Aspekt zima 2020
rozhodnutí a jak nejrůznějšísetkání subjektů ovlivňují delegováníúkolů. Vrací se tímv podstatě ke spinozovskémupojetí afektu ve smyslu setkávánía vzájemného přetvářenítěl.Právě v uměnovědách – estetice,literární vědě či filmovýchstudiích – se ale teorie afektuvelmi dynamicky rozvíjí. ZmíněnáBrinkema však ostře kritizuje,že se tak dominantněděje právě ve vztahu k subjektua jeho afektivnímu zasažení,které nám nic nového neřekne.Které umělecké oblasti jsoupro Vás nyní z hlediska portrétunejzajímavější?Zatímco třeba současná literaturaje podle mě velmi experimentálnív tom, jak pracujes portrétováním subjektů a zajímáse nejen o lidi, ale rovněžzvířata, stroje, neživé objektyi technologie, literární věda sek portrétu většinou staví jakok neproblematickému dohodnutémutermínu, který nenítřeba zpochybňovat; tedy jakok jakési realistické podobizně.Filmová teorie se vzhledemk portrétu zase mnohem vícezaměřuje buď na avantgardníprodukci nebo experimentálnífilmy ze 60. let, například Warholovyslavné Screen tests. Sámpojem portrétu je pak bohuželnejčastěji redukován na zobrazenítváře, ta však žádnou nutnoupodmínkou portrétu není.Osobně mě poslední dobounejvíce zajímá videoklip, kterýsi v tomto pohledu prošelpozoruhodným vývojem. Kdyžnecháme stranou klasickouMTV estetiku 80. a 90. let, kdyhlavní funkcí klipu bylo zviditelnithvězdu, zdůraznit texta nějak originálně vizualizovatdaný song, objevují se už počátkem90. let zajímavé paradoxy.Hvězdy populární hudbyzačínají být totiž zviditelňoványdost subverzivně k soběsamým. Pro ilustraci uvedu dvapříklady. Prvním z nich je Blackor White od M. Jacksona, kterýroku 1991 natočil John Landis.V kontinuitě s narativem klipu,který je vlastně poctou kulturníglobalizaci a hlavně etnickérovnoprávnosti, se závěr vracído mizanscény studia, v němžpřed kamerou sledujeme počítačověgenerované proměnytváří, které dál zpívají Jacksonůvtext. Je tvůrčím způsobemznepokojivé, že klip, který celoudobu exponuje pestrou kulturníidentitu, najednou ukazuje tvářjako produkt digitální technologie.Jednak sledujeme digitálnímorfující tváře, které nemajís lpěním na identitě nic společného– což se vlastně zcela bijese sdělením klipu – a jednak vícenež Jacksonovo sdělení sledujemeaudiovizuální médium, kteréportrétuje samo sebe a svétechnologické možnosti.Druhý příklad se ubírá zcela odlišnýmsměrem a jedná se o klipk písni „Nothing Compares toYou“ od Sinéad O’Connor, kterýv roce 1990 natočil John Mayburry.V průběhu klipu sledujemezpěvačku, jak se s melancholickýmvýrazem a v dlouhémčerném kabátu prochází po podzimnímparku za Paříží. Téměřcelý klip je komponován z detailůjejí bledé zpívající tváře, kteráse na černém pozadí střídavědívá do kamery a odvrací zrak.Formálně se tak klip navrací keklasické mistrovské kompoziciportrétu. Fascinující na něm jeale hlavně to, že nás naprostozbavuje klasické fyziognomicképředstavy, ze které tradičníportrét vychází, a sice že tvář jebrána do duše. Sledujeme totižzvláštní melancholickou tvář,která z playbacku zpívá nějakýtext, ale přitom nás vlastně dožádného nitra nepouští. Fungujespíš jako jakási rezonančnídeska a rytmická membrána,která je nedílnou součástí celéhoaudiovizuálního pohybu.Definitivní dekonstrukce klasickéhopojetí tváře pak přicházíve chvíli, kdy zpívá o slze. Ta setotiž na obraze skutečně objeví,ale opožděně, a navíc zcela uměle– bez zarudlých očí a odpovídajícímimiky. Spíše než o nějakéemocionální svědectví tak jdeo skvělou žánrovou hru, kteráříká – na tomto místě a teď byse měla objevit slza, protože seo ní právě teď zpívá. Namístosplněného očekávání ale přicházízkrat.Nejvíce mě ovšem zajímá současnýhip hop a např. režisérHiro Murai, který nedávno natočilvelmi kontroverzní klipThis is America na téma masovéhostřílení, policejního násilía rasové nerovnosti. Studie,která vznikla na mém pobytuv Amsterdamu, se zabývá klipemChum (2012), který natočilpro mladičkého rapperaEarla Sweatshirta. Tvář je zdeagresivně exponována v nejrůznějšíchpolohách a situacícha juxtaponována zejména sezvířecími hlavami žab a psímimaskami. Když se na to člověkdívá opakovaně a pozorně,všimne si, že vůbec nejde o nějakýnarcistní portrét rapperaa jeho životního příběhu, aleo proměnu tváře v audiovizuálnírozhraní, které nesdělujepocity, ale zesiluje interakcizvuků, obrazů a textu.Nejedná se pak ale v tomto případětaké o upozaďování autoradíla?U klipu je tohle vždy problém,protože se jedná o ryze kolek-
tivní dílo. Máme autora hudby,většinou kapelu, label, který sivideoklip zpravidla objedná;pak máme producenta, studio,režiséra klipu a performery,kteří se ne vždy překrývajíse zpěváky či muzikanty. Nejdejen o audiovizuální důkazbarthesovské smrti autora, alerovněž zpochybnění tradičnídefinice, která říká, že klipprimárně slouží ke komerčnípropagaci. Otázkou totiž je,co se tu vlastně propaguje. Jdeo „promo“ písně, muzikanta,labelu, studia, nebo režiséra?Těžko říct…Je zkrátka načase vzít videoklipvážně nejen jako popkulturníprodukt či umělecké dílo, alerovněž jako partnera filozofickéhodialogu a teoretickýobjekt – tak, jak se to stalo uždávno s literaturou, filmema vizuálním uměním. Právě natéma estetických proměn, alerovněž produkčních a recepčníchpraktik současného videoklipujsme proto loni s dánskýmbadatelem Mathiasem BondemKorsgaardem dali dohromadyspeciální číslo britského časopisuMusic, Sound, and the MovingImage. Přispěli nám do nějzakladatelské osobnosti oborujako Steven Shaviro a CarolVernallis, kteří v klipu spatřujíobrovský potenciál pro celákulturní a audiovizuální studia.Nakolik nás při vlastní stylizacina sociálních sítích ovlivňujípopkulturní vyobrazení tvářícelebrit nebo naopak obličejezcela neznámých vedlejšíchpostav videoklipů; nedocházínapř. k anonymizaci, případněuniformizaci portrétu?Myslím si, že problém portrétuna sociálních sítích spočívá v něčemtrochu jiném než v anonymizacia uniformizaci, a sicev tom, že sociální sítě se od prostorusdílení staly prostorempro narcistní sebepropagování.Když nechám stranou klasickouselfie obsesi, fabrikování šťastnéhoi úspěšného života a oblíbenéhashtagy jako #blessednebo #purelove, přítomnostna sociálních sítích se stává tímnejnaivnějším návratem k autoportrétu.Permanentně námzáleží nikoli na tom, co ze sebedostaneme, ale jak nás za tobude vnímat okolí. Jako příkladnám mohou posloužit takzvanédiskuse na Facebooku, cožjsou v podstatě diskurzivní podobizny.Nefungují jako dialog,kdy konkrétním osobám něcosdělujete a zároveň jim nasloucháteotevřeně s tím, že vašiperspektivu může tento dialogproměnit, ale jako paranoidnířeč, kdy se „sdílené“ já vyjadřujes vědomím, že mě budenáhodný uživatel sociálních sítíčíst a hodnotit. Vzniká tak podlemě dost těsný prostor, kterýje spíš platformou pro narcistníexpozici sebe sama a současněnávratem k tomu nejbanálnějšímupojetí portrétu – a sice„reálné“ podobizny. Když můjoblíbený teoretik van Alphenpíše o amatérské internetovépornografii, říká, že nastávázměna paradigmatu od voyeurismuk exhibicionismu. Myslí totak, že dnes už si natáčí, a hlavněsdílí porno téměř každý, anižby se na něj vlastně ještě někdokoukal. Mám pocit, že něco podobnéhose děje i na sociálníchsítích. Spíše než portrét je tov podstatě antiportrét.RJ23
- Page 1: Aspektzima 2020
- Page 5: Na konci roku Filozofická fakulta
- Page 8 and 9: Proč zrovna básně?Když jsem za
- Page 10 and 11: ší, tím lepší. Jsem vždy rád
- Page 12: Portrétznamenávíc nežpouhoupodo
- Page 16 and 17: je subjekt lapen a přetvářenv s
- Page 18 and 19: a skutečně konstruktivní posudky
- Page 20 and 21: Pomalu se tak ke mně dostávajíz
- Page 24: ProměnyarchivuArchivy mohou být c
- Page 27 and 28: Z jakého pohledu na archivv rámci
- Page 29: me případy zničení či padělá
- Page 32 and 33: Proč jsi vyrazil právě na Prince
- Page 34 and 35: střední Evropy. Bohužel je toale
- Page 36: Státy EU seshodují nanegativnímv
- Page 39 and 40: denti vybavia pri Číne. Negatívn
- Page 41 and 42: zahraničnej politiky Lotyšškoneo
- Page 43 and 44: 43
- Page 45 and 46: rovněž dva zmodernizované studij
tivní dílo. Máme autora hudby,
většinou kapelu, label, který si
videoklip zpravidla objedná;
pak máme producenta, studio,
režiséra klipu a performery,
kteří se ne vždy překrývají
se zpěváky či muzikanty. Nejde
jen o audiovizuální důkaz
barthesovské smrti autora, ale
rovněž zpochybnění tradiční
definice, která říká, že klip
primárně slouží ke komerční
propagaci. Otázkou totiž je,
co se tu vlastně propaguje. Jde
o „promo“ písně, muzikanta,
labelu, studia, nebo režiséra?
Těžko říct…
Je zkrátka načase vzít videoklip
vážně nejen jako popkulturní
produkt či umělecké dílo, ale
rovněž jako partnera filozofického
dialogu a teoretický
objekt – tak, jak se to stalo už
dávno s literaturou, filmem
a vizuálním uměním. Právě na
téma estetických proměn, ale
rovněž produkčních a recepčních
praktik současného videoklipu
jsme proto loni s dánským
badatelem Mathiasem Bondem
Korsgaardem dali dohromady
speciální číslo britského časopisu
Music, Sound, and the Moving
Image. Přispěli nám do něj
zakladatelské osobnosti oboru
jako Steven Shaviro a Carol
Vernallis, kteří v klipu spatřují
obrovský potenciál pro celá
kulturní a audiovizuální studia.
Nakolik nás při vlastní stylizaci
na sociálních sítích ovlivňují
popkulturní vyobrazení tváří
celebrit nebo naopak obličeje
zcela neznámých vedlejších
postav videoklipů; nedochází
např. k anonymizaci, případně
uniformizaci portrétu?
Myslím si, že problém portrétu
na sociálních sítích spočívá v něčem
trochu jiném než v anonymizaci
a uniformizaci, a sice
v tom, že sociální sítě se od prostoru
sdílení staly prostorem
pro narcistní sebepropagování.
Když nechám stranou klasickou
selfie obsesi, fabrikování šťastného
i úspěšného života a oblíbené
hashtagy jako #blessed
nebo #purelove, přítomnost
na sociálních sítích se stává tím
nejnaivnějším návratem k autoportrétu.
Permanentně nám
záleží nikoli na tom, co ze sebe
dostaneme, ale jak nás za to
bude vnímat okolí. Jako příklad
nám mohou posloužit takzvané
diskuse na Facebooku, což
jsou v podstatě diskurzivní podobizny.
Nefungují jako dialog,
kdy konkrétním osobám něco
sdělujete a zároveň jim nasloucháte
otevřeně s tím, že vaši
perspektivu může tento dialog
proměnit, ale jako paranoidní
řeč, kdy se „sdílené“ já vyjadřuje
s vědomím, že mě bude
náhodný uživatel sociálních sítí
číst a hodnotit. Vzniká tak podle
mě dost těsný prostor, který
je spíš platformou pro narcistní
expozici sebe sama a současně
návratem k tomu nejbanálnějšímu
pojetí portrétu – a sice
„reálné“ podobizny. Když můj
oblíbený teoretik van Alphen
píše o amatérské internetové
pornografii, říká, že nastává
změna paradigmatu od voyeurismu
k exhibicionismu. Myslí to
tak, že dnes už si natáčí, a hlavně
sdílí porno téměř každý, aniž
by se na něj vlastně ještě někdo
koukal. Mám pocit, že něco podobného
se děje i na sociálních
sítích. Spíše než portrét je to
v podstatě antiportrét.
RJ
23
Change language