Ze Znojma do Černého moře na kajaku 2018

Červen / červenec 2018

Ze Znojma do Černého moře

Doplněný přepis lodního deníku

- 1 -

Úvod

Poprvé v životě jsem si psal deník. A proč ho rovnou

nenazvat lodním deníkem, když se dovolená odehrává z větší

části na lodi. Psal jsem psacím písmem do sešitu. Již po pár

dnech jsem zjistil, že to bylo nedomyšlené. V běžném životě

už psací písmo vlastně nepoužívám. V práci píšu na počítači a

případné poznámky píši tiskacím písmem na papír. Prvních

pár dní jsem si proto zvykal, ale bez podpory stolu a židle to

bylo dost obtížné a některá slova mám i nyní, po několika

měsících, problém přečíst.

S odstupem času jsem rád, že deník vznikl, všechny situace

totiž nelze zaznamenat fotkami či ve videu.

Doporučuji číst večer před spaním. V podstatě to byla „nudná

rutina“, takže vás pár nudných dní spolehlivě uspí. Ještě

během plavby jsem se pokoušel o čtení předchozích dní a

vždy mě to rychle unavilo a poslalo snít do spacáku. Není se

čemu divit, protože jsem nikdy nebyl „slohový typ“ a zápisky

postrádají jakýkoliv slohový styl. V podstatě jen skládám

události pomocí slov za sebe. Běžný den se tedy sestával

z jídla, pádlování, stavění stanu a spánku. To byla moje

každodenní rutina. Kdo je však i nadále přesvědčen, že ho to

může zajímat, ať se směle pustí do čtení a uvidí, který den ho

uspí.

Doporučuji si k tomu otevřít mapy a sledovat na nich můj

postup.

Pavel

- 2 -

Na cestu jsem si pořídil použitý laminátový kajak, který jsem

upravil tak, aby plavbu přežil.

Foto z úpravy kajaku:

Kajak před úpravou

Kajak po obroušení a nátěru spodní části

Upravený kajak zatím bez sedačky a příčlí

Kajak připravený k vyplutí (pro plavbu po Dunaji je třeba jméno a státní vlajka)

- 3 -

2.6.2018- sobota

Ze Znojma do Krhovic

Vstávám brzy. Před odjezdem ještě musím uklidit byt,

protože kvůli hektickému dokončování práce a přípravám na

odjezd, jsem úklid dlouhou dobu zanedbával. V případě, že by

někdo z rodiny chtěl byt v mé nepřítomnosti využít, najde ho

tak alespoň v dobrém stavu. Trochu na mě doléhá nervozita.

Nikdy jsem tak dlouho sám necestoval a nevím, jestli mě to

nebude nudit.

Jsem domluvený s bratrem, že mi pomůže odvést loď ze

zahrady ke Staré vodárně pod znojemskou přehradu. Tam se

setkáme s ostatními, kteří se mnou první dva dny poplují.

Dnes se mnou vyplují brácha, Honza s Jančou a Silva.

Nebudu lhát, velmi mne potěšilo, když jsem viděl, kolik

kamarádů mne k řece přišlo vyprovodit. Zatímco si ostatní

půjčují lodě, aby mne mohli doprovodit, já dávám dohromady

tu moji loď. Někteří dorazivší, menší i ti větší, mi zdobí loď

malůvkami. Půjčování lodí jim na můj vkus trvá moc dlouho a

už pomalu začínám nervózně přešlapovat. Nervozita je na

místě, protože loď nebyla před vyplutím ani jednou

vyzkoušena. Nevím tedy, jestli se nepotopí. Nakonec to

nevydržím a dávám loď na vodu, kde již s naloženými věcmi

provádím zkušební kolečko. Uf! Všechno drží a voda dovnitř

neteče. Kamarád Maris mi ještě před odjezdem věnuje starou

špricku, aby mi nestříkala voda na věci, které jsem nacpal do

přední části kajaku. Všechno půjčeno, vyřízeno a konečně

vyrážíme. Dorazivší se loučí, mávají a natáčí si odplouvajícího

exota na starém laminátovém kajaku. Přepadá mne divný

pocit a najednou se mi nikam nechce. Raději bych s kamarády

chodil na beachvolejbal, nohejbal, lezení a na pivo! Plavba

však pomalu ubíhá a já si zvykám na loď. Po cestě ještě

zdravíme Ondru, který trénuje na závodním kajaku. Blíží se

první zkouška, loucký jez. I přes stáří a materiál kajaku se

rozhoduji, že jez sjedu. Vlastně to bude i zkouška odolnosti.

Najednou jsem pod jezem, všechno drží a voda všude kolem,

ale uvnitř kajaku žádná není. Tak snad vydrží až do Černého

- 4 -

moře. Stavíme v Beachklubu u Louckého kláštera na jídlo a

pití. Brácha kupuje v Louckém klášteře červený šampus a na

břehu řeky se ho ujímá Silva, aby moji loď pokřtila. Poté se

vydáváme na další plavbu. Po cestě překonáváme jezy a

hospody. Panuje dobrá nálada a to i proto, že nás blížící se

bouřka nakonec míjí. Tasovický jez všichni přenáší, pouze

brácha sedá do lodě a jez sjíždí (skáče). Povedlo se parádně,

v pozici zkušeného indiána přiráží ke břehu. Dostává se mu

zaslouženého aplausu. Zbytek cesty proflákáme a na tábořišti

v Krhovicích nás vítají Kubis s Áďou. Chci si vyzkoušet

kolečka, dávám na ně tedy loď a tahám ji ven z vody. Přitom

se zadrhnou o kámen a loď padá na zem. Ups! Urvalo se

držátko sedačky. Nevydržely to staré nýty. Večer usínám

s tím, že zítra ráno to budu řešit. Bez sedačky to prostě nejde.

Dnes jsme upluli asi 15 km.

3.6.2018

Z Krhovic za Hevlín

Ráno zjišťuji, že za námi autem dorazí Petr a Kuba.

Volám Kubovi, aby mi dovezl akuvrtačku a vruty. V noci jsem

promyslel opravu. Když dorazí, opravuji sedačku a vyrážíme

na cestu. Tentokrát ve složení já, brácha, Kuba D., Kubis

s Áďou a Honza s Jančou. Honzu s Jančou „ztrácíme“ a trvá

dlouho, než nás opět dojedou. Zpozdili se na rybách.

Projíždíme podkrhovické meandry a mě přibývají obrázky na

lodi. Nejvýraznějším obrázkem je páteř na přídi kajaku, kterou

tam namaloval Kubis. Blížíme se k cíli dnešní etapy (k tábořišti

u Hrádku) a mě pomalu dochází, že za chvíli už to bude jen na

mě. V Hrádku kamarádi plavbu končí a já se nakonec

rozhoduji ještě tentýž den pokračovat dál. Chci dnes doplout

co nejdál. Po cestě „naháním“ labutí rodinku. U hevlínského

mostu se rozhoduji, že až bude vhodné pěkné místo k

táboření, tak plavbu ukončím. To ještě netuším, že mě čeká

dalších 5 km. Narovnané koryto a vysoké zarostlé břehy mi

nedovolují vystoupit na břeh. Je to frustrující, stmívá se, okolo

jsou posečené louky, ale nemám se na ně jak dostat. Dochází

- 5 -

mi síly. V tomto úseku spatřuji i několik mrtvých ryb a mrtvého

asi srnce a bobra. Připomene mi to, že pár týdnů zpátky tu

z řeky lovili mrtvé ryby. Asi je to ještě pozůstatek z té doby.

Krátce před přistáním si na břehu ve vysoké trávě všimnu

koloucha, který na mě nehybně zírá. Přestávám pádlovat a

oplácím mu to. Čumím na něj taky. Po chvíli opět makám a

konečně narážím na schody u vodoměrné stanice. Je 21:30 a

rychle se stmívá. Stavím stan, najím se a jdu vyčerpaný spát.

Dnes jsem napádloval 29 km.

U vodoměrné stanice, kousek za Hevlínem

4.6.2018

Přetahování prostřední nádrže Nových Mlýnů

Ráno vařím ovesnou kaši a vyrážím na vodu. Proud

slábne a já sjíždím vodní stupeň, který se nachází

v Rakousku. Od této chvíle začíná volej. U Jevišovky

podjíždím pod lávkou, která už má něco za sebou a u

Drnholce mne slunce zahání na břeh do stínu pod strom.

- 6 -

Dávám si oběd, a pak pospávám. Občas mě vyruší traktor,

který jezdí po hrázi sem a tam a seče trávu. V jednu chvíli si

málem káknu do trenek, když se kousek ode mne vyplaší čáp

a při snaze odlétnout mlátí křídly do všeho kolem. Ten

chuděra dokráčel až ke mně, aniž by si mne všiml a já zase

jeho. Za chvilku jsem úlek vydýchal, a když žár ze slunka

pomalu polevil, vyrážím opět dál. Je to těžká práce, na prvním

jezeře Nových Mlýnů mi fouká protivítr. Naštěstí netvoří velké

vlny, takže připlouvám do kempu v Pasohlávkách, abych se

najedl a doplnil tekutiny. Je 17:00 a rozhoduji se, že dnes

ještě překonám prostřední jezero. Hladina prostředního jezera

je o cca 2 m níž oproti prvnímu jezeru. Prostřední jezero je

chráněnou ptačí rezervací a lodě tam nesmí. Nebudu lhát,

napadlo mne, že bych ho i tak přeplul. Vše ale nakonec bylo

jinak. Vystupuji na břehu prvního jezera, abych přetáhl

frekventovanou silnici vedoucí z Mikulova do Brna. Ve stánku

u silnice kupuji půl kila kyselých meruněk, které se mi později

hodí k doplnění energie. Dorazím k prostřednímu jezeru a

zjišťuji, že tu fouká mnohem větší vítr, navíc ještě „bočák“.

Jsou i velké vlny. Protože můj kajak nemá kormidlo, tak

pádlování v bočním větru, ve vlnách, s nákladem a těžištěm

v zadní části lodi, je velmi namáhavé na záda. Sedím na hrázi

a přemýšlím, co dál.

- 7 -

Na začátku prostředního jezera Nových Mlýnů

No nic, kolečka na přetahování mám, tak se po chvíli

rozhoduji, že kajak přetáhnu po hrázi. Čerta na mě! Hrozný

rozhodnutí! A po této zkušenosti se v pozdější fázi výpravy

snažím kajak přetahovat co nejmíň. Samotný kajak váží asi 20

kg+ cca 20 kg bagáž. Takže záda trpí! Nacházím si na břehu

jezera kousek tlusté větve, za kterou omotám šňůru

upevněnou na přídi kajaku. Takto se mi kajak lépe táhne,

protože mě šňůra neřeže do prstů! Celkem přetahuji asi 4 km

a trvá mi to cca 2,5 hod. Ke konci zvládám už jen opravdu

malé úseky a rybáři na břehu pode mnou jen nevěřícně

koukají, co tam vyrábím a proč nepluji po vodě. Už po cestě

se mi tvoří všude na prstech puchýře. A to i na nohách, páč

jdu ve vodáckých neoprenových botách. Vysílen se blížím ke

třetímu jezeru a těším se, jak opět popluji po vodě. Když však

dorazím ke třetímu jezeru, zjišťuji, že je kolem břehu ještě

zábradlí dlouhé asi 400 m. Za zábradlím je břeh z velkých

kamenů. Kolem zábradlí vede panelová cesta. Vzhledem

k blížící se tmě, k mému velkému vyčerpání a již velmi

pomalému postupu po souši se rozhoduji, že loď i věci

„přehodím“ přes zábradlí a popluji po vodě. Byla to trochu

komedie. Dokážu si představit, jak se rybář v loďce, houpající

se na vlnách nedaleko ode mne, řehtal jak kobyla. Postupně

- 8 -

tedy prostrčím všechny věci přes zábradlí. No a teď starý

křehký laminátový kajak. Z cesty vysunuji kajak bortama na

zábradlí přesně tak, aby se ještě nepřevážil na druhou stranu.

Na druhé straně je břeh níže než cesta, musím se tedy hodně

natahovat, abych na kajak dosáhl. Pomalu začínám kajak

tahat k sobě a dávám si velmi záležet, abych kajak po

překlopení váhy udržel a nepraštil s ním o šutry, což by asi

byla jeho smrt. S vypětím všech sil (jak už dnes po několikáté)

posadím kajak na vodu a naložím věci. Musím je naházet do

lodi rychle, protože vlny s kajakem mlátí o šutry na břehu a

tím se odírá barva, kterou jsem kajak před odjezdem natřel.

(Mimochodem na nátěr kajaku jsem použil barvu na betonové

bazény.) To už je 21:00 a tak spěchám najít místo pro

přespání. Pluji podél břehu pod Pavlovem (ve vlnách se

nehodlám pouštět dál od břehu) a tam je to hrůza! Všude

samé karavany a chýše rybářů. Pár jich má i nahozeno a

jednou se při mém průjezdu ozývá i pípání elektrického

policajta na prutu. Načež ze svého příbytku vybíhá natěšený

rybář očekávající obří úlovek. Při spatření mého plavidla však

vypustí jen pár peprných výrazů na mou osobu a opět usedá

do svého křesla, kde uklidňuje svůj tep jedním lokem čehosi

dobrého. Naznal jsem, že už je příliš šero, abych pokračoval

dál (a dráždil jiné rybáře), a proto cca ve 21:30 tábořím na

malém poloostrově pod Pavlovem. Mezi karavany (které jsou

tu umístěny trvale) stavím stan. Ještě před tím, než jsem

totálním vyčerpáním usnul ve stanu, si od „místního“

vyslechnu přednášku o stanování v ČR. Slíbil jsem mu, že

místo zanechám v původním stavu a hned ráno vypadnu.

Jsem po dnešku tak zničený, že usínám jen s poslední

kyselou meruňkou v břiše. Nespí se mi dobře, úplně všechno

bolí a mám od slunka spálený záda.

Dnes jsem ujel cca 22 km a po souši ušel cca 4 km.

- 9 -

5.6.2018

Z Nových Mlýnů k Břeclavi

Tábořiště na poloostrově novomlýnských nádrží

Budím se cca v 7:00. Rychle se balím, páč po včerejší

večerní přednášce o kempování jim tady na ten „golfovej“

trávník přece nemůžu vykonat „dobro“. Dojíždím k Milovicím,

kde už je pustá hráz bez karavanů a můžu se zde tedy

nasnídat a „kralovat“ bez omezení… Nejdříve však musím

překonat velkou zátoku abych se tam dostal a ukazuje se, že

nejsem zas tak dobrej „král“, jak jsem si myslel. Poddanstvo

se dere ven a v jednu chvíli uvažuji, že skočím do vody, abych

svému „království“ ulevil. Jako v každé pohádce však vše

dobře končí a v 8:30 již připravuji snídani králů. Jelikož jsem

podcenil předodjezdovou přípravu a při balení jsem zjistil, že

se mi všechny věci nevejdou do jednoho velkého

vodotěsného vaku, jsem proto domluvený s bráchem, že mi

dnes na hráz poslední nádrže Nových Mlýnů dopraví ještě

jeden dokoupený vak. Rovnou jsem si poručil i šitíčko, zásoby

vody a instantní brkaši. Po snídani spěchám k hrázi a ve stínu

neznámé květiny zde čekám na bratrův příjezd.

- 10 -

Přetahování hráze poslední nádrže Nových Mlýnů

Ten doráží asi za půl hodiny a pomáhá mi přetáhnout kajak.

Bohužel v jednu chvíli padá kajak z koleček. Výsledek?

Upadnuté kolečko! Zjišťuji škody a včerejší dlouhé

přetahování zanechalo následky. Štěstí však přeje

připravenému a při snášení lodě k řece nacházím drát. Využiji

ho při opravě koleček a zbytek schovávám na další cestu. Při

opravě koleček však utrpěly újmu nůžtičky na nehty. Použili

jsme je společně s nalezeným kamenem na vymlácení

obroušeného čepu z dírky. Kolečka však fungují, nehty ať si

klidně rostou… Pod mostem, kam jsme se ukryli před žárem,

dobíjím z bráchovi powerbanky mobil a cca ve 14:00 vyrážím

na cestu s tím, že pod Novými Mlýny to opět poteče. Omyl!

V podstatě až do Břeclavi jen mírný proud nebo volej. Za

Bulhary přetahuji vodní elektrárnu. U Podivína sjíždím menší

jez, který prověřil pevnost lodě, protože pod přepadem narazil

spodek přídě lodě na betonové dno. Je to dobrý, drží! Ani to

nekontroluji, protože mám kajak naložený báglama.

Doplouvám kousek nad Břeclav, kde nacházím super plácek

na přespání. Před večeří ještě čistím hrnek, ešus a lžíci od

vosku. Měl jsem je totiž v jednom sáčku společně se

svíčkama a žár ze slunce udělal svoje… Svíčky už tedy

nebudu potřebovat, protože jsem o ně přišel.

Dnes jsem urazil cca 20 km a opět skoro pořád volej!

- 11 -

6.6.2018

Setkání s orli mořskými a řeka Morava

Radost z nového vaku kazí hned ráno zjištění, že

jsem si v něm udělal díru díky večernímu nešetrnému

vyndávání z lodě. Využívám tedy hned i včera dodané šitíčko

a díru pořádně zašívám! Proti stříkající vodě to bude stačit, a

převracet se přece nehodlám! A navíc do něj budu dávat

méně potřebné věci a ty, které nepotřebují příliš velkou

ochranu proti vodě. Před odjezdem se ještě vracím kousek

proti proudu a kotvím na malém ostrůvku, na kterém jsem

chtěl původně spát. Natáčím zde záběry mé koupele, to přece

nesmí na vodě chybět!

Ostrůvek na řece pár km nad Břeclaví

Připlouvám do Břeclavi a volím hlavní koryto řeky. V Břeclavi

za vyptávání zvědavého spoluobčana přetahuji místní jez. Při

pohledu na rybí přechod jezu přemýšlím, zda-li tímto

přechodem jsou nějaké ryby vůbec schopné proplout. Břeclaví

projíždím rychlým tempem Chucka Norrisa. Vysoké zdi kolem

řeky mne opravdu nezaujaly! Ani příležitosti k obědu a

doplnění vody tu nebyly takové, které by mi zaručovaly výhled

na kajak zanechaný na břehu. Prostě jsem nechtěl nechat

kajak s věcmi opuštěný na břehu. Odjíždím mírně zklamán, to

však ale netuším jak krásné a intenzivní zážitky mne dnes

ještě čekají. Řeka, břehy a krajina kolem Dyje mezi Břeclaví a

soutokem s řekou Moravou jsou opravdu nádherné! Trochu

mne zarazilo, že tu není tolik bobrů, jako mezi Znojmem a

Novými Mlýny. Vodácky to možná není úplně záživné, řeka tu

totiž pouze líně meandruje mezi starými stromy, ale ta krajina!

- 12 -

Nejdříve se z pravé strany připojuje přes „vodopádopeřej“

nějaký malý přítok či stoka. Ostrůvky střídají popadané kmeny

stromů a člověka napadá, kolik různých druhů ryb se pod těmi

kmeny může ukrývat. Na březích na mě dohlíží staleté stromy.

Na některých uschlých stromech mají svá hnízda čápi. Čápi

jsou zde jediná zvířata, která se mi podaří vyfotit. Ostatní

zmizí dříve, než stačím vytáhnout foťák z vodotěsného vaku.

Zažívám dnes blízká setkání se srncem a divočákem, kteří pili

z řeky a já je vyplašil svým „rychlým“ výjezdem z meandru.

Nejintenzivněji na mě zapůsobí setkání s orlem mořským. Dva

orli (asi pár) vzlétli ze vzrostlého stromu u řeky. Obrovské

rozpětí křídel, bílá ocasní pera a majestátní plachtění

v průhledu mezi vysokými stromy. Až mi přeběhl mráz po

zádech, jaká to byla nádhera! Než však vytáhnu foťák, zmizí

za stromy. Před cestou jsem si přál spatřit v ústí Dunaje

pelikány a orly mořské a najednou jsem orly viděl už u

Břeclavi. Chybí už jen ti pelikáni! Dnes chci doplout alespoň

na tzv. trojmezí- soutok Dyje s Moravou. Setkává se zde

v jednom bodě hranice ČR, Slovenska a Rakouska. Pádluji

tedy dál. Míjím mediálně známý betonový bunkr, který se díky

podemletému břehu zřítil do koryta řeky. Dnes již leží na boku

a celý v řece.

Pod Břeclaví- podemletý bunkr zřícený do koryta řeky Dyje

- 13 -

Kousek před trojmezím mne zastihne bouřka, kterou

přečkávám na verandě rybářské chaty, kterých je na rakouské

straně spousta. Na soutoku natáčím krátké video a už pluji po

řece Moravě. Nocoviště nacházím na 64. kilometru řeky

Moravy. Znamená to, že mi do Dunaje zbývá 64 kilometrů.

Užívám si západ slunce, který je s odpařující se vodou po

bouřce ještě krásnější, než jindy.

Dnes jsem uplul cca 30 km.

7.6.2018

První opuštění lodě a nákup zásob

Ráno probíhá klasická snídaně, müsli v prášku. Pouze

místo čaje si vařím instantní kafe. Nejsem moc dobře

vyspaný, celou noc kvákaly žáby, žbluňkaly ryby nebo

„kdákali“ ptáci. Na vodu vyrážím pozdě, cca v 10:30. Zůstává

mi pouze 1,5 l vody, proto s ní musím šetřit. Zpočátku si

pochvaluji docela slušný proud. To ale příliš dlouho nevydrží a

zbytek cesty se střídá mírný proud s volejem. Netrvá to dlouho

a chvíli po vyplutí už na mě z palachu čučí první srnka. Sápu

se po foťáku, ale než ho nachystám, srnka je pryč. Po cestě

jich pak ještě potkávám několik. Dnes mám navíc pocit, že se

mnou cestuje jedna volavka. Vždycky kousek popolítne a

čeká. Jen asi dvakrát se ztrácí úplně z dohledu.

Volavka- „špion“

- 14 -

Jeden z mnoha kormoránů

Oběd si vařím v přístavišti (tábořišti) nedaleko vesnice Gajary.

Během oběda přijel nějaký Slovák na kole, obešel můj kajak,

a poté přichází až ke mně. „Je to pravda?“, ptá se mě. Chvíli

přemýšlím, na co se ptá, ale pak si uvědomuji, že jsem si na

kajak napsal fixou „Znojmo --> Black sea” právě kvůli tomu,

aby se se mnou dali lidi do řeči. Jo, je to pravda, pluji k moři.

Prohodí se mnou pár slov a nakonec mi popřeje šťastnou

plavbu. Do Záhorské Vsi, kde chci nakoupit mi zbývá ještě 12

km. Sedám tedy do lodě a pádluji. Cesta ubíhá celkem rychle

a cca v 17:00 jsem v Záhorské Vsi. Na počest mého příjezdu

mi tu pouští sirény. Nakoupit jdu nakonec do protější rakouské

obce Angern an der March. První zkouška, co se stane s lodí

a věcmi, když je opustím. Kajak nechávám kousek nad

frekventovaným přívozem tak, aby ho mělo na očích co

nejvíce lidí a nikdo se o nic nepokoušel. Po návratu (asi po 20

min.) je vše na svém místě a já mohu popojet ještě asi o 3 km

dál. Přesně na 29. kilometru na rakouské straně stavím stan.

Při vytahování lodi objevuji docela velké praskliny v novém

nátěru na spodku přídě. Praskliny vznikly asi na jezu nad

Břeclaví, kde jsem bouchl přídí o betonové dno. Uvažuji, že

praskliny zítra ráno zatmelím ještě před tím, než vpluji na

Dunaj.

Dnes jsem najel 35 km.

- 15 -

Tábořiště na 29. kilometru na řece Moravě

8.6.2018

Stanování pod Děvínem

Ještě před snídaní zatmelím spodek přídě lodě. Také

poprvé na své cestě zkouším solární nabíječku. Daří se mi

dobít mobil skoro do plna – funguje to. Těsně před vyplutím

kolem mne projíždí 2 kajakáři na gumácích, asi pár ve

středních letech. Po cestě je pak předjíždím a dál už je

nepotkám. Dnes fouká v podstatě protivítr, takže mi to dává

zabrat.

- 16 -

Oprava poškozeného spodku kajaku

Památník u Marcheggu

V Marcheggu si prohlížím památník ve tvaru orla- určitě na

počest mého kajaku, který se jmenuje Black Bird a říkám mu

„BéBéčko“. Na Dunaji musí mít loď jméno a vlajku státu, ze

kterého je. Měl jsem doma nálepky obrysu ptáků, které se lepí

např. na velké skleněné plochy, aby do nich ptáci nenaráželi.

- 17 -

Nevěděl jsem co s nimi, tak jsem je použil na kajak a díky nim

vzniklo i jméno kajaku. Pokračuji dál a v dálce se objevuje

obrys Malých Karpat, což značí, že se blížím k Děvínu na

soutoku Moravy a Dunaje. Konečně připlouvám k Děvínu,

všude je plno rybářů. Nakonec rozdělávám tábor na ostrůvku

při rakouském břehu, kde rybáři nejsou.

Tábořiště na ostrůvku na řece Moravě, v pozadí hrad Děvín

Svojí návštěvou mne překvapí kamarádi Silva s Petrem.

Musím však za nimi přejet na slovenský břeh. Chvíli

pokecáme, darují mi pivo a oni pak pokračují dál pod skálu

nedaleko Bratislavy, kde budou o víkendu lézt. Potmě se

vracím na svůj ostrov. V dálce zuří bouřka. Ale tady je klid, že

by klid před bouří?

Dnes jsem ujel 27 km. Snad budou km na Dunaji přibývat

rychleji!

9.6.2018

Bratislava

Ráno mi „tradiční program“ narušilo pár kapek. Při

balení mi už srdce bušilo jako o závod a nervozita stoupala.

- 18 -

Za chvíli mě čeká vjezd na Dunaj. Na internetu jsem o něm

četl a někteří tam psali, že zápasili s vracákem, který je

nechtěl pustit z Moravy na Dunaj. Někteří z nich tam prostě

vpluli až na několikátý pokus. Navíc mě kamarád strašil

velkými víry. A já si před cestou na internetu našel, jak takový

velký vír vypadá. No nic, blížím se k soutoku pod Děvínem a

tepovka vzrůstá! Konečně po týdnu plavby spatřím Dunaj. Uf,

je to hukot. Silný proud podpořený peřejemi. Zrovna se jimi

pomalu proti proudu prokousává nákladní loď asi 250 m

dlouhá. Rozbíjí peřeje a já to vše sleduji z bezpečí na břehu!

V duchu si říkám, co tady s tou mojí starou chatrnou kocábkou

dělám, jedna větší peřej a loď se mi rozlomí…

Nákladní loď na Dunaji proplouvá kolem soutoku s Moravou

V tom se od Vídně vyřítí „lodní autobus“. Je to rychlá loď,

která při své jízdě vlastně letí nad hladinou. „Autobus“ se

prohnal kolem nákladní lodi a vlny od obou lodí i peřeje do

sebe začaly bušit. Ne! Na to už se nebudu dívat a slibuji si, že

těmto situacím se musím vždy vyhnout! Nachystám tedy

kajak, kamery, vpluji do plovací vesty a odrazím se od mola.

Ještě ze břehu jsem zjistil, že největší vracák se tvoří hned

v horní části ústí a pak v dolní části. Uprostřed je to relativně

- 19 -

klidné, zkusím to tedy tudy! Docela rychle se rozjíždím, mírně

zešikma s proudem Dunaje. Šup a najednou mě bere

dunajský proud, v peřejích se houpu jak na houpačce a já si

uvědomuji, že jsem tam! Moje první záběry na Dunaji. Je to

hukot, ale na tváři se mi objevuje úsměv. Kouknu na břeh a

přijde mi, jak kdybych jel 130 km/h po dálnici… Stromy rychle

mizí, stejně tak i hrad Děvín. Kousek pod Děvínem se proti

proudu podél břehu prodírá skupinka kajakářů. Jeden z nich

se oddělí a připlouvá ke mně. Jmenuje se Milan (z Bratislavy)

a s kamarády pluje do Heinburgu an der Donau na oběd a

pivo. Je to jejich každoroční tradice. Ptám se na pár věcí

ohledně lodní dopravy na Dunaji, kamenných hrází apod. Za

chvíli mi popřeje šťastnou plavbu a odděluje se, aby dohnal

svoji skupinku, která už mu mizí v dálce proti proudu.

Vstřebávám první dojmy z Dunaje. Nad Bratislavou je proud

silný a ustojím i první vlny od lodí. Jsou pro mě vlastně takové

zpestření rutinního pádlování. Provoz je tu zatím větší, než

jsem čekal. Před prvním bratislavským mostem odbočuji do

vedlejšího ramene, kde dávám pivko v místní příjemné

hospůdce „Mark Twain“. Kupuji i jeden pagáčik, a protože tu

nevaří, pokračuji dál. Bratislavu díky rychlému proudu

projíždím svižně a vyhýbám se různým plujícím lodím. Míjím

restaurace na lodích, na jídlo však nestavím, dokáži si

představit ty ceny. Hlavně ale nejde u těchto restauračních

pontonů dost dobře zakotvit s malým kajakem. Pontony jsou

vysoké. Pod Bratislavou zastavuji na oblázkové plážičce.

Odpočívám tu, srovnávám si myšlenky a plánuji další cestu.

Přibíhá doga, ale poté co si ke mně přičuchne, s úšklebkem

odskočí. Přičichne i k mému klobouku, který leží nedaleko a

s otráveným výrazem odbíhá k přicházející sympatické

paničce. Ta se však, po tom co viděla, okamžitě otáčí a

rychlým krokem mizí v rákosí i s dogou… Zítra dám asi

koupačku! Pluji dál a až po vodní nádrž Gabčíkovo mi to přijde

jako volej. Jenže řeka i tak alespoň trochu teče. Kolem mne

se prohání moderní rekreační rychlé čluny s pištícími

opalujícími se „ozdobami“. Začínám je kvůli vlnám nenávidět.

- 20 -

Vlny od lodí mi totiž vždy stočí příď lodi a já musím složitě

vyrovnávat směr. Holt mi chybí kormidlo a má záda trpí.

Rekreační člun na Dunaji pod Bratislavou

Čluny mě neustále míjí až do té doby, než přenesu kajak na

staré koryto Dunaje. Při přetahování hráze na staré koryto

mne dobíhá Ukrajinec, který jede na kole do Budapešti. Jeho

kamarád pluje na kajaku. Přišel se zeptat, jestli se dá jet po

starém korytě Dunaje. Odpovídám mu, že ano a za chvíli už

sedím v kajaku na starém korytě Dunaje. Je tu docela dost

rybářů. Připlouvám k proslulým peřejím, které se musí kvůli

kamenům přenášet. Jsou dlouhé asi 100 metrů.

Přetahování kajaku z v.n. Gabčíkovo na staré koryto Dunaje

- 21 -

Přetahování kajaku kolem nesjízdných peřejí na starém korytě Dunaje

Dle instrukcí z internetu vystupuji a přetahuji po pravém

břehu. A to i přesto, že na levém břehu je vidět krásná cesta

(příště přetáhnout po ní!). Uvědomil jsem si chybu pozdě.

Táhnu loď už asi 400 m a konečně narážím na pěšinku k vodě

- drsný přístup s vysokou trávou. Uf, nedá se nic dělat, musím

tudy. Naštvu tím ale nespočet různé poletující havěti, která se

teď do mě pouští! Rychle dávám kajak na vodu, hážu do něj

věci a mizím po proudu. Začíná se stmívat a nemohu najít

místo na přespání. Poprvé se setkávám s velkým vodním

vírem. V šeru těsně míjím v průměru asi jeden a půl metrový

vír a do hloubky má asi půl metru. Dost mě to vyděsilo (páč

jsem před odjezdem na internetu zjistil, co takový vír umí), ale

zároveň si uvědomuji, že tyto víry vznikají na koncích

kamenných hrází, které jsou vystavěny od břehu směrem do

středu řeky. Proto teď už vím, čemu se příště vyhnout. Situace

začíná být docela kritická, je už dost velká tma a kolem jen

vysoké zarostlé břehy. Nakonec nacházím „nouzové tábořiště“

ve vysoké trávě nad řekou. K tomuto místu vede asi bobří

- 22 -

skluzavka, po které z posledních sil vytahuji kajak na břeh.

Stavím stan a jsem tak unavený, že usínám opět bez večeře.

Dnes jsem ujel cca 45 km. Dvakrát jsem přetahoval po souši,

ale asi taky naposled.

10.6.2018

Staré koryto Dunaje

Vstávám brzy, jsem sice docela vyspaný, ale noc

nebyla bůhvíjaká. Pořád jsem se budil. Jak jsem večer

narychlo hledal plac na přespání, tak jsem si udupal vysokou

trávu a zem pod ní nebyla vůbec rovná. Spal jsem víceméně

obtočený kolem velkého hrbu, tak trochu prenatální poloha…

Ráno je vše mokré od rosy, ale i tak se vydávám po proudu,

abych našel lepší plácek, kde usuším věci, nasnídám se a

dobiju přes solár mobil. Nacházím docela slušný rybářský

plácek a přistávám zde. Při vytahování lodi na břeh se urve

očko na přídi, za které je uvázán „tahací“ provaz- očko je staré

a zrezivělé, tak se to asi dalo čekat.

Sušení věcí a kajak bez očka, které se urvalo při vytahování na břeh

Zítra to zkusím přilepit Chemoprenem, ale nedávám tomu

moc velké naděje na úspěch. Provizorně lano uvazuji k otvoru

- 23 -

pro stěžeň, který je umístěn před „kokpitem“. Po snídani

vyrážím dál. Staré koryto teče rychle. Míjím rakouský přístav

přívozu a vyhlížím přístav na slovenském břehu. Po pár

kilometrech ho spatřuji a u něj i slunečníky. Hurá, bude pivko

a jídlo! Přivítá mě stylově oblečená paní (v nějakém kroji) a já

si u ní postupně objednávám pivo, hambáč, kafe a Kofolu.

Doplním vodu, dokoupím kolu, pivo, arašídy (samé životně

důležité věci) a vyrážím na cestu. Kousek níž po proudu

potkávám místního kajakáře na gumáku, který zrovna vyrazil

na okružní plavbu po starém Dunaji a přilehlých ramenech.

Dáváme se do řeči. On je nadšený, že mě potkal. Povídá mi,

že nikdo z jeho přátel nerozumí jeho koníčku- jízda na

gumovém kajaku. Fotí si mě. Chce, abych mu na kameru řekl,

že pluji do Černého moře (kdoví kde teď tohle video koluje?),

aby to mohl ukázat kamarádům. Nakonec od něj dostávám

jablko, které si vzal na svačinu (snad mu nechybělo a přežil

svůj výlet). Loučíme se a on odbočuje na boční rameno. Po

pár kilometrech dorážím na soutok starého a nového koryta

Dunaje.

Soutok starého (vlevo) a nového (vpravo) koryta Dunaje, vpravo v pozadí

hráz v.n. Gabčíkovo

- 24 -

Daří se mi připojit na internet, a tak vyřizuji pár pracovních

povinností. Mezitím, co vyřizuji práci, proplouvá kolem

kajakář- asi ten kámoš cyklisty z Ukrajiny, kterého jsem včera

potkal. Ze svého odpočinkového místa vidím v dálce za sebou

hráz v.n. Gabčíkovo, od které se blíží velký parník (hotel na

vodě). Čekám až propluje kolem a pak pokračuji opět hlavním

korytem Dunaje. Cesta dnes celkem ubíhá. Zvykám si na

řeku, její proudy, víry a tzv. květáky. Květáky jsou zajímavé,

mají v průměru několik metrů, někdy i desítky metrů. Na

českých řekách jsem moc květáků nezažil (nebo si to

neuvědomuji). V podstatě je to vyvěrající voda, na kterou když

najedu, tak mi to stočí příď lodi. Zároveň se mi v květáku

jakoby propadá pádlo, nemůžu se tedy o něj při záběru tak

opřít jako obvykle. Pokud si květáku nevšimnu (třeba zrovna

koukám na břeh, kde se opalují děvčata) a zaberu v něm

pádlem, tak se propadá dolů a já mám tendenci vypadnout

z lodi. Budu si na to muset dát pozor. Přece jen nejsem

zrovna zdatný plavec! Z vln od lodí jsem si udělal zábavu.

Když se na ně dobře najede, tak se člověk pěkně zhoupne.

Kolem 19:00 nacházím super oblázkovou pláž, kde rozbaluji

tábor a dávám do vody chladit pivko. Fascinován průjezdem

„hotelu na vodě“ zapomínám na vlny a ty mi mezitím odnesou

pivko směrem po proudu. Vrhám se nedobrovolně do vody a

svoje „prášky na spaní“ zachraňuji…

Dnes jsem najel asi 50 km a spát budu na slovenském břehu

nedaleko vesnice Velké Kosihy.

11.6.2018

Komárno

Ráno se trochu flákám. Následné balení a chystání na

odjezd je hrozné. Kolem desáté hodiny už je totiž takové

horko, že musím každou chvíli zmizet z rozpálené plážičky do

stínu pod stromy, kde si mé hořící bosé nohy odpočinou. Čím

dál častěji chodím bosý, v lodi boty nepotřebuji a na březích

se zatím úspěšně vyhýbám střepům a jiným ostrým věcem.

Než se vypravím, tak už je 11:30 hod. Plavba do Komárna

- 25 -

plyne díky slušnému proudu rychle. Nad Komárnem staví

nový most. Je to dost úsměvné. U jednoho břehu osazují

novou mostovku na připravené pilíře. Na těchto pracích se

podílí asi 6 lidí (co jsem zahlédl a spočítal). Na druhé straně

vysoko na břehu je budova z unimobuněk. Na terase této

budovy je asi 30 kravaťáků s foťáky a další asi tři kamery.

Jsem pro ně vítané zpestření, protože stavba mostovky už

určitě musí trvat dlouho. Nejspíše jsem tak na pár fotkách a

na videu také…

Výstavba nového mostu nad městy Komárno (SVK) a Komárom (HUN)

Pevnost Monoštorm u maďarského města Komárom

- 26 -

Po chvíli zajíždím do komárenského přístavu s tím, že na

konci by měl být jacht klub s hospodou. Pádluji dlouho proti

příšernému protivětru. Přístav má délku asi 2 km a na konci

přístavu je opravdu jacht klub s hospodou. Oboje ale zavřené.

Zklamán (slušně řečeno) pádluji zpět k ústí přístavu, kde

nechávám kajak v uzavřeném areálu nějakého klubu.

Začátek 2 km dlouhého přístavu ve městě Komárno (SVK), vpravo za loďkami

mám schovaný kajak

Vrátnému při odchodu vysvětluji, že do 2 hod. budu zpět. Ve

městě si poblíž kostela v jedné picérce dávám „kožený“

smažák. Z vedlejších stolů zatím vrabčáci sklízí drobky. Jeden

z nich nakonec škemrá i u mě na stole. Mám však takový

hlad, že mu nenechám ani kousek kožky! V obchodě pak

doplňuji zásoby a vybírám eura z bankomatu, abych měl

případnou rezervu hotovosti na výměnu do zemí, kde se

Eurem neplatí. Vracím se asi po 3 hodinách s plnýma

igelitkama ke kajaku. Po cestě ještě prohodím pár slov

s vrátným, který mi hlásí, že byl můj kajak zkontrolovat. Za

- 27 -

odměnu mu nechávám flašku vína. Odcházím ke kajaku a

dnes ještě pluji cca 21 km pod Komárno. Tábořím na ostrově

s mystickou atmosférou, naproti slovenské vesnici Moca.

Všude je plno stop od vysoké zvěře. Před spaním se pak jako

nevěřící „modlím“ ke špagetové příšeře (dle vzoru

pastafariánů), aby v noci nefoukal silný vítr. Stromy jsou tu

dost nahnuté a hodně jich je popadaných. Asi by mě tu i

špatně hledali, protože z vody nejsem skoro vidět. Nechal

jsem se rozhodit a trvá mi dlouho, než usnu, páč si uvědomuji,

že to kvůli chatrným stromům není vůbec vhodné místo na

stanování. Zatím však jen lehce pofukuje, tak snad nepřijde

vichr. Dnes jsem ujel asi 40 km (+cca 4 km v přístavu, to se

ale na cestě do moře nepočítá, protože mne to k němu

nepřiblížilo).

12.6.2018

Štúrovo

Opět vstávám brzy, v noci mě každé větší zachvění

větví budilo. Přežil jsem však, a tak rychle balím a vyjíždím.

Cca po 4 km mě na maďarském břehu láká ke snídani

upravený parčík s lavičkami. Přistanu tedy, povytáhnu kajak

na břeh a začínám vybalovat věci potřebné ke snídani.

Zároveň se těším, že posnídám v klidu u stolu jako člověk. Tu

se náhle zpoza stromu vynoří vyžilá postava, jež má namířeno

ke mně. „Nejspíš nějaký správce parku“, napadá mě. Když se

přiblíží, ptám se ho: „Do you speak english?“ Odpoví mi:

„Hungry“. „Asi je hladový“, pomyslím si. (Až později téhož dne

jsem si uvědomil, že tím myslel „maďarsky“) Evidentně však

anglicky moc neumí, tak mu bravurními posunky vysvětluji, že

se tu jen nasnídám a popluji dál. Následně mi ale začne

docházet, že to žádný správce parku není! A nakonec to

přijde! Postupně po mě chce cigarety, pak pivo, eura a

nakonec dolary. Na to mu odpovídám (posunkuji), že

nekouřím, pivo mám vypité a peníze nemám, páč používám

kartu. V hlavě mě přitom napadá, že kdyby se začal chovat

násilnicky, tak bych se měl proti takovému chřipkáči ubránit.

- 28 -

Všimne si mého pytle s odpadky, kterého se zmocňuje a

ukazuje mi, že ho odnese do popelnice. Přitom ještě ukazuje,

abych se usadil na nedalekou lavičku a najedl se. Vidina

klidné snídaně je pryč. Na lavičku se mi už nechce, on se taky

k ničemu nemá, a proto tam oba stojíme (on s mými odpadky

v ruce) a mlčky pozorujeme, co ten druhý udělá. Mě se

mezitím v hlavě rodí plán, že si dopřeji klidnou snídani a raději

přepluji na protější slovenský břeh, kde mne ke klidné snídani

láká izolovaná prázdná plážička. A když se dlouhou chvíli nic

neděje, odeberu mu svůj pytel s odpadky s tím, že ho budu

ještě potřebovat a nakládám věci zpět do kajaku. Když už to

vypadá, že se mi začne cpát do kajaku, ukážu na nápis Black

sea, který mám na boku kajaku a posunky mu vysvětluji, že to

tam mám ještě daleko. A vyrážím na protější břeh na snídani.

Evidentně vše pochopil a v klidu odchází do stínu svého

stromu. Po snídani využívám izolovanosti slovenské plážičky

a lenoším ve stínu.

Snídaně na slovenském břehu na oblázkové plážičce

- 29 -

Na další plavbu vyrážím až ve 12:00. Proplouvám kolem

Štúrova, vyfotím si katedrálu na maďarském břehu u města

Estergom.

Katedrála u maďarského města Estergom

Tábořiště na maďarském břehu, v pozadí na kopci pevnost Visegrád

- 30 -

Po cestě míjím kilometrovník 1700, do moře mi tedy zbývá

přesně tolik km. Tábořím u 1698 km, na místě, ze kterého je

krásný výhled na hrad Visegrád. Od teď už mám po obou

stranách jen Maďarsko.

Dnes jsem ujel cca 48 km.

13.6.2018

Visegrád

Po probuzení cítím, že záda a ruce toho mají docela

dost. Rozhoduji se proto, že zastavím ve Visegrádu a

vyšlápnu si nahoru na hrad (pevnost). Loď ukrývám hned za

Visegrádem, na kachní pláži pod stromem. Vyhnal jsem

odsud kachní hejno a na boso se zde kvůli jejich výkalům

chodit nedá. Vyrážím nahoru. Je to celkem krpál, ale vítané

protažení ztuhlých nohou. Nahoře jsem zaplatil 1400 forintů

za vyhlídkové panorama kolem pevnosti. Výhledy na Dunaj a

okolní kopce jsou tu opravdu pěkné.

Výhled z Visegrádu na Dunaj

- 31 -

Proplétám se skrz skupiny školáků, důchodců a Číňanů. Před

návratem do městečka ještě udělám pár fotek. Dokupuji

zásoby a vracím se k lodi. Vše je na svém místě. S úlevou si

na oblázkové pláži mezi výkaly dávám oběd. Po vyplutí

předjíždím syrové zadní kuřecí stehno. Asi ho vyhodil kuchař

z některé lodní restaurace, které kotví proti proudu. Vážně

uvažuji, že ho „ulovím“ a večer opeču. Než se však rozhoupu,

je daleko za mnou. Vracet se mi proti proudu již nechce.

K večeři tak bude chleba s chlebem a kolou! Zbytek dne se

flákám. Večer navíc začíná pršet, takže končím dříve, než

bych chtěl. Záda i ruce si však odpočinuly. Zítra bych rád

projel Budapeští. Předpověď počasí však nevypadá dobře.

Budapešť musím mít za sebou nejpozději v pátek, o víkendu

tam prý na vodě bývá velký provoz a vlny by mne semlely.

Dnes jsem ujel pouze 22 km.

14.6.2018

Kapka sem, kapka tam

Celou noc pršelo a přešla i jedna bouřka. Ráno se

budím do deště. Předpověď není dobrá, a tak trávím celé

dopoledne ve stanu, ani kvůli potřebě se mi nechce ven! Po

poledni si zdřímnu a cca v 15:00 přestává pršet. Vařím si jídlo,

balím a alespoň kousek popojíždím, cca 15 km. Tábořím

těsně nad Budapeští na dohled prvního mostu.

Kousek nad Budapeští

- 32 -

Než dovečeřím, přichází další přeháňka, prostě takové

ubrečené počasí. Dnes se nic dalšího zásadního nestalo.

Pouze stoupla hladina Dunaje, protože v celé Evropě pršelo a

Dunaj je napájen mnoha přítoky. Na zítřek je lepší předpověď,

tak snad už tu Budapešť konečně propluji.

15.6.2018

Budapešť

Po snídani se začínám psychicky připravovat na

průjezd Budapeští. Vyplouvám v 10:00. Přes celou Budapešť

včetně předměstí to mám cca 22 km. Přes noc opět stoupla

hladina. A to celkem hodně! I ráno během snídaně jsem si

všiml, že hladina stoupá. Díky tomu ale Dunaj rychle teče. Na

předměstí jsou na břehu dobré restaurace, mám už ale po

snídani, tak nikde nestavím. Navíc předpokládám, že z druhé

strany města to bude podobné, tak si dám oběd tam. Provoz

lodí pomalu houstne a navíc začínají řeku křižovat lodě

městské hromadné dopravy. Cesta pěkně a rychle ubíhá, jen

jednou na mě jedna loď městské dopravy troubí, protože se

chystá odrazit od mola ve chvíli, kdy kolem proplouvám. Pro

mě je ale manévrování v proudu a vlnách obtížné. Na ostrově

uprostřed Budapešti joguje plno běžců, z mostů mne zdraví

skupinky dětí. V jednu chvíli si proti proudu Dunaje razí cestu

obojživelný autobus, asi místní atrakce. Míjím všechny známé

budovy, včetně budovy parlamentu. Nakonec jsem prosvištěl

městem ani nevím jak! Je čas oběda, a proto začínám hledat

restauraci. Pár jich je schovaných za stromy, ale nestíhám

zareagovat a silný proud mne odnáší. Po chvíli však v dálce

na betonovém nábřeží vidím dva dabldekrbusy a u nich

slunečníky. Zastavuji zde, dávám si langoše a točené pivo. Při

obědě si všimnu hloučku dětí u mého kajaku. Náhle jeden

z nich práskne klackem do kajaku a kopne do něj. Zařvu na

něj a výstražně zvedám prst! Ihned mě probodávají pohledy

ostatních hostů, co tady pořvávám. Nicméně to zabralo a

děcka odbíhají. Kajak vyvázl bez úhony. Nechávám si tu ještě

za 200 forintů doplnit do dvou petek vodu. A vyrážím dál.

- 33 -

Dnes chci pokořit hranici 60-ti najetých kilometrů, abych

dohnal ztrátu z posledních dní. Což se mi nakonec díky

silnému proudu daří a nakonec jsem uplul 65 km. Tábořím u

obce Adony.

U parlamentu v Budapešti

16.6.2018

Hladina stále stoupá a úřaduje vítr

Probuzení je poněkud šokující. Při opouštění stanu

zjišťuji, že voda je na půli cesty k mému stanu, tedy cca 2,5 m

od stanu. Večer přitom byla min. 5 m od stanu. Je tu mírně

svažitý břeh a Dunaj stále stoupá. Je to znát i na rybářích,

kteří se teď brodí po pás ve vodě, aby byli blíž svému

oblíbenému místu. Pod vodou je i pár ohnišť, zmizely plážičky,

na kterých jsem tak rád přespával… Proud je opět velmi

rychlý, a tak doufám zase v pěknou dávku kilometrů. To by

však nesměl foukat protivítr. Ten mě dnes opravdu trápí.

Dunaj s sebou nese plno naplavenin, bordelu, větví či kmenů.

Před odjezdem jsem někde četl, že Dunajem občas plují větve

- 34 -

či kmeny, které jsou potopené těsně pod hladinou a nejdou

vidět. A může být pak nebezpečné, pokud na ně loď najede.

Celý den si tedy dávám pozor.

Přes noc stoupla hladina řeky, nechybělo moc a vlny jdoucí od lodí se mi

mohly dostat až do stanu

Zásoby chci dokoupit ve městě Dunaújváros, u řeky je ale

nějaký festival a pohybují se zde různá podivná individua, více

či méně opilá, takže nechci nechávat kajak bez dozoru.

Nakonec dokupuji zásoby níže ve městě Dunaföldvár,

v obchodě vzdáleném asi 1 km od řeky. Vybil jsem celou

powerbanku a dnes ani nesvítí slunko, abych mohl dopíjet

přes solár. Dochází šťáva v mobilu a foťáku. Uvažuji, že bych

se někde ubytoval, abych mohl vše dobít... Uvidím, co

přinesou další dny. Tábořím nad vesnicí Harta (cca 7km nad

ní). Daleko a vysoko nad řekou. Během stavění stanu a

večeře (maďarský guláš s těstovinou) Dunaj opět o pár cm

stoupá. Jsem zvědavý, kdy to přestane. Je už to přece jen

nějaká doba, co v Evropě neprší. Ještě před spaním se jdu

- 35 -

projít na nedalekou protipovodňovou hráz, po které vede

cyklostezka. Dlouhé minuty tu pak nehybně stojím a rozhlížím

se do krajiny. Najednou na cestu vyběhnou z blízkého lesa

dvě hrající si kuny. Různě na sebe doráží, převalují se a

rychlým tempem se ke mně přibližují, aniž bych byl

zpozorován. Jsem od nich totiž směrem po větru a navíc jsem

se dlouho nepohnul. Už jsou jen kousíček ode mne a já

čučím jak puk, co se to vlastně děje. Teprve teď si mě

všimnou a prchají do vysoké trávy. Na tváři se mi vyloupne

spokojený úsměv a ještě pár minut tu nehybně stojím. Po

chvíli se ale dostaví únava a vracím se do stanu, abych nabral

síly na zítřek. Dnes jsem uplul cca 43 km.

17.6.2018

Paks

Po probuzení si užívám samotu na tábořišti. Pláž

s travnatou loukou. V klidu si dám „snídani v trávě“. Koupačka

v Dunaji, kterému zase o něco málo stoupla hladina, už však

ne tak výrazně.

Vysoko nad řekou, nedaleko vesnice Harta (HUN)

- 36 -

Vyrážím až v 11:30. Je vedro, dost často se nechávám pouze

unášet proudem a často odpočívám ve stínu stromů, abych se

ochladil. Vůbec nevím, co budu dělat, až budou vedra ještě

větší. Míjím městečko Paks, kde u břehu bohužel není žádná

nálevna. Zastavuji na zbytku zatopené plážičky, kde si v 17:00

dávám pozdní oběd z vlastních zásob. Později ještě zastavuji

v nějakém kempu, abych si dal pivo a mrknul chvíli na fotbal

(MS- Německo x Mexiko- 0:1). Moc mě ale to „divadelní

představení“ nebaví, takže dokupuji nějakou vodu a pluji ještě

pár km dál. Tábořiště nacházím až ve 20:40. Je to nějaká

pastvina mezi stromy. Jsou zde stopy velkých psů, proto

rychle stavím stan a ukrývám se v něm. Navíc komáři jsou už

celkem nesnesitelní! Mám trochu obavy, aby mne ráno

nevzbudily velký psí pastevecký obludy. To bych asi nevylezl

ze stanu. Pastevečtí psi totiž bývají nejhorší! Dnes jsem urazil

cca 44 km a utábořil se kousek nad vesnicí Fajsz.

Zaplavené stromy u břehu Dunaje

18.6.2018

Baja

Nebudí mě psi, ale traktory. Lesáci přijeli orat močály

nebo co. Rychle se balím a popojíždím asi 9 km, kde

nacházím pod mostem pěkný snídaňový plácek. Dávám tu

snídani a odpočívám. Přijíždí auto, vystupuje důležitě se

- 37 -

tvářící chlápek. Zrovna ze lžičky cucám oříškový krém.

Pozdravíme se. Podle vesty tipuji, že je to porybný. Asi mu

sem chodí pytláci lovit ryby. Pohledem projíždí mne i mé věci,

a když zjistí, že jsem jenom „vodák“, tak alespoň důležitě

obejde pilíř mostu a při tom vyblafne cigáro. Abych odlehčil

situaci, tak mu ukazuji, že je vysoká hladina a křením se u

toho jak sluníčko. Přikývne a ve tváři se mu objeví náznak

úsměvu. Z obavy další konverzace rychle nasedá do auta a

odjíždí. Přes solár nechávám ještě chvíli dobíjet mobil, a poté

vyrážím také.

Tlačný remorkér plující pod českou vlajkou, nedaleko města Baja (HUN)

Do moře mi zbývá 1 500 km

- 38 -

Dnes je to zase velká dřina. Fouká silný vítr. Nejčastěji

z boku, takže se mi špatně drží směr. Mám těžiště v zadní

části lodi a vítr neustále otáčí příď lodi. Dá mi hodně úsilí,

abych loď vyrovnával a držel ji ve správném směru. Když se k

tomu přidají vlny, tak je to takové malé peklo. Přetrpím to a už

vplouvám do malého městečka Baja. U místního penzionu

dávám pozdní oběd. Poprvé za tuhle cestu pořádné a hlavně

dobré jídlo (kuřecí řízek plněný sýrem a krokety). Na stole mi

k tomu přistanou Krušovice. Českého piva se směrem na

východ od ČR těžko zbavuje! Po jídle nechávám kajak u

penzionu a jdu do města dokoupit zásoby. Po návratu dávám

řeč s týpkem, který jede k Černému moři na kole. Jen jsem si

pak uvědomil, že vlastně nevím odkud. Mohl totiž říct jak

Poland tak i Holland. No jo, ten můj kvalitní sluch společně s

kvalitní english dělá svoje… On prý dnes přespí v penzionu, já

ale ještě vyrážím na cestu. Poprvé se Dunaj stáčí na západ a

tak cca 2 km pádluji proti zapadajícímu slunci. Slunce je těsně

nad horizontem a voda plní funkci zrcadla, mé oči trpí. Ani

sluneční brýle zrovna nepomáhají. Stan stavím na posečené

louce u kilometrovníku 1463. Dnes jsem ujel cca 45 km a jsem

totálně vyčerpanej!

U kilometru 1 463

- 39 -

19.6.2018

Mohács (maďarská celnice), první dunajská zkušenost

s opuštěním schengenu

Ráno si dávám na čas. Pěkně snídaně v trávě,

kafíčko, dezert (oříškový krém) atd.. Vyřizuji nějaké pracovní

věci a volám rodině, abych rozdal radost! U protějšího břehu

vidím proplout kajakáře, později ho potkávám, když pádluje

zpět proti proudu. Je to asi místňák. Vyrážím nakonec až

v 11:30. Po včerejšku jsem opravdu unavený, bolí mne ruce,

takže se v podstatě jen nechávám unášet proudem.

V Mohácsi je celnice, moc se mi nechce vystupovat, ale pro

jistotu se jdu zeptat co a jak dál. Mám v plánu plout po

chorvatské straně a pak po srbské straně. Takže dle

nastudovaných článků bych se měl hlásit na celnicích až níže

po proudu Dunaje. V Mohácsi na celnici mi však sdělují, že

kontrolou musím projít i zde. Uf, ještěže jsem tu zastavil.

Představa, že bych se musel vracet proti proudu nebo že bych

nelegálně překročil hranice, mě trochu děsí. Očekávám tedy,

že mrknou do pasu a nazdar. OMYL!!! Dostávám papír se

svým jménem, kde je tabulka s pěti řádky. Paní, která neumí

ani anglicky, ani německy mi různými posunky vysvětluje, že

tam musím získat pět podpisů. Odvádí mě na policejní

oddělení, kde mi pán anglicky vysvětluje, že musím obejít pět

oddělení a získat od nich podpisy. Jedná se o oddělení

policie, říční policie, hraniční stráže, doktor a něco, čemu

nerozumím. Začíná to policií a po absolvování celého kolečka

se papír odevzdá opět na policii. Vesměs se ptají na to samé:

národnost, kam jedu, mám-li loď s motorem. Doktor (v mém

případě sympatická mladá doktorka) navíc zjišťuje jméno

kapitána lodi, vlajku lodi, jestli jsem nemocný nebo jestli mám

s sebou nějaká zvířata. Někde se dá domluvit anglicky, někde

německy a někde na vás „šprechtí“ jen maďarsky. Asi za 45

min. je vše hotové a mohu pokračovat dál. V Mohácsi stavím

v restauraci na pontonu, kde dávám malý pivo a kafe. Pak

pokračuji odpočinkovým tempem a tábořím asi 400 m před

hranicemi, tzv. trojmezí mezi Maďarskem, Chorvatskem a

- 40 -

Srbskem. Ještě před přistáním ke mně připlouvá na

vzdálenost asi 50 m maďarská říční policie a prohlíží si mne.

Poté odjíždí a já si nacházím již zmíněné tábořiště. Stan

stavím vysoko nad vodou, je skrytý za stromy. Kajak

nechávám dole pod srázem, je částečně viditelný z řeky.

Hlídka maďarské policie pravidelně jezdí na hranici a zpět na

základnu vzdálenou asi 1,5 km proti proudu. Usínám s tím, že

ráno si asi všimnou mého kajaku a navštíví mne. Dnešek jsem

pojal odpočinkově a uplul jen 29 km.

Volavky pod Mohácsem

20.6.2018

Celnice u srbského Bezdanu

Chvíli po probuzení si hlídka mého kajaku všimla a

přistává u břehu. Scházím dolů k řece a vysvětluji svoji situaci.

Chtějí po mě pas a ověřují si, že jsem včera prošel pasovou

kontrolou. Po kontrole se balím a vydávám se na cestu do

srbského Bezdanu, kde se mám na místní celnici nahlásit.

Kousek za hranicemi ke mně připlouvá chorvatská policie a

- 41 -

zjišťuje mé plány. Poté mě upozorní, že jakmile budu

nahlášen v Srbsku, tak nemohu vystupovat na chorvatském

břehu Dunaje. Odsouhlasuji to a odplouvám do Bezdanu. U

bezdanské celnice nejsou zrovna připraveni na malé kajaky,

ale po chvilce hledání nakonec přistávám u žebříku a přes

vysoký ponton vystupuji na břeh. Tam mě uvítá Srb, který umí

trochu německy a posílá mne k policajtům do vzdálenější

budovy. V hlavní hale se prohání vlaštovky a je celá zasr… od

jejich výkalů. Neumím azbuku, a proto chvíli trvá, než najdu

správné okénko. Tam je chlápek, co umí jen srbsky. Ale i tak

si celkem rozumíme. Chce po mě papír od kajaku. Ten

samozřejmě nemám, a tak tam s otrávenou grimasou začal

něco hledat. Po chvíli jde vidět, že si neví moc rady a nechává

mě čekat. Sám čeká na kolegu, který mu objasní co a jak. Asi

po půl hodině čekání mě posílají za nějakou otrávenou paní

(alespoň mluvila anglicky). Vyplňuji s ní papír, kam uvádí moje

iniciály, z kterého města jedu a kam jedu, jméno lodi a vlajku

lodi. Pak mě pošle za policajtem, který mi dá razítko na ten

papír a také do pasu. Pan policajt mě posílá do druhého patra

za výběrčím poplatků. Tam mě přivítá německy mluvící pán,

kterého jsem již potkal na břehu. Po krátkém zhlédnutí mi

vrací pas se slovy „finíto und gute Fahr“. Vracím se ke kajaku

a pádluji kousek proti proudu, kde fotím dělo a nějaký

památník.

Památník u Bezdanu (SRB)

- 42 -

Kousek pod celnicí pak zastavuji na pljeskavici a pivo.

Pljeskavici sním i s velkým množstvím přilepeného chmíří,

které opadává ze stromů a poletuje ho tu opravdu velké

množství. Díky wifi opět rozdám radost rodině a kamarádům.

Jsem mimo EU, takže roaming chci využívat jen velmi

výjimečně. Vyrážím opět na řeku. Je ale vedro, proto po pár

kilometrech zastavuji na místě, kde je posezení s ohništěm

atd. Dobíjím baterie, dávám koupačku a dopisuji zápisky

z minulého dne. Buch a najednou už je 16:00. Do nejbližšího

městečka to mám ještě 18 km. To jsou dvě hodiny pádlování.

Ve městečku (Apatin) chci vyměnit peníze a dokoupit vodu.

Čeká mne totiž přejezd asi 80-ti kilometrového úseku bez

vesnic a měst (na srbské straně, na chorvatském břehu

vesnice jsou, ale tam nesmím vystupovat). No nic, „párkrát“

tedy hrábnu pádlem a už vjíždím do přístavu u městečka

Apatin. Vedle přístavu je benzínka, tady dokupuji vodu a další

věci. Je mi řečeno, že bankomat či směnárna jsou asi 1 km

daleko. Nechce se mi chodit takovou dálku a teď vlastně

hotovost ani nepotřebuji. Peníze vyberu až v dalším městě a

dnes zkusím ještě něco napádlovat. Vyrážím dál a po cestě

míjím kilometrovník 1400. Pomalu vyhlížím místo na přespání.

Všechna dobrá místa jsou obsazena rybáři anebo pro mě

nejsou dost dobrá (jsem vybíravý). Najednou už se šeří a

proto vplouvám do vedlejšího ramene s tím, že tu snad najdu

dobrý plácek na přespání. V tom na břehu černý stín! Divočák!

Jsem docela blízko u něj a ještě si mne nevšiml. Vybaluji

rychle foťák, když najednou z druhé strany přijíždí rybář na

motorovém člunu. Divočák „v klidu“ odbíhá do houští. Rybář

propluje a já jsem už na úrovni houští, kam divočák odběhl.

Zjišťuji, že v houští je celá rodinka divočáků. Zkouším je fotit,

ale v šeru a se zoomem jsou to jen rozmazané fleky. Je mi

trochu divné, že mi nevěnují pozornost, jsem od nich asi 20 m.

Vedle nich je docela obstojný plácek, kde by se dalo tábořit.

Říkám si ale, že jim nechám klid. A navíc jsou nějací divní, že

se nebojí. Pluji dál a zjišťuji, že jsou tu vůbec divná zvířata. Po

dlouhé době vidím bobry. Na Dyji či Moravě vždycky plácli

- 43 -

ocasem a zmizeli. Tady si mě jeden z nich připlouvá

prohlídnout, proplouvám kolem něj ve vzdálenosti asi 2 metrů.

Moje nejbližší setkání s divokým bobrem. Ostatní tradičně

plácnou ocasem a mizí pod vodou. Dost zvířat! Teď už je to

opravdu hodně nepříjemný! Je tma, cca 21:15 a břehy na

srbské straně jsou neprostupně zarostlé nebo s vysokými

kolmými srázy. Jsem už velmi nervózní, protože jsem

nepočítal s tím, že někdy popluji ve tmě a nemám tedy

osvětlenou loď. Jsem zpět v hlavním korytě Dunaje a na

druhé straně slyším projíždět motorový člun, také ale

neosvětlený, takže ho nevidím. V dálce vidím mezi stromy

světlé místo a je tam nějaká říční značka. Kolem ní to bývá

většinou posečené. Tam už se musím utábořit, i kdybych

nechtěl! Náhle ze tmy vyplouvá rychlým tempem hotelový

parník. Světla z pokojů září do dáli a já cítím průser. Kvůli tmě

pluji dál od břehu, aby mne nezachytili kmeny popadaných

stromů. Vystresovanej tedy makám ke břehu, abych nechal

parník proplout. Když se chytnu padlého stromu, pohlédnu po

proudu a parník nikde. Jsem chvíli zmatený a moc nechápu,

kam zmizel. Byl dlouhý, takže by se těžko v takovém proudu

tak rychle otočil. Napadá mne, že nejspíš vyplul z nějakého

přítoku Dunaje a pokračoval dál po proudu. Za mírného svitu

měsíce se blížím k posečenému plácku. Už se raduju, že

bude mému „utrpení“ konec. Podívám se do horní části plácku

a v tom spatřím asi největšího divočáka, kterého jsem kdy

viděl. Málem jsem si nadělal do gatí, jak sem se lekl. On se

však lekl taky a zmizel v rákosí. Není co řešit, přistávám tu a

za neustálého halekání a mlácení pádlem do kovové značky

stavím stan. Při tom také po očku sleduji okolní rákosí, jestli

se neobjeví nezvaní hosté. Všechno je v cajku a už ležím

totálně vysílen ve stanu. Spaní nebude nic moc, páč je to

samý drn. Z posledních sil do sebe ještě natlačím večeři a

usínám. To byl zase den! Dnes jsem urazil 50 km.

- 44 -

Spaní nad soutokem Dunaje a Drávy, před přistáním jsem odsud vyhnal

divočáka

21.6.2018

Večeře s bobry

Budím se cca v 7:30, v noci žádná zvířecí návštěva

neproběhla. Za světla si všímám toho přítoku, z kterého večer

vyplul parník. V mapě pak nacházím, že je to Dráva, která

přitéká z chorvatského města Osijek. Osijekem jsem kdysi

projížděl na kole. Rád bych se tam podíval, ale nakonec to

vzdávám, nechce se mi pádlovat proti proudu! Na tábořiště

nesvítí slunce, proto se rychle balím a popojíždím po proudu

najít místo, kde se nasnídám a usuším mokrý stan. Po snídani

probíhá plavba v poklidu, je vedro a za podpory pomalých

záběrů pádlem postupuji vpřed. Na srbské straně nic není, jen

divočina a pár chatek u jednoho mostu, který se klene nad

řekou. Na chorvatském břehu míjím vesničky a pár chatových

osad. Navečer kotvím a rozbaluji tábor kousek nad

Vukovarem, naproti městečku Borovo Naselje, na kilometru

1338. Využívám toho, že mám chorvatského operátora a píši

- 45 -

kamarádům a telefonátem dělám radost rodině. Večeřím

společně s bobry, kteří občas vylezou na břeh jen pár metrů

ode mne a chroustají svůj úlovek. Dnes jsem najel cca 45 km.

Soutok Dunaje (přitéká zprava) a Drávy (uprostřed)

22.6.2018

Vukovar, Backa- Palanka

Ráno je pod mrakem a fouká zatím největší vítr, který

jsem na Dunaji zažil. Fouká sice téměř mým směrem, ale jsou

vlny a mě se nikam nechce. Ze stanu mě nakonec vyhání

smrad a lehce po 12 hod. vyrážím na cestu. Koriguji

zadoboční vítr a rychlým tempem se po 4 km přiblížím

chorvatské celnici, u které chci zastavit (dle instrukcí

maďarského celníka z Mohácse). Celnice je na břehu trochu

schovaná, takže po chvilce hledání mě vítá chorvatsky mluvící

policajt. Volá si na pomoc „po engelsky“ mluvícího kolegu,

kterému vysvětluji situaci a mé plány. Získané informace

přetlumočí kolegovi, který si okopíruje papír, co jsem dostal od

Srbů a následně na něj přidá další dvě razítka. Papír mi vrací,

- 46 -

uděluje mi krátkou lekci chorvatštiny a propouští mne na další

cestu. Po cestě ke kajaku si všímám, že mi dal na papír

vstupní razítko do země a následně hned výstupní. Nevím,

proč mi maďarský celník říkal, že tu musím zastavit.

Evidentně nemusím, mohl jsem klidně pokračovat dál. Co už,

poučení pro příště. Plavba je celkem rychlá, naštěstí fouká

zadní, případně zadoboční vítr. V jednu chvíli si „užívám“

velké vlny, které si pohrávají s mým kajakem. Navečer ustává

vítr a začíná pršet. Asi hodinu a půl pádluji v dešti. Vystupuji

na břehu u Backa- Palanky, abych si prohlédl místní

přístaviště a vodní sportovní areál. Blíží se ale tma, a tak

pokračuji dál. Asi 10 km pod Backa- Palankou nacházím

docela pěknou pláž na ostrově. Celý promrzlý stavím rychle

stan, vařím večeři, kterou zapíjím čajem s rumem, abych se

zahřál. Rum jsem dostal při odjezdu ze Znojma a poprvé ho

využívám až nyní. Vyfotím si nádherný západ slunce a rychle

zalézám do tepla spacáku a usínám s prosbou, aby zítra bylo

tepleji! Dnes jsem najel asi 48 km, tábořím kousek nad

kilometrovníkem 1290.

Západ slunce kousek pod městem Backa-Palanka (SRB)

- 47 -

23.6.2018

Novi Sad

Po probuzení zjišťuji, že opět klesla hladina Dunaje.

Dnes chci doplout do Nového Sadu, kde mám v plánu

přespat, dobít všechna zařízení a v pondělí vyrazit na

Bělehrad. Do Nového Sadu je to jen 30 km, proto si dávám na

čas a vyplouvám až v 10:20. Zase pofukuje a když zaleze

slunko za mraky, tak je zima jako včera. Ach jo, prosba

nevyslyšena. Celkem to flákám, ale i tak jsem ve 14:30

v Novém Sadě. Kousek nad Novým Sadem „potkávám“ asi

potopenou loď. Alespoň to tak vypadá, čouhá jen kapitánský

můstek a je tam nějaký člun, který něco přečerpává (možná

naftu z motorů). To jen taková malá vsuvka. Na začátku

novosadského přístavu kotví „pařmenskej“ hausbót. Jeho

kapitán si mě přivolává a začíná vyzvídat. Pak vezme mobil a

volá někomu, kdo umí anglicky. Paní v telefonu mi vysvětluje,

že ubytování prej jinde v Novém Sadu na břehu Dunaje

neseženu, a že mi ten kapitán hausbótu (Alexander) nabízí

přespání na svém hausbótu. Akorát má na hausbótu ještě

nějakou oslavu a bude vozit lidi po Dunaji. Po chvilce

rozmýšlení souhlasím s nabídnutým přespáním. Věci si

nechávám na hausbótu a na kajaku přejíždím na protější břeh

přístaviště, odkud vyrážím do města pěšky. Zjišťuji, že na

protějším břehu je placená pláž. Uvidím tedy, až se budu

vracet, jestli budu muset platit vstup. Procházím si město,

zamířím i na hlavní náměstí, kudy jsme před lety s kamarády

projížděli na kole. Později si na jednom z vedlejších

náměstíček dávám jídlo. Chvíli pak posedávám na náměstí a

sleduji čilý ruch, na který jsem si už docela odvykl. Na náměstí

chytám nezaheslovanou wifinu, dávám tedy opět o sobě vědět

kamarádům a rodině. Je po osmé hodině a pomalu se vracím

k místu, kde by měl kotvit hausbót. Po cestě kupuji

Alexandrovi dvě krabky cigaret (než jsem odešel z hausbótu,

tak jsem si všiml, jakou značku kouří). Areál pláže už je

otevřený, v kase nikdo není, takže v pohodě procházím

dovnitř. V jedné otevřené restauraci dávám ještě pivko a

- 48 -

mrknu chvíli na MS ve fotbale. Němci hrají se Švédy 1:1.

Přicházím k přístavu a po tmě přeplouvám k hausbótu, který

je na svém místě i s mými věcmi. Chvíli ještě pokecám

s Alexandrem a jeho pomocníkem Andrejem. Pak mě opouští

s tím, že ráno kolem 9 hod. Alexander přijede a vyprovodí

mne. Dnes jsem najel cca 31 km a prohlédl si centrum

Nového Sadu.

24.6.2018

Setkání se Štefanem

Moc dobře jsem se nevyspal, v noci šlo slyšet tucání

z nedaleké diskotéky a při každém průjezdu lodi se hausbót

„vrtěl“. Chvíli před devátou dorazil Alexander. Ještě před tím

jsem stihl dobít powerbanky a mobil. Dali jsme kafe,

poděkoval jsem mu a vyrazil na cestu. Přemlouval mě, ať

ještě zůstanu, ale já už měl v mysli Bělehrad. Líným tempem

jsem se vydal dál.

Jeden z mostů ve městě Novi Sad

- 49 -

Cca po 12 km u městečka Sremski Karlovci nasedal do kajaku

nějaký člověk. Zrovna jsem se nechával unášet proudem bez

pádlování, takže mne za chvíli dohnal. Zbytek dne pak

plujeme spolu. Jmenuje se Štefan a taky pluje do Černého

moře. Vyplul 22. května ze Salzburgu. Mluvili jsme spolu

anglicky a bavili se o všem možném. Je starší než já, prý

v důchodu, ale ze slušnosti se ho na věk neptám. Chtěl bych

se další den zastavit v Bělehradu, on však chce plout dál. Tak

uvidíme, jak to bude. Celý den se nesl v pomalém tempu.

Štefan předchozí noc popíjel víno s místními, tak se nikam

nežene. Stavíme ve vesnici Stari Slankamen na kafe a pivo a

nakonec rozděláváme tábor na kilometru 1212. Táboříme

před chatou. Štefan se před tím, než jsme postavili stany,

zeptal majitelů, jestli tam můžeme přespat. Bylo nám to

dovoleno. A navíc nám později paní donesla burek a řekla

nám, že si u chaty můžeme napustit vodu a nastříkat se proti

komárům sprejem, co tam mají. Je neděle a oni odjíždí domů,

ale my se můžeme kolem chaty pohybovat, jak chceme.

Srbové jsou zatím úžasní! Dnes jsem najel 46 km. Zítra bych

rád dorazil do Bělehradu.

Nejvyšší most na Dunaji

- 50 -

25.6.2018

Pastviny a skály

Vyplouváme asi v 9:30 hod. Řeka je chvílemi dost

líná a jindy zase celkem teče. Krajina před Bělehradem se

změnila. Na pravém břehu jsou pískovcové skály podobné

přímořským pobřežním útesům, vysoké jsou cca 30- 50 m. Na

nich je postaveno celkem dost domů a chat. Pod útesy se

sem tam pasou různá zvířata - ovce, krávy, kozy a koně. Levý

břeh je rovina, pastviny s krávami a koňmi. Láká mě někde

zastavit a zeptat se, jestli nemají sýr. Ale pastevci jsou

schovaní, žádného nikde nevidím, takže nic. Pomalu plujeme

vpřed. Štefan má pomalejší tempo, ujede za hodinu míň km,

než já, proto tráví na vodě více času. Já udělám jedno dvě

tempa a musím čekat. Protože však nemám kormidlo ani tzv.

skeg, tak mi proud a vítr stáčí loď. A to vždy když přestanu

pádlovat. Popravdě mě to postupně začíná štvát. Navíc

Štefan každou chvíli dává cigáro. A čichat cigaretovej kouř mě

nebaví. Štefanovo tempo a způsob jízdy prostě není pro mě.

Myslel jsem, že do Bělehradu dorazím dřív a půjdu se podívat

ještě do centra. Bohužel dorážíme do Bělehradu až cca

v 19:30 hod. Na nákup a jídlo jsme se stavili cca 20 km nad

Bělehradem ve Starem Banovci. No nic, musím si tedy vzít

ubytování místo jedné noci na dvě. Zítra si odpočinu, a pak

skočím do města. Další den pak popluji dál. Štefan tu nakonec

přespí jen jednu noc. Přiznám se, že mi to nevadí, pozoruji na

sobě, že se mi zhoršila nálada. Do této chvíle jsem si udržoval

pozitivní myšlení. Po jednom dni se Štefanem, jehož

nejčastější fráze byly „to bude problém nebo to bude

nebezpečné“, se mi změnilo myšlení. Dál tedy poplujeme

každý sám a uvidíme, jestli se někde ještě potkáme. No nic

zpátky k Bělehradu. Nacházíme ubytování v jachtklubu „KEJ“.

Mají tu hausbót se 4 malými dvoulůžkovými pokoji. Jedna noc

za pokoj stojí 40 EUR/noc+ 1,3 Eur/noc za každého člověka

taxa městu. Moje první plnohodnotné ubytování na cestě. Je

tu postel s matrací. Nevýhodou je ale dvoulůžko. Přepírám si

- 51 -

pár věcí a dobíjím všechny baterie. Dnes jsem ujel 42 km.

Zítra vyrazím do města.

Odpočinek na písčitém ostrově

Domky nad Bělehradem

- 52 -

26.6.2018

Bělehrad

Poté, co Štefan odpluje, užívám si chvíli klidu a celé

dopoledne relaxuju. V poledne vyrážím do centra. Bělehrad už

trochu znám, kdysi jsem tudy projížděl na kole. Do centra to

mám asi 3 km. Přejdu most přes řeku Sávu a nechávám se

„strhnout“ davem, který mě v podstatě dovede na místní

hlavní pěší bulvár. Ten vede k velké pevnosti, která leží

nedaleko soutoku Sávy a Dunaje. Procházím si ji, jsou odtud

pěkné výhledy na Sávu, Dunaj a daleko do krajiny.

Výhled z bělehradské pevnosti na soutok Sávy (vlevo) a Dunaje (uprostřed)

Mezi zdmi pevnosti mne zaujmou různá sportoviště. Zajímavé

využití velkého prostoru! Vydávám se ulicí, která vede

paralelně s hlavním bulvárem dál do města. V jednom z parků

si v restauraci dávám pozdní oběd. Pak se toulám po městě

různými ulicemi. Přitom míjím českou ambasádu. Navečer pak

zajdu do kadeřnictví, abych se nechal ostříhat. Paní mi chce

oholit i vousy, to ale striktně odmítám. Takto dlouho jsem se

ještě nikdy neholil a chci vidět, jak dlouhé mi narostou vousy.

Do konce cesty se proto nechci holit. Doteď jsem měl nejdelší

vousy „jen“ třítýdenní. Tahle cesta však bude trvat evidentně

déle. Večer se vracím na hausbót. Dnes jsem sice nic neuplul,

- 53 -

ale zato jsem nachodil asi 15 km. Bolí mě ruce i nohy. A záda

taky!

Hřiště mezi zdmi bělehradské pevnosti

27.6.2018

Příjezd ke Smederevu

Jsem trochu naštvanej, páč se budím zbytečně brzy.

Místo toho, abych si ještě užil postel. Navíc se mi nenabil

mobil, protože jsem ho večer špatně zapojil do nabíječky.

Dobíjím ho tedy teď ráno. Nikam moc nespěchám, protože

venku prší a předpověď slibuje deštivý den. Pomalu se balím,

a když přestává pršet, vyrážím na vodu. Tak nějak počítám

s tím, že dneska to bude celý den v mokru. Náladu si proto

zlepšuji skvělým zpěvem. Fouká vítr, jsou vlny, takže dost

špatný. Pluji u levého břehu a v dálce vidím pravotočivý

meandr, který má ještě napravo rameno, kterým si mohu

cestu o cca 1 km zkrátit. Fouká, ale rozhoduji se přejet na

druhý břeh. Jako naschvál vítr zesílí a navíc se změní směr

- 54 -

větru a fouká přední bočák. K tomu začíná pršet, až je z toho

nakonec pořádný slejvák. Pláštěnku mám ve vodáckým pytli,

a tak se rozhoduji, že dopádluji ke břehu pod strom bez

pláštěnky. Páč kdybych přestal pádlovat a začal tahat

pláštěnku, tak mě to odvane o pořádnej kus dozadu! Vlny, vítr

i déšť jsou hrozně nepříjemný, ale stejně se po chvíli chytám

větve stromu u břehu a přečkávám pod ním ten největší déšť.

Dál pokračuji v pláštěnce. Dneska to prostě není ideální. Je

zima, fouká, chvílemi prší a navíc na břehu není moc

možností k přistání a táboření. Nakonec dělám už jen jednu

zastávku. Je krátká, dám pár loků koly a čokoládovej řez,

který jsem včera koupil ve slevě v Bělehradě. Pořádný jídlo si

dám až večer. Teď musím pádlovat, abych nevychladl a

nebyla mi zima. „Dobrou náladu“ si udržuji zpěvem. Trochu

mě štvou okolní břehy, na kterých prostě nejsou místa

k táboření. Ke konci dne ale nacházím super vyvýšené místo

k táboření, které je na špici ostrova kousek nad Smederevem.

Nachází se tu lavička z prkna a je tu taky ohniště. Je ale

mokro, takže táborák nedělám. Jsem unavený, břeh je tu příliš

vysoký, a proto se rozhoduji, že kajak nechám na vodě.

Uvazuji ho ke kořenu spadlého stromu a snažím se ho dobře

podložit nalezeným prknem. Od proplouvajících lodí, případně

od větru mohou přijít velké vlny a kolem kajaku je plno

nástrah, o které by se mohl poškodit. Jsem z toho trochu

nervózní. Snad to bude v pohodě. Po rychlé večeři zalézám

do stanu a spacáku. Zítřejší vyhlídky na počasí nejsou o moc

lepší. Dnes jsem uplul cca 51 km.

28.6.2018

Surfování na vlnách

Ráno se probouzím do deště. V noci mě několikrát

probudily vlny, které narážely do břehu. Jsem tedy v napětí,

jak dopadl kajak. Prkno je pryč, kajak je úplně stočený a

poškrábaný od toho, jak s ním vlny mlátily o břeh a okolní

kmeny. Naštěstí nezjišťuji jiné vážnější škody, mohu

- 55 -

pokračovat v plavbě! Přestává pršet. Kolem Smedereva

pouze proplouvám, lidí jsem si užil dost v Bělehradě!

U bývalého srbského hlavního města Smederevo

Docela se to dnes táhne, cestou míjím říční bagr, který zrovna

dělníci opravují. Neprší, zatím ani nefouká a občas vykoukne

slunko. Na 1100. km dělám přestávku na oběd. Pak se Dunaj

trochu rozšiřuje a fouká mi i zadní vítr. Paráda! Za hodinu

jsem ujel 10 km.

Dunaj u vesnice Dubovac

- 56 -

Od vesnice Dubovac se zvedají i vlny a já si užívám

„surfování na vlnách. Úsměv mě přechází u vesnice Ram.

Chtěl jsem si tu chvíli odpočinout v místním lokálu pod

hradem. Něco se však žene, vypadá to na slušnou bouřku.

Rychle tedy pluji dál, abych si co nejdříve našel klidné místo

pro táboření. Fouká ale silný boční vítr a vytváří na můj vkus

až příliš vysoké vlny. Připadám si jak na ródeu a velmi špatně

se drží směr. Některé vlny mají dokonce na svém vrcholu i

pěnící hřebínky, které se převalují. V těchto vlnách se ani

nedá přistát u břehu, nejsou k tomu přizpůsobené a kdybych

se snažil přistát, tak by to s kajakem dopadlo špatně. Vlny

jsou silné a vysoké. Už je to opravdu nebezpečné, dvě velké

vlny mě naberou a jen se štěstím a bušícím srdcem je

ustávám. Dávám do toho vše a vyčerpaný zajíždím za

zátočinou do závětří, kde už jsou vlny menší. Déšť je ještě

daleko, a proto pokračuji v závětří dál. U hlučícího říčního

bagru zastavuji, v mapě zjišťuji, že jsem minul přítok řeky

Nery, když jsem „bojoval“ s vlnami. Přítokem Nery totiž na

levém břehu začíná Rumunsko. Odteď proto smím vystupovat

pouze na pravém břehu, jinak bych nelegálně překročil

hranici. Během zastávky se přežene déšť, a protože je teprve

18:00, tak pokračuji ještě dál. V těchto místech začíná tzv.

Banát. Kolem řeky se zvedají kopce s pastvinami. Pod jednou

pastvinou zastavuji a jdu se porozhlédnout, jestli se tu dá

přespat. Vypadá to nadějně, už se tu chystám přespat, ale

nakonec nacházím ovčí bobky a hlavně stopy pasteveckých

psů. Vypadají relativně čerstvě (pozn.: nepoznám to, jen jejich

čerstvost odhaduji). Z předchozích dovolených v této oblasti

znám dotěrnost pasteveckých psů. Rozhodně nestojím o

jejich návštěvu během večeře! Proto nasedám do kajaku a

popojíždím ještě asi 3 km, kde u silnice nedaleko vesnice

Zatonje rozdělávám tábor a kochám se pohledem na protější

kopec v Rumunsku. Dnes jsem ujel opět cca 51 km. Dunaj se

mění, je špinavější a hůř se hledají klidná místa na přespání.

Ve vodě, do vzdálenosti pár metrů od břehu, rostou vodní

rostliny a řasy. Na první pohled to vypadá nevábně, protože

- 57 -

na hladině zachytávají bordel (plasty apod.), ale při průjezdu

přes ně člověk zjistí, že fungují jako filtr. Voda kolem nich je

čistější a jakmile řasy skončí, tak je voda opět kalná a

špinavá. Hranice kalné a čisté vody je jasně viditelná.

Na protějším břehu počátek rumunského Banátu

29.6.2018

Složitá domluva na celnici v Moldova Veche

V noci pršelo a ráno prší také. Před stanem mi smrdí

leklá ryba. Ale ten výhled! Když přestane pršet, vyrážím na

další cestu. Mám namířeno do 9 km vzdáleného města Veliko

Gradiště, kde je celnice. Zde se odhlašuji ze Srbska. Na

celnici umí jedna dáma dobře anglicky, takže s domluvou není

problém. Opět po mě chtějí papír od kajaku, který nemám.

Nějak se to zase vyřešilo, dostávám štempl do pasu mohu jet

dál. Chci ještě utratit zbývající dináry, a proto u břehu mířím

do kavárničky, že si tu dám kafe. Tam sedí celník, který mě

„odbavoval“ a hned na mě vybafne, co se tady procházím, že

už jsem odhlášený a musím hned odjet. Nakonec se s ním

- 58 -

domlouvám, že si tu aspoň dokoupím vodu, jinak že umřu

žízní. Asi po 10 km v protivětru připlouvám k celnici na

rumunském břehu v městečku Moldova Veche. Na molu je

rybář, který mě vede do hlavní budovy celnice. Vší silou

otevírá nefunkční posuvné automatické dveře a přede mnou

se otevírá prostor obrovské prázdné vstupní haly s kalužemi a

stropy s mapami po zateklé vodě. Přeskakujeme kaluže a on

pak volá někoho dalšího. Nakonec mi dojde, že to je asi taky

celník, jen si krátí čas rybařením. Bohužel, nikdo tu neumí

jazyky a rumunštinu fakt nedávám. Naštěstí pak dorazí starší

hodná paní, která umí pár slovíček německy. Ale i tak je

domluva velmi složitá. Po vyplnění papíru a asi 10-ti

telefonátech jsem cca po hodině propuštěn. Mířím do města,

kde v bankomatu vybírám pár peněz a v obchodě nakupuji

zásoby.

Ulice v městečku Moldova Veche (ROM)

- 59 -

Vracím se k celnici ke kajaku. Rybařící celník je již pryč.

Vzpomenu si na poslední větu paní celnice, která zněla

zhruba takto: „Achtung! Nicht gut Wetter in Romania!“

V překladu to znamená asi toto: „Pozor! Špatné počasí

v Rumunsku!“ To se vyplňuje a asi po 1 km mě bouřka zahání

na ostrov, kde by údajně měli žít divocí koně. Nacházím tu jen

jejich hromádky. A protože nebyl čas hledat vhodnější rovné

místo (stan jsem stavěl za deště), tak jednu hromádku mám

přímo před vchodem do stanu a druhou pod stanem. Všechny

věci mám mokré. Alespoň už mám rumunského operátora a

levný roaming. Zapínám data a zkoumám předpověď počasí.

Od pozítří má být gut Wetter. Hurá! Už mě ten déšť a vítr

trochu leze na nervy. Dnes jsem tedy najel cca 20 km.

Doufám, že zítra uvidím divoké koně.

Výhled ze stanu na koňskou hromádku

- 60 -

30.6.2018

NP Železná vrata- bouřky a sledování od rumunské

policie

Celou noc propršelo a divocí koňové nikde! Neustálý

boj s vlnami a větrem v posledních dnech se na mě podepsal

a začínám cítit záda! Jsem unavený, příprava na odjezd mi

proto trvá dlouho. Vyplouvám až v 11:00. Cestou proplouvám

nejširším místem na Dunaji, kde mě míjí vyhlídkový parník.

Lidé si mě fotí. Doufám, že nebudu kolovat na sociálních

sítích někde v Číně. Vplouvám do soutěsky.

Z nejširšího místa na Dunaji do první soutěsky NP Železná vrata vplouvám

společně s nákladní lodí

Na rumunském břehu si všímám policie, která jela autem proti

mně, ale otočila se a teď mne sleduje. Vždycky kousek

popojede, chlápek vyleze z auta, kouká na mě a s někým

telefonuje. Takhle to trvá pár kilometrů. Dělám, že je nevidím.

Vzpomněl jsem si totiž, že rumunská policie brávala a možná

ještě občas požaduje úplatky. Pak si zkracuji meandr kolem

- 61 -

srbského břehu. Když se vrátím k rumunskému břehu, policie

je pryč. Celý den mě opět trápí vítr a vlny. Boční vítr i vlny mi

hází lodí ze strany na stranu a udržení přímého směru mě

stojí zase hodně sil. Moje záda trpí a taky mě dost bolí sedací

část! Když se nechávám unášet vlnami a dávám si svačinku,

připlouvají ke mě rybáři a gesty se mne ptají, jestli jsem

v pořádku a nepotřebuji pomoc. Zvednutým palcem dávám

znamení, že je vše ok a oni odplouvají. Celý den mám štěstí.

Míjí mne všechny bouřky, které tudy procházejí, někdy to je

fakt jen o kousek. Ale hlavně, že jsem suchý.

V NP Železná vrata, kde mne míjí jedna bouřka za druhou

Poslední dny trochu lituji, že nemám na kajaku kormidlo. V

jednu chvíli mě silný vítr jdoucí od bouřky vyhání na břeh,

protože v tom se opravdu nedá plout. Chvíli před přistáním

mne navíc silný vítr a vlny navalí bokem lodi na trčící kámen,

chybělo opravdu málo a kajak se převrhl. Z posledních sil se

však zapřu pádlem o dno, čímž kajak nadlehčím. Díky tomu

- 62 -

se dostávám ze spárů kamene, vln a větru a konečně

přistávám u břehu. Sice se to vše odehrálo v mělké vodě, ale

měl bych mokré věci a musel bych je nahánět po vodě. Asi půl

hodiny čekám na břehu a čas si krátím lovem ryb. Ulovil jsem

svého prvního sumce v životě! Akorát má jen asi půl

centimetru a je celý průhledný. Na to se už ale nikdo ptát

nebude. Kolem sebe má navíc tisíce sourozenců. Před dravci

se skrývají v mělké vodě. Pouštím ho zpět do vody. Poté, co

mne opět mine bouřka a ustane vítr, vyrážím dál.

Z posledních sil pádluji ještě asi 7 km. Tábořím kousek pod

kilometrovníkem 1000 km. Jak jsem vyčerpaný, tak se u něj

zapomenu vyfotit. Vracet se už ale opravdu nebudu. Dnes

jsem napádloval cca 47 km. Na břehu si dávám pozor, Štefan

mě strašil hady, kteří prý přes noc zalezou klidně i do kajaku.

Při večeři mě z dálky sleduje plachá zatoulaná kočka. Mojí

skvělou večeří však pohrdá. Záda mě teda bolí fest! Ještě

před tím, než ulehnu do stanu, připluje nákladní loď. Zakotví

uprostřed řeky a svůj náklad vyloží do řeky. Evidentně to byl

sypký materiál. Randál to byl pořádný a rozléhalo se to celým

údolím. Je možné, že sem dováží štěrk, který sypou na dno,

aby se neprohlubovalo. Ale je to jen moje domněnka a fakt

netuším, proč to udělali.

Západ slunce v NP Železná vrata, před setměním připlula loď se štěrkem a

vysypala ho do řeky

- 63 -

1.7.2018

Soutěsky Malý a Velký kotel

Ráno koukám, že po dlouhé době opět stoupla

hladina. A to o dost, cca 50 cm. Během tří hodin, do mého

odjezdu zase klesla, cca o 20-30 cm. Po snídani prohlížím

kajak, jestli v něm nejsou hadi. Jsem tu doslova obklopen

mnoha žábami a ještěrkami vyhřívajícími se na kamenech,

takže si hraji na fotografa.

Vyhřívající se ještěrka


- 64 -


Žába se nevyhřívá, ta je ve stínu

Začíná foukat a vítr mě opět provází celý den. Podcenil jsem

to s vodou, proto musím celý den vystačit s jedním litrem

vody. Plavba je ubíjející, když už si myslím, že se dostanu do

závětří, tak začne foukat z jiné strany. Projíždím nejužším (prý

150 m) a nejhlubším (prý až 70 m) místem na Dunaji. I když

nevím, jak je to s tím nejužším místem myšleno, na začátku v

- 65 -

Německu bude Dunaj asi užší. Nahlédl jsem s kajakem do

jeskyně, skrz kterou jsem loni prošel z pevniny až k Dunaji.

Proplouvám kolem zříceniny

Nejužší místo na Dunaji (150 m), nevím ale jak je to myšleno na začátku

v Německu bude Dunaj určitě užší

- 66 -

V jeskyni

V soutěskách Malý a Velký kotel se nedobrovolně stávám

atrakcí pro turisty, které tu vozí na malých rychlých člunech.

Jezdí sem z Orsovy a dalších míst. Čluny dělají vlny, jezdí jich

hodně, tak je to tady trochu „zábavnější“. Kousek pod vesnicí

Dubova, u hlavy vytesané do skály (panovník Decebalus) na

mne něco pokřikují rumunští policisté. Když zjišťují, že

neumím rumunsky a oni zas mluví jen rumunsky, tak je to

trochu přejde. Chtějí, abych vylezl na břeh. Já však dělám, že

jim nerozumím. Pak to na mě zkouší slovíčkem „passport“.

Anglicky jim odpovídám, že ho mám a že jim ho ukážu. Oni

jsou však úplně v koncích a nerozumí mi. Nakonec jim

gestikuluji, že udělám foto hlavy vytesané do skály a popluji

dál. Nechávají mne tedy být. Za neustálého burácení výletních

lodí doplouvám na kilometr 963, kde si domlouvám spaní

v hotelu. Je sice dražší, než bych chtěl, ale opravdu potřebuji

ulevit zádům! Narážím zde na sympatický rumunský pár, který

umí dobře anglicky. Trochu pokecáme, vypráví mi o Sfantu

Gheorghe v deltě Dunaje. Byli tam a líbilo se jim tam. Jen je

- 67 -

tam dost turistů. Constanta, kam bych také rád doplul, je prý

přecpané přímořské letovisko. Sjíždí se tam k moři celé

Rumunsko. To mě úplně nepotěšilo, ale uvidím, jak to bude.

Dnes tedy napluto cca 37 km.

Turistická atrakce tzv Decebalus- hlava vytesaná do skály

2.7.2018

Orsava+ přehradní hráz Železná vrata 1

Po probuzení přenastavuji hodinky, je tu totiž o hodinu

víc a já si to uvědomil až teď, po pár dnech. Proto mi přišlo, že

se brzy rozednívá a brzy stmívá. No prostě pako! Teď už jsem

přizpůsobený správně. Jdu na molo, kajak byl přes noc

uvázaný u kovové konstrukce mola, je v pořádku, není

obouchaný. Obalil jsem ho totiž záchrannou vestou v místě,

kde nejvíce narážel do konstrukce mola. Na mole už rybaří

borec, s kterým jsem včera pokecal. Jeho přítelkyně ještě spí,

on je prý ranní ptáče. Pomáhá mi s naloděním. Molo je vysoké

a já musím dávat věci do kajaku po kolmém žebříku asi dva

- 68 -

metry vysokém. Vyrážím! Při odjezdu se stávám atrakcí pro

ubytované, kteří v hojném počtu vylezli na balkóny svých

pokojů a sledují můj odjezd. Asi je vzbudila hlasitá mluva

majitele penzionu, který neumí anglicky, a tak huláká na

chlápka, který mi pomáhal s naloděním. Majitel si mne také

ještě fotí na mobil, a pak už jen s úsměvem sleduje můj

odjezd. Jsou velké boční vlny, proto mi trvá pár desítek minut,

než penzion zmizí z dohledu. Nenasnídán bojuji s vlnami a asi

po třičtvrtě hodině zastavuji na slunné plážičce plné kravských

stop a hromádek. Suším věci, které jsou mokré od

šplouchajících vln a u toho snídám vyvalenej na písku. Kolem

„lítají“ první turistické čluny mířící z Orsové proti proudu do

soutěsek Malý a Velký kotel. Po chvíli si mne všimne kolem

proplouvající rumunská říční policie. Přistane u břehu a jeden

člen posádky mluvící anglicky kontroluje můj pas a papír od

kajaku. Potom mi popřeje šťastnou plavbu a nalodí se.

Bohužel špicí své lodi najeli moc na pláž a teď se nemohou

odrazit. Zpátečka motoru je na to moc slabá. Kapitán túruje

motor a druhý se snaží odpíchnout od břehu malým a krátkým

pádlem. Mám co dělat, abych nechytl záchvat smíchu. Pak se

ale vzpamatuju a nabízím jim pomoc. Zatím ji ale odmítají. Za

chvíli se opět optám a to už moji pomoc neodmítnou. Zabořím

se bosýma nohama do písku a zatlačím do přídě lodi. Jeden

celník túruje motor jak divý a druhý se odráží pádylkem od

břehu. Konečně příď povolí a loď s policií je na vodě. Mají

uniformy s dlouhýma kalhotama, takže si je nechtěli namočit.

Já jsem za lehké osvěžení rád. Při odjezdu se ještě

vymotávají z rybářské sítě, do které vpluli. To už mě ale moc

nebere a věnuji se své snídani. Trochu mi to připomnělo Pata

a Mata. Po snídani vyrážím dál, mířím do města Orsova,

abych zde doplnil zásoby. Vítr je opravdu silný. Uf! Míjím

známou posádku policejního člunu. Na začátku Orsové mne

ze zakotvené policejní stanice už vyhlíží další příslušník říční

policie. Zastavuji, opět mne kontroluje pas atd. Pak mi sdělí,

že o mě ví od svých kolegů (proč mě tedy znova kontroluje!?).

No nic, aspoň se ho ptám na cestu k nejbližšímu obchodu.

- 69 -

V něm pak dokupuji zásoby. Mezi dokoupenými věcmi

nechybí již tradiční cola a oříškočokoládový krém. Začínám

být na nich asi závislý. Pivo už nepočítám, to je takový jonťák

po namáhavém dnu. Před vyplutím musím ještě po telefonu

řešit nějaké pracovní věci, které mne trochu kazí náladu.

Naštěstí se ale vše docela rychle vyřeší, a tak pokračuji dál

směrem k přehradní hrázi „Železná vrata 1 (Djerdap 1)“.

Na obzoru přehradní hráz Železná vrata 1

Dorážím k vyrovnávacím komorám na levé straně u

rumunského břehu. Nikde nikdo! Ani nemůžu vylézt na břeh.

Molo je tu vysoké, uzpůsobené pouze pro nákladní lodě a

v místě kde by se normálně u břehu dalo přistát je plno

naplavenin, přes které se nadá dostat. Je to přes ně asi pět

metrů ke břehu. Chvíli přemýšlím, že bych se co nejrychleji

rozjel a zkusil přes ně projet. To pak ale zavrhuji, je tam

mnoho větví a kmenů, které mě prostě nepustí. Mimo to jsou

součástí naplavenin například těla mrtvých ptáků, umělé

rybářské návnady a různé plastové výrobky. Bohužel ani na

břeh proti proudu se nedá vylézt Je skalnatý a nad ním na

betonových sloupech vede silnice. Na silnici nevylezu a ani po

skále se k řídící věži nedostanu. Bezradně tedy pendluji sem

a tam před komorou. Nakonec se rozhoduji, že tu budu čekat,

- 70 -

než připluje větší loď a pak s ní prostě nadrzo vpluji do

komory. A pokud nepřipluje, tak popojedu proti proudu a

někde tam přespím do druhého dne. Najednou se na vysokém

molu objeví člověk a lámanou angličtinou mi vysvětluje, že za

hodinu připluje nákladní loď a s tou mě pošlou skrz komory

dolů. Ok, přirážím loď ke břehu tak, abych viděl na semafory

před komorou. Vyvalím se tam na jeden balvan pod skálou a

čekám. Asi po 15 min. přijde na molo člověk a hvízdne na mě,

že mám vplout do komory. Na semaforu svítí zelená, tak si

říkám, že loď byla asi rychlejší a už se blíží. Najíždím do

komory, ale žádnou loď za mnou připlouvat nevidím. Dochází

mi, že komory o rozměrech cca 300x30 m a výšce cca 16 m

budou přečerpávat jen kvůli mně.

Úplně sám v třísetmetrové plavební komoře, posílají mě o pár metrů dolů

Přehrada je vysoká, takže proplouvám dvěma komorami,

které jsou hned za sebou. Měl jsem z toho respekt (kamarádi

v ČR mě strašili vodními víry v komorách apod.), ale vůbec nic

- 71 -

to není. Kdyby nevrzaly plovoucí bóje umístěné v kolejnicích a

jdoucí společně s hladinou dolů, tak to člověk skoro nepozná.

K těmto bójím se uvazují lodě. Proplutí dvou komor trvá asi

třičtvrtě hodiny. Ale nenudím se, sleduji rychle klesající vodu a

poslouchám vrzání bójí. Naneštěstí mě správci komory

nechají, abych se uvázal k nejvíc vrzajícím bójím.

Pod přehradní nádrží Železná vrata 1

Vyplouvám z dolní komory a za chvíli potkávám nákladní loď

plující proti proudu. Asi kvůli ní mě nechali proplout komorami

samotného. Pod přehradou je celkem silný proud, a tak pluji

ještě cca 24 km a „nouzové“ tábořiště nacházím až večer.

Dnes jsem najel cca 45 km.

3.7.2018

Pohodový den a nakonec nepříjemné rodeo na vlnách

Přes noc dost klesla hladina řeky, ale než se sbalím,

tak zase o něco stoupne. Jde to sledovat pouhým okem.

Jelikož je po proudu ještě druhá přehrada, tak je možný, že

vodu přečerpávají, protože na včerejší hrázi by měla být

elektrárna. Dávám rychlou snídani a vyrážím. Potřebuji najít

signál rumunského operátora, abych mohl ještě dovyřídit

- 72 -

nějaké pracovní věci. Bohužel mám celý den srbského

operátora a tím pádem drahý roaming. Jinak to je zatím klidná

plavba. Mimo jedno menší zpestření, když míjím skupinku

malých Rumunů. Jeden z nich „machruje“ před děvčaty a

snaží se doplavat od břehu do proudu, směrem ke mně. Ale

není dost rychlý, takže mne nestíhá. Proud mě rychle odnáší

dál. Jsem rád, protože kdyby se mi snažil vlézt do lodi, tak by

to mohlo skončit převržením. Doufám ale, že v pořádku

doplaval ke břehu a neutopil se. Proud mne rychle odnesl za

zatáčku, takže už jsem neviděl, jestli dítě doplavalo zpět.

Dnes konečně téměř nefouká!

Míjím zbytky bungru a stádo krav

Foukat začíná až navečer. Zato ale v tu nejnevhodnější chvíli.

Když se zrovna snažím hledat u srbského břehu

nezaheslovanou wifi, tak se v podstatě během mrknutí oka

zvedne velký vítr. Ok, musím se vrátit k rumunskému břehu,

kde mohu vystoupit na břeh. Vítr však zvedl velké vlny a já

zažívám „hororovou“ plavbu napříč řekou ke druhému břehu.

Opravdu velmi nepříjemné a místy nebezpečné vlny.

Připadám si jak na rodeu a jsem vděčný, že v tu chvíli zrovna

neproplouvá žádná loď. Nejnebezpečnější jsou vždy tři vysoké

- 73 -

vlny jdoucí rychle za sebou. Ubalancovat je není vůbec

jednoduché a hlavně mi to bere hodně sil. Po asi

půlhodinovém neustálém boji konečně přirážím vyčerpaný u

rumunského břehu. Houbou dostávám ven z lodi vodu, která

tam nastříkala. A jdu hledat rumunského operátora. Nacházím

však „jen“ ještěrku a pár hříbků. Večer bude houbová omáčka!

Pak popojíždím už jen kousek po proudu, zato proti větru a

tábořím na vysokém břehu u lesní cesty. Kajak nechávám

přivázaný dole u břehu. Celý den dnes bylo horko a já tedy

uplul jen cca 35 km.

Spaní vysoko nad řekou

Kajak zůstává přes noc dole u vody

- 74 -

4.7.2018

Noční kontrola a hráz Železná vrata 2

V noci jsem měl návštěvu. V 1:30 hod. kolem stanu

projelo auto a vzbudilo mě. Pak se zastavilo, otočilo se a

přední světla mi začala najíždět na stan. Už jsem se sápal po

zipu u vchodu stanu. Auto ale naštěstí kousek od stanu

zastavilo a začalo problikávat dálkovými světly. Někdo

vystoupil a zabouchal na stan. Pak se ozvalo water police

(vodní policie). Uf! Dost se mi ulevilo, že to nejsou nějací

výtržníci. Policajti byli opět milí a hodní. Zkontrolovali pas a

papír od kajaku. Popřáli mi dobrou noc a pěkný trip. Ok, ale

příště prosím kontrolu přes den a ne v noci! Konečně se mi

totiž docela dobře spalo a probudí mě policie. Budu si muset

na přespání hledat více ukrytá místa. Ráno jsem za zvuku

hudby z mého repráčku posnídal a vydal se na cestu. Je

vedro a musím někde doplnit zásoby vody. U vesnice Ostrovu

Mare zastavuji u pasačky koz, která umí anglicky jen pár

slovíček. I tak to stačí. Zjišťuji, že obchod je v centru obce a

otevírá za půl hodiny. Chystám si tedy věci, že tam skočím

dokoupit vodu. Paní však nabízí, že mi vodu doplní. Dávám ji

tedy flašky, ona hned popadá kozu s kůzletem a valí pro vodu.

Za chvíli se vrací s ledovou vodou a navrch mi přidá ještě pár

jablek ze své zahrádky. Super! Poděkuji a pluji dál. Je

opravdu vedro. Připlouvám k přehradní hrázi Železná vrata 2

(Djerdap 2). Opět využívám komoru u rumunského břehu.

Tady už je jen jedna komora. Právě z ní vyplouvá dlouhá

nákladní loď, která pluje dál proti proudu. Dá se tu vystoupit

na břeh, takže se domlouvám na proplutí s týpkem přímo

v řídící věži. Mám prý hned vplout do komory. Najíždím do

komory a vidím, že za mnou připlouvá nákladní loď. Tentokrát

v komoře nebudu sám. „Komorník“ z řídící věže na mě ještě

volá a ptá se, odkud jsem. Netrvá to dlouho a už se otevírají

vrata a z komory vyplouvám zas o pár metrů níže. Kousek

pod komorou dávám ve stínu stromu přestávku na jídlo. Je tu

celkem provoz. Z komory vyplouvají dva velké parníky a

zespoda připlouvají nákladní lodě. Na zádi jim vlají vlaječky

- 75 -

států, které je provozují. Jedna vlaječka je německá, druhá

švýcarská, třetí rumunská a další zas bulharská. Lodě na

Dunaji provozuje prostě kde kdo. Na Dunaji potkávám třeba

docela dost lodních hotelů plujících pod švýcarskou vlajkou.

Pokračuji dál. Dorážím na další trojmezí, na mé cestě již třetí

v pořadí. Uprostřed řeky je bod, kde se stýkají hranice Srbska,

Bulharska a Rumunska. Dál pokračuji po hranici mezi

Bulharskem a Rumunskem. Jsou v EU, ale ne v schengenu.

Mohu tedy pořád vystupovat pouze na břehu Rumunska.

Místo na přespání nacházím na pastvině u řeky. Dnes jsem

naplul cca 44 km.

Další trojmezí, uprostřed řeky se stýkají hranice Srbska, Rumunska a

Bulharska

Přání na dálku pro kamarády, kteří se dnes berou

- 76 -

5.7.2018

Vedro a silný proud

Ráno slyším blížící se štěkot psů. V dálce vidím

pastevce s ovcemi a pasteveckými psy. Jsou sice ještě docela

daleko, ale nemám moc dobré zkušenosti s pasteveckými

psy, a proto rychle balím a poodplouvám asi tři km, kde na

krásném travnatém břehu dávám snídani a celé dopoledne se

tu flákám. Samozřejmě mě nemine už „tradiční“ kontrola říční

rumunské policie. Je to docela otravný. Každý den kontrola,

někdy i dvakrát. Dopisuji do deníku zápisky z minulého dne,

když tu si všimnu blížícího se stáda krav. Balím proto věci,

nahážu je do kajaku a vyhlížím psy. Naštěstí tu nejsou, takže

nechávám stádo, aby mne obešlo. Zastaví u mě jedna větší

kráva a dlouze mě sleduje. Nenechávám se zahanbit a civím

na ni taky. Najednou se rychlým krokem vydá přímo ke mně.

Navíc se k ní přidá nějakej ambiciózní bejček. Proto raději

usedám do kajaku a vyklízím pole. Vyhnaly mě krávy! Stejně

už musím vyrazit.

Vyhnalo mě stádo krav

- 77 -

V podstatě se nechávám pouze unášet, protože Dunaj dnes

teče rychle. Na břehu se střídají rybáři, stáda krav, koz, ovcí a

občas se po břehu potuluje nějaký ten pes. Kolem čtvrté

hodiny chci přistát na břehu u vysokých stromů. Přibližuji se

ke břehu a mezi stromy zahlédnu malého psa, jak mne

sleduje. Po chvíli ale mizí v houští. Přistávám u břehu a pes

nikde. Odpočívám, protáhnu trochu nohy a následně

odplouvám do přístavu u městečka Cetate. Břeh je tu šikmý

betonový a není kde přistát. Nakonec přistanu u břehu poblíž

vysokého pontonu a po šikmém betonovém břehu se škrábu

nahoru. Jdu do restaurace, kde ale nemají pivo, na které se

celé odpoledne těším. Dávám si aspoň jídlo, kafe a rybízovou

šťávu. Jsem přecpaný a vyrážím dál. Po cca 300 m narážím

na pláž s music barem a plno lidmi. Točí tu pivo. Proud mne

však rychle odnáší a mě se již nechce pádlovat proti proudu.

Navíc mne obtěžuje „potřeba“, kterou bych zase já nechtěl

obtěžovat ostatní lidi na pláži. Doplouvám pod vesnici

Basarabi, kde rozdělávám tábor.

Zakousnutej sluncem

- 78 -

Protože dál po proudu na rumunské straně má být málo

vesnic, kde bych mohl doplňovat zásoby, hodlám se zítra

přehlásit do Bulharska a dál pokračovat kolem bulharského

břehu. To znamená, odhlásit se na celnici v Calafatu a

přihlásit se na celnici v bulharském Vidinu. Dnes jsem uplul

cca 40 km.

6.7.2018

Calafat (RO)- Vidin (BG)

Moc jsem se nevyspal. Ve vesnici neustále štěkali psi.

Zase se dost flákám a vyjíždím až v 11:00 hod. Na celnici

v Calafatu trávím cca hodinu. Nejdříve asi půl hodiny čekám,

než přijede chlápek, co mi dá výstupní razítko do pasu. Když

přijede, tak si vezme pas a papír od kajaku. Řekne, ať tu

počkám a než stačím cokoliv říct či udělat, nasedne do auta a

zmizí. Hmm, tak jsem bez pasu. Přemýšlím, že mám ještě

v báglu kopii pasu. Přinejhorším ji budu muset použít.

Společnost mi dělají dva líní psi, kteří leží u protější stěny

haly. Občas zvednou hlavu, asi aby zkontrolovali, jestli se

nenese nějaké jídlo.

Klid a pohoda na celnici v Calafatu

- 79 -

Po půlhodině se celník vrací. V pasu mám dvě výstupní

razítka. Jedno je včerejší, které je ale přeškrtnuté a druhé je

s dnešním datumem, které platí. Propouští mne a já mířím na

protější břeh do bulharského Vidinu.

Pevnost ve Vidinu (BUL)

Před celnicí tu mají opět jen vysoký ponton. Objíždím ho

dokola a nakonec nacházím alespoň žebřík. Dost složitě i

s cennostmi vylézám po žebříku na ponton. Na celnici vyplním

papír, který je v podstatě stejný, jako v Rumunsku, jen je to

psané bulharsky. Pan policajt mi říká, že bychom spolu místo

angličtiny měli mluvit česky a bulharsky. Že prý jsme oba

Slovani a budeme si v pohodě rozumět. Vyprskne na mě

nějaké slovo bulharsky a já na něj hledím a přemýšlím, co by

mohlo znamenat. Ještě párkrát ho zopakuje, než zjistí, že u

mě neuspěje. V rozpravě pokračujeme dál anglicky. Po

vyřízení formalit jdu do města. Mrknu na katedrálu, dám si

oběd a dokupuji zásoby, kola a oříškový krém opět nechybí.

Vyrážím dál, proud mi přeje a bez zastávky doplouvám na

ostrov poblíž vesnice Dobri Dol. Podle mapy by měl ostrov

patřit do Bulharska, takže tu můžu přespat. Jsem trochu

nervózní, protože tábor mám rozdělaný nebezpečně blízko

nad hladinou (jen asi půl metru). Vlny od projíždějících lodí už

- 80 -

tak šplhají blízko ke stanu, snad v noci nestoupne hladina.

Dnes jsem naplul cca 36 km.

Na bulharském ostrově u vesnice Dobri Dol, z dob záplav tu do výšky třech

metrů visí na stromech různé plastové výrobky

7.7.2018

Vlčí budíček a město Lom

V půl páté ráno mám velmi nečekaný budíček. Jen

pár metrů od mého stanu vyjí dva vlci! V první vteřině po

probuzení jsem myslel, že to jsou psi, protože jsem tu večer

našel psí stopy. Pak mi ale velmi rychle došlo, že mám za

hlavou vlky. Trochu mě to vyděsilo, ale zůstávám ve stanu a

nic nedělám. Venku je ještě tma. Trvá mi dlouho, než se mi

opět podaří na chvíli usnout. Po probuzení googlím, jak

poznat vlčí stopy a následně jdu prozkoumat okolí stanu.

Nové stopy nacházím v mokrém písku asi šest metrů od

stanu. Dle znaků, které jsem vygooglil zjišťuji, že to jsou vlčí

stopy. Ty včerejší jsou samozřejmě také vlčí a ne psí stopy.

- 81 -

K ránu mě budí vlčí vytí, nové stopy pak nacházím jen pár metrů od stanu

Začíná pršet, proto zalézám do stanu. Přemýšlím nad vlky,

vždyť nás učili, že jsou plaší. Doteď mě vlastně ani

nenapadlo, že se kolem mohou pohybovat. Ještě něco málo o

vlcích googlím. Nakonec, až přečkám dvě bouřky, vyrážím

cca ve 14:00 na vodu. Řeka opět slušně teče. Po cestě je na

březích hodně rybářů. Také ženy se tu rybaření docela dost

věnují! Po cestě dělám pouze jednu zastávku na malé

plážičce, abych protáhl tělo. Jinak jedu bez zastavení,

odpočívám přímo na lodi. I městečko Lom míjím a

nezastavuji.

Překladiště v městečku Lom

- 82 -

Pod ním získává Dunaj rychlost a vytváří velké peřeje, na

kterých se pár km houpu. Je to zvláštní pocit. Jsou to úplně

jiné peřeje, než na českých řekách. Jsou to dlouhé

obloukovité vlny o velkém poloměru. Jsou tak široké a dlouhé,

že se v nich i s lodí občas ztrácím a chvílemi vůbec nevidím

na okolní břehy. Jsou prostě zajímavé, takové jsem ani na

Dunaji ještě nepotkal. Napadá mě, že dno řeky tu musí být asi

členité. Rychle myšlenky ale pouštím z hlavy. Hned mě totiž

taky napadá, že mám starou, křehkou a měkkou loď, která

kdyby nevydržela, tak tu budu mít velký problém. Občas už

mě po cestě napadlo, že pokud můj kajak nevydrží, tak budu

mít problémy. Ale vždy se to rychle snažím hodit za hlavu,

člověk má totiž divnej pocit, když na to myslí uprostřed řeky a

na břeh je to daleko. V některých místech zabere přeplutí

Dunaje v kajaku několik desítek minut. A co teprve, kdybych

měl plavat. Nejsem dobrej plavec a velmi často ani nemám

kvůli vedru plovací vestu. Prostě tyhle myšlenky vytěsňuji

z hlavy vždycky velmi rychle. Dnes nakonec tábořím kousek

nad vesnicí Dolni Tsibar. Vyhání mne totiž bouřka, která

s sebou přinesla vítr s velkými vlnami. Jen co zalezu do

postaveného stanu, začíná pršet. Dnes jsem uplul cca 42 km.

Takřka denně potkávám užovky

- 83 -

8.7.2018

Kozloduy a Oryahovo

Přes noc prošlo několik bouřek a v dálce párkrát

zavyli vlci. Slovy klasika, chčije a chčije. Navíc se blíží další

bouřky, vyčkávám tedy ve stanu. Slyším blížící se cinkání

zvonů. To kolem mého stanu po louce pomalu prochází stádo

krav. Vyplouvám až ve 13:00 hod. Všude nade mnou jsou

černé mraky, vypadá to, že každou chvíli začne pršet.

Výhled z kajaku

Doplouvám do městečka Kozloduy, kde v restauraci dávám

jídlo, pivo a kafe. Blíží se bouřka, rychle dojídám, nasedám do

lodě a snažím se jí ujet. Déšť mne ale stejně dohání a proto

- 84 -

přirazím ke břehu pod stromy a vyčkávám. Čas si krátím

„kvalitním“ zpěvem. Sedím, případně poskakuju v pláštěnce

v kajaku. U toho halekám jak šílenej, abych si zlepšil náladu.

Jsem přece uprostřed lesa, široko daleko nikdo nemůže

v takovém dešti být, takže můj zpěv nikoho nemůže rušit.

Najednou se nahoře na srázu objeví člověk v gumákách.

Okamžitě přestávám zpívat. On na mě mávne a pak se dál

rozhlíží všude možně po zemi. S napětím ho sleduji. Postupně

se přiblíží až ke mně a začne na mě mluvit. Nerozumím mu

ani slovo. Vypadá, že něco hledá. Anglicky ani německy

neumí. Ale zkouší to dál. Nakonec mi zahraje pantomimu.

Ukazuje mi, že puškou něco střílí, a pak to co trefil, padá

k zemi. Asi jsem na něj koukal dost vyjeveně, ale nakonec

pokrčím rameny, jako že nevím. On se teda otáčí a

„hledačským způsobem“ mizí opět v lese. Napadá mě, že si

možná mohl myslet, že jsem mu tu „zastřelenou věc“ ukradl.

Raději tedy odrážím od břehu a za kvalitního zpěvu mizím po

proudu. Zbytek dne pluji v dešti. Proplouvám kolem městečka

Oryahovo a pár km pod ním, na ostrově poblíž vesnice

Leskovetz, rozdělávám tábor. Dnes jsem urazil cca 47 km.

9.7.2018

Neplánovaný volný den

V noci přešlo pár bouřek, jedna byla opravdu

s hlasitými hromy a silným větrem! To jsem chvíli nespal,

protože jsem měl postavený stan v podstatě pod stromy (a

některé z nich nevypadaly moc stabilně), takže jsem byl

nervózní, aby na mne nespadla nějaká větev. Příště musím

stavět stan dál od stromů! A teď stále prší a prší, spíš leje jak

z konve. Vyčkávám ve stanu. Dochází mi baterka v mobilu,

powerbanky už mám taky vybité. Navíc jsem dnes chtěl

vyřešit pár pracovních věcí. Takže musím počkat, až někde

dobiju baterky. Nakonec se rozhoduji, že v dešti dnes nikam

nepojedu. Zítra má být lepší počasí. Nemá tolik pršet.

Poflakuji se ve stanu, cpu do sebe zásoby a celý den

pospávám. Občas slyším projíždět malé rybářské čluny.

- 85 -

Nakonec prší až do 16:30. Zítra musím nutně dokoupit

zásoby. Jak jsem se dnes nudil, tak jsem všechno snědl a

vypil.

Deštivý den trávím ve stanu

10.7.2018

Zapadlý krámek s anglicky mluvící paní

Během spánku mne zase budily bouřky. Ráno stále

prší, pak přestává a zase znovu začíná. Zjišťuji, že se nade

mnou drží velký mrak. Mě ale dochází voda, musím vyplout

tak jako tak. Chvíli popluji v dešti, pak by ale dle radaru mělo

být slunečno. Asi hodinu a půl pádluji v mírném dešti. Pak

dorážím do vesnice Ostrov, kde na břehu nechávám kajak.

Blátivou cestou vyrážím do vesnice a nacházím zapadlý

krámek. Je to jedna malá místnost s pár produkty a milou

babičkou. Umí však velmi obstojně anglicky. Po dlouhé době

si zas s někým chvilku pokecám. Dokupuji chleba, salám,

výborný místní sýr a pivo. V lehkém dešti pak pluji ještě asi

- 86 -

hodinu. Když přestane pršet, zastavuji na jídlo. U protějšího

rumunského břehu se míjejí dvě rumunské policejní hlídky.

Kdybych plul u rumunského břehu, určitě by mne kontrolovali.

Takhle mám klid. Rumunskou říční policii potkávám denně.

Mohou ale asi kontrolovat jen lidi na jejich břehu, protože na

řece mě nekontrolují. Během zbývající plavby občas vykoukne

slunce. Nakonec se utábořím u vesnice Zagrajden. Je tu volný

rybářský plácek vysoko nad řekou, s nízkou trávou. Suším

stan a věci, protože jsem dopoledne balil v dešti. Slunce je

bohužel za mraky, takže nemohu dobít mobil. Všechny

baterky a powerbanky mám vybitý. Snad zítra. Dnes jsem

uplul cca 45 km.

Po přistání suším věci

Tady je již usušeno a připraveno na noc

- 87 -

11.7.2018

Nikopol, skalní útvary

Po probuzení mne překvapuje zatažená obloha, dle

předpovědi má být přece azuro! Doufal jsem, že ráno přes

solár dobiji powerbanku. Naštestí se ale obloha během

snídaně protrhá a po zbytek dne je už pařák. Poprvé jsem

solární panel instaloval na loď, abych mohl dobíjet i během

pádlování. Solár ale není voděodolný (příště si musím raději

připlatit a pořídit voděodolný), proto jsem ho instaloval hned

za má záda, kde jsem vypozoroval, že při pádlování stříká

nejmíň vody. Přesto na něj pár kapek dopadá, ale funguje i

tak. Za městečkem Somovit míjím u břehu napůl potopenou

nákladní loď. Zatímco v městečku výše proti proudu se pilně

do lodí nakládalo, tak tato loď už má evidentně naloženo až

moc. Na bulharském břehu se objevují vápencové útesy.

Hned za městečkem Nikopol jsou útesy nejhezčí, jsou taky

součástí národního parku.

Vápencové útvary u bulharského města Nikopol

- 88 -

Přístav rumunského města Turnu Magurele- kontrast k vápencovým útesům

na protějším bulharském břehu.

Jako kontrast působí přístav protilehlého rumunského města

Turnu Magurele. Jeho vysoké jeřáby a věže v čele s „ufem“

neberou na protější bílé útesy vůbec žádný ohled. Dále po

proudu jsou na bulharském břehu neustále nějaké přírodní

parky. Před ostrovem Belene je pěkná pastvina, kde by bylo

dobré spaní. Pádluje se mi ale dobře a nejsem moc unavený,

tak chci ještě kousek plout a přespat na ostrově Belene.

Nemoudré rozhodnutí! Na celém ostrově jsou nakonec asi tři

rybářská místa, kde se dá zakotvit a přespat. Všechna jsou

ale komplet obsazená. Jinak má ostrov neprostupný vysoký

břeh. Musím tedy nakonec pádlovat ještě 16 km až

k průmyslové zóně nad město Svishtov. Zde ve 21:00

vystupuji na malý posečený plácek před oplocenou chatou.

Nikdo tu není, tak stavím tábor. Díky tomuto nedobrovolnému

prodloužení, jsem dnes uplul 66 km. Tím vylepšuji dosavadní

denní rekord o celý 1 km. Před spaním ještě sleduji, jak se

kvalita vody pod průmyslovými městy zhoršuje.

12.7.2018

Svishtov

Po probuzení se rychle balím a už v 8:30 sedím

v kajaku. Doplouvám do Svishtova, kajak přivazuji u schůdků

před stanicí policie. Výstupy na břeh bulharských měst jsou

všeobecně problematické. Břehy jsou vysoké zděné, pontony

jsou také vysoké a velmi často bez žebříků! Vyrážím do města

na kafe a dokupuji zásoby.

- 89 -

Cesta z přístavu do města Svishtov vede po lávce, která překlenuje hlavní

silniční tah

Poté pokračuji dál. Voda pod Svishtovem je fakt nechutně

špinavá, ale já už taky nechutně smrdím, takže se musím

vykoupat!

Pár průmyslových měst dá Dunaji zabrat- špinavá voda pod městem Svishtov

- 90 -

Naštěstí se občas objeví místa, kde voda nevypadá tak

nechutně a je v podstatě jen zakalená. Zastavuji na

snídaňooběd na ostrově Vardin Island. Je tu jen zakalená

voda, provádím tedy hygienu. Je to ok, vyrážka nenaskakuje.

Je dnes opět velké vedro, takže za chvíli jsem zase celý

zpocený. Špatně se hledá místo na spaní, moc lidí na březích

nebo plácky bez rovinky. Nakonec mě zachraňuje jeskyně asi

4 km nad městem Ruse. Kvůli velkému množství komárů

stavím dokonce i v jeskyni stan. V jeskyni není signál, proto

volám rodině ze břehu. Dlouho ale nevydržím, komáří

bodance mě velmi rychle zahání do stanu. Dnes jsem se

proflákal k 54 uplutým km. Zítra bych chtěl nahlédnout do

města Ruse.

13.7.2018

Ruse- nejvýznamnější bulharský říční přístav

Během noci mne budily padající kameny z okolních

útesů. Jedna rána zazněla i přímo v jeskyni, ale žádný kámen

tu nenacházím. Podle mapy zjišťuji, že někde přímo nade

mnou by měl být kamenolom. Navíc objevuji cestu, která vede

k jeskyni. Rychle se tedy balím a vyplouvám.

Kvůli dotěrným komárům jsem byl donucen postavit stan i v jeskyni

- 91 -

Nechávám se unášet proudem k městu Ruse. Kousek nad

ním míjím kilometrovník 500 km do moře. Pomalu se to blíží.

Kolem Ruse to teče! Kotví tu mnoho nákladních lodí. Přejíždí

tu hodně tlačných remorkérů, přemísťují naložené a vyložené

části nákladních plovoucích sestav. Většina nákladních lodí

na Dunaji se skládá z tlačného remorkéru a několika

plovoucích nákladních dílů, které jsou vzájemně provázány.

Míjím hlavní přístav, kam se mi zajíždět nechce, protože tam

je velký ruch. Jeden remorkér za druhým. Hledám tedy jiné

místo, kde bych mohl zakotvit a dát si ranní kávu. Přibližuji se

k jednomu docela dobrému místu, ale je tam hodně lidí, na

které nemám moc náladu. Proto nakonec pokračuji dál. Na

konci Ruse mne předjíždí malé plavidlo (vor s motorem) a já si

všímám české vlaječky. Mávám a křičím na ně česky. Na

oplátku mi taky zamávají a pokračují dál. Neslyší mě, protože

jsou ode mne daleko a jejich motor dělá hluk. Na svém kajaku

nemám českou vlající vlaječku, takže oni stejně nemůžou

tušit, že jsem Čech. Česky jsem si bohužel nezašprechtil. Je

vedro, nechávám se proto docela často jen unášet proudem.

Na jedné zastávce vytahuji nafukovací karimatku. Zjistil jsem,

že je v ní díra, proto ji chci zalepit. Namáčím nafouknutou

karimatku v řece a zjišťuji, kde je díra. Pak improvizovaně

karimatku opravuji (za pomoci mcgajvrovké pásky a

chemoprenu). Po uschnutí pluji dál.

Ostrůvek uprostřed Dunaje

- 92 -

V 17:00 zastavuji na konci vesnice Ryachovo a v restauraci

poblíž řeky dávám jídlo, kafe a pivo. Doplňuji vodu, mezitím

prochází bouřka. Krásně to vyšlo. Začíná foukat vítr v mém

směru, takže ještě něco upluji. Kempuji na písčitém ostrůvku,

který je od velkého ostrova oddělen pásem tekoucí vody, asi 5

m širokým. Procházím si ostrůvek a v písku tu opět nacházím

vlčí stopy. Před setměním se na mě ještě přichází podívat

divočák. Dorazil na břeh protějšího velkého ostrova. Seděl

jsem zrovna na odvrácené straně stanu. Když jsem vstal, byl

jen pár metrů ode mě, zrovna pil z toho pásu tekoucí vody.

Chvíli mu trvalo, než si mě všiml. Dnes jsem napádloval cca

50 km.

Západ slunce nad tábořištěm

14.7.2018

Tutrakan

Po probuzení si procházím svůj ostrůvek. Nacházím

tu nové vlčí stopy. Obešlo se to ale bez vytí a navíc jsou

- 93 -

docela daleko od stanu. Chůze bosýma nohama v písku je

příjemná, takže nijak nespěchám, poflakuji se, zdravím se

s proplouvajícími rybáři. Po snídani si ještě chvíli zdřímnu a na

vodu vyrážím v poledne. Nad městem Tutrakan vidím své

první pelikány, jsou čtyři. Původně jsem je považoval za

labutě a teprve kousek od nich si všímám, že to jsou pelikáni.

Super! Křídly moc nemávají, spíše jen plachtí. Tutrakan míjím

bez zastavení, nechce se mi mezi lidi. Vlastně celý den trávím

v lodi. Dělám jen dvě krátké nutné zastávky. Tábořím na

rybářském fleku poblíž vesnice Vetren. Dnes jsem napádloval

cca 57 km.

Vykládání štěrku z nákladních lodí

15.7.2018

Silistra

Vstávám brzy. Je neděle a kolem jezdí plno malých

lodí s rybáři a výletníky. Vařím si kafe. Zbývá mi už jen litr

vody, takže vyrážím nezvykle už v 9:00, abych byl brzy

- 94 -

v Silistře, kde utratím zbytek bulharských peněz za zásoby.

Cesta se vleče, je vedro. Na celnici do Silistry proto dorážím

až ve 12:30 hod. Přistávám u mola, kde parkuje loď říční

policie. Vyloďuji se a z kukaně vylézá policajt. Anglicky neumí,

ale i tak mu vysvětluji, že si chci nakoupit, a pak se odhlásit

z Bulharska. On mi však vysvětluje, že nejdříve dostanu

výstupní razítko do pasu a až potom si můžu jít nakoupit. Musí

však přijet borec s razítkem. Naštěstí jdeme čekat do budovy

celnice, kde je celník, který umí anglicky. Bavíme se o všem

možném a na borca s razítkem čekáme asi hodinu. Pak

přijede, dá mi razítko do pasu a papíru, napíše výstupní čas

asi o dvě hodiny později, abych měl čas na nákup. Pak mě

borec s razítkem sveze k supermarketu, kde dokupuji zásoby.

Poté si prohlédnu kousek města. Narážím na novomanžele

vycházející z kostela. Hraje jim k tomu opravdu šílená

zvonkohra. Vracím se ke kajaku a přeplouvám na protější

rumunský břeh, kde mě na celnici přivítá nadšený rumunský

policajt. Dá mi studenou vodu a asi 5 min. čekáme na

nadřízeného, který má přijet a dá mi razítko. Vyplňuje mi nový

papír ke kajaku (v podstatě stejný jako v první rumunské

celnici v Moldova Veche). Pak ve vedlejší restauraci pozřu

pozdní oběd. Asi jsem dost cítit, protože se za mnou ostatní

vymódění hosté otáčí.

Výhled z rumunské restaurace na protější bulharské město Silistra

- 95 -

Po obědě pokračuji líným tempem dál. Teď už Dunaj teče

jenom Rumunskem, takže mohu vystupovat na obou březích.

Míjím smíšené stádo s koňmi, krávami a jedním oslem. Další

osel je pozoruje z kajaku! Kousek nad ostrovem, kde

rozdělávám tábor na písčité plážičce, míjím skupinku

pelikánů, kteří tu vegetí uprostřed řeky na padlém kmeni. Při

večeři je pak z dálky pozoruji. Nic nedělají, jen tam prostě

stojí! Dnes jsem uplul ca 44 km.

Smíšené stádo na rumunské pastvině (koně, krávy, osel)

Pelikáni na kmeni uprostřed Dunaje

16.7.2018

Obrovské hejno kormoránů na vedlejším rameni

Padl další rekord, i když ne ten vzdálenostní. Ráno

totiž nacházím nové vlčí stopy pouze 4 m od stanu. Odborně

odhadnuto odkrokováním. Aspoň už nevyjí. Ať mi ale už nikdo

netvrdí, že vlci jsou plaší. Taky jsem ráno zachránil malou

rybku. Přes noc totiž klesla trochu hladina vody a ona uvízla

- 96 -

na mělčině. Využívám velkého vedra a peru trička. Celé

dopoledne pak čekám, než mi prádlo uschne.

Celé dopoledne trávím v „prádelně a sušárně“

Ve 12:30 vyrážím na vodu. Jsem dnes nějaký unavený. Moc

se mi nechce pádlovat a proto se často nechávám pouze

unášet. Dunaj se pak dělí na dvě dlouhatánská ramena. Na

hlavní rameno, na kterém je značena i cesta pro lodní

dopravu a dále na rameno „Bratul Borcea“. Pokračuji po

hlavním rameni. Nad vesnicí Oltina si vybírám průjezd jedním

bočním ramenem. Je do něj zúžený vjezd ohraničený

kamennou hrází. Tvoří se tu dlouhý jazyk, voda tu „vře“, dělají

se mohutné víry a květáky. Na pár metrech voda neskutečně

zrychluje. Kdyby se mi tu nepodařilo udržet příď lodi rovně, tak

by mne víry a květáky zcela určitě převrátily. Víry a květáky

s lodí hází ze strany na stranu, takže je třeba pořádně

kormidlovat! Ve spojení s velkou rychlostí to není zrovna

jednoduché. Ale jinak super zpestření a zážitek. Trvá to sice

jen pár vteřin, ale spokojený a s bušícím srdcem vyplouvám

z tohoto malého „pekla“ v pořádku. Otáčím se přídí lodi proti

proudu a ještě dlouho s úsměvem pozoruji propluté místo. Na

- 97 -

chvíli přemýšlím o tom, že bych se proti silnému proudu vrátil

a sjel si to ještě jednou. Následně to ale zavrhuji a šetřím síly

na další plavbu. Nechávám se pak dlouho unášet proudem a

na tváři stále úsměv od ucha k uchu. Kousek opodál sedí na

okolních stromech několikasethlavé hejno kormoránů.

Rameno je tu asi jen 30 m široké, proto se kormoráni plaší a

nad hlavou mi neustále létají černé okřídlené skvrny. Obecně

přibývají hejna různých ptáků. Dříve jsem potkával převážně

jednotlivce, a teď potkávám ptactvo v hejnech. Hodně tu loví

např. rybáci.

Boční rameno Dunaje a přilehlé travnaté kopce

Kousek nad obcí Rasova chci přeplout k levému břehu a

zkrátit si tím cestu kolem obce. Vidím u obce zakotvenou loď.

Omyl! Loď není zakotvená. Ohromen říčním bagrem, který

míjím, jsem si nevšiml, že se „zakotvená“ loď řítí přímo na mě.

S velkou námahou a mnoha rychlými mávnutími pádlem

uhýbám lodi z její plavební dráhy. Její kapitán mě asi neviděl

- 98 -

a já si ji všiml dost na poslední chvíli. Jsem živý a zdravý a

proto mohu tábořit na ostrově cca 8 km nad městem

Cernavoda. Při večeři sleduji pasoucí se koně. Dnes jsem

naplul cca 44 km.

Na ostrově s koňmi

17.7.2018

Cernavoda

Vzbudilo mne vycházející slunce. Koně jsou pryč, asi

na jiné straně ostrova. Při balení jsem nepochopil dvě včely.

Vyhloubily si v písku díry a hned je zase zasypaly. Možná si

jen hrály nebo hledaly zásoby, fakt nevím. Táboření na

písčitých ostrůvcích je fajn, jen je dobré vypadnout dřív, než

se písek rozpálí. Všechno mi trvá tak nějak dlouho, asi kvůli

vedru! Nakonec vyplouvám až v 11:45 hod. Líným tempem

dorazím do města Cernavoda.

Začátek uměle vybudovaného kanálu z města Cernavoda do města

Constanta u Černého moře, cestu zkracuje asi o 220 km, za proplutí se prý

vybírá poplatek

- 99 -

V místě, kde se napojuje uměle vybudovaný kanál vedoucí

k moři do města Constanta, nechávám u pontonu kajak a jdu

asi 2 km pěšky do centra. V restauraci dávám jídlo, kafe a

pivo. Mám spálený jazyk z horké sýrové omáčky, kterou mi

kuchař vylil na špagety. V malém obchůdku dokupuji zásoby a

vydávám se zpět ke kajaku. Uf! To vedro! Po cestě hodím

pokec s uvázaným nevrlým koněm. Protože vypadá jako kůň,

tak mu dávám jméno „Kůň“. Vracím se ke kajaku. Kdybych

plul po umělém kanálu, tak jsem cca za dva dny u moře. Já

však pokračuji hlavním přirozeným korytem. Zbytkem dne se

proflákám až ke konečným naplutým 32 km. Dneska to bylo

slabé.

Ze stanu mám výhled na řeku a protější pastviny, po kterých se pohybuje

několik ovčích stád

18.7.2018

Harsova

V noci přešlo pár přeháněk. Ráno je zataženo a než si

stihnu nachystat snídani, dorazí k mému stanu stádo krav i

s býky. Někteří mladí bejčci vypadají dost ambiciózně, takže

se snažím moc neprovokovat. V jednu chvíli musím odehnat

- 100 -

od mého kajaku krávu, protože se mi chystala sežrat

molitanovou houbu. Po snídani v obležení stáda balím věci a

vyrážím na cestu. Při balení po očku sleduji ty nervózní býky.

Evidentně jsem jim tu zabral jejich oblíbené místo.

Budíček mi přichystaly kravské zvony

Na vodě poznávám vyhlášenou košavu. Je to severní prudký

vítr. Naštěstí většinou fouká přímý protivítr, takže se dá

nějakým způsobem postupovat vpřed. Boční vítr, který mi

vždy stáčí loď, zafouká jen párkrát. A vlny se dají přežít.

Zastavuji v Harsové, kde dokupuji zásoby. Při cestě do

obchůdku míjím malý dřevěný kostelík, před kterým jsou

v chodníky vydlážděné ornamenty ve tvaru kosočtverce

s čárkou uprostřed. Dlaždiči jsou asi věřící. Po návratu pak na

břehu nějaký chlapík taví asfaltové fólie a tím pak natírá

dřevěnou loď, aby utěsnil spáry.

Jinak se nic moc zvláštního neděje. Pouze jeden týpek

z kolem projíždějící lodě mi tleská a pořvává „bravo!“.

- 101 -

Potkávám i jednu lišku. Stojí na břehu. Když mě uvidí, tak

začne couvat. Jakmile však zjistí, že kolem jen proplouvám,

sedne si na zadek a pozoruje mne. Já ji to oplácím, koukám

na ni a nechávám se unášet proudem až za zatáčku. Pár km

za Harsovou je most, Nad ním se připojuje rameno Bratul

Borcea. Hned za mostem se řeka opět dělí. Vlevo pokračuje

hlavní koryto, které se i nadále jmenuje Dunaj. Zbylé dvě

ramena tečou doprava. Volím hlavní koryto a pokračuji po

Dunaji. Je tu kilometráž a na mapě vypadá nejkratší. Navečer

mě míjejí dvě bouřky. Tábořím na úrovni vesnice Gura

Calmatui. Mé tábořiště stojí mezi dvěma staveními, které jsou

ode mě vzdálená asi 0,5 km. Dnes jsem naplul cca 47 km.

Městečko Harsova

19.7.2018

Převoz koňských povozů a pasák krav

Při snídani kolem mého stanu prochází pán, který si

nese rajčata. Jen mne suše pozdraví a pokračuje v chůzi.

- 102 -

Neprojevil žádný zájem se se mnou bavit. Nedivím se mu,

vypadám značně zanedbaný. Po snídani si nůžkami na nehty

zastřihuji knírek, aby mi vousy nelezly do pusy a nelechtaly

mne na nose. Krátce po 11:00 vyrážím na vodu. Proud je ze

začátku poměrně silný. Celý den je pod mrakem. Přechází pár

přeháněk a jeden asi hodinový déšť. Moje stařičké pončo

(pláštěnka) funguje tak napůl. Podlepení švů na mnoha

místech už odpadlo, a tak tudy na mé tělo proudí voda. Ale

proč ho vyhazovat, když ještě z poloviny funguje! Dnešní trasa

vede převážně mimo lidská obydlí. Po cestě potkávám plující

nákladní loď, ke které přijedou malé rybářské čluny a něco

s nimi směňují, či jinak obchodují. Kdykoliv vystoupím na břeh

dál od vesnic, v podstatě okamžitě narážím na stopy vlků. Vlci

chodí po vrstevnici a zádní tlapu pokládají do své přední,

takže stopy se pak skoro překrývají. Tyto dva hlavní znaky

jsem vygooglil, abych mohl stopy bezpečně poznávat. Pár km

nad městem Braila potkávám říční převoz, který převáží tři

koňské povozy. Lesy tu okupují komáři, je jich mnoho! Tábor

rozbíjím naproti vesnici Chiscany, asi 10 km nad centrem

města Braila. Stan stavím hned vedle rozcestníku pro turisty.

Z rozcestí do stanu to mám asi dvě vteřiny

- 103 -

Turisti tudy ale evidentně hodně dlouho nešli. Pěšinky jsou

nepropustně zarostlé. Před večeří se z lesa, z hustého houští

vynoří postarší pán. Mluví na mne něco rumunsky a já mu

trpělivě česky odpovídám „nerozumím“. Zkouším na něj

angličtinu a němčinu. Ale nic. Po pár minutách vypadá dost

naštvaně a udělá „bůůů!“ Teprve teď si všimnu jeho

pastevecké hole, protože při bučení s ní mávne. Takže mi to

konečně dojde a odpovídám mu „Aha, bůůů?“. On odpovídá

„da“. Já pokrčím rameny, aby mu bylo jasné, že nevím, kde

jeho krávy jsou. Pán se otočí a mizí v hustém houští. Všichni

pastevci tu mají takovou nejistou chůzi. Tato naše konverzace

o krávách mne nesmírně pobavila a při večeři se nemohu

přestat smát. Dnes jsem naplul cca 45 km.

20.7.2018

Braila a Galati- říční přístavy i pro námořní lodě

Od rána fouká proslulá košava! Vítr fouká z boku, a

tak celé dopoledne vyčkávám, jestli nepřestane. Pak mi to

nedá a koukám na předpověď. Nejenže dnes nepřestane, ale

bude foukat i v dalších dnech a navíc má být od neděle

deštivo (dnes je pátek). Do Braily do centra to mám asi 10 km.

Nakonec se rozhoduji, že vypluji i ve větru. Při odjezdu se na

břehu neustále propadám do bahna a písku. Raději jsem

sundal boty, aby nezůstaly pohřbené někde v blátě.

Vyplouvám! Tábořil jsem na pravém břehu, vítr fouká od

levého. Přeplouvám tedy řeku k levému břehu, kde občas

vzrostlé stromy tvoří závětří. Těsně nad Brailou míjím kotvící

„kolonu“ mnoha vojenských šedých lodí. Některé mají i

kanóny nebo co to je. Na břehu se občas mihne někdo

v uniformě. Chci si lodě vyfotit. Na chvíli však zaváhám, aby

mne nezavřeli za špionáž. Nakonec však udělám pár fotek a

valím dál. Po vyplutí zpoza zatáčky vykouknou první námořní

lodě. V němém úžasu tyto velikány pozoruji a fotím. Tady

jsem je ještě nečekal. Dle informací, které jsem si před

odjezdem zjistil, by měly být námořní lodě až v Galati níže po

proudu. No nic, jsou už tady. Na řece vypadají opravdu

- 104 -

impozantně. Připadám si vedle nich opravdu maličký a

přemýšlím, jaké to bude, až je potkám plout po řece. Budou

od nich velké vlny, uvidí mne vůbec? Taky přemýšlím o jejich

ponoru. Myslel jsem, že musí mít celkem hlubokej ponor, aby

se na moři ve vlnách nepřevrátily. To mě přivádí na myšlenku,

že tu Dunaj musí být hlubší, než jsem čekal. Rychle

přestávám myslet na hloubku a pokračuji dále podél břehu.

Míjím také rozestavěnou námořní loď. Zatím má jen základní

nátěr a vypadá jak z čokolády.

První námořní lodě na Dunaji u města Braila

Proplouvám kolem Braily a na konci míjím ještě dvě ukotvené

námořní lodě, ze kterých je vykládán materiál. Loď z Panamy

dovezla PVC trubky. A loď ze Zanzibaru dovezla zase

kovošrot- no jo, jsem v Rumunsku… Mezi městy Braila a

Galati mne kontroluje říční policie. Upozorní mne, že nemám

spát na břehu pod městem Galati. Je pátek a bude to tam

nebezpečné. Prý hodně potulných městských psů a hodně

- 105 -

opilých agresivních výrostků. To mě spolehlivě odradí. Ptám

se jich na vlky v okolní přírodě. U Galati prý nejsou. Ok,

přespím tedy někde pod Galati na protějším břehu.

Proplouvám kolem Galati, po nábřežní promenádě se zatím

prochází mnoho lidí. Já však nemám pořádně kde přistát. Je

to tu samý soukromý jachtklub. A tak se rozhoduji, že se tu

nezastavím. Jeden „chytrák“ se na můj účet pobaví. Rychlým

motorovým člunem připlouvá až ke mně a těsně přede mnou

rychle zatočí, čímž na mě pošle velké vlny. Děcko na člunu se

tomu směje jak divé, takže celá posádka je spokojena. Já si

při tom „zatancuji“ na nepříjemných vlnách, zanadávám si, ale

to je tak všechno, co s tím mohu dělat. Naštěstí se už nikdo

takovej neobjeví, takže mohu v klidu plout dál. Tábor

rozdělávám v podstatě hned za přístavem Galati, ale raději na

protějším břehu, kde nejsou lidé a nehrozí tu ožralí výrostci.

Dnes jsem urazil cca 37 km. Vzdálenost k moři se od této

chvíle udává už jen v námořních mílích. 1 námořní míle=

1,852 km. A je to právě z toho důvodu, že až sem zajíždí

námořní lodě. Zbývá mi cca 78 mil do moře.

Přístav u města Galati- námořní nákladní loď zakotvená vedle říčních

nákladních lodí

21.7.2018

Vesnice Grindi- setkání s fotbalovým týmem a vlčí vytí

V noci kousek ode mne přistálo několik motorových

loděk s mládeží. Vystrašen policií jsem si ukryl větší část

hotovosti, pas apod. hluboko do největšího báglu. V jednu

- 106 -

chvíli se někdo ke stanu přibližoval a agresivním tónem

hulákal na celé kolo. Naštěstí se ozvaly další hlasy a asi ho

přivolaly zpět k nim. Rumunům Čech prostě nerozumí, jazyk

je úplně odlišný. Nějakou chvíli tam pak pařili, túrovali motory

lodí a asi po hodině odpluli. Mohl jsem tedy v klidu usnout. Po

zbytek noci byl klid. Jen mě občas budily vlny od projíždějících

lodí, které se šplhaly po mírném břehu směrem ke stanu.

Večer při stavbě stanu jsem si totiž nebyl jistý, jestli nejsem

moc blízko vody. Ještě jsem nepotkal plující námořní lodě, tak

nevím, jak vysoké vlny od nich chodí. V noci se však žádná

vlna do stanu nepodívala.

Ráno potkávám velkou užovku

Ráno při ranních povinnostech zjišťuji, že stojím hned vedle

velkého hada. Původně jsem si ho nevšiml, protože se

pohybuji ve vyšší trávě. Mému prvotnímu zděšení nepomohlo

ani to, že jsem si navykl chodit po břehu bosý. Sice vypadá

mrtvě, ale není. Po počátečním úleku jsem do něj z patřičné

- 107 -

dálky lehce šťouchl klackem. Okamžitě vyjel z tlamy jazyk.

Žije, ale je nějakej ztuhlej. Pak se pomalu začal plazit pryč.

Rychle jsem si zaběhl pro mobil a ještě než se odplazil,

blejsknul jsem ho. Má asi metr na délku a na netu zjišťuji, že

se jedná o úžovku podplamatou (možná hladká, nejsem

hadolog, tak to moc nepoznám). A jedním ze způsobů

ochrany před predátorem je to, že dělá mrtvou. Dalším

způsobem obrany je kousnutí. Jsem rád, že zvolila první

způsob. Po kousnutí bych totiž asi docela zpanikařil… No nic,

celý nadšený jakého krásného hada jsem potkal, se vracím ke

stanu, kde se pro změnu poblíž prochází čáp. V trávě si teď

dávám pozor, kam šlapu. Před odjezdem mě ještě přepadnou

lehké chmury z toho, co vidím. Celý břeh tu prostě lemují

naplaveniny s mnoha plastovými lahvemi. Na vodu vyrážím

zase docela pozdě. V první vesnici Grinidu, která se nachází

v prudkém meandru, přistávám na bahnitém břehu. Jsou tu

nějaké děti a chytají ryby. Zkouším na ně angličtinu. Bohužel,

nic. Použiji tedy jejich slovíčko „magazin“ (česky obchod) a

chci, aby mi ho ukázali na mapě na mém mobilu. Nakonec se

mnou posílají malého Marisa, aby mne tam zavedl. Asi je

z nich chudák nejslabší, tak mi teď musí dělat průvodce. Ani

malý Maris neumí anglicky, ale i tak se mnou kráčí k

„magazinu“. Snažím se na něj mluvit, ale čeština a rumunština

jsou opravdu odlišné jazyky a pokaždé to končí Marisovým

pokrčením ramen. Po cestě postupně potkáváme Marisovy

kamarády. Přivádí mne k jakési garáži, která není ani nijak

označena, takže cizák těžko zvenku pozná obchod. A gestem

mě posílá dovnitř. U milé paní nakupuji zásoby včetně

odměny pro Marise ve formě chlazené limonády. Vycházím

ven a kolem magazínu se mezitím sešlo vícero malých dětí a

všechny si mě prohlíží. Asi tu moc cizinců nestaví. Zpět ke

kajaku se mnou nakonec kráčí celý mládežnický fotbalový

tým. Někteří umí nějaké to slovíčko anglicky. Z českých

fotbalistů znají Petra Čecha. A Ronaldo s Messim jsou hned

po nich nejlepší fotbalisti. Za přihlížení snad veškeré mládeže

z vesnice a s nadávkami místní babičky vyrážím dál. Babička

- 108 -

přišla k řece prát prádlo. A já ji při odjezdu zabahnil vodu.

Nerad, ale břehy jsou fakt bahnité! Jsem už opravdu hodně

unavený, tělo i svaly na rukách mě bolí. Často tedy

odpočívám, vyvalím se v kajaku a sleduji okolní krajinu.

Konečně potkávám i plující námořní lodě. Vlny jsou normální.

Ale ty kapitánské můstky! Jsou opravdu vysoko a musí z nich

být vidět i přes okolní stromy. Prostě tyhle lodě vypadají na

řece docela divně.

Námořní loď plující po Dunaji

Míjím také své poslední trojmezí. Uprostřed řeky se stýkají

hranice Moldávie, Ukrajiny a Rumunska. Moldávie má asi 700

m hranice vedoucí Dunajem. To je také jejich jediný přístup

k řece. Teď zas nějakou dobu budu moci vystupovat pouze na

pravém břehu, na levém je totiž Ukrajina, kde nejsem

přihlášený. Opět mám problém najít místo na přespání.

Neprostupné nebo vysoké kolmé břehy mi brání vystoupit a

postavit stan. Chvíli před setměním konečně nacházím

malinký plácek s trávou pod hustým porostem. Za asistence

snad tisíců komárů a s mnoha nadávkami rychle stavím stan a

ukrývám se do něj. Nohy zablácené. Ale je mi to jedno, venku

už je tma a jsem rád, že jsem rád. Pár desítek minut se ještě

bavím zabíjením komárů, kteří pronikli do stanu, když jsem do

- 109 -

něj házel věci. Jsem asi 15 km nad městem Tulcea, které je

považováno za vstupní bránu do delty Dunaje. Dnes mám za

sebou cca 57 km. Chvíli před tím, než velkou únavou usínám,

mi opravdu kousek od stanu zavyje vlk! Tentokrát si to už

však užívám. Slyším, jak prochází okolo. Praskají větvičky a já

se ani nehnu, abych ho nevyplašil. Přijde mi, jak kdyby mi měl

každou chvíli šlápnout na hlavu. Běhá mi mráz po zádech.

Jakmile však praskání větviček ustane, hned kvůli únavě

usínám.

22.7.2018

Tulcea- oficiální vstupní brána do delty Dunaje

Ráno za asistence komárů zjišťuji, proč mi ten vlk vyl

za hlavou. Evidentně jsem ho naštval. V bahně mezi stanem a

vodou nacházím mnoho stop. Všechny jsou v jedné linii tam i

zpět. Evidentně tu chodí docela pravidelně. A přesně přes tuto

jeho dálnici jsem měl kolmo položený kajak, který sahal od

vody až téměř k mému stanu. On to tedy musel chudák obejít

kolem, přes husté houští. Při odjezdu dokonce nacházím jeho

stopy v mých včerejších stopách, které jsem tu vyšlapal.

Z nich jde pěkně vypozorovat, že přišel na pár metrů od mého

stanu, tam se zastavil, pak stopy vedly směrem k vodě a

nakonec se otočil a stan obcházel skrz to houští. Úplně si to

představuji a v podstatě si rekonstruuji jeho postup. Na

přítomnost vlků jsem si už zvykl. Myslím si ale, že v deltě už

nebudou. Ta pro ně bude asi méně prostupná. Rychle

vyrážím na vodu, kde svítí slunce. Takže se zbavuji dotěrných

komárů, kteří ve stínu byli už nesnesitelní! Kousek před

rozdvojením Dunaje (rameno do Tulcei a rameno po hranici

mezi Ukrajinou a Rumunskem) ke mně připlouvá říční

rumunská policie a upozorňuje mne, že pokud pluji do Tulcei,

tak musím na druhou stranu řeky, protože za chvíli odbočuje

rameno do Tulcei doprava. A já zrovna pluji u ukrajinského

břehu, protože si zkracuji levotočivý meandr. Nad Tulceou

dělám ještě dvě zastávky na koupačku, páč je vedro jak cip.

Je neděle, takže velká část břehů je zabraná rodinkami, které

- 110 -

se vypravili na grilovačky a celodenní zábavu u řeky. Většinou

je to spojené i s rybařením. O víkendech prostě Rumuni vždy

obsadí břehy Dunaje a baví se. Bohužel dost často po nich

zůstává na březích různý bordel. Rameno je zde dost úzké.

Viděl jsem proplout dvě námořní lodě a znovu to musím

napsat, vypadá to divně. Ty lodě jsou prostě vysoké a nehodí

se sem.

Námořní loď plující v úzkém rameni Dunaje

V Tulcei dokupuji zásoby. Pokecám s policajtem, který mě

varuje před přicházející bouřkou. Nikdo mi však není schopen

říct, jestli musím platit nějaký poplatek, pokud chci v deltě

vyjet mimo hlavní ramena Dunaje. Před odjezdem jsem totiž

na internetu zjistil, že by se asi měl v Tulcei platit poplatek.

Informace, kde by mi to nejspíš řekli, jsou zavřené, protože je

neděle. Nakonec vyplouvám dál a uvidím, jestli budou nějaké

problémy. Doplouvám kousek za rozdvojení Dunaje. Já

pokračuji dál starým korytem Dunaje do Sfantu Gheorghe.

Vyhnu se tak nákladním námořním lodím, které musí

pokračovat levým ramenem do Suliny. Z Tulcei do delty jezdí

- 111 -

malé rychlé turistické čluny, které po hladině většinou doslova

letí a tím tvoří velké vlny. Člověk tak musí být opatrný. Mám

za sebou asi 14 námořních mil. Jsem na začátku ramene do

Sfantu Gheorghe a uvidím zítra, jestli budou na březích

cedule s vyznačením vzdálenosti do ústí. Hlavní trasa pro

námořní lodě je totiž v druhém rameni do Suliny. Rameno do

Sfantu Gheorghe více meandruje, cesta do moře je tak o něco

delší, než kdybych plul do Suliny.

Bouřka přecházející nad městem Tulcea

Doleva pokračuje rameno do Suliny, doprava pak rameno do Sf. Gheorghe

- 112 -

23.7.2018

První polovina ramene do Sfantu Gheorghe

Čím blíže jsem moři, tím déle mi ráno trvá, než se

vypravím. Asi si ta rána více užívám. Anebo že bych byl

unavenější? V první vesnici vidím kilometrovník 104 km. Moc

se mi nezdá, že by mi do moře zbývalo tolik, ale budiž. Myslím

si, že ústí bude blíž. Musím si to pak doma přeměřit. Pluji dále

po rameni, řeka stále proudí, rychleji či pomaleji. Pořád to

však teče! Ti co mi tvrdili, že to v deltě neteče, by se sem měli

zajet podívat. Minimálně na „mém“ rameni do Sf. Gheorghe to

teče neustále! Přechází krátká, ale o to intenzivnější

přeháňka. Přečkávám ji v lodi pod keři, držíc se nějakého

kořenu. Oblékám i pončo, ale už to má prostě za sebou, skrze

poškozené švy prosakuje voda. Dále míjím pár prázdných

pastvin. Řeka je tu hodně turistická. V podstatě neustále

proplouvají čluny s turisty. Aspoň se občas pohoupu na

vlnách.

Zásobovací loď s pitím mířící do Sf. Gheorghe

U jedné vesnice řádí nějaká děcka na motorové loďce. Když

tudy proplouvám, tak mě dvakrát obeplouvají a u toho něco

pokřikují. Nahodím úsměv a balancuji na vlnách. Celý den je

vcelku poklidný. Zatím žádný zázrak v té deltě. Dokonce míjím

i větrnou elektrárnu s pár stožáry. Chvíli před utábořením

- 113 -

míjím kilometrovník 48. Přes 50 km jsem dnes ale určitě

nenaplul. Je to nějaké podivné. Třeba to ani nejsou zbývající

kilometry do moře. A kolik jsem toho dnes tedy uplul? Nevím.

To zjistím, až se vrátím do ČR (po návratu do ČR změřeno na

mapách- cca 42 km).

Západ slunce v deltě

24.7.2018

Příjezd k ústí do moře

Po probuzení se zase flákám. Zabaleno mám až ve

12:00 hod. Odjezd však ještě o chvíli zdrží přeháňka. Pár

kilometrů pod tábořištěm odbočuji na boční kanál, po kterém

chci plout. Na začátku kanálu jsou nějaká obydlí a chatrče.

V místě, kde se kanál stáčí a má kopírovat hlavní rameno

řeky, na mne zařvou dva místní. Otáčím se a přistávám u nich

na břehu. Prý že tudy nepropluji. Kanál není využívaný, takže

je zarostlý a s popadanými stromy. Chvíli se tu s nimi zdržím.

Poflakuje se zde asi osm psů (nejzvědavější z nich se jmenuje

- 114 -

Tajfun). Dál tu mají cca 15 koček různých velikostí. Evidentně

se mezi sebou domácí mazlíčci nekontrolovatelně množí!

Jsou to dva rybáři. Na tomto místě žijí celý rok. Většinu času

rybaří a přes zimu si přivydělávají prací ve Sfantu Gheorghe.

Jeden je Rumun a jmenuje se Vadan. Tomu vůbec

nerozumím. Druhý je také Rumun, ale umí mluvit rusky. Jeho

praděd sem kdysi přišel z Ruska. Jmenuje se Julian a jemu

docela rozumím. Dávají mi ochutnat rumunské víno a já jim na

oplátku nechávám zbytek rumu. Také mi ukazují chatrč, ve

které bydlí. Vstupuje se do ní přes dřevník. Uvnitř jsou dvě

místnosti bez podlahy, pouze ušlapaná hlína. Postele mají na

nízkých hliněných pecích, které v zimě roztápějí. Mají tu i

televizi, elektřinu pro ni získávají ze solárního panelu, který je

opřen venku o dřevník.

Rybářská chatrč v deltě

Během mé návštěvy připlouvá asi nějaký úředník, nechává si

podepsat nějaké papíry. Pak se jich na mě ptá a po chvíli

- 115 -

odplouvá. Také nasedám do kajaku a vracím se zpět na

hlavní rameno. Pro turisty na proplouvajících člunech jsem

zpestřením a atrakcí. Zpomalují u mě (někteří i zastavují) a

fotí si mě nebo mi mávají. Těch turistických člunů tu proplouvá

sem a tam opravdu hodně. Takže se ani nedivím, že jsem

ještě neviděl pelikány. Z hlavního ramene proplouvám

spojovacím kanálem na jezero Lacul Erenciuc. Je zde klid.

Pelikány však opět nikde nevidím. Potkávám ale nový druh

volavky. Je jinak zbarvená, než volavka popelavá a bílá, které

jsem do teď potkával.

Jezero Lacul Erenciuc, je tu klid, ale pelikáni nikde

Vracím se na hlavní rameno a mířím do Sfantu Gheorghe. Ve

vodě podél břehů roste rákos a nedá se tedy skoro nikde

přistát. Využívám jednoho z mála míst, kde se dá přistát. Je to

menší ostrov uprostřed ramene a je kompletně zasr…

Evidentně tu často staví čluny s turisty, aby si zde ulevili. Jen

chvíli si tu odpočinu, protáhnu se a pokračuji dál. Fouká silný

- 116 -

vítr, ale kupodivu se mi v něm docela dobře pádluje. Krajina je

tu už dost jednotvárná. Je to placka, a tak vidím jen rákos

kolem ramene a občas nějaký strom. Když u mě už po

několikáté přibrzdí člun s turisty a já v něm zahlédnu malé

děti, tak na ně houknu, že si dáme závod. Odstartuji to a

pádluji jak střelenej. Smějí se mi a kdoví co si o mne myslí.

Pak kapitán přidá plyn a rychle mizí z dohledu. Ale sprint na

10 m jsem stejně vyhrál!

Proplouvám kolem uvízlé kostry skotu

Konečně doplouvám do Sfantu Gheorghe, v dálce už vidím

ústí do moře. Možná jsem od této chvíle čekal víc, ale nic

zvláštního necítím. Jsem vlastně takovej bezpocitovej. Na

začátku vesnice zastavuji u policejní boudy na pontonu a

ptám se na kemp, který by tu měl být. Pan policajt mi poradí, a

poté mi zkontroluje doklady. Ptám se ho také na cestu po

moři. Když se podívají na můj starý kajak, tak ani on, ani jeho

kolega mi to nedoporučují. Je to prý nebezpečné a oni prý ani

nemají žádnou loď, s kterou by mohli na moře a případně mne

zachraňovat. No uvidím. Pluji ještě kousek po proudu a kotvím

u mola, kde se rybařících turistů ptám na kemp. Vysvětlují mi

cestu. Je to tu ale celé takové zvláštní, takže nalezení

recepce mi zabere hodně času. Nakonec ji nacházím a kupuji

- 117 -

si dvě noci v malé chatce. V ČR takové bývají v letních

táborech. Odpočinu si zde a naplánuji další dny. Do moře pak

vpluji pozítří. Dvě noci v nejlevnější chatce pro dvě osoby mne

stojí 186 lei. Recepční mi na mapě ukazuje přístaviště kempu,

kde mohu nechat kajak. Vjezd do něj ale míjím, protože je

velmi nenápadný. Je to malý průjezd v rákosí. Přijdu na něj

díky tomu, že z něj vypluje člun. Kvůli chybějící kilometráži

dnes opět nevím kolik jsem uplul (po návratu do ČR změřeno

na mapách- cca 31 km).

Na horizontu rameno Dunaje ústí do moře, vlevo policejní ponton s budkou

25.7.2018

Sfantu Gheorghe- volný den

Ve volném dnu jsem se rozhodl pro prohlídku

vesničky a výlet na pláž u moře. Celý den ale mají být

přeháňky. Procházím si vesnici. Řekl bych, že asi tak polovinu

z ní zabírá velký kemp s mnoha typy ubytování. Nabízí tu

spaní ve stanu nebo pak několik úrovní méně či více

- 118 -

luxusního ubytování v chatkách a apartmánech. Ve vesnici je i

pár aut, přestože sem nevede silnice a dá se sem dostat

pouze po vodě. Cesty jsou hlinité, pouze na hlavní ulici, která

vede přes celou délku vesnice je položen úzký pás

z betonových panelů, aby turisti nemuseli chodit blátem a

pískem.

Sfantu Gheorghe- přístaviště

Sfantu Gheorghe- hlavní páteřní ulice

- 119 -

Mezi vesnicí a pláží u moře pendluje jedna dodávka a terénní

auto s vozíkem, kde jsou namontovány sedačky. Vozí turisty

na pláž. I já se vydávám na pláž, ale pěšky. Je asi 2 km

daleko. U pláže je jeden bar s pár stoly. Je dnes chladněji a

jsou velké vlny. V moři tudíž blbne jen pár lidí, kteří skáčou

přes vlny. Při pohledu na vlny mi přijde nemožné, abych po

něm se svým kajakem bez kormidla plul. Uvidím.

Konečně u moře, i když zatím bez kajaku

Vracím se do vesnice a jdu dokoupit zásoby, alespoň na dva

dny. Myslel jsem, že zde koupím i nějaké záchranné světlice,

ale bohužel zjišťuji, že to není pravda. To mě trochu rozhodí,

protože jsem s nimi počítal a při pomyšlení na to, že mne vítr

odvane na moře, mi není zrovna nejlíp. Brr! Vracím se do

kempu. Místní mi cestu po moři nedoporučují kvůli vlnám.

Jsem čím dál víc zklamaný a už pomalu začínám plánovat, že

tu cestu zakončím a nechám se odvést zpět do Tulcei, odkud

se mohu začít vracet do ČR. Stále jsem ale nevplul do moře!

Což mě docela štve. Jdu do přístavu zkontrolovat kajak.

Potkávám tu pár průvodců, kteří na člunech vozí turisty po

deltě a jezerech, kde jim ukazují pelikány apod. Jeden z nich

se se mnou dává do řeči, nabízí mi panáka nějaké pálenky. A

nakonec mi radí, ať pluji po kanálech vedoucích podél moře a

ty mne dovedou do velkého mořského zálivu, kde nebývají

- 120 -

vlny a měl bych zde vidět i pelikány. V kempu pak sedám nad

mapu a naplánuji cestu přes kanály, záliv a jezera do vesnice

Jurilovca, které je na břehu velkého jezera, hned vedle moře.

Dnes jsem nic nenaplul.

Sfantu Gheorghe- kemp- na WC jsem potkal zakletou princeznu

26.7.2018

Poprvé na moři

V noci přešla velká bouřka, takže ráno je venku

mokro. Chatka je od přístaviště daleko, proto mi trvá asi

třičtvrtě hodiny, než nanosím věci do kajaku. Skrz rákosí

vyplouvám z přístavu a po hlavním rameni pluji zpět proti

proudu, kde pak chci odbočit do kanálu, který vede do

mořského zálivu bez vln. Ohlížím se za sebe a zdá se mi, že

na moři opět řádí vlny. Jsem zvědavý na ten záliv. Na hlavním

rameni ještě zastavuji na benzínce pro lodě a kupuji kolu. Pak

pokračuji dál proti proudu. Po chvíli odbočuji na kanál. Jezdí

zde mnoho výletních člunů s turisty. Když dorazím na začátek

zálivu, přichází hustý déšť a vítr. Nedá se zde nikde skrýt,

chytám se tedy rákosí a čekám. Není to příjemné, kajak se mi

- 121 -

plní vodou a mé pončo už není vůbec funkční, přes zteřelé

švy po mě proudí voda.

Zmoklý…, ale konečně na moři!

Vlny tu nejsou, ale mám z moře obrovský respekt a raději pluji

podél rákosí, abych se kdyžtak zachytil. Záliv je z velké části

zarostlý rákosem a nevím, kde začíná břeh.

V zálivu potkávám i pelikány

- 122 -

Když na mě přijde malá potřeba, nezbývá mi nic jiného, než ji

vykonat z kajaku do vody. Břeh nikde, všude rákos! Vlny

nejsou, a proto se rozhoduji, že popluji podél rákosu a později

podél břehu k dalšímu kanálu, jehož ústí jsem si našel na

mapě. Tímto kanálem pak zkusím pokračovat dál. Vyhnu se

tak volnému moři, kde byly včera velké vlny. Doufám, že

všechny vybrané kanály budou průplavné. V minulých dnech

jsem se totiž přesvědčil, že ne všechny kanály vyznačené

v mapě se dají proplout. Dost jich je zarostlých. Dorážím ke

kanálu a odbočuji na něj. Plavba po něm je taková divná.

V jedné části má kanál dokonce 5 kilometrů dlouhou rovinku.

A k tomu je kanál úzký a kolem roste vysoký rákos (někde i

cca 5 m vysoký), který brání jakémukoliv výhledu. Navíc nikde

ani není viditelný břeh, rákos roste z vody. Nejsem žádný

klaustrofobik, ale hodinová plavba mezi dvěma zdmi není

úplně to pravé ořechové!

Čeká mne asi hodinová plavba úzkým kanálem (přede mnou je rovinka

dlouhá cca 5 km)

- 123 -

Doplouvám na křižovatku a odbočuji na kanál k moři. Podívám

se, jestli jsou na něm vlny. K mému překvapení je moře

klidné. Vylézám tedy na břeh u moře a dělám pár efektních

fotek s kachničkou, která se mnou od začátku putuje.

Na břehu Černého moře

Najednou připlouvá po moři turistický člun, řízený tím místním

průvodcem, který mi poradil plout kanálem do zálivu. Líčím

mu svůj plán. Chci tu přespat a zítra pokračovat kanály do

vesnice Jurilovca. Říká mi, že dál jsou kanály už zarostlé.

Doteď jsem plul skrz kanály, kterými proplouvají i turistické

čluny, dál prý už kanály nejsou využívány. Nakonec mi ale

radí, že moře je teď klidné, tak můžu plout po něm. Zatím byla

jeho rada dobrá, takže to můžu zkusit. Odplouvají a ještě

dlouhou chvíli přemýšlím co a jak. Nakonec se cca v 18:30

vydávám dál po moři. Asi za 12 km má být na břehu nějaká

osada, ke které vede kanál. Když tak tam přenesu kajak a

popluji dál po kanálu. Po moři se držím max. 20 m od břehu a

- 124 -

celou dobu mám sevřenej zadek a modlím se, aby nepřišel

silný vítr vanoucí směrem na moře. A lituji, že nemám světlice.

Široko daleko nikdo! Na horizontu zahlédnu vysílač. To je asi

to místo, kam dnes musím doplout. Trochu se zvedají vlny,

takové ty dlouhé bez hřebenů. Jsem sice nervózní, ale i tak se

často rozhlížím kolem sebe, jestli nezahlédnu delfíny. Prý by

tu měli být. Taky ale sleduji nebe, jestli se neblíží bouřka.

Prostě nervozita. Cca ve 20:30 dorážím k vysílači. Jsem

vysílen, vlny mi házely kajak na jednu stranu, mírný vítr zase

na druhou, takže jsem musel hodně vyrovnávat směr. U

vysílače je usedlost, kde přistávám. Bydlí tu nějací lidé a

posunky se s nimi domlouvám, že tu na břehu přespím. Není

ještě úplná tma, ale měsíc už vyšel nad horizont. Při stavění

stanu zahlédnu hřbety proplouvajících delfínů. Ve svitu

měsíce to bylo velmi efektní! To je asi poslední živočich,

kterého jsem ještě na své cestě chtěl vidět. Se šťastným

pocitem se tak schovávám před dotěrnými muškami ve stanu

a jdu spát. Ráno chci vstát na východ slunce.

27.7.2018

Hektické zakončení cesty ve vesnici Jurilovca

Vstávám sice brzy, ale slunko je schované částečně

za mraky a částečně za stodolou. Takže východ slunce

nezachycen. Alespoň kolem proplul jeden delfín.

Ráno u moře

- 125 -

Moře vypadá opět docela klidně. Proto se rozhoduji, že budu

pokračovat po něm. Jsou o něco větší vlny a vítr, než včera.

Místňáci vypadají z mé návštěvy nervózně. Netrápím je tedy

dlouho a vyrážím na moře. Kvůli vlnám a větru je pádlování

namáhavé, takže svého rozhodnutí trochu lituji. Navíc nemám

rukavice a díky slané vodě se objevují malé prasklinky na

prstech obou rukou. Ale ty liduprázdné pláže s miliony mušlí a

lastur! To je něco! Úplný balzám na duši.

Nikde žádný lid, pouze kravské koblížky

Potkávám jen koně a krávy. Takto to je asi 20 km až do Gura

Portitei, což je malé letovisko na břehu moře. Opět zahlédnu

hřbety delfínů. Žádný se mnou ale nepluje, vždy mne jen

minou. Kousek před Gura Portitei chci přetáhnout kajak na

vedlejší jezero a pokračovat po něm. Je tam však ještě malý

slepý kanálek, který jsem na mapě neviděl. Evidentně k němu

chodí krávy. Hrozně zapáchá, je žlutý, bahnitý a zarostlý

- 126 -

řasama. Ale nevadí, to půjde… Kdo chce kam, pomozme mu

tam!

Všechny liduprázdné pláže jsou lemovány souvislým pásem lastur

Ve velkém vedru přetahuji kajak a bagáž z moře na tu močku.

Je to cca 40 m. Musím jít vícekrát, s prázdným kajakem a

nadvakrát bagáž. Je to velmi vysilující. Kajak posazuju na

močku a naplním ho bagáží. Sedám do kajaku a ouha! Je to

hrozně mělký. Přes tu zakalenou špinavou vodu to nebylo

poznat. Šťouchám pádlem do dna a posouvám se asi dva

metry od břehu a dál to už fakt nejde! Ani tam, ani zpátky. Dno

je bahnité a pádlo se do něj vždy zaboří. Zouvám boty a

vystupuji bosý do močky. Propadám se do bahna a pomalu

postupuji zpět ke břehu. FUUUJ! No nic, musím se tedy vrátit

a pokračovat po moři. Rozhodnutí přeplout tuto močku

považuji za nejhorší rozhodnutí celé mé cesty! Vše tedy

přetahuji zpět na moře a pořádně v něm umývám nohy a dno

kajaku.

- 127 -

Vlevo moře, vpravo močka

U letoviska Gura Portitei musím kajak vytáhnout přímo na mušle, kterých je tu

zase obrovské množství

- 128 -

Pak doplouvám až do zmíněného letoviska Gura Portitei. Při

tom se zvedají větší a větší vlny. Akorát čas vypadnout

z moře. Dva rekreanti mi radí, kde je kanál a jak se tam

dostat. Nakonec mi i pomáhají přetáhnout kajak s věcmi na

kanál. V 18:30 vyplouvám krátkým kanálem na jezero Lacul

Golovita, na jehož druhém konci je vesnice Jurilovca. Tam

chci skončit a zítra odsud vyrazit na cestu zpět do ČR. Jezero

má na šířku asi 9 km, takže dnes mi zbývá už „jen“ tato

vzdálenost a utábořit se poblíž Jurilovci. Z téhle dlouhé štreky,

kdy je uprostřed jezera na všechny strany hrozně daleko,

mám obavy. Člověk nikdy neví, kdy mu něco selže nebo se

nedejbože potopí stará loď. Nejsem vůbec dobrý plavec.

Navíc nad okolními kopečky se drží nehezké tmavé mraky,

z kterých evidentně prší a občas se zablýskne. Naštěstí to

přejde kolem jezera. I vlny s protivětrem jsou docela

snesitelné, a tak asi po hodině a půl usilovného pádlování

jsem u druhého břehu.

Při přeplouvání jezera Lacul Golovita na mne dohlíží samotné oko matičky

země

- 129 -

Jenže všude u břehů je mokřad a rákosí. Nejsou tu vůbec

žádná místa, kde by se dalo dostat na břeh. Zkouším každou

skulinku v rákosí, ale nic. Začínám být už hodně nervózní,

protože se stmívá. Dorážím až na začátek přístavu u vesnice

Jurilovca. To už po tmě a s čelovkou hledám místo pro

přespání. Při tom se málem srazím s lodí, která vyplouvá

z přístavu na jezero. Je osvětlená jen malým světýlkem, ve

světlech z vesnice lehce přehlédnutelným. Nakonec beru, co

je a stan rozdělávám na nerovném plácku u starých

dřevěných skladů, ve kterých skladují v pytlech velké

množství mušlí a lastur. Určitě je jezdí sbírat na ty liduprázdné

pláže u moře. Je skoro 22:00 a při stavění sleduji zatmění

měsíce. Jako solidně divoké zakončení plavby Evropou!

Celkově jsem za poslední dva dny uplul po moři a v kanálech

cca 77 km (po návratu do ČR změřeno na mapách).

28.7.2018

Rozloučení s kajakem a cesta do města Constanta

Dopoledne se balím na cestu zpět do ČR, a pak se

loučím s kajakem, který ode mne za pár drobných odkoupil

nějaký místní rybář, který vyplouval z přístavu na jezero.

Loučím se s kajakem a zanechávám ho v přístavu, po návratu z jezera si ho

tu vyzvedne místní rybář.

- 130 -

Protože je sobota a nejezdí busy, rozhoduji se stopovat a

nechat se dovézt na nejbližší železniční stanici, odkud mi ve

14:29 jede vlak do Constanty. Dojdu na konec vesnice a

zkouším tu stopovat. Asi po půl hodině mi zastavuje bavorák

s dvouma borcama. Umí anglicky, takže jim vysvětluji co a jak.

Mám štěstí, jedou až do Constanty. Vezmou mě až tam a

nemusím vlakem. Což mi ušetří asi dvě hodiny času. Za námi

zastavuje škodovka, a pak pokračuje s námi. Po cestě mi

říkají, že si mě původně nevšimli (stopoval jsem ve stínu

stromu) a zastavovali, aby počkali na tu škodovku, která teď

jede za námi. Jsem si říkal, že když mi zastavili a já šel k nim,

tak se znovu rozjeli a kousek popojeli. Bral jsem to tak, že si

ze mě vystřelili. Ale ono ne, chtěli jet dál, ale nakonec si to

rozmysleli a zastavili mi. Po cestě prohodíme pár slov. Jeden

z nich je armádní pilot vrtulníku, druhý je nějaký realiťák, jestli

jsem ho dobře pochopil. Vysadí mne v Constantě na zastávce

městské hromadné dopravy. Odtud pak pokračuji busem na

vlakové nádraží, kde na zítřek kupuji jízdenku do Bukureště.

Pak si přes internet rezervuji pokoj v hotelu. Už se těším, až

ze sebe smyji slanou vodu a malinké kousky mušlí, které se

mi neustále lepily po celých nohách. Pak se vydávám na

průzkum centra. Večer se vracím na hotel a usínám v měkké

posteli!

Constanta- přístaviště

- 131 -

Constanta- casino

Constanta- pláže

- 132 -

29.7.; 30.7.; 31.7. a 1.8. 2018

Cesta zpět do ČR, se zastávkou v Bukurešti

Je pondělí, na vlakovém nádraží nastupuji do vlaku a

asi dvě hodiny jedu do Bukureště. Po cestě si zarezervuji

pokoj kousek od vlakového nádraží. Když dorazím, ubytuji se

a projdu si nejbližší okolí. Při návratu, už po tmě, mne zastaví

nějaký chlápek a vyptává se na všechno možné. Pak se mi

představí a při podání ruky mi začne mou ruku hladit. Ucuknu

a překvapeně na něj koukám. Už mi to dochází a při pozvání

k němu domů s díky odmítám a vracím se na hotel.

Další den (30.7.) kupuji jednodenní jízdenku na metro a

vyrážím do velkoměsta. Procházím si centrum a zavítám i do

parku Parcul Regele, u kterého se nachází vítězný oblouk

Arcul de Triumf Bucharest. Během dne si na zítřek

domlouvám sdílenou jízdu z Bukureště do Bratislavy. Den

zakončím večeří v centru.

Dopoledne (31.7.) odjíždím metrem na stanici University, kde

mě u východu z metra nabírají dva Poláci v dodávce,

se kterými jedu až do Bratislavy. Do Bukureště jezdí

pravidelně jednou měsíčně. Vozí tam textil. Při nasedání cítím

naftu. Později zjišťuji proč. Na benzince vyndají z pod sedadel

asi deset kanystrů a plní je naftou. Jedeme celé odpoledne a

celou noc. Polák neustále facebookuje na mobilu a u toho řídí.

Naštěstí ale zvládá oboje naráz.

Ráno 1.8. mne vyhodí u železniční stanice v Bratislavě. Odtud

už absolvuji pohodovou cestu vlakem přes Břeclav až do

Znojma.

A to je vše, tím dovolená končí!

- 133 -

Ze Znojma do Černého moře na kajaku 2018

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?