ALPY - 200 dní pronásledování světla

Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor, cestování a přírody vůbec. Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor, cestování a přírody vůbec.

from brychta89076 More from this publisher

03.03.2021 Views

Lukáš BrychtaALPY200 dní pronásledování světlaALPY - 200 DNÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ SVĚTLANechte se zlákat k nezapomenutelnému putování napříč Alpamiprostřednictvím více než 250 působivých fotografií a panoramat. Poznátevšechny čtyři roční doby v horách, od rozbřesku do hluboké noci. Na takdlouhé cestě však nebude nouze ani o společnost. Obstarají vám ji zábavnétexty o 10 letech pokusů a omylů z autorových cest a příprav.Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor,cestování a přírody vůbec.Lukáš BrychtaALPY200 dní pronásledování světla

Lukáš Brychta

ALPY

200 dní pronásledování světla

ALPY - 200 DNÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ SVĚTLA

Nechte se zlákat k nezapomenutelnému putování napříč Alpami

prostřednictvím více než 250 působivých fotografií a panoramat. Poznáte

všechny čtyři roční doby v horách, od rozbřesku do hluboké noci. Na tak

dlouhé cestě však nebude nouze ani o společnost. Obstarají vám ji zábavné

texty o 10 letech pokusů a omylů z autorových cest a příprav.

Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor,

cestování a přírody vůbec.

Lukáš Brychta

ALPY

200 dní pronásledování světla

Tato kniha je výsledkem usilovného pronásledování světla

po všech možných i nemožných alpských zákoutích, dohromady

čítajícího přibližně 200 dní v kopcích.

Vznikala v posledních deseti letech, povětšinou v potu tváře.

Je věnována všem milovníkům hor, i těm, kteří jejich krásu teprve

objeví, třeba zrovna prostřednictvím následujících stránek.

2 3

Fotograf – horolezec?

Často jsem v poslední době přípravy této knihy

dostával otázku, jestli jsem horolezec. Ještě častěji

jsem si ji však kladl sám a přemýšlel, co odpovědět,

a jestli se skutečně mohu zvát horolezcem, turistou,

fotografem, nebo jak to vlastně je. A dospěl jsem

k závěru, že horolezec asi skutečně nejsem, jen možná

zdatnější (teď už hlavně fyzicky) vysokohorský

turista. Ať už proto, že mám strach z výšek, moje

motivace v horách je jiná než horolezcova, nebo

prostě proto, že subjektivní míra rizika, kterou jsem

ochoten podstoupit na zdolávání nejvyšších vrcholů,

nestačí. I když tímto doznáním utrpí mé ego drobnou

újmu, jsem především fotograf, a hotovo.

Podrobné povídání o tom, jak jsem se dostal k horám

a začal je objevovat, nacházet nové zdroje informací

a získávat nové zkušenosti – často procházením slepých

uliček – si nechám na jindy. Pro účely této publikace

by to byl text příliš obsáhlý, i když věřím, že

obzvlášť zábavný především pro ty, kteří se v kopcích

pohybují jako kamzíci. V tuto chvíli však bude bohatě

stačit přiznání, že jsem k nim přilnul skrz hledáček

objektivu, a nikoliv proto, abych zdolával vrcholy.

První výpravy tak byly motivovány čistě tím, abych

pořídil pěkné krajinářské obrázky. Lokality proto

byly vybírány s ohledem na rozmanitost krajiny, nikoliv

na dostupnost některého z vrcholů.

Po několika letech takového cestování mě stále

udivovalo, jak málo pěkných fotek na internetu

z oněch míst existuje. I na takových místech, kde

stačilo poodejít několik metrů od chaty a kochat

se nádhernými scenériemi za východu či západu

slunce, jsem byl s foťákem a stativem spíše za

podivína. Málokdy jsem spatřil kohokoliv třímat

v ruce jiný aparát než mobil, maximálně nějaký

drobný kompakt. Jasně, ne každý je blázen a má

chuť tahat celý den do kopce 12 kg výbavy, ale přeci

jen, v hlavě mi to leželo. Tak či tak, je to moje

výhoda, říkal jsem si.

4 5

Ale jednoho dne mi tahle turistika přestala stačit.

Červíček stále více hlodal a našeptával: „dál a výš!“

Robert Capa totiž kdysi řekl: „Nejsou-li vaše fotografie

dobré, nebyli jste dost blízko!“ Platilo to spíše o reportážní

fotografii a ještě více o válečné, ale tak nějak

mě tahle pravda vzala za srdce a zatoužil jsem dostat

se ještě blíž (výš). Začalo tak mé období horolezecké.

Učil jsem se s lanem, vyzkoušel ferraty, chodil po

ledovci, jezdil na školení s horským vůdcem, trénoval

na stěně, v zimě objevil skialpy a snil o Nepálu.

Překonával jsem svoje hranice a učil se o všemožných

nebezpečích a jak jim předcházet. Vylezl jsem nějaké

čtyřtisícovky v Alpách, vyrazil na Elbrus na matičku

Rus, a především jsem změnil životosprávu a makal

na fyzičce jako nikdy v životě. Přinášelo mi to velkou

radost, pokroky byly vidět skoro každý týden.

Současně s tímto procesem se však uvnitř neustále

hlasitě ozýval i fotograf, tak trochu bojující s tím začínajícím

horolezcem. Vadilo mu, že je ochuzen o svůj

díl. Vynalézal jsem, jak tyto dvě aktivity spolu co nejlépe

skloubit, a obměnil jsem podle toho i výbavu.

Jinak pochopitelně, v rámci bezpečnosti a horolezeckých

zákonitostí, musel fotograf ustoupit. Mnoho let

jsem se pak snažil najít parťáky zapálené do fotografování

a zároveň schopné horolezeckých výprav, abychom

společně mohli pořizovat super snímky tam,

kde už se tím prakticky nikdo jiný nezabývá. Dodnes

jsem nenašel ani jednoho.

Během horolezeckých let jsem si silněji a silněji uvědomoval,

v čem tkví moje skutečná motivace pro

vysoké hory. Nebyly to vrcholy samotné, ale zážitky

jako takové a jejich prostřednictvím právě i fotografie.

Zjistil jsem, že je pro mě výprava úspěšná, i když

se nedosáhne žádného vrcholu, ale když získám parádní

snímky. Tím pak klesala i motivace k riskování,

nebo k tomu jít „přes hranu“, což je dost na škodu,

provozujete-li aktivitu výhradně závislou na součinnosti

týmu. Tím, že jsem si tohle najednou dokázal

pojmenovat, pochopil jsem, že horolezcem nejsem.

Ubylo tak horolezeckých expedic v mém itineráři,

a naopak opět přibylo více těch čistě fotografických.

Proces uzavření kruhu navíc urychlily drobné zdravotní

komplikace. Jak se ukázalo, byly způsobené

spíše hlavou než fyzickým omezením, což způsobilo,

že jsem byl takový horský Pavlovův pes. Bylo mi totiž

vysvětleno, že při zažívání nebezpečných, stresujících

a neúspěšných situací jsem byl sice obohacen

o zkušenosti a o něco víc zocelen, hlava si je ovšem

tak nějak vzadu ukládala a když se jednoho dne nádoba

na stres naplnila, začalo moje tělo podvědomě

reagovat negativně ještě dřív, než byl jakýkoliv důvod

(nebo nakrásně vůbec žádný nebyl). Takže jsem při

spatření vysokého kopce neslintal jako pes, ale dostal

pořádnou hnačku nebo podobný „příjemný“ projev

slabosti, ale dál bych to v rámci zachování dekora nepopisoval.

Bylo tím tak opět stvrzeno, že se nemohu zvát horolozcem,

a fotograf ve mně jásal, že na nějakou dobu

zvítězil. Pořekadlo o tom, že vše špatné je pro něco

dobré, se potvrdilo tím, že se od té doby plánování

zlepšilo v míře nevídané, ba i několik vychytávek pro

fotografování na svět přišlo. Ovšem, povaha moje je

tvrdohlavá, a tak už delší dobu probíhá pěkně od začátku

nová příprava na vysoké kopce a horolezec se

třeba ještě někdy dokáže přihlásit o slovo.

Celý tenhle obsáhlý exkurz do nitra horomilce poseroutky

budiž tedy úvodem k následujícím stránkám.

Nemám úplně rád slovo „poselství“ a úkolem této

knihy není v žádném případě poučovat, nýbrž bavit.

Přesto je jejím částečným smyslem ukázat, že kde je

vůle, je i cesta. Drtivá většina fotografií je tak vybrána

z míst, kam se člověk může naprosto bezpečně dostat

i sám, a jen malé procento je z opravdu horolezeckých

túr. Pokud totiž má člověk něco opravdu rád, měl by

se tomu věnovat třeba i přesto, že mu nebylo do vínku

dáno. Nenechat se odradit neúspěchy a hledat řešení,

nikoliv problémy. A především neříkat, že něco nejde.

Stačí si uvědomit, že tato knížka je od člověka, který

má Alpy vzdálené 600 km od svého domova, a nikoliv

za humny. Který v době, kdy začal objevovat, neuměl

slovo německy, má strach z výšek a chodí do zaměstnání

5 dní v týdnu. Cesta vždy existuje.

•

Pojďme se tedy po té cestě vydat vzhůru, do hor…

6 7

Mezi sluncem, sněhem a deštěm – podzimní

Oberalppass, Švýcarsko

UDĚLAT

SI POHODLÍ

8 9

Udělat si pohodlí

První skutečnou výpravu mimo české kopce jsem podnikl

někdy v roce 2009. Tehdy jsme se jako parta 4 kolegů

z práce, stejně „zkušených“ horalů, prostě sebrali

a jeli na týden do Tater. Zakoupil jsem k tomu účelu zaručeně

nepromokavé kalhoty, kvalitní vysokohorskou

obuv za 500 Kč a do batohu přibalil lehkou bundu,

kdyby náhodou v srpnu pršelo. K tomu několik metalových

triček, mikinu pochybného původu a nějaké děravé

fusekle. Batoh samotný jsem měl ve skříni snad od

základky, ale funkčnost byla zaručena. Přesvědčen, že

opalovací krém používají jen baby na pláži, jsem tuto

položku vynechal zcela, a v podobném duchu i některé

další. Naopak bylo třeba dbát zasády, že není důležité,

co člověk dělá, ale jak u toho vypadá. Netrvalo pak ani

moc dlouho (asi tak půl dne) a hory mě začaly za tento

přístup po zásluze spravedlivě odměňovat. Odměnu

navíc každým dnem přislazovaly a pomyslná třešnička

na dortu pak přišla na Rysech. Tam jsem si ji ještě sám

pocukroval nesmyslným hospodařením s rezervním

oblečením, takže by se dalo říct, že školení na téma jak

přesně to nemá vypadat, jsem absolvoval na výbornou

a nevynechal ani jediný bod z osnov.

Nemálo otřesen prvními zkušenostmi jsem na dalších

výpravách do Alp zcela změnil styl oblékání. Více jsem

hleděl na množství vrstev, dostatek rezervního oblečení

a ponožek. Ovšem šatník obohacen nebyl a balení

probíhalo stylem „co dům dal“. V tu dobu navíc byly

naše výpravy syrově punkové – spalo se v autech, jezdilo

přes noc. Tudíž byl člověk před výšlapem „vyloženě

odpočatý“ a většinou mu bylo chladno. V praxi to znamenalo,

že na sebe navlékl všechny ty vrstvy z naprosto

nevhodných materiálů a vydal se vstříc stoupání, aby

se zahřál. Asi po 200 výškových metrech byl ovšem ne-

Když povinnosti volají – home

office v ráji

Tímto snímkem to vlastně všechno

doopravdy začalo. Stál mě přeražený

výfuk, 40 EUR a nějaké ty nervy.

Zkrátka začátek, jak má být

10 11

snesitelně zadýchán, neboť vrstvy udělaly své, a kolem

těla vytvořily pařeniště hodné deštného pralesa. Nedýchala

tudíž ani kůže, ani plíce. Jal se tedy vrstvy odkládat

a pěchovat je do fotobatohu (ten v tu dobu naprosto

vyhovoval a jiné zavazadlo ani k dispozici stejně nebylo),

jenže ouha. Stihnul se za tu chvíli zapotit! Takže po

odložení svrchních „zateplovacích“ oděvů stačil drobný

vánek a byla tu opět, světe div se, zima! Mokrá trička

plnila funkci ochlazovací více, než bylo zdrávo, a ke slovu

proto přišly opět zateplovací části šatníku. Čímž se

člověk během chviličky elegantně vrátil na začátek začarovaného

kruhu a zábava mohla začít nanovo. Není

zapotřebí velké fantazie k představě, jakou asi motivaci

a chuť má pak fotograf, aby stál hodinu někde na větru

se stativem a dělal kvalitní obrázky, když se klepe

zimou, je celý mokrý a naspal všehovšudy maximálně

dvě až tři hodinky v autě po 7 až 8 hodinách točení volantem.

A to ho v té době většinou čekal ještě sestup

a další noc v autě.

Výše uvedený nekomfort a strádání často přebilo nadšení,

elán, nebojím se říct i euforie z nového a úžasného,

bylo ale i tak nad slunce jasné, že se s tím musí

něco udělat. Noci v autě tak velmi záhy zůstaly vyhrazeny

jen přesunům a na místě je vystřídalo ubytování

s postelemi. Nejdříve levné kempy nebo hostely, později,

po nabytí nových zkušeností a vědomostí, horské

chaty. Což bylo pro fotografování naprosto klíčové, neb

tím například odpadla nutnost sestupovat do údolí ten

samý den (o tom ale v jiné kapitole). Stále však bylo zapotřebí

vyřešit, jak si udělat trochu toho pohodlí i venku,

mimo auto nebo ubytovací kapacitu.

Kolo pokroku pak bylo definitivně uvedeno do chodu

po jedné krátké výpravě do Švýcarska, kde se nám vyloženě

„vydařilo počasí“. Spásný návrat do auta pro

kousek suchého oblečení po 5 hodinách pochodu v neskutečném

lijáku následovaný zjištěním, že to vzdala

peněženka i telefon, oboje ve stavu nevysušitelném.

Navíc zcela bez úhony nevyvázla ani fotovýbava, a tak

bylo třeba konečně konat. Ovšem, jako už tradičně,

vzal jsem to trošku za špatný konec, a začal budovat

dům od střechy. Svrchní vrstvu cibule tak sice brzy

chránil goretex na nohách i v horní polovině těla, jenže

zbytek odění zůstal víceméně nezměněný, a tak se sice

žádná voda k tělu nedostala (i když časem jsem poznal

že i goretex má limity), ovšem ani od něj ven.

Pořídil jsem si expediční fotobatoh, abych tomu svému

pohodlí ještě trošku pomohl. O něm se ještě rozepíšu

později, v tuto chvíli bohatě postačí uvést, že měl kapacitu

85 litrů a prázdný vážil více než 4 kilogramy. Zato

se do něj pohodlně vešlo prakticky neomezené množství

rezervního, zateplovacího a jiného „funkčního“

oblečení, celá fotovýbava, spacák, jídla a vody co hrdlo

ráčí, a když si člověk usmyslel, tak i nádobí a vařič.

S pocitem, že pro pohodlí bylo vykonáno maximum,

zažíval jsem opět stavy ne nepodobné euforii. Tedy do

Celonoční jízda autem, úprk do kopce pro první paprsky slunce (na poslední chvíli)

a potom nečekaná návštěva. Daněk evropský (dama dama)

12 13

Typické

červnové

pozdní

odpoledne.

Ledové kry,

sníh a vítr

Někdy se zajímavá scéna objeví i při

jízdě autem. Klausenpass, Švýcarsko,

chvilku po východu slunce

doby, než jsem takto sbalený batoh potěžkal a pokusil

se ho hodit na záda. Prvotní šok a bolest jsem svedl na

špatnou fyzickou kondici a vydal se do hor. Pozorný

čtenář si jistě rád sám domyslí, co se asi dělo pod goretexem

s takovým monstrem na zádech.

Největšího pokroku pro letní výlety bylo dosaženo paradoxně

v zimě. Po mnoha, mnoha letech jsem se vrátil

k lyžování a dumal, co na sebe. Goretex sice poručí větru,

dešti, ale mnoho nezahřeje. Do poslední chvíle jsem

ale odmítal vzít na sebe cokoliv, co jen vzdáleně připomínalo

punčocháče. Vzpomínky ze základky a čirou

nenávist si živě pamatuju ještě dnes a zaslepen krvavě

rudou představou, že se k tomuto kusu oděvu byť jen

přiblížím, jsem jaksi ignoroval zhruba čtvrtstoletí vývoje

a pokroku. Když jsem pak s náležitou nechutí a zahanbením

musel přeci jen sáhnout pro termopodvlíkačky,

očekával jsem logicky tryznu. Jaké to však bylo

příjemné zjištění, že kalhoty nikde nesvědí, neštípou,

neomezují, nestudí a plní dobře zateplovací funkci.

K tomu stejná zkušenost s termotričkem a rázem jsem

měl dojem, že byl objeven nový světadíl. O termoprádlo

jsem se začal více zajímat – dnes mi ta naprostá nepolíbenost

vědomostmi příjde až vtipná – a seznal tak,

že by mělo být celoročně nedílnou součástí pro jakoukoliv

výpravu. A skutečně, následné zatěžkávací testy

to jen potvrdily. Míra komfortu byla nesrovnatelná.

Základy a střecha tedy byly zdárně vybudovány, chybělo

už jen doplnit mezipatra. Člověk by předpokládal,

že to už vše musí být otázkou chvilky, nebylo tomu tak

ale v mém případě. Částečně i z nedostatku prostředků

jsem byl stále schopen dnes už neuvěřitelných kombinací,

například když jsem si na kvalitní termotriko

Letní horské louky jsou plné

barev a života

jako druhou vrstvu navlékl bavlněné tričko. Kdo to vyzkoušel,

tak ví své, vy ostatní to nedělejte, hlavně ne za

větru a chladna. A už vůbec nezkoušejte, jako já, hodit

přes to ještě fleecovou mikinu na zahřátí. Dodnes mě

zamrazí, když si vzpomenu, co to se mnou udělalo při

výstupu k chatě za vichru se sněhem. Bez ohledu na finanční

prostředky jsem pak definitivně doplnil šatník

ještě o druhou a třetí vrstvu, kterou byla lehká péřová

bunda s možností zabalit sebe samu do kapsy. Časem

ještě přibylo pár doplňků, jako tenké rukavice, čelenka

na zimu i teplo, nebo kvalitní ponožky. Připočtu-li kvalitní

boty, byl jsem konečně kompletní.

14 15

První pokus zimy

převzít vládu bude

tentokrát ještě

neúspěšný

Hledání kempu bylo nečekaně narušeno nádherně zabarveným západem slunce a všechno tak muselo

stranou. Místní farmář se docela divil, co že se mu to na poli děje. Přísahám ale, že ani jedna

rostlinka z úrody neutrpěla újmu

Dalšími a dalšími výpravami za různého počasí, prakticky

ve všech ročních dobách, jsem pak najednou začal

zjišťovat, že už téměř nic jiného s sebou nosit nepotřebuji.

Maximálně něco na chatu na převlečení pro pohodlí,

nebo vrstvičku navíc na chladné noční fotolovy.

Zásobní šatník z „monstr batohu“ tak mohl klidně zmizet.

Míra komfortu a funkčnosti byla a je po předchozích

peripetiích až neuvěřitelná, a to prakticky v libovolném

teplotním rozhraní (vyjma opravdu chladných

zimních dnů). Blahodárně to působí i na fotografie,

neboť fotograf v pohodlí, nebo alespoň neklepající se

v mokru zimou a vyčerpáním, má rozhodně větší chuť

a více sil věnovat se hledáčku.

S klidným svědomím mohu prohlásit, že výbava, co se

týče oblečení, bot, batohu apod., je naprosto to klíčové

a nejdůležitější i pro kvalitu samotných fotografií.

Ještě o dost více než fotovýbava, kterou člověk pro

pořizování obrázků používá. A to i z hlediska lehkých

turistických túr. Nestane se vám tak například, že spíte

v mokrém spacáku, protože vám po cestě promokl.

O těch skutečně vysokohorských túrách ani není třeba

hovořit, tam vám správné vybavení může za nepříznivých

okolností zachránit život. Není třeba proto váhat,

a do správného pohodlí trošku investovat, milionkrát

se to vrátí ve zdraví i fotografiích.

•

Houpačka s nejkrásnějším výhledem na světě. Takovou jsem

u nás v panelovém sídlišti jako dítě neměl

16 17

Občas se stane, že člověk dostane víc, než očekává. Když jsem se půl roku před

touto fotografií na tom samém místě brodil po stehna sněhem, říkal jsem si, že by

tu mohl východ slunce stát za to. Ale že budu svědkem nádherného divadla, kdy

slunce vycházelo přesně v průrvě vytvořené krajinou přes lehký ranní opar, to bylo

něco skoro pohádkového. A to jsem po 8 hodinách jízdy na místě zaparkoval přesně

4 minuty před začátkem, díky dvěma policejním silničním kontrolám ve Švýcarsku

18 19

První podzimní sněhová nadílka. Ještě 3 dny

před touto fotografií bylo vše zelené a téměř letní.

Z plánovaného výstupu k jezerům se tak stal neúspěšný

boj po kolena ve sněhu. Od té doby vím, že

pokud Švýcar zavře chatu o týden dřív, protože

„zu viel Schnee“, ví co dělá a je třeba mu věřit

20 21

Přilepeni ke kamnům na horské chatě, čekali jsme na východ

slunce při čerstvé sněhové nadílce. To se nám ale bohužel

schovalo do mraků a celý 4hodinový výšlap tak přišel vniveč.

Pár desítek minut potom se ale mraky otevřely a zajímavě

ohraničily, jako rámečkem, nedaleké hřebeny

Mraky válející se po hřebeni po vydatné dopolední sprše ve švýcarské

Arose. Z nerozumu jsme přesto vyrazili na túru a zanedlouho nás

spláchlo něco ještě mnohem horšího

Deštivá a zatažená noc neslibovala moc naděje pro ranní focení. Když

jsme však dojeli na místo určení, ocitli jsme se nad tím vším a pod námi se

povalovalo moře z mraků. Fanas, Švýcarsko

22 23

Tak akorát podzimního světla. Ani inverze, ani zataženo.

Murgtal, Švýcarsko

Po ránu nad inverzí. Schiers, Švýcarsko

Mraky, skály, led a sníh.

Lünersee, Rakousko

24 25

Ranní nálada na hřebenech Karwendelu, Rakousko

26 27

Jak říkávala moje babička – sluníčko měří vodu

K jezeru jsme po celonoční jízdě dorazili půl hodiny před východem slunce. Bez odpočinku

pofotili a s batohy hned vyrazili na celodenní výšlap. Walensee, Švýcarsko

Při téhle krásné scenérii jsem se rozhodl udělat časosběr. Teplota byla kousek nad nulou, vál dost silný

vítr a samospoušť čínské výroby to prostě vzdala. Mačkal jsem tedy spoušť ručně, do zblbnutí v hlavě

počítaje jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet. Každých pět minut jsem bezodkladně musel měnit ruku,

aby mi nezmrzla, a v mezičasech dělal dřepy na zahřátí. Ale výsledek stál nakonec za všechno to utrpení!

Pohled přímo od auta po probuzení. Oberalppass, Švýcarsko

28 29

Při své první cestě do Švýcarska jsme kolem tohoto jezírka dva dny jezdili, aniž jsme o něm

vůbec měli tušení. Dodnes nevím, jak se vlastně jmenuje

30 31

Když se počasí opravdu vydaří, člověk občas nepozná, kde mraky končí a kde začíná

zem. Vlevo typické červnové počasí, vpravo typické srpnové

32 33

Podzimní počasí a krásně viditelná hranice sněhu

Pramen Rýna. Přesně odtud vytéká jeden z evropských veletoků

Klasicky jsme dorazili později, než bylo v plánu, ale ještě, než slunce zcela zapadlo,

podařilo se mi najít tento fotogenický trs žlutých květů

Podzimní zrcadlení v jezeře plném ryb. Murgsee, Švýcarsko

34 35

Ledovce a vrcholy

V samém úvodu této knihy jsem uvedl, že bude věnována

především místům, kam se člověk může dostat zcela

sám. To znamená bez nutnosti navázání na lano, cesty

po ledovcích, nebo jiných nebezpečných místech, kde

je potřeba se jistit alespoň s jedním parťákem. Jenže

co by to bylo za publikaci o horách, kdyby toto odvětví,

navíc zřejmě to nejzajímavější, chybělo úplně. Proto

bych mu chtěl věnovat následující podkapitolu.

Dechberoucí záběry z vrcholků nejvyšších pohoří světa,

mraky hluboko dole, ničím nerušené výhledy do všech

světových stran. Kdo by takové snímky neznal a komu

by se nelíbily! Možná nás lákají něčím nebezpečným,

něčím nedosažitelným, absolutní volností, trochou romantiky,

strachem, nebo jen čistou krásou hor, kterou

se poštěstí spatřit jen několika z nás. V dnešní době

jsou hory už přeci jen dosažitelnější než před několika

desítkami let, stále ovšem skrývají některá nebezpečí.

Nebudu zde popisovat zásady bezpečnosti pohybu po

ledovcích, v zimě, při lezení atd., to přenechám lidem

daleko povolanějším. Nemůžu než zopakovat, že člověk

s ambicemi pořídit jiné než „turistické“ horské fotografie

by měl v první řadě absolvovat kurz (nejlépe více

kurzů) pod dohledem certifikovaného horského vůdce,

než se vůbec pustí do nějakých samostatných dobrodružství.

Někteří budou možná znát nějakého kamaráda,

opravdu zkušeného, který je těmto dovednostem

může naučit. Naprostá většina z nás pravděpodobně

ale nikoliv. Do skupiny „zkušený“ ovšem v žádném případě

nesmíme zařadit někoho, kdo byl na ledovci třikrát

v životě, zrovna za pěkného počasí, a má dojem,

že už ho nemůže nic překvapit. Takových samozvaných

odborníků je u nás pohříchu docela dost, na to opravdu

dobrý pozor!

Dobrý pozor je také potřeba dát při výběru z nabídek

cestovních kanceláří a agentur. Pokud se bez předchozího

kurzu rozhodnete hned pro nějaký výstup,

velmi dobře si ověřte, kdo ho vede. Jestli je ten člověk

opravdu certifikovaný, jaké má zkušenosti apod. Jestliže

taková CK nabízí letní ledovcový (nemám na mysli

neledovcové treky) výstup (např. oblíbená Wildspitze,

Mont Blanc) s jedním vůdcem pro skupinu více než 6

lidí, jděte okamžitě od toho. Problém s výstupem s cestovní

kanceláří vidím také (a především) v tom, že taková

kancelář je motivována především ziskem a má

také o to větší zájem vrchol za každou cenu zdolat. Samozřejmě,

klienti si raději vyberou kancelář se 100%

úspěšností než tu s 50% úspěšností, že? Jenže tady pak

nastává zásadní problém v tom, že takové výpravy často

vyrážejí k vrcholu i za velmi špatných/nebezpečných

podmínek, kdy i místní horští vůdci obracejí, nebo vůbec

nevychází. A kdo má v takovém případě více zkušeností?

Člověk, který je na tom konkrétním kopci 4x

v roce, nebo místní, který jde 50x za sezonu? Skupina

se tak vystavuje zbytečnému riziku, a co víc, výstup

si prostě neužijete. Znovu bych tedy apeloval na to,

aby případný nezkušený zájemce začal pod dohledem

horských vůdců, certifikovaných UIAGM. Jsou takoví

i u nás, takže ani jazyková bariéra nehraje žádnou roli.

Je to sice dražší varianta, ale zcela nejlepší a hlavně

bezpečná! Takový vůdce má především zájem na tom,

dostat vás bezpečně dolů, ne vás „zabít“ výstupem za

každou cenu v nemožných podmínkách.

Vraťme se teď ale k focení. Jako fotografové jistě budete

mít zájem nejen na samotném vrcholu, ale také na

tom, aby bylo rozumné počasí a mohli jste si z výstupu

(a nejlépe i z vrcholu) přivézt hezké fotografie. Takže

to budete mít oproti horolezcům nemotivovaným fo-

Někdy je to jen o úhlu záběru a relativně

lehký výstup se rázem může stát

nebezpečnou, strach nahánějící stěnou

Úžasné panorama švýcarských čtyřtisícovek za východu

slunce. Snímek je pořízen zhruba z 3500 metrů

36 37

Dobývání vrcholů nemusí znamenat jen velké výšky. Perfektní

lezení si lze užít i nad vodou. Wangenitzsee, Rakousko

Totožné místo jako na předchozí

dvoustraně, jen o pár

minut dříve. Jiné barvy, více

inverze a větší zima

cením ještě daleko těžší. Počasí člověk neporučí, ale je

skvělé, pokud si může dovolit na něj v místě třeba den

nebo dva dny navíc počkat. Čímž se vracíme k bodu nejít

k vrcholu za každou cenu. Ne vždy je to samozřejmě

možné, ať už třeba kvůli domluvě s horským vůdcem,

obsazenosti ubytování, množství dovolené, či financím.

Ale pokud ta možnost je, neváhejte, jiná taková se nemusí

roky naskytnout! U velehorských expedic a výprav

v dalekých zemích je to samozřejmě něco úplně

jiného, tam to tak úplně nelze, ale v Alpách, které má

český horomilec relativně blízko, to ze zkušenosti není

až tak nereálné.

Jak jsem lehce zmínil ze začátku, na ledovci nikdy nebudete

sami. Respektive, rozhodně byste nikdy neměli

být. Budete vždy navázáni lanem s parťáky a v zájmu

bezpečnosti si nebudete moct nikdy dovolit nějak extra

zastavovat kvůli focení. Asi jedině, pokud máte na laně

všichni stejný zájem a jsou na to bezpečné podmínky.

Jinak se s tím budete muset rozloučit. Je proto zbytečné

nosit s sebou více techniky (i z hlediska bezpečnosti

je lepší ji nebrat) a už vůbec ne stativ. Pravděpodobně

se však po zdolání vrcholu budete vracet na stejnou

chatu, ze které jste vycházeli, a tak není nezbytně nutné

nechat techniku zahálet doma, ale na chatě může velmi

dobře posloužit (včetně stativu)! Jen si ji s sebou nevezmete

ve vrcholový den. Pro ten je naprosto ideální

nějaký cestovní objektiv s velikým rozsahem ohnisek.

Osobně jsem si pro ten účel oblíbil například 18mm –

300mm, který obsáhne opravdu vše. Samozřejmě, je

to lehce na úkor kvality kresby, ale ten ústupek je tak

malý, že ho lze nahradit krásou panoramat, která byste

si jinak museli odpustit.

38 39

Protože při výstupu budete bezpodmínečně muset mít

volné ruce, nedržet v nich fotoaparát (s výjimkou samozřejmě

přestávek k focení), je ideální koupit si přezku

a mít foťák upevněný například k popruhu batohu.

Máte ho tak stále po ruce kdykoliv k použití, nemusíte

kvůli tomu zastavovat, nikde vám neplandá a nemlátí

do vás. Taková přezka se upevňuje místo stativové destičky

a mně osobně se perfektně osvědčila. Přednosti

univerzálního objektivu a přezky pak doceníte ještě

o mnoho více při náročných trecích nebo jakémkoliv

pohybu ve velkých nadmořských výškách. Tam, kde je

každý pohyb navíc vyloženě otravný a náročný, nechce

se vám pomalu ani vázat si tkaničky u bot, je taková

úspora (i váhová) doslova k nezaplacení.

Na závěr dodám ještě takovou malou osobní vsuvku,

možná doporučení. Zkuste si ze začátku klást reálné

cíle, adekvátní vašim schopnostem. Nemám teď na mysli

jen ty fyzické, ty je potřeba řádně rozvíjet, a věnuji se

tomu v poslední kapitole, ale především ty psychické.

Zjednodušeně řečeno, nepřepálit začátek. Jde o to mít

z výstupů především radost a zážitky, ne se celý výstup

„probát“. Pro někoho nebude absolutně žádný problém

se v takovém terénu pohybovat a strach mít nebude,

někdo na to může být ale citlivější. On totiž takový výstup

může být psychicky docela náročný, protože se

sečte dohromady spousta drobnějších věcí. Například,

zpravidla se výstupy zahajují velmi brzy ráno, nezřídka

za tmy, za svitu čelovek. Což může na někoho, kdo není

zvyklý, působit stísňujícím dojmem. Navíc máte najednou

úplně jiný režim jídla, zažívací potíže, rozhodně

nedostatek spánku, únavu z nadmořské výšky, síly ubývají,

někdo má třeba obavu z toho, co ho čeká (trhliny,

exponované úseky, počasí), a to vše sečtené dohromady

vám úspěšný výstup může dokonce znemožnit. Mluvím

bohužel z vlastních zkušeností.

Lapidárně řečeno, pokud máte strach z exponovaných

míst, nezačínejte první výstup Grossglocknerem :)

Udělejte si ze začátku radost. Nějakou méně náročnou

horu, aby přišel úspěch. Budujete si tím sebevědomí.

Zároveň tím zjistíte, co vám třeba nevyhovovalo

a můžete na tom zapracovat. Například

zmíněné začátky za tmy – prostě si doma občas

půjdete brzy ráno potmě zaběhat a zvyknete si

a už vás to příště nerozhodí.

Sám jsem začátky svého „horolezení“ zřejmě trochu

přepálil a i později udělal nějaké chyby, což

vedlo k tomu, že jsem pak dlouhou dobu nebyl na

vysokohorskou túru schopen vyrazit vůbec, hlava mi to

prostě nedovolila. Ale to už je naštěstí za mnou, a tak se

tímto příkladem snažím spíše jen lehce varovat. Možná

to někomu bude ku prospěchu, i když většina to nebude

mít vůbec zapotřebí. Budou v horách jako doma

a nějaký strach překonají prvním výstupem. Takže

tuhle podkapitolu budou brát jako slova poseroutky se

slabým žaludkem. A vlastně budou mít pravdu :) •

Nádherné západy a východy slunce ve větších

výškách lze relativně pohodlně zažít i v zimě.

Když víte, kde se ubytovat

Parťáci při výstupu na Grossglockner

40 41

Moře mraků mezi Stubai a Dolomity,

viděno zhruba z výšky 3200 metrů

Úžasný podzimní den pro zdolávání čtyřtisícových

vrcholů. Na vše dohlížel nezaměnitelný Matterhorn

Mocný Zuckerhütl a poslední podzimní

sluneční paprsky, focené 28. října

Přesný opak předchozího počasí, tentokrát při zdolávání třítisícových

vrcholů. Jak Němci říkají, pravý Donnerwetter

42 43

Vrchol dobytý na sněžnicích, za úplňku. Dole

v údolí se rozprostírá celý Innsbruck a je možné si

všimnout i dráhy vzlétajícího letadla, zachycené

několikaminutovou expozicí.

44 45

V horách se z hodiny na hodinu může

rozpoutat doslova peklo. V takové

momenty je záhodno být v bezpečí.

Hohe Tauren, Rakousko

Po bouřkách se ale vždycky rozjasní.

A někdy příroda za odměnu nabídne

úchvatné barevné divadlo

46 47

Modrá hodinka po šesté hodině ráno ve výšce

3300 metrů. Švýcarsko, září 2015

Jediná chata barevně vystupuje z jinak naprosto

šedivého dne. Hohe Tauren, Rakousko

Ve výškách, kde se sníh drží celoročně, čekají

za krásného počasí nepopsatelné pocity

48 49

Mezi mraky a inverzí jednoho časného

podzimního rána ve výšce 2900 metrů.

Rakousko, říjen 2016

50 51

Stejné místo, úplně jiné

počasí. Malebný východ

a západ slunce a pak něco,

čemu se říká dokonalá

bouře. Nebyli jsme

dostatečně rychlí, a tak

jsme pár hodin předtím

zůstali v jejím centru

uvězněni téměř hodinu

přímo na ledovci. Zážitek,

který člověka donutí brát

předpověď počasí vážně

52 53

Celý den to vypadalo, že se slunce vůbec neukáže.

Pak ale na dvě, možná tři minuty, proklouzlo škvírou

mezi mraky a obarvilo opar v celém údolí kolem

Zugspitze, nejvyššího vrcholu Německa

54 55

Nad mraky. Tady jsme měli až dojem, že jsme skutečně u moře a vlny narážející

na kámen doopravdy šplouchají. Linthal, Švýcarsko 2014

Aby se člověk dostal nad mraky, nemusí být nutně v nebetyčné výšce.

Někdy stačí být jen dostatečně vysoko vzhledem k okolí

56 57

Detailnější pohled na hory za Andermattem

Hory vzhůru nohama. Švýcarsko, 2014

Mrazivé podzimní ráno

nad Andermattem.

Švýcarsko, 2012

58 59

Naprostá letní idylka

60 61

Mouchy vždycky naprosto přesně vědí kudy...

Miniaturní meandry při správném úhlu připomínají veletok

Letní stínoshow v okolí Zell am See

Bilbo Pytlík z Kraje

62 63

Alpy jako zásobárna vody. Ať už za deště ….

nebo v nepřeberném množství potoků a potůčků

64 65

První pokus zimy převzít kontrolu. Ještě o den dříve panovalo

v místě babí léto. Říjen, Švýcarsko

Tady naopak

přebírá kontrolu

léto a poslední

zbytky ledu pomalu

mizí. Červen,

Švýcarsko

A do třetice. Tady

není pochyb o tom,

že zima vládne

pevnou rukou.

Leden, Německo

66 67

David a Goliáš. Maličká chata ve stínu obřího skalního masivu působila téměř až

stísňujícím dojmem. Ten byl navíc umocněn hrozivě tmavou oblohou těsně před bouří.

68 69

Není nic lepšího, než mít na vrcholu trochu toho

místa k odložení techniky a proviantu. Všechno je

pak o dost pohodlnější.

NOSIT SI

POHODLÍ

70 71

Nosit si pohodlí

Zmiňoval jsem už, jak probíhalo balení výstroje před

prvním výletem do vyšších kopců. Příprava fotovýbavy

se nesla lehce v jiném duchu, ale se stejným výsledkem.

Pečlivě jsem uvážil, co vzít s sebou (nakonec

všechno), co budu nezbytně potřebovat (jistěže všechno),

co si budu muset vypůjčit (téměř všechno) a co

z té techniky vlastně ovládám (nic). Ve výsledku pak

VŠECHNO znamenalo mimo jiné: tělo Canon 1000D

se základním plastovým objektivem, polarizační filtr,

monopod, stativ a pouzdro na vše zmíněné zvlášť. NIC

potom znamenalo to, co jsem následující týden z hlediska

„umění“ předváděl.

Dobře si pamatuji, že vše fungovalo perfektně, dokonce

v dobré náladě, tedy až do doby, než jsme začali stoupat.

To jsem se pak během chvíle ocitl na chvostu celé

skupinky a ta se mi stále více vzdalovala. Na občasné

popohánění kamarádů jsem reagoval s předstíranou

suverénností: „Fotim vole, doběhnu vás!“ Jenže asi po

300 výškových metrech jsem myslel, že zemřu. Batoh

mi neustále sklouzával, foťák mlátil do pupku, stativ

zaměstnával ruce (pouzdro totiž nemělo funkční poutko

přes rameno) a vlastně to celé byl jen zápas s překážejícími

věcmi. Když jsem se pak konečně po dvou

dnech dostal k použití stativu, zjistil jsem, že tahle součást

fotovýbavy je zřejmě tak stará, že by mohla pamatovat

snad i vznik horských ples, která jsem se chystal

fotit. Některé části nešly vytáhnout, některé zatáhnout,

samotné uchycení mělo vůli zívajícího vulkánu a stabilita,

škoda mluvit. Po 30 minutách lítého boje tak stativ

putoval zase pěkně do pouzdra a do konce pobytu již

zůstal bezpečně uschován na ubikaci. Ani mi to nevadilo,

neboť jsem v té době začal nabývat pocitu, že pro

krajinářskou fotografii je trojnožka celkem zbytečnou

Až takhle by to úplně vypadat nemuselo.

Vytlačit ve dvou tento fotografický ansámbl

až na vrchol, to je věru těžká práce

Experimenty s velmi dlouhou

expozicí při západu slunce.

Karwendel, 2015

72 73

Ranní podzimní inverzi

jsme spíše očekávali

kolem hladiny jezírek, ale

ona se namísto toho válela

po hřebeni jako lavina.

Schladming, 2015

Takto nošení pohodlí také nevypadá. Když lyže, tak sníh

zátěží. Vždyť přeci modrá na obloze je nejsytější pár

hodin po poledni, a to bývá světla dost! Pro pohlednice

a katalogy cestovních kanceláří pak je navíc úplně

nejlépe, pokud není rušena mraky, nebo nějakým

zbytečným oparem.

Tento pomýlený názor mi ještě několik následujících

měsíců během fotovýprav vydržel. Utvrzoval jsem se

v něm především proto, že mi manipulace s celou technikou

kvůli jednomu snímku přišla zbytečně zdlouhavá.

V kopcích též nezdravě namáhavá. Bez stativu bylo

možné ušetřit množství času, pořídit více fotografií

a vyhnout se mnoha nepříjemným pohledům a řečem

spoluvýletníků, kterým sbírání obrázků nebylo blízké.

Navíc mé výlety za snímky zpravidla nezačínaly před

desátou hodinou „ranní“ a končily s dostatečným předstihem

před soumrakem. Tudíž mi stativ přišel jako

omluva a berlička těch, kterým se klepou ruce. A když

na to přijde, ani tekoucí voda přeci nemusí být vždy

rozmazaná, máme mnoho jiných kreativních přístupů.

Řízením osudu byl naštěstí velmi záhy tento mýtus

z mojí hlavy vymýcen a do výbavy přibyl parádní bytelný

stativ, který používám dodnes. Pravda, není

z nejlehčích, ale má mnoho jiných výhod. Především

kulovou hlavu jsem považoval za dar z nebes, šetřící

moře času a nervů. Ovšem, za nějakou dobu, stačilo

jedno dlouhé stativové focení s potřebou častější změny

kompozice (byly to tuším nějaké interiéry na zakázku)

a dar z nebes ztratil svoji svatozář. Zvrásněné kolečko

pro fixaci hlavy totiž při opakovaném povolování

a utahování vykonalo své a zanedlouho se na rukách

objevily slušné oděrky, později krev a v závěru už to

bylo vyloženě o fyzickém mučení. Tahle zkušenost se

pak několikrát opakovala i v horách, zvlášť pokud byly

ruce prochladlé. Nevyřešily to ani slabé ochranné rukavičky.

Většinou se prodřely ještě před koncem focení

a v jednom období jsem musel co měsíc koupit nové.

Jinak ale výhody drtivě zvítězily a i tuhle nepříjemnost

vyřešila prostě pevnější a odolnější rukavice.

Bylo jasné, že stativ není možné nosit na delších výpravách

jen v ruce, nebo přes rameno. V tom mě dostatečně

vycvičila již zmíněná první horská „expedice“.

Rovnou jsem tak mohl zavrhnout samostatné pouzdro

a musel se poohlédnout po nějakém sofistikovanějším

transportním zařízení. Samozřejmě byl tím zařízením

batoh s poutkem na stativ. Netušil jsem v tu dobu ještě

kolik fototechniky, a jestli vůbec nějaká, do batohu

v budoucnu přibyde, a tak jsem trochu tápal co do

velikosti. A v tu chvíli zasáhl sám stativ, který svými

rozměry a váhou rozhodl. Batoh musel být přiměřeně

veliký, aby stativ „utáhl“ a ten tak neplandal všude kolem

a nerozbíjel hlavy kolemjdoucím na potkání. Jakoby

mimochodem jsem tím získal první vysokohorský

batoh, který mě v následujících letech jako jediné zavazadlo

provázel na každém kroku.

74 75

Do dnešního dne mi slouží bez jediné stopy poškození.

Dalo by se tedy s jistotou říct, že to byla jedna z nejlepších

koupí, co jsem za ta léta udělal, přestože batoh

dostal opravdu svůj poctivý díl v terénu, a to především

v prvních letech, neboť byl dimenzován na větší množství

techniky, a já v té době vlastnil jednu zrcadlovku

s jedním objektivem a trochu příslušenství. Zbylo tak

dostatek místa na vodu, jídlo, náhradní oblečení a jiné

potřebné věci. Býval občas narvaný k prasknutí, přesto

se velmi pohodlně nosil a nejevil nikdy žádnou známku

poškození a přežil jakékoliv počasí. Značku však zmiňovat

nebudu, neboť nesponzoruje tuto knihu.

Jak to tak ale většinou bývá, je tu i druhá strana mince.

Jeden podstatný nedostatek, který bohužel trápí

snad všechny takto navrhované fotobatohy. Obsahují

sice poutka na stativ a kvalitní pláštěnky proti nepřízni

počasí, ale zkuste si použít oboje najednou. Buďto necháte

batoh napospas padající vodě, nebo stativ putuje

pěkně do ruky, což je neskutečně otravné a nepohodlné.

Velmi dlouho tak čekám, až si tohle výrobci uvědomí

a začnou s tím konečně něco dělat.

Nastala doba, kdy jsem usoudil, že moje fotografie už

jsou jen krůček od těch z National Geographic, a s drzostí

sobě vlastní a mladistvou naivitou založil fotoagenturu,

abych tím uměním vydělal i nějakou tu korunu.

Jakýmsi zázrakem se agentura ujala a skutečně

jsem nějaké koruny fotografováním vydělával. Obratem

jsem je pak ihned investoval zpět do fotovýbavy,

ta začala pomalu přibývat a do batohu se tím pádem

nevešly další podstatné věci. V té době už navíc výpravy

bývaly vícedenní, přespávali jsme na chatách a bylo třeba

nosit toho s sebou prostě víc. Řešil jsem to nejdříve

zavěšováním zvenčí na batoh. Například spacák zabalený

v igelitu. To fungovalo za pěkného počasí, ovšem

pamatuji dodnes na legendární víkend ve švýcarské

Arose, kde jsme prakticky celý den trávili v dešti. Když

jsem pak spacák vyhrabal, zjistil jsem, že s sebou mám

slušnou zásobu vody tak na dva dny, ale spát se v něm

rozhodně nedá. Zvlášť ne v otevřené průchozí dřevěné

chatrči, jak jsme to měli v plánu. Byl tedy čas na další

obměnu, začal jsem hledat expediční fotobatoh.

V předchozí kapitole jsem nakousl, jak to nakonec

dopadlo. Za neskutečné peníze jsem pořídil 85litrové

monstrum, které samo o sobě vážilo více než 4 kilogramy.

Líbilo se mi ale řešení a množství vychytávek.

Například odnímatelná malá brašnička přes rameno,

která částečně kryla stativ a navíc se do ní dalo dát dost

věcí a samostatně ji vzít třeba na malou procházku

kolem chaty bez nutnosti tahat celé monstrum. Dnes

ji používám především jako odpadkový koš. Nebo to,

že pláštěnka byla schopna pokrýt celý batoh i se zavěšeným

stativem. Nebo samostatná spodní komora.

A především brašna uvnitř na kompletní fotovýbavu,

která měla samostatnou pláštěnku (bez pouzdra na

stativ, ovšemže), mohla se nosit jako batoh, a navíc se

dala připevnit k ramenním pásům hlavního batohu zepředu.

Člověk ji tak měl vlastně na hrudníku a během

několika vteřin mohl kdykoliv sáhnout pro fotoaparát,

pořídit po cestě snímek, a zase ho během okamžiku

uschovat, bez jakékoliv nutnosti zastavit, sundat batoh,

všechno vyhrabat a pak to tam zase složitě vracet zpět.

To bylo klíčové, neboť mě už dlouhou dobu štvalo, že

pro takové příležitosti „reportážních fotek“ musím mít

aparát neustále zavěšený na krku a neustále bouchající

do pupku (což bylo dost bolestivé), nebo vždy zastavit

a prohrabovat batoh (pro změnu hodně časově ná-

Doslova hořící

východ slunce

nad řekou Riss.

Rakousko

Tohle chce dokonalé načasování. Z místa, odkud je fotka pořízena, lze přesně

takovou polohu slunce zažít jen pár dní v roce

76 77

Den končící v průrvě Schladmingského masivu

Vzhůru nohama, aneb když je hladina klidná jako zrcadlo

ročné). Ukázkové video smějícího se fotoexpedičníka

na sněžnicích (nebo běžkách, už nevím přesně), kterak

vytahuje fotoaparát, pořizuje snímek a pokračuje

v túře s holemi v ruce a bez toho, aniž by vyválel celou

výbavu ve sněhu, mě nadchla a bylo rozhodnuto. Těšil

jsem se, jak budu mít aparát neustále při sobě a ještě

ulevím zádům.

Ostrý test proběhl v Dolomitech. Brzy ráno jsem ještě

nalehko zachytil východ slunce, pak vše naskládal zpět,

fotopouzdro zavěsil na popruhy a vydal se na pochod.

Naslepo, bohužel. Totiž, abych se vyjádřil přesně. Oči

sloužily jako zamlada, jenže neměly co pozorovat. Přes

nové břímě totiž nebylo vidět pod nohy. Nebyl to až

takový problém po rovině, i když na pár drobnějších

zakopnutí došlo. Jenže posléze v terénu a na kamenech

to bylo zásadní. Seznal jsem po pár desítkách minut, že

jde o zdraví a že je jen otázka času, kdy se budu válet

po zemi. S velkým zármutkem jsem pochopil, že závěsné

řešení je bezkonkurenční právě na sníh nebo rovnou

pohodovou cestu (proto to instruktážní video ze

zimy?!), ale do hor je nepoužitelné.

Následující roky by se daly označit jako fotografické

žně. Technika utěšeně přibývala a díky novému batohu

mohla všechna putovat po horách se mnou. Dopracoval

jsem se až k tomu, že jsem s sebou nezřídka nosil

2 DSLR zrcadlovky, 5 objektivů, externí blesk, stativ

a všelijaké příslušenství jako filtry, spouště, spousty

všemožných náhradních baterií, pláštěnky a vůbec

mnoho materiálu. Zásadní však bylo, že technika nepřibývala

nijak extra rychle a díky téměř každodennímu

tréninku jsem ji měl všechnu solidně vyzkoušenou,

a dalo by se říct, že jsem ji ovládal. Nebo alespoň věděl,

co s ní hodlám v horách dělat. A to, dovolím si tvrdit,

je to naprosto klíčové a vůbec to nejdůležitější. To je to

„nošení pohodlí“.

Nezřídka jsem byl svědkem toho, že někteří fotografové,

kteří se ke mně čas od času přidali, naházeli do

batohu všechnu svoji techniku a vyrazili. Ve finále

pak často nevěděli, co s tím, neměli to „osahané“,

a focení pak bylo spíš chaotické experimentování.

Ukázalo se, že mnoho výbavy nesou zbytečně, nebo

že je dokonce nefunkční. Což je při nezanedbatelné

váze (v mém případě batoh často dosahoval 30 kg)

v kombinaci například s menší fyzickou připraveností

zásadní a často nepřekonatelný problém. Výsledky

se pak logicky nedostavily.

Tvrdím, že naprosto nezáleží na tom, jakou a kolik

fototechniky vlastníte, ale jak s tím vším umíte pracovat.

Je dobré se se svojí technikou v horách, nebo

na jiné náročnější „fotoexpedici“, cítit pohodlně. Mít

předem trochu natrénováno, mít ji zvládnutou. Vědět

v daný okamžik (který často může trvat jen několik

desítek sekund nebo pár minut), co a jak chci použít.

V naprosto ideálním případě řešit technickou stránku

automaticky a soustředit se jen na scénu. Tím pádem

mimo jiné odpadne nošení zbytečných věcí, zbytečná

váha, člověk se cítí jistější a výsledky podle toho vypadají.

Prostě nebalit stylem „vezmu to, třeba se to bude

hodit“. Nestane se tak například (jako mně), že 14 dní

fotografujete poprvé s půjčeným a nasazeným polarizačním

filtrem a výsledek stojí za prd, protože teprve

potom zjistíte, že cirkulační neznamená to, že je kulatý,

ale že se s ním občas musí i točit. A podobných příkladů

by se pohříchu našlo mnohem více. Zkrátka to, že s sebou

budete mít 5 objektivů, ale jste zvyklí používat 2,

vyústí stejně nakonec v používání těch 2 a zbytek bude

na výletě. Moje zkušenost mi téměř pokaždé potvrdila,

že nelze spoléhat na to, že vás něco zázračně napadne

na místě. Většinou tomu tak není, člověk spíše sáhne

k osvědčeným a zažitým postupům a metodám. Prostě,

chce mít trochu pohodlí a nosit si ho s sebou. •

78 79

Přesně takové okamžiky vyváží člověku veškerou

námahu spojenou s vynáškou stativu. Lechtal, 2015

80 81

Dokonalá siesta na vrcholu. Zatímco

foťák pilně cvaká a tvoří časosběr, pod

křížem si povídá horský vůdce s klientem,

autor se opodál občerstvuje,

kochá se úžasným pohledem na západ

slunce a těší se na zasloužené pivo

82 83

Hřebeny Karwendelu nikdy nezklamou. Člověk tam má občas

pocit, že je spíše v Dolomitech, o pár set kilometrů dál

Pár vteřin předtím, než slunce konečně překonalo

hřeben a prosvítilo celé jezerní údolí.

Schladming, 2015

Kvůli tomuto nejistému výsledku jsem vstával ve 4:15 ráno a doufal, že slunce alespoň

na vteřinku prolomí bariéru mraků a vytvoří přesně takové očko nad chatou, jako se

nakonec podařilo. Stubai, červen 2015

84 85

Naopak, jeden z největších

alpských vodopádů vůbec

může bez měřítka vypadat

vcelku obyčejně

Někdy dokáže zajímavé motivy vytvořit

i docela malinký potůček

86 87

Léto na svém vrcholu, u jezer ve výšce 2800 metrů však

stále zbývá dostatek sněhu. Lechtal, 2015

88 89

Jen o 300 výškových metrů níže oproti předchozí straně

a atmosféra připomíná zcela jiné roční období

90 91

Mocné a stoleté staré javory v údolí Eng, patří mezi dechberoucí zážitky Karwendelu

Tak trochu vše dohromady na jednom snímku. Noc i den, léto a zima

92 93

Moje místa – Dolomity

Prochází-li se člověk Dolomity, má dojem, že ani není

v Alpách. Krajina je totiž úplně jiná, jakoby úplně odjinud.

Hlavní alpský masiv působí jako obrovský, celistvý,

rozlehlý, téměř nekonečný pás hor. Jako souvislá

řada hřebenů jen občas narušená údolími. Naproti

tomu masivy Dolomit vystupují z krajiny jednotlivě.

Jako větší či menší ostrůvky obehnané údolími ze všech

čtyř stran. Některé lze projít či obejít za den, některé za

pár dní, ale stále to jsou více samostatné jednotky než

souvislý pás hor.

Také rozmanitost tvarů je zde úplně jiná. Příroda si

tu opravdu zařádila a kdo by neznal monumenty jako

Tre Cime nebo Torri del Vajolet. Neskutečné skalní

struktury se staly dominantami, které „vnitrozemské“

Alpy postrádají. Je to zcela výjimečná krajina. Umocněná

možná i tím, že je na kraji. Je jako první nárazník

a první nebe se dotýkající překážka pro mraky a vzdušné

proudy z jihu, což zapříčiňuje, že je zde obvykle více

všeho. Více bouřek, více srážek, sněhu. Bohužel, často

i více lidí.

Možná je to právě ona oddělenost jednotlivých horských

masivů, umožňující celkem krátký a bezproblémový

přístup, která dovolila vybudovat v Dolomitech

tak hustou infratsrukturu, která zde je. Množství vysokohorských

silnic, passů nad 2000 metry, stovky lanovek

a horských chat. Tím, že je z každého vrcholu, nebo

náhorní plošiny, relativně blízko do údolí, bylo stavění

o mnoho jednodušší než na mnohdy nepřístupných

hřebenech a ledovcích centrálních Alp. Anebo to bylo

čistě kvůli lenosti Italů a snaze o výdělek, co já vím.

Osobně si ale myslím, že v tom hraje roli obojí.

Díky infrastruktuře jsou ale Dolomity dokonalým místem

pro fotografy, zvláště pro ty, kteří nechtějí, nebo

nemohou stoupat pěšky po horách. Na mnoho per-

Italský Alpský Spolek

a Švýcarský Alpský

Spolek, jak je můžete

najít malované

v Rifugio Bolzano

Asi neexistuje výmluvnější pohled na

Dolomity, než je ze St. Magdaleny

94 95

fektních fotogenických míst se totiž bez potíží dá dojet

autem, zpravidla celoročně, neboť především ze zimní

sezony živ je místní člověk, a tak pilně dbá na maximální

možnou průjezdnost horských cest i při metrových

nadílkách sněhu. Pokud tedy zrovna nehrozí akutní

lavinové nebezpečí, fotograf chtivý například východu

slunce v Passo Pordoi povětšinou uspěje. Navíc, díky

dostatečné otevřenosti krajiny a již několikrát zmiňované

oddělenosti jednotlivých masivů, dá se nespočet

nádherných obrázků pořídit i za východu/západu slunce

přímo z údolí, což opět v porovnání s „vnitrozemskými“

Alpami není tolik běžné, neboť údolí jsou tam často

úzká, hluboká a sevřená a slunce se do nich dostane až

mnoho hodin potom, co se vyškrábe nad obzor.

Kam čert nemůže autem, nastrčí lanovku. A to je druhá

skvělá zpráva pro fotografy hledající více komfortu

a pohodlí. Pokud tedy výhled z passu nestačí, je možné

dostat se kolikrát až k třítisícovým výšinám lanovkami,

a odtud se třeba vydat na nějakou níže položenou

chatu, zpravidla velmi kvalitní turistickou cestou. Zde

už je ale potřeba počítat s tím, že člověk sáhne hlouběji

do peněženky, neboť lanovky jsou zde povětšinou kvůli

zimní sezoně a pro potěchu lyžařů, kdy je jejich provoz

maximálně vytížen. V létě pak fungují dál, aby nezahálely

a vysloužily i nějaké to EURo do pokladničky. Jenže

jednotlivá jízda nezřídka stojí i ke 20 EUR. Svezte se

dvakrát a máte za to v zimě skipass.

Komu však vyšší náklady nevadí, užije si Dolomity plnými

doušky. Jako bonus pak jistě není potřeba ani

příliš zmiňovat jasnou věc, a totiž to, že kulinářský

zážitek je zde také zcela na jiné úrovni než například

v Německu. O kávě ani nemluvím.

Mě si toto místo získalo svojí neopakovatelnou fotogeničností.

Tou různorodostí, kterou jsem zmiňoval

výše. Totiž tím, že člověk může plnohodnotně tvořit

v údolí, pak někam popojet autem, případně se vydat

na pěší túru ke vzdálenější chatě a vždy najde nespočet

krásných záběrů. K tomu neopakovatelně barevné,

často růžové východy a západy slunce, úžasné výhledy

prakticky z kteréhokoliv masivu a nádherné tvary skal.

Když se pak k tomu přidá i nějaké to zrcadlení na vodní

hladině, člověk už by tam chtěl zůstat napořád.

Pro ty, kdo si nejsou tak úplně jisti pohybem a pobytem

ve tmě, je to navíc naprosto dokonalé učiliště pro noční

fotografování. Opět se dá spousta míst fotit prakticky

od auta, takže člověk má zázemí na dosah ruky a nemu-

sí tak mít z ničeho obavy, ani v zimních měsících. Masivy

pak zaručí dostatečně zajímavé popředí, přičemž

světelné znečištění je zde na přijatelném stupni, takže

Mléčnou dráhu je možno spatřit i fotografovat. Tudíž

je to i skvělé místo ke zkoušení nové výbavy, neboť zde

si ji člověk rád vezme všechnu, protože ví, že ji nebude

muset mít celou dobu na zádech a tahat ji po kopcích.

Co se zrovna nehodí, může zůstat v autě.

Dolomity mají také svá proti, abych spravedlivě zmínil

i druhou stranu mince. Tím prvním je pro mě velký počet

návštěvníků v sezonách. Copak na sjezdovkách, tam

se s tím počítá. Ovšem v létě je to na těch nejhezčích

místech opravdu otravné. Právě díky vychvalované infrastruktuře

a absenci nutnosti vynaložit nějaké větší

úsilí se na ta pěkná místa dostat, bývají tam zástupy

lidí, kteří tam podle mého nemají co dělat. Ale o tom

si řekneme v jiné kapitole později. V tuto chvíli jsem to

chtěl zmínit, aby to vše nevypadalo jen idylicky. Pokud

totiž fotograf hledá idylku, stejně bude muset hodit batoh

na záda a prchnout mimo turistické dálnice.

Další drobnou nevýhodou pro našince bude jistě vzdálenost.

Přeci jen, cesta trvající kolem osmi hodin z Čech

a ještě více z Moravy nesvádí zrovna k víkendovému

Pro mě jsou Dolomity především

horské ostrovy, ze kterých je možno

užít si nekonečné výhledy

pobytu na otočku. Vyplatí se tu rozhodně pobýt déle,

což už zase resultuje ve větší výdaje. Italové umí žít, ale

není to úplně nejlevnější. Pamatuji si ještě svůj první

pobyt zde, hned první liga, Tre Cime. Věděl jsem, že

za projetí k hornímu parkovišti se platí „drobný poplatek“.

To, že ten drobný poplatek koštuje bratru 30 EUR

a navíc asi 10 EUR ještě za každou další noc nahoře, to

mi celkem vyrazilo dech. Jenže cesta se protáhla, už se

stmívalo, nahoře ubytování rezervované, nebylo zbytí.

To jen tak pro dokreslení.

Tohle jsou v mých očích spíše jen drobné nevýhody.

Pokud je má člověk na paměti, dají se dobrým plánováním

prakticky eliminovat. Dolomity jsem si totiž zamiloval

tak, že bych se sem rád vracel daleko častěji, než

to prozatím vychází. Jestli se podaří, v budoucnu bych

jim rád věnoval samostatnou knížku. Z toho důvodu

nenajdete fotky v jednotlivých kapitolách, ale jen ukázky

mých oblíbených kousků v této podkapitole. Myslím

ale, že i tak dokáží každého navnadit k návštěvě tohoto

ráje na seznamu UNESCO.

•

96 97

Orientaci je někdy lepší nechat koňovi

Úžasný východ slunce kolem Tre Cime

Východ slunce vytlačující inverzi

z údolí pod Torri del Vajolet

98 99

Ani uprostřed léta není kolikrát nouze o čerstvou sněhovou

nadílku. Rosengarten, srpen 2019

Úplněk nad městečkem Giralba,

viděný od Tre Cime

Miniaturní Rifugio Preuss má téměř

rodinnou atmosféru i po setmění

100 101

Lago di Antermoia leží trochu bokem hlavního průchodu celým

Rosengartenem, což je moc dobře. Díky tomu klid z tohoto

snímku doslova hřeje u srdce

102 103

Modrá hodinka na skalách Rosengartenu

Seiser Alm v zimě a v létě. Množství sněhu se

na skalách Sassolunga příliš nezměnilo

Asi nejčastěji fotografovaný kostelík celých

Dolomit. San Giovanni, údolí Villnöss

104 105

Málokdo by asi uvěřil, že tyto snímky jsou scenérií posledního

srpnového víkendu, ve výšce kolem 2600 metrů

106 107

Rosengarten znamená růžová zahrada.

Nebo růžový sad. Proč asi?

108 109

Poklidný západ slunce ve výšce kolem 2400 metrů, odměna za pětihodinový pochod

110 111

I bez neutrálního filtru prodlužujícího expozici by mraky na obloze byly

rozmazané. Silný vítr se o to v tu chvíli s přehledem postaral

Jeden fotoaparát snímá časosběr nad inverzním mořem, ten druhý ho mezitím

dokumentuje. Ideální rozvrh práce. Gesäuse, 2015

S trochou fantazie narazíte na aktivní sopku

i v Rakousku. Karwendel, 2015

112 113

Stubai a první paprsky slunce

po vydatných deštích

114 115

Alpy někdy mohou připomínat i zcela jinou

krajinu, skoro až pouštní

Takovýto oranžový závoj vytvořila sama příroda. Fotka není nijak

postprodukčně vylepšená. Stubai, 2015

Utopený západ slunce

116 117

Mám moc rád tuhle fotku pro její atmosféru. Vyrazili jsme po 5. hodině ráno na východ slunce,

ale na místě bylo oparu až příliš. Trochu jsem rezignoval, ovšem jakmile se slunce objevilo nad

obzorem, zadní kopce se díky zbytkům sněhu zvýraznily a vytvořily až mystickou scénu

118 119

Panoramatický formát dokáže občas až zkreslit perspektivu. Obě tyto

fotografie pokrývají více než 180° záběr

120 121

Občas stačí samotné tvary skal hrající hezkými barvami,

aby vznikla pěkná náladová fotografie

Tento západ slunce v Lechtalu byl pěkná loterie.

Až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se vrstva

mraků pohne od hřebenu a slunce bude mít trochu

prostoru ukázat se. Nakonec se to povedlo

122 123

Hořící brána do Alpenparku Karwendel

124 125

Tady už chybí jen vodník. Blaue Lacke, 2015

Zatímco ledovec pod Wilder Freiger už osvítily první ranní paprsky,

říčka z něj vytékající si ještě užívá poslední chvilky klidu

Panorama

nemusí být nutně

orientované

horizontálně.

Možná se to

nezdá, ale tento

snímek je složen

ze 6 horizontálně

poskládaných

kompozic

126 127

Na západě úplněk, na východě slunce. Tuhle scenérii jezdím pozorovat

každý rok a pokaždé má u mých spolucestovatelů velký ohlas

128 129

Jako láva přelévající se přes okraj sopky

Následujte turistické značky a vejdete do ráje nad mraky

Stále ještě nespoutané a přírodní meandry alpské říčky zahalené inverzí. Stubai, 2015

Pro změnu zimní inverze jen o jedno údolí dále

130 131

Rozličná alpská jezera. Je jich bezpočet, ale na

každém vládne jiná atmosféra

132 133

Proměnlivé podmínky, jak jen mohou být.

Vlevo teplo, vpravo zima

ROSNIČKY

134 135

Rosničky

Světlo, jakožto esenciální „surovina“ pro fotografování,

je u krajinářských obrázků obzvláště závislé na počasí.

Člověk si ho prostě nenastaví jako v ateliéru. Dalo

by se tedy očekávat, že fotograf chystající se na lov do

hor bude vývoj počasí bedlivě sledovat. Rovněž se bude

v oboru meteorologie dále vzdělávat a půjde tak výsledku

naproti. Samozřejmě tomu tak v mém případě nebylo.

Jinak by předchozí a následující řádky byly nošením

dříví do lesa. Nebo lépe, světla do temné komory.

V začátcích jsme prostě cestovali podle jednoduchého

systému. Určil se dopředu víkend, který přicházel

v úvahu, a jelo se. Bylo to zejména proto, že termínů

k možnému výjezdu bylo málo, a tak když se nějaký

konečně našel, nechtěli jsme ho propásnout. Předpověď

počasí se tím pádem až tolik neřešila, respektive

vůbec. Stejně bychom termín neposunuli, tak co. Lepší

se nestresovat. Předpověď jsme určili ráno pohledem

z okýnka auta a vyrazili do terénu. Měl jsem na paměti

známé pořekadlo, že neexistuje špatné počasí pro

focení, jen špatně vybavený fotograf, a snažil se jeho

smysl naplňovat.

Na svou drobnou obhajobu musím uvést, že mluvím

o době, kdy ještě zdaleka nebyly tolik rozšířené aplikace

pro chytré telefony, jako jsou dnes. Navíc jsem

široko daleko neměl ve svém okolí nikoho, kdo by měl

s horami a předpovědí počasí nějaké zkušenosti a mohl

poradit, případně pomoct. Tudíž jsem si na vše přicházel

pomalu a trochu bolestivě sám, což na druhou

stranu přineslo množství pěkných zážitků. Některé mi

dnes přijdou až neskutečně naivní a některé úsměvné.

Je to obhajoba chabá, ale přeci.

Stane se, i když vzácně, že jsou

podmínky prakticky idylické

Velmi typický začátek mnoha

fotovýletů – nuda, šeď

136 137

Vzpomínám tak třeba na svůj první výjezd do Švýcarska.

Vybaven klasickým papírovým autoatlasem v měřítku

téměř znemožňujícím vyčíst okresní cesty a menší

komunikace, kreditní kartou, spacákem a naprosto

mlhavou představou, kam vlastně jedu, ocitl jsem se

úspěšně v Kostnici. Byl podzim a mně se nelíbila mlha,

která tu panovala. Zkušeným meteorologickým okem

jsem ji ohodnotil jako inverzní a ihned určil podobu

řešení – musím se dostat výš, nad ni. Výš, to znamenalo

prostě jet do „vnitrozemí“ a na mapě tu najít nějakou

oblast, která je víc hnědá. Bez dálniční známky

to pár hodin zabralo, ale zadařilo se! Po poledni už nás

vítala modrá obloha. Mám sice dojem, že v tu dobu

vítala už i Kostnici, ale nechci si odepřít dobrý pocit

z vynikajícího řešení.

Jiný podzim, opět Švýcarsko. Na sobotu objednaná

chatička, ze které mi ovšem pár dní před příjezdem

psal chatař, že pro letošek Schluss, zavírá se, protože

„zu viel Schnee“. Vím, co v Praze znamená „moc sněhu“,

a tak jsme plány nezměnili, doufajíc, že ty „mraky

sněhu“ do soboty roztají a zmizí. V pátek v noci ještě

připadlo. V sobotu jsme chtěli začít výhledem z nedalekého

passu a potom se k chatě alespoň podívat. Po

cestě jsme kapku pofotili, poté si „nevšimli“ zákazu

vjezdu a seběvědomě pokračovali v jízdě vzhůru k passu.

Asi kilometr za značkou na nás však čekala stažená

a zamčená závora a za ní půlmetr sněhu přímo na silnici.

To aby bylo jasné i Čechům, že tudy fakt ne a zákaz

nebyl jen „informativní“. A tak jsme se vydali zdolávat

výškové metry pěšky, pochopitelně bez jakékoliv zimní

výbavy. Nejdříve přímou a nejkratší cestou, posléze

zhruba po silnici. Chvílemi jsme zapadli doslova po

pas, ale nejvyššího bodu jsme dosáhli. Dokonce jsme

skutečně vyrazili i k chatě, ale je naprosto jasné, jak to

muselo dopadnout. Tehdy jsem se naučil, že co chatař

říká, správně říká. A že „mnoho sněhu“ má na horách

kapku jiné měřítko než ve městě.

Když už jsem u sněhu, nemohu nevzpomenout ani

na jeden exkluzivně naplánovaný velikonoční výšlap

s přespáním v horské chatě. Přeci u nás už bylo minimálně

2 týdny letní počasí, takže i ve 2000 metrech

nad mořem sníh roztál, to je přeci jasné. Závora nás

sice opět zastavila, překopala celý itinerář a protáhla

ho minimálně o 2 hodiny, ale sněhu tolik nebylo. Přituhlo

až kolem 1800–1900 metrů a nad 2000 metry už

bylo jasné, že se dál nedostaneme. Následoval sestup

a spánek v autě ve 4 lidech. Venku to totiž nešlo vzhledem

k neuvěřitelné bouřce, která všude kolem zuřila.

V dubnu jsem něco takového nikdy předtím nezažil.

Asi nejhorší s počasím to však bylo v již několikrát zmíněné

švýcarské Arose. Naprosto nepolíbeni jakoukoliv

předpovědí počasí jsme navíc naplánovali přespání

„nadivoko“, tzn. v dřevěné, volně přístupné chatičce

(spíš srubu). Navázali jsme tedy spacáky a další vybavení

na fotobatohy, poněvadž do nich se nám to nevešlo.

Game over

Tady už jde doopravdy o zdraví. Valící se vlna mraků prudké bouře, na kterou si

člověk může doslova sáhnout. O pár minut později příroda ukázala svoji sílu

138 139

Kdysi jsem od horolezců slyšel pojem okno v počasí. Představoval jsem si to nějak takhle

Předpověď a realita.

Tuto dvojici fotek

jsem skutečně pořídil

na jednom místě ve

stejný čas. Konkrétně

na MüllerHütte ve

výšce přes 3100 metrů.

Chatař byl veselá

kopa, a tak se snažil

horolezcům dodávat

optimismus vyvěšováním

takovýchto

předpovědí počasí.

Pršelo už po cestě. A pršelo i v sobotu ráno. Pršelo

dopoledne při cestě lanovkou. Kolega totiž odmítal jakoukoliv

větší aktivitu, tím spíše stoupání, a tak jsme

zvolili lanovku pro cestu na hřeben, odkud jsme chtěli

mírně sestupovat až k našemu srubu. Byl to citelný zásah

do rozpočtu, ale kolega nedal jinak. Jenže pršelo

i na hřebeni. Chvilkami to vypadalo, že mraky přejdou,

dokonce prosvitlo na pár okamžiků slunce. Jenže pak

přišly ještě černější mraky a pršelo. Seděli jsme uvnitř

stanice lanovky a pili teplou kávu. Pak polévku. Pak čaj.

Tím jsme zruinovali zbytek rozpočtu a venku… pršelo.

Navíc se zvedl slušný vítr. Došly nám peníze, a tak jsme

museli chtě nechtě do deště a na cestu. Pršelo a foukalo.

Chvilkami tak mocně, že přestože jsme s kolegou od

sebe nebyli dál než na 3 metry a křičeli na sebe z plných

plic, neslyšeli jsme se.

Zimu jsem si oblíbil pro její

stálejší počasí. Bouře prakticky

nehrozí a když je hezky, je to

pastva pro duši

Dorazili jsme na místo určení. Pršelo o něco míň, zato

byla mlha, že nebylo vidět dál než na pár metrů. Schovali

jsme se pod střechu a zjistili, že výbava na spaní, ač

zabalená v igelitu, cestu nepřežila. Všechno beznadějně

nasáklé vodou. Navíc „chata“ na spaní nešla zavřít, byla

průchozí, neskutečně v ní tím pádem foukalo a táhlo,

podlaha byla plná „dárečků“ od ovcí a krav pasoucích

se na svazích a nikde jinde než na podlaze spát nešlo.

Následoval logický ústup zpět k autu do kempu. Samozřejmě

za opětovného deště.

K večeru přišla bouřka. Pak další. Jedna průtrž mračen

za druhou, blesky tančily po obloze. Byli jsme moc rádi,

že jsme rozestlali v autě a ne v té průchozí dřevěné chatičce

v kopci. Tam by to bylo o pár šedivých vlasů. V ka-

140 141

ždém případě, tohle trvalo většinu noci a když jsme se

ráno hotovili k odjezdu, zjistili jsme, že kola auta stojí

z poloviny ve vodě. Miniaturní potůček, kterého jsme si

v pátek sotva všimli, se za ty hodiny dešťů změnil v říčku

a vylil se z břehů. No a podobně to vypadalo celou

neděli, včetně cesty domů. Rozjasnilo se až v Německu,

jako vždy.

Uvážím-li, s jakou lehkovážností jsme v prvních letech

k počasí přistupovali, jsem moc rád, že nás nikdy nepotkalo

nic horšího než nějaký ten vydatný liják a vítr,

a bouřky vždy dorazily dostatečně pozdě, nebo zůstaly

dost daleko. Nejsem z cukru, abych se při prvním dešti

rozpustil, přesto mě ale deště a mlhy začaly trochu zlobit,

zvlášť směrem k focení, a začal jsem se o meteorologii

více zajímat. Vlastně náhodou jsem k tomu tématu

objevil knihu od Karla Gabla – Počasí na horách. Karl

je špičková kapacita v oboru, sám horolezec, jehož rady

a předpovědi využívají největší horolezci světa, nebo

třeba většina expedic v Himálajích. Velice srozumitelnou

a názornou formou napsaná kniha mi, jakožto

největšímu laikovi, otevřela bránu do světa počasí. Pochopil

jsem, jak to přibližně funguje, proč je potřeba

sledovat tlakové výše a níže, fronty, tlak apod. Vřele

doporučuji každému, nejen horomilcům.

Praktický test vědomostí v terénu na sebe nenechal

dlouho čekat. Jednalo se o výpravu na ledovec ve Stubaiských

Alpách. Kvůli hojné účasti a dalším okolnostem

bylo třeba udělat rezervaci dost dopředu, a tak

jsme opět vyráželi bez ohledu na počasí. Většina se

předpovědí mnoho nezabývala, s kolegou jsme ovšem

(asi jediní dva) věděli, co nás první den čeká, a že to

bude hodně ošklivé. Taky jsme ale věděli, že přibližně

do čtyř hodin odpoledne jsme v bezpečí, a proto je

třeba se do té doby dostat na chatu. Povedlo se! Před

čtvrtou odpolední jsme skutečně byli asi 100 výškových

metrů od chaty. Jenže v sedle na začátku ledovce. Při

přípravě lana se pak během několika minut nebe zatáhlo

do černé barvy a začal pořádný tanec.

První vlnu jsme přečkali v sedle, nijak chráněni, alespoň

však ne jako nejvyšší body na plošině. V menší

přestávce jsme se odhodlali zkusit tomu „utéct“, bylo

však jasné, že pokus je předem určen k záhubě. Co jsme

ale nevěděli bylo, že bouře za námi není náš největší

problém. Tím byla bouře před námi, a pak taky jedna

po pravé ruce. Nějak si daly všechny dostaveníčko přímo

nad námi. Nešlo nevzpomenout na film Dokonalá

bouře, kde posádka rybářské lodi řeší ten samý problém

ústící v epickou bouři. Nás nic takového naštěstí

nepotkalo, ale vzpomínka na posledních 1500 metrů,

které jsme šli více než 90 minut při střídavém odvazování

lana a sedání na batoh, odhazování železných

karabin a naopak rychlé snaze o posun a prošlapání

stopy, kdykoliv měla bouře menší pauzu, zůstane ještě

hodně dlouho živá.

Když už jsme byli s velkou dávkou štěstí všichni v pořádku

a bezpečí na chatě, adrenalin vyprchal, počala

se zlepšovat i nálada. Korunu tomu pak nasadila kamarádka,

která na dotaz, na co v těch několika těžkých

Čas, kdy se pomalu mění

roční období. V údolí ještě

posledních pár dní doznívá

barevný podzim, vyšší

polohy už ale halí sníh

Podzimní mlžný večer

142 143

chvílích myslela a jestli měla strach, odpověděla, že

na to, jaké dostane superschopnosti, až ji trefí blesk.

Tomu se říká pozitivní myšlení.

Od tohoto zážitku se počala odvíjet doba, kdy se předpovědi

počasí věnovala opravdu náležitá pozornost. Už

jen z bezpečnostního hlediska bych to všem doporučil

jako nezbytnost. Výše uvedený příběh totiž nemusí

vždy končit takovým happyendem. Nehledě pak na to,

že to bude jistě mít i blahodárný vliv na fotografie. Není

třeba být velký odborník na počasí, ale pokud předpověď

slibuje jasno až polojasno, je celkem pravděpodobné,

že se zadaří lepší úlovky východu a západu slunce,

než když prší. Použiju-li trochu sportovní terminologie,

pak se „úspěšnost střelby“ zvedla o několik desítek

procent. V překladu do normální řeči to znamená, že

když člověk vyrazí do terénu podle předpovědi počasí,

častěji se vrací s kvalitními úlovky, než když jede na

slepo.

Nechci tím říct, že by se mělo jezdit jen za pěkného

počasí, to v žádném případě! Azurové nebe je pro krajinářské

fotky největší zabiják. Naopak, není nad dramatickou

oblohu, chvíle před bouří, blesky, momenty

po bouři, po dešti, duhu, inverzní oblačnost a podobně.

Jen je dobré mít přehled o tom, kdy má třeba zmíněná

bouře přijít, a dbát na to, aby byl člověk včas v bezpečí.

Nebo se podle předpovědi správně zabalil a oblékl. Stává

se, že i uprostřed léta lidé v horách umrzají a umírají.

Skutečně není radno nic podceňovat.

•

Neutrální šedá vypadá nějak takhle

Na pastviny kolem Zugspitze

dohlíží úžasný západ slunce

Mlžný zimní den končí až nečekaně barevně

144 145

Typické scenérie odcházející zimy. Tající sníh, více a více zeleně

146 147

Možná nejznámější alpské jezero vůbec. Nebo rozhodně

nejvíce fotografované. Pokud jsou podmínky, nikdy tu

nejste sami. Geroldsee, 2017

148 149

Původní plán byl zde

na začátku března

fotografovat ledopád.

Počasí však mínilo

jinak, a tak jsme

v pohoří Rofan namísto

ledu našli jarní

náladu s duhou

Podzimní barvy v korytu řeky Riss

Teprve začátkem července začínají tát ledy na

Grosser Timmler Schwarzsee

150 151

Možná takhle podobně vypadal Mordor před vzestupem

Achensee při západu slunce …

… A jeho druhý břeh při východu

Do třetice okolí Achensee – tady už s dostatečně vysokým nadhledem

152 153

Po setmění

V kapitole o Rosničkách a předpovědi počasí jsem horoval

za to, aby se každý potencionální návštěvník kopců

meteorologii alespoň trochu věnoval, a zmiňoval,

jaké to, kromě bezpečnosti, přináší výhody fotografům.

Přes den je to naprosto logické, prostě je třeba vědět,

kdy vychází a zapadá Slunce a jestli budou mraky. Nic

složitého. Pak je tady ale ještě jedno odvětví fotografie

– noční. I zde je dobré začít údajem o východu a západu

Slunce (hvězdy se po rozbřesku dost špatně fotí), pro

úspěšné snímky je ale potřeba mít znalosti už o něco

málo větší. Zejména o astronomii. Kdy a kde vychází

Měsíc? V jaké je fázi? V jakém úhlu se objeví Mléčná

dráha a která její část bude nad horizontem? Budou

dostatečné kvalitní podmínky pro snímání hvězdných

drah? Kde je Polárka? Všechno toto by měl člověk znát

a vědět, jak toho využít, chce-li pomýšlet na pěkné noční

obrázky.

Noční obloha mě vždycky fascinovala a vždy jsem tíhl

ke snahám ji zachytit i na fotografiích. Nezajímala mě

města a památky přes den, ale jakmile se setmělo, hned

to bylo něco jiného. V přírodě pak jsem obdivoval nádherná

panoramata Mléčné dráhy, zachycené pohyby

komet a meteoritů, prostě svět, který ne každý může

spatřit. Možná to je dáno i tím, že jsem stoprocentní

sova, takže nemám potíž zůstat vzhůru do čtyř hodin

ráno. Vstávání na východ slunce, v červnu například

rovněž ve čtyři hodiny ráno, je naopak trestem největším

a často nesplnitelným úkolem.

Pří prvních nesmělých krůčcích do tmy mě objektivně

omezovala technika. Pokud člověk vlastní stativ, který

několikavteřinovou expozici udrží ostrou pouze v jednom

případě z mnoha, ještě jen za naprostého bezvětří,

zákonitě ho to otráví. Nebo fotoaparát se snímačem,

který při lehce zvýšené citlivosti přidá do snímku o 50

% více hvězd, které na obloze nikdy nebyly (některé dokonce

modré a červené). Bohužel je pravda, že kvalitní

noční fotka se neobejde bez kvalitní (a tudíž dražší)

fotovýbavy. Je to tak trochu výjimka oproti tomu, co

tvrdím ve druhé kapitole, že totiž nezáleží na tom, jakou

techniku používáte, ale jakým způsobem. Tady na

technice záleží. Na druhou stranu ale není nutné bát se

desetitisícových investic. Jen je třeba mít na paměti,

že kapesní kompakt a 300gramový ministativek vám

rozhodně dobře neposlouží.

Druhou fázi pokusů bych označil za stejně úspěšnou

jako tu první. Techniku jsem sice měl už o něco lep-

Noční vycházky po vrcholech mají něco do sebe

a rozhodně nabízí neokoukané pohledy. Zde výhled až

k Mnichovu, dole celý Innsbruck jako na dlani

154 155

ší, ale pokusy povětšinou zůstaly orientované

právě na zmíněná města. V kopcích jsme totiž

v tu dobu ještě nenocovali a v údolích bylo

překážkou pro změnu světelné znečištění. Což

je v Evropě obecně celkem závažná překážka.

Není už mnoho míst, kde se mu dá vyhnout,

a ve střední Evropě už vůbec. Tudíž jsem se

i zde nechal záhy otrávit a portfolio rozšířil jen

minimálně.

Později, když už jsme v horách i spali, jak už

to bývá, byl jsem překážkou sám sobě. Noční

přejezdy, náročné výstupy společně s bídnou

fyzičkou a jinými popisovanými nešvary vykonaly

své a člověk byl rád, že se v bdělém stavu

dočkal západu slunce (a někdy ani to ne).

Nějaké čekání na tmu nepřicházelo do úvahy.

Kromě toho, pobyt ve společných místnostech

s dalšími desítkami lidí, jejichž většina by byla

vstáváním, balením a odchodem (posléze příchodem,

vybalováním a uléháním) probuzena,

tudíž nevrlá, nepovzbuzoval k pokusům o nic

víc. Stačilo, že byli nebozí spolunocležníci nevrlí

probuzením před svítáním. Musím zde

upřímně přiznat, že jsem se až tolik nedržel

pravidla, že kde je vůle, je i cesta. Tady ta vůle

prostě trochu chyběla a výsledky tomu odpovídaly.

Mírné zlepšení nastalo až s objevem Winterraumů,

kde člověk pobýval povětšinou sám,

maximálně s jednotkami dalších nocležníků.

Tím pádem stupeň nevrlosti klesnul na akceptovatelné

minimum, případně byl zcela

eliminován. Ba co víc, člověk tam pobýval

většinou na jaře a na podzim, tudíž i délka

dne byla daleko více příznivá a člověk mohl

kalkulovat s několika hodinami spánku navíc.

Pokusů tedy přibylo, jenže pořád jsem

ještě moc netušil, jak pořádně na to. Bylo to

takové technické tápání a focení stylem pokus

omyl.

Definitivní zlom nastal někdy před dvěma,

třemi lety. To do batohu konečně přibyl první

plnoformátový aparát a já zjistil, že jeho

možnosti jsou někde úplně jinde, než jsem

byl dosud zvyklý. Najednou foťák sloužil fotografovi

a ne naopak, což byl asi rozhodující

impuls, a bylo tedy třeba nabýt teoretických

znalostí na vyšší úrovni, než že je v noci tma,

ale někdy menší, protože svítí měsíc.

Systematicky jsem na toto téma hledal literaturu

a shledal jsem, že v mateřském jazyce

nic kloudného neexistuje (což bylo napraveno

před několika měsíci, kdy se na českém trhu

objevila vynikající kniha Glenna Randalla)

a musím se poohlédnout v zahraničí. Ani tady

k mému překvapení až tak velký výběr nebyl,

něčeho jsem se ale přeci jen dopátral, investoval

pár tisícovek a na několik týdnů se po-

nořil do studia. Definitivně mě to pohltilo a pro příští

rok jsem si noční Alpy určil jako svoji prioritu. Vznešeně

jsem ji nazval fotoprojektem a měsíc co měsíc se

snažím dovzdělávat a trénovat. Netušil jsem totiž, jak

komplexní tahle část fotografování vlastně je.

Dobrá zpráva byla, že moje technika bohatě stačí na

vše, čemu se chci naučit. Špatná pak tkvěla v tom, že

pro toto odvětví je postprodukce alfou a omegou všeho,

což jsem opravdu moc nechtěl slyšet, neboť moje

znalosti postprodukce byly vždy jen ty základní. Nikdy

jsem nebyl příznivcem přehnaných úprav ve Photoshopu

a svoje fotografie vždy nechával přirozené, jak nejvíce

to šlo, což u nočních obrázků není možné. Tudíž

místo práce v terénu, kterou má asi každý fotograf ze

všeho nejraději, sedávám desítky hodin u modré ikonky

na ploše počítače a patlám se ve vrstvách a jiných

užitečných (a samosebou nezbytných) funkcích. A nemůžu

říct, že by mi to šlo zrovna od ruky (a pod fousy

už vůbec ne).

Druhou samostatnou kapitolou pak je příprava a znalosti

astronomie. O té jsem věděl ještě daleko méně než

Střední Evropa není kvůli světelnému

znečištění nejlepší místo pro pozorování

hvězd. V horách se ale podmínky

alespoň trochu lepší a je možné si občas

vychutnat i Mléčnou dráhu

o vrstvách ve Photoshopu, v součtu prakticky nic. Netušil

jsem, jak a kde najít Polárku, ani proč bych ji měl

hledat. Ani to, že každý měsíc je nad obzorem vidět jiná

část Mléčné dráhy a pod jiným úhlem. Dokázal jsem

najít tak akorát Měsíc a Velký vůz, toť vše. A že je třeba

si noční scenérii občas přisvítit sám, uměle? Ale jděte!

Je potřeba si uvědomit, že výsledná fotografie, například

hvězdných drah, vzniká v terénu nezřídka i několik

hodin. Tudíž se dá říct, že má člověk jeden pokus

a buď se zadaří, nebo jede domů s prázdnou. Proto je

příprava předem naprosto nezbytná. Pominu-li technické

věci jako volbu ohniska, času a podobně, musí

fotograf o noční obloze opravdu základní věci znát.

Tady totiž obrovská výhoda digitálních fotoaparátů

– okamžitý výsledek na displeji – nefunguje. Protože

výsledek je vidět opravdu až po několika hodinách,

156 157

v lepším případě desítkách minut. Snímek tak musí

být vytvořen už před samotným fotografováním. Dnes

už naštěstí existuje mnoho aplikací pro chytré telefony

a plánování tak není až tak obtížné, jakmile si člověk

osvojí základy.

Vybaven spoustou nových vědomostí, začal jsem je aplikovat

v praxi. Nadšený z toho, že to opravdu funguje!

Po letech platonické lásky k nočním fotkám přešel

jsem konečně k činům a portfolio se pomalu začalo

plnit. A jako důkaz toho, že fotografie po soumraku

nemusí nutně znamenat jen efektní hvězdné dráhy,

vybral jsem několik ukázek do této podkapitoly. Chybí

zde jen klasické panorama celého oblouku Mléčné dráhy.

Není to proto, že bych jej úmyslně ignoroval, nýbrž

proto, že se mi ještě nikdy nepovedlo :) Ale učím se,

tak snad příště!

•

Na toto místo jezdím pozorovat úplněk každý rok

a vždy je to neopakovatelné. Zde s neodolatelným

závojem červánků, nahoře při zatmění z roku 2017

158 159

Naprosto stejný záběr s odstupem 1 hodiny. Na horní fotografii se však

nejedná o východ slunce, naopak! Jde o východ měsíce. Přesto scénu

dokázal osvětlit, jako by se probouzel nový den

Údolí Ötztalu s hvězdnými drahami

Sprška hvězd ve 3000 metrech, okolí Söldenu

160 161

Ranní modrá hodinka se zapadajícím měsícem, který

celou atmosféru osamělých chatiček ještě umocnil

Úplněk je zabiják hvězd. Zde ale díky němu perfektně vystoupily

siluety vedlejšího vrcholu s lavičkou a křížem

Tady měsíc navíc stihl pochytat ještě

trochu růžové z brzy vycházejícího slunce

Opuštěné noční sjezdovky

162 163

Ještě jedna úplňková dvoustrana. Tady se

pán nočního nebe prodírá lesem nad horizont

Zpovzdáli sledovat noční práce na Zugspitze

Na této fotce už ukazuje svoji sílu. Nebýt několika teček na

obloze, není poznat, že se jedná o noční fotografii. Dokonce

i stínů je dostatek, tolik světla vyprodukoval

Úplňková siesta. Hic zrovna

nebyl, ale ty výhledy!

Popisek blabalb fd sjandfjsa nfjajaknjfdkasn jfan fjalnfakjn

fakslnfka sfnasknfkasnfaknflůas mfůaslf m mlkmfakmfasa

164 165

Madona dohlížející na hvězdy od alpského

jezera ve výšce 2600 metrů

Na horizontu ještě zbývá trochu světla,

v údolí už se ale Seefeld plně rozsvěcí

Ještě jednou ten úplněk. Odrazem od hladiny vytvořil

pár očí a s trochou fantazie i celou hlavu nočního tvora

Toto je cca 12minutová expozice, která stačila k tomu, aby z plující inverze

udělala celistvější masu a pěkně protáhla hvězdné dráhy nad ní

166 167

Nějakých 90 minut jsem u jezera Wangenitzsee fotografoval

Mléčnou dráhu a hvězdy, aniž jsem měl ponětí o tom, že za zády se

mi schovává celé mlžné údolí. Teprve když kolem půlnoci vyšel měsíc,

ukázala se mi celá scéna a protáhla mi večerku o další hodinu

168 169

Rozhodně se vyplácí neodkládat foťák ani pár minut po západu slunce.

Barvy na obloze totiž u tohoto jezera pouhým okem už vidět nebyly,

ovšem snímač je ještě dokázal parádně zachytit

170 171

Naprostá zimní idylka. Škoda jen toho, že mi samospoušť hned na

začátku focení řekla, že je na ni příliš zima a nic prostě dělat nebude.

Takže všechno, včetně dlouhých expozic, bylo třeba mačkat pěkně

ručně, jako za starých časů, až téměř do omrzlin

172 173

Tenhle obrázek vlastně vůbec ničím výjimečný není. Líbilo se mi prostě trochu zvláštní

světlo po ránu, rozptýlené tenkou vrstvou mraků, nic víc. A druhak je to památka na moji

první skialpovou túru v životě, která mě bude strašit do konce života :) :)

174 175

Naprostá idylka klidu. Vysoké Taury, večer po návratu z aklimatizačního

výstupu před pokusem o zdolání GrossGlockneru

Pro změnu večerní idylka v okolí Zugspitze

Zugspitze ještě jednou, tentokráte z druhé strany a pro změnu při východu

Na lavičku při západu slunce jsem během focení zkoušel aranžovat několik modelů

a pokoušel se vytvořit klasický zasněný obrázek pro fotobanky. Přesto se mi nakonec

nejvíc líbila verze bez lidského elementu

176 177

Hořící východ slunce od Tölzer Hütte

Brzký podzim ve Vysokých Taurách, výška zhruba 2800 metrů

178 179

Ať už sníh přebírá, nebo přepouští

vládu nad horami, je tu stále živo

180 181

Ovce chladící se za slunečného dne na zbytku sněhu. No, nevím. Zas takový

hic nebyl, s povděkem jsem na hřebeni oblékl i péřovou bundu

182 183

Mordor na

více způsobů

A tudy k němu

vede cesta

184 185

Fotka pořízená mým oblíbeným

teleobjektivem. Člověk by asi nečekal

spojení krajinářské fotografie

a teleobjektivu, spíše by přemýšlel

o širokoúhlých sklech, ale já na zoom

nedám dopustit a používám ho daleko

častěji než právě třeba zmíněné širokáče

186 187

Toto panorama je rovněž snímané teleobjektivem. Je složené z přibližně

30 zdrojových snímků, ale dělá díky tomu daleko prostorovější dojem

188 189

Strategický startovní bod pro všechny výpravy v Bavorsku

a blízkém okolí, jezero Geroldsee

STRATEGICKÉ

ZÁKLADNY

190 191

Strategické

základny

V předešlých kapitolách jsem popsal několik věcí, které

mají větší či menší vliv na fotografie v horách. Ovšem

asi nejzásadnější věc, která měla vliv zcela průlomový,

to byl objev horských chat a možnosti ubytování

v nich. Už jen proto, zcela výjimečně nad rámec této

knihy, si jim dovolím věnovat jakousi dvoukapitolu.

Nejprve klasickou, jako doposud, a posléze takovou

malou úvahu a srovnání toho, jak to na různých chatách

funguje. Zkušený čtenář-horal mi možná dá za

pravdu, a vy ostatní tím třeba získáte vodítko pro své

vlastní výpravy.

Opakování je matkou moudrosti, a tak musím i zde,

stejně jako u všeho ostatního, uvést, že jsem do tématu

horské chaty pronikl relativně pozdě. Vlastně po několika

letech, co jsme do Alp vyjížděli. Což zní dramaticky,

ve skutečnosti to ale neznamená až tolik výprav, jen

byly v dlouhém časovém období.

Naše cestování totiž v tu dobu vypadalo jednoduše

– páteční cesta po práci přes celou noc, až na místo

určení. Když to jelo, byl čas někde na 2 hodinky pospat,

jinak se ale chvátalo na východ slunce. V cíli se

východ nafotil, hodily se na záda batohy a vyrazilo se

na výlet. Ten bylo třeba dobře načasovat, neboť bylo

nutné uspořit dostatek sil na cestu zpět, která musela

proběhnout ještě téhož dne. Zpravidla za formujícího

se krásného světla ku vzteku fotografově. A také při

značné bolesti, neboť plánování sil ani času povětšinou

nevyšlo správně a špatný výsledek proto rezultoval ve

značné nepohodlí až tryznu při útěku do údolí.

Následovala další noc v autě, později na nejlevnějším

možném ubytování v okolí, a v neděli se program opa-

Chaloupky jako v ráji.

Tekoucí voda pod nimi

je vždy vděčný motiv do

zamračeného počasí

192 193

koval. Veškeré modré i zlaté hodinky tak fototechnika

trávila usazená někde v údolí, což na kvalitu nemělo

dobrý vliv. Snažil jsem se proto pro výchozí body volit

co nejvýše položená místa dosažitelná autem. Na což

byly ideální passy ve Švýcarsku. A přes ně, oklikou,

byl učiněn objev, že je možné se ubytovat často nejen

v passu, ale na mapě jsem našel i nějaké značky se střechou

přímo v horách.

Odsud už to k prozření nebylo daleko. Jeden zmíněný

pokus ve švýcarské Arose s průchozím otevřeným srubem,

jeden pokus na jiném švýcarském výjezdu dostat

se na chatu skrz sníh (což nevyšlo), a pak už absolutní

úspěch! První spánek na horské chatě!

Nebyla to nejlevnější varianta to Švýcarsko, o tom

žádná. Navíc, spotřeboval-li člověk většinu rozpočtu

na benzín, bylo mu při cenách za ubytování a jídlo ve

frankofonní měně až do breku. Na druhou stranu, najednou

nemusel ten den zpět! Dalo se počkat na západy

a východy slunce, neřku-li dokonce noční oblohu, bez

problémů ve výškách nad 2500 metrů. Navíc tu tím

pádem byl i úkryt při nepřízni počasí, nebylo nutné

prchat jen dolů, teď už to šlo i vzhůru. Když pak byla

pořádná dávka štěstí, mohl se fotograf pokochat pohledem

na inverzi a mraky pod sebou (ne moc často, ale

někdy přeci jen). Byl to zkrátka skutečný průlom.

Švýcarsko doopravdy nebylo nejjednodušší startovní

bod, nejen z hlediska ceny, ale i z hlediska jazyka

a infrastruktury vůbec. Málokdo se s námi totiž byl

ochoten bavit anglicky, chaty jsem musel dohledávat

po jedné, ceny už jsem zmiňoval. Navíc, stále jsme byli

ještě v režimu pátečních nočních přejezdů, takže se

několikrát stalo, že jsme v sobotu na chatu sice dolezli,

ale v takovém stavu, že jsme ve 4 odpoledne usnuli

a budili se ráno. Nějaké večerní či noční focení tak nepřipadlo

v úvahu.

Bylo tedy nasnadě najít lepší řešení. Nejdříve jsme

opustili cestu nočních přejezdů, respektive ji omezili

na nejnutnější případy. Jinak jsme nastolili nový pořádek

v tom, že cesta vedla do nějaké blízké vesničky

v dosahu plánované túry, kde jsme se ubytovali a ráno

dorazili zbytek cesty. V této vesničce pak probíhaly večerní

pokusy o focení západu slunce, Pokud jsme tedy

přijeli včas, což se stávalo tak maximálně v červnu

a na začátku července. Jinak zůstaly pokusy omezené

na ranní zlaté hodinky. Rostoucími zkušenostmi byla

později dokonce i tato místa odpočinku předem pečlivě

plánována právě s ohledem na focení, a nikoliv jen potřebnou

ujetou vzdálenost. Možnost „vytěžit“ tak další

pěkné snímky se ještě zvětšila

Tělo blahořečilo tomuto postupu, neboť neumíralo

únavou po prvních krocích, ale dokázalo cestu náležitě

vychutnat a ocenit. Ba i daleko více sil a času zbylo

na samotné fotografování a objevování nových lokalit.

A díky tomu se mohl takto znovuzrozený fotograf vydat

na túry náročnější, neřku-li nebezpečnější, kde je

soustředěnost a dobrý stav fyzický nejen vítaný, ale

přímo žádoucí. Na chatu se tak přicházelo v dobrém

stavu tělesném i duševním, nebo alespoň dostatečném

k vytváření akcí se stativem za jakékoliv následující

denní doby.

Bídné počasí na hřebeni pod GrossGlocknerem a posledním

možným záchytným bodem, chatou Erzherzog-Johann Hütte

Zimní pohodička v Ötztalu

194 195

Zde se naštěstí nejedná o záchranný vrtulník, nýbrž zásobovací. I když v době

pořízení této fotografie bych rychlý transport dolů celkem uvítal. Při výstupu na

Grossvenediger mě totiž přemohly jedny z nejprudších žaludečních potíží

Velmi větrný den

na Zugspitze

Peněženka na tom byla o něco méně radostně a rozhodně

tolik nejásala. Jenže to se samo vyřešilo objevením

Alpenvereinu. Tento alpský spolek, spravující

stovky chat, zejména v Německu a Rakousku, ale jehož

„vliv“ sahá do hor celého světa, nám otevřel nekonečné

možnosti. Členstvím v tomto spolku totiž člověk kromě

pojištění a mnoha výhod a slev získá především 50%

slevu do všech chat ve správě Alpenvereinu. Čímž pádem

bylo zčistajasna možné se ubytovat například za

12 EUR na noc. Naprosto nepředstavitelná a skoro

směšná částka. Alpenverein je navíc respektovaný na

chatách i jinde ve světě a například ve Švýcarsku, Itálii,

Francii dostanete naprosto stejné slevy na většině

horských chat také. Nemusíte tak být členem místního

horského klubu. Roční členství navíc s přehledem zaplatí

sleva poskytnutá za ubytování, pokud se alespoň

na 6 nocí v roce ubytujete. Neodolatelné.

Jak jsem předeslal, je to především Rakouský spolek,

a tak bylo logické, že se naše pozornost postupně přenesla

ze Švýcarska do Rakouska. Výběr lokalit a chat

je zde nepřeberný, navíc je to prostě blíž. Není tu také

až takový problém domluvit se anglicky. Alpenverein

myslí na budoucnost, a tak už dnes je možné množství

chat objednat přes centrální rezervační systém, ve kterém

jich každý měsíc přibývá. Odpadá tak jazyková bariéra,

nutnost na jednotlivé chaty telefonovat, nebo si

zdlouhavě dopisovat přes maily. V neposlední řadě pak

existuje několik fantastických webů s vyhledáváním,

ve kterém si můžete najít to nej podle nejrůznějších

parametrů od lokality, nadmořské výšky, dostupnosti

a infrastruktury, kuchyně a mnoha dalších. Což ušetří

obrovské množství času a pro fotografa je to neocenitelné.

Chaty Alpenevereinu přinášejí prostě v hlavní sezoně,

od června do září, nepřeberné množství výhod

popsaných výše. Mimo jiné i to, že se na nich skvěle

vaří a člověk tak nemusí tahat půl špajzu na zádech,

aby vůbec měl na co chodit. Ovšem, zřejmě to nejlepší

na nich je, že bezpočet z nich uvítá své členy i mimo

sezonu, kdy už je vše oficiálně zavřené. Ano, takzvané

zimní místnosti, vybavené kamny, zásobou dřeva

a základním kuchyňským vybavením, jsou otevřené

celoročně. K ubytování netřeba nic, vyjma univerzálního

klíče, který lze zapůjčit i u nás v České Republice.

A ani to občas není nutné, některé zimní místnosti se

nezamykají nikdy. Jejich hlavní smysl je totiž poskytnout

nouzové přístřeší horolezcům v potížích. Jsou ale

zhusta využívány i za krásného počasí, takže pro fotografa

samozřejmě není nic lepšího, než že se zde může

ubytovat během nádherně barevného října, nebo rozkvétajícího

května, kdy v horách ještě nikdo není, a věnovat

se nerušeně svojí vášni!

Oproti sezoně mají zimní místnosti jednu drobnou

nevýhodu. Místa v nich totiž nelze rezervovat. Fungují

na principu kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jejich kapacita

je navíc velmi omezená, nezřídka jsou k mání

třeba jen 4 lůžka, a proto není nikdy jisté, jestli se

dovnitř člověk vejde, nebo ne. Nejsou tedy rozhodně

vhodné pro větší skupiny lidí (což je spíše výhoda),

a proto je za opravdu hezkého víkendového počasí

196 197

Skvělá strategická základna a pozorovatelna na hřebeni, jen

několik desítek metrů od Tölzer Hütte

Západ slunce nad lanovkou vypadá téměř idylicky. Ve skutečnosti však vál tak silný vítr, že bylo

obtížné se jen udržet na místě. O jeho síle hovoří i téměř sněhuprosté popředí. Sníh se na těch

místech prostě neudrží ani v lednu

více než moudré volit lokalitu dostatečně odlehlou

a nefrekventovanou. Případně zvolit takovou chatu,

ve které je lůžková kapacita o mnoho větší. I tak ale

člověk 100% jistotu nemá, a proto tuto proměnnou

řeším nafukovací karimatkou v batohu, kdyby bylo

třeba se vyspat na lavici, nebo na zemi.

Pátrá-li člověk dostatečně pečlivě, brzy zjistí, že sezona

nemusí končit ani sněhem, právě naopak. Velké množství

chat otvírá i na zimní sezonu, zejména pro skialpinisty.

Zimní fotografické Eldorado zpravidla trvá od

února do Velikonoc, ale v případě lyžařských chat přímo

na kopcích a ve střediscích, to může být už od konce

listopadu. Zde tedy většinou platí, že ubytování bez polopenze

není možné, čímž se nároky rozpočtu značně

navyšují, ale stojí to rozhodně za to.

Pokud se jedná o chaty ve volném terénu, mimo sjezdovky

a lyžařská centra, je vcelku jedno, jestli se na ně

člověk vypraví na skialpech, sněžnicích, nebo jinak,

je ale naprosto nezbytné dbát maximální opatrnosti

a bezpečnosti. Nikdy se na túru nevydávat sám, sledovat

pečlivě lavinovou situaci a vůbec se v tomto oboru

maximálně vzdělávat. Což platí i o níže položených

chatách, u kterých by se na první pohled mohlo zdát,

že absolutně nic nehrozí. Podstatné je totiž také to, co

se děje nad vámi, nejen na cestě, po které jdete. V zimě

totiž opravdu může jít o život i za naprosto stálého

a krásného počasí.

Fotografům se zájmem o zimní výpravy tedy nelze než

doporučit kurzy bezpečného pohybu v horách, lavinové

kurzy a ideálně i nějakou túru s horským vůdcem.

Jestliže opravdu nejste zkušení alpinisté (a to je u nás

málokdo, bez ohledu na to, co si kdo myslí), rozhodně

se nikdy nepouštějte do složitých volných terénů, už

vůbec ne sami (znovu zdůrazňuji) a bez patřičné výbavy

(například lavinový set). Raději zvolte bezpečné

cíle, nebo třeba zmíněné chaty v lyžařských střediscích.

Ty pro fotografování mnohdy nabízí úžasné možnosti,

a navíc si dny můžete parádně zpříjemnit sjížděním

svahů na čemkoliv.

Chvilku trvá se v systému, řádu a specifikách horských

chat zorientovat a posléze zabydlet. Jakmile se vám to

ale podaří, najednou zjistíte, že můžete vyrazit do hor

12 měsíců v roce a přivézt si parádní záběry jakékoliv

roční doby. Zjistíte, že je možné se během prodlouženého

podzimního víkendu rozhodnout, zdali půjdete

na pěší túru, nebo budete lyžovat o pár kilometrů

dále. Zjistíte, že si začátkem května můžete střihnout

parádní sněžnicovou túru a po ní, kousek opodál fotografovat

zelené rozkvetlé louky. Zjistíte, že najednou

můžete pozorovat úplně sami v přírodě Mléčnou dráhu

nad hlavou a topit u toho v kamnech. Zjistíte, že to

všechno je vlastně neuvěřitelně reálné a dostupnější,

než se zdálo. Ale především zjistíte, že už to nikdy nedokážete

opustit.

•

Zimní opar pozorovaný z vrcholu hory Stuhleck

198 199

Strategická základna na konci lyžařského

střediska poté, co utichne celodenní ruch

Ledová jeskyně a divoká voda. Ve skutečnosti však žádná klaustrofobie,

scéna zde ve skutečnosti odpovídá jen několika centimetrům

Až příliš nebezpečí na jeden výstup :)

200 201

Modrá hodinka uprostřed Karwendelu. Karwendelhaus, 2018

Neskutečně rudý západ slunce. Tečka uprostřed není špína na

snímači, nýbrž osamělý mráček, osvícený zapadajícím sluncem

202 203

Vrcholový kříž na hoře Stuhleck

Někdy to jde i zespoda. Tato fotografie byla pořízena přímo ze Söldenu,

kde jsme se připravovali na zítřejší skialpovou túru

Letadlo mířící k třítisícovému vrcholu

Závoje v modré hodince. Paprsky lámající se o hřeben rozdělily opar do krásných symetrických vrstev

204 205

Jeden masiv, dva světy

Vracím se právě z parádního prodlouženého víkendu

v Dolomitech, a protože už 20 minut parkujeme někde

před nájezdem na nájezd u dálnice, aniž bychom se byť

o jediný metr posunuli, mám spoustu času srovnat si

myšlenky.

Naplánovali jsme si okruh Rosengartenem, poblíž

Torri del Vajolet. Nádherná lokalita, parádní počasí,

super cesty, prostě rozhodně to nejlepší, co jsem v horách

za poslední rok zažil. Nějakou dobu předtím se

mi navíc nedařilo okruh zrealizovat. Tak trochu z obav

pramenících z neznalosti, jak náročný terén tu ve skutečnosti

je, čekal jsem dlouho na stálé a především bezbouřkové

počasí. Nebo alespoň takovou předpověď.

Ta přišla jako dar z nebes (odkud jinak taky...) právě

během svátečně prodlouženého víkendu.

Od prvního dne a první nastoupané tisícovky výškových

metrů bylo jasné, že případné obavy z terénu

a cest byly naprosto liché. Jsme v Itálii, dalo by se říct.

Cesty a stezky perfektně značené, i v nejvyšších místech

okruhu ideálně udržované, po valnou většinu

délky navíc relativně široké a neexponované. V závěru

okruhu šlo navíc doslova o dálnici. Dalo by se tedy

hovořit o pohodové turistice daleko víc, než o nějaké

obtížné túře. A právě tím se dostávám k první paralele

s nadpisem této minikapitoly.

Infrastruktura Dolomit je pravým Eldorádem pro

všechny milovníky hor. Umožňuje relativně snadnou

dostupnost, a zejména perly jako Rosengarten nebo

Tre Cime jsou za pěkného počasí doslova v obležení

návštěvníků. A začínají se tu střetávat dva světy. Na

straně jedné potkáváte pravé horaly, horolezce s lany

a sedáky, výkonnostní běžce, cyklisty a jiné sportovce.

A nemám na mysli ten namistrovaný typ hrající si na

tvrďáky. Mám na mysli prostě lidi, kteří vědí, kde jsou,

proč tam jsou, a jak se tam chovat. Takové, které potkáte

a už od pohledu k nim máte respekt. Ty pak doplňuje

další skupina, ne toliko sportovně a výkonostně založená,

ale neméně uvědomělá a hory stejně milující.

Na straně druhé pak v tom samém místě narazíte na

mládež hulící trávu, uřvané rodinky s uštěkaným hadrem

na podlahu na vodítku, všemožné turisty v žabkách

(zpravidla hřmotné a prostorově velmi výrazné)

neschopné překročit větší kámen, překážející všem

ostatním, a individua neštítící se zahodit vajgl nebo

obal od svačiny podél cesty. Jistě, je tu i velmi početná

neutrální skupina, totiž výletnící volící některou

z občerstvoven jako cíl svého víkendového oběda a po

příjemné procházce sestupující zpět do údolí. Proti takovým

nelze namítat ničeho negativního, naopak pochválit

aktivní způsob trávení víkendů. Ale dohromady

tato vlna, především o víkendech, působí spíše jako

tsunami. Naštěstí, s přibývající výškou nebo rostoucími

nároky počet jedinců druhé skupiny výrazně klesá.

Smyslem předchozích řádků ale není tento “spor” jakkoliv

soudit nebo rozhodovat, naopak jsem odběhl

malinko jinam, než bylo původně v plánu. Tím plánem

byla především paralela číslo dvě, která se na mysl

vloudila uprostřed našeho okruhu v sobotu večer. To

už jsem spokojeně seděl u zrzavé odměny po celodenním

pobytu na čerstvém horském vzduchu. Krásná

túra v nohou, počasí parádní, výhledy a krajina nepo-

Takové výhledy nabízejí pouze horské chaty

K této chatě, mimo sezonu, vede cesta téměř 6 hodin dlouhá,

překonávající více než 1500 výškových metrů. Stojí ale

rozhodně za to

206 207

Ovce procházející se po střeše horské chaty. Nebo jde jen o optický klam?

psatelné, dokonce i nějaké ty fotky se podařily. Tisíc

důvodů k maximální spokojenosti. Přesto jsem v sobě

cítil takový malý neklid. Něco jako kdyby nebylo v pořádku.

Nebyl k tomu však jakýkoliv důvod, i předpověď

počasí na zítra hlásila samou radost, žaludek byl

spokojeně naplněn a pěnivý zrzounek měl teoreticky

zbytky jakéhokoliv napětí uvolnit. Ono vlastně nešlo

ani o napětí, spíš jen takový drobný pocit nenaplnění.

A pak jsem tu příčinu najednou našel a popadl za flígr…

Před několika lety jsem koupil, možná dostal, knížku

o alpských vícedenních pochodech a přechodech. Byla

v ní i kapitola o ubytování na horských chatách, která

měla nadpis, nebo spíše takový úvodník, který mi dodnes

utkvěl v paměti: “Chaty milované i nenáviděné”.

Nic světoborného, ale v paměti mi to utkvělo z prostého

důvodu. Nedokázal jsem v té době pochopit, jak

někdo chaty může nenávidět. Od té doby ale pár let

uplynulo a zkušenosti se co do počtu navštívených chat

značně rozšířily o pár set, hned v několika oblastech

Alp. A tady v tuhle chvíli mi to všechno do sebe tak nějak

zapadlo. Ten neklid, ta piha na kráse, tím viníkem

byla jednoduše právě chata. Zpětně jsem si uvědomil

mnoho věcí, jak na mysl přicházely další a další zážitky

a zkušenosti s chatami, čímž se elegantně dostávám ke

druhé paralele – té hlavní, označené nadpisem.

Ne že by tato konkrétní chata byla vyloženě špatná.

Pohodlí uvnitř standartní, komunikace při zařizování

Dostat se předchozího dne k této chatě znamenalo

kličkování mezi několika bouřemi. Vše ale dobře

dopadlo a ráno jsme dostali za odměnu trochu

barev. Než vše začalo nanovo

rezervace skvělá, ceny rovněž standardní, z estetického

hlediska v pořádku. Pravda, dojem malinko kazil překvapivý

vozový park správců chaty (podle mapy měla

být cesta široká tak pro kolo, nikoliv pro auta). Ten

by v této a podobných lokalitách dle mého názoru být

nemusel, ale tím bychom se oklikou vrátili zpět k k tématu

“vše pro turismus a výdělek”. Naprosto rozumím

tomu, jak možný průjezd auta správci vešekrou potřebnou

práci a logistiku mnohonásobně ulehčí, ovšem je

tohle opravdu nutné budovat všude, kde je něco k vidění?

To už pak třeba můžeme na Matterhorn postavit

lanovku, že?

Potíž z mého pohledu tkvěla v lidech a tak nějak celkové

atmosféře. Byla prostě a jednoduše divná. Těžko to

blíže popsat, jde o pocit. Ještě při příchodu jsem však

anomálie nepozoroval. Přihlášení a ubytování proběhlo

bleskově a bez potíží, i když mě zarazilo, že nám byly

odebrány AV průkazy s tím, že je dostaneme zpět až

druhý den. S tím jsem se setkal poprvé. Asi nějaké administrativní

požadavky, na které momentálně není

čas, usoudil jsem. Až potud v nejlepším pořádku. Ovšem

pak to postupně začalo jít do kytek.

208 209

Slunce zažehává lampy na terase

Když jsme si později odpoledne chtěli sednout do restaurace

a dát si něco na zahřátí, byl jsem celkem příkře

odveden k baru a usazen k malému stolku s tím, že

tady je naše místo. Záhy se na něm objevil papírek se

zasedacím pořádkem. U stolku, kde se nepohodlně vešli

sotva čtyři lidé, navíc z jedné strany nebyl ani dostatek

prostoru pro odsunutí židle, nás mělo sedět pět.

Zatím jsme tu byli sice sami dva, ale jak se zorganizujeme

během snídaně, to jsem si raději nepředstavoval.

Obsluha pak byla kapitola sama pro sebe. Od pohledu

nas…á ženská, druhá pak bez jakékoliv snahy alespoň

určit společný jazyk, kterým se domluvíme na běhu věcí

a objednávek příštích. Polovina pánské části personálu

nás po celou dobu ani neviděla, nebo se o to alespoň

snažila, a tu druhou jsme letmo zahlédli za celý večer

dvakrát, když se mihnula kolem. Přestože jsme seděli

naprosto nejblíže baru, jako jediní jsme si k němu

chodili objednávat, neb jinak bychom nedostali nic. Při

těchto scénách si prostě nelze nevzpomenout na Járu

Cimrmana a hospodského, který chtěl mít hospodu, ale

vadilo mu, že mu do ní chodí lidi.

Truchlohra pak pokračovala v podobě dvou později přisednuvších

k našemu stolu. Dalo by zřejmě dost práce

najít v celém Rosengartenu dva podivnější patrony, pro

něž představoval pozdrav neznámé slovo (mimo jiné).

Ono, celkově mám dojem, že jsem je za dva dny neslyšel

promluvit. Když nám pak hostinský po zaplacení celého

pobytu ještě ten večer vydal naše průkazy, došlo mi,

že je nezadržoval kvůli byrokracii, nýbrž zřejmě z důvodu,

aby náhodou někdo “nezapomněl” platit. Proti

tomuto opatření samozřejmě nelze ničeho namítat, ale

popravdě, skutečně jsem to zažil poprvé. Dovolím si

tvrdit, že to jen dokazuje, jaká sorta lidí tuto chatu zřejmě

navštěvuje. A když jsme pak ráno u snídaně zjistili,

že šunka a sýr je pouze pro vyvolené (nikoliv protože

by jí bylo málo nebo došla), zlomil jsem definitivně hůl

a byl celkem rád, že jdeme zase o dům dál.

Po celém dni na sněhu uprostřed Stubaiských Alp

neexistuje nic útulnějšího než chata s teplou polévkou

Vykládám to tak zdlouhavě především kvůli srovnání

se zážitky dne předešlého, které jako by byly z jiného

světa, a ne ze stejného masivu, z míst od sebe vzdálených

sotva 3 hodinky chůze. Světa, kde už po příchodu

dýchá přátelská atmosféra, kde nic není problémem,

host cítí důvěru a z personálu čiší pohoda. Světa, kde

výpadek proudu neznamená potíž, ale záminku k pobavení,

vtípkům a zapálení svíček a kde se platba prostě

odsune na ráno, protože teď se dějí jiné věci a nikdo

po vás nechce zálohu v podobě dokladů. Světa nedaleko

ráje.

Jasně, je to všechno o lidech. A nemyslím tím teď pouze

personál chat, ale i návštěvníky. Je mi jasné, že pokud

mi někdo v chatě bude dělat binec, odcházet bez

zaplacení apod., přijmu opatření, abych se proti tomu

chránil. A úplně stejně tak chápu, že pokud mi výše

zmíněná druhá skupina lidí chodí na chatu den co den

po celou sezonu, prostě nebudu mít chuť se stále usmívat

a s každým pohovořit. Je to jako začarovaný kruh.

Otázka pak ale stojí, koho to baví, a komu se tím prospěje.

Horám určitě ne, možná mamonu.

Právě tohle srovnání dvou světů v jednom horském

masivu, vzdálených od sebe necelé tři hodiny chůze,

mi zrovna zde přišlo neskutečně kontrastní. Člověk si

pak uvědomí všechny ty krásné zážitky z dalších míst.

Kde vás chatař vítá ještě před vchodem tácem s kořalkou,

protože je rád, že se vás vidí zdravé po přechodu

ledovce v šílené bouřce. Kde vám nabídnou večer

zdarma polévku, přestože nemáte objednanou večeři,

protože prostě zbyla. Kde vám chatař řekne: “chlapi,

dneska jsem utahanej, jdu spát. Tamhle je pípa, tady

máte světlo a zítra to vyúčtujeme”. Kde se personál

oblékne do národních krojů, zahraje na harmoniku

a pak nahlas všemu osazenstvu přednese předpověď

počasí na druhý den. Kde vám barman ráno přinese

kafe a trousí vtípky, protože má dojem, že jste večer

měli o jedno nebo dvě piva navíc. Kde dostanete večeři

o čtyřech chodech a švédký stůl, přestože je vás na chatě

deset a druhý den se zavírá. Kde vám barman řekne,

že támhle ta holka dneska slaví narozeniny a ať se přidáte

k oslavě.

Takových zážitků je naštěstí stále většina a jsou na

hony vzdálené zkušenostem, kdy vás ještě v 5 večer

nenechají jít na pokoj, protože prostě proto, nebo se

s vámi nebaví naprosto vůbec, protože zrovna nemáte

plynnou němčinu. A když si to tak uvědomuji, drtivá

většina z nich je právě z chat, které nejsou dostupné

zrovna všem a k jejich dosažení je třeba překonat jisté

obtíže a třeba i nějaké to nebezpečenství. Z takových,

kam nemíří davy turistů. Jsou to prostě dva světy,

i když třeba kolikrát v jediném masivu. A ten druhý,

ten stojí za to, tak si ho važme a hýčkejme.

Jak mi před pár lety prozradil chatař ve Stubai, v chatě

nad ledovcem ve výšce přes 3000 metrů: “Já už tady

dělám 15 let a nikdy jsem neměl nejmenší problém.

Výška 3000 metrů totiž eliminuje blbce”.

•

Některé místnosti však až taková idylka nejsou

210 211

Erlanger Hütte a vycházející měsíc

Potsdamer Hütte po západu slunce

Amberger Hütte za úplňkové noci

Hexensee Hütte s rotujícím nebem

212 213

Rifugio Re Alberto je asi jedna

z nejkrásněji položených chat vůbec

214 215

Někdy i samotná chata vypadá naprosto titěrně. Zde jsem opět použil teleobjektiv pro

přiblížení mocných masivů za chatou, až v celé scéně působí trochu stísněně

Několik minut jsem čekal, až se kotouč slunce přehoupne přes okraj hřebene nad chatou,

aby vytvořil krásnou hvězdu a zároveň nepůsobil na objektivu odlesky

Jedno z mých vůbec nejoblíbenějších míst. Když jsem okolí

chaty u jezer Wangenitzsee a Kreuzsee viděl poprvé, měl

jsem pocit, že jsem ve Skandinávii, a ne v Alpách

216 217

Zimní čarování v okolí Braunecku

10 minut před touto fotografií to vůbec nevypadalo nadějně. Jenže pak

se najednou zabarvilo celé nebe na pár desítek vteřin do ruda a vytvořilo

neskutečný závoj nad údolím Ötztal

Ještě jednou Wangenitzsee, tentokrát růžový

východ slunce posledního zářiového víkendu

Reklama na odlehlost. Světýlko jak

v perníkové chaloupce, uprostřed ničeho

218 219

Také k této chatě vede téměř 6hodinová

cesta. Siegerland Hütte, 2019

Úplňková sjezdovka

Kochací lavička pro unavené pocestné ve výšce 2800 metrů

220 221

Srpnové focení si člověk většinou představuje malinko

jinak. Sněžnice jsme nějak zapomněli doma

222 223

Hora, na které stojím a fotografuji vedlejší kopec, zastínila

paprsky východu slunce a vrhla do prostoru svůj stín

Ještě poslední snímek Mordoru

224 225

Ještě poslední snímek Mordoru

ZDROJE

226 227

Zdroje

Vzácně načasovaný okamžik, kdy pruh světla

pronikl mezi mraky přesně v pravou chvíli,

aby osvětlil chatu nad jezerem

Poslední kapitolu této publikace jsem nazval možná

poněkud vznešeně, Zdroje. A nemám zrovna na mysli

zdroje finanční, tady dobře poradit příliš nedokážu.

Ovšem, pokud by někdo dokázal poradit mně, nechť

neotálí ani vteřinu a vejde v kontakt nejrychlejším

možným způsobem!

V předmluvě jsem předeslal, že naneštěstí patřím

k těm, kdo se živí prací, a k tomu ještě přivydělává živností,

jak se dá. Z čehož plyne, že mě bohužel minulo

dědictví po strýčkovi v Argentině i rozbití jackpotu sázkové

hry nebo kasina. Což ovšem neznamená, že bych

žehral na osud nebo fortunu. Jen jsem měl v úmyslu

dokreslit, že peněz nikdy během let sbírání snímků pro

tuto publikaci nebylo nazbyt a bylo třeba dobře zvažovat

jejich utrácení. Čímž se super dlouhou oklikou dostávám

opět na začátek. Přál bych si, aby to všem laskavým

čtenářům vyslalo jasný a jediný signál. Totiž ten,

že pokud je vůle, dá se najít i cesta. A pokud má člověk

něco opravdu rád, měl by si za tím jít, třeba i za cenu

dvou zaměstnání.

Hory mi doopravdy změnily život. Ne, dost už s tím

vážným tónem, ještě není úplný konec, popláčeme si

někdy jindy. Abych ale úplně nezahodil několik předchozích

řádků, když už jsem je strastiplně sepsal, zůstanu

přeci jen částečně u těch změn a elegantně je

navážu ke zdrojům. Mám totiž v úmyslu se věnovat

všemu, co s cestováním (a zvlášť do hor) a fotografováním

souvisí a ovlivňuje ho. Všemu, čemu ještě nebyla

věnována náležitá pozornost v předchozích kapitolách,

ale je to nesmírně důležité. V neposlední řadě bych se

pak rád podělil i o skutečné zdroje informací, které využívám

a doporučuji, případně i jakési schéma pracovního

postupu.

Rodinka kamzíků

228 229

Nejpodstatnější změnou, kterou jsem kvůli focení hor

během let podstoupil, byl vlastně celý životní styl. Jakožto

aktivní muzikant jsem zvláště v období před-horském

bohatě holdoval cigaretám, ponocování a následné

zahálce. Navíc, v postavení naprostého kuchařského

ignoranta a neumětela veškeré činnosti kuchyňské,

schopného způsobit nenapravitelné škody, kdykoliv

se přiblíží více než na 2 metry prostoru vyhrazenému

k manipulaci s nádobím, jsem ani svůj jídelníček nemohl

považovat za vhodný do výstavní skříně. Neustále

ty samé polotovary, nějaký ten fastfood, naprostá absence

pravidelnosti, nemluvě už ani o nějaké vyváženosti,

to byl prostě standard. A hory mi to nikdy neopomněly

dát dost jasně najevo.

Nejnaléhavější změnou proto musela být fyzická připravenost.

Zvláště v období, kdy jsem koketoval s horolezeckými

cíli, to byla naprostá nezbytnost. Předtím

to totiž bylo možné ještě nějak obejít, lidově řečeno

okecat. Začal jsem tedy postupně běhat, chodit do posilovny,

vrátil se ke kolektivním sportům. Samozřejmě

postupně, jinak by mě to asi zabilo. Jenže očekávaný

výsledek se jaksi nedostavoval. Zlepšení přišlo, to zase

ano, ale nabyl jsem dojmu, že v kopcích trpím úplně

stejně jako dřív. Potíž tkvěla jednoduše ve vytrvalosti.

Posilovna, kromě přípravy na skutečně velké výšky,

kde tělo hubne, ať děláte cokoliv, a ztrácí se svalová

hmota ve velkém, se v tomto směru ukázala jako ne

moc efektivní. Lezení na stěně mi doteď nejde pod fousy

a brzy jsem od něj upustil. Běh mi fyzičku zlepšil,

byl jsem daleko více schopný pracovat ve větší intenzitě,

ovšem jen krátkodobě. Pro mnohahodinové túry to

bylo stále málo.

Řešení mi poradil jeden horský vůdce. Zabředli jsme

do hovoru na téma příprava do Alp v České republice

a na svoji otázku, jak nejlépe se připravit na chození po

kopcích, dostal jsem jednoduchou odpověď. Chozením

po kopcích. Na námitku, že to se v místě mého bydliště

(253 metrů nad mořem) dost těžko provádí, dostal

jsem tip číslo dvě. Cyklistika. A chození po kopcích.

Cyklistiku opravdu mohu naprosto beze zbytku doporučit.

Pro mě znamenala neskutečný posun. Nejenže

se vytrvalost zlepšovala prakticky měsíc co měsíc, navíc

ale odpadly potíže s klouby a odřeninami, způsobené

během po tvrdém povrchu a zlepšila se i jakási

otužilost. Odolnost proti chladu, větru, výkyvům teplot

a počasí. A v neposlední řadě mě donutila naučit se

hospodařit s oblečením co nejhospodárněji. Co se samotného

tréninku vytrvalosti týká, je to vlastně logické.

Ani běh, ani plavání, vlastně máloco dokáže člověk

bez větších škod na organizmu provozovat tolik hodin

v kuse, jako právě jízdu na kole. A to je pro nabírání

vytrvalosti naprosto klíčové. Plus samozřejmě chození

po kopcích.

Ruku v ruce s nabíráním fyzičky šly i základní teoretické

znalosti. Mám na mysli třeba tepové zóny, jak

při různých tepových frekvencích tělo pracuje, kde

bere energii, jak ji vhodně doplňovat a čím. To tady

nemá cenu detailně rozebírat, ale rozhodně bych zájemcům

doporučil si na toto téma alespoň základní

věci přečíst, hodně to pomůže. Ve finále to ale stejně

nakonec skončí u poznání, že bez správného jídelníčku

je veškerá tréninková píle beztak skoro marná. Což

pro mě byl přerod nejbolestivější a stále nedokončený

(zřejmě navždy).

Přeskočím řeči o tom, jak by měl člověk jíst vyváženě,

vitamíny, zeleninu a tak dál, to dnes slyšíme všude.

Pravdou však je, že bez úpravy jídelníčku se moc daleko

nelze posunout. Od jistého věku začínajícího trojkou

a něco, lze na sobě navíc pozorovat, že se bez úpravy

jídelníčku nejenže nejde posunout, ono je vůbec čím

dál obtížnější se alespoň udržet ve stejném stavu! Takže,

ačkoliv mě ambice vrcholových sportovců nechávají

relativně v klidu, nepotřebuji ani v zrcadle vidět pekáč

buchet, změny byly potřeba. Tělo mi to ale s povděkem

vrací, proto doporučuji každému, alespoň nějaké

Podzimní nálada

základní návyky. Samo o sobě to fyzičku nezlepší, ale

bude to znát na kilogramech, rychlosti regenerace a takové

obecné vitalitě a energii.

Varoval bych ale naopak před extrémy. Trávil jsem

hodiny pročítáním všemožných diskuzí o tom, co a jak

jíst v horách, na treku, aby něčeho nebylo málo, nebo

naopak nadbytek, řeči o tom, jak tělo bude strádat,

dostávat křeče apod. Někdy až absurdní věci. Šla mi

z toho hlava kolem, až jsem během své praxe přišel na

jednoduchá pravidla, o která se v rychlosti podělím.

Pokud máte v plánu výlet na 2-3 dny a v každém z těch

dnů máte naplánovaný pochod cca na 3 hodiny do cca

1000 metrů stoupání, tak nějaké nutriční hodnoty vůbec

není třeba řešit! Pokud se pravidelně hýbete, tělo

ví, jak s energií pracovat a poradí si. Pokud ne, stejně

vám to nepomůže. Podpořte se třeba tabletkou magnezia

(dobré proti křečím), multivitamínu, nebo si kupte

nějaký sportovní gel na výstup, jinak stačí jíst, co máte

rádi a rozhodně se nestresujte nějakými tabulkami.

Hlavně ale dbejte na dostatek vody, to je daleko pod-

Průhled do skal Karwendelu při západu slunce

230 231

statnější. Ideálně se napít každých 20-30 minut pohybu

(lhostejno zda v létě nebo v zimě). Raději častěji

a méně, než do sebe pak po dvou hodinách žízně nalít

2 litry vody.

V případě, že plánujete delší trek, jezte především to,

co vám chutná! Stejně budete balit především podle

toho, aby vám nepraskl batoh, případně záda po jeho

nasazení na ramena. Není nic horšího, než když vám po

cestě kručí v břiše, ale prostě se nechcete najíst, poněvadž

tu ovesnou kaši, co máte s sebou a jíte ji poslední

4 dny, nemůžete už ani vidět, a jen představa dalšího

sousta ve vás vyvolává dávicí reflex. Což ještě vícenásobně

platí u pohybu ve velkých nadmořských výškách,

kde pro vás nechutenství bude, velmi pravděpodobně,

tak nějak výchozí stav. A pokud ne, nejste dost vysoko

:) Je proto nutné mít s sebou věci, které s chutí sníte.

Pomozte tělu opět nějakou tabletkou, vitamínem, cukrem,

sportovním gelem, ale rozhodně se nestresujte

tím, že musíte sníst x gramů ořechů, y gramů sušeného

ovoce a z gramů bílkovin. Pamatuji si, že úplně to nejlepší,

co jsem kdy jedl, to bylo poslední večer v základním

táboře v Himálajích. Byla to pizza. Tělo zkrátka

musí být připraveno předem kvalitním tréninkem a životosprávou.

Na cestě už nic nezachráníte.

Poslední variantu, že jdete do hor například na ledovec,

složité lezení, nebo hodnotný vrcholový alpský

(případně ještě vyšší) výstup, nechám spíše stranou.

Protože v tom případě lze očekávat, že už máte dostatek

zkušeností a víte, co je pro vaše tělo nejlepší.

Pokud tomu tak není, výše zmíněné túry nelze v žád-

Velmi vlhké ráno způsobilo, že se nad zemí válel mlžný opar jako v pralese

Přesně toto je důvod, proč se v nižších polohách nedoporučuje

pít nefiltrovanou vodu z horských bystřin.

Bezpečnější je to až nad hranicí pastvin

ném případě doporučit. Může se stát, že se dostanete

do potíží, nebo ještě hůř, dostanete do potíží celý tým.

Třetím a posledním odvětvím, kterému bych se rád

v této kapitole pověnoval, to je plánování obecně.

Z mého pohledu je tato činnost pro úspěšnost fotografování

naprosto klíčová. Byly doby, kdy mi vyhledávání

informací pro jedno konkrétní víkendové focení

v Alpách zabralo i 8 hodin. Příprava expedice (například

dvoutýdenní pobyt v Norsku), to je záležitost dokonce

týdnů příprav. My ale pro jednoduchost zůstaneme

u těch Alp.

V dnešní době je příprava o něco jednodušší, díky

množství webových stránek, map, aplikací i literatury.

Pokud úplně začínáte a nemáte o své lokalitě ani ponětí,

mohu velmi doporučit například Instagram nebo

Flickr, jakožto perfektní zdroje snímků, které by vás

mohly zaujmout. Zadejte si bližší specifikaci, například

Rakouské Alpy a prohlížejte si fotky. Když najdete místo,

které se vám líbí, naplánujte si tam výlet. Zmíněné

aplikace, případně i Google, vám pak pomohou zjistit

například to, co a jak na vámi vybraném místě fotografovali

lidé, kteří tam byli před vámi. Je na místě pěkný

východ slunce? Nebo je lepší naopak západ? Dají se na

místě vidět divoká zvířata?

Jestliže už o své lokalitě něco víte a plánujete konkrétnější

oblast, dávám osobně přednost mapám a literatuře.

Velice jsem si oblíbil Kompass mapy a zvlášť jejich

elektronickou podobu. Vidím tak větší oblast v kontextu

a mohu si například prohlížet, jaké jsou v okolí

možnosti ubytování, chaty, další zajímavá místa jako

vodopády, jezera atd. Jakmile pak určím finální podobu

výletu, mohu si vytisknout tu část mapy, kterou

Modrá hodinka u Ehrwaldu

zrovna chci, bez nutnosti nosit ji celou s sebou. Bez

ohledu na to, že výrobci píší, jak jsou mapy nerozbitné

a nerozpustitelné, zkuste je otevřít ve větru a dešti

a sami uvidíte. Soudruzi v NDR holt stále ještě dělají

někde chybu.

Tyto mapy lze pro turistiku naprosto doporučit, ne

tak už ale pro ledovcové, lezecké a jiné VHT túry. Ať

už kvůli měřítku, tak kvůli občasným chybám, které

se na nich objevují. Pro turistu naprosto nepodstatné

věci, pro horolezce ale dost klíčové, chybí-li například

v zakreslení část horského hřebene. Pro takové

túry lze s klidným svědomím doporučit přímo

mapy Alpenverein.

Literatury věnující se Alpám je u nás bohužel stále nedostatek.

Ovšem přes Amazon (a jinde) lze nakoupit

prakticky neomezené množství knih a průvodců, věnujících

se túrám v Alpách, a zejména, což je nejlepší,

horským chatám. Ať už po jednotlivých oblastech Alp,

nebo jako nejkrásnější místa a jejich výběr. Nade všemi

v tom pak vyniká nakladatelství Bruckmann. Drtivá

většina je sice v němčině, ovšem klíčové údaje jsou

stále stejné a nedá práci si těch pár slovíček osvojit.

Osobně tyto knihy využívám jako neomezený zdroj

inspirace, už jen prohlížením fotografií v nich. Podle

takto nalezených zajímavých chat pak plánuji fotovýlety

a dělám následnou přípravu. Plán ještě obohacuji

o informace získané v prospektech, letácích, z pohlednic

a v nejlepším případě fotoknih, které dostanete

v jednotlivých infocentrech.

Moderní doba žádá moderní řešení, a tak i pro fotografy

dnes existuje bezpočet aplikací, umožňujících

plánování na takové úrovni, o jaké se před deseti lety

232 233

Brzké ráno u jezera Wettersee

dalo pouze snít. Například v aplikaci The Photographer´s

Ephemersis je možné nasimulovat pohyb světla

a vesmírných těles na jakémkoliv místě na naší planetě

v jakýkoliv čas. Lze tak dopředu přesně vidět, v jakém

úhlu bude svítit Slunce a naplánovat podle toho

fotografování. Obdobnou službu pro změnu pro noční

radovánky poskytuje například Stellarium. Budete tak

znát přesné místo a čas východu/západu Měsíce, Mléčné

dráhy a všech vesmírných těles, která si jen vzpomenete.

Zmíněné aplikace jsou zřejmě nejpopulárnější

a nejrozšířenější, ovšem placené. Pokud zájemce ale

trochu popátrá, nezabere moc dlouhý čas najít i alternativy

zdarma.

Přiznám se, že výše zmíněné vymoženosti příliš nepoužívám.

Respektive pro denní plánování. Pro noční

oblohu pokaždé, abych minimálně znal časy a pohyb

Mléčné dráhy, Polárky a Měsíce, kvůli úspěšnému nočnímu

lovu. Vysvětlím také v krátkosti proč. Podobné

programy jsou totiž naprosto dokonalé a nepostradatelné

k plánování určitého snímku, který si předem vymyslíte

a čekáte na vhodné podmínky. Mám na mysli

například úplněk za vrcholovým křížem, kotouč Slunce

v průhledu mezi skalami na pobřeží, oblouk Mléčné

dráhy nad jezerem apod. Víte, co chcete vyfotit, a jen

čekáte, kdy pro to nastanou ty správné podmínky

(mimo jiné poloha Slunce/Měsíce), což vám aplikace

na den přesně řekne. Takže pokud objevím nějaký takovýto

fantastický pohled, pak ano, zajímá mě, kdy ho

můžu zažít a vyfotografovat znovu. Jinak ale absolutně

dávám přednost práci na místě s tím, co příroda ukáže

právě v ten moment, kdy tam jsem, než abych rok čekal

na správné podmínky. Tudíž se naprosto spokojím

s informacemi, kde a kdy je východ, potažmo západ

Slunce, pečlivě prostuduji pohyb a úhel Mléčné dráhy,

zjistím, v jaké fázi je Měsíc a jak se bude chovat, a mám

vše, co potřebuji. Razím prostě spíše ten přístup, že

cestuji na místo, které se mi líbí, chci si ho vychutnat

a pokusím se fotograficky z něj „vytěžit“ maximum

v daný moment. Čemuž přípravou a sledováním počasí

půjdu co nejvíce naproti, ale i když se nezadaří, mám to

raději, než abych se opakovaně vracel na stejné místo

a čekal na dokonalé podmínky třeba několik let. O tom

moje filozofie cestování prozatím není, o to se pokouším

(ne zcela úspěšně) u nás doma.

Ať už zvolíte jakýkoliv postup, je potřeba zdůraznit, že

žádný není správný, ani špatný. Je to jen o tom, co má

kdo rád a o tom, co koho baví. Nestresujte se hodinami

plánování úhlů světla, pokud si chcete jen udělat

výlet do hor. Pohlídejte si v rámci možností počasí,

naplánujte výlet adekvátní vaší fyzické připravenosti,

a jeďte si to především užít! Je to o zábavě a nádherných

zážitcích, tak si je nenechte pokazit stresem z nevydařeného

focení.

•

Poznámka: Tato kapitola vznikla ještě před koronavirovou

krizí a uzavřenými hranicemi. Proto k poslednímu

odstavci ještě dodávám – Užijme si každou naši

krátkou i vzdálenou cestu, nikdy totiž nevíme, jestli

náhodou nebude poslední. A v tuto chvíli ani nevíme,

kdy vůbec nějaká další bude.

Takzvaná ledovcová koza

A naopak pozdní odpoledne u jezera Kreuzsee

234 235

Absolutně nejlepší místo pro pozorování Zugspitze

je jezero Sebensee poblíž Ehrwaldu

236 237

Bohatou alpskou

flóru je možné

zkraje léta najít na

každé větší louce

A takto pro změnu vlhký podzim. Pro fotografa jasná volba

Takto nějak vypadá suchý podzim

I když je počasí, že by ani psa nevyhnal, ovce najdete vždycky

238 239

Takhle nějak si představuju cestu do ráje. Jen ten

fousatej děda na těch růžových obláčcích chybí

Růžové vrcholy

Autor na cestě za svou první skialpovou třítisícovkou na Silvrettě.

Žádné fotogenické počasí, jen dřina, dřina, dřina :)

240 241

Detaily, vzory, linky a tvary

v přírodě jsou prakticky

nevyčerpatelné téma.

Jen to chce na

chvíli se zastavit

242 243

Předpověď počasí slibovala dokonalý říjnový víkend. Což ovšem znamenalo

i zvýšený zájem o nocování ve Winterraumech. V chatě u tohoto jezera se

nás na 12 lůžkách sešlo 15. Ale vyspali jsme se všichni :)

244 245

Hřebeny Kaunertalu v různých denních dobách

246 247

Voda padající z několika desítek metrů. Vodopád Stuibenfall

Šedý večer na Schweinfurter Hütte, chatě s nejlepší kuchyní široko daleko.

Přímé světlo osvětlující budovy na jezeře Walchensee v kombinaci s naprosto černými

mraky plnými nového sněhu oddělilo veškeré další okolí i pozadí jako v ateliéru

Záchranná akce vrtulníkem není to nejpříjemnější, co chcete zažít. V tomto případě museli záchranáři

ze stěny dostat dva Poláky, jednoho zraněného. Umění pilota udržet stroj nehybně na jednom místě, ve

vzduchu, pár decimetrů od skály, po dobu několika minut, je zkrátka obdivuhodné

248 249

Moje místa – Gesäuse

V návaznosti na kapitolu o chatách bych rád rovnou

nastínil i vývoj výběru lokalit podle nich. Ten totiž souvisel

především s vývojem a přerodem fotograf-horolezec-fotograf.

Zpočátku byla motivace jasná, dostat se

co nejvýš. Protože výš je prostě... Výš. A tudíž zajisté

i lépe z hlediska výhledů, případné inverze a vůbec.

Každá další výprava tak znamenala vyšší chatu, více

výškových metrů. Často jsem zalitoval, zpravidla při

umdlévání na cestě k ještě hodně vysoko vzdálenému

cíli, že se ty metry nedají sčítat. Že by člověk prostě ušel

1200 výškových metrů jednou pro vždy a příště už by

ušel jen třeba sto, nebo dvě stě a byl u cíle. Zkrátka aby

to nemusel dupat pokaždé celé od začátku. No, nepovedlo

se.

Když pak nastalo mé krátké čistě horolezecké období,

nebyl na nadmořskou výšku kolem 2000 metrů brán

pražádný zřetel. To byl prostě jen odrazový můstek pro

cestu výš. Samozřejmě, můžeme tu zavést polemiku

o tom, že pokud člověk vychází od parkoviště v 1900

metrech, je 2000 k ničemu, ovšem pokud start leží

například v 800 metrech, je to už celkem slušná výška

a už zde hrozí nebezpečí kvalitního výhledu. To ale

nechme stranou, ve zmíněné době horolezecké prostě

oblasti ležící kolem těchto nadmořských výšek jako by

pro mě neexistovaly. Oblasti jako Karwendel nebo právě

Gesäuse byly prostě diskvalifikovány.

Jakmile se fotograf ve mně zase začal hlásit o slovo,

plánování už nebylo jen otázkou výšky, ale prostě fotogeničnosti

místa. Navíc, vysoko položené chaty skýtaly

i negativa, mezi něž patřila například sněhová pole po

cestě, která musel příchozí překonávat prakticky celoročně,

náročnější dýchání pro neaklimatizovaného člověka,

nutnost překonávat jištěná místa apod. Tato negativa

moji fotografičtí parťáci nedobře snášeli a radost

jsem z nich neměl většinou ani já. Zejména sněhová

pole při traverzování mi několikrát pořádně zavařila.

Dalším důvodem změny systému plánování byly i zmiňované

Winterraumy a možnost cestovat do hor kdykoliv,

nejen v létě. V dubnu nebo květnu, často už i říjnu

totiž byla sněhová pokrývka tím hlavním důvodem,

proč se turisticky nedalo na žádnou výše položenou

chatu dostat (centimetry bláta místo sněhu v nižších

polohách byly rozhodně lepší...). Obrazně řečeno, přestal

jsem vidět jen do výšky a začal vidět i do šířky. No

a když už člověk malinko sestoupil z výšek, zjistil, že

některá krásná pohoří jsou v České Republice o mnoho

blíže než ta, kam dosud cestoval, čímž se dalo ušetřit

nemálo hodin cestování, i nějaká ta ropa v podobě nafty,

nebo benzínu.

Prvním takovým objeveným masivem byl pro mě Karwendel.

Nádherná lokalita, kam se čas od času vracím

stále. Poprvé jsem o něm slyšel na Festivalu Alpinismu

v Praze, kde o něm hovořila legenda Heinz Zach. Když

jsem pak o něm našel i celou kapitolu v mé oblíbené

knize o alpských trecích, bylo jasno, že je potřeba tu oblast

pořádně prozkoumat. No, a právě v té samé knize,

o pár stránek dále, dočetl jsem se i o jakémsi Gesäuse.

Dodnes nevím, jak správně to vyslovit...

Poprvé jsme do tohoto Národního parku vyrazili

v květnu, lhostejno který rok. Byl tropický den a na odpoledne

byly hlášeny silné bouřky. Proto jsme celkem

chvátali, ale byl to naštěstí jeden z těch výletů, kdy vše

časově zapadlo tak, jak má. Bouřka skutečně přišla, ale

to už jsme dávno popíjeli v bezpečí. Nebyli jsme však

Inverzní moře i s ostrovem v Národním Parku Gesäuse

250 251

sami, kdo na chatě popíjel. Probíhala tu bujará oslava

narozenin za všeobecného veselí. Sám chatař byl veselá

kopa, kuchař pak vyhlášený svým uměním známým

daleko za hranicemi parku, a tak jsme brzy byli do společnosti

přizváni i my.

Přiznám se, oslovilo mě to. To, že parta kamarádů za

oslavencem váží dlouhou cestu, a ještě šlape kolem tisíce

výškových metrů po svých, plus při tom připravuje

doplňkový program. K tomu celková atmosféra, přátelská

i vůči přespolním. Krásné. Moc si neumím tohle

v Čechách představit. Tady jsme pořád nastaveni spíš

na tu hospodu samotnou, přijde mi.

Když jsme pak druhý den před východem slunce

vstali a pospíchali za pěknými obrázky, pod námi se

v celém údolí válela inverze. Takové to klasické moře

mraků, které se líně převaluje a člověk má dojem, že

je v nebi. Do toho první paprsky slunce a ráj byl dokonán.

Neskutečná podívaná. Tím si mě Gesäuse získalo

definitivně, hned napoprvé. Někdy prostě stačí

správné načasování.

Tomuto skalnímu útvaru se říká brána do

Národního Parku Gesäuse. Jaké barevné

divadlo nás však čekalo při první její

návštěvě, to se vidí velmi vzácně

252 253

Následující rok jsme se vrátili, začátkem května, možná

už koncem dubna, nevím. Tentokrát byla naším cílem

jiná chata, ještě zavřená, a také místo v údolí, které se

nazývá branou do Národního parku. Z materiálů jsem

věděl, kde přibližně ho hledat, ale na místě to nebylo až

tak jednoduché, jak se zdálo. Navíc velká oblačnost hatila

plány na fotografování západu slunce. Jenže pár minut

před samotným západem se zázračně otevřela mezera

mezi mraky a na pár minut se nám brána do parku zjevila

v rudém světle. Vypadala spíš jako brána do pekel. Ani

jsme nestačili doběhnout tam, odkud jsem chtěl fotografovat,

a bylo po divadle. I tak to ale stálo za to.

Na chatu jsme se druhý den probojovávali bahnem

a posléze po pás propadajíc do sněhu, ale i to jsme

zvládli. Počasí však usoudilo, že si za divadlo u brány

zaslouží nás trochu potrápit, a tak jsme nahoře nocovali

o den více, než bylo v plánu. Stihli jsme za tu dobu

při svitu čelovek odehrát tolik partií karbanu, až by člověk

z pošilhávání do cizích karet málem oslepl. Z čehož

i vyplývá, že fotograficky to nebylo zrovna Eldorádo,

ale zážitky byly parádní.

Vzhledem k tomu, že Gesäuse je z České republiky

jedno z vůbec nejbližších alpských míst, vracíme se

sem častěji a častěji, především mimo sezonu a v poslední

době i v zimě. Dokonce jsem si tu před nedávnem

udělal cyklistické soustředění, neboť terén zde

je náročný a výškových metrů je možno nastoupat, co

nohy ráčí. Na druhou stranu je ale zvládnutelný i pro

nevrcholového sportovce/cyklistu, a nežádá po něm,

aby stoupal na stojky typu Tourmalet nebo Galibier.

K tomu kultura, která cyklistice fandí a je na ni zvyklá,

takže vás zřídkakdy na silnici někdo ohrozí svojí

jízdou, a to ani kamiony.

Gesäuse neoplývá dalekými výhledy do okolí, to je

pravda. Nabízí však i mnoho jiného, především divokou

přírodu a lesy. Až má člověk při toulkách někdy pocit,

že se vrátil o pár století zpět v čase. Velké bohatství

fauny i flóry, divoká voda, znatelně méně turistů než

ve vyhlášenějších alpských oblastech a k tomu všemu

lidé, kteří se o krajinu ve svém Národním parku krásně

starají. To vše dělá z tohoto místa jedno z mých nejoblíbenějších,

kam se vždy budu rád vracet.

•

Také řeka Enns se umí doslova

topit v krásných barvách

254 255

Valící se bouřka na sebe nikdy

nenechá dlouho čekat

Ještě jeden pohled na bránu Národního Parku.

Tentokrát z jiné perspektivy

Tři dny a dvě noci jsme v chatě za světla čelovek čekali na lepší a hlavně barevnější

počasí. Toto byla jediná barva, kromě šedé, kterou jsme za tu dobu viděli

256 257

Bouře předchozího večera shromáždila do údolí dostatek vlhkosti,

aby vznikla tato nekonečná nádherná inverze. Vstávat kvůli ní

v půl páté ráno se tentokrát mnohonásobně vyplatilo

258 259

Popisek blabalb fd sjandfjsa nfjajaknjfdkasn

jfan fjalnfakjn fakslnfka

sfnasknfkasnfaknflůas mfůaslf m

mlkmfakmfasa

Popisek blabalb fd sjandfjsa nfjajaknjfdkasn

jfan fjalnfakjn fakslnfka

sfnasknfkasnfaknflůas mfůaslf m

mlkmfakmfasa

Člověk se pak té krásy nemůže

nabažit a fotil by ji stále dokola

260 261

Brzké ráno ve výšce 3000 metrů, při cestě na Grossvenediger

A naopak pozdní večer ve výšce 2600 metrů po lyžování ve středisku Serfaus

262 263

Tyto dva překrývající se hřebeny mě od začátku bavily. Když ale jeden při západu slunce ztmavl,

zatímco zadní s křížem ještě odrážel oranžové světlo, dostala celá scéna úplně jinou dimenzi

Východ slunce zakrytý tenkou vrstvou mraků vytvořil až skoro snovou atmosféru.

Tím, že se paprsky do štítu neopírají v plné síle, vynikla zcela jiná barevnost

Tady pro změnu není barva vůbec žádná. Aniž bych

postprodukčně cokoliv měnil, vznikla přirozeně prakticky

černobílá fotka s vedoucí linií řady korun stromů bez sněhu

Zde naopak slunce svítilo plnou silou, bylo však v tak šťastném úhlu, že osvětlovalo

pouze válející se inverzi, zatímco veškeré okolí bylo prozatím ve stínu

264 265

Rozloučit se je potřeba, jak jinak, naprostým kýčem.

Ne, opravdu nejsme v Chorvatsku, jsme stále ještě

v Alpách. Tak doufám, že se vám tu líbilo!

266 267

FOTOVÍKENDY,

WORKSHOPY A EXPEDICE

s autorem, vhodné pro každého!

Vydáno v Praze, rok 2020

www.lukas-brychta.cz

Text a fotografie: Autorem veškerých textů a fotografií v knize je Lukáš Brychta

Textová korektura: Mgr. Vladimíra Pekárková

Grafický design a sazba: Martin Rytych

Návrh obálky: Martin Rytych

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného svolení majitelů práv.

ISBN 978-80-270-8469-2

Vyberte si ten svůj a přihlaste se ještě dnes.

ALPY - 200 dní pronásledování světla

Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor, cestování a přírody vůbec. ... View more Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor, cestování a přírody vůbec.

Delete template?

Save as template ?

Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor, cestování a přírody vůbec. Nepostradatelná publikace v knihovně každého milovníka hor, cestování a přírody vůbec.