NdB DIVA leden 2021

Magazín Národního divadla Brno

leden–únor 2021

Bez divadla

to nejde. A. P. Čechov: Racek

Divadlo

je dárek!

Dárkové poukazy 100, 200, 500,– Kč

Platnost 1 rok od nákupu.

Vztahují se na představení z produkce NdB, nelze uplatnit na pronájmy a cizí akce.

Poukaz se dá uplatnit pouze jednorázově, nelze jej uplatnit po částech.

Možnost nakoupit na pokladně i on-line.

www.ndbrno.cz

úvodník

Vážení přátelé Národního divadla Brno!

Ani rok 2021 nezačíná tak, jak bychom si přáli. Společně s vámi jsme

se nechali vynést vlnou opatrného optimismu a doufali jsme, že život

se brzy vrátí do normálních kolejí. A spolu s vámi nás smetla další

vlna přísných opatření a společně tak opět hledíme na zavřené dveře

našich divadel. Vy z mrazivého venku, my z opuštěného vnitřku.

Na našich jevištích a zkušebnách ale život neutichl, stejně jako se

v dílnách a krejčovnách nezastavily stroje. Během loňského roku jsme

postupně přijímali řadu hygienických opatření, abychom byli připraveni,

až se v našich divadlech znovu zvednou opony. Nejen měření

tělesné teploty na každé vrátnici, stojany s dezinfekcí po všech budovách,

ale od listopadu i pravidelné antigenní testování většiny účinkujících

nám umožňují připravovat pro vás nové inscenace.

Stránky našeho divadelního časopisu jsou nyní jednou z mála

možností, jak vám přiblížit, co se v Národním divadle Brno děje.

Na konci měsíce února pro vás budeme mít připraveno sedm nových

premiér a osmá bude mířit do finále. Věříme, že následující strany

vás navnadí natolik, že jakmile se (snad) zjara divadla otevřou,

obsadíte do posledního místečka všechna sedadla. Bez vás totiž

nemá divadlo smysl. Uvědomil jsem si to naplno, když jsem zhlédl

závěrečné generální zkoušky inscenací, které vám v tomto čísle Divy

představujeme. Tolik skvělé práce, tolik krásy, tolik inspirace – a vy

jste to nemohli vidět! Přitom v minulém roce se v divadlech v naší

zemi v naprostém bezpečí pro diváky odehrály stovky repríz, které

potěšily statisíce diváků…

Protože ale všichni vidíme světlo na konci tunelu v podobě zahájeného

očkování, nechci rozhodně končit pesimisticky. Vím totiž, že

až se divadelní brány znovu otevřou, Národní divadlo Brno bude pro

vás zářit novostí svého repertoáru – vždyť většina z vás určitě ještě

neviděla činoherní novinky Velmi, velmi, velmi temný příběh ani Idomenea,

natož drama Nikdo nebo komedii Sňatky na železnici v Redutě.

V Mahenově divadle jste nesjpíš nestihli prožít příběh Lilioma, ani

svatební komedii Slaměný klobouk, neužili jste si velký návrat Milana

Kundery a jeho Majitelů klíčů, neviděli jste nové nastudování Racka.

Strhující balet Radio and Juliet bude jistě hitem našeho repertoáru

a Beethoven zase jeho olbřímí ozdobou. A dvakrát odložené operní

Řecké pašije, jen dvakrát reprízovaný Osud a nespatřený Evžen

Oněgin vám dají zapomenout na všechny těžkosti z minulých měsíců.

A to ani nemluvím o inscenacích, které byly na sklonku roku ověnčeny

vavříny cen nebo vyznamenány nominacemi na ně… Pojďme se

znovu setkat! Těšíme se na vás!

Martin Glaser

ředitel NdB

foto na obálce: Václav Jirásek

Racek (2)

Magazín Národního divadla Brno

obsah

Vydává: Národní divadlo Brno, příspěvková organizace,

jejímž zřizovatelem je statutární město Brno.

MK ČR E11077

ISSN 1803-0408

Vedoucí redakce: Martina Mužátková, muzatkova@ndbrno.cz

Editorka: Zuzana Voráčová

Grafická úprava: Robert V. Novák

Tisk: Mafraprint

Obchodní informace

Národní divadlo Brno, příspěvková organizace,

Dvořákova 11, 657 70 Brno

Informace o představení, rezervace a dobírky

obchodni@ndbrno.cz / 542 158 120

Online prodej: http://online.ndbrno.cz

Prodej v hotovosti a na platební kartu

Předprodej vstupenek NdB, Dvořákova 11, 542 158 120

každý všední den 8.30 – 18.00

Infocentrum Dům pánů z Lipé, 539 000 770

po – pá 8.00 – 18.30

Pokladny divadel: 45 minut před představením

* otevírací doba podléhá režimu PES

Zákaznické centrum

Eva Sedláčková, sedlackova@ndbrno.cz / 607 182 866

Zuzana Ivanová, předplatné / abo@ndbrno.cz / 542 158 233

4 zprávy

5 pozvánka Mahenova Reduta – hudební večer

6 premiéra činohra Anton Pavlovič Čechov – Racek

8 premiéra činohra Milan Kundera – Majitelé klíčů

12 premiéra opera Petr Iljič Čajkovskij – Evžen Oněgin

16 premiéra balet Beethoven

18 premiéra činohra Johann Nepomuk Nestroy –

Sňatky na železnici

20 premiéra činohra Ödön von Horváth – Nikdo

22 fotoreport Hudbou se to nepřenáší – Janáček Brno 2020

24 panorama Radio and Juliet

26 rozhovor Václav Jirásek: Vetřelec mezi fotografy

30 na obzoru opera Giuseppe Verdi – Nabucco

32 rozhovor Dvojice momentálně z Reduty /

Isabela Smečková Bencová a Michal Bumbálek

36 soubor Seznamte se: soubor Baletu NdB

38 rozhovor Filip Habrman: Jsou místa, kde je lepší emoce

spíš nepřijímat

42 historie Helena Trýbová / Celý život na jevišti

44 ceny Nominovaní a ocenění v NdB!

Statutární město Brno finančně

podporuje Národní divadlo Brno,

příspěvkovou organizaci.

Ministerstvo kultury finančně

podporuje Národní divadlo Brno,

příspěvkovou organizaci.

Aktivity Národního divadla Brno

jsou podporovány

Jihomoravským krajem.

2–3

zprávy

f oto: Marek Olbrzymek

Ředitel NdB

Martin Glaser

ve vedení organizace

Opera Europa

Opera Europa je organizace

sdružující profesionální operní

divadla a operní festivaly

po celé Evropě. V současné

době má více než 200 členů ze

43 zemí. Na listopadové online

konferenci s názvem „Přežijí

nejschopnější“ byl na valném

shromáždění zvolen do vedení

organizace Opera Europa ředitel

NdB Martin Glaser. Mezi významné

aktivity Opery Europa patří

pořádání konferencí v členských

zemích. Program konferencí se

zaměřuje na rozvoj současných

praktických zájmů hudebních

divadel a festivalů. ×

E-výstava věnovaná

Zdeňku Kaločovi

Zveme vás na návštěvu naší

e-výstavy připomínající život

a tvorbu významného režiséra

Zdeňka Kaloče, který po několik

desítek let v pozici kmenového

režiséra vytvořil více než sedmdesát

inscenací. Výstava přiblíží

legendární inscenace ruských

klasiků, jako byl například Dostojevského

Idiot s Ladislavem

Lakomým a Jaroslavem Dufkem

ve stěžejních rolích Myškina

a Rogožina, či výrazné adaptace

české klasiky, např. dramata

Gabriely Preissové – Jenůfa

a Gazdina roba. Připomenuty

budou taktéž jeho výrazné

operní režie, zejména pak tři významné

janáčkovské inscenace:

Z mrtvého domu, Káťa Kabanová

a Její pastorkyňa. Výstava

bude přístupná do 26. 3. 2021

na www.ndbrno-evystavy.cz

nebo po načtení QR kódu.

Řecké pašije1

Jsme tu pro vás, i když

nemůžeme být s vámi

#kulturaonline

#operaonline

Janáčkova opera pro vás

pravidelně zveřejňuje streamy

inscenací, které jste měli

vidět, a neviděli, připravuje

sólo koncerty členů Janáčkovy

opery, v online světě se můžete

podívat i na oblíbený pořad Krok

za oponu. Sledujte facebook

a youtube. ×

#cinohraonline

Činohra NdB připravila čtyři

komponované večery o původních

hrách, nových překladech

a inscenacích, které byly

nazkoušeny, ale již je neměl

možnost nikdo vidět. Pořadem

provází naši dramaturgové Barbara

Gregorová, Hana Hložková

a Jaroslav Jurečka. Videa najdete

volně dostupná na našich

facebookových stránkách pod

názvem Neviditelné divadlo. ×

#baletonline

Když nemůžete za Louskáčkem,

přijde Louskáček za vámi! Balet

NdB si připravil vybrané ukázky

z baletu Louskáček, které

zahrnují 5 výukových video lekcí

vedených našimi tanečníky.

Sledujte sociální sítě Baletu

NdB. ×


Rok 2020 v číslech

Vrátili jsme celkem 44 760 ks vstupenek

v celkové hodnotě 15 066 104,– Kč.

Opera nazkoušela v době pandemie 3 premiéry: Řecké pašije, Osud

a Ferdu Mravence. Řecké pašije1 nebylo možné ještě odehrát.

Zkoušení společné recitace k inscenaci Idomeneus trvalo 144 hodin.

Během dnů, kdy nám bylo umožněno hrát, k nám znovu zavítalo

85 366 diváků (během standardní sezony k nám zavítá

více než 200 000 diváků).

V monologu Marie Durnové v inscenaci Stěhování duší 2 zazní

celkem 6 931 slov.

Celkem 15 zahraničních tanečníků nejelo domů, protože by měli

problémy s návratem do České republiky.

V roce 2020 bylo zrušeno 185 představení Činohry NdB.

Natočili jsme celkem 225 hodin hrubého videomateriálu

k připravovaným inscenacím.

V činoherním a baletním souboru se narodilo 6 dětí a 2 jsou na cestě.

4 500 – tolik dětí nemělo možnost vidět Louskáčka!

Marie Durnová – Stěhování duší 2

pozvánka

Mahenova Reduta

Komorní hudební večer

text: Hana Hložková

foto: Vrbaak

Kdo byl Jiří Mahen? Proč se po něm v Brně jmenuje knihovna, divadlo,

ulice, socha, stráň, společnost i rybářský klub? Jak to, že stále

není obecně tolik známý jako jiní jeho současníci? V pořadu nazvaném

Mahenova Reduta naleznete odpovědi nejen na tyto otázky.

Aby vzdali poctu dramatikovi, dramaturgovi, knihovníkovi a iniciátoru

kulturního dění, těsně spojenému s Brnem, zhudebnilo pro tento

pořad několik významných skladatelů – Mario Buzzi, Zdeněk Král,

David Rotter, David Smečka, Miloš Štědroň, Miloš Orsoň Štědroň –

14 básní a balad Jiřího Mahena. V komorním hudebním večeru se

v rolích zpěváků představí členové činoherního souboru – Hana

Tomáš Briešťanská, Tereza Richtrová, Isabela Smečková Bencová,

Jana Štvrtecká, Vojtěch Blahuta, Tomáš David, Jakub Svojanovský

a Pavel Čeněk Vaculík, kteří předvedou svůj interpretační um v režii

Hany Mikoláškové. Na jevišti divadla Reduta se tak zachvějí teskné

struny existenciálních básní Jiřího Mahena v soudobém provedení.

Scénář a režie:

Hana Mikolášková

Dramaturgie:

Hana Hložková

Hudební dramaturgie:

Zdeněk Král

Hudební a pěvecké nastudování: Petr Svozílek

Projekce:

Jan Baterka

Umělce obléká:

SALONč4

Osoby a obsazení:

Moderátorka

Jiří Mahen

Sóloví zpěváci:

Jana Štvrtecká

Jakub Svojanovský

Hana Tomáš Briešťanská

Tereza Richtrová

Isabela Smečková Bencová

Jana Štvrtecká

Vojtěch Blahuta

Tomáš David

Jakub Svojanovský

Pavel Čeněk Vaculík

Nástrojové obsazení:

Piano Petr Svozílek j. h.

Bicí nástroje Petr Hladík j. h. / Emil Machain j. h.

Flétna, saxofony Jan Kyncl j. h.

Violoncello Alžběta Rolečková j. h.

Elektrická kytara

Tomáš David

* Aktuální informace

naleznete na

www.ndbrno.cz

Světová premiéra

v divadle Reduta *

4–5

×

RACEK

ANTON PAVLOVIČ ČECHOV

REŽIE ŠTĚPÁN PÁCL

foto: Václav Jirásek

premiéra činohra

Věčný zápas s banalitou

text: Jaroslav Jurečka

Každodennost, všednost, banalita, nuda, nesmyslnost života –

to jsou strašáci moderního člověka, kteří se začali objevovat

v polovině devatenáctého století s vynálezem volného času.

Touhu vymanit se z maloměstského světa bez vyhlídek a najít

smysl života v lásce a v umění, v zážitcích přesahujících

každodenní zápolení s časem od svítání do noci, zpracoval

v dramatu Racek Anton Pavlovič Čechov jako boj na život

a na smrt.

Překlad:

Dramaturgie:

Scéna:

Kostýmy:

Hudba:

Jaroslav Vostrý

Jaroslav Jurečka

Ján Tereba

Alena Dziarnovich

Marko Ivanović

Osoby a obsazení:

Irina Arkadinová Tereza Richtrová

Konstantin Treplev Viktor Kuzník

Nina Zarečná Eliška Zbranková

Boris Trigorin Jiří Suchý z Tábora j. h.

Petr Sorin

Bedřich Výtisk

Jevgenij Dorn Petr Kubes

Medveděnko Pavel Čeněk Vaculík

Máša

Zuzana Černá

Polina

Jana Štvrtecká

Šamrajev

Jan Grygar

Premiéra

v Mahenově divadle *

Všichni chtějí milovat. Medveděnko miluje Mášu, Máša miluje Trepleva,

Treplev miluje Ninu, Nina miluje Trigorina a ten se nechává milovat

Treplevovou matkou Irinou Arkadinovou, její bratr Sorin miluje Ninu

dětskou láskou starců a Mášina matka Polina miluje místního doktora

Dorna vášnivou láskou stárnoucích žen. Za krásného letního večera

se tato zamilovaná, ale sotva milovaná společnost sejde, aby viděla

představení Treplevovy hry, kterou ambiciózní mladík napsal pro svou

vyvolenou Ninu. A na březích jezera city skandálně pukají a pouta se

hlasitě trhají. „Jak jste všichni nervózní! Jak jste všichni nervózní!

A tolik lásky… To jezero čaruje!“ uzavírá doktor Dorn první jednání,

po kterém zbydou srdce tak rozbitá, že je nepředstavitelné, jak lidé

stráví další den, další všední a banální den, kdy slunce sprostě vyjde,

nehledíc na city těch, jež ozařuje. Je zaděláno na tragédii.

Anton Pavlovič Čechov však své hry, na jejichž konci jsou postavy

přinejmenším zničené, ne-li přímo mrtvé, označoval za komedie –

a toto chápání, znovunalezené v šedesátých letech v Československu

Jaroslavem Vostrým a Janem Kačerem v inscenaci Višňového sadu

(a které se liší už překladem od impresionistického výkladu dřívějších

inscenátorů v čele se slavnými inscenacemi Otomara Krejči),

je určující i pro Racka režiséra Štěpána Pácla. Pachtění za láskou

i pachtění za uměním je, ostatně jako téměř jakékoliv jiné pachtění,

přece komické.

Racek v Mahenově divadle má více souvislostí s českou divadelní

tradicí, která se k Čechovovi pravidelně vrací – především je

to nový překlad, který pro tuto inscenaci vytvořil Jaroslav Vostrý,

někdejší šéf pražského Činoherního klubu, v jehož dramaturgii se

obnovila komediální interpretace Čechova. Ale také osobou Štěpána

Pácla, jeho zkušenosti zahrnují kromě studia u Jaroslava Vostrého

také studium interpretace Čechova u Otomara Krejči a spolupráci

s režisérem Petrem Léblem, významným avantgardním interpretem

Čechova v devadesátých letech.

Autorem scénické hudby bude šéfdirigent opery Janáčkova divadla

Marko Ivanović, a je zřejmé, že se v inscenaci potkají vynikající

tvůrci a tvůrčí tradice. Nenechte si ujít příležitost potkat je také.


naleznete na

www.ndbrno.cz

6–7

×

Milan Kundera

a Brno

Milana

připravily: Barbara Gregorová a Hana Hložková

Na procházce

s Milanem

a Věrou Kunderovými

Kunderu spojuje s Brnem mnohé. Narodil se tu,

postavy z jeho povídek se procházejí po brněnských

ulicích, má zde domovské nakladatelství Atlantis

a řadu dobrých přátel. Ač se do Brna po revoluci

vrací jen velmi zřídka, zůstává v intenzivním

dálkovém spojení. Na následujících stranách se

můžete symbolicky vydat po několika Kunderových

brněnských stopách, které nejsou zdaleka jen

divadelní. Na zcela neobyčejnou vycházku s Věrou

a Milanem Kunderovými zavzpomíná historik a literát

Tomáš Kubíček. Do kunderovsko-janáčkovského světa

vás pozve ve své krátké vzpomínce hudební skladatel

a pedagog Miloš Štědroň. A závěrem se vrátíme opět

do divadla, ovšem zcela netypicky, korespondenčně!

text: Tomáš Kubíček

Kolikrát už jsem slyšel od Věry Kunderové historku o tom, jak Milan

Kundera odešel z Brna do Prahy a ji, Pražačku, nechal v Brně, než se

jí podařilo ukončit práci v brněnském rozhlasu a přejít do pražského.

Ubytován v garsonce zažíval tak naplno Prahu sám a Věra k němu čas

od času přijela na návštěvu. Pražačka jezdí navštěvovat Brňáka do Prahy!

A když se tak jednou zase stalo, pozval ji Milan na procházku, aby jí

„ukázal Prahu“ – Staroměstské náměstí, Karlův most, Malá Strana, Nerudovkou

nahoru a konečně jsou na Hradčanech. Věra nevěřícně kroutí

hlavou. Roduvěrná Pražačka byla právě donucena projít tu nejotřepanější

část Prahy. A Milan se spokojeně opře o terasu na Hradčanském

náměstí a zády k tomu nejzprofanovanějšímu výhledu na Stověžatou

klidně prohlásí: „Ty, Věro, já su tak šťastné, že su Pražák.“

Ten příběh mám rád, takže si ho nechávám opakovat znovu

a znovu. Jednou ho vypráví Věra, jindy Milan. Věra ho vypráví se

smíchem, Milan s ironickým úsměvem. Někdy Milan Věru opravuje,

když zmíní některé jiné ulice, kterými bylo třeba projít, nebo když

to vezme jinudy. Jindy Věra doplňuje Milana. Na závěr však obvykle

Věra a Milan Kunderovi

foto: archiv Věry Kunderové

oba zvedají intonaci a ptají se mě: „Rozumíš tomu?“ Věra skoro křičí

radostí nad tou historkou, Milan se stále usmívá a zvědavě vyčkává.

A já přitakávám, a rozumím tomu. Pokaždé jinak.

Proč vzal Milan Věru na procházku těmi nejzprofanovanějšími

ulicemi až na Hradčany? Copak nevěděl, že Věra nezná nic důvěrněji

než právě tuto cestu k symbolu české státnosti? Proč se Věra

nechala vést jak podle průvodce a nestrhla Milana někam bokem

turisty vyšlapané stezky? Copak ho nechtěla jako Pražačka opravit

a upozornit ho na klišé, do kterého vstupuje? A co je vlastně v té

krásné situaci, kdy se Věra dívá přes Milana na střechy pražských

domů a Milan s úsměvem na Věru, a obrácen k městu zády prožívá

zvláštní okamžik uspokojení, tak svůdně napínavého? A z čeho vůbec

plyne to uspokojení? A co ta vyostřená brněnština, až jakási parodie,

posílající intertextově celou situaci o dvě stě kilometrů jihovýchodně

pod hradby Špilberku, na soutok Svratky a Svitavy? A proč jsou oba

tak nadšeni z finále té krátké procházky? A proč mi to tak ochotně

stále znovu a znovu vyprávějí?

Tu situaci vnímám jako příklad mnohonásobného zcizení a současně

jako úhelný kámen, kvintesenci poetiky románů Milana Kundery;

a konečně jako čep, na němž se vztah jich dvou otáčí, tedy to

úžasné a setrvalé napětí, které je mezi nimi. Milan slíbí Věře ukázat

Prahu, a Věra jej s očekáváním následuje. Je zvědavá: Co to Milan objevil

tak úžasného, že tím chce překvapit Pražačku? Ale současně se

obává, aby se její ironický milý nenechal chytit do pasti předjednaného

očekávání a nezačal vzlykat nad svým dojetím v nějaké oprýskané,

zašedlé uličce (neboť taková tenkrát pražská zákoutí byla) či ve stínu

některého z kostelů popřípadě chrámů, lapen do tenat arbesovské

Prahy, případně ji nezatáhl do pražských surrealistických nebo magických

spletenců. Namísto tajemného zákoutí, namísto jakéhokoliv

ztišeného prostoru jdou přesně podle těch nejosahanějších průvodců

nejkratší cestou ke kýčovitému výhledu na Prahu. Milan se opře o zídku,

vyčkávavě hledí na Věru a brněnštinou přepíše město pod sebou,

aby si je současně přivlastnil. Směje se a napjatě Věru pozoruje.

A Věra se také směje, je spokojená. Už se nebojí. Milan se nezbláznil.

premiéra činohra

Ta situace je otevřená, takže mě příště napadne jiné vysvětlení.

Radikálně odlišné, nebo jen lehce upravené. Ta situace je otevřená,

protože vyvrací kýč jeho vlastními zbraněmi. Ta situace je otevřená,

protože odmítá splnit jakékoliv očekávání, ale i uspokojit touhu po neočekávaném.

Stojí tu ve své mnohovýznamnosti zbavena jakéhokoliv

ornamentu. Děje se před očima všech v důvěrně známém světě –

a přesto ve světě, který je díky ironii současně jiný, už ne jen důvěrně

známý. Ve světě, v němž se vážnost všeho povážlivě otřásá, ale

současně znovu zvýznamňuje.

Každá situace v Kunderových románech má tento dvojí základ –

je současně vážná i ironická. Může se tedy v tom samém okamžiku

stát zdrojem smíchu i úzkosti. Existuje jen v trvalém napětí obou.

„Rozumíš tomu?“ dívá se na mě Milan očima, v nichž se odráží smích

i vyčkávavé napětí. „Rozumíš tomu?“ křičí Věra, ale nic nevysvětluje

a pozoruje přese mě Milana. „Už zase rozumím,“ přitakávám a směji

se a hledím přes ně oba na scénu, v níž stojí Milan zády k městu

a Věra přes něj sleduje pražské střechy, nad nimiž se tyčí silueta

Špilberku. ×

Milan Kundera

a Leoš Janáček

text: Miloš Štědroň

Ludvík i Milan Kunderové – otec a syn – jsou úzce spojeni s životem

a dílem Leoše Janáčka. Ludvík Kundera, královopolský rodák

(1891–1971), po matuře na německém gymnáziu v Brně studoval

na Karlově univerzitě bohemistiku a germanistiku až do roku 1913 –

aprobaci pak dokončil až v roce 1920 po návratu z legií a studium

dovršil absolvováním muzikologických studií v semináři Vladimíra

Helferta na nově vzniklé Masarykově univerzitě. Disertaci obhájil roku

1925. Už od útlého mládí Ludvík Kundera studoval hudbu a věnoval

se intenzívně klavíru a zpěvu. Klavírní studia završil státní zkouškou

ve Vídni (1910) a tato studia doplnil absolvováním kurzu u legendárního

pianisty Alfreda Cortota na École normale supérieure v Paříži

(1925). To již od roku 1912 samostatně koncertoval a zaměřil se

zejména na českou tvorbu (Smetana, Novák). V té době studoval

i Chopina, Beethovena, Liszta a propracoval se i k Janáčkovi. Přišla

první světová válka a Kundera se na východní frontě dostal do legií,

s nimiž se vrátil do nově vzniklé republiky a v Brně se plně zapojil

do hudebního života – jako interpret, publicista, pedagog a exponent

Klubu moravských skladatelů, kde se stal pravou rukou předsedy

Klubu Leoše Janáčka. Tehdy probíhal už příklon Kundery k Janáčkovi

a hluboké pochopení jeho mimořádného a světového významu.

Milan Kundera (1. 4. 1929) vyrůstal v tomto prostředí naplněném

Janáčkem a vládl třemi talenty jako Boris Pasternak – mohl se

stát hudebním skladatelem (základy skladby mu dal ještě Janáčkův

žák Pavel Haas, oběť holokaustu), měl evidentní literární talent

a eminentně vyhraněný příklon k výtvarnému umění a architektuře.

Zažil většinu otcových janáčkovských aktivit a od mládí poslouchal

a pročítal všechny otcovy studie a knihy s touto tematikou a také zažíval

jeho časté janáčkovské interpretační výkony jako pianisty. Znal

celou nastupující generaci jeho žáků (K. Jandera, M. Máša, M. Valter,

M. Klíčník, R. Kvapil a další). Janáčkova hudba byla pro Milana Kunderu

po emigraci jednou z nejsilnějších vazeb, podobně jako jeho vztah

k českému básnickému světu posilovala, jak později prohlásil, hlavně

poezie Jana Skácela. Když vyšla v nakladatelství Atlantis jeho malá

monografie Můj Janáček, znamenala pro českou hudební vědu velký

a nový impulz k chápání Janáčka – jeden příklad za všechny: Janáčkovy

mytizované nápěvky mluvy Milan Kundera přestal považovat za objekty

vědeckého zkoumání intonace lidské řeči a označil je za „hledání

ztracené přítomnosti“. Takže každodenní rituály na stejných místech,

kde probíhaly prakticky stejné situace.

Jeden telefonát Milana Kundery „vidím“ před sebou jako skoro

neskutečný příběh. Jel jsem tramvají, byl jsem unavený. Řekl jsem si,

že vystoupím a půjdu tu zastávku a půl domů pěšky. A když jsem míjel

Kunderovu vilku, zvonil mobil. Volal Milan Kundera: „Kde seš?“ řekl.

Má typickou brněnskou akcentaci. Odpovídám: „Shodou okolností

stojím před vaším barákem v Purkyňově ulici.“ „To není možný,“ odpovídá

Kundera. A pak se ptá, jestli jsem viděl nebo slyšel nové uvedení

Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu v pojetí Pierra Bouleze

a Patrice Chéreaua. Tak mu říkám, že jsem si náhodou záznam koupil

před třemi dny jako DVD a že jsem z toho úplně uchvácen, jakým

způsobem se opera Z mrtvého domu dá dělat. A jsem uchvácen tím,

když vidím tu děkovačku v Aix-en-Provence na letním festivalu, kde

by se vlastně měla hrát nějaká opereta nebo muzikál, nebo něco

veselého, nějaký Lazebník sevillský a oni se dívají na tuhle strašnou

operu z gulagu, která je ovšem nádherná, je to jedna z největších

oper 20. století vedle Věci Makropulos. Na konci jsou patnáctiminutové

potlesky. Boulez a Chéreau stojí před publikem, což je úžasné.

A Milan Kundera říká: „A vidíš, tím právě ten Janáček zvítězil, protože

Pierre Boulez pochopil, co to je za figuru, a dirigoval ho v Paříži.“ Oba

jsme cítili tichou radost z toho, že Janáček konečně navzdory všem

kavárnám a ústrkům ve světě zvítězil a všichni se budou nadále obracet

k němu, a ne k omezenosti některých vykladačů. Janáčkovi se tak

v pojetí Milana Kundery dostalo jednoho z nejpřesvědčivějších a nejlepších

výkladů a vzhledem k veliké popularitě autora monografie Můj

Janáček zaznamenal další vlnu hlubokého zájmu a porozumění. ×

8–9

→

Milan Kundera a Národní divadlo Brno

Premiérou Kunderovy prvotiny Majitelé klíčů se NdB stane první

divadelní scénou, která uvedla postupně všechny jeho divadelní

hry. A jak už to u Milana Kundery bývá zvykem, o nečekané

zápletky před uvedením her či při jejich reprízování nebyla nouze.

Bylo psáno

text: Miroslav Plešák

Dne 9. října 1992, před premiérou Jakuba a jeho pána v Mahenově

činohře, přišel fax z Paříže:

Milí přátelé, mám ohromnou radost, že jste si vybrali mého Jakuba.

Vzpomínám s nostalgií na své město, na báječné divadlo, které tam

vždycky bylo, na báječné herce. Děkuju vám a přeju vám k premiéře:

„zlomte vaz!“ anebo francouzsky: „merde!“

Váš Milan Kundera

Samozřejmě nás to velice potěšilo a povzbudilo. Inscenace v režii Iva

Krobota se vydařila a nejen to, měli jsme ji moc rádi. Rovněž kritické

ohlasy byly příznivé, až na rychlopalnou glosu J. P. Kříže v Mladé

frontě. Ostře napadl dramaturgii za volbu důležité věty v závěru díla,

rozcházející se s knižním vydáním; převzal jsem ji z jevištní verze, kterou

recenzent neznal. J. P. Kříž napsal: „Odvěký trik lidstva. Vpřed –

to je všude. Bylo změněno na kondelíkovské: Vpřed – to je kamkoli.

A z Jakuba fatalisty, moudrého sluhy natvrdlého pána, se stal malý

český oportunista.“

Bylo mi nanic a vtom se stal zázrak. Hned druhého dne ráno

přišel fax:

Milý pane Plešáku, zvědové mi donesli, že jste změnil slovo všude

na kamkoli. Udělal jste dobře! Váhal jsem dlouho mezi těma

dvěma slovy a v poslední chvíli jsem změnil v korektuře kamkoli

na všude, ale hned další den toho litoval. Tak nic neměňte.

Kamkoli!!

Váš Milan Kundera

Klasik se zastal dramaturga! Jenomže když jsem pak Milanu Kunderovi

písemně referoval o průběhu premiéry, zmínil jsem se taky o písničce,

kterou napsal Jiří Bulis na motiv jedné Jakubovy repliky: „… nic není

jistého na tomto světě a věci mění svůj význam tak, jak vítr vane.

A vítr vane, a vy to ani nevíte. A vítr vane a štěstí se mění v neštěstí

a pomsta v odměnu …“ Píseň, zpívaná všemi herci, byla jemným dozvukem

inscenace. Autor se rozčílil a s okamžitou platností ji zakázal.

S omluvou jsem mu napsal, že jeho přání respektujeme a že ji

zazpíváme už jenom jemu, až přijede do Brna. A taky jsem mu vysvětlil,

že to spontánně vzniklo jako poděkování (nejen) za bezvadnou hru i jako

citové upomenutí na Evalda Schorma, který – sám v nemilosti režimu –

po celou dobu normalizace kryl její autorství svým jménem. Odpověď:

Milý příteli! Váš dopis mne dojal. Prosím Vás, tu písničku si

dál zpívejte! Vaše představení je, tuším, krásné, a když Vás ta

písnička léčí, tak tam asi má být. – Kudělkova kritika mne taky

dojala. Takové kritiky, přesné, věcné, kompetentní, se už nikde

nepíšou. A je v té kritice celá paměť brněnského divadla.

Moc všechny pozdravujte od Vašeho vzteklého autora M. K.

vzdělaného a zásadového, ale taky zvídavého, veselého, laskavého

a přátelského, který však neplýtvá gesty. A nepíše jen výtečné romány.

Ve skvělých esejích pomohl nám i světu lépe porozumět Kafkovi

a Janáčkovi. Dočetli jsme se, že brněnské „Univerzitce“ (MZK) věnuje

svoji knihovnu. Ale ví se, že spolusponzoroval vydání sebraných spisů

Jana Skácela? Není Jakub a jeho pán jednou z nejhranějších českých

her v novodobé historii českého divadla?

Tam nahoře bylo psáno, že našeho Jakuba a jeho pána se

Milanu Kunderovi zhlédnout nepoštěstí. Ale přece jenom… Po jednom

brněnském setkání mně přišlo pár společných fotografií, které si nechávám

pro sebe; nicméně tu, na níž si autor se zájmem prohlíží obrazovou

výlohu Mahenky, si po pětadvaceti letech dovoluji odtajnit. ×

foto: Věra Kunderová

Od té doby jsme si s Milanem Kunderou vyměnili několik dopisů, při

jeho návštěvách Brna jsme se setkávali a Ivo Krobot ho navštívil v Paříži.

Může mě vzít čert, když se o něho otírají nejvíc ti, kteří mu nesahají

po paty umělecky i lidsky. Poznal jsem ho jako člověka moudrého,

premiéra činohra

Přesvědčo vání Milana Kundery

aneb ze Zápisníku Martina Glasera

Dramatická prvotina Milana Kundery Majitelé klíčů byla

poprvé uvedena v roce 1962 a do roku 1966 se hrála

celkem patnáctkrát. Poté Milan Kundera další uvádění

hry zakázal. Přesto se režisér Martin Glaser rozhodl,

že se pokusí „odemknout“ toto autorovo rozhodnutí

a jen tak to nevzdá.

15. 10. 2018 Paříž

* První setkání s M. K. – přijetí v jeho pařížském bytě, velká kytice pro

paní Věru.

* Povídáme si, pak společný oběd v jejich oblíbené restauraci o dva

domy vedle. Vytahuji jeden za druhým připravené argumenty, proč

jsou Majitelé klíčů skvělí, a proč je nutno je právě v téhle době hrát.

Jíme ústřice, pijeme skvělé víno, mistr se potutelně usmívá a ptá se,

proč tedy hru vlastně zakazoval, když je tak skvělá.

* Na konci mi napíše věnování do knižního vydání a slíbí, že o tom

bude ještě přemýšlet.

16. 10. 2018 Paříž

* Nečekané druhé pozvání na skleničku červeného do bistra na rohu.

Zkouším znovu a znovu, v odpověď stejný potměšilý úsměv.

* Večer Ostermeierův Večer tříkrálový v Comédie-Française, pak

podzimní konference sdružení Opera Europa.

Listopad 2018–2019

* Občasná, ale neustávající korespondence s Věrou Kunderovou, je

hezké o tom snít, i když to – zdá se – nikdy nevyjde.

26. 12. 2019 v 16:16 mail z Paříže

Martine,

Hosana, je to Vaše, můžete.

Via Dilia – Srstka – SACD (to je francouzská Dilia), ale Jirka Srstka

vše zařídí.

Mám u Vás jednu decku rudého od Jakuba Šamsuly – oblast Čejkovice.

Věra

27. 12. 2019 horká telefonní linka Brno – Praha – Paříž – Brno

* brzy dopoledne:

Telefonát s Jiřím Srstkou, ředitelem Dilia. S Milanem Kunderou už

mezitím mluvil, svolení je potvrzeno. Obratem se zahajuje jednání

s francouzskou agenturou.

* brzy odpoledne:

Telefonát s uměleckým šéfem Milanem Šotkem ohledně změny dramaturgického

plánu na sezonu 2020/2021.

15. 1. 2020 Brno

* Dorazila smlouva potvrzující svolení k uvedení Majitelé klíčů pro NdB.

11. 3. 2020 Paříž

* Druhé setkání s M. K. Den po uzavření všech divadel při nastupující

první vlně covid-19. Vše překrývá vlna chaosu a restrikcí. Setkání jen

na pár desítek minut. Evropa se začíná zavírat, ve vylidněné Paříži ale

ještě divadla hrají. Vidím na dlouhou dobu poslední divadelní představení

– Skleněný zvěřinec v Théâtre de l’Odéon, kam v 60. letech kvůli

nesouhlasu komunistických papalášů nesměla odjet hostovat slavná

Krejčova inscenace Majitelů klíčů pražského Národního divadla.

* Rychlý přesun z Paříže o den dříve, než bylo v plánu. Končím v preventivní

karanténě.

14. 4. 2020 Brno

* Explikační porada. S rozestupy, rouškami či štíty, ale s odhodláním,

že to nějak přece jen půjde.

1. 9. 2020

* První čtená zkouška – jdeme na to! ×

Milan Kundera o hře Majitelé klíčů

Jak se to vůbec stalo, že jsem napsal hru? Snad že jsem uznal, že

„psát básně je nedůstojné muže“, jak rád říkává František Hrubín,

a rozhodl jsem se osedlat jiného koně; snad že drama mě již dávno

a dávno vábilo jako nejarchitektoničtější a nejsyntetičtější ze všech

slovesných druhů; a snad proto (a to bude asi to hlavní), že to, co

jsem chtěl říci, nedalo se říci než právě divadelní hrou.

A co jsem chtěl říci? To ať poví hra sama; dopsal jsem ji a je

plnoletá; není pravděpodobně rozumné, abych se jí pletl do řeči.

Ostatně, dařila-li se práce, jak náleží, je drama vždycky o něco

moudřejší než dramatik – už proto, že je v něm obsažen nejen autorův

rozum a cit, ale i staleté zkušenosti tohoto prastarého žánru, které,

uměl-li je autor pochopit a dohovořit se s nimi, pracovaly a myslely

pak spolu s ním. (Ne, tato spolupráce neomezuje autorovu osobitost.)

Snad bych měl říci jen to, že tato hra z okupace není historickou

hrou o okupaci a že bych ji nebyl napsal, kdybych v jejím příběhu

nespatřoval cosi jako mýtus, který je živý a platí. ×

Autorské věnování v knize Majitelé klíčů

(Československý spisovatel, 1964). 10–11

Divadlo, č. 9 (listopad), 1961

×

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ ROBERT KRUŽÍK

REŽIE MARTIN GLASER

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ

EVŽEN ONĚGIN

foto: Ivan Pinkava

premiéra opera

Štěstí bylo tak blízko

text: Patricie Částková

Do roku 2021 vstupuje operní soubor dalším dílem vztahových

rovnic, tentokrát v jedné z nejslavnějších oper 19. století,

Čajkovského Evženu Oněginovi. Po velmi úspěšné inscenaci Pikové

dámy je Evžen Oněgin návratem režiséra Martina Glasera i dirigenta

Roberta Kružíka k dílu velikána ruského romantismu. V hlavních

rolích se můžete těšit na pěveckou špičku – Svatopluka Sema, pro

nějž bude role Oněgina debutem, a Jiřího Brücklera, který ho již

ztvárnil v plzeňské inscenaci. Jejich dámskými protějšky v roli Taťány

budou Linda Ballová a Lucie Hájková.

Scéna:

Kostýmy:

Premiéra

v Janáčkově divadle *

Pavel Borák

Markéta Sládečková

V hlavních rolích:

Taťána

Linda Ballová, Lucie Hájková

Evžen Oněgin Jiří Brückler, Svatopluk Sem

Lenskij

Ondřej Koplík, Peter Berger

Olga

Jana Hrochová, Václava Krejčí Housková

Kníže Gremin Jiří Sulženko, Jan Šťáva


naleznete na

www.ndbrno.cz

Střípky z cesty za Oněginem

Klasická filozofická otázka „Co bylo

na počátku, slepice, nebo vejce?“ je

v našem případě snadno zodpověditelná

– na počátku byl příběh, který strhl

generace čtenářů a jednoho hudebního

skladatele. Konec je pro nás ještě

daleko, máme za sebou teprve první

dva týdny cesty. Hledáme, o čem náš

příběh bude a jací jsou ti lidé, které

uvidíte na jevišti.

Jsou pro vás sny a ideály důležité?

Sny aj ideály sú pre mňa v živote veľmi

dôležité. Rada snívam a keď si myslím, že

je to správne, robím všetko pre to, aby som

dosiahla cieľ. Myslím si, že je pre každého

človeka dôležité snívať. Tým (si) dokáže spraviť

život (svet) krajší a keď sa snaží o to, aby

bolo krajšie aj všetkým okolo, nakoniec môže

vzniknúť ešte niečo lepšie, vzácnejšie, než

bola pôvodná predstava. Myslím, že vo svete

je veľa negatívnych vnemov a práve vďaka

snom a ideálom sa ho dá spraviť krajším.

Linda Ballová (Taťána)

Rozhodně ano. Některé sny se mi pomalu

plní (jako je role Taťány) a některé se nenávratně

vzdalují. Moje ideály zůstávají stát

pevně na piedestalu přede mnou.

Lucie Hájková (Taťána)

Ideály a sny jsou pro mne základem života.

Kdybychom tyto dvě věci neměli, tak je

smysl života celkem nudná záležitost. Miluji

představy o různých věcech, které chci dělat

a které mě čekají. Můžu se těšit na cokoliv

a zažívat pocit štěstí a spokojenosti. Jsou to

důležité faktory v mém životě.

Svatopluk Sem (Oněgin)

Samozřejmě, že jsou! Sny a ideály nás ženou

kupředu a nutí nás na sobě stále pracovat,

ať v profesi, tak třeba ve vztahu. Na druhou

stranu bychom se touhou po nich neměli

nechat zcela zaslepit či ovládnout, a stále

zůstat tak říkajíc „nohama na zemi“. Je potřeba

mít schopnost sebereflexe, vnímat

realitu a dokázat si připustit i to, zda jsou

takové sny vůbec proveditelné.

Jiří Brückler (Oněgin)

Je možné odpovědět jinak, než že se bez

nich nedá žít? Snění je navíc základem naší

práce. O ideály musíme bojovat, když jako

společnost ztrácíme hodnotové ukotvení.

režisér Martin Glaser

12–13

Na každém detailu záleží, protože ten

může být křižovatkou, jež posune charakter

postavy. Jak vejde poprvé Oněgin

na jeviště, jak se zachová Taťána

při jejich rozhovoru, střetnou se jejich

pohledy? – jednotlivé střípky se pomalu

skládají. Jak všem připomíná režisér

Martin Glaser: „Nikdo z nich není jednoduché

povahy“, aby vzápětí zazněla

po zopakované scéně za ztvárnění jeho

pochvala největší: „Jste normální lidé

a za to vám děkuji.“ Přece jsme všichni

v životě zažili situaci jako z Oněgina.

Myslím si, že asi každý z nás si prešiel

odmietnutím v živote. Keď sa to týka lásky,

býva to o to silnejšia emócia. Nikdy som

nebola asi dostatočne odvážna ako Tatiana,

aby som bola schopná vyznať sa chlapcovi,

do ktorého som v jej veku bola zaľúbená.

Keď som bola malá, bola som zaľúbená (ak sa

to v tom veku dá tak nazvať) do M. Dočolomanského

a rozhodla som sa mu napísať

a poslať balík, kde som dala hrášok, ktorý

som mala veľmi rada. Balík zostal doma

→


První zkouška se sborem na jevišti – ples č. 1

a našli ho rodičia, keď už tiekol. Tak skončil

môj prvý a zároveň jediný pokus o vyznanie

písomnou formou. Odjakživa som bola hanblivý

typ, takže to z toho tak nejak aj logicky

vyplynulo, že som sa nesnažila byť iniciatívna

v nadväzovaní kontaktov s chlapcami,

neskôr s mužmi.


Samozřejmě a dokonce několikrát. Jsem

za to ráda. Získala jsem zkušenosti do života,

ze kterých i teď při zkoušení mohu čerpat.


Nedá se říct, že bych doslova zažil některou

z podobných situací, jaké jsou v opeře.

Jedinou podobnou situaci, která asi potkala

téměř každého z nás, je zoufalství a zklamání

z neopětované lásky. Tento pocit

beznaděje Oněgin zažívá na konci opery.

Jeho trápení je však odplatou za nadřazené

chování ke všem a hlavně k Taťáně, která ho

velmi milovala.


Mně osobně se to přímo netýkalo, ale

ve svém okolí jsem několik podobných typů

lidí, jako je právě Oněgin, měl. Pro svou neustálou

přelétavost, věčnou nespokojenost

a neochotu se vázat či se někomu oddat, tak

dnes takoví lidé zůstávají sami, bez partnerů,

dětí, rodiny či opravdových přátel. Bohužel

si to často uvědomí až ve chvílích, kdy je

na změnu pozdě.


Naštěstí jsem byl zamilovaný tak, že bych

mohl zpívat stejně jako Lenský Olze v jeho

první nádherné árii „Miluju tě!“. A bohužel

jsem vztah pokazil i tak, že bych mohl stejně


jako Oněgin a Taťána v samém závěru opery

vzdychnout „A štěstí bylo přec tak snadné

a blízké tak!…“ Tahle místa mne dojímají

z celé opery nejvíc.


Čajkovskij sice Oněgina nazval lyrickými

scénami, ale dvě dějství se odehrávají

téměř celá na plese. Je čas na taneční

hodinu! Všichni se pouští do mazurkových

kroků s nebývalým elánem, asi

nám ty obyčejné radosti společenského

života chybí víc, než by se zdálo. „Já

bych to viděl jako improvizaci,“ vrhá se

do tance Svaťa Sem. „No, ty jo, ale já

z toho udělám jako choreografii,“ suše

opáčí choreograf Martin Pacek. Tanec

střídá dopisová scéna Taťány.

Zamilovali jste se někdy

do romantické představy?

Keď som bola v puberte, mávala som romantické

predstavy o konkrétnych ľuďoch.

Týkalo sa to rodiny, priateľov, sveta, ale aj

napr. konkrétneho suseda od nás z domu.

Napriek tomu, že sme sa vlastne okrem

pozdravu nikdy nerozprávali, dokázala som

si ho v predstavách tak priblížiť, že som bola

doňho úprimne zamilovaná. Nikdy som mu to

však nepovedala. Po rokoch sme sa stretli

vďaka sociálnym sieťam a zistili sme, že

obaja sme to v tom čase cítili rovnako. Nikdy

som si však nevytvorila nejakého dokonalého

neexistujúceho „princa“.


Zasněná Táťána s knihou (Lucie Hájková)

Jsem založením romantik, a tak pro mě není

žádný problém třeba proplakat celý film,

i když už ho vidím potřetí. Ale zamilovat se?

To ne. Probudí se ve mně moje druhá realistická

polovina, která mi v tom zabrání.


premiéra opera


Jaká hloubka poezie je v Oněginovi!

Nemýlím se; vím, že v této opeře

bude málo scénických efektů

a děje. Avšak poetičnost, lidskost

a prostota látky spolu s geniálním

Puškinovým textem nahradí

dvojnásob tyto nedostatky.

Čajkovskij bratru Modestovi (1877)


Otázkou je, jestli se tím myslí představa

v operách, nebo v reálném životě. Do těch romantických

představ, které nás v životě někdy

provází, se občas ve snech vžiju, ale prožitek

je stejně jen fiktivní. Na rozdíl od skutečných

hraných romantických představ, které se

dají prožívat v roli na jevišti, tomu se asi nic

nevyrovná. Obzvlášť u Oněgina se při různých

scénách dá vnitřně prožívat pocit,

který v reálném světě málokdy zažiju. Může

to být i pocit romantický, který Oněgin potká

na konci opery. Zde je velmi silná scéna a vím

už teď, že ji prožiju s pocitem jakési romantické

zamilovanosti, která nebude opětována,

takže to bude pro mne reálně hodně silné.


Myslím, že ne, jsem spíše pragmatik…



Ano. Třeba do romantické představy sebe

sama tvořícího s geniální lehkostí nádherná

představení. Ve skutečnosti je to strašná

dřina a permanentní boj s nejistotou

a pochybnostmi. Ale občas se zadaří a kvůli

těm zábleskům čiré krásy, které je nám při

zkouškách nebo představeních dáno zažít, to

člověk pořád znovu a znovu podstupuje.


Zasněná Taťána, znuděný Oněgin, zamilovaný

básník Lenský i lehkomyslná

Olga tu jsou už téměř 150 let, ale jejich

příběh je nám stále blízký, a i když je

před námi ještě několikatýdenní cesta,

už teď víme, že v každé postavě bude

i kousek z nás, protože…

…pořád sníme, pořád se honíme za marnými

iluzemi a pořád se potřebujeme vztahovat

k nějakému ideálu. Protože se zároveň musíme

naučit přijmout život, jaký je, a zároveň

se nesmíme přestat snažit, aby svět byl lepší.

A musíme kvůli tomu ty sny a iluze většinou

obětovat. To je často velmi bolestivé

a dvě a půl hodiny nádhery, kterou nachystal

Čajkovskij inspirovaný Puškinem, nám můžou

k té cestě dodat sílu…


14–15

Každý pohled, každé gesto má svůj

smysl – Oněgin (Jiří Brückler) líbající

ruku Taťány ve chvíli, kdy si uvědomí,

že se do ní zamiloval; Oněgin

(Svatopluk Sem) flirtující s Olgou

(Václava Krejčí Housková); setkání

na petrohradském plese po letech –

Gremin (Jiří Sulženko), Taťána (Linda

Ballová) a režisér Martin Glaser.

×

HUDBA

LUDWIG VAN BEETHOVEN

BEETHOVEN

CHOREOGRAFIE A REŽIE MÁRIO RADAČOVSKÝ

DIRIGENT JAKUB KLECKER

foto: Pavel Hejný

premiéra balet

250 let od narození hudebního génia

text: Karel Littera

Přestože nebylo možné podzimní baletní premiéru předvést divákům,

baletní soubor, stejně jako orchestr a sbor Janáčkovy opery

a umělecké dílny, na její tvorbě, i když v omezených podmínkách,

stále tvrdě pracoval. A tak vás nyní konečně můžeme pozvat

na premiéru věnovanou prosincovému 250. výročí narození Ludwiga

van Beethovena. S několikaměsíčním zpožděním uvádíme mimořádný

premiérový projekt ve spolupráci s Janáčkovou operou, původní

balet na scéně Janáčkova divadla v choreografii uměleckého šéfa

baletu Mária Radačovského.

Scéna:

Kostýmy:

Premiéra


Jaroslav Milfajt

Ludmila Várossová

Z rozhovoru s choreografem Máriem Radačovským, otištěném v minulém

čísle, vyplývá jeho velká úcta a obdiv k hudebnímu géniovi

Ludwiga van Beethovena. K tvorbě na beethovenovské téma se vrací

již podruhé. Poprvé vytvořil stejnojmenný balet pro baletní soubor

v roce 2015 v americkém Grand Rapids. Tato inscenace byla ale zcela

odlišná od titulu, který nyní uvádíme v NdB. V novém libretu, výtvarné

podobě a především choreografii vzniklo v Baletu NdB dílo nové,

které svým rozsahem a závažností bude důstojným, i když bohužel

mírně opožděným vkladem Národního divadla Brno k celosvětovým

oslavám 250letého výročí Beethovenova narození. V nové inscenaci

se představí jak sólisté a sbor Baletu NdB, v titulních rolích tančí

Martin Svobodník, Petr Hos a Ilya Mironov, tak i sólisté a sbor Janáčkovy

opery, orchestr Janáčkovy opery a klavírní sólista. Hudební dramaturgie

vznikala ve spolupráci choreografa a dirigenta představení

Jakuba Kleckera. V baletu zazní Beethovenova symfonická tvorba

v podobě 5., 6., 7. a 9. symfonie, ale i komorní tvorba zastoupená

klavírními sonátami. Stejně jako Beethoven boural zažité přístupy,

rozhodl se i Mário Radačovský pro nezvyklé výtvarné řešení. To se

týká především netradičního uspořádání jeviště, kde budou přítomna

všechna tři umělecká tělesa a kde balet bude nezvykle blíže divákům

tančit na proscéniu a přední části jeviště. Bližší kontakt s umělci tak

slibuje intenzivnější zážitek. Autorem výtvarné koncepce scénografie

je ve spolupráci s choreografem uznávaný brněnský výtvarník Jaroslav

Milfajt. Kostýmy navrhla Ludmila Várossová, která stejně jako

scénograf spolupracuje s Baletem NdB již poněkolikáté. Původní balet

Beethoven je inspirován životem a tvorbou hudebního génia a má

ambice oslovit kromě baletního publika také milovníky opery i Beethovenových

orchestrálních a komorních hudebních děl.

V pěveckých sólech se postupně představí operní pěvkyně Jana

Šrejma Kačírková, Daniela Straková-Šedrlová, Veronika Hajnová

Fialová, Jana Hrochová a pěvci Aleš Briscein j. h., Richard Samek,

David Nykl a Jiří Sulženko. Klavírní sonáty bude interpretovat virtuos

Jiří Hrubý.


naleznete na

www.ndbrno.cz

16–17

×

NA ŽELEZNICI

SŇATKY

REŽIE MARTIN ČIČVÁK

JOHANN NEPOMUK NESTROY

foto: Václav vJirásek

premiéra činohra

Vídeň – Vídeňské Nové Město – Brno

S láskou a párou se podaří všechno!

text: Milan Šotek

Ignác Stimmstock, výrobce kytar a houslí ve Vídni, má si brát Terezu,

dceru pekaře z Vídeňského Nového Města Kipfla, po které ovšem

touží Kipflův tovaryš Brandenburger. Zatímco Ignácův bratranec

Petr Stimmstock, výrobce dechových nástrojů v Kremži, má si brát

Babetu, dceru pekaře z Brna Cupáka, po které ovšem touží Ignácův

tovaryš Edmund.

Překlad: Václav Cejpek

Dramaturgie: Milan Šotek

Scéna: Tom Ciller

Kostýmy: Nina Stillmark

Hudba: Mario Buzzi

Premiéra

v divadle Reduta *

Ignác Stimmstock, výrobce kytar a houslí ve Vídni: Tomáš David

Petr Stimmstock, výrobce dechových nástrojů v Kremži: Ivan Dejmal

Edmund, první dělník u Ignáce Stimmstocka: Petr Bláha

Patzmann, portrétista a malíř pokojů: Jakub Svojanovský

Cupák, pekař v Brně: Vladimír Krátký

Babeta, jeho dcera: Hana Drozdová j. h.

Nany, jeho svěřenka: Petra Lorencová

Kipfl, pekař ve Vídeňském Novém Městě: Martin Sláma

Tereza, jeho dcera: Veronika Lapková j. h.

Brandenburger, první tovaryš u Kipfla: Vojtěch Blahuta

Paní Zaschelhuberová, vetešnice v Novém Městě: Tereza Groszmannová

Pekařský tovaryš u Cupáka a nosič zavazadel: David Kaloč

Pokud se vám podařilo výchozí, v podstatě „dell’arteovskou“ konstelaci

postav usledovat, je nejvyšší čas nechat do hry vtrhnout malíře

pokojů i portrétů Patzmanna (roli, již si autor napsal původně pro

sebe, u nás ztvární Jakub Svojanovský), který unesl Cupákovu schovanku

Nany (Petra Lorencová) z Brna do Vídně a je nucen vydávat ji

za vlastní sestru. Aby pomohl svému kamarádu Edmundovi, posadí

ve Vídni ženicha Petra namísto severní dráhy (směr Brno) na dráhu

jižní (směr Vídeňské Nové Město). Brzy tak dojde nejen k záměně

postav, jak se na komedii patří, ale také na záměnu měst.

Tři města v podtitulu frašky Johanna Nepomuka Nestroye

(1801–1862) dávají za pravdu jednomu z možných etymologických

vysvětlení slova „vaudeville“, jímž je spojení francouzských slov „voix

de ville“ neboli „hlas města“. „Když Praha za noci zazáří neonem, není

mi pomoci, já slyším pojď honem,“ zpívá Waldemar Matuška v úvodu

filmové komedie Světáci, jejímž pravzorem je jiná Nestroyova fraška

Einen Jux will er sich machen. Vyslyšet volání města je pro postavy

této komedie o to nutkavější, že rychlost železnice představuje

z hlediska průběhu ženiteb skutečnou revoluci!

Námět své frašky z roku 1843 převzal Nestroy z francouzského

vaudevillu Paříž, Orléans a Rouen, hru však významně středoevropsky

lokalizoval, rozpomenuv se na své vlastní brněnské angažmá

v polovině 20. let 19. století. Lokální patrioty mohou hřát četné

reálie (mj. Hotel Padowetz), ale především fakt, že celý gordický

uzel zápletky dojde svého rozřešení na brněnském hlavním nádraží!

Postavy brněnského pekaře a jeho dcery Cupákových mluví v originále

němčinou překypující všemožnými slavismy. Svůj kongeniální

překlad založil Václav Cejpek – osobnost, jež v letech 1987–2003

výrazně formovala dramaturgii Mahenovy činohry a která má s režisérem

Martinem Čičvákem za sebou nejednu spolupráci na inscenacích

německojazyčné dramatiky (Immanuel Kant, 1999, Ithaka, 2001 či

Emilia Galotti, 2004) – na využití prvků „hantecu“. Vše samozřejmě

s láskyplným vztahem k Brnu, jak tomu bylo i u Nestroye, jednoho

z nejironičtějších a divadelně nejrafinovanějších pokračovatelů tradice

komediantského divadla.


naleznete na

www.ndbrno.cz

18–19

×

Zelená je barva na děje

text: Barbara Gregorová

foto: Libor Havlík

Reportáž

z první čtené zkoušky

inscenace Nikdo

„Nepíši proti, ukazuji jenom… Nepíši však také nikdy pro, takže

se může stát, že to vypadá jako proti. Existují jenom dvě věci,

proti kterým píši, a to je hloupost a lež. A dvě, za něž se stavím,

a to je rozum a upřímnost.“

Ödön von Horváth

Je podzimní deštivé ráno. Herci postupně usedají s kávou a čajem

k divadelnímu textu, který sice vznikl v roce 1924, přesto je horkou

novinkou. Rukopis rané hry Nikdo Ödöna von Horvátha byl totiž objeven

teprve před pěti lety. Čekáme ještě na některé opozdilce, kteří

tradičně zamířili do divadla Reduta. První čtená zkouška se vzhledem

k probíhajícímu Festivalu Janáček Brno koná netradičně v zasedací

místnosti Mahenova divadla, a tak do ní chtě nechtě zasahují i všelijaké

provozní peripetie. To vše velmi dobře zapadá do světa Ödöna

von Horvátha, kam se právě chystáme vstoupit. Není v něm nouze

o paradoxy, nečekané jednání postav a tragikomické situace provázené

současně touhou nikdy nepřestat snít. Neboť „zelená je barva

naděje“, jak říká ve hře postava Malíře, i když hned vzápětí dodává:

„Sny jsou přece vždycky nepravděpodobný.“

„Já jsem typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-

-chorvatsko-německo-český; jméno mám maďarské, rodnou

řeč němčinu. Daleko nejlépe píšu německy, píšu nyní už jenom

německy, náležím tedy k německému kulturnímu okruhu,

k německému lidu. Ovšem pojem otčina (Vaterland) národnostně

zfalšovaný, je mi cizí. Mojí otčinou je Volk.“

Ödön von Horváth

Velmi nepravděpodobný až neuvěřitelný osud Ödöna von Horvátha

v krátkosti přibližuje na úvod zkoušky umělecký šéf a dramaturg

inscenace Milan Šotek. Zmiňuje se jak o dramatikově dětství, které

bylo plné cestování, poznávání rozličných jazyků a kultur (vzhledem

k práci jeho otce v diplomacii), tak o velmi krátkém období jeho kariéry

(veškeré literární dílo včetně dramat vzniklo během pouhých deseti

let 1926–1936). V závěru promluví i o nečekaném skonu šestatřicetiletého

dramatika, který jako by si napsal sám. Zabila ho totiž letní

vichřice, která se prohnala 1. července roku 1938 podvečerní Paříží

a porazila stoletý kaštan na rohu Champs-Élysées, pod nímž se schoval

před prudkým deštěm. Tragikomická smrt muže, jenž se jako jeden

z mála ve své době považoval za Evropana, dramatika, který navzdory

svému mládí cítil, že přichází doba, kdy se člověk stane „nikým“.

Režisérka inscenace Aminata Keita, čerstvá absolventka DAMU,

navazuje svým osobním zážitkem z postupného „začítání se“ do poetiky

Ödöna von Horvátha: „Když jsem četla text poprvé, cítila jsem

zvláštní neklid, beznaděj. Při druhém čtení jsem ve hře objevila naopak

řád, který je ale potřeba postupně objevovat, vystopovat. Věci

začínají dávat smysl, i když se vzájemně popírají, nakonec přichází

naděje.“ A tak jsme se s nadějí i neklidem pustili do četby.

premiéra činohra

Kdo je kdo? A kdo je Nikdo?

Největší úspěch měl Roman Nevěčný, který se ujal četby scénických

poznámek. Ač sám bude ztvárňovat hned dvě, v zásadě odlišné postavy

Cukráře i Truhláře, ve scénických poznámkách skvěle nahrával

ostatním. Hana Tomáš Briešťanská v roli Gildy musela postupně

vystřídat „chraplavý a mečivý smích“, který v dalším dějství pokračoval

„zíráním, vřeštěním a ušklíbnutím a fňukáním“. Božetěch Lehmann

v podání Ivana Dejmala naopak zakusil, jak se bude neustále „tiše

klanět, mluvit temně a padat ze schodů“.

Při představování kostýmů výtvarnice Lindy Holubové sklidil

největší ohlas Roman Blumaier. Postupně se objeví ve třech rolích –

Vladimíra, Stařičkého šviháka a Opilce, přičemž návrhy jednotlivých

kostýmů vyžadují v jedné z postav např. i celotělové tetování a další

z nich velmi rychlý převlek a zestárnutí o čtyřicet let. S nadšením

přijala kostýmy i čtveřice detektivů, které ztvární Michal Bumbálek,

Pavel Doucek, Petr Bláha a David Kaloč, a okamžitě se přejmenovali

na komisaře Shimanského, detektiva Murdocha, inspektora Colomba

a vrchního vyšetřovatele Maigreta. Kostýmní návrhy otevřely živou

debatu nad jednotlivými postavami, které se ve hře záměrně zdvojují

či zrcadlí, uvnitř pavlačového domu, kdesi na periferii času. Zdůrazňují

znepokojivý refrén hry: Kdo vlastně rozhoduje o našich osudech?

Mohou postavy vůbec vykročit ze svých stínů, nebo jsou neustále

vrhány do stejných zákoutí neuskutečněných snů, životů s nadějí

i beznadějí v různých barevných odstínech?

Území, kde vládne Nikdo, podtrhuje i scéna Michala Spratka.

Navržený činžovní dům připomíná spíše jakýsi tunel, kam vede jen

jeden vchod a východ se ztrácí někde ve tmě. Vše klíčové se odehrává

ve zvláštních meziprostorech na schodech, před zavřenými dveřmi,

na prahu kavárny, kde se na džbán piva čeká i několik let. Režisérka

Aminata Keita představuje ještě v závěru zkoušky trojici hudebníků,

kteří se stanou dalšími nenápadnými obyvateli „horváthovského světa“.

Debata herců s inscenačním týmem se tak posunuje už do konkrétnější

roviny. Padají dotazy technické i dramaturgické. Někomu text

připomíná hry Samuela Becketta, jinému Lynchův Modrý samet, někdo

se jen tiše pousměje (oblíbená Horváthova scénická poznámka).

Text je shledán jako vzrušující, dráždivý a provokující. Trochu

jako noční můra, která se může stát velmi očistným snem, kterým se

prohnala osudná pařížská vichřice. Končíme už bez deště. Vypito nejméně

šest litrů kávy a tři litry čaje. „Od zítřka se pustíme do pečlivého

trasování motivů,“ dodává v závěru zkoušky Milan Šotek (všichni

se tiše pousmějí).

Aminata Keita

Vystudovala Divadelní a filmovou vědu

na Univerzitě Palackého v Olomouci se

závěrečnou prací o současném českém

tanci a činoherní režii na Divadelní fakultě

Akademie múzických umění v Praze. Inscenace,

jež vytvořila během studia (ve škole

i mimo ni) a které posléze soubor studentů

pod názvem Činohra 16–20 hrál v pražském

Divadle Kolowrat, byly balancí silně autorské

interpretace a stoprocentním spolehnutím

se na jedinečný text – ať už šlo o vlastní

dramatizaci Bergmanova filmu Léto s Monikou,

svěží digest Shakespearova Jak se vám

líbí nebo Dostojevského Bratry Karamazovy.

Jakkoliv by se slušelo, aby medailonek

mladé divadelní režisérky obsahoval nějaký

manifest, u Slezanky Aminaty Keita to není

dost dobře možné – kromě vysokých nároků

na herectví i estetiku scénografie a pravidelné

užívání živé hudby na scéně, není možné

její režie více přiblížit a zaškatulkovat. Může

o tom svědčit třeba to, že její absolventskou

inscenací na DAMU byl Višňový sad Antona

Pavloviče Čechova v důsledném činoherním

výkladu, mnohdy pokládaném za konzervativní,

a její první prací po škole bylo Poslední

zrnko písku, inscenace, jejíž text a podoba

vznikaly během čtyř týdnů laboratorního

zkoušení na statku v Nepomucké vrchovině.

Inscenace Nikdo Ödöna von Horvátha je její

druhou režií po mateřské dovolené, kterou

navázala na pražská studia.

Aminata Keita

Tři otázky pro režisérku

Hru Nikdo napsal Ödön von Horváth

ve svých třiadvaceti letech, a patří

tedy k jeho rané tvorbě. Měl tento

fakt nějaký vliv na to, proč jste se

rozhodla právě pro tento titul?

Neměl. Pokud nehledám hru podle předem

jasného zadání, neorientuji se podle

doby vzniku nebo data uvedení hry. Zajímá

mě text samotný a myšlenky, které

nese. Autor mě musí pobavit a strhnout.

V tomto případě jsem věděla, že se

jedná o čerstvě objevený text a autorovu

prvotinu, což ve mně vzbuzovalo spíše

ostražitost než senzaci. Rozhodující bylo

asi to, že jsem ho prostě nedokázala

dostat z hlavy.

20–21

V čem vás dramatický text Ödöna

von Horvátha oslovil, přestože jde o hru

více než 90 let starou? Bylo potřeba

ho nějak zásadně upravovat?

Horváth mě zneklidňuje a vzrušuje. Při čtení

mě hladí proti srsti. Je jedinečný v tom,

jak dokáže rozkrývat témata v kontrastech

– protichůdných obrazech a hlubokých

i povrchních vrstvách, což je často matoucí.

Možná právě proto, že jde o prvotinu, má

v závěru hry potřebu některé myšlenky vysvětlovat

a ‚dovysvětlovávat‘ – tyto pasáže

jsme radikálně proškrtali.

Co je pro vás ve hře největší výzva?

Dostát jeho obrazotvornosti.

×

Hudbou se to nepřenáší

Janáček Brno 2020


foto: Marek Olbrzymek

Janáčkovský festival pokračuje! Mělo to být shrnutí tří týdnů

jedinečných zážitků na téma Janáček a umělecký kvas v prvních

letech 20. století. Jako do všeho v našich životech i zde zasáhla

epidemie a následná vládní opatření. Skvělé je, že to festival a jeho

diváci nevzdali navzdory změnám v programu, a odměnou jim byly

vynikající umělecké výkony. Další koncerty a představení už mají

náhradní termíny. Jedeme dál a s hudbou to zvládneme!

Náhradní

termíny:

27. 5. 2021

Kostelní písně ze Znorov

29. 5. 2021

Dětský sbor Brno

13. 11. 2021

Písňový recitál Tomáše Krále

20. 11. 2021

Pražský filharmonický sbor

30. 11. 2021

Písňový recitál Pavola Breslika

5. 11. 2021

Řecké pašije – premiéra

26. 11. 2021

Osud

live stream pro OperaVision

Kompletní informace naleznete

na www.janacek-brno.cz

Slavnostní zahájení festivalu patřilo první režii světově proslulého

Roberta Carsena v České republice. Novou inscenaci Janáčkova

Osudu vytvořil spolu s naším šéfdirigentem Marko Ivanovićem

speciálně pro brněnský operní soubor.

Karita Mattila to je fenomén, který se musí

zažít. Její ztvárnění Kostelničky v naší

inscenaci Její pastorkyně se stalo skutečným

festivalovým vrcholem.

fotoreport

Po čtyřech letech se na festival vrátil

vynikající rakouský Schoenberg Chor.

Janáček Brno to je i bohatá řada komorních koncertů na krásných

místech jako třeba Zemlinsky Quartett a vila Löw-Beer.

Janáčkova opera NdB

/ sobotní koncert

Když se nesmí zpívat, budeme alespoň

hrát! Místo Straussovy Salome zazněl

koncert z Janáčkových instrumentálních

děl v podání operního orchestru se

vzácným hostem Josefem Špačkem

a pod taktovkou Roberta Kružíka.

Pavol Breslik a provedení

Janáčkova Zápisníku zmizelého

podle autorových scénických

poznámek aneb cesta do duše

zamilovaného a svrchovaného

pěveckého umění.

Poslední živý koncert festivalu –

Filharmonie Brno v na poslední

chvíli změněném programu

kvůli zákazu zpěvu. 3. symfonie

A. Pärta jako by byla do baziliky

zrozená.

Poslední dny ve znamení on-line

streamů. Z Reduty klavírní recitál

Jana Bartoše a závěrečný koncert

Bamberských symfoniků s Jakubem

Hrůšou v čele, který pro nás odehráli

ve svém domovském sále.

22–23

×

panorama

Radio and Juliet

Choreografie a režie : Edward Clug

foto: Ctibor Bachratý

24–25 18–19

Václav Jirásek:

Vetřelec mezi fotografy

text: Martina Mužátková

foto: Lukáš Hlavín

Dílo Václava Jiráska najdete

ve sbírkách českých

i zahraničních galerií včetně

Centre Georges Pompidou

v Paříži nebo The Art Institute

of Chicago v USA, přesto

o sobě jako o fotografovi

mluví nerad. Věnuje se

především dlouhodobým

projektům, v nichž mu jako

námět jeho výtvarného

projevu slouží jevy na okraji

společenského zájmu. Pro

NdB nafotil činoherní kampaň

sezony 2020/2021. V divadle

Reduta uvede výstavu pod

název NdB_OBRAZY, která

bude tuto práci mapovat

f oto: archiv Václava Jiráska

rozhovor

„Já stejně v každém rozhovoru začnu mluvit

o Ninon de la Diane de Belrem…“ směje se

Václav na terase svého žižkovského bytu.

U nohou mu oddechuje Saint-Germainský

ohař, čtyřletá fenka Ninon de la Diane de

Belrem, jejíž vizáž rozhodně nezapře aristokratické

rysy…

f oto: archiv Václava Jiráska

Pro Činohru NdB jsi fotil deset plakátů

k titulům, které teprve vzniknou.

Jak jsi vytvářel koncept pro tuto sérii?

Koncept je velice jednoduchý – vyosení

tradičního obrazu divadla. Zajímalo mě, jak si

stojí divadlo a jeho postavy v kontextu dnešní

všední reality. Primárně jsem vycházel

z milé diskuze s uměleckým šéfem Milanem

Šotkem, bavili jsme se nejen o jednotlivých

hrách, ale také o tom, co se v současnosti

děje kolem nás, venku za okny kavárny,

o drobných, ale i globálních problémech.

A taky o zácpách na Dé jedničce. Jednoduše

o věcech, které jsou tu s námi tady a teď.

Ke kterému z titulů sis

našel cestu nejrychleji?

Po té diskuzi se velice rychle narýsoval obraz

pro Ohnivou zemi. Sám se zvláštně poskládal

jako puzzle, řekl bych naprosto přirozeně.

Nemůžu se nezeptat na opak.

Který představoval největší výzvu?

Některé inscenace jsem měl perfektně

vymyšlené a od začátku fungovaly v hlavě

skvěle, například Majitelé klíčů, ale protože

jsme se nedostali do lokace, kterou jsem měl

vyhlídnutou, musel jsem proměnit koncept.

Ona krajina postižená kůrovcovou kalamitou,

kterou na fotografii můžete vidět, byl až třetí

obraz v pořadí! Největší problémy ale byly

s Doktorkou, která se měla odehrát ve zcela

jiném prostředí, ale kvůli korona krizi se nám

bohužel nepodařilo v naplánovaný den dostat

do studií ČT, takže výsledkem byla opět

náhradní varianta.

Ve své poslední knize Cars/Auta

pojmenováváš jednotlivé série fotografií

vraků aut podle určité symboliky,

jaký název bys vymyslel pro „Sezonu

Činohry NdB 2020/2021“?

Jedním slovem se to snad ani vyjádřit nedá,

ale řekněme, že jsem vyprovodil jednotlivé

divadelní postavy ven z divadla, umístil je

do současného světa a nechal je procházet

se dnešní realitou. Chtěl jsem komentovat

děje ve světě, ve kterém žijeme – odcizení,

ekologie, spotřební hédonismus nebo třeba

současný svět kultury těla – to najdeme

u fotografie k Virginii Woolfové. Dnes klade

spousta lidí důraz na péči o sebe sama,

o své tělo. A je to pro ně důležité, možná

důležitější než vztahy s jinými lidmi. Svým

tělem komunikují s druhými. Takže se snažím

vidět to, co se momentálně děje ve společnosti,

to, co mi přijde zajímavý.

Je rozdíl tvořit divadelní plakát

na objednávku a zpracovávat svůj

vlastní umělecký projekt nebo záměr?

Těch rozdílných rovin tam je hodně, teď

nevím, jestli zvládnu všechny vyjmenovat.

Primární rozdíl je ten, že musím respektovat

klienta. Souborem fotografií pro sezonu vytvářím

na krátký čas tvář NdB. Jedna z věcí,

o které uvažuji, je to, aby plakát komunikoval

s veřejností, což je pro mě stále oříšek.

Člověk si může namyslet cokoliv, ale pak

něco vyfotíš a ve výsledku to vůbec nemusí

fungovat. Důležité je, aby řada fotografií nějakým

způsobem komunikovala v ulicích, jak

s těmi, co se dlouhodobě zajímají o divadlo,

tak i s těmi, co se o divadlo nezajímají vůbec.

Taky je pro mě důležité, aby kampaň byla

v novém vizuálním módu, abych nefotil něco

otrockého, starého, a aby to komunikovalo

neozkoušeným způsobem.

26–27

Proměňuje se nějak tvůj postoj

k vlastním fotografiím? Jak velký

odstup od výběru si ponecháváš?

Uff. Výběr fotografie mně trvá věčnost.

Musím se na ty fotky dívat hrozně, hrozně

dlouho…

Jak dlouho? Dny?

Nemám rád, když po mně chce někdo editovat

věc hned druhý den, protože jsem ještě

plný dojmů z procesu focení. Člověk má nějaké

zážitky, které ale nemusí nutně kopírovat

výsledek práce, a já se potřebuju dostat

do fáze, kdy se dívám na vlastní nafocený

set, jako by byl od někoho jiného.

Ztrácíš k nim osobní vztah…

Ano a dívám se na tu věc už objektivněji,

a snad dokážu být k sobě i kritičtější. Mám takovou

standardní zkušenost, že většina fotografií,

které se mi líbí napoprvé, nefungují moc

dlouhodobě a vlastně se mi v pozdější fázi

nelíbí, ba je dokonce nesnáším. Takže na první

pocit, že je něco dobrý, si dávám velký pozor.

→

foto: Jakub Jakubec

foto: Vrbaak

Už mnoho let žiješ v Praze, jaký máš

vztah k Brnu potažmo k Moravě,

respektive jaký byl tvůj návrat „domů“?

Stále stejný, když jedu do Brna, a jezdím

často i dál po Moravě. Je fakt, že vzhledem

k nedostatku času mám takové vychozené

cestičky – jdu za rodiči, navštívím přátele

nebo se zajdu podívat do galerie a nemám

tolik času vnímat všechny změny, které se

tu dějí, detailně. Díky focení kampaně jsem

se vrátil na místa, kam se už normálně

nedostanu, třeba konečně na Svoboďák

a Zelňák! Tam jsem se dřív chodíval najíst

třeba do Sputniku. Vnímám, že se zde mnohé

mění, ale vůbec to neberu, jako že jsem

Moravu a Brno opustil. A to specifické, co

si v sobě nesu – nějakou formu romantismu

a mnoho věcí, které si spojuju s Moravou –

nějaký způsob vnímání a citlivosti, tak ten

zůstává a snad se to projevilo i na plakátech.

Máš ještě nějaký svůj

fotografický sen, Václave?

Ty vado, jo, já mám snů hodně…

Příprava svícení před focením vizuálu pro inscenaci Stěhování duší (nahoře)

Směr Vídeň, nebo Brno? Sňatky na železnici a Petr Bláha na benzínové pumpě. (dole)

Děláš divadelní plakáty poprvé?

Fotil jsem pro více divadel, ale pro takovou

instituci, jakou je Národní divadlo Brno,

a v takové šíři, fotím poprvé. Což je hodně

specifický a vnímám to jako docela velký

úkol. Ale teď, když na to koukám zpětně,

z toho mám velkou radost. Práce na sérii

fotografií vyžaduje daleko více soustředění

než na focení jen jedné inscenace.

Čím je divadlo blízké

tvým osobním tématům?

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že

mě nejvíc baví pracovat s lidmi, jak s modely,

tak celkově ve fotografickém týmu.

To je bod číslo jedna. Potom můj rukopis

je, řekl bych, „divně exaltovaný“ a nějakým

způsobem komentuje realitu světa, což se

v divadle děje také, takže tahle paralela

a propojení jsou pro mě velice příjemné. Cítím

se v nich doma. Témata, která normálně

fotím, jsou divadlu také blízko, ať už to jsou

masky, jako třeba už stoletá tradice čertů

na Valašsku, nebo portréty bytostí v extrémních

situacích, třeba na festivalech.

Určitá míra stylizace, masky a zachycení nějaké

podoby performance, tak tato poloha

mi je velice blízká.

Průvod masek ale přece jen

zaznamenáváš, zachycuješ okamžik,

který přijde, ale u fotografií

pro divadlo si ten okamžik musíš

cíleně vytvořit…

Oboje je to nějaká forma divadla. Vnímám

to jako propojení – u divadla musím rozpoznat

myšlenku autora divadelní hry, kterou

respektuju, zároveň komentuju a nějak s ní

pracuju. S Mikuláši obecně zobrazuju realitu

a zároveň archetypy divokosti, smrti,

tajemství, což si myslím, že se na divadle

děje obdobně. Divadlo je jen forma dlouhodobě

kultivovaná a mnohem sofistikovanější.

Tak nějaký vyber…

Z takových snů by mi stačilo, kdybych si

našel čas, abych konečně dodělal a uzavřel

knihu o čertech z Valašska, o kterých jsme

se už zmínili. To není ani v rovině snu nerealizovatelného,

ale to je v rovině snu najít

si čas a mít tak volný měsíc a věnovat se

tomu. To jsou ty nejdivočejší sny, které jsou

nejvíc nesplnitelné…

Na čem teď pracuješ?

Momentálně pracuju na první zahraniční

prezentaci, F2 PRAG, studentů Ateliéru

fotografie II UMPRUM v Berlíně. Snad se nám

podaří odjet… Ale obecně mám vedle sebe

paralelně rozdělaných projektů více, což je

kámen úrazu…

Společně se Štěpánkou Stein

právě Ateliér fotografie II na UMPRUM

vedeš. Jak se cítíš jako pedagog?

Být pedagogem se učím a taková činnost

generuje mnoho milých i nemilých zkušeností.

U mě je to tak, že práce se studenty je

zajímavé okysličení, spousta podnětů, velká

energie. Ale uvědomil jsem si, že je to činnost,

kterou musí dělat člověk jako povolání,

naplno, ale když vedle toho chce dělat ještě

něco dalšího, třeba vlastní projekty nebo fotografování

pro klienty, tak se ty věci prostě

vylučují. Je to pro mě příliš časově náročné,

až neúnosné, takže přede mnou je otázka, co

s tím do budoucna…

rozhovor

foto: Vrbaak (2×)

Jak vnímáš současné mladé fotografy

nebo vůbec mladou tvorbu v České

republice?

Musím říct, že v našem ateliéru je hodně zajímavých

osobností. Pokud bych to měl vyjádřit

obecně, tak mám pocit, že ve fotografii nastává

požehnané období návratu obraznosti…

Rozvedeš to?

Jeden z rysů, který se odehrává, je, že

se stírají hranice mezi tzv. volnou nebo

uměleckou fotografií a fotografií například

módní nebo na zakázku. Tyto věci se daleko

více propojují. Módními fotografiemi se dá

komentovat realita života a může se tam

odehrávat něco podobného, co se odehrává

ve volném umění, a obráceně. Designová

fotografie už nemusí být a priori estetická,

podstatnější je sociální kontext a podobně.

Tyto věci se velmi ovlivňují, to je jeden

z mnoha rysů současné fotografie. Důležité

je, že dnešní generace, která vyrostla na digitálních

médiích, je v obrazovém vnímání

kultivovaná odlišně, protože se pohybovala

v jiné obraznosti, která může být mé

generaci už daleko vzdálenější. „Random“

obraznost je znakem nových fotografií. Proto

klasická, dokonalá fotografie, už nemá nové

generaci téměř co říct, pracují mnohem více

se „špinavou fotografií“. Myslím si, že ta

zásadní změna je odlišná digitální zkušenost.

Co ovlivňovalo během studií tebe?

Já jsem studoval malbu na Akademii výtvarných

umění v Praze. Pro mě byla fotka odmalička

hobby, sledoval jsem ji spíše ze zábavy.

Mě v té době bavilo všechno od klasických

fotografů typu Alexandra Rodčenka přes

Richarda Avedona. Bavila mě taky optika

vizuality National Geographic, která přinesla

do fotografie novou kulturu, dnes už je to

tak nějak automatické, ale tenkrát to byl velký

zlom. Úplně zásadní pro mě byla kultura

popové fotografie 80. let, počínaje Brianem

Griffinem a všemi, kteří pracovali pro 4AD.

Estetika novoromantismu, postpunku a celá

ta „divno“ estetika 80. a počátku 90. let pro

mě byla to nejdůležitější.

Pamatuješ si přesně na ten okamžik, kdy

sis řekl tak a teď se jdu věnovat fotce…

Ne…

Takže to vzniklo přirozeně?

Někdo po mně chtěl nedávno hodně staré

fotky. Vytáhl jsem bednu a zjistil jsem, že

jsem intenzivně fotil od svých deseti let. To

jsem si nikdy neuvědomil, vždycky jsem fotil,

ale nikdy jsem tomu nepřikládal velkou váhu.

Pro fotografii inscenace Nikdo potřeboval Václav Jirásek propadlý strop.

Jeden takový našel na okraji Brna...

A odkdy by sis za své jméno dal

přídomek fotograf?

Dodnes ne… (smích) Já se tak necítím vůbec.

Tak to dáme rovnou do titulku.

Václave… no a jako kdo se tedy cítíš?

Já jsem mezi fotografy vetřelec, fakt…

(smích)

Ale jako „vetřelec“ fotíš už dlouho…

Já třeba nikdy nevyhledával klasické fotografické

spolky, nekonečné diskuze o technice,

nikdy jsem k tomu netíhl. Já se jednoduše

necítím jako fotograf. Z malby si nesu zátěž

malířského vidění a zkušenosti s obecně

artistním uvažováním, což je také prostě

špatně. Nicméně svět fotografů je svět sám

pro sebe, nedovolí ti dívat se na svět objektivně

s odstupem, nebo jak bych to řekl…

28–29

Je to krevní skupina lidí, která je hodně technokratická,

a já si myslím, že na té fotografii

je právě nejzajímavější něco, co není technokratické,

ale to, co je kreativní. Já stojím

někde mezi těmi světy. Toto ale není vůbec

nic nového, principálně se s tím potkáváme

i v přírodě. Hraniční území je vždycky to

nejzajímavější. Jakmile se v přírodě objeví

monokultura, tak je pro ostatní nezajímavá,

nehostinná, z principu zranitelná a mrtvá.

To jde teď vidět na tom, co se stalo s kůrovcem,

to je typický příklad. Nejzajímavější věci

se nacházejí tam, kde je něco nejasného,

kde se něco překrývá, střetává, bojuje o své

místo v daném prostoru. To je podhoubí pro

jakoukoliv kreativitu a je jedno, jestli je to

zrovna někde u lesa, nebo jestli jde o fotografii

a film. V momentě, kdy věcí fúzují, tak

vzniká to nejhezčí.

×

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ ONDREJ OLOS

REŽIE JIŘÍ HEŘMAN

NABUCCO

GIUSEPPE VERDI

foto: Ivan Pinkava

na obzoru opera

Verdiho hudba je jednoduše krásná


Scéna

Kostýmy

Tomáš Rusín

Zuzana Rusínová Štefunková

V hlavních rolích:

Nabucco Dalibor Jenis

Abigail Csilla Boross

Fenena Václava Krejčí Housková

Zachariáš Jiří Sulženko

Ismael Enrico Casari

Verdiho Nabucco patří již od roku 1985 nepřetržitě

k nejpopulárnějším titulům repertoáru brněnské opery. Dílo,

které se stalo záhy po své premiéře roku 1842 symbolem

boje za svobodu národa a víry, v sobě však stejně jako

jiné Verdiho opery skrývá i další mnohem komornější

příběh o lásce a rodinných vztazích. Obojí přetavil italský

mistr do strhující hudby, a jestliže sboru patří slavné číslo

„Va, pensiero, sull’ali dorate“ (Leť, myšlenko, na zlatých

křídlech…), ani představitelé hlavních postav nepřijdou

zkrátka. Rozený dramatik Verdi pro ně napsal virtuózní

party plné vášně a temperamentu.

Premiéra


V nové inscenaci v režii Jiřího Heřmana

a hudebním nastudování Ondreje Olose se

jich zhostí ti nejlepší. Na brněnské jeviště se

vrací sopranistka Csilla Boross v roli Abigail

a tenorista Enrico Casari, který skvěle ztvárnil

Živného v podzimní premiéře Janáčkova

Osudu. V titulní roli se na jevišti Janáčkova

divadla poprvé představí slovenský barytonista

Dalibor Jenis, hvězda předních operních

domů. Je více než 25 let hostem prestižních

scén, jako jsou Vídeňská státní opera,

londýnská Covent Garden, milánská La Scala,

pařížská Opéra Bastille a další. Nabucco

a jiné verdiovské role patří k jeho doménám.

Vaše hudební začátky jsou spojeny

s funkovou kapelou. To je zajímavý

start kariéry operního pěvce. Jak se

muzikant od funku a jazzu dostane

k opeře?

Začiatkom 80 rokov som pôsobil ako veľmi

mladý basista v rôznych hudobných zoskupeniach.

Esprit band, Fermáta a tiež big

band Štátneho konzervatória v Bratislave.

A práve tam som sa začal zaujímať aj

o koncerty vážnej hudby, ktoré robili mladý

študenti konzervatória. Na jednom z týchto

koncertov som prvýkrát stretol dnes už

moju manželku, ktorá ma ohúrila nie len

krásnym spevom, ale aj krásnym vzhľadom.

Zakrátko som sa s ňou začal stretávať a práve

ona ma priviedla na myšlienku venovať sa

opernému spevu.

Verdiho opery jsou ve vašem repertoáru

bohatě zastoupeny. Čím je vám jeho

hudba blízká?

Verdiho hudba je jednoducho krásna. Jeho

prvé opery, ktoré mám tiež v repertoári, mi

učarovali svojou jednoduchosťou a nádhernou

melodičnostou. Jeho posledné diela,

ktoré napísal vo vysokom veku po stretnutí

s R. Wagnerom majú odlišný charakter, hlavne

v orchestralnom prejave.

Verdiho diela sú veľmi dramatické

a do niektorých postáv spevák dozrieva niekoľko

rokov. Preto je to cesta dlhá a krásna

pre každého speváka.

Nabucco dnes patří, dá se říci, mezi

kultovní opery jako symbol boje

za svobodu, ale jako řada Verdiho oper

je to především velké rodinné drama.

Je pro vás Nabucco víc král a bojovník,

nebo milující otec?

Nabucco je tvrdohlavý až panovačný

kráľ, ktorý sa cíti byť bohom. Jeho otcovský

pud je zo začiatku takmer nulový.

Jeho namyslenosť ho privedie až na pokraj

priepasti, kde zasiahne „vyššia moc“. Keď

stratí svoju moc a ocitne sa na samom dne,

zbadá, ako vedú jeho dcéru na popravu.

V tomto momente exploduje jeho otcovská

láska k Fenene a prvýkrát prosí Boha o odpustenie.

Takže Nabuccov charakter sa počas

celej opery odvíja od tyrana až po milujúceho

otca. Preto je to veľmi zaujímavé, nie len

po stránke speváckej, ale aj hereckej.


naleznete na

www.ndbrno.cz

30–31

×

Dvojice

Isabela Smečková Bencová (Renée Pélargie) – Pera markýze de Sade

text: Hana Hložková

foto: Patrik Borecký

Isabela Smečková Bencová a Michal Bumbálek se stali členy

Mahenovy činohry v roce 2017 a 2013. Na jevišti se spolu

zatím mnohokrát nesetkali, v poslední době se však objevili

ve dvou pozoruhodných inscenacích. V intelektuálním dramatu

z rodinného prostředí Před východem slunce a nejnověji

v nekorektní černé komedii Velmi, velmi, velmi temný příběh.

rozhovor

momentálně z Reduty

Michal Bumbálek (Andersen) – Velmi, velmi, velmi temný příběh

Oba jste absolvovali JAMU, poté jste

působili v různých souborech. Isabela

byla například dlouhou dobu členkou

Klicperova divadla v Hradci Králové,

Michal Divadla Husa na provázku. Jaké

cesty vás dovedly do NdB?

Isabela: Moje cesta do NdB vedla oklikou.

Z JAMU do Divadla Polárka, potom přes

Klicperovo divadlo. Po deseti letech jsme se

s rodinou rozhodli k návratu do Brna. Napsala

jsem tehdejšímu šéfovi činohry Martinu

Františákovi a on mi nabídl nejprve hostování

a brzy nato i angažmá, za což mu dodnes

děkuji.

Michal: Do činoherního souboru NdB jsem

nastoupil po dvacetiletém působení v Divadle

Husa na provázku a po asi roku „na volné

noze“. Zejména během předchozího angažmá

jsem účinkoval i na dalších brněnských i mimobrněnských

místech – nejčastěji v Divadle

U stolu, v HaDivadle, v Divadle Facka, v Divadle

Líšeň, ve spolku DOK.TRIN a v Divadle

Polárka.

Je nějaká role, inscenace nebo

spolupráce s režisérem NdB, na kterou

rádi vzpomínáte?

I: Ráda vzpomínám na své první setkání

s NdB – zkoušení s režisérem Janem Fričem.

Hlavně proto, že Friky je prostě boží! A inscenace

Strach jíst duši je asi stále aktuálnější.

Myslím, že za ty tři sezony jsem měla štěstí

na zajímavé režiséry. Moc mě bavilo zkoušet

Roky a kroky s Braňo Holičkem. Poprvé jsem

v takové míře zažila kolektivní autorskou

tvorbu a vznik inscenace „z nuly“. Skvělá

atmosféra, obohacující diskuze s kolegy,

režisérem i dramaturgyní a humor. Bylo to

krásné setkání. A do třetice je to role Marthy

a nádherná práce s režisérem Thomasem

Zielinským. Po premiéře jsem mu děkovala

za to, že byl tolik laskavý a vstřícný k hercům,

to jsem do té doby nepoznala.

M: V NdB jsem měl možnost potkat se

s mnoha zajímavými režiséry, inscenacemi

32–33

a rolemi. Za všechny bych uvedl Martina

Františáka a jeho Podezřelou krajinu s anděly,

Jakuba Nvotu a Rozmarné léto, provozované

v cirkusovém šapitó, Braňo Holička

a Černou labuť a inscenace Thomase Zielinského

Loupežníci a Před východem slunce.

V poslední sezoně je to Mirandolína Petera

Gábora a Velmi, velmi, velmi temný příběh

Michala Vajdičky.

V inscenaci Před východem slunce

se ocitáme v rodině, která se uzavírá

tomu, co se děje venku, ale nechce

příliš vnímat a řešit ani to, co se děje

uvnitř jejich vily. Téma vzdalování

se blízkých lidí se na jevišti objevuje

pravidelně. Jaké herecké možnosti vám

to přináší?

I: Postava Marthy je v současnosti mojí

nejmilejší rolí. Klaním se výkonům všech

kolegyň i kolegů v téhle inscenaci. Téma

→

foto: Jakub Jíra

Isabela Smečková Bencová (Martha, starší dcera Egona Krauseho) – Před východem slunce

vzájemného se vzdalování, jak je uchopeno

v tomto textu, je bohužel také pořád

„přítomnější“ v našich životech. Myslím, že

přináší velké herecké příležitosti.

M: Uzavírání se do vlastních světů, odcizování

se svým blízkým i sobě samým, neschopnost

naslouchat a chápat pravdu druhého,

následné propadnutí se do pocitu beznaděje

z vlastní neschopnosti a neschopnost cokoli

smysluplného s tím udělat. Vše je špatně,

nic nejde, co s tím? Toto téma je v poslední

době velmi aktuální, což je vidět během

představení i na reakcích publika.

Co se vám vybaví při pojmu

„zpívání na jevišti“?

I: Teď mi samozřejmě jako první naskočí,

že v těchto dnech je zpěv zakázaný... Snad

ne na dlouho. Nemyslím si, že jsem skvělá

zpěvačka, ale zbožňuju to. Tady v divadle

trochu zpívám ve Strach jíst duši a v Noci

bláznů. NdB má štěstí na skvělého korepetitora

Petra Svozílka, na studování písní s ním

se vždycky moc těším. A pak se mi vybaví

milované divadelní kapely Mastix a Polaris,

ve kterých mám tu čest – i když už jen občas

– zpívat.

M: Zpívání na jevišti? No, pro mě je zpěv

na jevišti vítaný a důležitý a dostane-li se

mi příležitost, zpívám rád. I když nejraději

ve sboru. Občas rád (vědomě) i nerad (nevědomě)

přebásňuji texty písní, a to někdy

vede ke kuriosním a vtipným situacím, zvlášť

při sólových partech. Naposledy se mi to

„vymstilo“ při záskoku za kolegu v Saturninovi,

kdy mi při sólovém zpěvu všeobecně

známé písně, kterou jsem si pro sebe během

repríz v zákulisí přetextoval (humorně, ale

veřejně nereprodukovatelně), naskočil tento

maličko jiný text. Tedy, trochu jsem se

zapotil…

Velmi, velmi, velmi temný příběh se

sice odehrává v 19. století, ale odráží

se v něm problém belgické kolonizace

Konga, který na evropskou společnost

působí hrozivě až v současnosti.

Martin McDonagh tuto tematiku

záměrně zpracovává groteskním

způsobem. Jaké máte zkušenosti

s takto koncipovaným dramatickým

textem?

I: Text je mi blízký právě pro to groteskní

zpracování chmurného tématu. Mám ráda,

když se přes humor dostanu k tragédii.

M: Je to hra, která velmi osobitým způsobem

a tvrdým až krutým humorem vystavuje účet

naší evropské kultuře a hodnotám, které

z velké části stojí na utrpení a bezbřehém

drancování druhých, slabších národů. McDonagh

na příkladu bourání dvou evropských

kulturních spisovatelských ikon odhaluje

temnou stránku naší společnosti a jejích

morálních a kulturních výdobytků.

Všímáte si, jak text vnímají diváci?

I: Zdá se mi, že diváci reagují skvěle – nebojí

se smát!

M: Divákům vždycky chvíli trvá, než si uvědomí,

jakým jazykem se s nimi komunikuje, než

pochopí, že je to všechno krutý humor, který

je ale zároveň očistný a uvolňující.

Michal zde hraje postavu Hanse Christiana

Andersena, Isabela manželku Charlese

Dickense – Catharine. Jak vypadá

herecká práce ve hře, kde je hlavním

prvkem nekorektní až černý humor?

I: Herecká práce je asi pořád stejná – porozumět

textu, režisérovi, postavě a hlavně

pracovat. Výhodou je, že když máte rádi nekorektní,

černý humor, tak se na zkouškách

častěji zasmějete.

M: Já miluju jak černý humor, tak grotesku

a tento způsob vidění světa je mi velmi

blízký, takže pro mě byla tato práce velmi

příjemná, zábavná a poučná. Ať už šlo o samotné

hledání postavy Andersena či o jeho

interakci s ostatními postavami hry.

Scéna večeře u Dickensů, kde se oba

setkáte, je pro diváky v sále velmi

zábavná, protože vychází z jazykového

nedorozumění. Baví tato dramatická

situace i vás?

I: Ano, rozhodně je zábavná i pro nás.

M: Za sebe musím říct, že se na tuto scénu

vždycky moc těším. Scény s jazykovou bariérou

a s nedorozuměním z toho vyplývajícím

skýtají velké možnosti hrát si a bavit se, jak

pro diváky, tak i pro herce. Velmi důležité je

tam správné načasování a napojení se, kontakt

s partnerem. Myslím, že ji hrajeme rádi

a bavíme se u ní.

Jak se vám pracovalo s režisérem

Michalem Vajdičkou?

I: Moc dobře. Pan režisér je velmi pečlivý,

galantní, dává možnost rozkouskovat jednání

rozhovor

foto: Jakub Jíra

Michal Bumbálek (Dr. Peter Schimmelpfennig) – Před východem slunce

vaší postavy do minidílků a minidetailů. Je to

pracné, ale člověk se hodně naučí. A rozhodně

nezapomenu na poslední zkoušku před

vyhlášením výjimečného stavu. Všichni jsme

byli vystresovaní, neustále jsme sledovali

zpravodajství, a nebyli jsme schopni se soustředit.

Pan režisér nás pustil domů o něco

dřív s tím, že dnes není dobrá nálada a zítra

budeme fungovat lépe. Potkali jsme se znovu

až po půl roce…

M: S panem režisérem se mi pracovalo

nádherně. I když naše práce byla na několik

měsíců přerušena, přesto jsme ji dotáhli

k premiéře a na výsledek se můžete přijít

podívat. Michal Vajdička má dar zvláštního

vidění světa, obrovský smysl pro humor,

obzvláště ten s kamennou tváří, a vždy mě

udivoval odhalováním nových úhlů pohledu,

nových možností a poloh, jak ve vidění

problematiky konkrétních situací a jejích

významů, tak i v samotné herecké práci.

Za spolupráci s ním jsem velmi vděčný

a doufám, že nás cesty někdy opět svedou

dohromady.

Myslíte, že se divadlo v důsledku

koronavirové epidemie změní?

I: Doufám, že se nezmění. Divadlo nemůže

nahradit jiné médium. Tahle doba je bolestná

pro všechny a nikdo neví, jak dlouho to ještě

bude trvat. A člověka napadá – kolik divadel

touhle krizí projít nedokáže a v nejhorším

případě i zanikne? Kolik lidí si bude muset

hledat jinou práci? Budu to i já? Takže změny

přijdou, ale doufám, že divadlo jako takové

se nezmění.

M: Tak to je velmi těžká otázka, na kterou

bychom chtěli znát odpověď všichni.

Netroufám si tady cokoliv prorokovat, neboť

nevíme dne ani hodiny, ale po zkušenostech

z první vlny a následného uvolnění, bylo pro

mě potěšující a naplňující sledovat zvýšený

zájem o všechny kulturní akce a o divadlo

zvlášť. Přímo hlad po kultuře a setkávání se

po nucené separaci karantény. Projevila se

tu bytostná lidská potřeba kultury a divadla

zvlášť. Tak pevně věřím, že my všichni i naše

kultura, včetně divadla, tuto nelehkou zkoušku

překonáme.

Pociťujete nějaký rozdíl mezi tím,

když hrajete v Mahenově divadle nebo

v Redutě? Je vám některý z těchto

prostorů bližší a proč?

I: Ano, je to veliký rozdíl, ale baví mne oba

prostory. Redutu miluju především kvůli

skvělému zázemí, báječnému týmu lidí a komornosti.

I inscenace, které zde zkoušíme,

jsou intimnější a zdá se mi, že tady máme

k sobě s kolegy vždy tak nějak blíž. Mahenovo

divadlo – tak tam pořád cítím respekt,

úctu a pokoru. Nádherné divadlo, ale tím jak

je obrovské, potřebuje velký výdej energie

a schopnost umluvit ten prostor. Je mi rozumět?

Jsem na tu dálku vůbec vidět? Zatím je

to pro mne náročná, ale krásná výzva.

34–35

M: Musím říct, že obě dvě důležité a krásné

činoherní budovy NdB s obrovskou historií

mám velmi rád. Každá z nich má svá specifika,

každá vyžaduje to své. Jedna je velké

jeviště, druhá je spíše komorního rázu. A pro

herce je to výzva, aby se s těmi rozlohami

popasoval, aby je pochopil a přizpůsobil se.

Já jsem v poslední době více doma v Redutě,

ale rád si zahraju i v Mahence.

Co děláte, když nejste v divadle?

I: Čím jsem starší, tím jsem šťastnější doma.

Se svým mužem a synem. A jsem ráda

i sama. A baví mě toulat se Brnem, ještě

pořád tohle skvělé město tolik neznám,

pořád objevuju něco nového. Momentálně

zkoumám Židenice, kam jsme se nedávno

přestěhovali. Když byl život ještě normální,

tak jsem moc ráda a často chodila plavat

a do sauny. A na jógu. Přiznávám, že jsem

opatrnější a kolektivní sport teď vynechávám.

Chybí mi to.

M: Volný čas? Co to je? Když nezkouším,

nehraju, neučím a netočím, tak spím, čtu,

koukám na filmy, poslouchám audioknihy

a hlavně jsem rád se svými blízkými, na které

moc času není. Divadlo není úplně „top“ pro

rodinné soužití, ale cesty jsou. Co se týká

mých koníčků, občas se v poslední době, naštěstí

ne moc často, věnuji chůzi o berlích…

×

Seznamte se:

soubor Baletu NdB

text: Karel Littera

foto: Arthur Abram

Představujeme vám tváře věkově nejmladšího a národnostně

nejbohatšího uměleckého souboru Národního divadla Brno.

Balet je také hierarchicky nejrozmanitějším ansámblem, jehož

dnešní struktura se historicky vztahuje k uspořádání, které se

v baletním žánru vyvíjelo před staletími. Proto vás seznámíme

v tomto čísle nejprve s portréty našich sólistů, kde chybí pouze

první sólistka a nyní čerstvá maminka Ivona Jeličová.

V baletním žánru jsou dnes ve velkých klasických

tělesech umělci rozděleni základně

na sólisty a sbor. Ozdobou každého divadelního

představení jsou zajisté výkony sólistů. V našem

souboru je sólistický ansámbl rozdělen

do tří uměleckých kategorií – demisólista,

sólista a první sólista. Zkusíme stručně charakterizovat.

Demisólista je tanečník, který svým

talentem a potenciálem převyšuje sborové

tanečníky a uplatňuje se i v menších sólových

rolích a výstupech. Sólista je pro své kvality

obsazován do sólových a hlavních rolí jak v klasickém,

tak i moderním repertoáru. Umělecké

výkony prvních sólistů musí pak mít špičkovou

úroveň především v klasickém baletním

repertoáru, srovnatelnou s obdobnými výkony

na domácí i zahraniční scéně. Naše tanečníky

pocházející z dvaceti zemí světa pro vás fotografoval

sólista Arthur Abram.

První sólisté

Doychin Dochev / Bulharsko

Ivan Popov / Rusko

Klaudia Radačovská / Slovensko

Andrea Popov Smejkalová / Česko

Eriko Wakizono / Japonsko

soubor balet

Sólisté

Arthur Abram / Francie, Kanada

Uladzimir Ivanou / Bělorusko, Česko

Ilya Mironov / Rusko

Nashua Mironova / Rusko

Martin Svobodník / Česko

Emilia Vuorio / Finsko

Demisólisté

Hana Abram / Česko

Kristýna Kmentová / Česko

Peter Lerant / Maďarsko, Kanada

Thoriso Magongwa / Jihoafrická republika

Shoma Ogasawara / Japonsko

Taela Williams / Austrálie

Dilyana Yaneva / Bulharsko

36–37

×

text: Jirka Hofbauer

foto: Libor Havlík

Tma. Kde jsme? „Chceš něco vidět?“ Chci? Chci. Ozve se cvaknutí a…

budiž světlo. Z černočerné tmy se vynoří zlaté akcenty sálu. Postupně

tiskne další knoflíky a kráska vystupuje ze tmy. Stojíme na forbíně téměř

sto čtyřicet let starého jeviště Mahenova divadla. Dívám se na prázdný

sál. Asi za hodinu začnou přicházet lidé z týmu a stavět stage na koncert

Radůzy. Sál zaplní cvrkot, světla, hudba a následně potlesk. „Myslím, že

každej, kdo tohle uvidí, tak se do toho prostoru musí zamilovat. A pak se

div Wohnoutům, že tady chtějí hrát!“ Napadá mě otázka, jestli Wohnouti

patří do Mahenky. Co vlastně kam patří? A kam patříme my?

Filip Habrman:

Jsou místa, kde je lepší emoce spíš nepřijímat

rozhovor

foto: Richard Bouda

Bude mu čtyřicet. Už několik sezon přivádí

do budov NdB jak české, tak zahraniční interprety.

Díky němu si vybudovalo divadlo nejen

pověst příležitostného unikátního koncertního

prostoru, ale také špičkový tým techniků,

zvukařů a osvětlovačů. On sám má na starosti

dramaturgii a organizaci koncertů, ale

ve skutečnosti toho stíhá mnohem víc…

Seznamte se s Filipem Habrmanem.

Jak vznikl nápad pořádat

v Národním divadle Brno koncerty?

Náhodou. Já dřív dělal hudební festivaly.

Pak jsem nastoupil do marketingu činohry

NdB a napadlo mě přinést do divadla i koncerty.

Navrhl jsem to tehdejšímu šéfovi

činohry Petru Halberstadtovi a jemu se ten

nápad zalíbil a dal mu zelenou. V sezoně

2013/2014 jsme pořádali první koncert. Tohle

spojení „koncert v divadle“ se osvědčilo.

Ukázalo se, že to lidi chtějí a budou chodit.

Ale smysl nebyl dělat jen koncerty v divadle,

ale dostat lidi do divadla obecně – tedy na činohru,

balet a operu. A především jsme cílili

na diváky, kteří běžně do divadla nechodí.

Patří na prkna národního

divadla koncerty?

Rozhodně, ano, jinak bych to nedělal. Ale ne

vždy se potkávám s pochopením. Mnoho lidí

bere budovu divadla a speciálně národního

divadla jako svatostánek, kde se lidi mají

oddávat těm vznosným uměním jako činohra,

balet a opera. Tečka. A folkový nebo rockový

koncert pro ně spadá do roviny nevkusných

experimentů, které sem jednoduše nepatří.

Nechápou, proč samo divadlo má iniciativu

koncerty pořádat pod svojí hlavičkou. Jenže

doba se mění. Dnes se také už nehrají jen

obrozenecké nebo politicky angažované hry.

Lidi si musí zvyknout, že do divadla se nechodí

jen na klasiku, kterou už viděli stokrát.

Obecenstvo se chce i bavit. Je potřeba ukázat,

že to divadlo je otevřené pro všechny

a ne jen pro někoho. Že nabízí různé druhy

umění. Takže ty koncerty jsou vlastně vzkazem

pro všechny: přijďte, přijďte se pobavit,

zasmát, dojmout se.

Nebyla tendence do toho zapojit

i národní divadla z jiných měst?

Ano, to byla prapůvodní vize celého projektu.

Bohužel ne všechna divadla byla z tohoto

Tata Bojs v Mahenově divadle

nápadu nadšená. Spíš naopak. Zaznívaly

názory, že koncerty a speciálně jisté žánry

na divadelní prkna nepatří. Že divadlo není

hudební klub. Proto jsem moc vděčný za to,

jak se k tomu staví vedení našeho divadla.

Nejen že dovolí koncerty pořádat, ale umožňuje

mi je držet v lehce autonomní režii

a svým způsobem jako jeden z off programů

divadla. Před začátkem sezony představím

vedení seznam koncertů a snažím se, aby

program byl pestrý a hlavně zaujal diváky

natolik, abychom ho byli schopni vyprodat.

Mám radost, že koncerty jako takové jsou

soběstačný životaschopný projekt a zvládáme

je pořádat s minimem sponzorů.

Jsi to ty, kdo rozhoduje a vybírá

program. Je potřeba jít občas do rizika?

Ulrychovi a Radůza jsou sázka

na jistotu. Ale možná právě proto je

třeba oslovit Zrní?

Plán koncertů sestavuju podle svého nejlepšího

uvážení. Samozřejmě naslouchám

svému okolí a refklektuju, co by chtěli lidé

vidět nebo slyšet. Každou sezonu mám

v hledáčku několik černých koní, u kterých

vím, že se prodají tzv. sami. Ale nelze točit

pořád ta stejná jména. Každý rok pořádáme

koncerty, kdy zveme i zahraniční interprety,

jako byli Goran Bregovič nebo Emir Kusturica.

Jsou to nejen obrovské osobnosti, specifické

hudební žánry, ale také organizačně

se už pohybujeme v milionových částkách.

Ve chvíli, kdy sem takovou hvězdu přivezu,

tak stejně jako všechny ostatní koncerty je

pokrýváme z rozpočtu divadla a především

z prodeje vstupenek. Dražší produkce se

samozřejmě rovná i dražší vstupenky. A to

je další riziko, že to velké Janáčkovo divadlo

s cenou vstupenek 1500 korun prostě nevyprodáme.

Ale musím to zaklepat – zatím, až

na drobné výjimky, se to vždy povedlo. Za to

38–39

jsem moc vděčný. Teď nás čeká koncert

vídeňského orchestru, a ten byl vyprodán

během měsíce.

Jak vystupování v budovách národního

divadla vnímají samotní umělci?

Prostor Mahenova divadla má svoje atributy.

Je to historická budova, uvnitř zlatá,

je akusticky specifická. Většina umělců to

bere prestižně a svým způsobem svátečně.

Někdo dokonce jako čest. Všichni se ale shodují,

že je to vytrhne ze zástupu koncertů

v klubech, sportovních halách či jiných multifunkčních

prostorech. Proto mnozí na takový

koncert upravují aranže písní a dávají jim

nový akustický kabát. Dochází tak k jakési

symbióze současné hudby a nebojím se

říct – tohoto historického místa.

Takže genius loci funguje?

Určitě! Když mi zavolají kluci z Wohnoutu

a řeknou: „Hele, plánujeme šňůru, nemohli

bychom zase přijet do toho krásného zlatého

divadla? Nám tam bylo tak dobře,“ tak

to přece něco znamená. V hudebním klubu

nebo sportovní hale je obecenstvo od umělce

daleko. Interpret kouká do tmy a jen tak

nějak tuší, že tam v té jámě je ten dav, který

na něj přišel. Divadelní sál má ale úplně jinou

atmosféru. Rozpíná se do široka a do výšky

a umělce na jevišti jakoby objímá. Je tam

cítit to propojení. Umělec cítí diváky a diváci

jeho. Proto i rockový koncert je najednou

mnohem intimnější než ve sportovní hale.

Podle čeho vybíráš, jestli daný interpret

vystoupí v Mahenově, nebo Janáčkově

divadle?

Musím říct, že ze strany interpretů je mnohem

větší zájem o koncerty v Mahenově

divadle. V Janáčkově divadle pořádáme jen

skutečně velké, organizačně dražší koncerty,

→

rozhovor

abychom je finančně utáhli. Navíc v Janáčkově

divadle se dramaturgicky ještě musíme

potkat se soubory baletu a opery, což není

vždycky snadné.

Musím pochválit koncertní vizuály. Tvoří

vlastně takovou samostatnou kampaň.

Děkujeme moc! Na vizuály jsem pyšný

a máme na ně krásné odezvy. Všichni interpreti

nemají vždycky použitelné fotky, které

bychom mohli dát na plakáty. Proto jsem

oslovil Pavla Sochora, který vede Art Therapy

při Pedagogické fakultě v Brně. Díky umělcům

s postižením tak už třetí sezonu máme

krásné autorské vizuály, které mají přesah.

Umělci je tvoří během poslechu jednotlivých

interpretů a tohle propojení je skutečně zajímavé.

Tata Bojs, Patricia Barber, Radůza,

Rudy Linka, Zrní, Ondřej Havelka,

Jarek Nohavica, Vlasta Redl… Výčet

interpretů, co díky tobě vystoupili

v NdB, by byl dlouhý. Na který z těch

koncertů nejradši vzpomínáš?

Vzpomínám na všechny a vzpomínám hezky.

Velmi intenzivně na Paris Combo nebo krále

z Balkánu Gorana Bregoviče, kterého diváci

téměř nechtěli nechat odejít z jeviště a bylo

nespočet přídavků. Speciálně mě pak potěší

chvála na realizační tým ze strany samotných

účinkujících. Například Pražský výběr

si pochvaloval, že tak dobrý zvuk, jako u nás

v Mahence, neměli hodně dlouho. Nejen

z toho důvodu sem přijedou pod vedením

Michala Pavlíčka i Stromboli.

Koncerty na další sezonu

už máš promyšlené?

Ohlášené koncerty máme do konce sezony

2020/2021. Ostatně na webu divadla si

diváci můžou najít, na koho se můžou těšit.

Podzim 2021 je nyní s otazníkem. Jak co se

týče interpretů, tak pořádání koncertů jako

takových. Musíme věřit.

Co pro tebe znamená divadlo?

Radost. Únik. Divadlo je pro mě cesta do jiného

světa.

Koncerty?

Zábava. Něco, na čem jsem vyrostl a rostu

dál s každým dalším koncertem.

Charita?

Naplňuje mě a má smysl.

Emoce?

Musí to být dobrá emoce. Svět je ale plný

špatných emocí. Jsou místa, kde je lepší

emoce spíš nepřijímat.

Sindžár?

(ticho) Zvěrstvo. Utrpení. Nekončící utrpení.

Chystané

koncerty NdB

Rudy Linka – one man show

Wohnout akusticky

Aneta Langerová

Zrní

Ondřej Havelka

Žalman 75

Laco Deczi & Celula New York

Stromboli

Kašpárek v rohlíku

Progres 2

Lenka Filipová a smyčcový oktet Brno

Janek Ledecký

Bára Poláková se skupinou

Vienna Strauss Philharmonic Orchestra

Kamelot

Aktuální informace naleznete na:

www.ndbrno.cz/koncerty

foto: Richard Bouda

Divadlo není jedinou Filipovou životní náplní. Jak sám říká, divadlo

je únik do krásného světa. Během jedné otázky se tak dostáváme

do míst vzdálených tisíce kilometrů. Do poválečných míst, kam Filip

pravidelně vyráží pod hlavičkou Diecézní charity Brno poskytovat

humanitární pomoc. Lékařské mise, během kterých staví nemocnice,

případně kliniky v zemích, kterými prošla nebo stále doznívá válka.

Pro všechny zúčastněné byl

nevšedním zážitkem koncert

hudebního uskupení Hradišťan

s Jiřím Pavlicou.

Na svou první humanitární misi jsi vyjel

v roce 2004 do Indie pod záštitou

anglického Červeného kříže. Bylo ti

třiadvacet. Přesto zážitky ze Sindžáru

zastínily vše, cos do té doby zažil. Co

v tobě zůstalo nejvíc?

Viděli jsme město poté, co ho opustil tzv. Islámský

stát. Respektive to, co tam po něm

zůstalo… Za pár týdnů vyrážím do Sindžáru

znovu a tato cesta bude v dané oblasti ta

poslední. Kliniku, kterou jsme tam vybudovali,

předáváme iráckému ministerstvu zdravotnictví.

Omele tě válka?

Jasně. Změní tě. Změní tě hned v průběhu –

a to ne v dobrém. Když jsi dennodenně obklopen

smrtí, tak tu smrt začneš zlehčovat.

Což je špatně. To jsi krůček od toho, aby ses

zbláznil. Po návratu k normálnímu životu obyčejné

malichernosti vypouštíš. Každodenní

problémy našeho světa pak řešíš úplně jinak

nebo je přecházíš.

Jak je možné, že tohle bůh dopustí?

Ať ten křesťanský nebo ten

muslimský?

Nesmíš to vnímat jako boží trest. Tohle je

o člověku. Války vznikají z bídy. V důsledku

toho se vždy objeví dobrý řečník, nějaký

samozvaný mesiáš, který má schopnost

lidi zmanipulovat, strhnout davy. Ve chvíli,

kdy se dva takhle uměle vytvořené tábory

začnou nenávidět, tak platí to, že zlo plodí

další zlo. Do toho vstupují média. A mediální

masáž udělá mnohdy nejvíc zla.

Druhá tvář Filipa Habrmana.

Společně s místní komunitou

a pod záštitou Diecézní

charity Brno vybudoval kliniku

v iráckém Sindžáru, v jedné

z nejkomplikovanějších oblastí

současného světa.

Představuje lež větší nebezpečí

než zbraň?

Lež je ta největší zbraň. Já nejsem novinář.

Nejezdím tam chráněný nápisem Press

na zádech a nepíšu pak eseje o tom, kolik

mrtvých jsem viděl. Ode mě se nechce hodnocení.

Jinak bych se z toho zbláznil. Ale

lidi to bohužel zajímá. Násilí. Mě se nikdo

neptá, kdy tam začne fungovat ekonomika.

Mě se nikdo nikdy nezeptal, kdy tam vznikne

funkční infrastruktura. Každý se ptá – viděl

jsi mrtvý lidi? Viděl. Proto všem říkám: berte

válečné zpravodajství s nadhledem.

Můžeme si za to sami?

My jsme prapůvod všeho. Třeba i tzv. Islámského

státu. Ve chvíli, kdy se v Iráku svrhla

vláda a začala velmi radikální dekonstrukce

všeho, ale nevytvářelo se nic, co by lidem

ukazovalo směr a dávalo naději. Celý svět

přihlížel, jak se tam formuje tahle teroristická

frakce. Proto po mně nechtěj, abych ti

řekl, že tohle je boží dílo (jakéhokoliv boha),

když jsme tomu všichni přihlíželi. A tohle

není jen problém Iráku. Oblast Náhorní Karabach,

na hranicích Arménie a Ázerbájdžánu,

lokalita pod vojenskou kontrolou Arménie,

kterou ale Ázerbájdžán považuje území

za okupované, je velmi aktuální téma a ještě

aktuální téma bude. Tam je předvečerem války

každý večer. Lidé se nenávidí a závidí si

obecně všude na světě. Znovu se dostávám

k tomu, že války a konflikty obecně vznikají

z chudoby. Ať je to kvůli vodě, jídlu, majetku.

Protože snadněji manipuluješ s někým, komu

něco chybí, než s tím, kdo si vše může obstarat

sám.

Neotočilo se někdy proti tobě, že se

angažuješ v konfliktu, který není tvůj?

Víš, kolik jsem dostal výhružných dopisů,

e-mailů, sms? Mraky. Ale kdybych to měl číst

a vnímat, tak ani nevyjdu z domu na ulici.

Spoustu lidí řekne: to jsi ty, ten co pomáhá

těm muslimům. Jezídové nejsou muslimové.

Jejich víra má prvky hinduismu, mazdaismu,

manicheismu, šamanismu, judaismu, křesťanství

a ano i islámu. Já o tom nikdy takhle

neuvažoval. Pomáhám tam, kde je potřeba.

Ve chvíli kdy se dozvím, že došlo ke genocidě,

tak mě to nenechává chladným. A pokud

mě někdo požádá o pomoc a já jsem schopen

pomoct, tak to neumím odmítnout.

Doporučovali ti, abys přestoupil

na jinou víru?

Nevyžaduje se to a musím říct, že v muslimských

zemích jsem se s tím nesetkal. Ale

naopak se mi to stalo na Ukrajině, kam jsme

dorazili ráno, a hned odpoledne za mnou přišly

řeholní sestry s tím, že mě překřtí na řecko-katolíka.

Což mě překvapilo. Ale nezlomily

mě (směje se).

Jací jsou Kurdové jako lidé?

Pro ně je důležité dělat si všechno

po svém. Oni si staví, oni i spolufinancují,

oni ordinují. V nemocnici máme pouze kurdské

doktory a kurdské sestry. Tak je to tam

nastavené. Potřebují v tom být zapojeni

od počátku, aby cítili, že je to jejich. V případě

nebezpečí tam zůstanou až do konce.

My jsme tam za ty ruce, ne za tu hlavu. Ale

o to víc si tě váží. Je to o velkém vzájemném

respektu. Současně chceme co nejvíc

podpořit místní ekonomiku, proto se veškerý

materiál, ať stavební nebo zdravotní,

40–41

nakupuje v Iráku. Je úžasná věc, že takhle

vybudovanou a zaběhnutou nemocnici

převezme irácké ministerstvo zdravotnictví

a i po našem odchodu se bude o ni starat

a rozvíjet ji.

Ocitl ses někdy v přímém ohrožení

života?

Ano, v době kdy jsme byli na kašmírské

hranici. Částečně respektují, že jsi součást

záchranné složky, takže nemusíš být nutně

ostřelovaný, ale jsou tam všude nášlapné

miny. Kamkoliv se hneš, tak jsi v nebezpečí

a nemálo mých kolegů v misích i umřelo. Takže

to riziko tam je. Ale s tím do toho jdeš. To

máš v sobě. Jak máš v sobě cit pro divadlo,

hudbu, umění, tak máš v sobě potřebu pomáhat,

budovat něco a obětovat se.

Je to tvoje poslání?

Všichni něco hledáme. Ale co je moje poslání…?

(zamýšlí se) Žít pro lidi a neubližovat

jim. Prospívat jim. Hlavně si neukájet ego.

×

Helena Trýbová

Celý život na jevišti

text: Jitka Nováková

foto: archiv NdB

Velkou část svého uměleckého života strávila Helena Trýbová,

rodačka z Ostravy, v Brně a všemi svými brněnskými angažmá

zanechala významnou stopu v divadelní historii – ať šlo o její působení

v mladém avantgardním divadélku Křesadlo (1945–1947), v Divadle

bratří Mrštíků (1955–1967) nebo v činohře NdB (1967–1991).

Obor herectví absolvovala v roce 1948 na pražské konzervatoři a než

se v roce 1955 natrvalo usadila v Brně, prošla kratšími angažmá v divadlech

v Jihlavě, Olomouci, Novém Jičíně a Ostravě. Vynikala zejména

v rolích se složitým vývojem a charakterově nejednoznačných.

Citlivě a přesně budovala vnitřní obsah postav a střídmými výrazovými

prostředky tvořila vlastní živé bytosti bez ohledu na to, zda šlo

o polohu vážnou, komickou nebo tragikomickou. Z jejích rolí v Divadle

bratří Mrštíků (MDB) musíme připomenout alespoň Lady Bracknellovou

v Jak je důležité míti Filipa (1958), Krůtovou v Majitelích klíčů

(1962), Madaleine v Miláčkovi (1963), Fanku v Loupežníku (1963) a titulní

postavu ve hře Opalu má každý rád (1965), z rolí v NdB – kromě

vyobrazených – Markytu v Mrtvém moři (1968), Marttu v Ševcích

z Nummi (1969), Elišku Kalouskovou v Malé noční inventuře (1976),

Přednostovou v Ostře sledovaných vlacích (1980) či titulní Babičku,

kterou nastudovala jako host po ukončení stálého angažmá. Helena

Trýbová zemřela 23. prosince 2005 v den svých 81. narozenin.

2

1

1 Helena Trýbová na portrétní fotografii pořízené

pro almanach NdB Putování múzy Thálie (1984).

2 První rolí Heleny Trýbové na scéně Mahenova divadla

byla Praxagora v Kaločově úpravě Aristofanovy komedie

Ženský sněm (na štaflích, 1967).

historie

3

4

5

8

3 V Genetových Služkách, které nastudoval režisér Ladislav Vymětal,

hrála Claire, její sestru Solange Vlasta Fialová (1968).

4 Hekuba v Sartrově úpravě Euripidových Trójanek, jež krátce po vpádu

vojsk Varšavské smlouvy nastudoval režisér Zdeněk Kaloč, je jednou

z nezapomenutelných rolí Heleny Trýbové.

6

5 V dubnu 1972 měla premiéru hra Ferdinanda Brucknera Alžběta

Anglická. Režisér Evald Schorm do titulní role obsadil tři herečky, čímž

vytvořil tři verze inscenace – každá Alžběta (Helena Trýbová, Helena

Kružíková, Vlasta Fialová) byla jiná a dávala představení jiný tón.

Na fotografii s Helenou Trýbovou Arnošt Navrátil jako Cecil.

6 V inscenaci, která je často vzpomínaná v souvislosti s jejím režisérem

Zdeňkem Kaločem, neboť šlo o jedno z jeho vynikajících děl, Jenůfě Gabriely

Preissové, nastudovala Helena Trýbová roli Kostelničky. Na fotografii

s Ivanou Valešovou – Jenůfou, v pozadí Miroslav Středa – Laca (1974).

7 Stará, řezníkova manželka v Kaločově Mejdanu na písku (1977) byla

skvělou kreací herečky, ztělesněním lidské malosti prostředky nanejvýš

střídmými. Na fotografii s Jaroslavem Dufkem – Vdovcem a Josefem

Karlíkem – Řezníkem.

8 V Báječné neděli v parku Crève Coeur Tennessee Williamse na Malé

scéně Mahenova divadla ztvárnila Helena Trýbová svou předposlední roli,

Slečnu Gluckovou. Na fotografii s Evou Hradilovou v roli Bodey (1994).

7

42–43

×

Nominovaní a ocenění

v NdB! Odborné poroty ocenily v posledních měsících roku 2020

výkony našich umělců napříč všemi třemi soubory. V téhle těžké

době je pro nás ocenění naší práce velmi povzbudivé a důležité.

Všem nominovaným a oceněným gratulujeme!

Činohra

Cena Thálie pro Terezu Groszmannovou

27. ročník Ceny Thálie se z epidemiologických důvodů konal zcela netradičně.

Nominovaní umělci se 14. listopadu 2020 účastnili přímého

on-line přenosu prostřednictvím virtuální komunikace. Za jednou z desítek

obrazovek domácích počítačů seděla i Tereza Groszmannová,

představitelka postavy Mirandolíny ve stejnojmenné inscenaci režiséra

Petera Gábora, za niž prestižní Cenu Thálie získala. Porota její činoherní

výkon ohodnotila také pochvalnými slovy: „Tereza Groszmannová

si s Goldonim rozumí. O tom svědčí i její překlad hry. Na jevišti pak

prokazuje schopnost nebývalého spojení výbušného temperamentu

s přesným vědomím míry a komentujícím nadhledem. Suverenitu

půvabné manipulátorky, která vládne situacím s přitroublými nápadníky,

pak střídá s až bezbrannou, upřímně se svěřující polohou promluv

do publika. Při vší bujaré komediálnosti se neztrácí subtilní melancholická

nota, činící její ‚krásnou hostinskou‘ – o to sympatičtější.“

foto: Jakub Jíra

Tereza Groszmannová (Mirandolína) – Mirandolína


Opera

Jana Šrejma Kačírková (Juliette/Žena) – Tři fragmenty z Juliette

Podzim sice přinesl opětovné uzavření divadel, ale do Janáčkovy

opery NdB přišla i nadílka, která nám znovu ukázala, že umění i naše

práce má smysl. Poprvé se vyhlašovaly v podzimním termínu Ceny

Thálie a porota již potřetí ocenila naši sólistku Janu Šrejma Kačírkovou

za fantastický výkon v roli Juliette/Žena v inscenaci režiséra

Davida Radoka a dirigenta Marko Ivanoviće Tři fragmenty z Juliette /

Lidský hlas. Letošní vyhlášení cen proběhlo vzhledem k okolnostem

online 14. 11. 2020. Co udělalo na porotu největší dojem? „Inscenace

složená z Tří fragmentů z Juliette a Lidského hlasu je velkým

sólem pro Janu Šrejma Kačírkovou. V obou partech rozvinula svůj

soprán oplývající jiskrností i dramatickou naléhavostí, vyjádřila jak

rozverně bezstarostnou ženskou koketerii Julietty, tak osamělost

ženy, která se ve snaze zachránit vztah zmítá mezi zdrceným zoufalstvím

a záblesky naděje, vybuchuje v podrážděném rozčilení, hašteřivě

koketuje, zoufale vyčítá, hystericky se směje, odevzdaně propadá

bezvýchodnosti nebo vydírá vyvoláváním vzpomínek.“

Tím ale operní žně neskončily – 2. listopadu proběhlo opět online

vyhlášení Ceny Divadelních novin. Normálně s napětím čekáme,

jestli jen vyhraje naše inscenace, tentokrát jsme však měli v kategorii

Hudební divadlo nominované hned dvě – Růžového kavalíra režiséra

Jiřího Heřmana a dirigenta Roberta Kružíka a Monument režiséra Davida

Radoka a dirigenta Marko Ivanoviće. Volba poroty nakonec padla

na nesmírně působivou inscenaci Monument, jíž jsou pánové David

Radok a Marko Ivanović nejen inscenátory, ale i tvůrci.

ceny

Balet

Balet NdB získal v roce 2020 dvě nominace na prestižní ocenění,

a to jak pro jednotlivce, tak i pro inscenaci.

První sólistka Klaudia Radačovská získala širší nominaci na Cenu

Thálie 2020 za ztvárnění role Marguerite Gautierové v původní

premiéře tanečního dramatu chorvatské choreografky Valentiny

Turcu Dáma s kaméliemi. Odborná porota ocenila její výkon tímto

hodnocením: „Její Marguerite je ženou odhodlanou rvát se o poslední

velkou lásku. Velmi dobře postihuje obě kontrastní polohy ženy

zlomené a stravované nemocí, ale i ženy sebevědomé, společenské

a energické. V inscenaci zatěžkané pantomimickými scénami se jí daří

najít originální cestu.“

Odložená premiéra baletní jednoaktovky Radio and Juliet rumunského

choreografa Edwarda Cluga se v srpnu nakonec dočkala nejen

prvního českého provedení, ale následně i ocenění v podobě nominace

na Cenu Divadelních novin za sezonu 2019/2020 v kategorii

Taneční a pohybové divadlo. Clugovo dílo na hudbu skupiny

Radiohead, které sklízí úspěchy na mezinárodní taneční scéně již léta,

si oprávněně získalo svými kvalitami i české divadelní kritiky.

Edward Clug – Radio and Juliet

Klaudia Radačovská, Martin Svobodník – Dáma s kaméliemi

David Radok a Marko Ivanović – Monument

44–45

×

LUXURY BRNO 5 LET ZAJÍMAVÝCH ROZHOVOR S VÝZNAMNÝMI OSOBNOSTMI NEJEN Z BRNA

WWW.LUXURYBRNO.CZ

Německá kvalita

OBYTNÁ

AUTA

NOVÁ • SKLADEM • BAZAR

od 943 000 Kč

AZ SERVIS, a.s.

AZ TOWER - Pražákova 69, Brno

Tel.: 513 077 777

Oficiální dealer pro Českou Republiku

generální partner

partneři

mediální partneři

BRNODaily

Nejlepší český

kulturní časopis.

26 čísel za 799 Kč

Předplaťte si si A2, nic vám

neunikne a získáte i i přístup

do elektronického archivu.

Další možnosti předplatného:

Mecenáš – 5000 Kč a více

Elektro – 499 Kč

Student – 690 Kč

Objednávejte

na www.advojka.cz

nebo e-mailem

na distribuce@advojka.cz

NdB DIVA leden 2021

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?