mužů a žen. Fejetony

exkluzivně pro Page napsali psycholožka a spisovatelka Klára Janečková

a fotograf a malíř Jan Saudek.

Klára Janečková:

Francouzský manžel

Kamila Oliverová je známá

autorka knih o záhadách

a krásná žena.

Albert Gabriel je synem

přísného vojáka, který

doma vládne tvrdou

rukou. Albert Gabriel

tak žije ve strachu, což

zanechá stopu na jeho

osobnosti. Miluje a vzápětí

nenávidí, svým

chováním od sebe

odežene obě manželky

a zůstává sám ve srubu

v lesích. Co se stane,

když potká Kamilu, která

se zrovna dostává ze

ztráty partnera a utápí

se v žalu i alkoholu?

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. To jsem

slyšela mnohokrát. Mars, bůh války, přece

nemůže být odrazem současného muže.

Statečnost a hrdinství se nenosí. Muži si

chtějí dát pivo, zapnout televizi, zahrát hru na

počítači. Ti odvážnější si vylepí nahou ženštinu

v kanceláři, mistři umu mají milenky a žijí milostný

trojúhelník. Venuše coby bohyně lásky

mi jde k něžnému pohlaví více. Když milujeme,

jsme schopné milovat i naprostého blbce.

Pryč už jsou doby, kdy muži válčili a ženy na

ně čekaly a rodily jim děti. Tehdy panovalo

určité rozdělení rolí a běda těm, kdo by se jim

postavil. V určitých oblastech vládne rovnost.

Kde rovnost nemůžeme hledat, milé dámy

z planety Venuše, je citová oblast. Emoce jsou

naše slabina. Libujeme si v nich. Přes sociální

sítě se „vykecáváme“ s kamarádkami, přičemž

naši muži si ťukají na čelo, jaké podrobnosti

jim sdělujeme. Kdyby jen kamarádkám,

ale dokonce i svým kadeřnicím. Těžko si

představíme mužského, který při defektu

kola svému automechanikovi líčí, jak se cítil,

když s ním partnerka neměla orgasmus. Další

oblastí, kde nám to ještě vázne, je technika

a řízení vozu. Jsou mezi námi takové, které

pilotují letadla či řídí autobus, ale moc jich

není. Drtivá většina z nás má potíže s parkováním.

Nestyďme se za to. Muži mají

lepší schopnost prostorové orientace, my

zase dokážeme zvládat více činností naráz.

Jako psycholožka sedím v první třídě a sleduji

výuku. Učitelka zadá článek z čítanky. „Co

dokáže váš tatínek uvařit?“ zní nadpis. Děti se

kupodivu hned hlásí. „Bramborák, hamburger,

kuře z KFC.“ Zaznívá. Ano, to se dalo čekat.

„Řízky, guláš, svíčková, tatínek peče dorty!“

Zaujatě poslouchám, začínám se stydět. Sama

se vařit teprve učím. Kde jsou špagety? Ty

jsem očekávala a pak docházím k závěru. Z mé

letité zkušenosti s rodinami a dětmi musím

říci, nastala rovnost mezi pohlavími v účasti

na výchově dětí. Obě pohlaví o děti pečují

zodpovědně. I muži dokážou s dětmi komunikovat,

nakrmit je a přebalit. S tím se pojí péče

o domácnost. Muži nejenže již vaří, ale i ženám

pomáhají a ženy zase chodí do práce a přinášejí

peníze do společného rozpočtu. První a snad

ne poslední pilíř rovnosti máme na světě.

Karol Lovaš:

Jan Saudek: Mystik.

Fotograf, kterého

se dotkl Bůh

Originální knižní

rozhovor fotografa

a malíře Jana Saudka

s katolickým knězem

Karolem Lovašem vás

nechá nahlédnout do

mysli jednoho z mála

současných českých

umělců, který se

proslavil i za hranicemi

naší země. Součástí publikace

jsou i exkluzivní,

dosud nepublikovaná

fotografova díla.

V té prázdnotě panelákového odpoledne snaživě

představoval jsem si obrázky výjevů skutečné

vášně – takových, co z filmů obratně natočených

jen znám, filmů bezpochyby amerických:

o lidech tak krásných, že zde na sídlišti je nevidíte!

Mužnost! Do toho křehkost, zranitelnost

ženská! Polibky dlouhé jako svítání! To by tak

bylo! Zde, ve střední Evropě, nezůstanu pozadu!

Rovněž si pozvu dámu – taky si užiju!

A už je to tu: dáma přichází, ale ouha: ten

stěžejní odznak ženství – sukně, co by povytažením

jen tak mimoděk dala mým hladovým očím

spatřit dívčí kolena, chybí. Mocné nohy jsou

navlečeny do jakýchsi beztvarých dlouhých kalhot.

Nu, nejsem nejmladší: co bych ještě chtěl?

Čtyřicátnice odmítá lihový nápoj, co snad by

ji rozehřál, jak jsem si lstivě naplánoval – pila

včera, s přítelkyněmi pochopitelně, a nemá na

víno ani pomyšlení! Já zas nemám pomyšlení na

nic jiného...

Paní Jarka spustí: v práci jí někdo vzal peníze

na dovolenou ze šuplíku! Asi zloděj, říkám si po

čtvrté sklence bezchutného vína. Hned nato se

madam rozproudí a vrací se k rodině: syn má lupénku!

Dcera se nechala fotografovat nějakým

vydřiduchem, aby obcházela agentury a stala

se světově uznávanou manekýnou. Padly na to

všechny mužovy úspory! Nikde ji nevzali!

A teď to nejhorší. Manžel přišel o místo!

Jsem vtažen do rodinných problémů: vidina

říje zvolna odplouvá... A teď ještě tohle:

Má vyrážku! Rozhodně se mi ukazovat

nebude!

Zkusím to jindy. Vchází zdatná pětačtyřicátnice:

sukně, blůzička, všechno, jak má být.

Nemá rodinu: budu ušetřen. Hned ještě než

usedne, řízné prohlášení: „Dneska se se mnou,

Jeníčku, nepobavíte!“ S tím jsem vůbec nepočítal!

V tom věku by snad už cyklus měl vyjít

ze dveří! Žel, madam neodchází: naslouchám,

se špatně předstíraným zájmem, nevýslovně

nudné příběhy jakýchsi sousedů... Zdá se, že se

rozcházejí – právě probíhá bitva o majetek..., do

toho nějaký kocour... Čas, původně zamýšlený

pro milostná prostná (v jejím případě pro

vyspělé cvičenky) rychle uplývá – a s ním i má

plánovaná touha: teď jde jen o to, jak paní vystrnadit

– a plenit ledničku!

připravila: Pavlína Saudková; foto: archiv

Page — 84

dva pohledy

Nejhezčí dny

našich životů

Claire Lombardo

Taková

(ne)normální

rodinka

499 Kč / Ikar

Již vyšlo

Jedna obyčejná rodina

a její životní trampoty

v průběhu čtyřiceti

let. Vášnivá láska,

bolestné strasti, tajnosti,

jednoduše Nejhezčí dny

našich životů.

Tak tohle jsou Sorensenovi. Táta David, máma

Marilyn a jejich čtyři dcery Wendy, Violet, Liza

a Grace. Pohodlně se usaďte a prostřednictvím

románu Nejhezčí dny našich životů nahlédněte

do jejich rodinného života. Najdete v něm

všední i dramatické situace, nouze nebude ani

o tajemství, která, jak už to bývá, na povrch

vyplavou v ten nejnevhodnější okamžik.

Claire Lombardo na více než pěti stech

stranách opravdu hutného čtení vylíčila na první

pohled obyčejný život jedné rodiny v průběhu

čtyřiceti let. Davida a Marilyn sledujeme od

chvíle, kdy se poznali na vysoké škole. Vášnivá

studentská láska se přetavila do desítky let trvajícího

manželství. Zatímco David pokračoval ve

studiu na lékařské fakultě, Marilyn se vlastní kariéry

vzdala ve prospěch rozrůstající se rodiny.

Mohlo by se zdát, že jejich manželství tím bude

navždy poznamenáno, ale opak je pravdou.

Vztah Davida a Marilyn je s přibývajícími roky

pevnější a stabilnější a nerozhází jej ani klasické

vztahové a rodičovské krize, jež se nevyhýbají

žádnému manželství.

Autorka pro své vyprávění využívá střídání

dvou časových rovin. Současnost nás zavádí

do roku 2016. Sorensenovic děvčata jsou

už všechna dospělá a z domu, přesto svým

chováním a jednáním do slova a do písmene

potvrzují známé rčení „malé děti, malé starosti,

velké děti, velké starosti“. Wendy své smutky

utápí v alkoholu, Violet je až příliš úzkostlivá

perfekcionistka, Liza se potýká s neplánovaným

těhotenstvím a benjamínek Grace zase svým

nejbližším tají dost zásadní informaci o svém životě.

David a Marilyn tak neustále řeší problémy

svých dcer, i když se jako správní rodiče snaží

do jejich světů zasahovat jen minimálně.

V retrospektivních prostřizích se spolu s touto

zdánlivě obyčejnou rodinou vracíme hluboko

do minulosti a skládáme spolu s nimi střípky

jejich životů do poměrně pestré a místy chaotické

mozaiky, v níž mají každý okamžik a každý čin

své pevné místo a v níž do sebe vše zapadá.

Debut Claire Lombardo není prvoplánově

lehkým čtením pro každého. Spisovatelka píše

poměrně obsáhle a vzletně, místy je patetická

a ráda se vrací k již vyřčeným věcem. Pokud

její styl přijmete a přizpůsobíte se pomalejšímu

tempu vyprávění, Sorensenovy jen tak neopustíte.

Kouzlo tohoto románu tkví právě v tom, jak

se autorce podařilo vystihnout zdánlivě banální

okamžiky a proniknout do podstaty toho, co

tvoří rodinnou pospolitost. Milujete-li hutné

příběhy a nevadí-li vám, že v nich chybí akce

a napětí, přičemž naopak oceníte náhled do životů

jiných, je román Nejhezčí dny našich životů

právě pro vás. Nebo o vás?

Barbora Javorková


Láska je na prd

Wibke Brueggemannová

399 Kč / Yoli

Již vyšlo

Spolu a každý zvlášť

Rachael Lippincottová, Erin A. Craigová,

Auriane Desombreová, Erin Hahnová, Bill

Konigsberg

Sbírka romantických příběhů z období

lockdownu od nejznámějších autorů young

adult. Příběhy o hledání lásky v nepříznivých

časech.

299 Kč / Yoli

Co takhle se

nezamilovat?

Tereza: Příběh s prvky etikety

Ladislav Špaček

Tereza je obyčejná šestnáctiletá holka, která

se s klukem seznámí na Facebooku. Poutavý

příběh o první lásce je v podtextu provázen

pravidly etikety přizpůsobenými životu

a mentalitě teenagerů.

259 Kč / Yoli

Láska je na prd, tak zní název vtipné

romantické novinky, která je ideálním

společníkem do rozkvetlých jarních dní.

Je láska opravdu na prd? To je otázka, na kterou

se snaží najít odpověď Phoebe, patnáctiletá

hlavní hrdinka nové romantické young adult

komedie. Phoebe to aktuálně nemá úplně jednoduché.

Svou mámu vídá jen párkrát do roka,

jelikož pracuje převážně v zahraničí. Kvůli tomu

jí nezbývá nic jiného než bydlet u nejlepší kamarádky

její mámy. Radost jí vždy dělal hlavně čas

strávený s její kamarádkou, kterého je teď čím

dál méně, jelikož si její kamarádka našla kluka.

Phoebe je tak zklamaná, že je na vše sama, až se

zařekne, že se raději nikdy nezamiluje. Co se ale

stane, když ve své nové práci potká sympatickou

Emmu? Zůstane její přesvědčení silné?

Láska je na prd je svižnou a originální knihou

k odpočinku. Při čtení se čtenář pobaví a zasměje.

Příběhu rozhodně prospívá forma deníkových

zápisků a úvah hlavní hrdinky, což není

v žánru young adult obvyklé. Phoebeiny zápisky

jsou humorné a místy i sarkastické, nejsou nijak

zdlouhavé, a tak celý příběh plyne velmi rychle.

V mnoha recenzích je tato novinka přirovnávána

k seriálovému fenoménu Sex Education.

Toto přirovnání je trefné a rozhodně na místě,

jelikož se v knize skutečně ukrývá celá řada prvků

a zápletek, které mohou vyvolat ve čtenáři

podobné pocity jako zmíněný seriál.

Láska je na prd potěší jak každého young

adult čtenáře, tak i kohokoli dalšího, kdo má

chuť se začíst do vtipné oddechovky.

Buď, anebo

Kara McDowellová

Paige trpí rozhodovací paralýzou. I ta

nejmenší rozhodnutí jsou pro ni ohromný

problém. Právě se má rozhodnout, zda stráví

vánoční prázdniny s chlapcem, do kterého je

zamilovaná, anebo odjede s mámou do New

Yorku.

299 Kč / Yoli

promotion — Young adult

Kotrmelce u krmelce

Datel chce být spisovatel,

hroch si hraje na divoké

prase a chudák křeček

musí přečkat bouřku.

A proč vlastně dělá jelen

u krmelce kotrmelce?

Básničky pro děti a mládež mají u nakladatelství

Paseka dlouhou tradici, ať jde o již

klasické knihy Pavla Šruta a Galiny Miklínové,

nebo novější spolupráce Ester a Milana

Starých. Nyní se k nim přidává neodolatelná

sbírka Kotrmelce u krmelce. Veselé básničky

představují dětem svět zvířat hravě a zábavně,

navíc lehkým a rytmickým jazykem, aby

je malí čtenáři mohli sami číst a přednášet

ostatním. Snadno si je zapamatují a pomůžou

jim také vyslovovat obtížné ř nebo

zlobivé c.

Kniha je pozoruhodným propojením generací,

obě autorky přitom v knižní podobě na

poli pro děti a mládež debutují.

Blanka Budínová *1947 spolupracovala

s televizí jako scenáristka, psala pořady pro

rozhlas, časopisecky publikovala fejetony

a povídky a uplatnila se také jako překladatelka

a textařka.

Gabriela Plačková *1992 je ilustrátorka

a animátorka, která za sebou již má mezinárodní

úspěchy. Její animovaný film

Skříňostroj doktora Steina byl promítán na

více než 45 festivalech po celém světě a film

Crumbs byl promítán na festivalu v Cannes.

Studovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně,

obor animace, kde se zamilovala do vyprávění

kresbou, obrazem i filmem.

Kotrmelce

u krmelce

Blanka Budínová

249 Kč / Paseka

Již vyšlo

ROCH, ROCH, ROCH

Roch, roch, roch,

chrochtá v zoo hroch.

Ten hroch už si totiž zase

hraje na divoké prase,

to, které se bez oddechu

neustále rochní v mechu.

Ovládej se, hrochu, trochu!

I když tě to tolik láká,

nehraj si na divočáka.

Je-li někdo na doslech,

aspoň chvíli toho nech!

Prase chrochtá

roch, roch, roch.

A jak vlastně dělá

hroch?

Och?

27

blok_paseka_kotrmelce-u-krmelce.indd 27 22.02.2021 18:24:42


To nejlepší pro děti

Novinky pro malé čtenáře od českých i světových autorů

a ilustrátorů vám přinášíme z nakladatelství Pikola.

8+ 6+ 7+ 2+

Záhady: Zapoj

mozkové závity

a vyřeš 25 záhad vědy

Víctor Escandell

Pojďme si hrát ven

Chcete, aby si vaše děti častěji

hrály venku? Aby objevily vzrušení

a zábavu, která doprovázela vás,

Hele, život! Po

stopách živých

organismů všude

kolem nás

Mike Barfield

Vombat Jirka

zachraňuje

Eva Papoušková

Kdo zachrání zvířátka, když

Vítej v knize záhad! Odhal

když jste trávili každou volnou

v australské přírodě vypukne

všechna tajemství pomocí

chvíli s kamarády? Pojďme si

Supervědecký detektiv Šerlok

požár? Přece statečný, neohrožený

vědeckých poznatků! Zjistíš, že

hrát ven je krabice plná her –

Houbeles je zpět! A spolu s ním

vombat Jirka! Zrovna si vyhrabal

většina zdánlivě neřešitelných

55 kartiček, 55 venkovních her.

i jeho hlodavčí spolupracovníci

nový tunel a to se mu náramně

otázek kolem tebe má své

Každá kartička obsahuje jednu

Kryšpín a Kryšpína. Tentokrát se

hodí – všechna zvířátka jím dovede

logické řešení. Věda nikdy nebyla

hru, vysvětluje její pravidla

po hlavě vrhají na záhady přírody,

do bezpečí na druhou stranu.

zábavnější! Záhady můžeš řešit

a nabízí tipy a triky, které dovedou

přijdou na kloub tajemství života

Klokana Freda, myšku Lízu, ježuru

sám, s kamarády nebo s celou

hráče k vítězství. Nechybí tradiční

a prostřednictvím vědeckých

Belu, koalu Lálu, a dokonce i své

rodinou. Staň se opravdovým

české hry, ale ani zajímavé hry

komiksů představí nejznámější

úhlavní nepřátele lišku Vilhelmínu

vědcem! Všímej si detailů,

ze zahraničí, které si děti (nebo

osobnosti na poli přírodních věd.

a tasmánského čerta Huberta.

používej mozek a vyřeš všechny

i dospělí) určitě oblíbí!

Odhal společně s nimi identitu

A když se pak spustí déšť, všichni

záhady.

499 Kč

mnoha neuvěřitelných obyvatel

si s radostí zatancují!

359 Kč / 64 stran

Již vyšlo

planety Země, a až některý z té

199 Kč / 32 stran

Již vyšlo

velespousty druhů vypátráš,

Již vyšlo

můžeš směle zvolat: „Hele, život!“

299 Kč / 64 stran

Již vyšlo

promotion — novinky pro děti

8+

7+

5+

6+

Jirka a loď času

Lucy Hawkingová

Dogman: Pán blech

Dav Pilkey

Kam odplaval Vilík...

Nicholas Allan

Zvířata a jejich úkryty

Susanne Riha

Vesmírem se nadsvětelnou

Nejlepší psolicajt na světě

Přemýšlíte, jak nejlépe seznámit

Veverka bydlí v hnízdě vysoko

rychlostí řítí tajemná loď Artemis.

a obránce bezbranných musí

děti se zázrakem zrození? Teď už

na stromě a bobr si postavil hrad

Na palubě má pouze jednoho

opět do akce. Ve městě totiž řádí

nemusíte. S touto knihou můžete

v rybníku. Mravenci si v lese

kosmonauta a jednoho robota. Tím

nová banda zloduchů, s kterými

starosti hodit za hlavu. Vtipnou

vybudovali přímo uměleckou

kosmonautem je Jirka, kluk, který

je potřeba udělat krátký proces.

a velice citlivou formou seznámí

stavbu z jehličí a větviček. Ale

má za sebou již mnohá vesmírná

Naštěstí Dogman není sám – do

děti s celým procesem stvoření,

jak to vypadá uvnitř? V této knize

dobrodružství. Doprovází ho robot

boje se zlem se spolu s ním vydává

od nejmenší spermie přes vajíčko

nahlédnou malí, zvídaví milovníci

Boltzmann a společně se vracejí

jeho parťák Superkotě a robot

a vývoj dítěte v děloze až po

přírody do skrytých obydlí zvířat.

na svou domovskou planetu

RETARD. Ale co to? Že se spojí

narození. Na této dobrodružné

Kniha Zvířata a jejich úkryty

Zemi. Když ale přistanou, zjistí,

dokonce i s největším padouchem

cestě získají nejlepšího průvodce,

představuje prostřednictvím

že je něco špatně. Co se to stalo

Péťou? To svět neviděl! Sledujte

jakého si mohly přát – malou

detailních obrázků a snadno

se starým světem? Závěrečný díl

nová dobrodružství hrdiny s psí

sympatickou spermii Vilíka. Vilík je

srozumitelných textů deset

úspěšné vědecko-dobrodružné

hlavou!

výborný plavec…

oblíbených živočichů, kteří žijí

série z pera Lucy a Stephena

299 Kč / 256 stran

199 Kč / 34 stran

všude kolem nás.

Hawkingových.

Již vyšlo

Již vyšlo

259 Kč / 48 stran

399 Kč / 352 stran

Již vyšlo

Již vyšlo

5+ 3+ 4+ 8+

Haló, tady mikrobi!

Philip Bunting

Vtipný a zábavný průvodce

Hádej, kdo tu bydlí?

Nakoukni zvířátkům

do domečku

Ruth Symons

A pak na mě mrkla

Komára

Timon je malý kluk s úžasnou

Psí poslání:

Příběh Molly

W. Bruce Cameron

světem virů, bakterií a dalších

fantazií a právě s rodiči jede

Seznamte se s Molly – jedinečným

mikroskopických podivínů. Lidské

Zaťukej na okénko a nahlédni do

na prázdniny k moři. Hurá na

psem s jedinečným posláním.

tělo je doslova pokryto mikroby:

domečků šesti zvířátek. Přímo

pláž! Na pláži je spousta zábavy,

Mollyiným údělem je chránit svou

bakteriemi, viry, houbami

před tvýma očima se doslova

může dělat z písku bábovičky,

dívku CJ, to ale není vždycky

a spoustou dalších. Když se to

otevírá nový svět nepoznaného

stavět hrady anebo… vytvořit

snadné. Maminka Gloria, která

tak vezme, v určitém ohledu jsi

a tajemného. Díky rozkládacím

obrovitánskou velrybu, jakou

CJ zanedbává, si právě prochází

vlastně víc mikrob než člověk!

stránkám poznáš, jak včely

svět neviděl. Jenomže to není

těžkým obdobím a o psovi v domě

V téhle knize se dozvíš, jaké druhy

vytvářejí med, co dělají bobři pod

jen tak obyčejná velryba. Tahle

nechce ani slyšet. Proto se Molly

mikrobů existují, jak vypadají, jak

hladinou, jak to vypadá u ptáčků

velryba je totiž nejlepší Timonova

musí skrývat u CJ v pokoji, aby

se množí a žijí. Zjistíš taky, kteří

v hnízdech, odhalíš tajemství

kamarádka, která ho vezme na

se k ní v noci mohla tulit a hlavně

mikrobi jsou naši kamarádi a jak

králičích nor a mnoho dalšího.

vyjížďku snů.

– aby ji mohla chránit před zlými

se bránit před těmi, kteří jsou pro

399 Kč / 14 stran

259 Kč / 64 stran

lidmi. Dojemný příběh odhodlané

nás naopak nebezpeční.

Již vyšlo

Vyjde 5. května

fenky Molly z bestselleru Psí cesta

229 Kč / 32 stran

je tu pro malé čtenáře!

Již vyšlo

259 Kč / 208 stran

Vyjde 10. května

promotion — novinky pro děti

Tišnovu se přezdívá brána

Vysočiny, zároveň ale leží na

nejsevernějším okraji jižní

Moravy. Vyrazit sem mohou

jak milovníci panenské

přírody, tak příznivci

kulturních památek.

Tišnovsko a jeho

krásná místa, jejichž

jedinečnost vytvořila

sama příroda.

Tišnovskem s…

Matoušem Vinšem

Matouš Vinš

je cestovatel, kreativec,

publicista a autor

knihy Travel Bible. Od

roku 2014 žil v Thajsku,

Vietnamu, na Srí Lance,

v Austrálii, Portugalsku,

Holandsku, Japonsku

nebo Německu.

Nejraději se ale vrací

do Česka, aktuálně

se usadil v Tišnově

nedaleko Brna.

Městečko Tišnov. Z úrodné a teplé krajiny jižní Moravy se tu

začínají zvedat první větší kopce Českomoravské vrchoviny.

Návštěvníkům nabízí tento kraj nádhernou přírodu, ale také

nespočet zastávek s dotekem historie.

„Okolí Brna jsem si zamiloval už v průběhu střední školy,

kdy jsem sem z jihu Čech jezdil za přáteli a muzikou,“ vysvětluje

Matouš Vinš a pokračuje: „Po střední jsem v milovaném

Brně nějakou dobu bydlel, jenže pak jsem se vydal cestou

‚profesionálního bezdomovce‘ a víc než pět let žil a pracoval

všude možně po světě. Vždycky jsem věděl, že se na Brněnsko

jednou vrátím. Loňské jaro jsem vzhledem ke covidu měl

spoustu příležitostí poznávat okolí Tišnova, odkud pochází

má žena. Nakonec jsme se tu společně usadili.

Jedním z míst, které doporučuji navštívit, je unikátní přírodní

památka Květnice, která se zvedá hned na okraji města

Tišnova. Proslavilo ji naleziště ametystů a jeskynní vápencový

systém s mnoha druhy vzácných netopýrů. Z vyhlídky Velká

skála se vám otevře krásný výhled na údolí Svratky a klášter

Porta Coeli. Na Květnici začátkem jara rozkvétají dříny,

a hora tak už zdálky žlutě září.“

Tišnov a vrch

Klucanina

s rozhlednou,

která nahradila

původní dřevěnou

z meziválečného

období.

Page — 90

cesty

Hrad Pernštejn

Pernštejn stojí zhruba

třicet kilometrů severozápadně

od Brna

na skále nad řekou

Nedvědička. Původně

vznikl jako nepříliš

velká stavba, jak ale

rostla moc a bohatství

rodu Pernštejnů,

získával svou dnešní

impozantní podobu.

Součástí areálu jsou

i nově zrekonstruované

unikátní zahrady

z počátku devatenáctého

století.

Pernštejn jedním z nejnavštěvovanějších

moravských hradů. Letos budou

veřejnosti poprvé otevřeny obnovené

pernštejnské zahrady.

Doubravník a vrch Bozinka

Kostel Povýšení svatého Kříže

v Doubravníku si jako své

pohřebiště nechali zbudovat

Pernštejnové. Na kopci Bozinka

pak stojí nenápadná, ale krásná

kaple sv. Máří Magdalény. Protože

stojí sama na kopci, stranou všech

ostatních budov, působí celé místo

velmi romanticky.

Porta Coeli byl

prohlášen národní

kulturní památkou.

Klášter Porta Coeli

Ženský cisterciácký klášter Porta Coeli,

v překladu Brána nebes, stojí nedaleko Tišnova

už od třináctého století. Při prohlídce poznáte

nejzajímavější místa, jako je románsko-gotická

bazilika Nanebevzetí Panny Marie s proslaveným

portálem, křížová chodba s rajskou

zahradou nebo kapitulní síň. V barokní budově

bývalého proboštství najdete čtyři stálé expozice

Podhoráckého muzea. Nenechte si ujít ochutnávku

piva Vorkloster z klášterního pivovaru.

Původ kapličky

sv. Máří

Magdaleny je

opředen různými

tajemnými

pověstmi.

připravila: Eva Kadavá; foto: Matouš Vinš, Shutterstock.com

Údolí Bobrůvky

„Zdejší zvlněná krajina s ovocnými

alejemi, sady, loukami

a lesy mě nepřestává fascinovat,“

říká Matouš Vinš. „Podél řeky

najdete několik romantických

zřícenin, unikátní Trenckovu

rokli s vodopády, skalní útvary,

studánky i řadu kostelíků. Na

Bobrůvce stojí i známý westernový

Šiklův mlýn. Několikrát

jsem nad řekou zahlédl ledňáčka,

v údolí na jaře postupně rozkvétají

různé druhy vzácných rostlin

a uschlé smrky mi zároveň

neustále připomínají, jak křehká

naše příroda je.“

Travel Bible

Kniha Matouše Vinše a Petra Nováka

dokazuje, že cestovat může každý.

S hypotékou, při práci v korporátu

i s malými dětmi. Chce to jen znát pár

důležitých triků těch, kteří už svůj batoh

sbalili. V knize zjistíte, jak si na cestu

našetřit, jak sehnat levné letenky a jak

neutratit zbytečně mnoho za ubytování.

cesty

Page — 91

Protřepat...

Na dobré drinky je i pandemie krátká. Řada

vyhlášených barů se přizpůsobila okolnostem

a začala koktejly připravovat v balení s sebou.

Parťáka na pití doma už si musíte sehnat sami.

Stavba objektu

vinařství Krásná

hora je ztělesněním

novodobého pojetí

tradiční venkovské

architektury.

Barman Tomáš Petr

sbíral zkušenosti

dlouhé roky

v zahraničí.

Bar 1931, Zlín

Bar 1931 je součástí konceptu Bistrotéka Valachy

v Obchodním domě Zlín. Poslední měsíce funguje

prostřednictvím výdejního okénka, které je otevřené

od středy do neděle od 11 do 17 hodin. Přenosné

drinky barmani namíchali a nabalili do lahviček

(o velikosti dvou nebo tří porcí). K některým dostanete

navíc prosecco, které si smícháte se základem sami.

Pokud neradi stojíte ve frontě, doporučujeme vše

objednat předem na webu bar1931.sebou.cz. Kromě

speciální nabídky drinků si můžete odnést i kávu,

limonády, pivní speciály nebo víno. Přikoupit můžete

i menší dobroty, jako jsou třeba makronky od tamních

cukrářek. www.bar1931.cz

1 Sledujte stránky baru,

v dubnu tu proběhl první

on-line kurz míchání drinků

a další budou pokračovat

2 Ochutnejte Po*nstar Martini

s dávkou prosecca

3 Dárkový box se třemi

koktejly: High Society, Rum

Punch a Cosmopolitan

Zatím si musíte

vzít drink s sebou

jakmile to půjde,

otevře Bar 1931

zahrádku.

autorka: Eva Kadavá; foto: archiv

Page — 92

gurmán

Bar, který

neexistuje, Brno

Pandemie přiměla známý brněnský

Bar, který neexistuje vytvořit

speciální menu, jež pravidelně

rozváží po Brně a občas i do

Olomouce, Zlína, Uherského

Hradiště... Za zmínku stojí

spolupráce s Husou na provázku.

Nové distanční menu Paralelní

reality pořídíte na www.lidizbaru.

cz, a to jedině v kompletu.

Navíc získáte odkaz na online

stream plánovaného divadelního

představení, které se uskuteční

6. května v prostorách baru.

wwww.lidizbaru.cz

Drinky můžete

objednat nejen na

lidizbaru.cz, ale také

třeba na Woltu.

1 Paralelní reality „otevírají“

12 koktejlů, dostupných

pouze v rámci tohoto menu

Public Interest,

Praha

Bar v centru Prahy si zakládal na

tom, že většina hostů byla a jsou

štamgasti. Když je teď nemůže

pozvat dovnitř, připravili zde unikátní

koncept plechovek. Do jedné

se vejdou dvě porce a navrch k nim

dostanete led a ovoce na ozdobu.

Objednat si můžete například

oblíbené Moscow Mule, Margaritu

nebo Dark & Stormy. V poslední

době můžete koupit i drinky inspirované

TMBK a Pigmentáriem.

www.publicshop.cz

Koktejl César obsahuje

Eminente Ambar

Claro 3y, Campari,

kardamom, a limetu.

1 Koupí limitované série

zároveň posíláte personálu

nemocnic vitaminový fresh.

BeBop Bar, Praha

Bar, který je součástí hotelu Alcron,

si vždy potrpěl na originální

servis. Ten při nabídce koktejlů

s sebou bohužel barmani nabídnout

nemůžou, chuť je ale stále

stoprocentní. Objednat si můžete

například novinku – limitovanou

edici drinků Be Fresh, Be Motivated,

Be Chaillenged a Be Fit.

A v BeBop Baru myslí i na ty, kteří

nechtějí nebo nemůžou alkohol,

a s sebou balí také výtečné domácí

limonády. Vše si můžete objednat

s předstihem a nechat doručit až

domů. www.bebopbar.cz

Na webu baru

najdete u každého

drinku podrobný

popis, abyste

nešlápli vedle.

1 Nevynechejte speciální

nabídku gin tonic menu.

gurmán

Page — 93

Svět designu

Nominace na ceny Czech Grand Design 2020 jsou jasným

důkazem, že kreativitu a tvůrčí energii nezastaví ani

pandemie a lockdown.

1

2

3

4

5

6

1 prsten Báze, Zdeněk Vacek, zdenekvacek.com; 2 svítidlo, Spacey Eclipse, Lasvit, lasvit.com; 3 venkovní svítidlo Bonbori, Brokis,

brokis-cskarlin.cz; 4 skleněný objekt z tria Kristova rodina, František Jungvirt, frantisekjungvirt.com; 5 diadém Vínek, Hanuš Lamr,

hanuslamr-shop.cz; 6 stůl z modřínového dřeva, M.P.K.J.V.L.J.S., facebook.com/mpkjvljs; 7 prsten Remember You Will Die, Ondřej

Stára, ondrejstara.com.

7

autorka: Eva Kadavá; foto: archiv Czech Grand Design

Page — 94

design

1

1

Děčín

Liberec

1

Chomutov

1

Kladno

13

Praha

1

Mladá

Boleslav

1

1

Pardubice

Hradec

Králové

1

Chrudim

1

1

Opava

1

Ostrava

1

Frýdek-

Místek

1

Olomouc

Plzeň

2

2

1

Tábor

Jihlava

3

Zlín

Brno

2

České

Budějovice

Břeclav

1

37 prodejen

ve 20 městech

po celé České

republice

Zůstáváme s vámi, máme

připravena výdejní okénka

Vaše e-shopové

objednávky

si můžete

vyzvednout ve

výdejních oknech.

Brno Starobrněnská 16/18

Brno NC Královo Pole,

Cimburkova 4

Brno Olympia,

U Dálnice 777 (Papírnictví)

Břeclav Sady 28. října 431/17a

České Budějovice U Černé

věže 15

Liberec OC Forum Liberec,

náměstí Soukenné 669/2a

Mladá Boleslav Bondy

Centrum, tř. V. Klementa 1459

Olomouc Galerie Moritz,

8. května 24

Opava OC Breda & Weinstein,

U Fortny 49/10

Praha 4 Westfield Chodov,

Roztylská 2321/19

Praha 4 Novodvorská Plaza,

Novodvorská 1800/136

Praha 4 OC DBK,

Budějovická 1667/64

Praha 5 OC Nový

Smíchov, Plzeňská 8

České Budějovice OC Čtyři

Ostrava Avion SP, Rudná 3114

Praha 6 vestibul metra A –

dvory, Milady Horákové 1498

Pardubice Palackého tř. 2549

Dejvická

(Papírnictví)

Děčín Tržní 1069/32

Plzeň Plzeň Plaza, Radčická 2

Praha 1 Palác knih LUXOR,

Praha 9 Galerie Harfa,

Českomoravská 2420/15a

Frýdek-Místek OC Frýda,

Václavské náměstí 41

Praha 10 OC Europark

Na Příkopě 3727

Hradec Králové Futurum,

Brněnská 1825/23a

(Papírnictví)

Praha 1 Obchodní

pasáž Florentinum,

Štěrboholy, Nákupní 389/3

Tábor 9. května 517

Tábor OD Dvořák,

Prodejny Luxor

s výdejním oknem

Prodejny Luxor

Chomutov OC Chomutovka,

Farského 4732

Chrudim Široká 117

Jihlava Masarykovo

náměstí 1205/47

Na Florenci 2116/15

Praha 1 OC Quadrio,

Spálená 2121/22

Praha 1 Palladium,

náměstí Republiky 1

9. května 2886

Zlín Zlaté jablko,

náměstí Míru 174

s výdejním oknem

a otevřeným

papírnictvím

prodejna uzavřena

Jihlava Citypark, Hradební 1

Kladno Central Kladno,

Petra Bezruče 3388

(Papírnictví)

Praha 2 Hlavní nádraží,

Wilsonova 300/8 (Papírnictví)

Praha 3 OC Atrium Flora,

Vinohradská 2828/151

nejprodávanější knihy LUXOR

beletrie

a krimi

Šikmý kostel 2

Karin Lednická

— Bílá vrána

Myšlenky za

volantem

Marek Eben

— Brána

Šikmý kostel

Karin Lednická

— Bílá vrána

Krize

Felix Francis

— Kalibr

Spiknutí oběšenců:

Hříšní lidé Království

českého

Vlastimil Vondruška

— Moba

Večer a jitro

Ken Follett

— Kalibr

Údolí

Bernard Minier

— XYZ

Velká kniha příběhů

Sherlocka Holmese

— Knižní klub

populárně

naučná

Praha ožralá

Radim Kopáč,

Petr Stančík

— Academia

Uprdelismus

Jan Menděl

— Praga

Všichni jsou

psychopati, jenom já

jsem letadlo

Jan Hnízdil,

Michal Tříska

— NLN

Severní stezka:

Českem od západu

k východu

Jan Hocek

— Universum

Tři měsíce

v Barceloně

Adam Gebrian

— Universum

Mimochodem

Woody Allen

— Argo

Ledový muž

Wim Hof

— Jota

100 perliček pro

(ne)milovníky češtiny

Červená propiska

— Universum

literatura pro děti

a mládež

Půlnoční slunce

Stephenie Meyerová

— Egmont

Zvon

Neal Shusterman

— Yoli

Rychlé šípy Jaroslava

Foglara a Jana Fischera

Jaroslav Foglar

— Albatros

Příběhy včelích

medvídků

Eva Košlerová

— Edice Čt

Velká kniha slavných

dobrodružných příběhů

Jack London, Jules

Verne, Harriet Beecher

Stoweová aj.

— Pikola

1984: Grafický román

George Orwell,

Matyáš Namai

— Kontrast

Krev a med

Shelby Mahurinová

— CooBoo

Prašina 1

Vojtěch Matocha

— Paseka

Bridgertonovi:

Vévoda a já

Julia Quinnová

— Ikar

Svědectví o životě

v KLDR

Nina Špitálníková

— NLN

Prašina 3: Bílá komnata

Vojtěch Matocha

— Paseka

Vinařství:

Nový začátek

Marie Lacrosse

— Ikar

Vědomí a realita

Jiří Horáček, Daniela

Drtinová

— Vyšehrad

Deník malého

poseroutky 15: Samá

voda

Jeff Kinney

— CooBoo

promotion — žebříček — duben 2021

1

2

3

4

5

cizojazyčná

literatura

How to Avoid a Climate

Disaster

Bill Gates

— Allen Lane

Court of Silver Flames

J. A. Sarah Maasová

— Bloomsbury Publishing

The Midnight Library

Matt Haig

— Canongate Books

Normal People

Sally Rooney

— Faber & Faber

Klara and the Sun

Kazuo Ishiguro

— Faber & Faber

audio tipy LUXORU

vinylové

desky

Greatest Hits, 2 LP

Queen

— Universal Music

Legendární britská kapela

Queen k 40. výročí

své existence nadělila

sobě i svým fanouškům

remasterované verze

všech svých alb.

Nevermind

Nirvana

— Geffen Records

Když vydala Nirvana své

album Nevermind, nikdo

netušil, že se stane jedním

z nejikoničtějších alb celé

historie.

Abbey Road

(Album 50th Anniversary)

Beatles

— Universal Music

LP obsahuje 17 slavných

skladeb jedné

z nejvlivnějších kapel

hudební historie.

6

Brave New World

Aldous Huxley

— Vintage Books

CD

7

8

Little Women

Louisa May Alcott

— Alma Books

21 Lessons

for the 21st Century

Yuval Noah Harari

— Vintage Publishing

Máma mi na krk dala klíč

Jaromír Nohavica

— Supraphon

V patnácti autorských

písních nabízí ostravský

bard silné melodie a ještě

silnější texty.

9

The Last Hours:

Chain of Iron

Cassandra Clare

— Walker Books

mluvené

slovo

Myšlenky za volantem

Marek Eben

— Témbr

10

Home Body

Rupi Kaur

— Simon & Schuster Ltd

Kniha Marka Ebena

Myšlenky za volantem

představuje soubor

sloupků a fejetonů, které

vycházely časopisecky

v letech 2014–2020.

promotion — žebříček — duben 2021

Marie Šabacká

adrenalin

budoucnost

civilizace

dieta

emoce

fyzička

globalizace

hranice

instinkt

jistota

klima

ledovec

medvěd

noc

odpovědnost

politici

rodina

Skaut

teplo

udržitelnost

věda

život

Baví ji odhalovat tajemství ledovců,

a proto žije asi čtvrtinu roku za polárním

kruhem, na norských Špicberkách. Jako

polární ekoložka zkoumá organismy

v extrémně studeném prostředí, život na

hranici možného...

Příjemný pocit, který nám pomáhá překonat bariéry.

Je třeba žít přítomností, ale i tak, aby každá další generace žila v lepším,

hodnějším a spravedlivějším světě.

Bez ní bychom se nelišili od zvířat.

Slovo navozující pocit strádání a utrpení.

Emoce jsou život, to, co nás žene dopředu a motivuje. Nelze dělat dobrou

práci bez nadšení nebo konzumovat jakékoli umělecké dílo, pokud se nás

nedotkne v emoční rovině.

Mít alespoň minimální základy fyzičky usnadňuje běžný život.

Ukazuje nám, že všichni lidé na světě jsou stejní a chtějí od života totéž.

Neustále se bortí a posouvají.

Vyvíjel se stovky tisíc let, aby nás chránil. Když se ocitnete v situaci nebo

v blízkosti člověka, kdy vám naskakuje husí kůže, poslechněte svůj vnitřní

hlas, kašlete na sociální normy, zdvořilosti a zmizte. Pokud u něčeho nebo

někoho vnitřně cítíte, že je to to pravé, jděte za tím.

Mít kotvu v životě je nezbytné. Třeba jednoho dobrého přítele, který se

ke mně neotočí zády, nebo vědomí, že ať se stane v životě cokoli, jsem dost

silná, abych to zvládla.

Pokud se výrazně změní, bude nás to všechny hodně bolet.

Magické místo, které mě nepřestává fascinovat.

Nádherné a majestátní zvíře, pro které jsem snadná kořist.

Restart, po kterém můžeme začít znova, ať se minulý den stalo cokoli.

Je důležité přijmout odpovědnost za svůj život a nehrát si na oběť. Za své

zdraví, úspěch i psychickou a fyzickou pohodu.

Měli by cítit velkou pokoru a být oddáni zájmům lidí, které zastupují.

Blízcí lidé jsou to jediné podstatné, co v životě máme.

Organizace, která mi dala základy do života.

Domov, láska.

Úcta k planetě a příštím generacím.

Pouť k porozumění našeho vesmíru a nekonečná lekce pokory. Co je

skutečné, pro nás musí být vždy důležitější než to, čemu chceme věřit.

Máme jen jednu šanci a je třeba ji nepromarnit. Každý, koho v životě

potkáme, jednou přijde o všechno a všechny, kteří mu jsou v životě drazí.

Proč se k nim v mezičase chovat jinak než s láskou a respektem.

autorka: Pavlína Saudková; foto: archiv Marie Šabacké

Page — 98

abeceda

za

10 knih

zaplatíte jen

VYBERte

SI SLEVu!

500 Kč

anebo za

5 knih

zaplatíte jen

350Kč

Akce platí do vyčerpání zásob a na tituly ze speciální nabídky.

KRÁLOVNA THRILLERŮ

ZE SOUSEDSTVÍ JE ZPĚT!

Stephanie a Patrick, bohatí a spokojení

manželé, se nedávno stali rodiči dvojčat.

Třebaže je péče o ně značně vysiluje,

Stephanie s jistotou ví, že má všechno,

po čem kdy toužila. Pak se objeví Erica,

žena z Patrickovy minulosti, a s ní šokující

odhalení o jeho první manželce. Ta podle

Eriky nezemřela nešťastnou náhodou.

Patrick tvrdí opak a Stephanie najednou

zjišťuje, že muž, kterému důvěřuje,

možná lže…

„Geniálnější než MANŽELÉ ODVEDLE!“

Page 05/21

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?