Aspekt zima 2020

Pomalu se tak ke mně dostávají
zájemci o diplomky i odsud.
Co Vás přivedlo k afektu ve
smyslu konceptu kulturní analýzy?
Odjakživa mě zajímalo umění
jako intermediální prostor:
jak fungují vizuální postupy
v literárním textu, jak literatura
ovlivňuje filmovou řeč
a jak naopak pracují výtvarní
umělci s určitým filozofickým
konceptem. Stejně tak mě vždy
zajímalo, jak nás umění formuje
a zasahuje nám do života
– a dlouho jsem pro to neměl
lepší výraz než „intenzita“,
která zkrátka hýbe s formami
i s námi. Francise Bacona a jeho
formální násilí, s nímž pomocí
barev a deformovaných tvarů
redefinuje tvář, jsem již zmínil.
Něco podobného mě fascinovalo
i u modernistického spisovatele
Richarda Weinera, kterému
jsem se věnoval ve své knize
Tváří v tvář beztvarosti: Afektivní
a vizuální figury v moderní
literatuře. Například v jeho povídce
„Smazaný obličej“ z roku
1919 se objevuje děsivý fantom
bez tváře a ve chvíli, kdy jej vypravěč
zoufale pojmenuje jako
cosi beztvarého, jazyk se zcela
rozsype, je ochromen a spíš,
než aby něco zobrazoval či popisoval,
začíná se chovat jako
pohyblivá a nesrozumitelná
hmota.
Nejde tedy jen o intenzitu,
která člověka nějak zasahuje
a šokuje, ale také o její produkci.
Když jsem se začal afektem
zabývat odborně, zpočátku mě
uhranula právě jeho deleuzovská
reflexe, která afekt chápe
jako tělesné a nepojmenovatelné
vibrace, které jsou antisystémové,
antireprezentativní