Aspekt zima 2020
V současnosti pracujete naprojektu Between Affects andTechnology: The Portrait in theVisual Arts, Literature, and MusicVideo. Mohl byste jej prosímpřiblížit?V rámci tohoto interdisciplinárnězaloženého projektuse snažíme s kolegy prozkoumatzásadní proměny, kterýmižánr portrétu během několikaposledních dekád prošel v nejrůznějšíchestetických formácha kulturních praktikách.Nutným východiskem k takovémuvýzkumu je přesunoutpozornost od klasické renesanční– a dodnes převládající– představy portrétu jakožtovýtvarné podobizny, tedy vizuálníreprezentace historicky zakotvenéhosubjektu, zachyceníjeho jedinečnosti a niternosti,k pojetí zakotvenému v performativníchmodalitách portrétovanýchsubjektů, ale rovněžobjektů, situací a událostí.Jinými slovy, zajímá nás to, jakliterární a audiovizuální médialidské i nelidské subjekty nikolizpodobňují, ale utvářejí, transformují,nahrazují a uvádějído nejrůznějších mediálnícha afektivních vztahů.Hojnou inspiraci skýtá už samotnáetymologie pojmu: zatímcolatinské sloveso protrahereznamená něco odhalit, alerovněž prodloužit a dokonceodložit, z něj odvozený francouzskývýraz le por-trait ukazujejak na substituci jednélinie za jinou (obsaženou v původnípředložce „pour“), tak naintenzifikaci tohoto gestuálníhorysu („trait“). Podíváme-lise na portrét spíše jako na me-diální operaci než napouhé zachycení něčí podoby,otevírá se před námi řada tvo-řivě znepokojivých problémů,které rezonují se současným14nahrazenívykročením od antropocentrismu.Tahle koncepce portrétusamozřejmě nevyrostla na zelenélouce; hodně mě ovlivnilysoučasné práce kunsthistorikaHanse Beltinga, vizuálního teoretikaErnsta van Alphena či filozofaJeana-Luca Nancyho. Alestejně tak průkopnická výstavaGesicht kurátorovaná prominentníliterární badatelkouSigried Weigel, která se konalapředloni v drážďanském Německémmuzeu hygieny a kterásledovala afektivní dimenzetváře z perspektivy kulturníchdějin, techniky a neurověd.A právě s afekty i technologiemisouvisí základní argumentcelého projektu, a sice že současnéportréty nelze mysletbez afektivních operací a tzv.mediálních dispozitivů čili mediálně-technologickýchpodmínek,v nichž se portrétovanésubjekty pohybují a které jejichexistenci podmiňují a utvářejí.Projekt je koncipován jako mezioborovýdialog napříč různýmiuměleckými médii. Zatímcokolega Martin Mazanec, hlavnídramaturg Přehlídky filmovéanimace a současného uměníPAF Olomouc, zkoumá portrétnítechniky v rámci pohyblivéhoobrazu u nás i v zahraničí(např. portrétní práci s loutkouv dílech Veroniky Vlkové a JakubyJansy či interakci avatarůs galerijním prostorem u EdaAtkinse), další člen týmu, DanielNemrava, který vede katedruromanistiky, se zaměřuje naportrétní modality v současnéargentinské literatuře, zejménana pozadí vztahů politikya radikálních tělesných experimentů,např. v románechRoqueho Larraquye či EduardaRubinchika. Já se pak zaměřujihlavně na způsoby, jakýmzejména hiphopové videoklipyznovuobjevují a přetvářejížánr portrétu a rozehrávajízobrazené performery jako určitározhraní na pomezí hudbya obrazů. Projekt rovněž reagujena určitý paradigmatickýzlom, který přináší naše digitálnísoučasnost, již Hans Beltingoznačuje za éru „kybertváří“čili uměle generovaných maskovanýchidentit, jež zabydlujíinternetový prostor. Za těchtookolností by bylo myslím trochunaivní zůstávat u romanticképředstavy portrétu jako zobrazeníautonomního subjektua jeho jedinečného nitra.Zmiňoval jste portrét jakoperformanci, a ne jako replikacitoho, co známe. Do jakémíry dochází při portrétováník přetváření daného lidskéhosubjektu?Podívejme se pro ilustraci na dvapříklady. Spojujícím elementemportrétů Francise Bacona z padesátýchaž sedmdesátých letje, že vyobrazené obličeje jsouna nich většinou násilně zdeformované,rozmazané či jinakznetvořené. Víme sice z nejrůznějšíchrozhovorů i archivu, žeBacon pracoval s fotografickýmireprodukcemi svých přátel, milencůa známých, nicméně jaksám jednou prohlásil, právě deformacíse snažil dostat k jejichskutečné podobě. Reprezentacise tak tvořivě radikálními vizuálnímiprostředky dává vale veprospěch performativní malby,která subjekt znovuvynalézáprostřednictvím formálníhotvořivého násilí. Přestože vásv tomto případě portrét „zdeformuje“,můžete se spolehnout,že bude v lecčem pravdivějšínež věrná fotografickáreprodukce.V literatuře coby jazykovémmédiu je to samozřejmě jinak.Tam lze sledovat portréty, kdy
- Page 1: Aspektzima 2020
- Page 5: Na konci roku Filozofická fakulta
- Page 8 and 9: Proč zrovna básně?Když jsem za
- Page 10 and 11: ší, tím lepší. Jsem vždy rád
- Page 12: Portrétznamenávíc nežpouhoupodo
- Page 17 and 18: pro mě jeho práce znamená,a při
- Page 19 and 20: tzv. „vměstnat“ do konkrétní
- Page 21 and 22: a vždy nějak unikají významu.Ta
- Page 23 and 24: tivní dílo. Máme autora hudby,v
- Page 26 and 27: Katedra romanistiky se nověpodíl
- Page 28 and 29: Archivy tedy zkoumáme jakofenomén
- Page 31 and 32: MezizdmiPrincetonuKamenná nádvoř
- Page 33 and 34: meládou… Pravda, ke konci už js
- Page 35 and 36: minut diskutovali, prof. Müllersp
- Page 38 and 39: Richarde, můžeš nám krátce př
- Page 40 and 41: su postupne vnímané viac cezpersp
- Page 42 and 43: Novéa modernizovanédoktorskéstud
- Page 44 and 45: Studijní program Lingvistika a Dig
- Page 46: www.aspekt.upol.cz
V současnosti pracujete na
projektu Between Affects and
Technology: The Portrait in the
Visual Arts, Literature, and Music
Video. Mohl byste jej prosím
přiblížit?
V rámci tohoto interdisciplinárně
založeného projektu
se snažíme s kolegy prozkoumat
zásadní proměny, kterými
žánr portrétu během několika
posledních dekád prošel v nejrůznějších
estetických formách
a kulturních praktikách.
Nutným východiskem k takovému
výzkumu je přesunout
pozornost od klasické renesanční
– a dodnes převládající
– představy portrétu jakožto
výtvarné podobizny, tedy vizuální
reprezentace historicky zakotveného
subjektu, zachycení
jeho jedinečnosti a niternosti,
k pojetí zakotvenému v performativních
modalitách portrétovaných
subjektů, ale rovněž
objektů, situací a událostí.
Jinými slovy, zajímá nás to, jak
literární a audiovizuální média
lidské i nelidské subjekty nikoli
zpodobňují, ale utvářejí, transformují,
nahrazují a uvádějí
do nejrůznějších mediálních
a afektivních vztahů.
Hojnou inspiraci skýtá už samotná
etymologie pojmu: zatímco
latinské sloveso protrahere
znamená něco odhalit, ale
rovněž prodloužit a dokonce
odložit, z něj odvozený francouzský
výraz le por-trait ukazuje
jak na substituci jedné
linie za jinou (obsaženou v původní
předložce „pour“), tak na
intenzifikaci tohoto gestuálního
rysu („trait“). Podíváme-li
se na portrét spíše jako na me-
diální operaci než na
pouhé zachycení něčí podoby,
otevírá se před námi řada tvo-
řivě znepokojivých problémů,
které rezonují se současným
14nahrazení
vykročením od antropocentrismu.
Tahle koncepce portrétu
samozřejmě nevyrostla na zelené
louce; hodně mě ovlivnily
současné práce kunsthistorika
Hanse Beltinga, vizuálního teoretika
Ernsta van Alphena či filozofa
Jeana-Luca Nancyho. Ale
stejně tak průkopnická výstava
Gesicht kurátorovaná prominentní
literární badatelkou
Sigried Weigel, která se konala
předloni v drážďanském Německém
muzeu hygieny a která
sledovala afektivní dimenze
tváře z perspektivy kulturních
dějin, techniky a neurověd.
A právě s afekty i technologiemi
souvisí základní argument
celého projektu, a sice že současné
portréty nelze myslet
bez afektivních operací a tzv.
mediálních dispozitivů čili mediálně-technologických
podmínek,
v nichž se portrétované
subjekty pohybují a které jejich
existenci podmiňují a utvářejí.
Projekt je koncipován jako mezioborový
dialog napříč různými
uměleckými médii. Zatímco
kolega Martin Mazanec, hlavní
dramaturg Přehlídky filmové
animace a současného umění
PAF Olomouc, zkoumá portrétní
techniky v rámci pohyblivého
obrazu u nás i v zahraničí
(např. portrétní práci s loutkou
v dílech Veroniky Vlkové a Jakuby
Jansy či interakci avatarů
s galerijním prostorem u Eda
Atkinse), další člen týmu, Daniel
Nemrava, který vede katedru
romanistiky, se zaměřuje na
portrétní modality v současné
argentinské literatuře, zejména
na pozadí vztahů politiky
a radikálních tělesných experimentů,
např. v románech
Roqueho Larraquye či Eduarda
Rubinchika. Já se pak zaměřuji
hlavně na způsoby, jakým
zejména hiphopové videoklipy
znovuobjevují a přetvářejí
žánr portrétu a rozehrávají
zobrazené performery jako určitá
rozhraní na pomezí hudby
a obrazů. Projekt rovněž reaguje
na určitý paradigmatický
zlom, který přináší naše digitální
současnost, již Hans Belting
označuje za éru „kybertváří“
čili uměle generovaných maskovaných
identit, jež zabydlují
internetový prostor. Za těchto
okolností by bylo myslím trochu
naivní zůstávat u romantické
představy portrétu jako zobrazení
autonomního subjektu
a jeho jedinečného nitra.
Zmiňoval jste portrét jako
performanci, a ne jako replikaci
toho, co známe. Do jaké
míry dochází při portrétování
k přetváření daného lidského
subjektu?
Podívejme se pro ilustraci na dva
příklady. Spojujícím elementem
portrétů Francise Bacona z padesátých
až sedmdesátých let
je, že vyobrazené obličeje jsou
na nich většinou násilně zdeformované,
rozmazané či jinak
znetvořené. Víme sice z nejrůznějších
rozhovorů i archivu, že
Bacon pracoval s fotografickými
reprodukcemi svých přátel, milenců
a známých, nicméně jak
sám jednou prohlásil, právě deformací
se snažil dostat k jejich
skutečné podobě. Reprezentaci
se tak tvořivě radikálními vizuálními
prostředky dává vale ve
prospěch performativní malby,
která subjekt znovuvynalézá
prostřednictvím formálního
tvořivého násilí. Přestože vás
v tomto případě portrét „zdeformuje“,
můžete se spolehnout,
že bude v lecčem pravdivější
než věrná fotografická
reprodukce.
V literatuře coby jazykovém
médiu je to samozřejmě jinak.
Tam lze sledovat portréty, kdy
Change language