3. číslo časopisu Ozvěny z Hrdlořez

III. ČÍSLO

ROČNÍK II. LISTOPAD 2018

VYŠŠÍ POLICEJNÍ ŠKOLA

A

STŘEDNÍ POLICEJNÍ ŠKOLA

MINISTERSTVA VNITRA V PRAZE

KONFERENCE POLICEJNÍCH

HISTORIKŮ

ROZHOVOR S ŘEDITELEM

ISŠTE SOKOLOV

ANEB JAK TO U NICH CHODÍ

JAK PROBÍHALA MATURITNÍ ZKOUŠKA

V HOLEŠOVĚ???

EDITORIAL

3

Schutí do toho, půl je hotovo!

A máme tu další školní rok. Už se zase musíme učit,

máme spoustu nových povinností a méně volného

času pro sebe. K tomu se (probůh, už zase!) blíží

Vánoce, takže se všichni snaží přivydělat si nějakou

tu korunku, aby bylo na dárečky. Ve všem tom shonu

někdy zapomínáme na své přátele, rodinu i na to,

občas se na chvíli zastavit a podívat se zpátky. To

je ale škoda. Pojďme to udělat teď! Polehoučku

se blíží konec roku 2018, tak je ten pravý čas

bilancovat. Máme za sebou nabitý redakční rok,

dvě - doufám, že úspěšná - čísla časopisu a spousty

hodin samostatné, ale i společné práce v redakci.

Můžeme si říct, že jsme dobrá a sehraná parta.

Ale protože práce je stále dost a volného

času, jak už bylo řečeno, málo, rádi uvítáme

v naší redakci pilné, zodpovědné a nadšené

lidičky, kteří mají chuť dělat něco navíc.

Komunikovat mezi sebou navzájem a

také navenek, seznamovat se s novými

zajímavými osobnostmi a psát o tom

články. Věřte, že ten pocit, když otevřete

úplně nové lesklé a voňavé číslo časopisu

a najdete v něm svůj článek, za tu

námahu rozhodně stojí. A proto neváhejte

a přijďte! Dáme se do toho společně.

A vám ostatním, tedy našim milým čtenářům, přeji

příjemné čtení tohoto zbrusu nového třetího čísla

Hanka Baštová

zástupkyně šéfredaktora

4

OBSAH

5

ZAHÁJENÍ ŠKOLNÍHO ROKU 2018/2019

22

18

32

5 ZAHÁJENÍ ŠKOLNÍHO ROKU

6 ŽÁK ROKU

7 ROZHOVOR S ŽÁKEM ROKU

8 NÁVŠTĚěVA ISŠTE SOKOLOV

9 ROZHOVOR S ŘĮEDITELEM ISŠTE

SOKOLOV

11 ZKOUŠKA DOSPĚěLOSTI

V HOLEŠOVĚě

13 MILUJEME HAMRY

14 ROZHOVOR S HISTORIKEM

POLICEJNÍHO MUZEA

16 HISTORICKÁ KONFERENCE

16 3. C V MUZEU POLICIE ČR

17 UNSERE REISE NACH BERLIN

18 PO STOPÁCH JÍZDNÍ POLICIE

20 HAFANI ÚTOČÍ

21 BURZY ŠKOL

22 ZEMĚě VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE

24 VÝLET NA LIPNO

26 SPORTOVNÍ DEN

27 ROZHOVOR - PAVEL JUHÁSZ, 3. A

29 ROZHOVOR - ADRIAN ASSAR, 3. C

30 EVA NEUBERGOVÁ NA UKRAJINĚě

31 VÝLET DO ČNB

32 I UČITEL JE JEN ČLOVĚěK

34 INTERNÁTNÍ LISTY

35 HRDLOŘĮEZSKÉ HRÁTKY

Dne 3. zářįí 2018 již tradiččněĜ proběĜhlo na naší škole slavnostní zahájení školního roku ve velkém

sále vzděĜlávacího centra. Vyvrcholením byl „slib žáka“, který skládali žáci 1. roččníku školy. Letos

poprvé se zahájení zúččastnili i žáci nověĜ otevřįené poboččky školy v SokolověĜ. V závěĜru řįeditel školy

plk. PhDr. Ing. Jiřįí Zlámal, Ph.D., MBA ocenil uděĜlením ččestných medailí vybrané hosty: Mgr. Petra

Kubise, náměĜstka hejtmanky Karlovarského kraje, Mgr. Pavla Januse, řįeditele Integrované střįední

školy technické a ekonomické v SokolověĜ, JUDr. Petra Nováka, řįeditele odboru bezpeččnostního

výzkumu a policejního vzděĜlávání MV, a Dominika Novotného, žáka 3. C. ŘĮeditel školy ocenil i „Žáka

roku 2017/2018“ Romana Adámka (2. A).

Čestná jednotka ÚPVSP - PČR

ŘĮeditel školy

Noví žáci přįi skládání slavnostního "slibu žáka"

OzvěĜny z Hrdlořįez

3. číslo, ročník II.

Vychází: listopad 2018

Vydává: Redakční rada Vyšší

policejní školy a Střední policejní

školy Ministerstva vnitra v Praze

redakce@skolamv.cz

Publikování nebo šíření jakéhokoli

obsahu z časopisu bez

písemného souhlasu redakční

rady časopisu je zakázáno.

ŠÉFREDAKTOR:

Marcín Radek

Kontakt: MarcinR@skolamv.cz

ZÁSTUPKYNĚě ŠÉFREDAKTORA:

Baštová Hanka

REDAKCE:

Bočková Lenka, Dymák Martin,

Frenzlová Tereza, Frídelová Ella,

Kolesniková Arina, Kovář Martin,

Martínek Michal, Mladonický Kryštof,

Mlčochová Mariana, Neubergová Eva,

Pecoldová Michaela, Rathouská Anna-Marie,

Šíma Václav, Valentová Adéla,

Zahradníčková Kateřina, Zapletalová Marie

GRAFIK:

Novotný Dominik

KOREKTOR:

Šťastná Miroslava, Vyorálková Lenka

OceněĜní hosté

6 7

ŽÁK ROKU

ROZHOVOR S ŽÁKEM ROKU 2017/2018

Dne 3. září 2018 proběhlo na slavnostním zahájení školního roku i vyhlášení výsledku

volby Žáka roku. Ten nám tam před zraky návštěvníků poskytl krátký rozhovor. Tentokrát

se nám ale podařilo ho vyzpovídat více a udělat s ním tedy rozhovor obsáhlejší.

Kdo je ta naše osobnost? Kdo reprezentuje školu?

Koho si nejvíce vážíme ve svých řįadách? S kým je

zábava a kdo nás inspiruje? To už jsme zjistili…

V loňském školním roce proběhl první ročník naší soutěže Žák

roku. Šlo o to, koho vy, žáci, považujete za ikonu školy. Tu osůbku

jsme díky vám našli. Kdo to je, vám ale ještě neprozradíme…

Dám ten hlas Marušce,

nebo Pavlovi...

Jak jistě tušíte, nápad se zrodil u nás v redakci. Museli jsme tedy

všechno připravit pro nadcházející volby. Chvílemi to v redakci

vypadalo jako ve školní družině na základní škole. Všude byly

papíry, nůžky, lepidla a krabice. Nakonec jsme ale připravili

informační letáčky a urny na hlasy.

Následně jste v hodinách občanky podstoupili první kolo voleb.

V tomto kole jste vybírali osobnost ze své třídy. Většinou jste

vybrali vždy dva kandidáty. Ti měli totiž stejný počet hlasů a

posléze postoupili do druhého kola.

A přichází další papírování – kandidátky. Na těch byla vypsána

jména všech kandidátů na Žáka roku…

Ve druhém kole jste si mohli vybrat kohokoliv z dané kandidátky.

To už bylo o dost napínavější, hlavně při vyhodnocování.

A zadařilo se. Na konci vyhodnocování jsme měli dva uchazeče

o první místo. V tomto případě Žáka roku vybral pan ředitel na

doporučení učitelů.

Žáka roku vyhrává… Virbl prosím! Roman Adámek z nynější

2. A.

GRATULUJEME!!!

Mary Zapletalová, 3. C

ŘĮeditel školy plk. PhDr. Ing. Jiřįí Zlámal, Ph.D., MBA přįedává Žákovi roku 2018 Romanu Adámkovi náramkové hodinky s věĜnováním

Romane, pročč myslíš, že těĜ žáci naší školy zvolili za

Žáka roku?

Vůbec netuším, možná díky mému charakteru. Ale jinak vůbec

nevím.

Tvým velkým koníččkem je, jak jsi řįíkal, fotbal, v kolika

letech jsi ho začčal hrát a co těĜ k něĜmu přįivedlo?

S fotbalem jsem začal ve dvanácti letech a přivedli mě k němu

asi rodiče.

Jakého nejvěĜtšího úspěĜchu jsi ve fotbale dosáhl?

Hraju naši okresní ligu za SK Kamenice, takže zatím žádné větší

úspěchy nemám.

Ty do naší školy dojíždíš z poměĜrněĜ velké dálky,

pročč nejsi raděĜji na intru?

Na internát nechci, už bych se ani nemohl věnovat fotbalu.

Je něĜco, co bys chtěĜl této škole pochválit čči vytknout?

Baví mě zde různé sportovní akce, například cross se střelbou

v Kryštofových Hamrech nebo jiné závody, ale zároveň mi přijde

některé sportovní vybavení naší školy nedostatečné.

Dostal ses něĜkdy do situace, kdy šlo toběĜ nebo něĜkomu

z tvých blízkých o život?

Ne, do takové situace jsem se nikdy nedostal.

MŮŽEŠ TO BÝT I TY!

PŘIJĎ VOLIT!!!

V Í T Ě Z Z Í S K Á H O D N O T N O U C E N U !

ŽÁKYNĚ

ROKU

ŽÁK

ROKU

ŽÁK

ROKU

Máš ještěĜ něĜjaké jiné koníččky?

Občas chodím běhat, ale to je vše.

Provedl jsi něĜkdy něĜjaký průķšvih, nebo jsi dokonce

dostal něĜjaké kázeňĨské opatřįení?

Dostal jsem na základní škole i tady pár napomenutí a jednou i

ředitelskou důtku, ale bylo to za více věcí.

Čím bys chtěĜl jednou v životěĜ být?

Chtěl bych nastoupit k Policii ČR, myslím, že tato práce by mne

bavila.

Máš něĜjaké životní motto, kterým se řįídíš?

Občas si při různých situacích říkám „dvakrát měř, jednou řež“.

Máš něĜjaký talisman?

Teďka jsou to možná hodinky Žáka roku, které nosím.

Jak se ti líbilo zahájení školního roku, kde jsi byl

vyhlášen Žákem roku? Byl jsi nervózní?

Samozřejmě jsem trochu nervózní byl, ale nebylo to nic strašného.

ŽÁKYNĚ

ROK

Díky za rozhovor.

Michal Martínek, 2. A

8 9

ISŠTE SOKOLOV, p. o.

ROZHOVOR S ŘEDITELEM ISŠTE SOKOLOV

Ve čtvrtek 11. 10. 2018 jsme s několika členy redakce navštívili

při příležitosti dne otevřených dveří Integrovanou střední

školu technickou a ekonomickou Sokolov, příspěvkovou

organizaci, která slouží jako odloučené pracoviště pro naše

spolužáky. Sokolovská škola má dohromady 18 pater, z

čehož hlavní budova 7 nadzemních podlaží, 2 sportovní haly,

speciální laboratoře (fyzikální, chemickou, elektrotechnickou,

mechanickou, materiálovou, stavební), výtahy, a do hlavní

budovy směřuje cca 71 km kabelů s různým určením a funkcí.

Během prohlídky jsme měli možnost si prohlédnout velmi

pěkně řešené toalety, které mají i sprchy a dívky i bidety,

knihovnu jako z amerických filmů, kde máte sedací pytle. Aby

škola nečerpala tolik elektřiny na provoz, využívají připojení

některých učeben k solárním panelům. V rámci návštěvy jsme

měli možnost prohlídky celého areálu, včetně internátu, který

je nově moderně zrekonstruovaný, a pan ředitel Mgr. Pavel

Janus nám poskytl rozhovor.

Jak dlouho už jste řįeditelem téhle školy?

Ředitelem jsem již 12. rokem, předtím jsem působil v roli zástupců

na všech úsecích teoretické i praktické výuky, co škola

nabízí, zároveň jsem i absolventem téhle školy.

Jak vzpomínáte na roky, kdy jste chodil sám do

školy?

Když to srovnáme s dneškem, tak my jsme do školy chodili v

trošku jiné atmosféře. Tahle škola byla čistě technická, a do školy

chodilo zhruba 550 žáků, z toho pouze 3 byly dívky, takže náš

chlapecký život byl ochuzen o takové ty příjemnosti dospívání,

ale o to byla tvrdší příprava. Mám vystudovanou strojírenskou

průmyslovku, ale v podstatě můj život byl velmi školský. Byli

jsme škola zřízená důlní společností, tak jsme se zřizovateli museli

zodpovídat, nebyla to žádná diskuze, žádná demokracie.

Co vás vedlo k pozici zástupce čči pozděĜji řįeditele?

Po maturitě jsem se rozhodl studovat pedagogickou fakultu, kde

jsem si vybral kombinaci tělesná výchova a občanská nauka.

Vedla mě k tomu moje láska ke sportu a pohybu jako takovému,

a to ostatní jsme si zvolili. Mohli jsme mít zeměpis, občanskou

nauku a tuším, že se ještě nabízela biologie. Takže jsem odešel

studovat pedagogickou fakultu proto, abych se v té škole mohl

nadále nějak pohybovat.

Kolik oborůķ na vaší škole najdeme?

Nabízíme 14 oborů, ale učíme podstatně víc. Tím že jsme spojili

školu v Lokti a v Horním Slavkově, jsme i s těmi obory v režimu

někde kolem 20. My ty obory ale nenabízíme, protože jsou pro

nás buď nevýhodné, nebo nespadají do naší strategie vzdělávání.

Nenabízíme už obory stavební, to znamená stavebnictví,

instalatér a zedník, to jsou takové tři základní, které vyučujeme,

ale už je nemáme v prvním ročníku. Máme 45 tříd, což je asi

840 žáků.

Jelikož tady máte naše detašované žáky, jaká je

hierarchie mezi vámi a panem řįeditelem Zlámalem?

Vlastně děláme tzv. subdodávku – poskytujeme prostory a služby

spojené s přípravou žáků. Takže u nás jste v prostoru, můžete

používat naše nářadí, náčiní tak jak jsme se smluvně zavázali

na dobu neurčitou s možnou výpovědí 4 roky.

Má škola něĜjaká speciální oceněĜní, kterými se

pyšní?

Má jich několik. Všechny poháry máme za nějaké sportovní

nebo studijní úspěchy. Ocenění v různých soutěžích typu elektro

soutěže, strojírenské, IT soutěže, vyhráli jsme republikovou

soutěž finanční gramotnosti před nějakými 5 lety. To jsou takové

ty dílčí věci. Obvykle vyhráváme Středoškolskou sportovní ligu

nebo jsme škola údajně po gymnáziích nejúspěšnější. Škola

se také pyšní titulem Škola doporučená zaměstnavateli. V současné

době máme asi 150 žáků na venkovních pracovištích, to

znamená, že sem chodí na teorii a na praktickou část k zaměstnavatelům.

Pořįádáte něĜjaké mimoškolní akce?

Děláme spousty společenských, sportovních i kulturních akcí s

tím, že Majáles máme jako jediní v Sokolově. Vždycky je nějaký

průvod. Projdeme město, žáci jsou vždy něčím napatlaní, mají

Naši redaktořįi přįi rozhovoru s řįeditelem ISŠTE Sokolov

masky, hraje hudba. Nedaleko je Městský dům kultury a tam

následně probíhá taková veselá taškařice, soutěže o nejlepší

masku třídy. Majáles je takový trošku skromnější, nepřidávají se

k nám totiž další školy ze Sokolova. Pak máme ještě jednu akci,

ta bude 3. 11., a je to Studentský pochod. Půjdeme už 44. ročník,

zúčastňuje se tak 200 osob. Pan plukovník Zlámal ode mě

dostal propozice, asi nepřijde, ale je to taková hezká procházka,

kterou se snažíme udržet. Vždy nějak ujdeme těch 35 km.

Mají studenti možnost v rámci praxe nebo studia

vycestovat do zahraniččí?

Jistě. Když sjednáme podmínky. Teď probíhá příprava nějakých

projektů v rámci ERASMU na stáž do zahraničí. Dokonce jsme

mívali i zahraniční lektory anglického jazyka ze Spojených států,

jezdili sem asi 10 let.

Myslíte, že jsou vaši žáci spokojení?

To je otázka na úplně někoho jiného. Já jsem zlý (smích). Opravdu

jsem přísný, což se jim nemusí líbit. Pravidla musí platit pro

všechny a nemám rád, když jsou ta pravidla pro někoho taková

a pro druhého jiná. Člověk se stává nepřítelem ve chvíli, když

někomu zejména v 15-16 letech, kdy je to jeho image, řekne:

„Sundej si čepici, když přijdeš do školy.“ Neřeším, jestli někdo

kouří za školou, to není moje starost, řešíme pravidla, to znamená,

jestli je za demarkační čárou a jestli neznečišťuje okolí,

tyhle věci mě zajímají, jestli chodí včas do školy, jestli je do výuky

připraven. Ty ostatní věci jsou v rámci nějakých návyků, ale

pokud ty návyky nejsou a podpoří to nedodržování pravidel, tak

působím velmi nepříjemně. Do ředitelny se chodí ze dvou důvodů,

buď pro pochvalu, nebo pro to druhé, a je to tak 2:7, jak to

bývá v psychologii, vždy 2 na pochvalu a 7 na ten zbytek. Děláme

spoustu preventivních věcí, jako jsou třeba služební policejní

psi. Takže v září, říjnu, když je ještě teplo, sem přijedou psovodi

a chodí se psi po škole, ti čuchají kolem skříněk, my to fotíme,

dáváme to na nástěnky a říkáme všude: „Tohle je cvičné pracoviště

psů, kteří sem můžou přijít kdykoliv a můžou si očuchat

prostor u těch smradlavých bot v šatně.“ A nikdy se nic nenašlo.

10 11

Chodíte mezi žáky jen jako řįeditel nebo i uččíte?

Učím nějaké hodiny, to je dané ze zákona. Mohu učit občanskou

nauku a tělocvik, ale na ten, než bych se oblékl, převlékl, to by

mě stálo moc času, takže si radši vyběhnu s notebookem někam

do výuky a tam to jde rychle, písemky běží. Při těch dvou hodinách

toho moc neuděláme, ale budu mít smlouvu s vaším panem

ředitelem jako suplent, pokud bude potřeba, takže si to se mnou

mohou užít i vaši spolužáci.

Co myslíte, že se vám zatím nejvíc povedlo za dobu,

co jste řįeditelem?

Já jsem byl v podstatě „otcem“ tohoto nového areálu. V roce

2009 jsme začali budovat tento školský areál a v podstatě to, že

tu stojí už 6 let od roku 2012, co jsme ho kolaudovali, si myslím,

že je takový ten velký úspěch. Je to tolik betonu, že kdyby mi ten

úspěch chtěl někdo sebrat, tak se bude hodně namáhat, aby to

zboural, jelikož ta budova má v sobě 24 000 t betonu.

Plánujete s vaší školou ještěĜ něĜco do budoucna?

další přįestavby, rozšířįení?

Plánů máme určitě více než možností. Do současné doby škola

spojila 6 jiných škol, takže my máme takovou tu fázi, kdy už jsme

spojili všechno, co jsme mohli, a v současné době je stav karlovarského

školství v optimálním režimu. Mojí snahou je celý tento

areál přebudovat, všechny budovy zmodernizovat, udělat nové

moderní prostory, nové laboratoře, dílny. Letos budeme přestavovat

internátní zařízení ještě v nedalekém Lokti za zhruba 8 mil.

korun, takže si myslím, že máme co dělat.

Já tímto děĜkuji panu řįediteli za poskytnutý rozhovor.

Eliška Frídelová, 2. B

Pan řįeditel nás vřįele provedl po celé škole.

ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI V HOLEŠOVĚ

Je březen 2018 a já od své vedoucí přebírám ministerský jmenovací

dekret, ve kterém jsem ustanoven předsedou maturitní

komise naší sesterské policejní školy v Holešově. Bude to zcela

nová zkušenost a já se na výkony mladých lidí opravdu těším.

Tyto řádky nebudou vyčerpávajícím přehledem toho, jak je maturitní

zkouška v současné době koncipována, v tomto případě

zájemce odkáži na web www.novamaturita.cz. Mým cílem je

spíše popsat pocity a dojmy, které mne při zkoušce provázely.

Přesto se ale jistému předložení konkrétních dat nevyhnu.

Maturitní zkouška se dělí na dvě základní kategorie, a to na společnou

a profilovou část. Český jazyk a literatura a cizí jazyk

nebo matematika jsou řazeny mezi tzv. povinné zkoušky společné

části. Jako profilovou část stanovuje ředitel školy 2-3 zkoušky

podle rámcového vzdělávacího programu. To je důležitý fakt v

tom smyslu, že v Holešově se letos mohla odehrát 30. dubna

i praktická maturitní zkouška z odborných předmětů. Tzv. ústní

část se konala ve dnech 21. – 24. května.

Praktická část byla rozdělena do 4 stanovišť, kterým odpovídaly

příslušné otázky, jež zde na maturanty čekaly. Byly to – bezpečnostní

činnost, tělesná příprava, dopravní činnost a střelecká

příprava. Na vykonání zkoušky dohlížely vždy oči odborných učitelů

a případně i ty mé, podle toho, na jakém stanovišti jsem byl

právě přítomen. Shrnu jen, že mne velice překvapilo, jak dobře

byli žáci prakticky připraveni. Tu rozpoznávali vady cestovních

dokladů, jinde zastavovali vozidlo, kontrolovali jeho technický

stav a následně až encyklopedicky vyjmenovávali všechny technické

nedostatky na vozidle tak, jak je rozlišují právní předpisy.

I na tatami se jim vedlo skvěle. Při jejich aplikaci odvádějících

technik jsem nabyl přesvědčení, že bych se jim později nechtěl

„dostat do rukou“. Co mne ale uchvátilo nejvíce, byla střelecká

příprava. Určení kategorie zbraně, ráže zbraně a druhu náboje,

stejně tak jako praktické rozebrání zbraně a její zpětné složení

šlo žákům jakoby samo. Po chvíli jsem byl přesvědčen proč. Zanícení

a vášeň plk. Petra Repky byla po chvíli naprosto zřetelná.

Kdybych býval vedle něho mohl sedět ještě další hodinu, jistě

bych měl dnes u pasu kolt a odpoledne se chystal na střelnici.

Dalším faktorem, který určitě ovlivnil znalosti žáků v oboru

zbraní a střeliva, je skvěle vybavená učebna, ve které zkouška

probíhala.

Sedím s kolegou pplk. Kremličkou ve služebním voze

a zvolna najíždíme na dálnici D1 ve směru na Prahu. Je

před námi dlouhých 284 km a my se vracíme jako bývalí

předsedové maturitní komise VPŠ a SPŠ MV v Holešově.

Hlavou mi stále proudí pojmy a sousloví jako např. styl

prostě sdělovací, fejeton, Harpagon, personifikace,

trestná součinnost, čin jinak trestný, papilární linie, traffc

check, anebo dokonce i „tuhle otázku jsem nechtěl“.

Jsem naplněn dojmy a už teď jsem přesvědčen, že tato

významná role pro mne byla velice přínosná. Ale raději

vše pěkně od začátku.

12

13

Abych se rozsahem článku nepřiblížil bakalářské práci, budu

muset přejít na ústní část. Ta se konala již ve známém duchu.

Tedy jedna vyzdobená učebna s potítkem, které při prvním pohledu

budilo dojem trestné lavice, jež si během 4 zkušebních

dní vybere na nervech žáků svou nemilosrdnou daň. Komise ve

složení předseda (moje maličkost), místopředsedkyně (Ing. Bc.

Lenka Klechová) a třídní učitelka (Mgr. Vendula Durdová, DiS.)

a další dva variabilní členové komise dle předmětu, který zrovna

zkoušíme, zasedají na svá místa a zkouška života pro třídu 3.

B začíná.

MILUJEME HAMRY!

Organizace zkoušky je prováděna tak, že ji žák vykoná během

jediného dne ze všech předmětů. Tedy z českého jazyka a literatury,

cizího jazyka nebo matematiky, práva a kontroly kriminality.

Žáci byli pro konkrétní den rozděleni do dvou skupin. Každá skupina

absolvovala celou maturitní zkoušku buď dopoledne, nebo

odpoledne, a to včetně oficiálního vyhlášení výsledků. Odpadlo

tak dlouhé čekání na verdikt komise.

Již u prvního žáka jako bych se vrátil v čase a celého mě pohltila

poměrně napjatá atmosféra. I já jsem před lety skládal stejnou

zkoušku a najednou jsem na druhé straně barikády. Pocity, které

člověk prožívá, jsou nepřenositelné, ať „stojí“ na jakékoli straně.

I já pociťoval směs strachu, očekávání, odpovědnosti, touhu po

spravedlnosti, snahu o velkorysost a o odpovídající požadavek

náročnosti.

Zřejmě není v lidských silách, aby v tomto postavení člověk

dosáhl stav, kdy každý žák jeho úsilí ocení. Pro někoho jsem

mohl být v roli předsedy přísný, nespravedlivý, puntičkách nebo

dokonce kat, pro jiného příliš mírný, nenáročný, nemající rovný

přístup apod. Za sebe mohu prohlásit, že jsem dělal vše pro to,

abych takových přívlastků alespoň sám před sebou nedosahoval.

Avšak jiní musí posoudit, do jaké míry se mi to podařilo.

Jisté však je, že jsem se o to z hloubi duše snažil a na okamžiky

strávené v tomto jarním týdnu budu vždy rád vzpomínat.

Nikdy nezapomenu na klidný, upřímný a vstřícný hlas učitelky

českého jazyka paní Mgr. Petry Chudárové z oddělení všeobecně

vzdělávacích předmětů, kterým mne vždy, když promluvila,

upoutala znova pevně do židle, i když jsem už malou přestávku

opravdu potřeboval. Stejně tak se mi vryla do paměti věta kolegy

zkoušejícího kontrolu kriminality, který v rámci otázky z odorologie

a odpovědi, že „pach vypouštíme všude, kde chodíme, a je

to nekontrolovatelné“ jen klidně dodal: „Tím bych se nechlubil.“

Nebo když se Aničky v rámci problematiky genetiky zeptal: „Tak

Aničko, co byste mi tedy vytřela?“ (Kolega chtěl neúspěšně navázat

na metodu bukálního stěru.) V neposlední řadě komisi velice

překvapilo, když jedinou poznámkou, kterou si nejmenovaný

žák na potítku udělal, bylo: scooter – koloběžka, a následně v

celé dlouhé odpovědi ani jednou nepoužil.

Co chci v posledních několika řádcích vlastně shrnout? Že jsem

v těch několika málo dnech zažil vyjádření snad všech lidských

prožitků. Radost, veselí, obdiv, strach, smutek, klid, nervozitu,

úzkost i údiv. To vše ke zkouškám, ať jsou jakékoli, patří. Třída 3.

B měla žáky s excelentními znalostmi, žáky pod i nadprůměrné,

ale byli jsme jako komise přítomni i výkonu, za který jsme maturitní

vysvědčení nemohli udělit.

Rád bych poděkoval všem, se kterými jsem se v průběhu zkoušek

setkal, protože mne někam posunuli. Obzvláště ale patří

můj dík stálým členům komise, protože pro mne vytvořili ideální

prostředí, ve kterém jsem mohl svou funkci předsedy maturitní

komise nerušeně vykonávat.

A otázka nakonec. Také máte smíšené pocity vy, kteří máte maturitní

zkoušku již dávno za sebou, ale i vy, které naopak brzy

čeká?

Jak asi většina z vás ví, naše škola vlastní výcvikové a vzdělávací středisko v Kryštofových Hamrech, kde

se několikrát ve školním roce žáci účastní různých sportovních a adaptačních kurzů, lyžařských výcviků a

spousty dalších několikadenních akcí. Proto si myslím, že i naše milovaná vesnička uprostřed Krušných hor

si zaslouží trochu pozornosti ve školním časopise. Je také zapotřebí zmínit, že zařízení nevyužívají pouze

žáci školy, ale pořádají se zde i školení a porady pro vedení a jiné příslušníky.

Okolo našeho střediska je krásná příroda vhodná pro různé sportovní aktivity a načerpání čerstvého vzduchu

z hor je právě pro žáky z pražské školy taky velmi příjemné. Zapomenout nesmím ani na vodní nádrž

Přísečnice, kolem které vede ideální asfaltová cesta například pro cyklistický kurz. Sympatii žáků si získala i

výborná strava a celý personál ve středisku. Za zmínku stojí i sportovní vybavení přímo v budově v podobě

pingpongového stolu, stolního fotbálku nebo i posilovacího náčiní. Na konec už chci jen zmínit to, že spousta

z nás vnímá pobyty v Kryštofových Hamrech jako to nejpříjemnější na naší škole, a proto bychom rádi využívali

středisko nadále a s radostí i více. Pro střední školu s policejním zaměřením, jehož nedílnou součástí

je samozřejmě fyzická příprava, je toto prostředí více než ideální. Musíme poděkovat mimo jiné našim tělocvikářům,

kteří tyto akce vedou a chystají pro nás skvělý program, díky kterému se do Hamrů znovu a znovu

těšíme. Zkrátka - milujeme Hamry!

Michaela Pecoldová, 2. A

Radek Marcín, šéfredaktor

14

15

ROZHOVOR S HISTORIKEM POLICEJNÍHO MUZEA

Pan Mgr. Radek Galaš byl jedním z vážených hostů studentské konference „Magické

osmičky“. Měl tam vlastní přednášku o následcích roku 1948. Jedná se o vedoucího

správy sbírek v Muzeu Policie ČR. Dále je autorem a spoluautorem návrhů mnoha

uniforem a editorem almanachu z historických konferencí.

Po skončení konference jsme měli možnost pozvat ho k nám do redakce.

Jak jste se dostal k policii?

V roce 1986 jsem nastoupil na Rudné doly Příbram. V Krušných

horách jsem působil jako řadový horník. Díky průmyslové

škole báňská se do roka ze mě stal „mistr“, který zodpovídal za

celý důl. Takto jsem tam pracoval do roku 1989, kdy přišel útlum

hornictví. Musel jsem si tedy hledat něco jiného. Tehdy se ve

mě probudily geny. Můj dědeček byl četník od roku 1935 a já si

podal přihlášku ke Sboru národní bezpečnosti, kam mě přijali.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Já byl rád, když jsem se dostal na průmyslovou školu. Jednalo

se o velice prestižní školu, ve třídě nás bylo 19 a byli jsme jediná

škola v republice. Mou vizí ale bylo stát se archeologem. To byla

má veliká touha. Doba byla však jiná, daný obor se otevíral jednou

za 2-4 roky, navíc jsem se krátce na to oženil, a to už nebyl

čas na vybírání si vysoké.

Na svá studentská léta vzpomínám s úsměvem. Po dobu studia

jsem žil na internátu, protože původně jsem z Chebu. Dnes už

asi někdo těžko pochopí, jak jsme tam žili. Byl to internát, kde

nás bylo 20. Museli jsme si topit v kamnech, protože tam nebylo

žádné ústřední topení. Pro nás to bylo svým způsobem dobrodružství,

bylo to fajn.

Musím přiznat, že ve svém životě jsem dělal máloco, co by mě

nebavilo. Včetně práce. Vždy jsem dělal, co mě baví, což považuji

za štěstí.

obsah nejde pod 500 stran.

Momentálně se plánuje nechat vytisknout všechny almanachy z

let, ve kterých nevyšly. Což by se jednalo ještě asi o 5 z 13. Jestli

to vyjde, povede se celá sbírka všech almanachů. Ty potom

máme v plánu věnovat do vzdělávacího systému Policie ČR,

takže i k vám do školy.

Jak byste zhodnotil vzhled našich školních uniforem?

Mně se líbí, jak se vás snaží naučit řádu, nošení stejnokrojů.

Je to dobře, protože tohle je policejně zaměřená škola. Na můj

vkus by to mohlo být trochu víc do policejního stylu. Člověk by

však měl být spokojen s tím, co má, a dívat se na to, co možné

je a co už ne. Navíc nejde moc ani o vzhled, ale o to, jak je lidi

nosí a jak si jich váží. Ten člověk na to musí být pyšný a chodit

ve stejnokroji s hrdostí.

Jaký je Váš názor na práce studentůķ prezentované

na dnešní konferenci?

Bylo to hezké a poutavé. Bylo vidět, že se tomu ti lidé věnovali. V

jejich věku vystoupit před skupinou svých vrstevníků a přednést

něco, k tomu je potřeba opravdová odvaha. Jediná věc, kterou

bych vytknul, byla ta monotónnost témat. Nenašel jsem tam tu

nit historie bezpečnostních sborů. Přednášející se však svého

úkolu zhostili, jak nejlíp uměli, a moc se jim to povedlo.

Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Úplně všechno. Svou práci bych považoval za archeologii trochu

jiného rázu. Člověk má teď možnost odkrývat vrstvy nánosu

historie četnictva, artefakty, hledat souvislosti… V podstatě když

dnes projíždím archívy, tak pokaždé naleznu něco nového. Je

to fascinující.

Na co byste studenty SPŠ nalákal do Muzea Policie

ČR?

Především už jen na podstatu, že je to muzeum policie, a vy

přeci jenom jste studenti policejní školy. Jsem přesvědčen, že

lidi, kteří chtějí nastoupit ke sboru, by měli mít aspoň základní

povědomí o dějinách toho svého cechu.

Ta stálá expozice je navíc velice rozsáhlá, věnována historii

bezpečnostního sboru prakticky do současnosti. Myslím si, že si

tam každý najde to své místo. Je tam kriminalistika s nejhoršími

případy vyšetřovanými v Česku, pro technické typy dopravní oddělení

a mnoho dalšího. V současné době se tam nachází velká

výstava ke 100 letům sboru. Ta je věnována vývoji od roku 1918

do současnosti.

Kde berete inspiraci k navrhování hodností a stejnokrojůķ?

Co se týče nových stejnokrojů, tak byla inspirace už dávno jasná.

My jsme se dávno snažili vrátit červenou barvu zpět k policejním

uniformám. Ta zmizela v roce 1992. Argument na to

tenkrát byl, že se jedná o komunistickou barvu. Takový člověk

však vůbec netušil, že červená vždy znázorňovala bezpečnostní

sbory už od dob Napoleona.

Dlouhá léta s tím nešlo nic udělat, až potom přišla příležitost,

kdy bylo muzeum přizváno ke spolupráci na tvorbě nového stejnokroje.

Tím se nám podařilo vkusně zakomponovat právě červenou

barvu. Takže já jsem čerpal inspiraci převážně v historii.

Mezi Vaše pracovní zkušenosti patřįí i ččasopisecká

a publikačční ččinnost. Můķžete k tomu řįíct něĜco víc?

Zajisté, jedná se o časopis Policista, kde se snažím čtenářům

Mgr. Radek Galaš, Arina Kolesniková, 3. A

ukázat, že dějiny nejsou černobílé, ale krásně barevné. Já osobně

tam poslední dobou hodně publikuji články na téma po roce

1948, třetí národní odboj. Stejně tak tam píše i mnoho bývalých

policistů se skvělými historickými tématy.

A potom když se zadaří, tak vydáváme i almanach z konference

historiků. Tento nápad vznikl před mnoha lety a dnes se pyšní už

13 konferencemi. Tenkrát jsme s kolegou Vaněčkem vymýšleli,

jak by to bylo zajímavé vytvořit právě nějakou akci, kde bychom

se mohli scházet. Tak jsme oslovili Muzeum Policie ČR, které

nám to dovolilo. To jsme tenkrát byli oba ještě ve služebním poměru.

První konference měla velký úspěch, z jednoho dne se

dnes jedná o třídenní událost, které se účastní i lidé z jiných

států. Když se tedy vydaří takový almanach vytisknout, tak jeho

Kde by mohli studenti přįijít k detailním informacím?

U nás v muzejní knihovně jsou přístupné všechny almanachy.

Tam je možné se nahlásit jako badatel a hodiny bádat. A jestliže

už student přibližně ví, co chce hledat, tak se nás samozřejmě

může zeptat. Za ta léta práce s materiály už víme, kde se vše

nachází a zda by to nešlo i poslat. Mnoho věcí je taktéž i digitalizovaných.

Nebo prostě dorazit na historickou konferenci, poslechnout

si ty dané přednášky, seznámit se s lidmi a vrhnout se

pak do své práce. Vše to začíná na povrchu a pomalu se člověk

dostává k nitru, k těm nejzajímavějším detailům.

Velmi Vám děĜkuji za podněĜtný rozhovor.

Arina Kolesniková, 3. A

16

17

HISTORICKÁ KONFERENCE

UNSERE REISE NACH BERLIN

Dne 16. května 2018 se v areálu naší školy konala v pořadí již

druhá studentská historická konference. Tentokrát bylo její téma

,,Magické osmičky“. Celým programem posluchače doprovázeli

pan učitel Martin Kudláček a paní Karolína Košařová z oddělení

dalšího vzdělávání.

Slovo dostali nejdříve žáci střední školy a následně v přednáškách

pokračovali pozvaní hosté, odborníci na tuto problematiku

- Jiří Padevět, Pavel Kmoch, Ondřej Kolář a mnoho dalších.

Jako první vystupovala Šárka Zlámalová (1. B) se svou prezentací

o stavovském povstání v českých zemích. Dále to byla Gabriela

Sušková (2. C), která mluvila o vpádu Švédů do Prahy, o

obraně Prahy a o následcích, které tento útok přivodil. Poté přišla

na řadu Eva Neubergová (2. C), která se účastnila i prvního

ročníku této konference, se svou prací o konci třicetileté války.

Další přednášející byla Natálie Housková (1. B), která hovořila

o osudu plukovníka Švece, a jako poslední se nám představila

Marie Zapletalová (2. C) s příběhem mariánského sloupu.

Od dalších přednášejících se účastníci konference měli možnost

dozvědět například o Mnichovské dohodě (tato přednáška z úst

pana učitele Kudláčka patřila podle žáků naší školy k těm nejzajímavějším),

o četnících v bojích o Slovensko a Podkarpatskou

Rus nebo o boji v kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Wann:

Wo:

Wer:

Sehenswürdigkeiten:

2.-4. Oktober 2018

Protože si uvěĜdomujeme, že znalost cizího jazyka patřįí

k dnešní společčnosti stejněĜ jako schopnost řįídit auto čči

používat poččítačč, budeme v našem ččasopise zveřįejňĨovat

i ččlánky nejen v ččeštiněĜ. A text „Naše cesta do Berlína“

k verzi v něĜmeckém jazyce přįímo vybízí.

Berlin, Happy Bed Hostel

25 Deutschlernende (Klassen 2. B, 2. C, 3. A,

3. C) + Deutschlehrerinnen Miroslava Šťĵastná,

Vladimíra Kohoutová + Busfahrer Ladislav

Kuřįátko und Jiřįí Fuččík

Polizeimuseum, Gendarmenmarkt, Checkpoint

Charlie, Berliner Mauer, Kaiser-Wilhlem-

Gedächtniskirche, Potsdamer Platz, Holocaust-

Mahnmal, Brandenburger Tor, Reichstag, Unter

den Linden, Museumsinsel, Berliner Dom,

Alexanderplatz…

Podle ohlasů účastníků se tedy i druhý ročník této konference

vydařil. Nutno však podotknout, že by organizátoři mohli pro příští

roky akci zkrátit, pro některé žáky bylo tolik hodin nabitých

informacemi až příliš.

Tereza Frenzlová, 3. B

ŽákyněĜ naší školy, které měĜly přįíspěĜvek

na historické konferenci.

Aktivitäten:

Präsentation einer Sehenswürdigkeit, Lösung

von Kreuzworträtseln, Quizfragen, Orientierung

in der U-Bahn, Kommunikation im Hostel, beim

Einkaufen…

Berlin ist super!

Žáci 3. C děkují za čtivé almanachy!

3. C V MUZEU POLICIE ČR

Ve čtvretek 18. 10. jsme se vydali do policejního muzea. Konala

se zde XIII. Konference policejních historiků. Tuto akci zaštiťoval

první náměstek ministra vnitra JUDr. Ing. Jiří Nováček (viz

foto). Slyšeli jsme spoustu příspěvků, nejvíc nás oslovila Mgr.

Jana Přikrylová, která nás seznámila s tématem Fantazie galerky

aneb jak se také říkalo policistům a četníkům. Dozvěděli

jsme se, že pokud budeme u policie, budeme pro ostatní švestky,

modráci nebo benga. Tento den byl pro nás velkým zážitkem.

Děkujeme!

Kateřina Zahradníčková, 3. C

Miroslava Šťĵastná, Deutschlehrerin

Žáci 3. C společčněĜ s Mgr. Bc. Radkem Marcínem

a Mgr. Josefem Černým přįed Muzeem PČR

18

19

PO STOPÁCH JÍZDNÍ POLICIE

Práce redaktora nikdy nekončí, pro nás něco jako

dovolená či prázdniny neexistuje. Každý z nás neustále

přemýšlí o tom, co by naše čtenáře zajímalo a o co bychom

se s nimi mohli podělit. Proto jsem se vydala 7. srpna

po stopách jízdní policie, které mě dovedly až do Troje

na Císařský ostrov. Tam se mě ujal ppor. Petr Doubek,

zástupce vedoucího oddělení služební hipologie, a

provedl mě po areálu.

Takže, jak vlastněĜ probíhá trénink jízdní policie?

Jaké používají uniformy a vybavení?

Slavnostní uniforma - Jezdci mají saka, koně uzdění a podsedlové

dečky laděné v barvách.

Bezpečnostní opatření - Jezdci mají protiúderové komplety 3v1

(neprůstřelná vesta, protiúderový komplet s molle systémem,

kde mají uchycené potřebné věci, jako jsou třeba pouzdra na

zbraně, a protiúderová helma), koně nové protiúderové komplety

v kombinaci s reflexním programem (reflexní deky na záda).

Hlídková uniforma - Standardní jako u ostatních policistů, jen s

rozdílem jezdeckých bot a jezdeckých rajtek (momentálně šedé

a brzy tmavě modré).

Modelová situace přįipravující

koněĜ k zákroku proti davu

Simulace rozražení přįekážky

Jak ččasto mají výjezdy?

V rámci hlídkové činnosti musí každý kůň co 2. až 3. den do

služby.

U bezpečnostních opatření je to různé. V minulém roce jich měli

zhruba 90, z čehož vyplývá, co 3. den, to bezpečnostní opatření,

u kterého jsou nasazeni minimálně 4 koně až po maximální

počet 12.

Stává se, že by se kůķňĨ čči jezdec přįi práci zranil čči

dokonce přįišel o život?

Úrazy se stávají hlavně v zimě, protože v letním období je vedro

a koně nejsou tak aktivní jako v zimním období, kdy se zahřejí

při výcviku a práce je začne mnohem více bavit. Nejčastějším

úrazem jsou pády policistů a šlápnutí kopyta na nohu. U koní

jsou menší oděrky, otlak, případně ušlápnutí podkovy. Když je

potřeba, mají služebního veterináře.

Kdo posuzuje přįijetí nového hipologa a jak to probíhá?

Výcvikář, který vede talentové zkoušky. Uchazeč dostane přiděleného

služebního koně, odjezdí jízdárenské cviky a některé

jejich speciálky. Hodnotí se, jak zvládá koně, stabilitu a ovladatelnost.

Poté následuje pohovor u vedení.

Na jaké druhy přįípadůķ se jezdí?

Primárně hlídková činnost (na starost 26 úseků): parky, lesy, lesoparky,

centrum města.

Bezpečnostní opatření: demonstrace, fotbalové zápasy, pátrací

akce.

Za jak dlouho musí být naložení i s koňĨmi v přįepravníku

a vyjížděĜt?

Není stanovený časový limit, do kterého musí vyjíždět, ale pokud

se jedná o pátrací akci, tak se snaží co nejrychleji vyjet.

Kolik odděĜlení má jízdní policie?

Policie ČR má jízdní policii v Praze, Brně a Zlíně. Městská policie

má jízdní policii v Praze, Pardubicích a Ostravě.

A bez lásky to přįeci nejde...

Na závěĜr bych chtěĜla poděĜkovat vedoucímu odděĜlení

služební hipologie ppor. Vladimíru Šperlovi, zástupci

ppor. Petru Doubkovi a dalším lidem, kteřįí mi

umožnili tak skvěĜlý zážitek.

Anna-Marie Rathouská, 3. B

Nácvik odolnosti proti vrženému přįedměĜtu

20

21

HAFANI ÚTOČÍ!

BURZY ŠKOL

Začal poslední týden školy, žáci s myšlenkami na prázdniny

nasedají do autobusu směr Tuchoměřice, kde sídlí pražští

psovodi. Autobus se naplnil žáky 2. B, 1. A a částí žáků 2. A.

Akci si nenechali ujít i někteří z pedagogů, kteří chtěli ušáky

také vidět. Na začátku celé exkurze byla menší přednáška o

kynologii obecně, o pražských psovodech a co všechno takový

psovod používá. Poté přišly na řadu ukázky vyhledávání

omamných a psychotropních látek, cvičení poslušnosti,

ukázky útoku psa na ruku a spodní část těla.

Poslední téma, o kterém nám bohužel bylo pouze vyprávěno,

bylo využití psů na metodu pachové identifikace. Kde

pes určuje podle pachové stopy z místa činu podezřelého

pachatele a tím policie získává nepřímý důkaz. Viděli jsme

místnost, kde tito psy pracují, laboratoř na sterilizaci zavařovacích

sklenic na uchování látky s pachem, ale také sklad

již zmiňovaných důkazů. Ve skladu jsme museli být opatrní,

abychom nezničili tu hromadu sklenic, co se musí uchovávat.

Bočková Lenka, 3. B

Jako každý rok, i letos se naše škola zúčastnila přehlídek

a výstav škol. Tentokrát jsme vzdělávání v naší střední

policejní škole prezentovali na Veletrhu celoživotního

vzdělávání v Kladně (9. – 10. 10. 2018) a na Přehlídce

škol v Kolíně (15. 10. 2018). Školu na výstavních akcích

zastupovali JUDr. Vladimír Řápek, Anna Franzová, Ing. Pavel

Bradáč a Adéla Valentová, DiS. Letos poprvé nám mimo

Prahu byli nápomocni žáci naší školy. V Kladně z řad žáků

školu reprezentovali Anna-Marie Rathouská z 3. B, Kryštof

Mladonický z 3. A, Barbora Kraitlová a Michal Martínek z

2. A. Kolínské akce se zúčastnili Arina Kolesniková a Martin

Dymák z 3. A.

Na všech výstavních akcích se náš stánek těšil

značnému zájmu žáků základních škol, jejich učitelů a rodičů.

Naši zástupci prezentovali školu a zájemcům podávali

informace k budoucímu vzdělávání a možnému uplatnění

absolventů. Nejčastěji kladené dotazy se týkaly přijímacího

řízení, předpokládanému počtu přijímaných uchazečů a

obsahu vzdělávání. Díky zveřejněným obsáhlým informacím

o našem čtyřletém maturitním vzdělávání na internetu si náš

stánek zájemci nacházeli cíleně a žádali již jen upřesnění

některých informací. Žáci naší školy neúnavně informovali

zájemce o svých studentských zkušenostech a zvali je na

den otevřených dveří, jež bude škola organizovat dne 1.

prosince 2018.

Žák a žákyněĜ 3. A na prezentaci škol v KolíněĜ

22

23

ZEMĚ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE

Pomalu už svítá a já z okénka letadla vidím zemi

svých snů. Ten malý ostrov v Asii pln krásných

chrámů, obklopených tajuplnými lesy, už čekal

jen na mě. Stejně tak jako i zářivé billboardy v

lese mrakodrapů, které nikdy nespí. To vše a

mnohé více jsem měla v následujících dvou

týdnech prozkoumat. Začneme ale popořadě.

Ohromný airbus přistál na umělém ostrově Kansai, kde i začalo

mé dobrodružství v prvním městě Osaka. Povedlo se! Těch 10

hodin v letadle se vyplatilo, konečně jsem v Japonsku. Už na

první pohled bylo jasné, že jsme daleko od Evropy, dokonce

bych řekla na jiné planetě. Převážnou většinu práce vykonávaly

stroje, technologie je tu na jiné úrovni. Nás však zajímal

ten pravý život místních lidí v tak velkém městě. Ideální je na

to ulička Dotonbori, která je plná mnoha obchůdků se suvenýry

a hlavně jídlem. Tomuto místu se taktéž přezdívá kulinářský

ráj, což má něco do sebe. Tak velké spektrum jídla se jen tak

někde nevidí. Netrvalo to dlouho a i my se nechali unést vůní

neznámých pokrmů. Obzvlášť výborné byly kuličky takayaki. Jejich

jednoduché těsto obsahovalo jednu speciální ingredienci, a

to kousky chapadel chobotnice. Nepopsatelná chuť. Kolena se

nám už podlamovala a časový posun byl znát. Proto jsme našli

naše ubytování a brzy ulehli ke spánku.

Druhý den ráno byla venku neskutečná zima, se kterou jsme na

začátku dubna vůbec nepočítali. To nám však nijak nebránilo

projít se po městě. Orientace v mapách zklamala. Ta spousta

uliček a kompilované názvy dělaly z města jedno velké bludiště.

Náš cíl však nešlo přehlédnout, ohromný Ósacký palác.

Architektonický skvost na nás už čekal schovaný v růžové mlze

sakurových stromů. Přesně tak, dorazili jsme ideálně v období,

kdy tato křehká kvítka otevírají svá poupata. Spousta Japonců

šla ven a kochali se přírodou nebo si s celou rodinou udělali pod

rozkvetlou sakurou piknik.

My však tolik času na povalování neměli, po krásné procházce

a návštěvě paláce nás čekala velká cesta do centra. Naším cílem

byla budova Floating garden, překrásná skleněná budova s

kulatým otvorem uprostřed. Výhled stál za to. Sice jsme se div

neztratili v metru, které spíše připomínalo ohromné obchodní

centrum, ale jeden milý pán nás vyvedl ven až skoro k budově.

Tím se jen potvrdila ochota pomáhat a vstřícnost lidí v této zemi.

Mým oblíbeným městem se stalo Kyoto, kam jsme další den

vyrazili vlakem. Poklidné město, ve kterém je krásná kombinace

tradičních domků a moderních budov velkoměsta. Středem toho

všeho je Zlatý pavilon. Kdysi jsem na výtvarné výchově dělala

o tomto skvostu referát a ani jsem se nezamýšlela nad tím,

že bych se tam jednoho dne podívala. Uprostřed malebného

jezírka, ve kterém plavou japonští zlatí kapři, září pavilon pokrytý

pláty zlata a na jeho vrcholu se tyčí fénix. Turisté ještě víc

přidávali na jeho lesku díky spoustě foťáků s blesky, se kterými

se snažili pořídit co nejlepší fotografie. My jsme nebyli výjimkou.

Takové místo se musí prostě zaznamenat, hlavně když už

v historii utrpělo tolik požárů a rekonstrukcí. Stejně tak stojí za

zmínku i zenová zahrada obklopující to vše, jako kdyby se stromy

borovic snažily chránit a krýt svůj poklad na jezeře.

Cesta pokračovala na kraj Kyota, do Inari. V japonské mytologii

znamená Inari Ókami božstvo lišek a tato symbolika byla všude

vidět. Sochy rudých lišek nás dovedly k bambusovému lesu,

který je protkaný cestičkou z torii, japonských dřevěných bran

vedoucích do posvátných míst. S každým krokem bylo dýchání

těžší a těžší. Jestli to bylo tou hlubokou atmosférou a magickým

prostředím, nebo únavou ze stovek schodů do kopce, to už je

subjektivní názor. Já zůstanu u toho, že mi ta krása prostě vyrazila

dech. Kontrast nasycené červené barvy a tmavě zeleného

lesa k sobě ideálně ladil. Na cestě zpět jsme si nemohli nechat

ujít zdejší dobroty, jako např. mochi. Sladký dezert z rýžového

těsta plněný marmeládou z červených fazolí. Konzistence je

na dotek jako modelína, ale chutnalo to překvapivě moc dobře.

Při návratu jsme se ještě prošli uličkami čtvrtě gejš. Zachovalé

dřevěné domky, dlážděné cesty, malé bonsaje před obydlím a

nádherné dívky v kimonech s decentním líčením. Úplně to připomínalo

historické filmy o Japonsku, přesně takhle jsem si to

představovala. Večer jsem ulehla v našem útulném domku na

futon, japonskou tradiční postel, a hned usnula.

Jen co vyšlo slunce, už jsme zase seděli ve vlaku. Tentokrát

do Nary, města jelenů. Tito hebouncí obyvatelé si stejně jako

lidé chodí přes silnici, odpočívají v parku a nechávají se hladit

svými spoluobčany. Dokonce se naučili i poprosit o sušenky,

které byly pro ně nachystané. A když jsme se dělit nechtěli, tak

začali okusovat oblečení a drkat. Ve finále jsem se s nimi prala

o naši mapu. Jinak jsou to ale veskrze milí tvorové, poslové

boha. Chrání největší budovu světa, chrám Tódaidži. Uvnitř se

nachází největší socha dřevěného Buddhy. Při pomyšlení, že

tento chrám tu stojí už od roku 752, mi projel mráz po zádech.

Čas však na nikoho nečeká a my museli pokračovat, rozloučit

se s jelínky a vyrazit dál.

Týden byl za námi a další ještě před, ten jsme se rozhodli strávit

v Tokiu, hlavním městě Japonska.

Nejrychlejší doprava byla letadlem z Osaky, a i přesto nám trvalo

celý den dostat se do hotelu. Tokio je celkově ohromné,

skládá se z 23 prefektur, na jejichž ploše žije přes 9 milionů

obyvatel, nemluvě už o turistech.

První část města, kterou jsme navštívili, se jmenuje Shibuya.

Pro mě byla podstatná jednou malou kovovou sochou. Přesněji

psí sochou. Znají ji miliony lidí po celém světě díky filmu Hachiko,

který byl natočený na základě skutečného dojemného příběhu.

Tento pejsek plemena Akita Inu oddaně čekal každý den

na svého páníčka i po jeho smrti u vlakového nádraží. Přesně

tam dnes stojí socha na jeho počest. Nelze navštívit Tokio a

nepodívat se na tohle místo. Netrvalo dlouho a metrem jsme jeli

dál. Metro je totiž v Tokiu nejspolehlivější dopravní prostředek,

má přes 9 linek. Je to jedna z nejprotkanějších dopravních sítí

na světě a orientace v ní dala chvíli zabrat. V místech přestupů

se křížily i čtyři linky najednou a metro v těchto případech mělo

i několik pater nad sebou. Vše bylo ale přehledně barevně rozděleno

a lidi vždy poradili i přes jazykovou bariéru.

Další čtvrtí byl umělý ostrov Odaiba. Tam vede vlastní speciální

linka. Ostrov je výjimečný tím, že původně se jednalo o skládku

ve vodě. Přesně tak, nic pěkného. Japonci ale neotáleli a na

tomto základu postavili vysoké mrakodrapy a zasadili stromy.

Člověk by ani neřekl, že je na tom něco zvláštního. Co zvláštní

ale bylo, stálo u vchodu obchodní centra. Robotí slečna, co se

na mě otočila a upřela svůj pohled, pomalu mrkala a na něco se

mě zeptala. Neměla jsem slov. Pak se dala do pohybu a něco

začala vyprávět, to už mi šla hlava kolem, a raději jsme se vydali

dál. Venku stáli další dva roboti. Tihle byli ohromní, museli měřit

desítky metrů. Osobně dávám přednost živým tvorům, takže

jsme navštívili jednu ze zvířecích kaváren. Konkrétně v této byli

sovy a malí ježci. Káva tam nikoho nezajímala, všichni se chtěli

jen mazlit s těmi miloučkými tvory. Každý měl své jméno a charakter,

všichni ve finále byli přítulní a nechali se pohladit. S ježky

to bylo trochu komplikovanější, ale už jen pohled na ně stačil.

A aby nebylo zvířat málo, tak jsme si další den ráno přivstali

a jeli do zoo Ueno. Normálně bych do zoo nešla, ale tato je

speciální. Čím? Žije v ní ten nejroztomilejší medvídek na světě,

panda. To se jen tak někde nevidí. Tomu odpovídala i fronta na

lístky. Vše, co mě obklopovalo, bylo jen černobílé, lidé vykupovali

ve velkém všechno s motivem pandy a dokonce mnoho z

nich tak bylo i oblečených. Takové nadšení z něčeho se jen tak

nevidí. Když jsem uviděla kuličku sedící pár metrů ode mě, okusující

větve bambusu, hned jsem všechny pochopila. I svačina

nakonec byla v pandí kavárně, kde vše, na co se člověk podíval,

mělo pandí tématiku, kawaii!

Prošli jsme se i čtvrtí Akihabara, plnou elektroniky a novinek v

technologiích. Okolo nás procházely postavy z anime, seriálů a

her. Každý měl originální cosplay se vším všudy. Ze všech stran

na nás svítily billboardy, a i přestože už slunce dávno zapadlo,

bylo venku spoustu světla. Všude kam jsem se podívala, na mě

zářila reklama s hudbou, okolo procházely stovky lidí a točila se

mi z toho hlava. Živo je tam celou noc, ale k ránu vše utichá, lidé

jdou do práce a ulice se změní k nepoznání. V tu dobu my už

měli namířeno do města Nikko, severně od Tokia.

To je přesný opak hlavního města, klid na duši a ticho. Když se

zhluboka nadechnu, cítím ten chlad klesající z hor, mlha rozmazává

pohled na zalesněné vrcholky a mě to táhne k nim. Někde

tam hluboko v lesích se skrývají starobylé chrámy a vodopády.

Tím nejznámějším je Opičí chrám. Podle názvu to nikomu nic

moc neřekne, ale každý určitě zná ty tři opičky z výběru emoji.

Tak ty pocházejí odsud a mají hluboký význam. Jsou vyřezané

do dřeva při vchodu do stáje u svatyně. První má zakryté uši

(neslyší zlo), druhá ústa (nemluví zlo) a třetí oči (nevidí zlo).

Podle pověsti sloužily tyto opice posvátnému koni v této stáji.

Největší dojem udělala příroda sama, stačilo se jenom procházet

po pěšince a dýchat tu atmosféru vysoko v horách. Během

toho ve městě probíhala oslava jara, na kterou jsme se potom

dívali. Jednalo se o průvod dřevěných karavanů doprovázených

hudbou a lidmi v tradičních kostýmech. Tím jsme se i rozloučili

s Nikko.

Poslední naší zastávkou před odletem bylo město ležící u zálivu

Sagami, Kamakura. Vydali jsme se tam, abychom se podívali

na chrám Kótokuin, přesněji sochu Buddhy sedící před

ním. Město je velmi nábožensky založeno a v každém malém

obchůdku se prodávaly malé bílé holubičky jako sladkost. Mělo

to znázorňovat spojení s Buddhou, takže jsme si také museli

pár koupit. Věc, co mě před sochou zarazila ze všeho nejvíce,

neměla s vírou nic společného. Japonci jsou velmi náruživí hráči

her a právě pro ně tam byla cedule s větou „No pokémon go“.

Každý na tom místě hledal asi něco jiného. My našli to, za čím

jsme jeli, 13metrovou sochu z kovu uprostřed nádvoří. Potom

co jsme se nakochali překrásným pohledem, vyrazili jsme na

jídlo. Ramen se stal mou oblíbenou polévkou a jako dezert byla

zmrzlina z fialových brambor. Co na to říct, jiný svět. Odpoledne

jsme se procházeli u oceánu a sbírali neobvyklé mušle. Nikdy

bych neřekla, že budu v Japonsku sbírat mušle. Den se chýlil ke

konci a tak i mé dobrodružství.

Musím uznat, že bych tam klidně zůstala. Neskutečně moc jsem

si tam vše oblíbila. Přírodu, jídlo, přístup lidí a celý ten systém,

který je tam zavedený. Mnoho věcí nelze ani popsat slovy a

mnoho jsem ještě neprozkoumala. To je však jen důvod pro to

se tam vrátit. A to přeji i všem nadšencům do japonské kultury,

nebo jen vášnivým cestovatelům, tato země prostě musí být na

seznamu zemí, které musíte navštívit.

Tak hodně štěstí, zabalte si kufry a můžete vyrazit na své vlastní

dobrodružství!

Arina Kolesniková, 3. A

24

25

VÝLET NA LIPNO

Z pohledu žáka

Z pohledu učitele

Náš třídní výlet směřoval na přehradu Lipno. Naši učitelé měli velice zajímavý

plán a všichni jsme se na něj těšili. Vyrazili jsme od školy a jeli jsme na České

Budějovice, kde jsme nabrali jednoho spolužáka. Potom jsme jeli dál na Lipno.

Cesta byla dlouhá, ale ubíhala rychle, jak se všichni těšili, a také díky náladě v

autobuse. Po příjezdu jsme si hodili věci do pokojů a převlékli jsme se. Pak jsme

se vydali k přehradě

.

U přehrady jsme si v půjčovně půjčili koloběžky. Na nich jsme se vydali na cestu

kolem přehrady. Byl to nádherný pohled, okolo samá zeleň a přehrada se nádherně

leskla. Přejeli jsme po hrázi a zastavili jsme se na druhé straně u takové

příjemné a hezké hospůdky. Tam jsme se občerstvili, přitom nás učitelé kontrolovali,

jestli si někdo nekoupil alkohol, a my, aby byla sranda, jsme jen tak do větru

říkali, že ho někdo má. Po této zastávce jsme jeli dál k přívozu, ten nás převezl na

druhý břeh. Tam nám učitelé koupili zmrzlinu a povídali jsme si tam. Potom jsme

vyrazili k půjčovně. Někteří z nás zůstali na pláži s paní učitelkou a někteří se jeli

ještě projet.

Měli jsme i pár odvážlivců, co se šlo koupat v dešti. Většina se schovala do velkých

figurek. V nich na stole byly hrací plochy a naše holky tam hrály „člověče, nezlob

se“. Když déšť ustal, vrátili jsme koloběžky a potom jsme se vydali na chatu.

Večer jsme měli dobrou večeři a po ní večerní program, což byly deskové hry. To

byla vážně sranda. Po programu jsme šli ven k ohni, povídali jsme si, hráli fotbal a

nohejbal. A později sledovali naše holky, jak tančí. Byl to super večer.

Druhý den jsme měli výšlap k „Stezce v korunách stromů“. Ale když jsme k ní došli,

tak jsme zjistili, že paní u pokladny je velice „milá“ a nechce nám dát slevu na

skupinu, jelikož nás nebylo patnáct, co chtělo jít nahoru. A tak jsme se rozhodli, že

půjdeme dolů na bobovou dráhu. U ní jsme poseděli, někteří si zajezdili a pak se

šlo koupit nějaké jídlo. A pak zpět na chatu, kde už nás čekal autobus.

Když jsme dorazili na chatu, už tam byla 2. B a naložila nám věci, tak jsme jim poděkovali,

nastoupili a odjeli. Po cestě jsme zastavili v Českém Krumlově. Dostali

jsme rozchod, všichni šli do Krumlova, ale každý hledal něco jiného: někdo jídlo,

někdo místo, kde by si na chvíli sedl nebo se jen šel projít. Po této zastávce už se

jelo rovnou do školy.

Abych to shrnul, výlet byl úžasný. Zažili jsme spoustu zážitků, užili jsme si přírodu,

všichni se smáli a sblížili se. Takže se nedá nic vytknout. Prostě úžasné.

Kryštof Mladonický, 3. A

Žáci z loňĨské 2. A

Zítra je 25. 6. 2018, jedu s 2. A na školní výlet na Lipno. Všechno mám, oblečení,

boty, cyklistickou helmu, léky, zdravé ruce a nohy a k tomu dobrou náladu. Koloběžky

jsou zajištěné, ubytování, strava a vše na večerní táborák také. Můžeme

vyrazit. Hlavně aby se nikomu nic nestalo a nebyl žádný průser!

V pondělí ráno se 2. A schází u autobusu, někteří potutelně pokukují, slíbila jsem

jim kontrolu batohů, jestli v nich nemají tekuté zlepšovače nálady. Ty ale vůbec

nebudou potřebovat, zábavy pro ně máme s kolegou Marcínem přichystáno až

až. Dva žáci zapomněli helmu. Musím být důsledná, mají smůlu, budou si muset

zaplatit půjčení helmy, jinak s námi nemůžou jet. Neprotestují. „Dodrželi všichni

zákaz alkoholických nápojů?“ ptám se v autobuse a po jejich sborovém „ANO!“

zběžně kontroluji batohy. Vyjíždíme. Pouštějí si písničky, někteří dospávají brzké

vstávání. Jsou v pohodě. Dokonce mě vezmou mezi sebe a společně vybíráme

písničky. Po konci přestávky na občerstvení v Českých Budějovicích je překvapím

dechovou zkouškou – každý na mě před vstupem do autobusu dýchne. „Já si ale

nečistil zuby, pančelko!“ zazní a všichni se zasmějem. Naštěstí nikdo nepožil.

Dorazíme v pořádku na Lipno. Vybalíme věci, převlečeme se do sportovního a

dojdeme si na oběd. Pak už vyzvedáváme koloběžky a vyrážíme na nich podél

Lipna směr Přední Výtoň, přívozem z Frýdavy do Frymburka, kde si dáme všichni

zmrzku, a zpět do Lipna. Jak to, že jsem pořád poslední? Mají tam snad nějaký

motorek, nebo co?? Já ho teda rozhodně nemám… Ale přežila jsem a nikdo se

nezranil, to je hlavní. Když dojíždíme, začíná poprchávat, některé odvážlivce to

však neodradí a jdou se koupat. Ostatní hrají „Člověče, nezlob se“ v obrovských

kuželkách na pláži. Pořád jsou všichni fajn. Po večeři na ubytování se rozdělíme

na skupinky a hrajeme hry, co přivezl kolega. Sebral je své dcerušce. Už dlouho

jsem se tak nenasmála. Zdá se, že ostatní se baví taky. Pak se přesouváme k

ohni, někteří ještě na hřišti hrají nohejbal, holky nám tančí podle videa z mobilů.

Je to sranda. Zkusím to s nimi, připadám si chvíli o něco mladší, ale pak to radši

vzdám. Opečeme buřty, něco si zazpíváme, pobavíme se. Pak už přichází nejkritičtější

bod výletu – NOC! Po večerní hygieně zkontrolujeme osazenstvo na pokojích.

Holky zvlášť, kluci zvlášť. Připomínám jim naši dohodu – z výletu nás nepřijede

ani míň, ani víc! Smějou se. My s kolegou ale trneme… Terasa je společná

přes všechny pokoje, a tak je možné se přes ni vzájemně navštěvovat. Hlídáme.

Chodbu i terasu. Střídáme se, někdy po půlnoci ještě jednou zajdeme na pokoje.

Ale všichni jsou na svých místech. Tak si můžeme jít konečně taky lehnout.

Druhý den po snídani máme více variant programu. Stezka v korunách stromů,

bobová dráha, koupání. Hlasujeme. A světe, div se, skupina, která nedosáhla

svého, neremcá. Jsou fakt úžasní. Jdeme pěšky na Stezku (proboha, kdo nasadil

takové tempo??), nakonec ji však kvůli navýšené ceně vzdáváme. Je tu ale hezký

výhled. Jdeme dolů na Bobovku, někteří si zajezdí, jiní ne. Pak oběd a odjezd do

Českého Krumlova. Tam si dáme rozchod na prohlídku centra a v čase srazu jsou

všichni na místě. Šikovní. Takže se autobusem vracíme do školy a tam se loučíme.

Uf, mám to za sebou! Žádný úraz, žádný problém, vše proběhlo v pořádku a

ještě to bylo zábavné. Ulehám do postele úplně urvaná, ale s pocitem, že s 2. A

bych klidně jela na výlet znovu. Všichni byli totiž bezva.

Hanka Baštová, zástupkyně šáfredaktora

26

SPORTOVNÍ DEN

Pavel a jeho účast na Men’s bodybuilding

27

Svižným tempem se blíží konec školního roku. Třídy jsou

vyklizené. Žáci zažijí poslední akci roku 2017/2018. Sportovní

den žákům nabídl výběr několika halových i venkovních sportů.

Na svoje si přišli fotbalisti, florbalisti, ale také žáci, kteří si již

na adaptačním kurzu zamilovali softbal. Pro žáky, myšlenkami

již na prázdninách, byl připravený odpočinkový pétanque a

pro žáky se zájmem přiučit se něco nového bylo připraveno

kondiční posilování a základy sebeobrany. I přestože nás v

den konání vyhnal z venkovních aktivit déšť, žáci odhodlaní

sportovat si našli místo u jiného sportu nebo v posilovně.

Lenka Bočková, 3. B

Jak ses dostal k posilování? Začčalo to přįi přįípravěĜ

na přįijímací zkoušky tady do školy nebo jsi cviččil

už dřįív?

K posilování jsem se dostal ve 14 letech. Poprvé jsem do posilovny

šel se svým kamarádem, který už nějaký čas cvičil a

vysvětlil mi základní cviky. Hned jsem věděl, že tohle je ten

sport, který chci dělat. Asi to bylo i z toho důvodu, že jsem byl

na všechny ostatní sporty špatný.

Jak těĜ napadlo, že budeš závodit, a v jaké kategorii

závodíš?

Tak poprvé mě to napadlo v lednu tohoto roku, ale s tím, že se

budu připravovat na podzimní soutěže. Začal jsem tedy pomalou

dietu, ale na konci března si mě zavolal pan vychovatel Holý

s tím, že bych se mohl přihlásit a zkusit tuto soutěž. Neváhal

jsem a hned začal s přípravou. Přihlásil jsem se do kategorie

Men’s bodybuilding Novice. V tu dobu jsem ale ještě nevěděl,

že to bude ta nejtěžší kategorie.

Máš něĜjakého zaplaceného trenéra, který těĜ přįipravuje,

nebo jedeš na svou vlastní pěĜst, co se týká

tréninkůķ a stravy?

Jedu sám na svou vlastní pěst. Samozřejmě jsem některé rady

získal od zkušenějších, ale jinak vše, co se týče tréninků a stravy,

vymýšlím já. Takže za veškerými neúspěchy vidím jen sám

sebe.

Co je podle tebe nejhorší v přįípravěĜ?

Kromě nepřetržitého hladu a chutí na sladké pro mne byla nejhorší

špatná nálada a únava. Když jste 14 týdnů v kalorickém

deficitu a tělo nepřijímá dostatečné množství energie, a přesto

musíte každý den jít a odjet tvrdý trénink a pak ještě jít hodinu

běhat, je to dost těžké. Prvních 10 týdnů bylo v pohodě, ale

poslední dny jsem se cítil jako chodící mrtvola.

Kde v Praze je tvoje oblíbené fitko?

Za tu dobu, co jsem tady v Praze, jsem si vyzkoušel pouze čtyři

posilovny, nejlépe se ale cítím v BBC Hostivař. Mají tam saunu

zdarma, takže to je velká výhoda.

Jak ččasto trénuješ, jak vypadá tvůķj trénink, jak ččasto

zařįazuješ silové tréninky a kardio?

V přípravě jsem trénoval 5x týdně s tím, že jsem si vždy dvakrát

odcvičil svou nejslabší partii. Nejsem zastáncem zbytečně

těžkých opakování se špatně provedenou technikou, zastávám

lehčí váhu a více opakování. Silové cviky jsem dával jen na začátek

tréninku a vždy to byl cvik komplexní. Po každém tréninku

mě čekalo ještě kardio 60 minut, občas jsem to kombinoval s

HIIT kardiem nebo Tabatou.

MěĜl jsi něĜkdy pocit, že by ses na to vykašlal?

Občas jsem takové myšlenky měl, ale při pohledu do zrcadla a

po ohlédnutí za svou minulostí jsem si to vždy rychle rozmyslel.

Na jaké další závody se chystáš?

Na těchto závodech za mnou přišli rozhodčí s tím, ať zkusím

další závody v jiné kategorii hned na další týden. Ale nechtěl

jsem. Teď přemýšlím nad podzimní sezónou, ale už v jiné kategorii.

Chtěl bych zkusit kategorii staršího dorostu do 70 kg.

Pavel Juhász se 20. května zúčastnil soutěže

Men’s bodybuilding. Snažila jsem se svými

otázkami přiblížit Pavlově přípravě a zároveň

odhalit jeho postřehy a pocity. Podle jeho slov

není snadné držet dietu, chodit do školy a

zároveň se naplno věnovat tréninkům.

28

29

ADRI V KLECI!!!

Vyzpovídala jsem Adriana Assara, svého

spolužáka, který poprvé závodně zápasil.

Podle jeho slov to byla velmi těžká příprava,

která ale stála za to.

Byl jsi nervózní na pódiu?

Na pódiu ne, ale v rozcvičovně jsem trochu nervózní byl. Všechno

to ale po výstupu na pódium přestalo a já si to parádně užil.

Jak jsi dopadl?

Skončil jsem na 6. místě, ale jelikož to bylo v té nejtěžší kategorii,

tak si nic nevyčítám a nejsem smutný. Formu jsem měl podle

mého názoru dobrou a závody jsem si užil.

Kdo pro tebe přįedstavuje nejvěĜtší oporu?

Jednoznačně má rodina. Ať už rodiče, přítelkyně, nebo i sourozenci.

Všichni mě hnali stále vpřed a nenechali mě o sobě

ani na chvíli pochybovat. Také už jenom to, že se mnou museli

vydržet moje neustálé změny nálad, je obdivuhodné. Já bych to

sám se sebou nevydržel.

Taky by měĜ zajímalo, zda se dá přįipravovat na závody

a zároveňĨ chodit řįádněĜ do školy a zvládat klasifikaci?

Myslím si, že ne. V posledních dnech, kdy jste bez energie, je

učení na písemku ohromně vysilující. Měl jsem štěstí, že v té

době jsme žádné velké písemky nepsali, jinak bych nejspíš nedopadl

moc dobře.

Jaký je tvůķj nejoblíbeněĜjší cvik?

Pro mě to je bench. Mé svaly se při tomto cviku dokáží pořádně

prokrvit, napumpovat a hlavně i vyčerpat.

Jaká je podle tebe tvá nejvěĜtší slabina?

Malé ruce. Mám asi ten nejmenší biceps na celé škole. Můžu se

snažit, jak chci, ale nějak se mu nechce růst.

Když si přįedstavíš svůķj cheat meal, co by to bylo?

Jsem docela rád, že nejsem moc na sladké. Dokázal bych si

však představit, jak na posezení sním celý pekáč lasagní nebo

pořádnou dávku sushi.

Pavel Juhász uprostřįed

Kdo je tvým vzorem?

Z dnešní moderní kulturistiky nemám žádný vzor. Můj vzor je z

dob 70. let minulého století. Je to Arnold Schwarzenegger. Líbí

se mi, jak byl mohutný a symetrický. Z dnešní doby je mi sympatický

třeba Pavel Beran, líbí se mi jeho chování a skromnost.

Jak vypadal tvůķj jídelníčček den přįed závody?

Tak ráno jsem si dal rychlou kávu a pak jsem jen jedl, žádné pití.

Za celý den jsem snědl 700 g sacharidů. Převážně z rýže, ale

nechyběly ani vločky nebo rýžové chlebíčky.

Jaké suplementace zařįazuješ?

Nejdůležitější jsou vitamíny a minerály, takže mulťák, vitamín C,

hořčík, zinek a omega 3. Potom zařazuji glutamin a bcaa (5-10

g/den). Protein jsem vyřadil 21 dní před závody, jinak jsem ho

zařazoval do té doby také. Poslední dny už to pak bylo jenom

3000 mg vitamínu C na podpoření odvodnění.

Cviččíš raděĜji vrchní ččást těĜla nebo spodní?

Spodní část umím dobře procvičit a nikdy nevynechávám tento

trénink, ale nestává se moc často, že bych se na něj těšil. Tento

trénink mě vždy dokáže zničit na několik dní.

Je něĜco, co bys chtěĜl vzkázat lidem, kteřįí nevěĜdí,

zda by přįípravu na závody zvládli?

Ať si nejdříve ujasní své priority. Já měl své předem určené a

ničemu jinému jsem se nemohl věnovat, protože jakmile se rozhodnete,

musíte tomu věnovat 24 hodin denně. Není čas na

kamarády, není čas na zábavu a v neposlední řadě není čas ani

na rodinu, kterou jsem také musel zanedbávat. Naštěstí to se

mnou rodina i přítelkyně vydržely. Rodina ani neměla na výběr,

jsem jim proto moc vděčný. Pokud se i přesto někdo rozhodne

do toho jít, ať neváhá. Je to super zkušenost, člověk zjistí více o

svém těle a své psychice.


Foto: Tereza Kočová, 3. A

Jakého zápasu ses zúččastnil?

Zúčastnil jsem se zápasu ve smíšených bojových uměních, který

se koná v kleci. Zápasil jsem pod organizací MMAA ARENA,

což jest amatérská liga v MMA.

Kdo těĜ přįipravoval?

Připravoval mě trenér David Vyvážil, Roman Cedík (grapling,

wrestling), Matúš Juráček a Karel Vrtiška (boj v postoji). Vše ale

pod taktovkou Renegade Prague gymu.

Jak ččasto jsi trénoval?

Trénoval jsem velmi intenzivně, až jsem cítil poté velkou únavu,

moc tomu dieta taky nepomáhala. Dával jsem 10-11 tréninků.

Regenerace šla bohužel bokem.

Jak vypadala tvá dieta a pročč jsi ji držel?

Dieta vypadala nejdřív dobře, říkal jsem si, že jídla mám dost.

Skládala se opravdu z nutričně vyvážených potravin. Bílkovin a

tuků bylo dostatek, dá se to říct i o sacharidech, ale jak se blížil

zápas, tak sacharidy jsem musel rapidně snížit. To znamená,

energie na tréninky byla mizerná, nálada otrávená a chtělo se

mi jen spát. Dietu jsem musel držet, protože jsem měl za úkol

zhubnout kolem 10 kg a jít do váhovky 77 kg. Nakonec to bylo v

klidu a ještě jsem měl o jedno kilo k dobru.

Jaký byl výsledek?

Výsledek byl 1. kolo - TKO. Soupeře jsem několikrát hodil a poté

na zemi dobil. Fight (zápas) trval 80 sekund.

Zvládal jsi školu?

Škola byla pro mě určitě těžší v době neustálé únavy a hladu.

Omlouvám se učitelům, jejichž hodiny jsem nejednou prospal.

Ale nakonec jsem ještě bojoval o vyznamenání, takže škola pro

mě byla bez problémů.

Co bys vzkázal lidem, kteřįí by taky chtěĜli závodněĜ

zápasit?

Nikdy se nebát začít, poznáte, co v sobě máte, jak silnou máte

vůli a kolik toho vydržíte. Každý začínal, nikdo nepřišel do gymu

a rozdával bomby. Jenom to chce pevnou vůli a hlavně vytrvalost.

Musíte hlavně chtít se zlepšovat každým tréninkem a

vždycky se něco nového přiučit.


30

Putování po památkách 1. a 2. sv. války – uctění

padlých československých vojáků a dalších

hrdinů bojujících proti fašismu

Pátek 2. 3. 2018

Ve večerních hodinách jsme se vydali na cestu.

Sobota 3. 3. 2018

V časných ranních hodinách jsme překročili hranice EU. Přejezd hranic

proběhl bez problémů a v poledne jsme dojeli na naši první zastávku ve

Zborově, kde jsme si prohlédli Bratrskou mohylu a bojiště bitvy z první

světové války u Zborova. Po prohlídce se uskutečnil přejezd do Ozerné,

kde jsme si prohlédli hřbitov s hroby padlých Čechoslováků. Večer jsme

se na jednu noc ubytovali ve Vinnice.

Neděle 4. 3. 2018

Ráno jsme se nasnídali v hotelu a v 9:00 jeli do obce Stryžavka, kde jsme

navštívili vojenské muzeum a hlavní Hitlerův stan pro východní frontu

Werwolf. Jelikož větší část expozice se nacházela venku, byla zapadaná

sněhem, proto jsem mnoho zážitků z prohlídky neměla. Následně jsme

pokračovali v putování do Bílé Cerekve, kde jsme uctili zapálením svíček

u hrobů památku padlých Čechoslováků z 1. sv. války. V pozdních večerních

hodinách jsme se ubytovali v Kyjevě.

Pondělí 5. 3. 2018

Ráno odjížděli zájemci o prohlídku Černobylu s průvodcem autobusem

a ostatní, mezi něž jsem patřila také, měli volno na prohlídku Kyjeva.

Jelikož prohlídka památek se měla uskutečnit až zítra, zvolila jsem jinou

alternativu – šla jsem se podívat do místního obchodního centra a prošla

si v klidu město, včetně projížďky metrem.

Úterý 6. 3. 2018

V úterý se uskutečnila prohlídka Kyjeva – Majdan, Sofijské náměstí, kde

se uskutečnil další pietní akt, muzeum ozbrojených sil Ukrajiny a muzeum

2. sv. války.

Jaká je centrální banka?

Prázdniny se blíží, známky jsou uzavřené, tak donuťte třídu puberťáků soustředit se na zanícený výklad v

hodině práva… Proto se paní učitelka Neubauerová z oddělení práva a kriminalistiky v pondělí 18. 6. 2018

raději rozhodla vzít 1. A na exkurzi do České národní banky. A moji maličkost pozvala též. Po příchodu do

centrální banky nás zaměstnanci bankovní policie řádně zkontrolovali a donutili nás odložit všechny tašky a

hlavně mobilní telefony. Nejedno očko se zalesklo při loučení se svým miláčkem. Pak nám pustili film, který

vyprávěl o činnosti banky bank od jejího založení v roce 1926, kdy měla název Národní banka Československá,

až po současnost. Dozvěděli jsme se, že hlavním cílem banky je cenová stabilita v naší republice.

Prostřednictvím kresleného filmu jsme se zábavnou formou seznámili s historií vzniku peněz. A pak přišlo to

hlavní – zavedli nás do historického trezoru, kde se nachází výstavní expozice ČNB. Tady jsme si prohlédli

ve vitrínách umístěné první prostředky směny, třeba sůl, tabák, velrybí zuby či plátno, od kterého je mimochodem

odvozeno slovo „platit“. Také jsme viděli mince – první české stříbrné denáry, pražské groše, zlaté

dukáty, tolary, krejcary a grešle, a také první papírové peníze zavedené Marií Terezií v roce 1762, tzv. „bankocedule“.

Nás všechny ale víc než historie zajímala spíš současnost. Takže jsme s údivem zhodnotili, jak

malá hromádka pětitisícových bankovek tvoří 100 mil. Kč a jak jednoduše by se taková hromádka odnesla v

batohu na zádech. Také jsme se seznámili s ochrannými prvky bankovek, ověřili si pod UV lampami pravost

našich vlastních peněz a prohlédli si zadržené padělky. Nakonec jsme měli možnost potěžkat cihlu zlata vážící

téměř 12 kg. Tu jsme samozřejmě potěžkali všichni. No, řekněte sami, komu se poštěstí držet v ruce 11,5

milionu Kč??? Exkurzi jsme si užili a na otázku z úvodu máme jednoznačnou odpověď – bohatá! Sice nám

z důvodu utajení neprozradili, kolik se v útrobách banky nachází zlata a peněz, ať už mincí či bankovek, ale

z jejich přísných a tajných obličejů jsme usoudili, že nesmírně mnoho. Takže se nemusíme obávat žádných

měnových skoků a devalvací a můžeme se bezstarostně věnovat jiným činnostem, neboť nad naší měnou

drží ochrannou ruku nejvyšší banka v ČR.

Hanka Baštová, zástupkyně šéfredaktora

31

Středa 7. 3. 2018

Ve středu jsme se v 10:00 setkali s autobusy vypravenými Ministerstvem

obrany ČR (MO) a navštívili hřbitovy s hroby padlých Čechoslováků.

Poté jsme se vydali asi na čtyřsetkilometrovou cestu do Zmijeva. Po cestě

náš autobus uvízl v závějích a všichni museli pomáhat s vykopáváním

a tlačením autobusu zpět na cestu.

Čtvrtek 8. 3. 2018

Dnes jsme společně se skupinou z MO uctili památku zemřelých z 2. sv.

války u charkovské polikliniky a odpoledne navštívili Sokolovské muzeum.

Večer se pořádala tzv. družba Čechů s Ukrajinci.

Pátek 9. 3. 2018

V pátek se konala rekonstrukce bitvy o Sokolovo a byl zde pořádán i

pietní akt. Večer jsme odjížděli plni zážitků z dnešní bitvy na ubytování

v Sumách.

Sobota 10. 3. 2018

V sobotu jsme jeli do Velké Doči, kde se uskutečnil pietní akt, a na nádraží

v Bachmači odhalila ministryně obrany Karla Šlechtová pamětní

desku. Celou noc jsme spali v autobuse a v ranních hodinách přijeli do

města Lvov.

Neděle 11. 3. 2018

Dopoledne jsme měli volné na prohlídku Lvova, zejména pak Arsenalu

– muzea zbraní ze všech historických období. Odpoledne jsme se pak

vydali na cestu domů.

V odpoledních hodinách jsme překročili hranice EU. Kontrolu zavazadel

celníci provedli pouze namátkově, ale vše bylo v pořádku a šťastně jsme

dorazili brzo ráno do ČR.

Žáci z loňĨské 1. A přįed budovou ČNB

Eva Neubergová, 3. C

32

33

Druhá v pořįadí naší nověĜ vzniklé rubriky „I uččitel

je jen ččlověĜk“ není nikdo jiný než paní uččitelka

z odděĜlení práva a kriminalistiky Mgr. Martina

Neubauerová. Paní uččitelka byla velmi přįíjemněĜ

naladěĜná a ochotněĜ nám poskytla rozhovor za

přįátelské atmosféry.

I UČITEL JE JEN ČLOVĚK...

Čím jste chtěĜla být jako malá? Jaké jste v tu dobu měĜla

koníččky?

Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem chtěla být zvěrolékařkou. Odmalička

mám ráda zvířata. Vyrůstala jsem v rodinném domku, kde

jsme jich měli spoustu. Když jsem našla poraněnou kočku nebo nějaké

jiné zvíře, přinesla jsem ho domů a starala se o něj. K lásce

ke zvířatům a přírodě vůbec jsme byli se sourozenci odmalička

doma vedeni.

Provedla jste něĜkdy v děĜtství něĜjakou výtržnost, nebo

jste dokonce dostala něĜjaké kázeňĨské opatřįení?

Nebyla jsem vždy takový slušňák (smích). Jako dítě jsem

dělala různé drobné lumpárny. Byli jsme s kamarády a kamarádkami

pořád venku a třeba jsme zvonili na zvonky

nebo jsme lili do nafukovacích balónků vodu a pak jsme

je házeli z balkónu dolů. Na základní a střední škole jsem

patřila spíše k vzornějším žákům. Jen jednou na střední

jsem se ulila za školu, ale to už byla taková ta doba lásek.

Používala jste něĜkdy taháky, přįípadněĜ jakým

způķsobem?

Neměla bych to říkat, ale občas jsem tahák použila.

Tenkrát ještě nebyly žádné mobily, na které bychom

si mohli látku vyfotit. Taháky se psaly ručně

na malé proužky, které jsme navíjeli na propisku

nebo jsme si je (my holky) dávaly pod silonky. Ale

musím říct, že tím psaním taháků jsem se vlastně

učila a nakonec jsem je ani nemusela použít, takže

to mělo pozitivní účinek (smích).

Vy jste řįíkala, že jste studovala gymnázium, takže

jste ještěĜ tak úplněĜ nevěĜděĜla, co byste chtěĜla

v životěĜ děĜlat?

Ano. Zjistila jsem, že mi nedělá dobře pohled na krev, a

studium lékařství jsem si rozmyslela. Zajímala jsem se o

mnoho věcí, ale neměla jsem žádný velký sen, za kterým

bych šla.

Proto jsem šla na gymnázium, abych měla nějaký čas na

rozmyšlenou. Studovat jsem začala v Sokolově, ale po 1.

ročníku jsme se s rodiči přestěhovali na Kutnohorsko, a tak

jsem přestoupila na gymnázium se strojírenským zaměřením

v Čáslavi.

Co jste děĜlala po střįední škole? Šla jste na vysokou?

Ne, na vysokou jsme nešla, měla jsem tenkrát svou hlavu a nechtěla

se už učit. Po maturitě jsem šla „do montérek“, nastoupila

jsem do třísměnného provozu jako obsluha CNC strojů ve

strojírenském podniku DAKO Třemošnice. To bylo v září 1989,

za dva měsíce byl převrat a já toto revoluční období plné emocí

prožila v plné parádě, stávkovali jsme a nosila jsem trikoloru.

Byla to velká škola života.

Studovat jsem začala až ve třiceti čtyřech letech, kdy už jsem

byla u Policie ČR a měla dvě děti. Touha doplnit si vzdělání ve

mně jaksi dozrála až déle (smích). Splnila jsem si ji až u policie,

která mi pro studium vytvořila dobré podmínky. Dálkově jsem

vystudovala Policejní akademii ČR v Praze v oboru bezpečnostně

právním, nejprve v bakalářském a následně v magisterském

programu.

Po deseti letech u policie ve mně začala klíčit myšlenka, že bych

ráda své znalosti a zkušenosti ze své práce předala mladým lidem,

a proto jsem si doplnila vzdělání na Pedagogické fakultě

v Hradci Králové. Netrvalo dlouho a objevila se možnost učit na

naší škole a mně se tak splnil sen…

Pročč jste se vůķbec rozhodla jít k policii?

Po maturitě jsem vystřídala několik zaměstnání. Jak jsem již

říkala, nejprve jsem pracovala v DAKU Třemošnice, pak jsem

nastoupila do obchodního oddělení společnosti Stavební izolace,

a. s., kde jsem měla na starosti reklamu a propagaci podniku.

Také jsem byla obchodní zástupkyní a prodávala šperky

ze stříbra. Ale pořád jsem nebyla spokojená, nenaplňovalo mne

to, moje práce postrádala hlubší smysl. Vždy jsem měla cit pro

spravedlnost a přála jsem si, aby ti, co nedělají správné věci,

byli potrestáni. Tato idea mě přivedla k práci u policie.

S ččím nejzajímavěĜjším jste se za dobu u policie setkala?

Zajímavé pro mne bylo ze začátku všechno, protože to bylo

nové. Byla jsem zařazená na obvodním oddělení, nikdy jsme

nevěděli, k jakému případu nás operační důstojník vyšle. Po

dvou letech jsem přestoupila na oddělení hospodářské kriminality,

kde jsem byla víc než deset let. Vyšetřování hospodářských

trestných činů bylo sice složité, ale také velmi zajímavé,

alespoň ze začátku, pak už se jednalo spíš o rutinní záležitost.

Nejzajímavější byl asi můj první případ – podvod při prodeji

vzácného papouška Žako kongo, v rámci kterého jsem musela

nastudovat úmluvu CITES o mezinárodním obchodu s ohroženými

druhy zvířat a planě rostoucími rostlinami, kde je tento

druh zařazený v první příloze.

Jaký nejzapeklitěĜjší přįípad jste vyšetřįovala?

Byl to podvod v rámci čerpání dotací na veřejnou zakázku. Vyšetřování

trvalo více než rok. A bylo velmi zapeklité… (smích)

Dá se vůķbec v dnešní doběĜ srovnat svěĜt kriminalistiky z

policejního hlediska a z hlediska televizního? Inspirovala

jste se něĜkdy přįi řįešení reálného přįípadu kriminálním

seriálem čči filmem?

Určitě se to srovnat nedá, v televizi je vše idealizované, zejména

v amerických seriálech typu Kriminálka Las Vegas (smích). Jó,

mít tak ty jejich laboratoře, vybavení a techniku, jako z oblasti

science fiction! (smích) Ale jedno máme určitě lepší – šikovné

a chytré kriminalisty. Na druhou stranu kriminální seriály Dobrodružství

kriminalistiky nebo Případy 1. oddělení byly velice

povedené.

Máte něĜjaké koníččky?

Na prvním místě jsou moje dvě vnoučata, jsem pyšná babička.

Ráda tancuji, v mládí jsem se závodně věnovala i akrobatickému

rock´n´rolu. A dále mám běžné koníčky - plavání, cestování

a turistiku s hůlkami (ne francouzskými, ale nordic walking)

(smích). Také jsem velká sportovní fanynka, nenechám si ujít

žádný závod v biatlonu. A dále ráda čtu. A spím. A jím. (smích)

Když se podíváte na dnešní studenty, máte pocit, že

jsou jiní, než jste byli vy?

Myslím si, že studenti dnes nejsou horší nebo lepší, je jen jiná

doba. Dnešní mladí mají jiné možnosti, než jsme měli my – mají

větší přístup k informacím, mohou cestovat, říkat nahlas své

názory, mají jiné možnosti se uplatnit. V tomto smyslu jsou na

tom mnohem lépe. Na druhou stranu si myslím, že kvůli sociálním

sítím, které jim umožňují být mezi sebou stále ve virtuálním

kontaktu, jsou osamělejší a „chudší“, neboť přichází o zážitky,

které lze prožít jen „tváří v tvář“.

Máte něĜjaké životní motto, které byste chtěĜla přįedat

ččtenářįůķm?

Snažím se brát všechno s úsměvem, i když mi do smíchu vždycky

není. Život mi připravil i věci, které jsem si nepřála, ale to je

život… A život by měl být především o lásce. A taky o maličkostech

a mezi ně úsměv rozhodně patří... Takže si říkám: „Co mě

nezabije, to mě posílí.“ V poslední době si také ráda zazpívám

písničku od skupiny Mirai „Když nemůžeš, tak přidej“ (slogan

Emila Zátopka, kterým se inspirovala i česká olympijská výprava).

Zpívala jsem si ji stále dokola, když jsem chodila po Vysokých

Tatrách (smích). A také nesmím zapomenout na velmi

oblíbené pořekadlo, které máme společné s mojí kamarádkou (a

kolegyní) Hankou Baštovou – „slovo NEJDE neexistuje!“

Máte třįeba něĜjaký talisman?

Mám, prstýnek po babičce. A také kámen ve tvaru srdce, který

už mám velmi dlouho.

DěĜkuji moc za Váš ččas.

Michal Martínek, 2. A

34

35

INTERNÁTNÍ LISTY

HRDLOŘEZSKÉ HRÁTKY

Přįíklad LÁSKY

U dveří „vychovatelny“ je k dispozici týdenní plán akcí. Jeden den je určen k návštěvě babiček a dědečků

v Domově pro seniory Malešice. Ve svém životě se snažím upřednostňovat službu bližním před

hledáním svého prospěchu. A tak mi velí srdce, abych do toho zapojila i naše milé žáky.

Při naší první návštěvě jsme se seznámili s chodem domova důchodců, rozpačitě jsme nakukovali do

pokojů, kde na postelích leží obyvatelé tohoto zařízení. Smutné výrazy v jejich očích nám prozrazují, že

oni už na nic nečekají, nepočítají s radostí v tomto životě. Stačí ale málo, zastavíme se u postele skoro

100leté babičky a ejhle... Ohníčky v jejích očích, krásné povídání o jejím mládí, dětech v nás vzbudí

pocit, že děláme něco správného, že pár lidských slov na správném místě má obrovský význam jak pro

nás, tak pro tu babičku. Ona už sice nemůže vstát, musí poslušně a odevzdaně čekat na ruku, která ji

dá napít, podá léky...

Další návštěva je už veselejší, protože se na sebe navzájem těšíme. Čerstvé bramboráky jsou přesně tím

dárkem, o kterém si babičky a dědečkové můžou nechat jen zdát, a my jim ho plníme.

Příští návštěva bude pro nás „fyzicky“ těžší voříšek, neseme tam totiž dýně, které spolu vydlabeme a

vyřežeme. Budou v nich hořet svíčky a naše srdce budou také plápolat radostí, že pomáhat bližnímu je

krásné a správné.

Tereza Frenzlová, 3. B

Elena Hamouzová, vychovatelka

Duch v dešti

Kapky dopadají na tvář její,

ruce lehce se chvějí

ve studeném vánku.

Vidím úsměv v jejím koutku.

Oči zavřené se usmívají,

s každou kapkou zpívají.

Stojí uprostřed deště,

úplně nehnutě.

Směji se s ní.

Jsem velmi šťastný

vidět ji takhle plnou energie

na místě našich schůzek.

Jenže ona mě vidět nemůže,

v tom nám ani láska nepomůže,

jsem v slzách mraků ukryt.

A už se nemohu vrátit.

S tím jak déšť mizí,

i já se ztrácím.

Jen vzpomínka na blízkého,

ochránce a milého.

Mé jméno už se jí ze rtů smylo,

už je to vážně velmi dlouho.

I hlas můj zapomněla,

ale moji tvář v dešti viděla.

A tak jsem zašel zavzpomínat,

a pak zase zapomínat.

Na milého jejího,

před lety ztraceného.

Cheirón

Milan Hradil, bývalý policista

1. Jmenuj věĜdu, která se zabývá psy a využívají ji i záchranné složky.

2. Jaká je zkratka Útvaru rychlého nasazení?

3. Jmenuj věĜdu, která se zabývá koňĨmi a využívá ji Policie ČR.

4. Jak se nazývá ččlověĜk, který je opakovaněĜ trestaný?

5. Jak se nazývá policista, který získává důķkazy?

6. Jak se jmenuje poslední policejní prezident (2018)?

7. Policista je? ………………… bezpeččnostního sboru.

Tajenka: Jedna z hodností, kterou můķže policista dosáhnout, je …..…………. .

Václav Šíma, 3. A

ŘĮEŠENÍ TAJENKY:

© Ozvěny z Hrdlořez 2018, všechna práva vyhrazena, bez souhlasu redakce přísný zákaz užívání zde zveřejněných materiálů.

3. číslo časopisu Ozvěny z Hrdlořez

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?