Download ePaper

Rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou čtěte na straně 2

from seznam79356 More from this publisher

29.03.2020 Views

4/2012REPORTZamezitpoklesu příjmůRozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondroučtěte na straně 2

4/2012

REPORT

Zamezit

poklesu příjmů

Rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou

čtěte na straně 2

První účastníci třetího

odboje převzali

osvědčení

V úterý 10. dubna 2012 předal ministr obrany Alexandr Vondra

prvních třiadvacet osvědčení účastníkům odboje a odporu proti

komunismu. Osvědčení, pamětní dekret ministra obrany a odznak

osobně převzalo devatenáct účastníků odboje. Čtyřem bylo osvědčení

uděleno in memoriam.

Životní příběhy oceněných jsou velmi různorodé, ale spojovala je

jedna hlavní myšlenka, kterou bylo vědomé porušování zákonů režimu,

s nímž hluboce nesouhlasili. Našli v sobě odvahu bojovat za obnovení

svobody a demokracie v tehdejším Československu.

Na základě paragrafu 6 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje

a odporu proti komunismu, byly osvědčení, pamětní dekrety

ministra obrany a odznaky uděleny lidem, kteří byli vesměs odsouzení

komunistickým režimem za trestnou činnost spočívající nejen

v kritice režimu, za chystané přepadení muničního skladu, za snahu

o zastrašení propagátorů kolektivizace venkova, za působení ve skupinách

pomáhajícím agentům zpravodajských služeb či odbojovou

činnost zahrnující shromažďování a přechovávání zbraní, kterými

chtěli zastrašit členy KSČ.

Mezi oceněnými byli také manželé Františka a Václav Hejtmánkovi,

kteří se ocenění z rukou ministra obrany Alexandra Vondry

osobně nedočkali, a proto je převzala jejich dcera. Oba v době nesvobody

poskytovali úkryt a pomoc kurýrům britské zpravodajské

služby, za což byli odsouzeni k deseti letům odnětí svobody pro

vyzvědačství.

Pavel Horák byl například odsouzen za výrobu a rozšiřování letáků

povzbuzujících spoluobčany ke svobodnému projevu a odporu

proti totalitní moci na 18 měsíců odnětí svobody.

Daniela Křeménková převzala osvědčení za významnou spolupráci

s ilegální organizací, která byla napojena na agenty americké C.I.C.

Získala pro potřeby odboje vysílací stanici. Pomáhala při převádění

lidí ohrožených režimem za hranice do Spolkové republiky Německo.

Agentům C.I.C. předávala informace zpravodajského charakteru.

Byla odsouzena za trestný čin vyzvědačství na 12 let.

Rút Křížková obdržela ocenění za dlouhodobou aktivní činnost

proti komunistickému režimu v Československu, která spočívala

také ve výkonu funkce mluvčí Charty 77, ve spolupráci s Výborem

na obranu nespravedlivě stíhaných či podpisu manifestu Hnutí za občanskou

svobodu.

„Svým hrdinstvím jste ukázali nám i budoucím generacím, že ani

nejbrutálnější totalita není schopna zlomit celý náš národ. Vysíláte

tak napříč dějinami nesmírně důležité poselství – být hrdinou

má smysl. Jsou hodnoty, za které stojí snášet příkoří, za které stojí

bojovat, za které stojí dokonce i umírat. Vždyť takové oběti, taková

statečnost přinese nakonec své ovoce, tak jako je přinesla statečnost

vaše. To díky lidem, jako jste vy, je dnes naše země svobodná

a demokratická,“ uvedl ministr obrany Alexandr Vondra k oceněným

i hostům, mezi nimiž byl i kardinál Dominik Duka, místopředseda

Senátu Přemysl Sobotka, senátoři i poslanci a další.

Text: Miroslav Šindelář

Foto: Marie Křížová

obsah

Zamezit poklesu příjmů 2

Dopis všem vojákům k zavedení kariérního

řádu a novému systému odměňování 2

HOST

Brána pro ty nejschopnější 4

Policisté jsou dobří vojáci 8

VÝCVIK

Bajonet dobrušoval ostří 10

Starší střelci nenahradí odstřelovače 30

BEZPEČNOST

Budou vojákům velet hackeři? 14

MY A NATO

Český podíl v programu NAEW&C 18

VZDUŠNÉ SÍLY AČR

„Hit!“ – premiérové tankování za letu českých pilotů 20

TECHNIKA A VÝZBROJ

Tankování za letu 23

Od alchymistů k EOD 32

JAS-39 Gripen 43

Granátomet AGS-17 45

ZDRAVOTNICTVÍ

MISE

Ojedinělý ústav s výjimečným posláním 27

Čtyři „české“ roky v Kábulu 36

První byli zdravotníci 38

MEDAILON

Úctyhodných 90! 47

ARMÁDA A VEŘEJNOST

Všestrannost je cesta k vítězství 48

Fotoreportáž 6

Military English 41

Děkujeme,

že sloužíte s námi

Letos v březnu jsem byl na služební cestě. Byli jsme v časové tísni,

takže jsme se s kolegy rozhodli cestovat v polních uniformách, tak

zvaných maskáčích, i na civilních letech. Díky tomu jsme se dočkali

několika překvapení.

Když jsme dorazili na letiště, zaregistrovali jsme standardní mnohaminutovou

frontu u přepážky. Zařadili jsme se do fronty a nechtěli

jsme na sebe příliš upozorňovat. Najednou k nám ovšem přišla starší

paní, která dohlížela na odbavování. Rázně nás vyzvala, abychom šli

okamžitě s ní. Dovedla nás na uzavřenou přepážku, kde nás předala

svému kolegovi, který nám zkontroloval doklady. Poté mu nedala

zvědavost a zeptal se: „Kam cestujete? Já jsem sloužil dvacet let u pěchoty.

Jakou máte hodnost?“

Při odpovědi každého z nás se postavil do pozoru a zasalutoval

na znamení úcty k našim hodnostem. Co nás navíc překvapilo, bylo

chování lidí stojících za námi v dlouhé řadě na odbavení. Nikdo

se nerozčiloval a nehalekal. Naopak. Někdo se i usmál, pozdravil,

a co víc, dva muži na nás volali: „Děkujeme, že jste tu a že sloužíte

s námi!“ Při nástupu do letadla nás oslovilo a děkovalo nám ještě

několik lidí.

Než jsme se dostali k cíli, tak jsme museli přesedat. Vše se opakovalo:

děkování, poplácání po ramenou a naprosto přirozená úcta k uniformě.

A když se vzneslo letadlo, přihlásil se kapitán letounu. Nezaznělo

ovšem jen obvyklé hlášení. Kapitán dodal: „Vážení cestující,

dovolte, abych na palubě letadla přivítal naše uniformované vojáky.

Slouží nám, pomáhají nám a já jim chci za to poděkovat.“

Co následovalo, nám vyrazilo dech. Celé letadlo začalo tleskat a někteří

kolem nás volali: „Moc vám děkujeme!“ Na jednom z letišť

k nám dokonce přistoupil pán, který dal každému do ruky poukázku

na jídlo a pití na letišti zadarmo. Kartičku jsem si schoval na památku,

aby mi to někdo vůbec věřil.

Čtenář v tuto chvíli může nabýt dojmu, že jsem se zbláznil nebo si vymýšlím.

Skutečně si před námi nikdo neuplivl, nenadával nám a neurážel

nás. Bohužel popisované se neodehrálo na letištích v Praze,

v Brně nebo v Ostravě. Stalo se to v americké Tampě, Minneapolisu

a Lincolnu. Dojemné bylo i to, že někteří, když viděli českou vlaječku

na maskáčích, se přišli pochlubit svým předkem „Čechoslovákem“.

Byli to obyčejní lidé, kteří se chovali zcela spontánně, bez postranních

zájmů. I když možná se někomu z nich domů nevrátil z válečných

konfl iktů syn, manžel, otec nebo někdo jiný.

Po tomto zážitku ve mně zůstala jediná otázka: Proč se dočkávám

takové úcty jako voják v zahraničí? Proč se mi něco podobného nestane

v mé zemi, které celý život sloužím?

generálmajor Miroslav Žižka

první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR

Zamezit poklesu

příjmů

V centru pozornosti armádní

veřejnosti jsou v současné době

návrhy zákonů o vojácích z povolání

a o platech vojáků z povolání. A právě proto jsme se rozhodli

položit několik doplňujících otázek na toto téma ministru

obrany ČR Alexandru Vondrovi.

Pane ministře, „Dopis všem vojákům k zavedení kariérního řádu a novému systému odměňování“

zevrubně vysvětluje důvody této zásadní změny. Přesto, proč až nyní?

Především je nezbytné si uvědomit, že jdeme podobnou cestou, kterou při budování svých

profesionálních ozbrojených sil prošly nebo ještě prochází armády našich spojenců. Je zřejmé,

že nic není stoprocentně přenositelné, přesto zkušenosti našich spojenců byly a jsou cenným

vodítkem. V roce 2011, zdůrazňuji tedy v loňském roce, jsme vytvořili sbor mužstva

a poddůstojníků. Nyní je naší snahou zavést kariérní řád, který bude odpovídat podmínkám

stávající profesionální armády. Pravdou je, že pravidla pro řízení kariér v současné době

existují, nejsou však dostatečně vymahatelná a navíc současný systém nemotivuje k tomu,

aby vojáci měli zájem kariérně růst. Jsem si vědom, že změna si vyžádá delší čas mimo jiné

i proto, že bude nutné překonat řadu mýtů a nepsaných pravidel a do praxe formálně i neformálně

zavést pravidla nová. Systém, jak uvádíme v dopise, bude soutěživý, což znamená,

že na postup budou mít naději jen ti nejlepší. Naprosto klíčovou podmínkou transparentního

fungování kariérního řádu je jednoznačně adekvátní odměňování.

Co všechno podle vašeho názoru připravované legislativní změny vojákům přinesou?

V minulosti se právě v této oblasti spousta věcí zanedbala. Vojáci po změnách, které navrhujeme,

volají již minimálně deset let. Jedná se vlastně o poněkud opožděné dokončení

profesionalizace naší armády. Nezastírám ale ani, že jsme byli nucení reagovat na určité

opatření vlády a změny v daňových zákonech. Před rokem vojáci, podobně jako ostatní státní

zaměstnanci, přišli o deset procent ze svých mzdových tarifů. Navíc došlo ke zdanění přídavků

na bydlení. To se velice citelně dotklo vojáků především na těch základních funkcích.

Aby se nám armáda nerozutekla, museli jsme tedy přijmout nějaká opatření, která jsou pouze

dočasná. Od počátku roku 2014 budou totiž i odměny podléhat zdanění.

Krok, který chceme a musíme udělat, nesmí přinést propad příjmů vojáků. To si už nemůžeme,

a ani nechceme dovolit. V současné době samozřejmě nemáme prostředky na to, abychom

mohli výrazně zvýšit jejich odměňování. Systémově to ale chceme mít nastaveno tak,

aby to vytvářelo podmínky pro další rozvoj příjmů. Ten ale musí být transparentní, férový

a podle jasně daných pravidel. Nově připravovaný systém by všechny tyto předpoklady měl

obsahovat. Pomůže nám zabránit jakýmkoliv protekčním manévrům.

Platy vojáky určitě zajímají, připravovaná legislativní opatření by ale měla přinést i další změny...

Samozřejmě obsahují celou řadu dalších efektů. Stávající systém nemotivoval vojáky

k dalšímu kariérnímu růstu. To souvisí i se vzděláváním. V minulosti tady byly případy, kdy

si vojáci za státní peníze doplňovali vzdělání, ale nemělo to žádnou vazbu na jejich kariérní

růst. Armáda to platila, ale neměla z toho žádný prospěch. Nemůžeme také nechávat vojáka

na stejné funkci deset patnáct let. To pak i sebelepšího člověka svádí k jistým stereotypům

a setrvačnosti. To se netýká pouze armády. Je to úplně stejné, jako kdyby někdo byl deset

let na jedné ambasádě. Musíme tedy zvýšit celkovou mobilitu, a to jak rotačního systému,

tak i kariérního růstu. Všechno ale musíme samozřejmě přizpůsobit i změnám v daňové

soustavě.

Vojáci byli v minulosti odměňováni podle principů obecně platných pro všechny zaměstnance. Proč

jste se nyní rozhodli pro ně vypracovat samostatný zákon o jejich odměňování?

Příslušníci ostatních bezpečnostních sborů se z tohoto obecného systému v minulosti již

vyčlenili. Vycházíme z následného základního principu. Voják slouží podle služebního zákona,

ne podle občanského zákoníku. A proto má také služební plat. Srovnávání těchto legislativních

norem nemá žádný smysl, jedná se totiž o dvě naprosto rozdílné věci. Naším cílem je

zajistit vojákům alespoň v této oblasti určitou jistotu. Je to zásadní změna myšlení. To, s čím

přicházíme, chceme realizovat až za dva roky. Již z toho plyne, že se nejedná o žádné ad hoc

řešení, ale o určitý systémový posun. Armáda v této nelehké době ze všeho nejvíce potřebuje,

abychom se začali starat o personál a neztratili konkurenceschopnost na trhu práce. Z té

zpětné vazby, kterou máme, víme, že ze všeho nejvíce se volá po určité stabilitě. Jsme si

vědomi, že postupovat musíme citlivě a uvážlivě.

Připravila redakce

Vojáci a vojákyně,

všichni víte, že od počátku letošního roku

podléhá přídavek na bydlení zdanění. Hrozilo

tak, že se příslušníkům ozbrojených sil

a dalších složek sníží příjmy, což by vedlo

ke snížení konkurenceschopnosti ozbrojených

sil na trhu práce. Nalezli jsme dočasné

řešení, jak tento výpadek dorovnávat,

protože vycházíme z předpokladu, že plošně

již nesmějí příjmy vojákům a vojákyním

klesat. Nyní vás chceme informovat o tom,

co v oblasti personální připravujeme pro

další roky, tedy po skončení stávajícího

provizoria.

Chystají se dva klíčové kroky navazující

na Bílou knihu o obraně, bez kterých

nemůže být změněn stávající – v mnoha

ohledech netransparentní a problémový –

systém řízení kariér. Konkrétně jde o zavedení

kariérního řádu a nového systému

odměňování pro vojáky, které jsou úzce

provázané. V tuto chvíli jsou ve vnitroresortním

připomínkovém řízení dva dokumenty,

ze kterých budou změny vycházet:

novela zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích

z povolání, a návrh nového platového

zákona, který nahradí stávající zákon

č. 143/1992 Sb. a zavede nový systém odměňování

vojáků, odlišný od zbytku státní

správy.

Jde o významné změny, které sice vstoupí

v platnost až v roce 2014, ale jejich zavedení

do praxe bude probíhat několik let.

Změna personálního systému se vždy provádí

v řádu let, chcete-li, aby v systému zůstali

ti, kteří mají zůstat, protože představují

kvalitu a přínos pro ozbrojené síly. Počítáme

s přechodnými obdobími, protože v tak

složitém „organismu“, jakým jsou ozbrojené

síly ČR, je zapotřebí postupovat citlivě

a uvážlivě. Navrhovaná opatření v obou

zákonech mohou ještě dílčím způsobem

doznávat změn, protože jsme na počátku

schvalovacího procesu. Přesto bychom vás

rádi seznámili s některými navrhovanými

změnami.

1. Proč je nutné provést změny

Důvodů je celá řada a o většině z nich

víte sami z každodenní praxe. Současný

systém nemotivuje k tomu, aby vojáci měli

zájem kariérně růst, respektive měnit místo,

kde slouží, a soustavně se zlepšovat. S tím

souvisí i dlouhá doba strávená některými

jednotlivci na stejné funkci či v jedné hodnosti.

Pokud se nejedná o úzce specializovanou

či odbornou funkci, je to z hlediska

systému kariér negativní jev. Výběr kandidátů

na vyšší funkce není zcela objektivní,

takže ne vždy postupují ti nejlepší. Systém

odměňování není optimální, protože je založen

na tarifikačních principech platných

pro státní správu, a jak ukazuje praxe, ty

armádě nevyhovují. V neposlední řadě je

nutné se přizpůsobit novému daňovému

systému.

Dopis všem vojákům k zavedení kariérního řádu

a novému systému odměňování

2. Jak budou změny provedeny

V tomto okamžiku začíná připomínkové

řízení dvou výše uvedených zákonů, které

vytvářejí východisko pro všechny navazující

dokumenty. Bude nutné změnit nejenom

zákony, ale i více než deset nařízení,

prováděcí vyhlášky a samozřejmě i některé

vnitřní předpisy. Změny zákonů, nařízení,

vyhlášek a vnitřních předpisů budou probíhat

v letošním a příštím roce. Samotné

zavádění změn bude rozloženo do několika

příštích let.

3. Čeho chceme dosáhnout

Vycházíme ze zkušeností našich spojenců,

kteří mají systémy řízení kariér nastaveny

a odzkoušeny. Cílem je zvýšení transparentnosti

– každý by měl vědět, jaké jsou

jeho možnosti postupu v kariéře a co musí

splnit, aby mohl být povýšen jak na funkci,

tak v hodnosti. Základem pro postup budou

pravidelná služební hodnocení každého vojáka,

která budou mít novou formu. Systém

bude soutěživý, což znamená, že na postup

budou mít naději jen ti nejlepší, nikoli ti,

kteří nejlépe znají slabiny systému a umějí

jich využívat. Ti, kteří ztratí motivaci

pro další růst, nebo o jejich službu nebude

zájem, budou z armády odcházet – je

to potvrzení principu, že povolání vojáka

není celoživotním zaměstnáním. Klíčovou

podmínkou fungování kariérního řádu je

adekvátní odměňování. To bude opět transparentní

tak, aby se minimalizovaly subjektivní

vlivy.

4. Jaká konkrétní opatření chceme

provést

Jak již bylo avizováno, hodnost bude

svázána s funkcí a platem. Zavede se institut

rozhodné doby na funkci. Každý voják

bude moci strávit na funkci jenom určitý

počet let. Rok před uplynutím rozhodné

doby proběhne komisionální výběr, kterého

se budou účastnit kandidáti na povýšení.

Do výběru bude povinně vstupovat každý

voják, který splní stanovené podmínky. Komise,

která bude složená z vojáků ve vyšší

hodnosti, než jsou kandidáti, a která nebude

podřízena veliteli, do jehož podřízenosti

bude prováděn výběr, doporučí nejvhodnější

kandidáty. Základem pro rozhodování

komise bude služební hodnocení. Vojáci,

kteří budou navrženi na povýšení ve funkci,

budou mít čas na to, aby si doplnili požadavky

k zařazení. Pak teprve budou ustaveni

do nové funkce.

Cílem je minimalizovat subjektivní vlivy

na povyšování a maximálně zvýšit transparentnost

(například seznam hodnocených

a návrhy komise budou zveřejňovány na interním

komunikačním portálu). Maximální

doba výkonu funkce bude záviset na konkrétní

vojenské odbornosti. Úloha velitelů

bude spočívat ve zpracování služebního

hodnocení a formulaci návrhu dalšího

služebního postupu. Každý voják tedy bude

mít na konci rozhodné doby ve funkci

na výběr z několika možností:

• bude služebně zařazen na místo se stanovenou

vyšší hodností;

• rozhodná doba výkonu služby ve služebním

zařazení se prodlouží;

• bude zařazen na místo, kde lze rozhodnou

dobu výkonu služby ve služebním

zařazení prodloužit a současně se tato

doba výkonu služby ve služebním zařazení

prodlouží;

• bude propuštěn ze služebního poměru.

Zároveň bude vyloučena možnost „dobrovolného“

jmenování vojáků do nižší hodnosti

v průběhu služebního poměru.

Rozhodnutí o kariérním postupu bude

podřízen i výběr kandidátů do škol a kurzů.

Vzdělání hrazené státem se tedy bude poskytovat

jen těm, kteří jej uplatní v dalším

kariérním postupu. Je to další krok k zefektivnění

vzdělávacího systému poskytovaného

resortem Ministerstva obrany.

Díky propojení platového a kariérního

systému bude mít každý voják po jmenování

do vyšší hodnosti také vyšší příjem, než

měl v nižší hodnosti. Služební tarif zároveň

bude stejný pro všechny vojáky ve stejné

hodnosti nezávisle na místu výkonu jejich

služby.

Navrhované úpravy vycházejí z principu,

že služební poměr vojáka z povolání je

více než obyčejným zaměstnáním. Za službu

České republice, která s sebou nese

omezování práv a svobod, vojáci pobírají

adekvátní plat a další benefity. Na druhou

stranu musejí být připraveni plnit a dokončit

podepsaný závazek. To se týká například

dosavadní praxe zkracování závazků.

Do budoucna si voják nebo vojákyně bude

moci závazek zkrátit pouze výjimečně, a to

v závažných případech.

Změní se přístup k odměňování. Budou

vyloučeny takové excesy, jakými jsou

nadhodnocování osobního příplatku či

nařizovaná služba mimo pravidelnou pracovní

dobu. Vojákovi bude služební plat

náležet za dobu trvání služebního poměru

a nikoliv za výkon služby jako doposud,

což konkrétně znamená, že bude přiznáván

za celou službu, včetně přesčasů

za výcvik, služby a dosažitelnost. To bude

od velitelů vyžadovat změny v plánování

činnosti jednotek.

Změní se i struktura platu, který se bude

skládat:

• ze služebního tarifu, který obsahuje

dnešní tarif, příplatek za vedení

a za hodnost a který bude pro všechny

vojáky v dané hodnosti stejný;

• z motivačního příplatku přiznávaného

podle úrovně znalostí a dovedností;

• z příplatku za službu v zahraničí;

• ze zvláštního příplatku za službu

ve zvlášť náročných a rizikových

podmínkách;

• z kvalifikačního příplatku u vybraných

odborností atraktivních na trhu práce

(u specialistů);

• z odměny, pokud je přiznána za nadstandardní

splnění konkrétních úkolů.

Součástí příjmu budou i další složky.

Naplníme programové prohlášení vlády

a nahradíme stávající přídavek na bydlení

adresným institutem – služebním příplatkem,

který bude vypočítáván na základě

koeficientů a nebude jej možné kumulovat.

Vojáci a vojákyně budou mít také nárok

na proplácení prokázaných výdajů na dojíždění,

což podpoří mobilitu vojáků v rámci

kariérního růstu. Navrhuje se i možnost

částečné úhrady za ubytování ve vojenských

ubytovnách.

5. Cena změn

Příprava nového platového řádu vycházela

z premisy, že se již nesmějí snižovat příjmy

vojáků z povolání. Z propočtů vychází,

že přes devadesát procent vojáků a vojákyň

bude mít v novém systému příjmy zachované.

Zároveň budou odstraněny stávající

nerovnosti v ocenění vojáků ve stejné hodnosti.

Například navrhovaný služební tarif,

tedy hlavní části platu vojáka v hodnosti

svobodníka, bude 26 300 korun.

Vojáci a vojákyně,

představili jsme vám hlavní z navrhovaných

změn obsažených v novele zákona

č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání,

a v novém platovém zákoně. Je nutné znovu

upozornit, že nyní jsme na začátku schvalovacího

procesu, takže může a pravděpodobně

bude docházet k dílčím úpravám. Kromě

toho, že děláme vše pro to, aby byl zachován

příjem vojáků z povolání, vás chceme

ubezpečit, že v rámci navrhovaných změn

v personální oblasti, které nám umožní

dokončit profesionalizaci, budou nastavena

přechodná období, aby nedocházelo

ke zbytečným otřesům.

Věříme, že změny, které jsou ve prospěch

nejenom ozbrojených sil, ale i obrany

České republiky, budete podporovat.

V Praze 20. března 2012

Alexandr Vondra

ministr obrany ČR

armádní generál Vlastimil Picek

náčelník Generálního štábu AČR

host

Pokud se někdo dostane na vyšší manažerský a velitelský post,

předpokládá to schopnost jednat v týmu

Brána pro ty

NEJSCHOPNĚJŠÍ

Nový zákon o vojácích

z povolání a zákon

o platech vojáků z povolání

v současné době prochází

připomínkovým řízením.

Právě tyto dokumenty by

měly odstartovat naplňování

kariérního řádu v praxi.

O informace a názory týkající

se této nové legislativy jsme

požádali zástupce náčelníka

Generálního štábu AČR

generálmajora Petra Pavla.

Věříte, že se nyní po nějakých deseti patnácti

letech, co se o systému řízení kariér hovoří,

podaří tento projekt již uskutečnit?

Jsem stále ještě opatrný. Dokud nebude

definitivně všechno schváleno, tak asi

ještě ne.

Myslíte si, že realizaci těchto záležitostí může

ještě něco ohrozit?

Trochu se obávám, aby než tyto zákony

stihnou vstoupit v platnost, ještě existovala

armáda. Ale vážně, v souvislosti s velmi

negativním vývojem rozpočtu na obranu

se nám může stát, že rostoucí nejistota

u útvarů zvýší úbytek personálu tempem,

kterému nepomohou ani tato legislativní

opatření.

Připravované platové tarify jsou nastaveny

poměrně velkoryse. Je vidět, že armáda

má zájem na tom, personálně se stabilizovat

a prosadit na trhu práce. Když se ale podíváme

na střednědobý plán, který výhledově uvažuje

pro rok 2014 s rozpočtem resortu něco málo

přes pětatřicet miliard, bude na to dostatek finančních

prostředků?

Tady jdou proti sobě dvě protichůdné

tendence. Na jedné straně je snaha stabilizovat

personál a udělat armádu konkurenceschopnou

na trhu práce. Na druhé

straně stojí otázka, zda si to armáda bude

moci dovolit. Cesta z toho existuje jediná.

Ta spočívá v restrukturalizaci ozbrojených

sil, racionalizaci procesů a v úsporách

všude, kde se to jen dá. Pokud skutečně

dojde na vládou schválené limity rozpočtu

na roky 2013 a 2014, nevyhneme se snižování

počtů personálu.

Měl jste možnost seznámit se s návrhy zákonů.

Je to stále ještě věc živá, která je v připomínkovém

řízení. Máte jako vojáci nějaké výhrady

a doporučení, které je potřeba zapracovat?

Měli jsme možnost se k těmto návrhům

vyjádřit ještě dříve, než šly do připomínkového

řízení. Již v té době jsme měli

celou řadu výhrad a připomínek. Některé

z nich byly do návrhů zapracovány. Ty,

které předáváme v současné době, by již

neměly mít zásadní charakter. I tak ale počítám

s tím, že jich nebude málo. Na tom

však není nic špatného. Každá nová věc,

každý návrh se musí nejdříve doladit tak,

aby byl optimální.

Jedná se doslova o revoluční počin. Umožní

podle vás tyto zákony kvalitativní posun naší

armády o další výrazný krok dopředu?

Ono se neustále dokola opakuje,

že všechno se odvíjí od lidí. Vždy jsme

se zaštiťovali heslem: „Člověk na prvním

místě.“ Ne pokaždé tomu tak ve skutečnosti

bylo. Tohle je jedna z věcí, která

bude mít dopad nejen na všechny vojáky

z povolání, ale i na všechno, co se v armádě

děje. Pokud se nám konečně podaří nastavit

systém řízení vojenských kariér založený

na kvalitě a transparentnosti, bude

to mít samozřejmě vliv i na to, jak veřejnost

vnímá vojáky. Mělo by se to projevit

také v důvěře vojáků ve své nadřízené, a to

si myslím, že je velice důležitá věc.

Nyní bude nastaven naprosto průhledný systém

kariérních postupů. Ti, kteří touto změnou

nejsou příliš nadšeni, ale tvrdí, že každý velitel

si vybírá nějaký tým blízkých spolupracovníků,

se kterými si rozumí. A právě díky němu se mu

daří vytvářet jednotný duch jednotky a posouvat

ji vpřed...

Tento argument zní na první pohled

velice racionálně. V minulosti se za tím

ale spíš skrývala záminka, aby si velitel

mohl vybrat tým lidí, kteří byli především

loajální. Mnohdy mu to i umožňovalo

posunovat do funkcí jedince, ke kterým

měl nějakou vazbu. To rozhodně nebylo

dobře. Když už se někdo dostane na vyšší

manažerský a velitelský post, pak to předpokládá

schopnost jednat v týmu. Pokud

budou lidé do něho skutečně systémově

a odpovědně vybíráni, pak by mělo platit,

že v něm není nikdo, kdo nesplňuje nároky

na danou funkci. To, že si dva jedinci

lidsky zcela nesednou, nemůže být argumentem

pro změny pravidel. Manažer by

měl být schopen jednat v týmu i s tím,

s kým se po této stránce ne zcela ztotožňuje.

Systém, který by tento nový zákon měl

nastolit, je založen na kvalitativních kritériích.

To znamená, že se budou posuzovat

nejenom ta, která jsou již v současnosti

podmínkou pro naplnění základních kvalifikačních

předpokladů a požadavků.

Umožní to formulovat i celou řadu dalších,

která budou sloužit výběrovým komisím

na různých stupních. A právě takto

by měl být vybrán z dostupných kandidátů

ten nejvhodnější člověk na danou funkci.

Mezi veliteli družstev jsou jedinci, kteří se pro

tuto funkci narodili, mají přirozený vůdcovský

talent, chybí jim ale třeba maturita. Znamená

to, že takovíto lidé na tyto posty nedosáhnou?

To si nemyslím. Ve velení armády jsme

se shodli v názoru, že požadavek maturity

na velitele družstva je zjevně nadhodnocený.

Vzít šanci lidem, kteří se pro tuto profesi

narodili a mají vedení takříkajíc v krvi,

jen proto, že nemají ukončené středoškolské

vzdělání, by bylo chybou. Armáda by

přišla o možnost využít jejich schopností.

Počítáme s tím, že v tomto parametru dojde

k úpravě. Samozřejmě výběr na těch

základních funkcích se bude řídit jinými

kritérii než výběr vysokých manažerů. Pokud

se budeme bavit o velitelích družstev,

tak tam bude jedním z hlavních kritérií

schopnost lidi vést a strhnout je.

V budoucnu by se vše mělo odvíjet od hodností.

Lidé na nejnižších velitelských funkcích

v útvarech ale tvrdí, že v tomto směru ve srovnání

s některými složkami, jako je například

Vojenská policie, kde i administrativní pracovnice

mají praporčické a dokonce nadpraporčické

hodnosti, na tom nejsou právě nejlépe.

Neuvažuje se o tom, že by se v některých případech

ještě před vstoupením těchto zákonů

v platnost přehodnotila tarifikace funkcí?

Systematizace funkcí vychází z toho, co

je platné v celé státní správě. Armáda se totiž

od ní nemůže až zas tak moc odlišovat.

Dlouhou dobu jsme volali po tom, aby

funkce byly svázány s hodností a zároveň

s platem. Jestliže se nám podaří poskládat

v celém resortu obrany funkce a hodnosti

tak, aby vytvářely prostor a podmínky

pro přirozený růst, dojde ke zprůchodnění

celého systému. Lidé nebudou vystaveni

takovým platovým šokům jako v případě,

kdy z velitele útvaru přechodem na vyšší

štáb musel jít dotyčný o deset až patnáct

tisíc s platem dolů. Což ho samozřejmě

příliš nemotivovalo.

Měli jsme spíš na mysli takové ty nejnižší

velitelské funkce, jako je velitel družstva či

zástupce velitele čety, kde je poměrně velká

odpovědnost a hodnostně je tam jen rotný, respektive

rotmistr...

Ono to souvisí s tím, jak již nějakou

dobu napravujeme skladbu všech hodností

v armádě. Ideální model byl stanoven

na padesát procent mužstva a poddůstojníků,

třicet procent praporčíků a dvacet

procent důstojníků a generálů. V armádě

samotné se k tomuto modelu blížíme. Samozřejmě

v některých složkách se tento

poměr liší. Například ve vámi zmíněné

Vojenské policii je poměr vyšších hodností

větší, než je armádní průměr. Podobná

situace je i u Vojenského zpravodajství. Je

to dáno charakterem jejich činnosti.

Znamená to, co se týče vyšších důstojníků

a generálů, že už jsme na těch stavech, kde bychom

měli být?

Pokud jde o vyšší důstojníky, jejich počet

se již téměř rovná stavu, který bychom

měli mít. Je sice určitý převis v hodnostech

podplukovníků a plukovníků, zdaleka

ale není dramatický. Pokud se týká

generálů, jejich počet naprosto odpovídá

velikosti naší armády. V civilizovaných

armádách platí, že by měl vycházet poměr

jeden generál zhruba na tisíc vojáků, a to

splňujeme. Určitý extrém v tomto směru

představuje rakouská armáda, která nedávno

zveřejnila, že má dvě stě osmdesát

generálů. Což vychází přibližně jeden generál

na osmdesát pět vojáků.

O služebním postupu vojáka budou rozhodovat

komise v jakýchsi minivýběrových řízeních.

Už je jasné, kdo bude tuto komisi vybírat

a jací lidé v ní budou zastoupeni?

Tyto detaily budou řešit navazující dokumenty,

tedy nejrůznější prováděcí vyhlášky.

Ty mají pojednávat nejen o skladbě

komisí, ale i o možnostech odvolání

proti jejich verdiktu. Zákon nemůže být

tak rozsáhlý, aby obsahoval i tyto detaily.

Řeší pouze základní principy. Naším

záměrem bylo, aby celý systém byl postaven

na transparentnosti. I z toho důvodu je

tedy nezbytné, aby v případě, že se objeví

jakákoliv pochybnost, měl voják možnost

se odvolat. Tyto záležitosti bude muset řešit

takový malý vojenský ombudsman.

Velkou roli při služebním postupu bude sehrávat

pravidelné každoroční hodnocení. To ale

bylo v minulosti mnohdy formální. Myslíte

si, že se tento problém podaří za těch dvacet

měsíců, než vstoupí celá záležitost v platnost,

doladit?

Pevně doufám, že se velitelé všech stupňů

do té doby naučí s tímto instrumentem

pracovat. Hodnocení, pokud má mít smysl,

nemůže být formální. Musíme naučit

hodnotitele na všech stupních používat

správné formulace na to, aby dokázali

vystihnout hodnoceného ve všech sledovaných

parametrech. Doposud se hodnocení

dělalo především v jednotlivých

oblastech křížkováním od jedné do čtyř

a z toho se pak počítal průměr. Na základě

toho se asi nějaký zvláštní obrázek

o člověku udělat nedá. Pokud se nám ale

podaří zvládnout hodnocení alespoň na takové

úrovni, jak je běžné v NATO, tak by

to neměl být problém. Z těchto hodnocení

se totiž skutečně dozvíte, zda dotyčný je,

anebo není kvalitním vojákem.

Text: Vladimír Marek

Foto: Marie Křížová

4 5

rubrika

S ledem

nad hlavou

Počátkem března se na vodních nádržích a tocích na Vyškovsku a Přerovsku uskutečnil

zdokonalovací výcvik dvaadvaceti potápěčů 15. ženijní brigády zaměřený na vodní ženijní průzkum

v extrémních klimatických podmínkách. Výcvik se mimo jiné konal ve štěrkovně mezi Tovačovem

a Troubkami a také na řece Bečvě. Teplota vody i vzduchu se pohybovala kolem 2 °C a potápěči

plnili své úkoly pod vodou přibližně 20 minut. V řece dělali ve dvojicích ženijní průzkum. V zamrzlé

nádrži tovačovské štěrkovny nejdříve museli rozbít led, který měl v těchto dnech od dvaceti

do pětadvaceti centimetrů. Po trojicích se nořili do vody a plnili úkoly ženijního průzkumu

a trasování, kterému se laicky říká práce s provázkem. V reálu nabyté dovednosti z výcviku využijí

například při stavbě mostů či při povodních.

Výhodou tentokrát byla vysoká viditelnost vody, ve štěrkovně dosahovala až šesti metrů. Potápěči

měli tedy možnost kontrolovat svého partnera i na větší vzdálenost. Právě partner na dohled je

jedna ze základních podmínek pobytu pod vodou. „Výcvik probíhal v uzavřeném prostoru a to je

náročné i na lidskou psychiku,“ řekl nám vedoucí výcviku rotný Jiří Spáčil. „V hloubce potápěč slyší

pouze vlastní a partnerův dech.“

Text a foto: kapitánka Miroslava Štenclová

host

V brigádě rychlého nasazení jste sloužil od jejího

vzniku. Jaké je to, loučit se po téměř dvaceti

letech s takovýmto elitním svazkem, s jakými

pocity jste odcházel?

Byla to skvělá doba. A to především proto,

že tato jednotka byla u všech hlavních

akcí, které se v Armádě České republiky

udály. A to ať již se jednalo o nasazení

doma, či v zahraničí. To nejskvělejší, co

mne potkalo, byli lidé, se kterými jsem

sloužil. Mohl jsem se o ně opřít a oni naopak

měli mou podporu. Byla to jednoznačně

týmová práce. Osmnáct let je skutečně

dlouhá doba. Myslím si ale, že je čas

na změnu.

Vojenská policie by v nejbližších měsících měla

projít zásadní reorganizační proměnou. Nejste

trochu nervózní z toho, že se ujímáte funkce

v takto složité době?

Připravovaná opatření jsou výsledkem

určitého procesu, který probíhal v resortu.

Máme připraveno několik variant, které

se budou odvíjet od závěrů v Bílé knize

pro obranu, případně od schválení nového

zákona o Vojenské policii. Nerad bych teď

předjímal, jaké změny to budou. Jsme ale

připraveni tu reorganizaci provést.

Představujeme nového náčelníka Vojenské policie

plukovníka Milana Schulce

Policisté jsou

dobří vojáci

Nový náčelník Vojenské policie plukovník Milan Schulc

tentokrát od nás nedostal obvyklých sto dnů hájení. Požádali

jsme ho o rozhovor bezprostředně v den ustanovení

do funkce. Zato jsme se ale domluvili, že v okamžiku, kdy už

budou obrysy připravované reorganizace Vojenské policie

zřetelnější, doplní nám některé naše otázky konkrétnějšími

odpověďmi.

Hlavní složka Vojenské policie by měla přejít

pod Generální štáb AČR. Co tento krok podle

vás přinese?

To se nyní těžko odhaduje. Podle závěrů

Bílé knihy by část Vojenské policie měla

přejít pod náčelníka Generálního štábu.

Odbor pro vyšetřování trestné činnosti by

měl zůstat v podřízenosti ministra obrany.

Nechci teď predikovat, jaké výsledky to

přinese. Předcházela tomu určitá jednání,

v rámci resortu se jednalo o konsenzus.

Uděláme všechno proto, aby dané technické

řešení, které bude schváleno, zabezpečovalo

co nejefektivnější výkon funkce

Vojenské policie.

Jste výsadkář, vojenský manažer a nyní přecházíte

k Vojenské policii, což je přece jenom poněkud

jiná odbornost. Znamená to, že si budete

muset určitým způsobem doplnit vzdělání?

Samozřejmě, s tím počítám. Stát v čele

Vojenské policie není jen o manažerských

schopnostech. Během přebírání funkce jsem

si objel jednotlivá velitelství a část jednotek.

Hlavní velitelství a jeho štáb jsem si

nechal na konec. Podle závazného pokynu

NVP musí každý nový příslušník Vojenské

policie absolvovat základní kurz v Odborné

škole Vojenské policie ve Vyškově. Nejsem

žádná výjimka, mne to čeká také.

Máte bohaté zkušenosti ze služby u jednotek

vševojskového charakteru. V kterých oblastech

podle vás mohou být nejvíce užitečné i pro Vojenskou

policii?

Dáváte mi těžkou otázku. Určitou praxi

mám. Budu samozřejmě využívat své

manažerské schopnosti. Až absolvuji kurz

na Odborné škole Vojenské policie a po určité

době vstřebám i ty odborné a legislativní

vědomosti, chtěl bych takto i osobním

příkladem co nejvíce stabilizovat tuto

složku. Tím ale rozhodně neříkám, že by

teď Vojenská policie nebyla stabilizovaná.

Generál Ložek tady za ty tři roky udělal kus

práce. Důležité je také říci, že vojenští policisté

jsou stejně dobří vojáci jako všichni

ostatní.

Když člověk nastupuje do nové funkce, přemýšlí

nad tím, před spaním se mu hlavou honí nápady,

co by mohl udělat jinak, lépe. Procházíte

také nyní tímto stádiem?

Samozřejmě, je to tak. Když jste na určitých

pozicích, tak vám v hlavě ten film

běží a přemýšlíte o tom, co byste měl,

anebo naopak neměl udělat. Mohu jen potvrdit,

že moje hlavní pozornost a úsilí je

soustředěno na to, jakým způsobem v souvislosti

s Bílou knihou budeme realizovat

plánované organizační změny. Ze všeho

nejdůležitější je, aby to nepostihlo negativním

způsobem lidi a abychom byli schopni

efektivně najít takové organizační struktury

a vzájemné propojení, aby Vojenská policie

zůstala efektivní složkou.

Bude se nějakým způsobem měnit struktura teritoriálních

velitelství, odpovídá současné dislokaci

armády?

Vím, že proběhla určitá diskuze o tom,

kolik teritoriálních velitelství by bylo

vhodné mít. Odpověď na tuto otázku je

předmětem několika připravených variant

týkajících se reorganizace Vojenské policie.

Až padne v tomto ohledu definitivní rozhodnutí,

budeme včas informovat zejména

naši vojenskou veřejnost.

Máte za sebou řadu zahraničních misí. Také

Vojenská policie v době, kdy byla naše armáda

v Iráku, vysílala poměrně početné kontingenty.

Neuvažujete o tom, navázat na tuto tradici

a posílit účast Vojenské policie v zahraničních

misích?

Nemyslím si, že by náš současný příspěvek

v misích byl menší. Tedy pokud to

bereme v poměru k velikosti Vojenské policie.

V současné době vysíláme do zahraničních

operací tak velký kontingent, který

nelimituje naše schopnosti v České republice.

V rámci daných možností nasazujeme

do zahraničních kontingentů maximum

příslušníků. Jsem pyšný na to, že máme

samostatným tým v provincii Wardak, kde

připravujeme příslušníky Afghánské národní

policie, a že na všech ostatních českých

kontingentech participujeme větší či menší

účastí. Tohle považuji za velmi důležitou

součást činností a schopností vojenské policie

jako celku. Kromě toho jsme součástí

mezinárodního praporu vojenské policie

NATO, který letos v září projde společně

s polskou, chorvatskou a slovenskou částí

závěrečnou certifikací.

Tento prapor se připravuje již několik let. Myslíte

si, že by mohl být v blízké budoucnosti nasazen

v zahraniční operaci?

Jeho nasazení záleží především na politických

rozhodnutích, ať již v rámci NATO,

nebo Evropské unie. Podle mých dosavadních

poznatků a zjištění je tento prapor

připraven dobře a potvrdí se to na podzim

na certifikačním cvičení.

Vojenská policie plní poměrně široké spektrum

úkolů. Nemyslíte si, že některé z nich, jako například

pořádkovou službu, by bylo dobré posílit,

a to i na úkor ostatních?

Vojenská policie je relativně malá, velmi

kompaktní složka působící celoresortně

a na celém teritoriu České republiky. V současné

situaci je předčasné uvažovat o přednostním

posílení některé ze služeb. Musíme

počkat až na připravenou reorganizaci.

Teprve ta definitivně rozhodne o Vojenské

policii, o její budoucí podobě. Podle toho

budeme realizovat jednu z připravených

variant. Pak budeme hledat cesty k efektivnímu

fungování, případně navyšování či

snižování počtů.

Znamená to, že ještě není definitivně rozhodnuto,

zda bude muset i Vojenská policie na současné

ekonomické problémy reagovat snižováním

počtů?

Osobně si myslím, na základě toho, co

vím, že ke snižování počtů u nás nedojde.

Vojenská policie je již teď relativně malá.

Je to něco málo přes tisíc příslušníků. Když

navíc od toho odpočítáte službu ochrany

objektů, která má na starost v rámci České

republiky osm areálů a štáby, pro vlastní

výkon nám zbývá necelých šest set lidí. A to

na celém teritoriu České republiky. Myslím

si tedy, že pro nějaké velké snižování počtů

již není prostor.

Občas se ozývá, že je trochu přepych, aby vojenský

policista střežil muniční sklady, ale

i třeba Generální štáb a objekty Ministerstva

obrany. Plní i vojenské policie jiných armád takovéto

úkoly?

Jsou státy, kde vojenská policie plní

i takovéto zadání. Především je ale nutné

zdůraznit, že nám toto bylo dáno jako úkol.

Nejednalo se tedy o nějakou iniciativu Vojenské

policie jako takové. My jsme rádi,

že máme tuto schopnost, kterou umíme využít

ve prospěch resortu.

Proč potřebuje Vojenská policie nový zákon, co

jí přinese?

Je potřeba si uvědomit, že současný zákon

pochází z roku 1992. Je to podobné

jako v případě dalších zákonů pojednávajících

o ozbrojených silách této země. I ty je

potřeba aktualizovat. Vývoj jde totiž velmi

rychlým tempem vpřed. Musíme reagovat

na změny, které již v resortu nastaly.

fakta

Text: Vladimír Marek

Foto: autor a Jan Kouba

Plukovník Milan Schulc se narodil

21. 12. 1963 v Košicích. Sloužil u výsadkových

jednotek, konkrétně u 71. výsadkového

úderného praporu a 43. výsadkového

mechanizovaného praporu. Prošel

funkcemi velitele čety, roty a náčelníka

operační sekce. V roce 1999 se účastnil

ve funkci náčelníka operační skupiny

3. mechanizovaného praporu mise SFOR

v Bosně a Hercegovině. Po návratu byl

ustanoven do funkce náčelníka oddělení

bojové přípravy operačního štábu 4. brigády

rychlého nasazení. V roce 2002

se stal náčelníkem štábu a později i velitelem

41. mechanizovaného praporu.

Od července 2007 velel 11. kontingentu

AČR v sestavě sil KFOR v Kosovu. V únoru

2008 byl ustanoven na funkci náčelníka

štábu 4. brigády rychlého nasazení.

O rok později velel 4. kontingentu AČR

provinčního rekonstrukčního týmu mise

Enduring Freedom v afghánském Lógaru.

Počátkem března letošního roku se plukovník

Milan Schulc stal náčelníkem Vojenské

policie.

8 9

Na mysl se nám dere vzpomínka na naše

kamarády, na jejich okamžiky prožité na základně

Shank v afghánském Lógaru. Tam

zažívají incoming několikrát týdně. K jeho

vyhlášení stačila zpravodajská informace

o nebezpečí útoku, mnohem častěji pak raketový

útok přímo na základnu. Tentokráte

se však nacházíme jen nějakých sto kilometrů

od Rozvadova na cvičení, během kterého

se příslušníci naší 10. jednotky provinčního

rekonstrukčního týmu (PRT) společně

se svými americkými kolegy a dalšími spojeneckými

vojáky připravují na nasazení

v Afghánistánu.

„Američané se snaží v průběhu tohoto

cvičení navodit takové situace, které budeme

muset řešit v Afghánistánu. I pro tento

druh nebezpečí máme vytvořeny standardní

operační postupy,“ říká velitel 74. lehkého

motorizovaného praporu a zároveň

náčelník štábu 10. jednotky provinčního

rekonstrukčního týmu podplukovník Petr

Svoboda. „Do krytu jdou jen ti, kteří nejsou

nezbytní pro řízení operace. Musíme

se na takovéto situace naučit reagovat tak,

aby později, při ostrém poplachu nedocházelo

ke zbytečným ztrátám. Vojáci by měli

mít v krvi, jak se mají v tomto případě chovat,

a vědět, který bunkr je pro ně vyčleněn.

Další naši příslušníci nacvičují sčítání osob.

Musíme mít okamžitý přehled o tom, kdo

kde je, případně zda nedošlo k nějakým

ztrátám.“

Začínali jako spolujezdci

Příprava na cvičení odstartovala počátkem

února letošního roku. O měsíc později

přijeli do Hohenfelsu příslušníci amerického

brigádního úkolového uskupení

Bajonet, jehož součástí je nejen při tomto

cvičení, ale i během nasazení v Afghánistánu

český provinční rekonstrukční

tým. Základ TF Bajonet tvoří 173. brigádní

výsadkové úkolové uskupení, které

sídlí v italské Vicenze. Pod jeho velením

byla v roce 2010 nasazena v afghánském

Lógaru naše 5. jednotka provinčního rekonstrukčního

týmu. Vzájemná spolupráce

byla tehdy vynikající. Naši si nemohli

americké velení vynachválit.

výcvik

74. lehký motorizovaný

prapor se jako součást

10. jednotky PRT chystá

do afghánského Lógaru

Z tlampačů nad americkou

základnou Hohenfels

v Bavorsku se ozývá

podivné chrčení, na které

bezprostředně navazuje

s největší naléhavostí

několikrát opakované slovo

„incoming“. Každý zasvěcený

ví okamžitě, co má dělat. Je

to, jako když střelí do brabců.

Všichni spěchají do nejbližšího

krytu. Venkovní prostory

jsou během pár sekund zcela

prázdné.

BAJONET

dobrušoval ostří

První fáze výcviku začala krátce před příjezdem

českých vojáků, počátkem března.

Jednotka výcvikového zařízení v Hohenfelsu

sehrála během ní roli úkolového uskupení

Mustang, které předávalo svůj operační

úkol úkolovému uskupení Bajonet. Američané

tuto fázi s oblibou přirovnávají k řízení

automobilu. Za volantem jsou příslušníci

úkolového uskupení Mustang a vojáci TF

Bajonet sledují jejich činnost ze sedačky

spolujezdce. V další fázi je nastolena situace,

kdy si role prohodí. Bajonet již řídí celou

operaci a jako spolujezdci ho kontrolují

vojáci z Hohenfelsu. Během poslední fáze

byla odpovědnost za řízení operace již plně

v rukou TF Bajonet. Zapojovali se do ní

nejen spojenečtí vojáci, ale i příslušníci Afghánské

národní armády a dalších bezpečnostních

a podpůrných prvků.

„Náš štáb se v tomto složení sešel poprvé.

Je tedy potřeba, aby si procvičil proces plánování.

Museli jsme si ale také ujasnit, kdo

co je a jaké jsou jeho možnosti,“ vysvětluje

velitel 7. mechanizované brigády a zároveň

i velitel provinčního rekonstrukčního

týmu plukovník Josef Kopecký. „Americká

strana ne zcela pochopila naší roli a organizačně

nás začlenila do jednoho ze svých

praporů. Nevěděla úplně přesně, co je to

provinční rekonstrukční tým a jaké jsou

jeho schopnosti. To je ale normální, právě

kvůli tomu jsme tady, abychom tyto záležitosti

doladili.“

„Gardový“ prapor

Základ českého provinčního rekonstrukčního

týmu tvoří 74. lehký motorizovaný

prapor z Bučovic. Ten byl jako čtvrtý

prapor brigády začleněn do sestavy transformací

ze záchranného praporu. Ve skutečnosti

navazuje na historickou tradici

cyklistického praporu 2, který byl do města

Bučovice převelen koncem roku 1938.

Plánované nasazení v afghánské provincii

Lógar od července letošního roku bude

jeho první společnou zahraniční misí. „Téměř

dvě třetiny příslušníků praporu vyjíždí

do mise skutečně poprvé. To ale v žádném

případě neznamená, že bychom neměli

dostatek zkušených lidí. Mnozí z našich

vojáků se v minulosti zapojili do celé

řady zahraničních misí. Právě toto složení

praporu ze zkušených vojáků a z pohledu

zahraničních misí z nováčků považuji

za vyvážené. Máme v jednotkách lidi, kteří

mohou předávat zkušenosti, a zároveň i ty,

kteří právě na tuto problematiku mohou mít

jiný pohled. Nejsou totiž zatíženi setrvačností.

Mohli bychom tak předejít určité rutině,

která nemusí být úplně správná,“ vysvětluje

podplukovník Svoboda. „Vznikli

jsme sice jako poslední prapor, považujeme

se ale za gardový útvar 7. mechanizované

brigády. V našem případě se jedná o velice

dobře namíchanou směs odborností a bojových

možností. Máme výsadkové prvky,

které mohou být přepraveny vzduchem,

a zároveň motorizované jednotky, které

se přesunují po zemi na lehkých vozidlech.

Náš prapor je v současné době vybaven tou

nejlepší technikou, kterou má Armáda České

republiky k dispozici. Jedná se o obrněná

vozidla IVECO, útočné pušky BREN,

pistole Phantom, kulomety MiNiMi. Máme

velice dobře vybavené družstvo odstřelovačů,

základ jejich výzbroje tvoří útočné

pušky Falkon. Budeme mít i průzkumné

prostředky na Pandurech. Škála použití

a variabilnost je v tomto případě široká.

Myslím si, že si to uvědomují i naši nadřízení.

To ostatně potvrzuje rovněž velitel

brigády, který jde do mise právě s námi.“

K nejzkušenějším příslušníků praporu

patří vrchní praporčík jednotky praporčík

Pavel Konvalinka. Má za sebou již čtyři

mise. Sloužil v Bosně a Hercegovině,

Kuvajtu, Iráku a v Afghánistánu. „Znám

dobře názory a nálady lidí. Myslím, že si

věříme. Ale, na druhé straně, získat zkušenosti

ze zahraniční mise je pro nás velice

důležité. Potřebujeme, abychom i v tomto

směru byli rovnocennými partnery ostatním

praporům v AČR. Je to vyvrcholení

tříleté práce vojáků. Pokud kluci potí krev,

musí vědět, že ta léta strádání a usilovné

dřiny mají nějaký efekt,“ upozorňuje praporčík

Konvalinka. „Teď už nám zbývá jen

doladit některé detaily. Výhoda zdejšího

prostoru spočívá v tom, že je tady vytvořeno

ideální prostředí pro výcvik. Scénáře,

které se zde odehrávají, jsou rozehrávané

zkušenými vojáky, kteří již zažili bojové

nasazení. Tomu odpovídá i realita výcviku.

Máme zde ideální zázemí, a to jak z hlediska

ubytování, logistického zabezpečení, tak

především výcvikové základny. Další důležitou

věcí je, že se rozvíjí mezinárodní spolupráce.

V zahraničních misích máme úzkou

součinnost s Američany. Pokud s nimi

navážeme kontakt již zde, budeme to mít

v Afghánistánu o to snadnější.“

Zajišťovali předání objektu

Třicetiletý absolvent Univerzity obrany

kapitán Zdeněk Soural zajišťuje spojeneckou

patrolu do oblasti Panach. Již tři roky

velí 2. pěší rotě bučovického praporu. V minulosti

sloužil u průzkumáků v Prostějově.

A především absolvoval dva nejprestižnější

americké kurzy. V roce 2003 to byl kurz

Rangers. Ten měl prověřit schopnosti velitelů

malých jednotek za náročných podmínek,

jako je nedostatek spánku, málo jídla

a neustálý psychický a fyzický tlak. O dva

roky později zdárně ukončil kurz speciálních

sil. Ten byl již více specializovaný.

První, zhruba měsíční fáze připomínala

jakýsi vyšší stupeň Rangers kurzu. Pak již

to bylo zaměřené na jednotlivé odbornosti.

Procvičovaly se ženijní a trhací práce,

jak spolupracovat s povstalci, případně jak

proti nim postupovat a samozřejmě nekonvenční

vedení boje. „Naučil jsem se hodně

o sobě, poznal jsem, kde jsou moje hranice.

Zkušenosti, které jsem získal během těchto

kurzů, se nyní snažím při výcviku předávat

svým podřízeným,“ dodává kapitán Soural.

„V roce 2008 jsem působil v provinčním

rekonstrukčním týmu na základně Shank

v Afghánistánu, takže vím, do jakého prostředí

jdeme. V souvislosti s nedávným

incidentem, při kterém zahynuli afghánští

civilisté, včetně dětí, je tam situace komplikovaná.

Podle toho se i připravujeme a to je

v daném okamžiku nejdůležitější.“

Ani praporčík Konvalinka nemusel

v souvislosti s tímto incidentem řešit nějaké

obavy. Osobně něco podobného prožil již

v Iráku.

10 11

výcvik

„Jsme si vědomi situace, která nyní je

v Afghánistánu. V této zemi se ale nic neopakuje,

každá doba, každý rok je jiný. Kdo

tam sloužil, ví, že v lednu je to tak a v březnu

jinak. My se na to skutečně zodpovědně

připravujeme. Snažíme se eliminovat roli

selhání jednotlivce. Jeden člověk v nějakém

zkratu či stresu může pokazit dílo celého

kontingentu či koalice. A to nemůžeme

dopustit,“ doplňuje plukovník Kopecký.

Smíšená česko-americká patrola se přesunuje

v pěti vozidlech. Jejím úkolem je

zajistit předání nově vybudovaného objektu

místní vládě. Do oblasti Panach přijíždí

včas. Poblíž je předsunutá americká základna,

na které sídlila jednotka o síle roty. Patrola

s ní navazuje spojení.

„Po těchto konzultacích jsme museli poněkud

upravit náš původní zámysl. Společnými

patrolami jsme zajistili perimetr vesnice

a samotný předávací ceremoniál. Pak

jsme se vrátili na základnu Shank. Žádná

komplikace nenastala. Pouze jedna z cest,

po níž jsme měli projíždět, byla uzavřena.

Takže jsme zvolili záložní variantu,“ líčí

kapitán Soural. „Spolupráce s Američany

byla perfektní. Myslím, že k tomu přispívá

i to, že většina našich lidí zvládla velmi

dobře angličtinu. Neexistují tedy žádné jazykové

bariéry, všechny otázky si předem

bez problému vyjasníme.“

Chrání nejen CIMIC

Na cvičení v Hohenfelsu pracuje i naše

skupina CIMIC. Podílí se na podobných

projektech, jaký před chvílí zajišťovali

čeští vojáci. Žena anglické národnosti zde

simuluje práci civilního experta. Pro naše

vojáky je to určitá interakce, jak s obdobnými

odborníky jednat a plánovat projekty.

Ty jsou během tohoto cvičení celkem čtyři.

Kromě kurzu pro farmáře v distriktu Chak,

jehož cílem bylo vyškolit místní zemědělce,

jak správně pečovat o domácí zvířata,

se jednalo o rekonstrukci školy. Dalšími

projekty byly protizáplavová zábrana a rekonstrukce

místní kliniky.

Kromě podpory civilní části provinčního

rekonstrukčního týmu by skupina CIMIC

měla v Afghánistánu poskytovat určitý servis

i veliteli. Není přitom žádným tajemstvím,

že ve druhé polovině letošního roku

zřejmě dozná civilní část PRT výrazné redukce.

„Zda se pro nás něco změní, ukáže

až čas. Až se sníží počty civilních expertů,

je možné, že budeme muset na vzniklou

situaci reagovat. Myslím si, že jsme na to

připraveni,“ ujišťuje nás specialista CIMIC

nadporučík Jakub Šimíček. „Máme zde

možnost cvičit jako součást americké brigády.

Také ona má jednotku zaměřenou

na civilně-vojenskou spolupráci. A právě

společně s ní provádíme jednotlivé projekty.

Pro nás je to vynikající zkušenost a také

možnost, jak se navzájem lépe poznat.

Za několik měsíců budeme totiž spolupracovat

na již reálných projektech v Lógaru.“

Součástí scénáře jsou kromě humanitárních

projektů jednání s místními představiteli,

afghánskými bezpečnostními složkami

a spojenci a samozřejmě útoky na patroly

zajišťující tyto akce. A to ať již se jedná

o přímé přepady, anebo mnohem častěji používané

nástražné výbušné systémy.

Jak se lze pokud možno bez jakýchkoliv

ztrát vyrovnat s tímto problémem, ukazuje

názorně pyrotechnik podpraporčík Milan

Vrzáň. Součástí každé přípravy na patrolu

jsou informace o tom, kolik bylo na dané

cestě v minulosti použito nástražných

výbušných systémů, jaká byla jejich síla

a zda došlo skutečně k jejich odpálení.

Podle toho je potřeba zvolit rozestupy mezi

prvním vozidlem a zbytkem kolony. Chybou

je jakékoliv opakování, jakákoliv rutina.

Protivník to během velice krátké doby

odpozoruje a umístí nálož někam jinam,

kde ji nečekáme. Asi nejpodezřelejšími

místy na afghánských komunikacích jsou

tzv. propustky, kterými se přivádí voda zavlažující

pole. „Před těmito místy bychom

měli zastavit a udělat si tzv. izolaci. Nesmíme

zapomenout na nějaký nástroj, kterým

budeme schopni rýpnout do země. Není totiž

možné provádět kontrolu pouze vizuálně,“

ukazuje podpraporčík Vrzáň. „Během

izolace je potřeba co nejvíce používat dalekohledy.

Musíte se snažit nahlédnout z úhlů

do propustku. Podívat se, zda je vidět skrz,

případně zda je něčím ucpaný. Zkontrolujeme

rovněž, zda k němu nevedou žádné dráty.

Pak stejně důkladně prověříme i tu část

za propustkem. Vojáci by měli do vozidel

nastupovat až za ním. Projede první vozidlo,

nasednete a mohou projet ostatní.“

Certifikace až na závěr

Původně měl odjet do Hehenfelsu celý provinční

rekonstrukční tým. Z toho ale nakonec

s ohledem na omezený zdrojový rámec sešlo.

A tak se cvičení účastnil jen štáb jednotky,

velitelé rot a jejich zástupci. Američané

během cvičení důsledně vyhodnocovali, jak

naši vojáci řešili jednotlivé situace. Souhrnnější

rozbor se prováděl po ukončení každé

etapy. Říkalo se, co se udělalo dobře a co by

se naopak mělo změnit.

„Toto štábní cvičení se až zas tolik neliší

od těch, která organizujeme v České republice.

Asi největší rozdíl je v tom, že je

celé vedené v angličtině. Všichni se tedy

musí trochu „překlopit“ a začít v angličtině

i myslet. Překlad totiž nemusí vždy přesně

znamenat to, co anglický originál,“ dodává

podplukovník Svoboda.

Provinční rekonstrukční tým se na nasazení

v Afghánistánu připravuje od poloviny

loňského roku. Na individuální část

výcviku navázala ta kolektivní. Po návratu

z Hohenfelsu čekaly vojáky lékařské

prohlídky, očkování, prohlídky zaměřené

na zjištění omamných látek a vybavení některými

nezbytnými výstrojními doplňky.

Na přelom dubna a května je naplánovaná

stáž v Afghánistánu. Pak odjíždí jednotka

PRT do výcvikového prostoru Březina

na sladění a v červnu absolvuje cvičení

s hodnocením podle metodiky „Creval“.

Po návratu z mise bude muset 74. lehký

motorizovaný prapor konsolidovat personál

a dokončit přijímání nové techniky a zbraní

tak, aby všichni byli schopni ji perfektně

ovládat.

Text a foto: Vladimír Marek

173. brigádní výsadkové úkolové uskupení

Kořeny 173. brigádního výsadkového

úkolového uskupení

sahají do roku 1917, kdy

vznikla v Camp Pike 173. pěší

brigáda 87. pěší divize. Ještě

za první světové války došlo

k jejímu rozmístění ve Francii,

do bojů však již nestihla

zasáhnout. V roce 1919 byla

tato brigáda rozpuštěna.

O jejím obnovení se rozhodlo

až v době druhé světové

války v roce 1942. Tehdy

došlo k její aktivaci jako 87. průzkumné roty

87. pěší divize. S ní také byla v letech 1944

až 1945 nasazena na západní frontě ve Francii,

Lucembursku a Německu. Po válce ji opět čekalo

rozpuštění.

Novodobá historie brigádního uskupení začíná

rokem 1963, kdy byla znovu zřízena, a to jako

173. samostatná výsadková brigáda se sídlem

na japonském ostrově Okinawa. Sloužila jako

jednotka rychlé reakce pro velitelství v Tichomoří.

Právě zde získali její příslušníci díky

hromadným seskokům přezdívku „Nebeští

vojáci“.

V polovině šedesátých let minulého století

byla brigáda přemístěna do Vietnamu, kde působila

až do roku 1972. Po jejím stažení z této

oblasti ji čekalo opět rozpuštění. Obnovena

byla v italské Vicenze v roce 2000. Štáb brigády

se zároveň stal hlavním výsadkovým velitelstvím

pro evropské bojiště.

Brigáda po svém znovuzaložení prošla tříletou

intenzivní přípravou, během které se zapojila

do výcviku a nasazení v Bosně a Hercegovině,

Kosovu, Maďarsku a Maroku. Na území Iráku

prošla operací Iraque Freedom. V březnu 2003

byla vysazena na severu země v Kurdistánu.

Podílela se na obsazení Irbilu a Kirkúku.

V roce 2005 se zapojila do operace Trvalá

svoboda v Afghánistánu. Působila především

na jihu a východě země – v provinciích Paktika,

Helmand, Kandahár a Zábul.

Po návratu do Itálie vzniklo 18. září 2006 z brigády

173. výsadkové úkolové uskupení. To

v květnu následujícího roku zahájilo své druhé

operační působení na území Afghánistánu,

tentokrát s dislokací v provinciích Paktika,

Nangahar, Nuristán, Konar a Laghmán.

Třetího operačního nasazení v Afghánistánu

se brigáda účastnila společně s naším pátým

kontingentem PRT od února 2010.

bezpečnost

Budou velet vojákům

Ohrožení kybernetickými útoky postihuje nejen řadové

občany a různá pracoviště, ale může působit škody

i ozbrojeným silám. Tímto tématem se zabýval druhý den

konference ITTE, kterou pořádala mezinárodní společnost

AFCEA. Prezentovala se česká i zahraniční řešení problémů.

Ministerstva obrany i vnitra pracovala

dlouhodobě na systémové ochraně proti

kybernetické kriminalitě i útokům. Ministerstvo

vnitra přitom z důvodu urychlení

přípravy a problematické finanční, personální

a technologické situace delegovalo

část úkolů na sdružení právnických

osob CZ.NIC, založené roku 1998, které

má vlastní pracoviště CSIRT a zpravuje

doménu cz v rámci provozování registru

doménových jmen. Uvedené problémy

vedly k tomu, že výsledky práce se bohužel

projevily opožděně ve srovnání s jinými

evropskými zeměmi.

Ochrana vojenského spojení a transferu

informací AČR dosahuje vysoké úrovně.

Naši specialisté se například zúčastnili

cvičení Cyber Europe 2010, které simulovalo

totální kybernetickou válku. Jednalo

se o první evropský krok ne cestě ke spolupráci

v boji s potenciálními hrozbami,

kterého se zúčastnilo 27 států pod dohledem

Evropské agentury pro bezpečnost

sítí (ENISA). Úspěšná byla rovněž účast

armádního týmu specialistů Střediska kybernetické

obrany Ministerstva obrany

ČR na cvičení Cyber Coalition 2011, které

se konalo 13. až 15. prosince minulého

roku v SHAPE (Supreme Hedquarters Allied

Powers Europe) v belgickém Monsu.

V jeho rámci 100 specialistů z několika

zemí řešilo problematiku různých forem

útoků na kritickou infrastrukturu.

Za Národní bezpečnostní úřad (NBÚ)

vystoupil jeho ředitel Dušan Navrátil.

Sdělil přítomným důležitou novinku.

Od 19. 10. 2011 se NBÚ stal v oblasti kybernetické

bezpečnosti národní autoritou,

které podléhá nové Národní centrum kybernetické

bezpečnosti (NCKB) v Brně

Žabovřeskách, na adrese Mučednická 13.

Základním úkolem nového úřadu a jeho

prozatím 33 zaměstnanců bude ochrana

kyberprostoru z hlediska kybernetické

bezpečnosti, tedy informačních a komunikačních

technologií, a ochrana kritické

infrastruktury státu (výrobní a nevýrobní

systémy a služby, jejichž nefunkčnost by

měla zásadní dopad na bezpečnost státu,

ekonomiku, veřejnou správu a zabezpečení

základních životních potřeb obyvatelstva).

Pracoviště by mělo být schopné plného nasazení

v roce 2015.

HACKEŘI?

Obzvláště zajímavé a charismatické

bylo vystoupení Aleše Špidly,

experta pro kybernetickou

bezpečnost Státního institutu pro

kontrolu léčiv. Právě on řil, ještě jako pracovník Minis-

vytvoterstva

vnitra, první strategii

kybernetické bezpečnosti

ČR. Uvedl i některé

příklady následků

nedostatečné

kybernetické

ochrany ze hraničí. Nejdrastičtější je

za-

osud mexické školačky, která se na internetových

stránkách vyslovila proti narkomafii

a byla následně zavražděna, protože

dokončení

organizovaný

zločin nuje špičkovými odbor-

disponíky,

kteří ji dokázali po internetu vypátrat.

Aleš Špidla v rámci vystoupení definoval

Generálmajor ve výslužbě Klaus-Peter Treche, generální ředitel AFCEA Europe, v diskuzi s náčelníkem Generálního

štábu AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem

tři jednoduché bezpečnostní zásady pro

práci s počítači, a to: neublížit sobě, neublížit

druhým a zabránit, aby bylo ublíženo

mně. Dále uvedl, že v naší republice

představoval v minulém roce internetový

obchod již 3,6 % HDP s firemním obratem

kolem 640 miliard korun. Kromě klasických

podvodů při něm může docházet

k cíleným útokům vůči konkrétním společnostem,

a to i na objednávku. Zároveň zdůraznil

osobní odpovědnost každého jedince

za zabezpečenost v kyberprostoru a potřebu

spolupráce státního a privátního sektoru

při tvorbě kybernetické bezpečnosti.

Cílem kybernetického útoku se v minulém roce staly

bezpilotní letouny operující v Afghánistánu

Na tom se v závěru konference

shodli všichni

zúčastnění.

Kybernetická

bezpečnost

mezinárodně

Druhý den konference

byl věnován

především obraně ě

vůči přeshraničním

kybernetickým útokům

z vojenského i bezpečnostního

hlediska. Lze je rozdělit

na dvě základní skupiny. První tvoří

obrana především kritické infrastruktury

státu. Cílem útoků může být řízení dopravy,

distribuce elektrické energie, plynu, pitné

vody, systém GPS, banky, tedy prakticky

vše, co je řízeno pomocí počítačů.

Do druhé skupiny spadají útoky zaměřené

na ozbrojené složky, a to především

armádu, která může operovat doma i v zahraničí.

Jedná se rovněž o oblast technologického

vývoje a zbrojní výroby. Útočníky

mohou být v tomto případě vlády, všemožné

zájmové skupiny, včetně teroristických,

organizovaný zločin i jednotliví hackeři.

Nelze vyloučit, že nedávná ztráta amerického

bezpilotního letounu RQ-170 Sentinel

nad Íránem byla rovněž výsledkem

kybernetického útoku. Přitom protivníkovi

může napomáhat právě nedodržování bezpečnostních

zásad. Příkladem je mediálně

známé narušení provozu amerických bezpilotních

letounů nad Afghánistánem a únik

dat, která získávaly. Napomohla k tomu infikovaná

flashka se zábavným programem,

kterou v minulém roce do služebního počítače

propojeného s pracovištěm operátorů

připojil jeden člen obsluhy. Základním problémem

kybernetické bezpečnosti je tedy

stále lidský faktor, který vykazuje největší

počet chyb.

Podle izraelského specialisty Boaze Doleva

ze společnosti CyberVision se hackeři,

kteří útočí na stát, dělí na tři skupiny. První

jsou sabotéři a teroristé, kteří se zaměřují

na ničení kritické infrastruktury a vysílají

politický vzkaz. Druhou tvoří kybernetický

zločin, jehož cílem je vydělat na ukradených

informacích. Jako třetí figurují státem

financované a řízené operace. Obzvláště

schopní jsou v uvedeném oboru čínští specialisté,

kteří mají tradici v šifrování a dešifrování

více než 2 000 let. Právě oni jsou

podezříváni z řady kybernetických průniků

do sítí zahraničních zbrojovek s cílem

získání nových technologií. Proto dochází

k posilování americké kybernetické obrany

v prostoru Asie a Pacifiku.

V rámci NATO byla potřeba obrany proti

kybernetickým útokům deklarována poprvé

na pražském summitu (2002). V roce

2008 Jiří Šedivý a Georges Dʼhollander

vypracovali koncepci kybernetické obrany

NATO Cyber Defence Policy. Na jejím

základě došlo k vybudování pracoviště

NATO Center of Excellence pro

oblast kybernetické obrany.

Účastníci summi-

tu NATO v Lisabonu

(2010) rozhodli o zařazení

kybernetické

obrany do nové strategické

koncepce

Aliance jako nové

strategické schopnosti.

Zároveň byla

zdůrazněna potřeba

lepší koordinace činnosti

mezi členskými

státy.

Důvodů ke znepoko-

jení a akceleraci systémové

obrany je celá řada. Jako

příklad lze uvést některé kybernetické

útoky v minulém roce: 19. ledna

zmizelo ze šesti účtů českých obchodníků

1,3 milionu emisních povolenek; 19. dubna

se hackeři dostali k osobním údajům

77 milionů uživatelů herní sítě PlayStation

Network, včetně čísel kreditních karet;

28. května byla úspěšně napadena počítačová

síť amerického koncernu Lockheed Martin;

14. června odcizil hacker ze Sokolova

milion korun z účtu Úřadu práce; 16. června

skupina hackerů vyřadila z provozu

internetové stránky americké bezpečnostní

agentury CIA. Z dřívějška lze připomenout

například kybernetické útoky na Lotyšsko

(2007) nebo Gruzii (2008). Ve druhém

případě došlo k rozvrácení internetových

stránek státní správy v době bojů o Osetii

a Abcházii. Obzvláště ilustrativní je použití

viru Stuxnett proti íránským pracovištím

s centrifugami, které slouží k obohacování

uranu.

Ani v uvedených případech se vždy nejedná

pouze o vojenské záležitosti. Naopak

se výrazně prohlubuje spolupráce státu

s komerční sférou. Mnozí experti, kteří byli

14 15

bezpečnost

„43. výsadkový prapor představuje vševojskový útvar, který je určen k plnění úkolů plného spektra operací. Zejména

jde o ničení a narušování činnosti důležitých prvků sestavy protivníka nebo o činnost taktického vzdušného výsadku“.

Doktrína Armády České republiky

původně státními zaměstnanci, přecházejí

do lépe placené privátní sféry. Komodor

ve výslužbě Patrik Tyrell, reprezentant britské

pobočky AFCEA, popsal zásadní změny

z hlediska vývoje obranných technologií

za posledních šedesát let. Přibližně do roku

1990 byly hlavními zadavateli a v mnoha

případech i realizátory armády. Typickým

příkladem kooperace státní a soukromé

sféry je vývoj počítačů v USA, který realizovala

v šedesátých letech soukromá sféra

za vládní peníze. Výsledkem bylo získání

vojenské převahy nad tehdejším SSSR

o dvacet let později. V následujícím období

se již vývoj a výroba, a to i v oblasti obranného

průmyslu, řídí především požadavky

trhu.

Stejně jako v případě kybernetické kriminality

jsou základem úspěchu definice problému

a fungující právní systém. Na toto

téma vystoupil letecký komodor ve výslužbě

Bruce Wynn, člen kybernetického výboru

AFCEA, který mimo jiné uvedl, že existuje

minimálně třicet definic kyberprostoru.

Od nich se odvíjejí další definice. Již z toho

vyplývá složitost tvorby jednoznačné

a všeobecně platné legislativy. Komodor

dále seznámil účastníky s otázkami taxonomie

v oblasti kybernetické bezpečnosti.

Tento původně biologický obor zaměřený

na srovnávání shodných jevů v rámci taxonu

(souboru jedinců lišících se určitými

znaky od všech ostatních) slouží ke třídění

informací na internetu s cílem vytváření

takzvané mapy pro jejich snadnější uživatelskou

dostupnost. Na závěr prezentoval

kreslený vtip z časopisu The Economist,

který však má varovný podtext. Svalnatý

voják 21. století ověšený zbraněmi a anténami

je ovládán pubescentním hackerem,

který se rozvaluje doma u notebooku. Právě

takovými i dalšími problémy elektronické

a informační války se zabývá například

poslední číslo časopisu Digital Battlespace,

o jehož obsahu vypovídá již sám název.

Generálmajor ve výslužbě Georges

Dʼhollander, generální ředitel Agentury

fakta

CERT

Computer Emergency Response Team

(CERT) je organizace, jejímž úkolem je

pracovat s internetovou komunitou s cílem

usnadnit jejich reakce na události

týkající se počítačové bezpečnosti v oblasti

internetu, tak aby přijaly proaktivní

opatření ke zvýšení obecného povědomí

o otázkách počítačové a informační bezpečnosti

a prováděly výzkum zaměřený

na zlepšení bezpečnosti stávajících systémů.

Užívá se rovněž výraz CSIRT (Computer

Security Incident Response Team).

Pro vládní pracoviště se používá rovněž

označení GovCSIRT. Další pojmy lze nalézt

na adrese http://www.cybersecurity.cz.

Převzato z publikace

Pracovní příručka bezpečnostního managera

C3 NATO, přednesl informaci o zaměření

svého pracoviště. V jejím rámci zdůraznil

potřebu dalšího rozvoje programu Smart

Defence (sdílení schopností od výcviku

až po informace, technologie a výrobu vojenského

materiálu). Výsledkem by mohly

být potřebné úspory akvizicí výzbroje

a dalšího materiálu v rámci NATO, především

cestou agentury NAMSA (NATO

Maintenance and Supply Agency). Podle

generálova názoru mohou kybernetické

útoky ohrozit většinu sofistikovaných zbraňových

systémů, včetně balistických raket.

Právě zde je základní potřebou bezpečnostní

kooperace v rámci NATO. Na tomto

místě je možné citovat Kenta R. Schneidera,

specialistu časopisu SIGNAL: „Mnozí

z naší komunity se domnívají, že v označení

C5ISR znamená páté C cyber, ale jedná

se o koalici (coalition).“

Někteří z účastníků připomněli nový

americký dokument Strategie operací v kyberprostoru,

který prezentoval v srpnu minulého

roku náměstek amerického ministra

obrany William J. Lynn. Američané předpokládají

realizaci aktivní formy obrany

jako synchronizovanou aktivní schopnost

odhalovat, analyzovat a přizpůsobovat

se hrozbám a odhalovat slabá místa vlastní

obrany. Cílem má být odstranění výhody

útoku protivníka. Na obraně proti kybernetickým

útokům mají spolupracovat CIA

(Central Inteligence Agency), DIA (Defense

Inteligence Agency), NGA (National

Geospatial-Intelligence Agency, NRO

(National Reconnaissance Office) a NSA

(National Security Agency). Z uvedeného

hlediska lze upozornit na článek Securing

the Cloud, který vyšel ve specializovaném

časopise C³ISR (Command, Control, Communications,

Inteligence, Surveillance and

Reconnaissance) koncem minulého roku.

Zabývá se vystoupením Jamese Clappera,

ředitele americké rozvědky NI (National

Inteligence), která sdružuje 16 amerických

státních zpravodajských a bezpečnostních

pracovišť, k problematice Cloudu v rámci

národní bezpečnosti. Jeho využití přináší

značnou úsporu, avšak rovněž řadu bezpečnostních

problémů. Časopis je dosažitelný

v Knihovně referát speciálních fondů

VHÚ Praha (http://www.vhu.cz./cs/stranka/

/knihovna---rsf/).

Spojenými silami

Velmi ilustrativní bylo vystoupení Phila

Saunderse, viceprezidenta společnosti

SafeNet, která spolu se společností HP

napomohla zásadním způsobem k realizaci

konference ITTE 2011. Viceprezident

se zabýval především ochranou v oblasti

sdíleného ukládání dat Cloud Computing,

která se z ekonomických důvodů stále

rozšiřuje.

Účastníci se na závěr shodli na několika

zásadách, které jsou potřebné z hlediska

úspěšného budování bezpečného kybernetického

prostoru. Jedná se o potřebu koordinované

tvorby vymahatelných zákonů

a standardů s možností rychlé reakce na incidenty,

dále potřebu kooperace státní a soukromé

sféry a v neposlední řadě i nutnost

seznamovat veřejnost od dětství s problematikou

kybernetické bezpečnosti. V opačném

případě mohou jak organizované skupiny,

tak i jednotliví hackeři otravovat život

či škodit kterémukoli z uživatelů internetu,

ohrožovat bezpečnost států a ovlivňovat

činnost jejich ozbrojených složek.

Připravil: Martin Koller

Foto: autor a USAF

Velitel 43. výsadkového praporu vyhlašuje výběrové řízení

43. výsadkový prapor je výběrovým útvarem spadajícím pod 4. brigádu

rychlého nasazení. Jako jediný útvar svého druhu v Armádě České

republiky doktrinálně plní úkoly nejen ve prospěch brigády rychlého

nasazení, ale i pozemních sil jako celku, a to zejména v oblasti

taktického vzdušného výsadku. Mezi další schopnosti výsadkového

praporu patří úderné operace malého a středního rozsahu s možností

zasazení vrtulníky či na padáku, na vozidlech LR-130 Kajman nebo

pěšky. Prapor je dále schopen podporovat operace speciálních

sil, zvláště pak v oblasti direct actions. Bojovou část výsadkového

praporu tvoří tři výsadkové roty a rota zbraní. Ty jsou všestranně

zabezpečovány velitelskou rotou a rotou logistiky. Velení praporu má

k dispozici štáb.

Jak se přihlásit?

Přihlášku s přiloženým životopisem zašlete elektronickou

poštou na adresu nabor43vmpr@email.cz nebo

na kariera@2vysadkovarota.cz.

Vaše žádost bude postoupena na personální oddělení chrudimského

výsadkového praporu. Vzhledem k počtu přihlášek žádáme uchazeče,

aby do předmětu emailu napsali: „Výběrové řízení květen, jméno

a příjmení". Uzávěrka na podání přihlášky do výběrového řízení je

26. dubna do 16.00 hod.

Více informací naleznete na stránkách www.2vysadkovarota.cz

(na diskuzním fóru budou rychle zodpovězeny vaše případné dotazy)

nebo na praporních stránkách www.43vmpr.army.cz. Pro bližší

informace lze také kontaktovat personální oddělení výsadkového

praporu – alc. (973) 248 215 nebo 248 217.

Upozornění: Zájemcům o výběrové řízení nesmí být dle nařízení

velitele společných sil v účasti nijak bráněno. Pokud ve výběrovém

řízení žadatel uspěje a požádá o převelení k výsadkovému praporu,

jeho žádosti je automaticky vyhověno.

Termín výběrového řízení je stanoven na 2.–4. května 2012.

Podmínky výběrového řízení

Disciplíny a normy z rozřazovacího testu z tělesné přípravy

– 28 kliků za 30 sekund

– 46 lehů/sedů za 1 minutu

– 10 přítahů

– 2 800 m za 12 minut

– test plavání (300 m bez časového omezení v bazénu)

Ostatní disciplíny výběrového řízení

– běh se zbraní na 3 km

– výsadková překážková dráha

– překážková dráha NATO

– překážková dráha NATO s kládou ve skupině

– běh s kládou ve skupině

– pochod se zátěží na vzdálenost 35 km

– zrychlený přesun se zátěží na 10 km

– přesun se zraněným na nosítkách ve skupině

Časový plán výběrového řízení v květnu 2012

1. den

8.00 nástup

9.00–13.00 rozřazovací test z tělesné přípravy

prověření úrovně silové a aerobní zdatnosti

uchazeče pomocí disciplín výročního tělesného

přezkoušení

14.00–16.00 výsadková překážková dráha

test schopnosti překonávat strach z výšek

17.00–18.00 běh dvojic se zbraní na vzdálenost 3 km

test aerobní kondice a spolupráce ve dvojici

2. den

6.00–8.00 běh s kládou ve skupině

silově-vytrvalostní test zaměřený na koordinaci

ve výsadkovém družstvu

9.00–10.00 překážková dráha NATO

komplexní test síly, obratnosti a vytrvalosti

po jednotlivcích

10.00–12.00 překážková dráha NATO s kládou ve skupině

test překonání překážkové dráhy NATO ve skupině

s kládou bez dotyku země

13.00–15.00 zrychlený přesun se zátěží na 10 km

test hraniční aerobní a vytrvalostní schopnosti

3. den

3.00–11.00 pochod se zátěží na vzdálenost 35 km

pochod jednotlivců zaměřený na vytrvalost

a morálně-volní vlastnosti uchazečů

12.00–14.00 přesun se zraněným na nosítkách ve skupině

kolektivní test zaměřený na koordinaci výsadkového

družstva

14.00–17.00 psychologické testy

osobnostní a zátěžové testy a rukou psaná

esej na dané téma

16 17

my a NATO

Exkluzivní zjištění o činnosti České republiky v programu vzdušného systému

včasné výstrahy a řízení NATO

Český podíl

v programu NAEW&C

Česká republika zdolává v aliančním programu vzdušného systému

včasné výstrahy a řízení (NAEW&C – NATO Airborne Early Warning

and Control) jednu metu za druhou. Vloni se stala jeho novým

signatářem, když završila bezmála dvouletý proces přistoupení a poté

posílila svůj kontingent příslušníků Armády ČR na hlavní operační

letecké základně NE-3A Component (MOB – Main Operating Base)

v severoněmeckém Geilenkirchenu. Letos v únoru uspořádala poprvé

v Praze prestižní zasedání vrcholného řídicího orgánu programu

NAEW&C.

Výše uvedená fakta jsou natolik význačná,

že si zaslouží krátký komentář. Na úvod

se patří říct, že Česká republika se stala

plnohodnotným účastníkem aliančního

programu NAEW&C (známým u české

veřejnosti spíše pod označením AWACS

– Airborne Warning and Control System)

po ukončení ratifikačního procesu všemi

sedmnácti signatáři dne 14. prosince 2010.

O pět měsíců později byla na geilenkirchenské

MOB při slavnostním ceremoniálu

za vojenských poct, a také za účasti náčelníka

Generálního štábu AČR, vztyčena

státní vlajka České republiky. Již v průběhu

přístupových jednání v roce 2009 se pro

příslušníky AČR otevřely dveře do létajícího

střediska NAEW&C.

Po vstupu České republiky do programu

se během krátké doby, veslařským slangem

řečeno, z české nepárové čtyřky stala osma.

Původní osádka lodi – „háček“ neboli pilot

major Milan Vojáček, „dvojka“ navigator

kapitán Jindřich Sněhota, „trojka“ tactical

director major Stanislav Hebr a „strok“ surveillance

operator nadpraporčík David Švagerka

– se prvním srpnovým dnem 2011

rozrostla o další specialisty z 26. brigády

velení, řízení a průzkumu a také z 53. brigády

průzkumu a elektronického boje. Konkrétně

k nim přibyli weapons controller / air

battle manager kapitán Milan Gajdoš, surveillance

controller kapitán Michal Repka,

passive controller nadrotmistr Jiří Tichánek

a radar technician rotmistr Richard Vágner.

Pozitivem je, že všechny výše uvedené

pozice českých profesionálů reprezentují

výhradně letové funkce, a to jak v kokpitu

(flight crew), tak na palubě letounu NE-3A

(mission crew) s nepřehlédnutelnou kruhovou

rotační radarovou anténou umístěnou

v diskovitém radomu nad trupem stroje.

Za zmínku stojí, že major Milan Vojáček

nedávno úspěšně absolvoval kapitánské

zkoušky na letoun NE-3A. Další výzva?

Instruktor!

Vedle výcviku a bojového nasazení v zahraničních

operacích, které geilenkirchenská

složka zabezpečuje, česká strana získává

kladné body také na diplomatickém poli.

Ukázkovým příkladem je nedávné třídenní

zasedání řídicí rady (NAPMO BoD – NATO

Airborne Early Warning&Control Programme

Management Organization Board of Directors)

programu NAEW&C v Praze, které

se vedle standardních administrativních

a provozních záležitostí zabývalo otázkami

rozvoje operačních schopností a financováním

programu NAEW&C. Zúčastnili se ho

hlavní představitelé tohoto prestižního aliančního

programu v čele s předsedajícím

NAPMO BoD panem Gilbertem W. Macem,

dále generálním manažerem agentury

NAPMA (řídicí agentura programu

NAEW&C) brigádním generálem Ludwigem

Leinhosem a velitelem sil NAEW&C

generálmajorem Stephenem D. Schmidtem.

Tyto nejvyšší představitele programu

přijal také ministr obrany Alexandr Vondra,

který při této příležitosti uvedl: „Přistoupením

do programu NAEW&C se podílíme

na rozvoji unikátní schopnosti, která posiluje

nejen celkovou obranyschopnost a akceschopnost

NATO, ale také bezpečnost

naší země a její postavení jako odpovědného

a spolehlivého člena Aliance.“

Každý den nad Evropou

Program NAEW&C byl oficiálně zahájen

v roce 1978 podpisem memoranda (Multilateral

Memorandum Of Understanding

– MMOU) ministry obrany třinácti států

NATO (Belgie, Kanada, Dánsko, Spolková

republika Německo, Řecko, Itálie, Lucembursko,

Nizozemí, Norsko, Portugalsko,

Turecko, USA a Velká Británie). Později

Velká Británie program opustila a vytvořila

si vlastní letku „awacsů“. V loňském

roce ohlásila vystoupení z programu také

Kanada. Naproti tomu v uplynulém období

přistoupili k programu další spojenci – Španělsko,

Maďarsko, Polsko a Rumunsko.

Osmnáctým členem unikátního aliančního

programu se stala Česká republika (2010).

Velitelství sil NAEW&C se nachází

v belgickém Monsu a je podřízené vrchnímu

veliteli sil NATO v Evropě. Operační

složku lze rozdělit na dva organizační

celky. První zahrnuje sedmnáct letounů

NE-3A ve společném vlastnictví NATO,

umístěných na letišti v Geilenkirchenu.

Tamní letecký a pozemní personál je tvořen

příslušníky účastnických zemí programu.

Druhý prvek čítá sedm letounů E-3D

ve vlastnictví Velké Británie a s dislokací

na základně Waddington, jejichž činnost

zde zajišťují příslušníci Royal Air Force.

Ke svému operačnímu i výcvikovému

nasazení NAEW&C využívá také předsunuté

operační základny (FOB – Forward

Operating Base) v Itálii (Trapani), Turecku

(Konya) a Řecku (Aktion) a záložní operační

základnu (FOL – Forward Operating

Location) v Norsku (Orland). Není tajemstvím,

že k výcviku posádek rovněž slouží

vzdušný prostor České republiky a také letecké

základny vzdušných sil Armády ČR.

Systém NAEW&C je jednou ze strategických

aliančních schopností určených

na podporu operací. „Z pohledu operačního

využití velmi účinně doplňuje nepřetržitý

přehled o situaci v zájmovém vzdušném

prostoru získaný pozemními senzory

a umožňuje řízení vzdušných operací v případě

nepřítomnosti pozemního místa velení

vzdušných sil NATO. Zvláštní výhody poskytuje

zejména při působení nad územím

protivníka, kde není možné získat informace

z pozemních senzorů. Palubní systémy

NAEW&C umožňují komunikaci s bojovými

prostředky vzdušných sil a jejich místy

velení a řízení. Za specifických podmínek

je schopen detekovat i některé druhy pozemních

cílů. Letouny NE-3A mohou operovat

také v námořním módu, při kterém

lokalizují cíle na moři. V posledních letech

je celá flotila letounů systému NAEW&C

v extrémně vysokém operačním tempu,“

říká Dušan Mackanič z odboru strategického

rozvoje SOPS MO.

Kromě nasazení ve vojenských misích

bývá systém NAEW&C často používán

při zajištění bezpečnosti během významných

událostí, počínaje vrcholnými schůzkami

státníků a konče olympijskými hrami

nebo mistrovstvími světa. Podílel se mimo

jiné i na posílení bezpečnosti summitu

NATO v Praze v roce 2002.

Na plných stavech

Stávající počet příslušníků Armády ČR,

jakož i jejich profesní pozice v alianční

jednotce NATO E-3A Component v německém

Geilenkirchenu lze považovat

za optimální. „Už v rámci přístupových

jednání byl českou stranou deklarován počet

do desíti příslušníků AČR. Požadavku

řídicí agentury programu NAEW&C jsme

vyšli vstříc tím, že k výcviku byl jako první

vyslán pilot, což je také pozice, o kterou je

u komponenty společně s navigátorem největší

zájem. Následným obsazováním funkcí

do operační směny na palubu letounu

NE-3A nahrazujeme téměř identické profese,

jež Česká republika zastávala na již

bývalém Spojeném středisku řízení vzdušných

operací neboli CAOC (Combined Air

Operations Centre) v německém Messtetenu.

Obecně lze říci, že například operátoři

palubních průzkumných systémů či technici

radarů se pouze přemístili z aliančního

podzemního do létajícího pracoviště včasné

výstrahy a řízení NATO,“ říká plukovník

Vladimír Vyklický z oddělení zabezpečení

a řízení činnosti ve vzdušném prostoru

na odboru vzdušných sil sekce rozvoje

druhů sil – operační sekce Ministerstva

obrany a dodává, že AČR bude spokojena,

když se stávající počet českých profesionálů

podaří u komponenty pro nadcházející

roky udržet. „Pro další rozvoj bychom dali

přednost českému zastoupení (staff officer)

na velitelství sil NAEW&C v Monsu,“ konstatuje

plk. Vyklický.

V této souvislosti nelze nevzpomenout

slova generálmajora Stephena D. Schmidta,

velitele NATO Airborne Early Warning and

Control Force Command. „Velice oceňuji

to, že Česká republika svými příslušníky

ozbrojených sil stoprocentně obsadila pozice,

které jí byly v organizační struktuře

NE-3A Component předurčeny,“ řekl americký

generál exkluzivně pro A report.

Operační nasazení českých profesionálů

v programu NAEW&C s sebou nepochybně

přinese zpětný benefit do AČR. Po jejich

předpokládané pětileté misi v zahraničí

k nám „dodají“ progresivní know-how.

„Jejich zkušenosti budou velmi cenné i pro

systém velení a řízení vzdušných sil AČR.

Mají jedinečnou možnost poznat tuto specifickou

problematiku z jiného úhlu než

z pozice střediska řízení a uvědomování,

takzvaného CRC – Control and Reporting

Centre,“ argumentuje plukovník Vyklický.

Zahlédnout „sedmsetsedmičku s talířem“

v tuzemsku už není nic výjimečného. Pomineme-li

statické ukázky, například na královéhradecké

letecké show CIAF nebo

na Dnech NATO v Mošnově, lze hřmot

čtyř proudových motorů Pratt&Whitney

zaslechnout v blízkosti leteckých základen

vzdušných sil AČR takřka pravidelně!

„Na leteckých základnách českých vzdušných

sil může letoun AWACS cvičit s podmínkou,

že den předem o svém záměru

informuje příslušné velitelské stanoviště.

Kompetentní orgány základny následně

rozhodnou, zda je u nich možné požadovaný

výcvik v daných hodinách realizovat,

či ne. Výcvik posádek NE-3A bude určitě

intenzivnější po implementaci příslušného

datového spojení na tuzemském pracovišti

řízení a uvědomování,“ vysvětluje plk. Vladimír

Vyklický.

Procentuální ní podíl České republiky na nancování ncov

programu ra

vzdušného systému

včasné výstrahy a řízení NATO je 1,224 %.

fi-

„Pro Českou republiku to v reálu představuje

zhruba 90 milionů korun ročně na financování

provozu, včetně technické údržby

letadlového parku a nákupu pohonných

hmot, a 65 milionů korun ročně na modernizační

projekty systému NAEW&C,“ hovoří

o finančním podílu ČR, který byl vyjednán

v rámci přístupových rozhovorů, zástupce

ředitele sekce obranné politiky a strategie

– ředitel odboru strategického rozvoje Josef

Múčka a dodává, že jde o údaje, kdy ještě

byla členem programu NAEW&C Kanada.

„Po odstoupení Kanady se její procentuální

podíl rozdělí mezi ostatní signatáře aliančního

programu. Naše finanční příspěvky

by však vzrůst neměly, protože dojde k odpovídajícímu

snížení provozního rozpočtu

NAEW&C na cirka 250 milionů euro.

U modernizačního programu probíhá jednání

o finančním vypořádání s Kanadou.“

Nabíledni je otázka, jak se budou investované

peníze České republice remitovat.

„Program NAEW&C má podstatnou průmyslovou

dimenzi, kdy je účastnickým

zemím garantována téměř stoprocentní návratnost

vloženého národního finančního

podílu formou průmyslové účasti na programu.

Vyjednávání formy a rozsahu participace

českého průmyslu bylo již zahájeno.

K zapojení českých firem do programu

průmyslové spolupráce by mělo dojít brzo.

Podpisy konkrétních kontraktů se totiž dají

očekávat již v průběhu letošního, nejpozději

příštího roku,“ říká ředitel odboru strategického

rozvoje SOPS MO a konkretizuje,

že české firmy budou mít možnost získat

zakázky od americké společnosti Boeing

a mezinárodního konsorcia IAMCO, které

realizují programy modernizace a údržby

systémů NAEW&C.

Ne vše lze přepočítávat na peníze. Plnohodnotným

zapojením do programu vzdušného

systému včasné výstrahy a řízení

NATO Česká republika deklarovala svým

aliančním partnerům vůli plnit kolektivní

závazky a přispívat ke schopnostem NATO.

„Program NAEW&C je jedním ze symbolů

Aliance. Je to velice potřebná schopnost,

která je využívána v aliančních operacích.

Česká republika se přistoupením do tohoto

programu podílí na rozvoji unikátní alianční

schopnosti, která posiluje celkovou obranyschopnost

a akceschopnost Severoatlantické

aliance,“ zdůrazňuje Josef Múčka.

Miliony, které se nám vrátí

Text: Pavel Lang

Foto: Radko Janata a Marie Křížová

18 19

„Hit!“

Čáslavští piloti gripenů

mjr. Jaroslav Tomaňa

a kpt. Petr Dřevecký poprvé

v historii českého letectva

tankovali za letu

vzdušné síly AČR

Všechno je jednou poprvé. Proto se poslední únorové úterý

roku 2012 stalo významným dnem českého vojenského letectva.

Ve švédském Ronneby se nadzvukový víceúčelový bojový

letoun vzdušných sil Armády České republiky JAS-39D Gripen

(trupové číslo 9820) s pilotem čáslavské 211. taktické letky

v kokpitu úspěšně spojil s tankerem švédského letectva Tp. 84T

(C-130E Hercules).

Dva čeští piloti provedli historicky první

tankování za letu (air to air refueling).

„Tímto dnem se posouvají schopnosti

českého vojenského letectva na podstatně

jinou, kvalitativně vyšší úroveň,“ konstatoval

v této souvislosti náčelník Generálního

štábu Armády ČR armádní generál Vlastimil

Picek.

Také pro zástupce velitele společných

sil – velitele vzdušných sil AČR brigádního

generála Jiřího Vernera je tato premiéra

událostí mimořádného významu:

„Schopnost tankování za letu je nezbytným

předpokladem pro možnou činnost našich

vzdušných sil v rámci operací Severoatlantické

aliance. Udělali jsme jeden z dalších

kroků k plné interoperabilitě letounu

s ostatními aliančními partnery.“

Z dvojky má být šestka

Vyvolenými piloty pro tankování za letu

se stali major Jaroslav Tomaňa a kapitán

Petr Dřevecký. Nejenže oba slouží jako

hotovostní stíhači v aliančním integrovaném

pohotovostním systému protivzdušné

obrany NATINADS (NATO Integrated Air

Defense System), ale zároveň jsou i instruktory

leteckého výcviku, mimo jiné

zodpovědní za přípravu létajícího personálu

211. taktické letky, která je vyzbrojena

bojovými letouny JAS-39 Gripen.

„V současné době jsou na 21. křídle letecké

základny Čáslav tři instruktoři na gripena.

Volba padla na mě a na Petra s tím,

že po dokončení našeho výcviku budeme

Mjr. Jaroslav Tomaňa

učit tankování za letu další piloty čáslavské

základny,“ říká mjr. Tomaňa a upřesňuje,

že do konce letošního roku by měli projít

výcvikem v tankování za letu další čtyři piloti

z „dvěstějedenáctky“.

Možnosti realizovat tento specifický výcvik

existují. Čáslavští se proto snaží sebemenší

příležitost chytit za pačesy. Jako

příklad lze uvést nadcházející spolupráci

s americkým vojenským letectvem. „Intenzivně

pracujeme na dohodě s Američany,

kteří by k nám měli přiletět v červenci

s tankerem Boeing KC-135 Stratotanker.

Kdyby se tato aktivita nepodařila, chtěli bychom

se dostat k německému tankovacímu

letounu Airbus A-310,“ argumentuje náčelník

skupiny inspektorů 21. křídla a vysvětluje,

že by se de facto jednalo o určitou

reciprocitu za letovou aktivitu čáslavské

212. taktické letky s podzvukovými bitevníky

L-159 ALCA ve prospěch školy amerického

vojenského letectva pro vzdušné

a pozemní operace Air Ground Operations

School (AGOS) dislokované ve Spolkové

republice Německo.

„Nedávno jsem dostal mail, v němž nám

britští kolegové nabízejí konkrétní termín

tankování za letu v rámci jejich výcviku.

Přidat se k nim nebo k pilotům jiných aliančních

letectev je také jedna z možností,“

konstatuje major Tomaňa a zároveň nabádá,

aby se i přes tento historický úspěch

českého letectva zůstalo pevně stát nohama

na zemi. „Nelze jednoduše konstatovat,

že ode dneška zahajujeme výcvik pilotů

v tankování za letu. Máme za sebou teprve

první krůček a jsme na úplném začátku.

Před námi je v tomto směru hodně práce.

Počínaje potřebnou tuzemskou legislativou,

přes certifikaci českých JAS-39 k tankování

na provozované typy v NATO a konče

finančním krytím tohoto nákladného výcviku.

Než běžně začneme ve vzduchu přečerpávat

palivo z tankeru do gripena, ještě nás

čeká velmi složitá procedura na zemi. Přesto

věřím tomu, že je reálné, aby na 21. základně

taktického letectva v Čáslavi bylo

do konce letošního roku šest vycvičených

pilotů na tankování za letu,“ říká zkušený

vojenský pilot major Jaroslav Tomaňa, který

má za sedm roků na JAS-39 Gripen nálet

zhruba tisíc letových hodin.

Spojeno…

Náročnému úkolu předchází náročná

příprava. To platí beze zbytku v každém

letectvu. Tankování za letu není výjimkou.

„Tankování za letu rozhodně patří mezi složité

úkoly. Obzvláště v počáteční fázi výcviku,

kdy pilot prochází teorií bez jakékoliv

předcházející letové praxe,“ vysvětluje

major Jaroslav Tomaňa a vzpomíná na počáteční

bezmála dvanáctihodinový blok

deseti přednášek, které zevrubně rozebraly

veškeré aspekty tankovacích misí. Během

výuky jim byla promítána videa nejen s požadovanými

postupy, ale také s případy,

v nichž pilot nereaguje na danou situaci

správným způsobem. „Některé záběry vypadaly

opravdu hrozivě,“ popisuje čáslavský

pilot možná rizika tankování za letu.

Na druhý den následovala dlouho očekávaná

praktická část, která spočívala ve výcviku

českého pilota se švédským instruktorem

v takzvané spárce neboli dvoumístném

typu nadzvukového letounu JAS-39D Gripen.

Během první mise, která trvala dvě

hodiny a pět minut, se posádka gripenu

celkem sedmkrát úspěšně spojila s tankerem

švédského letectva C-130E Hercules.

První čtyři spojení byla cvičná, slangově

řečeno suchá, a v dalších třech případech

došlo k reálnému přečerpání (tzv. vlhkému

spojení) zhruba tří tisíc liber paliva. „První

let ve spárce se švédským instruktorem

na zadním sedadle byl demonstrační. Když

jsme se přiblížili k tankeru, ujal se pilotáže

a nahlas mi popsal a poté ukázal jak

vizuální referenční znaky na herkulesu, tak

jednotlivé postupy při tankování. Po této

ukázce mi řízení předal. Provedl jsem čtyři

spojení, při nichž mě korigoval. Podle jeho

pokynů jsem dělal korekce s letounem,

abych trefil tankovací koš. Jde o změny

v řádu deseti až patnácti centimetrů. Svoji

polohu opravujete na základě vizuálních

referencí při pozorování tankeru. Pilotáž

musí být opravdu velice jemná. Není to

vůbec nic jednoduchého,“ říká mjr. Tomaňa

a svoji zkušenost opírá a následující

fakta: „Vnitřní průměr tankovacího koše je

něco málo přes půl metru. Tanker letí rychlostí

asi 450 kilometrů za hodinu a gripen

se s ním sbližuje rychlostí zhruba 5 km/hod,

což se dá přirovnat k rychlosti běžné chůze!

Těch rizik, než se koš správně napíchne, je

totiž celá řada“.

20 21

vzdušné síly AČR

Výcvik českých pilotů ve vzdušném

prostoru nedaleko Ronneby postupoval

od činnosti relativně jednoduché po stále

složitější. K tomu nejnáročnějšímu nepochybně

patřilo doplňování paliva v zatáčkách

do maximálního úhlu sklonu pětadvacet

stupňů. Ve skutečnosti tomu bylo tak,

že švédský tanker „točil“ zatáčku doleva

a české gripeny se s ním „na sucho“ nebo

„na vlhko“ spojovaly a odpojovaly.

Pro úplnost zbývá dodat, že po kladných

referencích švédského instruktora

přišel na řadu samostatný výcvik tankování

za letu v jednomístné verzi letounu. Major

Jaroslav Tomaňa a kapitán Petr Dřevecký

na letounech JAS-39C dostali přidělený

časový slot k plnění paliva za letu. Každému

z nich se podařilo několikrát za sebou

úspěšně spojit s tankerem C-130E Hercules.

„V rámci každého letu se provedlo

nějakých osm spojení s tankovacím letounem.

Celkově jich mám asi pětadvacet.

Samozřejmě že jsem i několikrát minul. Je

to pro nás něco zcela nového, a tak chybovat

je naprosto přirozené. Je to o dalších

a dalších zkušenostech. Z absolvovaného

výcviku mám dobrý pocit. Byť se ve finále

jedná o krátké časové fáze – pro představu:

přečerpání asi tří tisíc liber paliva trvá necelé

čtyři minuty – jde o nezapomenutelný

zážitek. Kvalifikace k tankování za letu má

pro pilota značný význam. Profesně vás

to posouvá zase o kus dopředu,“ vyznává

se ze svých pocitů mjr. J. Tomaňa.

V této souvislosti lze uvést některé zajímavosti

vztahující se k tankování za letu.

Například výše vzpomínaný Stratotanker

(v tomto případě se jedná o jiný systém

než u švédského tankeru C-130E Hercules

– tzv. ráhnový a ne hadicový tankovací

systém) má celkem deset nádrží na palivo –

po třech v každém křídle (8 660 l, 7 825 l,

1 650 l), jednu na dolní palubě mezi křídly

(27 670 l), jednu na dolní palubě před křídly

(21 980 l) další za křídly (24 285 l) a poslední

vzadu na letové palubě (8 265 l). Tankovací

„ráhno“, které obsluhuje operátor

tankování, je umístěno pod ocasem letounu.

Jeho celková délka se pohybuje od 8,5

do 14,3 metru. Operátor tankování pracuje

vleže, část přístrojů sleduje v zrcadle. Protože

potřebuje přímý vizuální kontakt s tankujícím

letounem, je jeho místo úplně vzadu,

kam se už vzhledem k vnějšímu tvaru

„stopětatřicítky“ nevejde sedadlo. Průzorem

v trupu kontroluje polohu tankovacího ramena

a pomocí počítačové techniky řídí připojování

„napájeného“ letounu k tankeru.

Tankování za letu, to je pořádný kvapík.

Pro tzv. malé letouny je přenosová rychlost

paliva přibližně 570 až 1 700 litrů za minutu,

velké stroje, například bombardér B-52,

„čepují“ za minutu až 3 400 litrů paliva.

Žádné koukání na koš

Pilot tankovaného letounu je naváděn

opticky, aby držel stroj ve správné pozici.

V případě JAS-39 to obnáší jednu výhodu

a jednu nevýhodu. Pozitivní je, že gripen

používá teleskopický nástavec. Když

se netankuje a trubka je ve výchozí pozici,

letoun je aerodynamicky čistý. Jinými

slovy: nezatěžuje let žádným zbytečným

odporem vzduchu, a tím pádem ani vyšší

spotřebou paliva. Nevýhodou je, že nástavec

není z pohledu pilota v úplně ideální

pozici, tj. vlevo nahoře neboli na hranici

periferního vidění pilota. „Nemůžu letět

na koš. Kdybych se o to snažil, tak ho nikdy

správně netrefím. Držím se referenčních

znaků a postupně se k němu přibližuji.

Když se dostane na mojí úroveň, mám jen

zlomek vteřiny na bleskové mžiknutí oka

doleva, abych se na něj napíchnul,“ popisuje

pilot gripenu. „Tankovací koš se vám

rychle přibližuje k překrytu kabiny a vy

máte pocit, že do vás každým okamžikem

narazí, což by mohlo mít fatální následky.

Nicméně v posledních okamžicích proud

vzduchu, který obtéká letoun, nabere koš

a vychýlí jej do pozice vedle kabiny, která

již odpovídá možnému kontaktu,“ dodává.

Pokud se spojení podaří, je hrana tankovacího

koše asi třicet centimetrů od překrytu

kabiny. A ve vzdušném prostoru, kde

se „malá“ vzdálenost běžně počítá v řádech

několika desítek metrů, je to opravdu velmi

blízko. À propos, co by asi za to piloti dali,

kdyby se ve finální fázi tankování za letu

mohli pravým okem dívat dopředu a levým

doleva nahoru…

Tentokrát je štěstí na straně čáslavských

stíhačů. Co spojení, to výborné zvládnutí

procedury. „Hit!“ – ozývá se majorovi Tomaňovi

ve sluchátkách přilby, že zaznamenal

další trefu. Vzápětí na to přidává plyn

a jde s gripenem dopředu. Zaujímá stabilní

pozici, při níž dochází k doplnění paliva.

V případě „miss“, kdy minul, okamžitě deceleruje

a podle přesně stanovených postupů

se vzdálí od tankeru.

Je pravdou, že profesní způsobilost čáslavských

pilotů v tankování za letu posouvá

jejich operační nasazení o „level“ výš.

Maximální výdrž letounu JAS-39 Gripen

ve vzduchu, a to se třemi přídavnými nádržemi,

je zhruba tři hodiny. Avšak čím více

přídavných nádrží s palivem na závěsnících,

tím méně podvěšené výzbroje k dispozici.

Při tankování za letu není de facto

nasazení letounu časově omezeno. V tomto

případě lze hovořit spíše o limitech pilota

než o limitech letounu. „Realitou proto

mohou být mise v trvání čtyř i více hodin,“

říkají piloti čáslavské taktické letky.

O čem je ve skutečnosti řeč? O fyziologii,

obecně řečeno o profesní způsobilosti

konkrétního pilota v několikahodinové bojové

operaci. Zdánlivě jednoduché otázky

tedy znějí: Bude zapotřebí, aby pilot něco

jedl? Bude muset přijímat nějaké množství

tekutiny a která tekutina bude pak tou nejvhodnější?

Co s ním provede časově dlouhý

přísun kyslíkové směsi k dýchání, která

je absolutně suchá? Jakým způsobem po fyzické

a psychické stránce připravovat pilota

na tak dlouhé mise? Nejen na tyto, ale

i celou řadu dalších otázek je třeba nalézt

smysluplnou odpověď a poté učinit rozhodující

krok – uvést správná řešení do praxe.

„V dohledné době se spojíme s odborníky

z Ústavu leteckého zdravotnictví Praha.

Při našem výcviku už dlouhodobě spolupracujeme

s náměstkem ředitele ÚLZ pro výcvikově

expertizní činnost MUDr. Petrem

Došelem. Požádáme ho, stejně tak i další

experty, o součinnost při výcviku dalších

pilotů v tankování za letu,“ říká na závěr

major Jaroslav Tomaňa.

Text: Pavel Lang

Foto: Jan Kouba

Tankování za letu

Tankování paliva za letu patří ve všech letectvech mezi

nejpokročilejší schopnosti a je důkazem vyspělosti vzdušných sil.

Česká republika je díky pilotům JAS-39 Gripen teprve druhou

středoevropskou a východoevropskou zemí NATO, která si tuto

vlastnost osvojila.

Myšlenka prodloužit vytrvalost letadel

ve vzduchu a umožnit jim létat bez mezipřistání

co nejdéle není nijak nová a stavitelé

letadel se jí zabývají již od počátků

letectví. Letečtí výrobci se k tomuto úkolu

postavili různě. Mezi nejjednodušší opatření

patří zvýšení zásoby neseného paliva,

což ale zvyšuje hmotnost letounu, anebo

snížení spotřeby pohonných jednotek, které

má také své konstrukční limity. Již ve dvacátých

letech minulého století se začaly

objevovat amatérské způsoby doplňování

paliva za letu, z nichž se postupně vyvinuly

dnešní relativně standardizované systémy.

Dlouhá historie

První doložený případ tankování za letu

pochází z roku 1923. Dva americké dvouplošníky

Airco HD-4B tehdy letěly těsně

za sebou s převýšením osmi metrů. Pilot

za letu spustil hadici smotanou pod trupem

a poté, co ji mechanik v druhém stroji zachytil

a připevnil do nálevky u hrdla palivové

nádrže, otočil kohoutem a palivo

samospádem přetékalo do nižšího letounu.

Tehdy šlo o neuvěřitelně riskantní manévr.

Mechanik musel například vylézt za letu

na křídlo, aby hadici chytil. Ta se mohla

kdykoli vysmeknout a rozlité palivo

se mohlo od rozpáleného motoru ihned

vznítit. I přesto s tímto způsobem Američané

dosáhli mnoha úspěchů a ustanovili

tehdejší světové rekordy, které ani dnes

nevypadají nijak špatně. Například v červnu

1923 vydržely tři DH-4B amerického

vojenského letectva ve vzduchu přes 37 hodin.

I když tehdy tankování za letu prováděla

hlavně vojenská letadla, největší zájem

o tento systém projevily civilní firmy, které

takto chtěly zrychlit přepravu osob a pošty

přes oceán i uvnitř USA.

Vojenské letectvo se k doplňování paliva

za letu vrátilo znovu až na konci druhé světové

války. Tehdy velení USAF požádalo

přední americkou firmu Flight Refuelling

Ltd. o úpravu několika letounů Handley

Page Halifax do podoby létajícího tankeru.

Halifaxy měly doplnit palivo bombardérům

Avro Lancaster a Avro Lincoln směřujícím

s nákladem bomb nad Japonsko. Všechny

tyto letouny patřily jednotce Tiger Force,

kterou zřídil Winston Churchil v závěru

války, aby pomáhala Američanům v bojích

v Tichomoří. Dříve než byly letouny

upraveny a použity, Japonsko kapitulovalo

po výbuchu atomových bomb v Hirošimě

a Nagasaki. Po válce Američané do služby

zařadili podobný systém pro své B-29

v roli tankerů. Díky nim mohl letoun B-50

Lucky Lady II v roce 1949 podniknout první

nepřetržitý let kolem světa. Od té doby

se doplňování paliva za letu začalo stávat

standardní součástí přípravy pilotů a nové

letouny disponovaly patřičnými systémy.

Největším průkopníkem byly vždy Spojené

státy americké, které dodnes provozují

nejvíce tankerů i letadel schopných přijímat

palivo ve vzduchu. Oproti počátkům v doplňování

paliva jde dnes téměř výhradně

o vojenský systém.

Operační nasazení

Jedním z prvních konfliktů, v němž hrálo

doplňování paliva za letu velmi důležitou

roli, byla válka ve Vietnamu. Americké letouny

F-105 Thunderchief a F-4 Phantom II

zde mohly díky přítomnosti tankerů vzlétat

1923 1950

rubrika

JAS-39C Gripen

a tankovací letoun

C-130E Hercules

REPORT

technika a výzbroj

s malým množstvím paliva, zato však s plným

nákladem pum, a to i na letištích s relativně

krátkou dráhou. Teprve po vzletu

stroje dočerpaly plnou zásobu pohonných

hmot. Pokud by měly stroje nést odpovídající

zásobu paliva již při vzletu, váha výzbroje

by klesla na polovinu. Ve Vietnamu

začali Američané poprvé doplňovat palivo

i vrtulníkům. Oproti letadlům tento systém

vyžaduje odlišné přiblížení, kdy se helikoptéra

k hadici vedoucí z tankovacího letounu

přibližuje seshora.

Ačkoliv doplňování paliva patří mezi

velmi chráněné know-how, USA svolily

s exportem této technologie do několika

zemí. Jednou z prvních byl Izrael, který

tuto schopnost použil při útocích na základny

Organizace pro osvobození Palestiny

(OOP) ve vzdáleném Tunisku v roce

1982. Také Írán během války se sousedním

Irákem několikrát nasadil své tankovací

KC 707. Vlastní systém začal v šedesátých

letech minulého století vyvíjet i Sovětský

svaz a dnes má naprostá většina letounů

Ruské federace schopnost čerpat palivo

za letu.

Po roce 1980 se téměř žádný konflikt,

kterého se účastnily země NATO, neobešel

bez vzdušného doplňování paliva, ať už šlo

o britsko-argentinskou válku na Falklandských

ostrovech, nebo spojenecké akce

v Iráku, Kosovu, Afghánistánu či nedávno

v Libyi. Například americké neviditelné

„stealth“ letouny B-2 Spirit při všech konfliktech

vzlétaly z amerických základen

a na místo působení se dostaly jen díky doplnění

paliva nad oceánem.

Nejrozšířenější systémy

Dnes se používají dva hlavní systémy

doplňování paliva za letu. První se jmenuje

„ráhnový“ (z anglického „boom“). Tankovací

letoun je vybaven teleskopickým

ráhnem v zadní části trupu. Jeho pohyb

do stran ovládá člen posádky (boomer).

Letoun před doplněním přiletí do blízkosti

tankeru a otevře kryt tankovacího otvoru

na horní straně trupu, ráhno do něj navede

boomer. Tento systém umožňuje používat

tlakové hadice schopné dodávat větší

množství paliva za kratší dobu a nevyžaduje

od pilota doplňovaného letounu extrémně

přesnou pilotáž, protože ráhno není

tolik ovlivněno pohybem letounu či větrem

a hýbe s ním zkušený boomer. Tankování

s ráhnem využívají letouny F-15, F-16

a další. Nevýhodou uvedeného řešení je,

že nelze dočerpávat palivo najednou více

než jednomu letounu a nelze ho využít ani

pro vrtulníky. Největším uživatelem tohoto

systému jsou Spojené státy americké, které

provozují tankery KC-10 a KC-135. Druhý

jmenovaný letoun vlastní i Francie, zatímco

Itálie používá KC-767.

Druhý nejrozšířenější systém (anglicky

„probe and drogue“) využívá měkkých hadic,

na jejichž konci se nachází koš, který

svede tankovací nástavec do středu a spojí

jej s plnicím zámkem. Doplňované letouny

musí být vybaveny pevným či teleskopickým

tankovacím nástavcem. V tomto případě

je to pilot dočerpávaného letounu, kdo

se musí nástavcem trefit přesně do košíku.

Celý systém je relativně jednoduchý a jeden

tankovací letoun může mít až tři nebo čtyři

hadice a dočerpávat tak palivo více letadlům

najednou. Taktéž je možné plnit vrtulníky.

Pro některé letouny dokonce existují podvěsné

jednotky s palivovou nádrží a hadicí

pro doplňování dalších letadel a jejich uživatel

může takto upravit i jiný typ než tanker.

Velkou nevýhodou je, že hadice s košem je

vystavena turbulentnímu proudění za tankerem

a při nesprávném přiblížení tankovaného

letounu jej může poškodit. Tento systém

využívají jak letouny JAS-39 Gripen, tak

i francouzské Rafale či britské a německé

Eurofightery. Významným uživatelem tohoto

systému jsou zejména americké ozbrojené

složky, které jej používají hlavně kvůli vrtulníkům,

dále Kanada a Německo.

Gripen

Schopnost doplňování paliva za letu mají

dnes i letouny JAS-39 Gripen. Na horní

straně levého vstupu vzduchu do motoru

se nachází teleskopický nástavec. S jeho

instalací se počítalo již na počátku vývoje

švédské stíhačky, přesto se stal standardní

součástí až mnohem později. Vůbec první

zkouška tankování Gripenu za letu proběhla

na experimentálním továrním stroji švédského

výrobce v roce 1988, přičemž jako

tanker posloužil britský VC-10. Švédské letectvo

poté objednalo teleskopický systém

u letounů třetí výrobní série, dodávaných

mezi lety 2003 a 2008. Jejich nástavec byl

upraven pro používání domácích tankerů

C-130. Později byl systém upraven tak, aby

plně odpovídal standardům NATO, a dnes

je běžnou součástí nabídky výrobce. Kromě

České republiky si jej objednali všichni zahraniční

uživatelé Gripenů.

Závěrem

Tankování za letu dnes ovládají jen ty

nejvyspělejší letecké sbory. Znamená to

nejen rozšíření schopností českého vojenského

letectva, ale umožňuje i novou úroveň

jeho zapojení do aliančních misí. Také

letouny Gripen jasně ukázaly, že jejich vybavení

je plně kompatibilní s NATO a dnes

jsou plně využitelné pro jakoukoliv leteckou

operaci.

Text: Jakub Fojtík

Foto: USAF, SAAB Group a autor

Středové foto: nadporučík Milan Nykodym

zdravotnictví

Rozhovor s ředitelem Ústavu leteckého zdravotnictví Praha MUDr. Dušanem Bartošem, CSc.

Ojedinělý ústav

s výjimečným posláním

Před pražským Ústavem leteckého zdravotnictví (ÚLZ) mají

nový dolík. Vystáli ho tam redaktoři A reportu při čekání

na MUDr. Dušana Bartoše, CSc. Nic naplat, jeho časová

vytíženost coby ředitele ústavu i očního lékaře je značná.

Nepochybně to však stálo za to. Dialog byl plný zajímavých

informací, a to nejen pro tuzemské dvacetitisícové seskupení

létajícího personálu, ale i pro širokou veřejnost.

Zprávou dne je tankování nadzvukových letounů

JAS-39C Gripen za letu čáslavskými stíhači.

Piloti hovoří o „jiné“ zdravotní způsobilosti

v souvislosti s delším časovým nasazením

ve vzduchu. Jak bude na tuto historickou událost

v českém vojenském letectvu reagovat ÚLZ

Praha?

Budeme s nimi úzce spolupracovat. Již

dlouhodobě se svými profesními poznatky

podílíme na výcviku pilotů nadzvukového

letectva. Především naše výcvikově expertizní

část vedená MUDr. Petrem Došelem

je s čáslavskými stíhači v častém kontaktu.

V souvislosti s tankováním za letu je třeba

reagovat na celou řadu nových skutečností.

Ze zdravotního hlediska například na to,

aby piloti v pravidelných intervalech přijímali

patřičné množství jak vhodné tekutiny,

tak stravy. Důležitý je zejména přísun

glycidů a bílkovin. Vše musí být vyvážené

a odpovídající náročnosti mise. My v tomto

směru potřebné znalosti máme. Využijeme

také zkušenosti z jiných aliančních letectev.

Předpokládám, že nás čáslavští letci zanedlouho

osloví. Určitě jim budeme nápomocni

k určení optimálního režimu při několikahodinovém

nasazení ve vzduchu.

Jinak na způsobu posuzování jejich zdravotní

způsobilosti není třeba dělat žádné

změny. Stávající praxe je plně dostačující

k tomu, aby po zdravotní stránce byli zcela

způsobilí k letové činnosti. Vyšetření pilotů

nadzvukových letounů je maximum, co

můžeme v Ústavu leteckého zdravotnictví

Praha provádět.

Jsou od létajícího personálu nadzvukových gripenů

požadovány jiné zdravotní ukazatele než

například od pilotů ve vrtulníkovém a dopravním

letectvu?

Ano. Jedná se o ty nejvyšší požadavky

na zdravotní stav nadzvukových pilotů. Ty

jsou striktně dány vojenskými předpisy, a to

nejen ve vzdušných silách Armády České

republiky, ale i v ostatních ozbrojených

silách NATO. Žádné takzvané úlevy neexistují.

Pilot JAS-39 Gripen musí být naprosto

zdravý člověk. Proto jsou pravidelně

a komplexně podrobováni těm

nejsofistikovanějším vyšetřovacím

technikám v našem

zdravotnickém ústavu.

Jak často je posuzována zdravotní

způsobilost vojenského

létajícího personálu k výkonu

profese?

Jednou za rok. S nadsázkou

řečeno: bez našeho kulatého

razítka nemohou do vzduchu.

Součástí naší prohlídky jsou

i speciální vyšetření ve výcvikově

expertizní části ÚLZ.

V případě zdravotního problému, který by

ovlivňoval letovou činnost, činíme restrikční

opatření. Ve skutečnosti se jedná o dočasnou

neschopnost, snížení klasifikace,

nebo i trvalou neschopnost k výkonu profese.

Pro létající personál a další specialisty

jsme klíčovou institucí, která rozhoduje

o tom, zda půjdou nahoru, nebo zůstanou

dole. K létání však můžeme pustit jenom

zdravého člověka. To je naše zodpovědnost.

À propos, každý létající je strůjcem

svého osudu. Od jeho přístupu ke zdatnosti

a životosprávě se vše odvíjí.

Co když si budeme jedenáct měsíců vyhazovat

z kopýtka a potom se na měsíc uskromníme,

abychom prošli „úelzetem“?

Tak tohle my neřešíme. Pro nás je rozhodující

zdravotní stav. Od nás žádné benevolence

očekávat nelze. Splňuje, nebo nesplňuje.

V ÚLZ už pracuji devětadvacet roků,

a ani já nejsem výjimkou, že dotyčnému

sdělíte nepříjemnou zprávu. Tady se nedá

brát v potaz, že je to váš dlouholetý kamarád

nebo známý známého. Ve vzduchu je

každý sám se sebou, a tudíž k tomu musí

být i náležitě zdravotně způsobilý. Proto

jsme pro naši klientelu s nadsázkou

řečeno jistým strašákem.

Já bych to však upřesnil –

pozitivním strašákem. Oni moc

dobře vědí, o co by přišli, kdyby

neprošli „úelzetem“. Podotýkám, že verdikt

o té či oné nezpůsobilosti k letové činnosti

není rozhodnutím jednoho člověka,

nýbrž komise odborníků. Dotyčný může

využít i opravný prostředek, a to odvolání

se k vyšší profesní instanci.

Do ÚLZ Praha nechodí pouze letecký personál,

ale i další profese – příslušníci řízení letového

provozu, výsadkáři, potápěči, hasiči, policisté

a záchranáři. Jsou i jejich zdravotní kritéria

rozdílná?

Co se týká jejich zdravotní způsobilosti,

kritéria na ně jsou odlišná. De facto platí,

co profese, to jiný předpis nebo vyhláška

konkretizující požadavky. U uvedených

povolání se klade různý důraz na dílčí aspekty

související s výkonem povolání. Nejvyšší

kritéria jsou na piloty nadzvukových

letounů, potom následuje slangově řečeno

podzvuk, dopravka, vrtulníky a další

specializace.

Doposud nezazněla žádná čísla související s činností

ústavu. Prozradíte nám některá?

Naši klientelu tvoří zhruba dvacet tisíc

příslušníků létajícího personálu, z nichž je

26 27

asi pět tisíc leteckých profesionálů a patnáct

tisíc členů organizovaných v Letecké

amatérské asociaci nebo Aeroklubu ČR.

Ročně provedeme bezmála sto tisíc ambulantních

výkonů.

ÚLZ má být zdravotnické zařízení s celostátní

působností. Je tomu tak i v každodenní praxi?

Je tomu tak. V tuzemsku jsme jediná

instituce, která má pravomoc stanovovat

zdravotní způsobilost k výkonu letecké

profese v rámci celé České republiky, a to

jak u příslušníků ozbrojených sil, tak i v civilním

sektoru. Mimochodem jde o postavení,

které nám řada zahraničních kolegů

závidí. V zemích, jako jsou Belgie, Nizozemí,

Norsko nebo Dánsko, jsou obdobná

zařízení zvlášť rozdělena pro vojáky a civilisty.

U nás je vše takříkajíc pod jednou

střechou. Je to efektivní a méně nákladné.

Uvažujete o změně rozsahu poskytované zdravotní

péče?

V dohledné době určitě ne. Jestliže přijdou

změny, budou kvalitativního rázu.

Souvisí to s technickým progresem ve zdravotnictví,

včetně soudobých moderních

trendů. Na základě nových vyšetřovacích

metod se zrychluje diagnostika. To je směr,

kterým se budeme ubírat i do budoucna.

Ve věcech, které nám fungují, chceme

pokračovat a nadále je postupně zdokonalovat.

Příklad? Kardiovaskulární a onkologický

program. Kromě toho také problematiku

depistáže zeleného zákalu a oční

hypertenze.

Plánujete rozšířit škálu speciálních zařízení

ve výcvikové a expertizní části ÚLZ Praha?

Až na některé výjimky, jako je například

centrifuga, tam máme potřebná zařízení.

Speciální vybavení optimálně zapadá

do specifiky naší činnosti. Ctíme stávající

trend leteckého zdravotnictví. Jedná se o jedinečná

zařízení a náš ucelený komplex je

unikátní v České republice. Stačí vzpomenout

podtlakové a přetlakové komory, letový

trenažér, dále takzvaný dezorientační

trenažér, v němž jsou modifikovány letové

iluze, které mohou vzniknout v dílčích fázích

letu, včetně přistání, nebo speciální

pracoviště pro činnost s brýlemi pro noční

vidění. Jakákoliv modernizace se musí vážit

také z ekonomického hlediska. Je pravdou,

že jde o velice nákladnou záležitost.

Mohu-li se však v této souvislosti malinko

pochválit, musím konstatovat, že o speciální

vyšetření v ÚLZ je veliký zájem i ze zahraničí.

O naše služby žádají nejen alianční

partneři, ale i další státy. Již spolupracujeme

s příslušníky německého, rakouského, litevského,

estonského a lotyšského letectva.

Máme zájem stát se vůdčí institucí ve středoevropském

regionu.

Zdravotní stav české populace je rok od roku

horší. Projevuje se to i v tak specifické profesi,

jako je létající personál, kde je zdraví opravdovým

základem všeho?

Nesouhlasím s vámi, že se zdravotní stav

obyvatelstva České republiky permanentně

zhoršuje. Naopak, věk dožití se jak u mužů,

tak u žen stále prodlužuje. V naší branži

není důvod k pesimismu. Proč? Věk letecké

populace se totiž snižuje. Převažuje mladá,

zdravotnictví

a tím pádem i zdravější generace létajícího

personálu.

Čeští vojenští zdravotníci získávají již dlouhé

roky cenné zkušenosti v zahraničních operacích.

Lze některé z nich realizovat také v leteckém

zdravotnictví?

V řadách lékařského a zdravotnického

personálu ÚLZ Praha pracuje několik

příslušníků, kteří byli členy zdravotních

týmů, a to převážně v misích na území

bývalé Jugoslávie. Bezprostřední kontakt

máme se členy expertních skupin Armády

České republiky pro dopravní vrtulníky

Mi-17 a bitevní Mi-24 v jednotkách Air

Adviser Team, kteří mentorují na kábulském

mezinárodním letišti KAIA a u nás

procházejí pravidelnými vyšetřeními. Velice

přínosná je spolupráce se zahraničními

kolegy, s nimiž se už od roku 1993

každoročně setkáváme na světových

kongresech letecké a kosmické medicíny.

Není tajemstvím, že navštěvujeme

obdobná zdravotnická zařízení ve Spojených

státech amerických, konkrétně v San

Antoniu a Deytonu. Vedle toho organizujeme

řadu recipročních návštěv s partnery

v NATO. Potěšitelné je, že stále máme co

nabídnout. ÚLZ je veřejností vnímán jako

specializované pracoviště s vysokým kreditem.

Stavíme na erudovaném personálu

a špičkovém vybavení.

V poslední době se stále častěji objevují případy

ozáření posádky letounu ve fázi přistání

laserovým paprskem ze země. Můžete říct jako

odborník s dlouholetými zkušenostmi v očním

lékařství, jaké nebezpečí z toho vyplývá?

Moje odpověď je vyjádřením třech

různých pohledů na věc. Jako člověk to

považuji za neskutečný nešvar, nebojím

se dokonce říct za čiré barbarství. Pro

mě jako bývalého vojáka to bohužel není

nic nového. V roce 2000 jsem se zúčastnil

odborné konference NATO v Turecku,

která se mimo jiné zabývala také problematikou

laserových zbraní. Už tehdy jsme

se dozvěděli, že na světě existují lokality,

kde dochází k oslnění posádky letounu

ve fázi přistání. Nejednalo se o ojedinělé

incidenty, nýbrž o stovky případů ročně.

Jako příklady byly uvedeny třeba Rio de

Janeiro, Las Vegas, Singapur nebo Peking,

a to především proto, že je zde značná

koncentrace zábavních center. Netrvalo to

dlouho a tyto zavrženíhodné činy se dostaly

i do České republiky. A co tomu říkám

jako oční lékař? U pilota zasaženého

laserovým paprskem je evidentní změna

v centrální krajině sítnice. Ve skutečnosti

se snižuje zraková ostrost o padesát až šedesát

procent. Jedním z následků je porucha

prostorového vidění. O tom, nakolik

je to nebezpečné při přistávacím manévru

třeba dopravního letadla s více než dvěma

stovkami cestujících na palubě, je zbytečné

hovořit. Tohle nemůže dělat normální

člověk.

28 29

Text: Pavel Lang

Foto: Jan Kouba

Koncem loňského roku došlo ke schválení koncepce výcviku, použití a materiálního vybavení

armádních odstřelovačů

Starší střelci nenahradí

odstřelovače

Odstřelovači jsou v současné Armádě České republiky

poměrně novým prvkem. Do nedávna byli zastoupeni pouze

ve specifických jednotkách. V samotné AČR funkce odstřelovače

dlouhá léta neexistovala. V průběhu šedesátých let minulého

století totiž došlo k jejímu zrušení. V družstvech převážně

motostřeleckých a později mechanizovaných útvarů zůstal

tabulkově jen specialista. Takzvaný starší střelec byl vyzbrojen

samonabíjecí puškou SVD Dragunov.

Blýskání na lepší časy v této oblasti nastalo

až v okamžiku, kdy tehdy ještě plukovník

Aleš Opata převzal velení 4. brigády

rychlého nasazení. Využil zkušeností

získaných během stáží v USA a postupně

u každého praporu brigády vytvořil družstvo

odstřelovačů.

Dalším významným milníkem pro tuto

odbornost bylo schválení koncepce výcviku,

použití a materiálního vybavení armádních

odstřelovačů náčelníkem Generálního

štábu AČR armádním generálem Vlastimilem

Pickem v říjnu loňského roku.

Tato koncepce řeší celkovou situaci

odstřelovačů, jejich strukturu, začlenění,

materiální zabezpečení, personální otázky,

hodnosti, kurzy, místo odstřelovačů v sestavě

praporu i výcvik a výběr uchazečů.

V této koncepci je například stanoveno,

že skupina odstřelovačů plánuje, řídí, organizuje

svůj výcvik samostatně, bez externích

zásahů nekompetentních osob.

„S takovýmito nedobrými jevy máme

z minulosti poměrně bohaté zkušenosti.

V současné době je dobrá spolupráce například

u 74. lehkého motorizované praporu

s majorem Milošem Zrubcem, u 42. mechanizovaného

praporu s podplukovníkem

Josefem Trojánkem, u 43. výsadkového

mechanizovaného praporu s podplukovníkem

Ladislavem Švejdou a u 44. lehkého

motorizovaného praporu s podplukovníkem

Romanem Náhončíkem. Žatecký

41. mechanizovaný prapor má nové velení.

Zástupce velitele major Jaroslav Vítek

se svým odstřelovačům snaží pomoci

a věnuje jim pozornost. Věříme, že i nový

velitel praporu bude mít snahu o vytváření

podmínek, efektivní odborný růst skupiny

odstřelovačů, kteří budou nasazeni v další

zahraniční misi praporu. Dále je nutné

zmínit nezanedbatelnou pomoc velitele

4. brigády rychlého nasazení plukovníka

Miroslava Hlaváče,“ říká velitel skupiny

odstřelovačů 41. mechanizovaného praporu

rotmistr L. S. „Na vzniku této koncepce

má největší zásluhu především generálmajor

Aleš Opata, plukovník Petr Procházka,

zástupci jednotlivých skupin odstřelovačů

ze 4. brigády rychlého nasazení, 7. mechanizované

brigády a Vojenské policie. Všem,

kdo se na vzniku tohoto materiálu podíleli,

bychom chtěli moc poděkovat.“

Koncepce má skutečně průlomový

charakter. V minulosti neexistoval jakýkoliv

jiný relevantní koncept zabývající

se problematikou odstřelovačů v naší

armádě.

Vyškovský kurz

„Víme o tom, že ve Vyškově organizuje

kurzy oddělení elektronického boje a průzkumu.

Připravují se v něm starší střelci,

které, jak jsme se dočetli v A reportu, staví

na stejnou úroveň jako týmy odstřelovačů

bojových praporů. S tím však nemůžeme

souhlasit. Velmi si vážíme snahy vyškovských

kolegů, ale mezi staršími střelci

a odstřelovači je podstatný rozdíl,“ upozorňuje

rotmistr L. S. „Starší střelci nepracují

ve dvojici, jsou spíš podpůrným prvkem

mechanizovaných a průzkumných družstev.

fakta

V posledních letech se příslušníci skupin

odstřelovačů zapojují do soutěží s mezinárodní

účastí, a to nejen odstřelovačských.

Nejvýznamnější úspěchy, kterých

dosáhli, jsou tyto:

• Velká cena odstřelovačů Vsetín

– 1. místo

• Jarní cena odstřelovačů Holešov

– 1. místo

• Poříčanský odstřelovač – 1. místo

• Ústecký pohár – týmy 3. místo

• Ústecký pohár – jednotlivci 3. místo

• Velká cena Moravy – 5. místo

• Pohár policejního prezidenta

– jednotlivci 3× 6. místo

• Pohár policejního prezidenta dvojic

– 4× 5. místo

• Pohár náčelníka Vojenské policie

– 5. místo

• Světový šampionát vojenských

odstřelovačů – 5. místo

30 31

výcvik

Neplní také úkoly samostatně. Odstřelovači

jsou například schopni navádět dělostřelectvo,

sbírat pro velitele zpravodajské

informace a dělat další věci. Pro plnění

těchto úkolů mají samozřejmě odpovídající

odborné a jazykové kurzy, vyšší předepsané

vzdělání a také větší zkušenosti z dosavadní

služby v AČR. Většinou prošli všemi

složkami útvaru tak, aby byli schopni ovládat

veškeré zbraně a systém velení v těchto

jednotkách. Právě s nimi totiž později

spolupracují.“

Úspěšné nasazení odstřelovačů se odvíjí

zejména od zvládnutí jejich taktiky, schopností

a spolupráce s jednotkami, do nichž

jsou začleněni při zahraničních operacích.

Někteří odstřelovači brigády rychlého nasazení

mají za sebou díky misi v Afghánistánu

i tzv. ostré navedení dělostřelecké

podpory na pozice nepřítele. Již třetí ranou

se jim tehdy podařilo přejít na účinnou palbu

a zabránit tak napadení zásobovacího

vrtulníku pro jednotky nasazené v distriktu

Azra.

„Snahu o srovnávání, anebo dokonce

o sloučení těchto dvou naprosto rozdílných

funkcí bych přirovnal k člověku, který si

doma postaví malou vodní elektrárnu a domnívá

se, že stejným způsobem si může

pořídit i elektrárnu jadernou. Zarážející je

už to, že vyškovské oddělení produkuje kolem

sta odstřelovačů ročně. Přitom výcvik

jednoho skutečného odstřelovače může trvat

roky. O mnohém vypovídá i to, že odstřelovače

ve Vyškově cvičí instruktoři,

kteří část svých dovedností okoukali pouze

jako pozorovatelé na těch nejprestižnějších

soutěžích odstřelovačů, které se u nás pořádají,“

argumentuje rotmistr L. S. „Existuje

mylná představa, že odstřelovači jsou

pouze výborní střelci. Odstřelovač přitom

musí ovládat i taktiku jednotek, se kterými

spolupracuje. To proto, aby mohl předvídat

pravděpodobný vývoj a co nejefektivněji

podpořit jednotku, s níž pracuje. Samozřejmě

pokud nepůsobí zcela samostatně. Měl

by znát schopnosti zbraňových systémů,

rychle reagovat na změnu situace a současně,

pokud to situace vyžaduje, se snažit jednotce

s ohledem na vývoj na reálném bojišti

navrhnout efektivnější taktiku postupu.

Často to jsou právě odstřelovači se svým

zajišťovacím týmem, kteří mají ze svých

pozic největší přehled o prostoru operace

a jsou schopni upozorňovat na to, co jednotka

nemůže vidět, případně mohla přehlédnout.

Mohou upoutat část nepřátelských sil

na sebe a tím odlehčit ostatním vojákům.

Odstřelovači jsou schopni provádět nejrůznější

manévry a napadat nepřátelskou jednotku

tam, kde to vůbec nemusí čekat. Takto

je možné získat čas pro narušení plánů

protivníka a přeskupení vlastních sil.“

Dokáží zaměstnat protivníka

Podle odstřelovačů brigády rychlého

nasazení má protivníkova jednotka při takovémto

napadání najednou nemálo práce

s ochranou sebe sama a její aktivita se místo

útoku soustředí z velké části právě na obranu.

Pokud se velitelé naučí co nejefektivněji

využívat schopností odstřelovačů, získají

tím obrovskou nejen taktickou, ale i psychologickou

výhodu, spočívající v přesném

vyřazení důležitého cíle a také zastrašení

efektivní střelbou.

Nejlepším řešením v tomto případě je

se s odstřelovači poradit o možnostech jejich

nasazení. Většinou vědí nejlépe, co

jsou schopni zvládnout a co k tomu budou

potřebovat. Jsou motivováni udělat maximum

pro to, aby pomohli ostatním.

„Náš cíl je přece společný: Zvládnout co

nejlépe a se ctí úkol a vrátit se zpět. Odstřelovači

jsou tu především proto, aby k naplnění

tohoto společného cíle napomohli.

Kdo působil někdy v týmu jako odstřelovač,

ví, že je velmi těžké nahradit kolegu,

se kterým léta spolupracuje. I v tomto případě

existují určité standardy, ve skupinách

musí fungovat zastupitelnost, ale rozhodně

se chybějící odstřelovač ve skupině nedá nahradit

starším střelcem. Profesní schopnosti

jsou v tomto případě diametrálně odlišné.

Výcvik skupin odstřelovačů je mnohem

náročnější než v případě starších střelců,“

zdůrazňuje rotmistr L. S. „Při výběru odstřelovačů

bývá většinou největším kamenem

úrazu psychologický test, který představuje

konečnou pro mnohé z uchazečů.

Také z tohoto důvodu není možné vzít člověka,

kterému, když to trochu zjednoduším,

byla přidělena samonabíjecí puška SVD

Dragunov, a automaticky ho zařadit do skupiny

odstřelovačů. Takovýto omyl by mohl

mít při plnění úkolu v zahraničních operacích

fatální následky. Odstřelovače nedělá

to, že má pušku, ale především mozek.

Teď mám na mysli nejen jeho schopnosti,

ale i umění improvizace, emocionální stabilitu

a vyrovnanou osobnost. Právě proto

tak úzce spolupracujeme s psychologickou

službou AČR. I díky tomu se v případě

odstřelovačů zvyšuje odborné vědomí

a schopnost řešení krizových situací.

Armáda České republiky patří počtem

svých vojáků k těm menším. Za této situace

je tedy otázkou, jak moc ekonomicky efektivní

by byla centrálně řízená škola pro odstřelovače.

Pokud nepočítám odstřelovače

speciálních sil, naše současná armáda jich

má tabulkově jen čtyřicet.“

Ve spolupráci se skupinou odstřelovačů

41. mechanizovaného praporu připravil:

Vladimír Marek

Foto: archiv 4. brigády rychlého nasazení

technika a výzbroj

Od alchymistů

k EOD

část 1.

Obrázek, který ukazuje pravděpodobného evropského

vynálezce černého prachu mnicha-alchymistu Bertholda

Schwarze

Pyrotechnici získali svoje pojmenování

spojením dvou řeckých slov, a to pyros, česky

oheň, a technika či techné, která je definována

jako činnost umělecká nebo řemeslná.

Od ní se odvíjí výraz technologie jako nauka

o zpracování surovin a výrobě předmětů.

Pyrotechnik byl tedy původně řemeslník zaměřený

na výrobu předmětů, které souvisejí

s ohněm, či ohnivých předmětů.

Historie navršila kolem pyrotechniků

řadu mýtů. Jedná se však především o znalostní

disciplínu, která je spojena s přiměřenou

dávkou odvahy a mnohdy značným

pracovním nasazením. Podle úhlu pohledu

má pyrotechnika různě dlouhou historii.

Dalším hodnotícím hlediskem je rozsah

disciplín a znalostí. Oblast pyrotechniky

totiž v současnosti zahrnuje obory munice

a pyrotechniky, logistiky, dělostřelectva,

ženijního vojska, letectva a v některých zemích

i námořnictva. Dále specializovanou

vojenskou i civilní strojírenskou, metalurgickou,

elektrotechnickou a chemickou

výrobu, zkušebnictví a rovněž oblast legislativy.

Odborně zdatný pyrotechnik má

minimálně základní znalosti ze všech uvedených

oborů.

Z výše uvedeného vyplývá, že pyrotechniků

existuje několik profesních skupin.

Jedná se o dělení, které se opírá o historický

vývoj a zároveň o profesní specifika,

jež vyplývají z konkrétních úkolů. V naší

republice máme vojenské pyrotechniky zaměřené

především na oblast munice, policejní

pyrotechniky, vojenské ženijní specialisty,

civilní pyrotechniky, specializované

zkušebny a oblast výroby munice a pyrotechnického

materiálu. Dále několik specializovaných

středisek, jež jsou zaměřena

na výuku pyrotechniků a dalších specialistů.

Znalosti z oboru pyrotechniky lze získat

rovněž na některých vysokých školách.

Pyrotechnika vojenská zabývá se výrobou nábojů pro děla

a ručnice, jakož i hotovením zvláštních směsí, jichž užívá

se ve válce při signalizování, zasmradění posic nepřátelských,

zapalování budov na značnou vzdálenost atd. – Ottův slovník

naučný, díl XX, vydáno 1903, Praha, heslo Pyrotechnika čili

ohňostrojství.

Ve středověku se k výrobě střelného prachu používaly

ručně poháněné stoupy

Dříve na Vysoké škole chemicko-technologické

v Pardubicích (dnes Univerzita

Pardubice), přičemž v současnosti zajišťuje

výuku výbušinářských oborů Ústav energetických

materiálů (ÚEM), a dále na Univerzitě

obrany v Brně. U policie slouží řada

vojenských pyrotechniků, kteří mají značnou

úroveň znalostí a nezanedbatelné zkušenosti

ze zahraničních misí.

V praxi se obsahová náplň práce vojenských

a policejních pyrotechniků a ženijních

specialistů v různé míře prolíná.

Především v armádě dochází při bojovém

nasazení k praktickému překrývání několika

profesí. V zahraničí již uvedenou situaci

vyřešili jednotným označením pyrotechnických/ženijních

jednotek a jejich specialistů

pro výbušný materiál jako EOD (Explosive

Ordnance Disposal).

Dělostřelci a inženýři

Za první předchůdce současných pyrotechniků

a dalších výše uvedených profesí

lze označit středověké alchymisty, kteří

objevili mnoho chemických a fyzikálních

zákonů a rovněž prvků a surovin, jež jim

umožnily výrobu prvních pyrotechnických

složí. Konkrétní vynálezce se pravděpodobně

již nepodaří nalézt. Uplynulo příliš

mnoho času a řada z nich svoje objevy pečlivě

utajovala. Navíc mnozí z nich, především

Izraelci a protestanté, byli pronásledováni

katolickou církví, jejíž inkvizice ničila

ideologicky nepohodlné písemnosti a občas

i jejich autory. Výrobce vojensky použitelných

chemikálií často chránila osvícená

šlechta a vojenští velitelé, kteří měli zájem

o technologickou převahu na bojišti.

Základ nejstarších pyrotechnických

produktů tvořily pryskyřice, síra a olej.

Ve svých spisech to uvádí už řecký vojevůdce

Taktikos roku 362 před naším letopočtem.

Důležitější však byly ropa a ledek,

které se v Evropě ve volně dostupné formě

prakticky nevyskytují. Ledek se však nikde,

ani v Indii a Číně, nevyskytuje v čistém stavu.

Pro výrobu černého střelného prachu

musí projít rafinací. Je nejasné, zda ji vynalezli

čínští, arabští nebo evropští alchymisté.

V Evropě jsou uváděni především

Němec Berthold Schwarz a Angličan Roger

Bacon. Obě chemikálie se dlouho dovážely

z Blízkého východu a Asie. Nafta tvořila

pravděpodobně základ slavného řeckého

ohně, který dlouho pomáhal, především

byzantskému loďstvu, bránit Evropu před

muslimy.

Od dávných dob se specialisté v oboru

pyrotechniky dělili na dvě skupiny, a to dělostřelce

a ženisty, kteří se obvykle nazývali

inženýři. U pozemního vojska tvořili ženisté

dlouhodobě nejvzdělanější skupinu vojenských

odborníků. První známé vojenské

školy byly právě inženýrské, ať se jednalo

o rakouskou inženýrskou akademii nebo

americký West Point. Inženýři vycházeli

profesně z horníků a stavitelů. Proto je lze

obecně označit jako nejstarší profesi spojenou

s pyrotechnikou. Jako další zajímavost

lze uvést, že stavitelé a horníci byli dlouhodobě

řemeslnický cech, který poskytoval

armádám podporu při obléhání hradů a budování

různých pevností. Z pyrotechnických

činností inženýrů je třeba uvést především

vytváření podkopů za účelem zřícení

zdí pevností a používání takzvaných petard,

Českoslovenští letečtí zbrojíři adjustují pumu ve třicátých

letech

které sloužily k prorážení vrat. Obdobná situace

byla rovněž u dělostřelců, kteří pracovali

se střelným prachem. Původně se jednalo

o žoldnéřský řemeslnický cech. Byli

zpočátku najímáni především pro ničení

opevněných staveb. Jednalo se o kovolijce

a kováře, kteří vyráběli první palné zbraně

a zároveň je uměli obsluhovat. Součástí

pravidelných armád se stali až v osmnáctém

století.

První střelný prach pocházel v malém

množství od alchymistů. Vojenský rozsah

výroby zajistil nejprve dovoz ledku cestou

arabských a janovských či byzantských

kupců. Po dobytí Cařihradu muslimy roku

1453 se import prakticky zastavil. Výrobu

v Evropě poté zajišťovali domácí sanytrníci,

kteří pro ni využívali materiál vzniklý

rozkladem organických zbytků, kdy se bakterie

podílejí na vzniku ledku amonného.

Švédský král Gustav Vasa (1496 až 1560)

nechal dokonce pro potřeby sanytrníků

překopat hřbitovy. Z výsledného produktu

vyráběli sanytr, nazývaný rovněž salnytr,

archaicky ledek draselný neboli dusičnan

draselný, který tvoří oxidační součást černého

střelného prachu.

Výslednou substanci, černý střelný

prach, produkovali buď výrobci děl, nebo

jako samostatná profese prachaři, a to smícháním

ledku/sanytru, síry a dřevného uhlí.

České jméno Prachař tudíž nemá nic společného

s penězi. V sedmnáctém století již

existovaly manufaktury na výrobu střelného

prachu, přičemž lidskou práci postupně

nahrazovalo využití vodních kol.

Pyrotechnika v českých

zemích a na Slovensku

V naší historii se první oficiální zmínky

o výrobě děl objevují v sedmdesátých letech

čtrnáctého století. První výrobce střelného

prachu na českém území, Mathias parans

pulvares, je dokumentován v Praze roku

1432. V té době však musela být produkce

děl i prachu podstatně rozsáhlejší. Značnou

spotřebu měla husitská vojska, která za válek

v období 1419 až 1435 používala pušky

malé-ruční a velké, tedy děla, konkrétně

píšťaly a houfnice. V 15. století je uváděna

výroba prachu bez přesného datování v Praze,

Táboře, Plzni, Brně, Jičíně a Čáslavi.

Milíř pro pálení dřevěného uhlí, které se užívalo pro výrobu černého střelného prachu

Z té doby pravděpodobně pocházejí některé

místní názvy například Prachovice, Prašice

nebo Prašný újezd. Od roku 1524 vyráběl

v Praze střelný prach již strojově zvonař

Bartoš. Do té doby výroba u nás probíhala

v ručních moždířích.

Albrecht z Valdštejna založil v době

třicetileté války manufaktury na výrobu

zbraní v Raspenavě a ve Vrchlabí. Vojevůdce-velkopodnikatel

potřeboval pro armádu

i munici, avšak místa výroby prachu nejsou

uvedena. Dělostřelecké koule, bomby

a granáty se tehdy vyráběly rovněž ve Strašicích,

Klášteře, Dobřívě, Karlově huti, Staré

huti, Staré, Hradišti, Janovicích, Hořovicích,

Štěpánově a na Padrti. První použití

střelného prachu v hornictví je doloženo

roku 1627 ve Štiavnici na Slovensku, a to

střelmistrem z Tyrol.

Výroba střelného prachu, organizovaná

v cechu prachařů, měla v českých zemích

poměrně nestandardní vývoj. Po třicetileté

válce došlo k jejímu omezování cestou

různých nařízení. Zůstávaly jen malé dílny.

Největší z nich byla ve Veverské Býtišce

a vedl ji prachař Veselý. Na Slovensku

v okolí Radvaně pracovali Radvaňští mistři

prachu. Tento cech byl založen dekretem

císařovny Marie Terezie. Hlavní produkce

prachu v monarchii zaměřená na armádu

se přesunula do prostoru Vídně.

Specialisté v oboru výbušnin mohli mimo

cechy získávat odborné znalosti především

u armády. Roku 1717 byla založena Inženýrská

akademie ve Vídni a o rok později

civilní Stavovská inženýrská škola v Praze,

základ současného Českého vysokého učení

technického. V roce 1744 byla založena

Bombardýrská dělostřelecká škola v Rudolfově

a v roce 1778 dělostřelecké akademie

v Olomouci a v Hranicích na Moravě.

V některých případech si armáda dokonce

vyráběla munici sama. Příkladem je dělostřelecká

posádka v prostoru Depo nedaleko

Týna nad Vltavou, která byla roku 1749

vybavena mlýnem na výrobu černého prachu

a zkušební laboratoří. Vojáci zabývající

se výrobou munice nesli údajně označení

bombastéři.

Již v roce 1828 založil obchodník Sellier

z Lipska v Praze kapslovnu, která vyráběla

zápalky pro pěchotní zbraně. Později došlo

k přestěhování do Vlašimi, kde působí

společnost Sellier a Bellot dodnes. Jednalo

se o jeden z prvních kroků zahraničního kapitálu,

který stál u vybudování strojírenství

v českých zemích.

Češi a Moravané tvořili značnou část dělostřelců

rakouské monarchie a v rámci válečného

námořnictva před první světovou

válkou tvořili až 56 % obsluh. V období

1846 až 1866 měla rakouská armáda početné

raketýrské útvary, kde rovněž sloužili

Češi. Výzbroj tvořily rakety vzorů Augustin

a Halle, které se v tehdejší češtině nazývaly

prskouny. Jako zajímavost lze uvést,

že v roce 1859 provedl poručík dělostřelectva

Uchatý historicky první bombardovací

útok leteckými pumami z horkovzdušných

balonů na Benátky.

V roce 1870 byla v Zámcích u Prahy

založena továrna Dynamit Nobel pro výrobu

třaskavin a o pět let později byla stejná

továrna založena v Pressburgu (dnešní

Bratislava).

Součástí výroby a distribuce střelného

prachu byly rovněž státní dozor a od něj

se odvíjející zkušebnictví. V roce 1889

byly založeny zkušebny zbraní (a munice)

v Praze a ve Vejprtech, kde pracovali rovněž

dozorčí důstojníci.

Před první světovou válkou působil

na našem území Rakouský spolek pro chemickou

a hutní výrobu, založený roku 1859.

Výbušniny produkovala jeho továrna v Ústí

nad Labem. V průběhu první světové války

se jednalo až o 3 400 t střelného prachu

a 5 130 t jiných výbušnin měsíčně. Velkým

výrobcem munice byla rovněž společnost

Škoda Plzeň. Její muniční a laborační dílny

v Nýřanech však byly zničeny při havárii

roku 1917. Dále vyrábělo munici nebo její

komponenty celkem 163 malých, často rodinných

firem po celém území pozdější republiky.

Jejich činnost se řídila říšským zákoníkem

z roku 1877, který stanovuje, jak

se mohou trhadla (výbušniny) způsobem

živnostenským dělati a prodávati a čehož

přitom pro bezpečnost šetřiti jest.

Českoslovenští pyrotechnici

a ženisté

Československá republika začínala svoji

existenci s minimálními možnostmi výroby

munice a výbušnin. Rovněž počet

32 33

technika a výzbroj

Střela vyráběná Škodou Plzeň ve třicátých letech

minulého století

odborníků byl zanedbatelný, většinou pocházeli

z rakouské armády. Legie specializované

pyrotechnické jednotky neměly,

avšak mnozí jejich příslušníci se učili zacházení

s municí, ženijními minami a nástrahami

v bojové praxi. Monopol v oblasti

výroby a prodeje výbušných látek si vyhradil

roku 1919 stát.

Československá armáda až do okupace

neměla ve výzbroji pozemní miny, přestože

vývoj byl v ČKD dokončen a pomalu

se rozbíhala sériová výroba protitankové

miny. Policie neměla specializované pyrotechniky,

takže v případě potřeby spolupracovala

s armádou.

Již v roce 1919 navázala československá

armáda na specializované kurzy Artillerienspizierende,

Artilleriemeisterschule

a Waffenmeisterschule, které probíhaly

za války ve Škodě Plzeň. Výnosem ministra

národní obrany z 9. listopadu 1919 byla

zřízena Československá dělostřelecká mistrovská

škola v Plzni, kde probíhaly mimo

jiných od roku 1920 i pyrotechnické kurzy.

V roce 1923 se změnil název na Zbrojní

škola, o tři roky později na Zbrojní učiliště.

Kurzy o délce až devět měsíců se konaly

nepravidelně do roku 1938. Samostatnou

skupinu tvořili letečtí zbrojíři, kteří adjustovali

různé druhy pum.

V rámci ministerstva národní obrany

existoval samostatný zbrojní odbor, zatímco

ženisté spadali pod technický a dopravní

odbor. Výzbroj a munice se skladovala

ve zbrojnicích, což byly buď Hlavní zbrojní

sklad (později Zemská zbrojnice č. 1),

nebo sborové a divizní zbrojnice. Mimo

nich existovalo v období 1919 až 1928 ještě

Skladiště pro cizozemské zbraně a Vojenské

skladiště látek výbušných. Dále existovaly

Vojenská muniční továrna č. 1 v Poličce

(1920) a Vojenská muniční továrna č. 2

v Bohuslavicích nad Vláří (1938), Vojenská

muniční továrna č. 4 v Žilině (1937) a Vojenská

muniční továrna č. 5 v Zemianských

Kostolanoch (1938). Zde všude pracovali

Muniční zkušebna z období mezi světovými válkami

pyrotechnici. Vysoce odbornými pracovišti,

kde se uplatnili pyrotechnici, byly

Vojenský technický ústav (1925) a Vojenský

letecký ústav studijní (1925) v Praze,

které byly sloučeny ve Vojenský technický

a letecký ústav (1933). Ten vydával časopis

Vojenské technické listy, kde byla stálá

rubrika obsahující informace z oboru výbušnin

a munice a inzeráty výrobců. Jako

poslední byl založen Vojenský chemický

ústav v Olomouci (1928). Pyrotechnici dále

pracovali v některých z 11 zbrojně technických

úřadů, které byly podřízeny ministerstvu

národní obrany a prováděly kontroly

a přejímky vojenského materiálu od soukromých

výrobců. Ženisté byli podle dosažitelných

informací školeni u svých pluků,

přičemž pro trhání a ničení bylo vyhrazeno

12 % z celkového času na výcvik.

Mimo státní podniky se výrobou munice

a jejích komponentů zabývaly Škoda Plzeň,

Továrna na výrobu nábojek v Rokycanech,

firma Kyšer (pozdější Zeveta Bojkovice)

a Velinský v Jablůnce. Hlavním výrobcem

výbušnin byla První československá akciová

továrna pro látky výbušné se sídlem

v Praze, která založila roku 1928 dceřinou

společnost Synthesia, jež byla roku 1934

přejmenována na Explosia. Výrobou výbušnin

se pravděpodobně zabývaly ještě

další dvě společnosti, a to Spolek pro chemickou

a hutní výrobu v Ústí nad Labem

a Československé akciové továrny na výrobu

dusíkatých látek v Mariánských Horách.

Společnost Sellier a Bellot pokračovala

ve výrobě zápalek a nábojů pro ruční

zbraně. Jako zajímavost lze uvést výrobu

ručních granátů vzor 21, kterou se zabýval

prakticky po celé meziválečné období známý

selfmademan František Janeček, nejprve

v Praze, později v Týnci nad Sázavou.

Okupace a odboj

V době protektorátu Čechy a Morava

se zabývala vyhledáváním a zneškodňováním

nevybuchlých spojeneckých pum protiletecká

ochranná policie v síle 4 200 mužů,

která byla podřízena protektorátní policii.

Na podobné činnosti v Německu se podíleli

příslušníci takzvané technické pomoci

– Technische Nothilfe, ve které sloužilo

i menší množství Čechů. Většina českých

podniků byla postupně převzata pod německou

správu a vyráběla pro potřeby

německých ozbrojených sil. Jednalo se především

o Škodu, Synthesii, Sellier a Bellot.

Firma Kyšer byla arizována a majitel zavražděn

v koncentračním táboře. Vojenská

muniční továrna č. 2 vyráběla letecké pumy

a dělostřeleckou munici.

V zahraničním odboji neexistovaly samostatné

pyrotechnické jednotky. Podle

potřeby se využívali odborníci z předválečného

období. Specializovaných kurzů

se v Anglii a Sovětském svazu zúčastňovali

dělostřelci, letečtí zbrojíři a ženisté podle

konkrétního zařazení. Školení instruktoři

působili na všech bojištích a připravovali

k vyhledávání min a odstraňování různých

nástrah vybrané vojáky. Rovněž příslušníci

výsadků, ať již britských, nebo sovětských,

působících na území protektorátu byli dobře

připraveni na destrukční činnost. Avšak například

v Tobrúku se odstraňováním a kladením

min a nástrah zabývala řada našich

vojáků pouze po krátkém zaškolení, někdy

i bez něj. Poněkud kuriózně se do historie

naší pyrotechniky zapsala vzpoura československých

vojáků v britském táboře

Cholmodeley v červenci 1940. Několik set

jich odmítlo sloužit v čs. armádě. Důvodem

bylo u některých z nich šikanování z důvodu

etnického původu, především v případě

Židů a Němců. Politicky organizovanou

skupinu tvořili komunisté. Většina z nich

skutečně odešla, byla internována a následně

vstoupila do britských pracovních jednotek,

jejichž příslušníci se zabývali mimo

jiné vyhledáváním a likvidací německých

bomb.

Československo 1945 až 1992

Bezpečnostní situace byla po ukončení

války doslova akutní a pyrotechniků nedostatek.

Na území republiky se nalézaly tisíce

tun munice všemožného původu. Proto

bylo již v červenci 1945 zřízeno Zbrojní

učiliště v Praze-Dejvicích. Již v listopadu

se stěhovalo do Plzně. V dubnu následujícího

roku byla zřízena odbočka učiliště v Poličce.

V září dochází k dalšímu stěhování,

a to do Turčianského Sv. Martina. Do roku

1951 tam existovala Zbrojní akademie.

Škola byla postupně přejmenovávána

na Dělostřelecko-technické učiliště, Vyšší

dělostřelecké učiliště a Vysokou vojenskou

velitelsko-technickou školu. Na ní studovali

jak výzbrojáři/pyrotechnici, tak ženisté.

Studijní obory však byly zcela samostatné.

V oboru teoretické výuky i praktického

školení pyrotechniků vstoupili do historie

legendární kapitáni, později plukovníci Josef

Sudický a Jiří Vagner, kteří vychovali

stovky pyrotechniků všech stupňů (odborný,

vojskový, pomocný) pro armádu i policii.

Výuku oboru munice absolvovali jak

středoškoláci, tak vysokoškoláci výzbrojáři

a dělostřelci. Prakticky každý příslušník

výzbrojní služby absolvoval pyrotechnický

kurz.

Pyrotechnici byli do roku 1969 příslušníky

služby dělostřeleckého vyzbrojování,

poté vznikla samostatná výzbrojní služba,

která byla později přejmenována na službu

raketového a dělostřeleckého vyzbrojování.

Ženisté tvořili vždy samostatný druh

vojska.

Specializovaná vojenská pracoviště byla

1. vojenská továrna v Poličce, 2. vojenská

továrna v Bohuslavicích nad Vláří, Vojenský

opravárenský závod v Novákoch,

Výzkumný ústav ve Slavičíně, Výzkumný

ústav na Záhorie, Ústřední muniční základna

v Týništi nad Orlicí a muniční základna

v Bílku. Mimo ně existovaly desítky zbrojnic

a muničních skladů.

Někteří z první generace pyrotechniků

se podíleli na odminování východního Slovenska.

Pracovalo tam rovněž mnoho ženistů.

Z nich jen do roku 1960 zahynulo 78.

Ve schůdném terénu došlo i k nasazení

tanků s odminovacími radlicemi. V té době

se již používaly v široké míře elektronické

minohledačky. Výcvik s ostrou municí

a ničení nebezpečných nálezů se zpravidla

prováděly na pracovištích, která se nazývají

trhací jámy. Zde se rovněž ničil nadbytečný,

prošlý nebo vadný materiál ze skladů

a výrobních podniků. Vojenští pyrotechnici

vykonávali rovněž v některých podnicích

odborný dozor a prováděli přejímku výrobků

pro armádu.

Pyrotechnici ministerstva vnitra absolvovali

výcvik u armády. Jinak měli vlastní

organizaci a pracovní náplň, jež zabezpečovala

Kriminální ústředna v Praze.

Dvojice ženistů při odminovávání prostoru východního

Slovenska

Výrobou muničního a ženijního materiálu

se zabývalo několik podniků. Prachy a trhaviny

produkovaly Východočeské chemické

závody (VCHZ), dříve Explosia, v Pardubicích.

Po výbuchu v roce 1956 byla ukončena

výroba trinitrotoluenu (TNT), který

byl hlavní vojenskou trhavinou, a následně

se pro potřeby ČSLA dovážel. Zůstala výroba

Pentritu, plastických trhavin, například

slavného Semtexu, a prachů. Ženijní miny

vyráběla a adjustovala zbrojovka v Poličce.

Těla dělostřeleckých střel dodávaly nejprve

železárny v Adamově a v Nýrsku, později

byla výroba soustředěna v novém podniku

Vihorlat Snina na Slovensku. Zapalovače

dodávaly Zbrojovka Vsetín a Vlárské strojírny

Slavičín, slože do zapalovačů Zeveta

Bojkovice a zbrojovka v Dubnici nad Váhom.

Třaskaviny pro zápalky a roznětky

vyráběly Blanické strojírny (Sellier a Bellot)

Vlašim a Zbrojovka Vsetín. Zážehové

rozbušky dodávaly opět Blanické strojírny

Vlašim a elektrické Zbrojovka Vsetín

(dnešní Austin Detonator).

V uvedeném období vyprodukoval československý

průmysl několik samostatných

výrobků. Jednalo se například o náboje pro

pancéřovku 27, tarasnici 21 a 82mm bezzákluzový

kanon vz. 59 a teleskopickou pancéřovku

RPG-75. Dále ruční granáty RG-4,

Tajfun a Uragan, 130 mm leteckou raketu,

130 mm raketu pro raketomet vz. 51, plastové

protitankové miny Pt Mi Ba I, II a III,

dělostřelecké zapalovače řady nz 10 a nz 11.

Existovala řada dalších projektů, které byly

ukončeny bez zavedení do výzbroje, například

vodní mina, přibližovací zapalovače

ROH, granátrakety ráže 152 mm DAGRA,

střely se sací dutinou a generátorem dnového

výtoku plynů apod.

Rozsáhlý důlní průmysl potřeboval rovněž

velké množství odborníků na práci

s trhavinami. Podléhali pyrotechnické (výbušninářské)

inspekci ministerstva všeobecného

strojírenství a rovněž pyrotechnické

inspekci ministerstva těžkého průmyslu.

Pyrotechnické kurzy pro celkem více než

500 civilních pyrotechniků prováděl koncernový

podnik ZVS-Poličské strojírny Polička.

V roce 1988 došlo ke sloučení a přejmenování

inspekcí na výbušninářskou

inspekci federálního ministerstva hutnictví,

strojírenství a elektroniky, která rovněž převzala

veškerou pyrotechnickou agendu.

Oblastí pyrotechniky posledních dvaceti

let se budeme zabývat ve druhé části

článku.

Při tvorbě článku byly použity jako

prameny mimo jiné publikace Z dějin pyrotechnické

činnosti na českém území

od Emila Kulfánka a Život pyrotechnika

od Antonína Klůce a Dany Zlatohlávkové.

Za pomoc s informacemi technologického

charakteru patří poděkování doc. Jaroslavu

Lehkému.

Připravil: Martin Koller

Foto a obrázky: autor, Československý služební

předpis pro práci s leteckými pumami,

archiv společnosti Bofors, předpis

pro obsluhu 24cm houfnice

vzor 39, fond VHA

INMEP 2012

IX. setkání pyrotechniků s mezinárodní účastí

Ve dnech 28. května až 1. června 2012 se bude ve VVP Boletice konat již

9. setkání pyrotechniků s mezinárodní účastí.

Cílem akce je:

• setkání specialistů aktivně pracujících v oblasti EOD/IEDD

a navázání osobních kontaktů,

• prezentace pyrotechnické činnosti účastníků za uplynulý rok,

• porovnání pracovních postupů a zkušeností jednotlivých

národních složek, ať už příslušníků policie, nebo ostatních

ozbrojených sborů, které se touto problematikou zabývají,

• seznámení s novými trendy, technologiemi a výrobky

souvisejícími s činností EOD/IEDD.

Dopolední zaměstnání jsou určena pouze pro přednášky a prezentace jednotlivých

účastníků. Komunikační jazyky jsou čeština, angličtina a francouzština. V odpoledních

hodinách budou probíhat především praktická zaměstnání, hlavně prezentace výrobků

a technologií, souvisejících s problematikou EOD/IEDD (ochranné prostředky, nové

trendy v oblasti výbušin apod.).

Setkání je určeno pro pyrotechniky a specialisty EOD/IEDD, kteří prakticky vykonávají

pyrotechnickou činnost na výkonných funkcích. Účast je přislíbena pyrotechniky

z armád NATO, německých policejních složek, francouzské civilní obrany a dalšími

odborníky z tohoto oboru.

Kontaktní adresa: www.pyro-csol.cz

E-mail: inmep@seznam.cz nebo ivan.novotny@boletice.acr

Tiskový mluvčí: Karel LUDVÍK, tel. +420 974 567 962, +420 724 151 739

34 35

mise

Americká vyznamenání českým mentorům za výcvik

afghánských pilotů a techniků

Čtyři „české“

roky v Kábulu

Před vojenským přidělencem Spojených států amerických

v České republice plukovníkem Charlesem H. Wilsonem stojí

třiadvacet profesionálů Armády ČR. Přestože jsou zařazeni

v různých vojenských útvarech, mají něco společného – nasazení

v zahraniční operaci ISAF (International Security Assistance

Force) na území Afghánistánu, konkrétně v jednotkách

vzdušného poradního a výcvikového týmu. První březnové úterý

byli oceněni americkým vyznamenáním Army Commendation

Medal a Army Achievement Medal, která se udělují za hrdinství

nebo záslužný čin.

Češi cvičí příslušníky afghánských

vzdušných sil (AAF – Afghan Air Force)

již čtyři roky. Od dubna 2008 zahájila

na mezinárodním letišti v Kábulu jejich výcvik

skupina přerovských vrtulníkářů pod

velením plukovníka ve výslužbě Ivana Pospíchala.

Následně, po čtyřměsíčních intervalech,

české operační výcvikové a styčné

týmy (Air OMLT – Operational Mentoring

and Liaison Team, poté AMT – Air Mentoring

Team) rotovaly. V současné době působí

na KAIA (Kabul International Airport)

pátá jednotka AAT (Air Adviser Team),

kterou tvoří expertní skupiny pro dopravní

vrtulníky Mi-17 a bitevníky Mi-24/35. Velitelem

českých pilotů-instruktorů, palubních

techniků, palubních střelců a pozemních

techniků z 24. základny dopravního letectva

Praha-Kbely a 22. základny letectva

Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou je

podplukovník Petr Kratochvíl.

„Velice si vážím vaší práce při výcviku

vojenských pilotů a pozemního technického

personálu Afghánské národní armády.

Česká podpora je pro nás nesmírně důležitá

k dosažení našeho společného cíle, tedy samostatné

a vycvičené afghánské armády,“

řekl na slavnostním nástupu příslušníků

Armády ČR ze druhé, třetí a čtvrté jednotky

AMT ISAF plukovník Wilson. Pochvalná

slova si ocenění vojáci vyslechli také

od zástupce náčelníka Generálního štábu –

ředitele Společného operačního centra MO

generálmajora Aleše Opaty: „Vím, že tato

práce je velice náročná a často i frustrující,

protože s každým novým kurzem v rámci

AAT začínáte od začátku. Vy jste to zvládli

se ctí a dnešek je toho důkazem.“

Dvakrát velitelem

ve dvou rotacích

Pro podplukovníka Rudolfa Straku,

v současné době zástupce velitele 22. křídla

na základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště

nad Oslavou, představovala „trojka“

AAT reprízu v Afghánistánu. Premiérové

nasazení si prožil na začátku roku 2010, kdy

na KAIA velel jedenáctičlennému seskupení

příslušníků náměšťské základny letectva,

jejichž úkolem byl výcvik afghánského

leteckého a pozemního personálu na bitevních

„čtyřiadvacítkách“. „Rotace byly naprosto

rozdílné. Bezpečnostní situací v místě

nasazení počínaje a konče klimatickými

podmínkami, při nichž se prováděl letecký

výcvik,“ vzpomíná pplk. Straka a upřesňuje:

„Násilná smrt devíti amerických kolegů

si vyžádala přísná bezpečnostní opatření

na základně a vyvolala napjatou atmosféru,

která každého příslušníka jednotky svým

způsobem ovlivňovala. Pro mě osobně jako

velitele to bylo dvojnásob složité. Pocit

zodpovědnosti za jejich bezpečnost byl obrovský.

Neustále si přejete, aby všichni vaši

podřízení, které osobně a dlouhé roky znáte,

se vrátili ve zdraví domů. To je nejvyšší

priorita každé zahraniční mise.“ Zároveň

dodává, že v Afghánistánu prožil jak tuhou

zimu, tak horké léto. „Čtyřiadvacítky jsou

velice citlivé nejen na nadmořskou výšku,

ale také na teploty. Pro zajímavost, kábulské

mezinárodní letiště se nachází tisíc osm

set metrů nad mořem a to už přináší jistá

specifika do výcviku létajícího personálu.

A vysoké teploty? V letních měsících jsou

charakteristiky stroje horší než v zimě. Samozřejmě

že to má vliv i na zabezpečování

provozuschopnosti vrtulníků Mi-24.“

Přestože má se čtyřiadvacítkou nalétáno

přes dva tisíce hodin, konstatuje, že v AAT

nejde jenom o předávání zkušeností Afgháncům,

ale i o získávání nových poznatků.

Létání ve vysokohorském prostředí

a v extrémních klimatických podmínkách

je nepochybně dalším profesním posunem.

„K tomu musíte připočíst i skutečnost,

že se pohybujete v krizové oblasti, kde je

jistá pravděpodobnost napadení. O to častěji

musíte pracovat se zpravodajskými

informacemi, o to precizněji musíte plánovat

úkol v určené lokalitě. Nelze podcenit

zdánlivou maličkost,“ argumentuje armádní

pilot a popisuje, co mu obě afghánské

mise ukázaly. „Krajní limity. Moje i čtyřiadvacítky.

Já jsem si posunul pomyslný

práh bolesti a vrtulník Mi-24 mě opětovně

utvrdil v tom, že je to ve své kategorii dobrý

stroj.“

Nezapomenutelným poznáním jsou pro

pplk. Straku samotní Afghánci, přesněji

řečeno vojenští piloti, se kterými pracoval

v kokpitu. Převážně se jednalo o zkušené

piloty, kteří v minulosti prošli výcvikem

v bývalém Sovětském svazu a v zápisníku

letů měli evidovány stovky hodin. Dlouhou

dobu však absentovali na praktické létání.

Výjimkou nebyli ani takzvaní elévové letecké

profese. „Opakovaně nám dávali najevo,

jak si naší pomoci váží. Emoce vrcholily

při ukončení mise. Když za vámi přijde

ostřílený afghánský pilot a se slzami na tváři

se s vámi upřímně loučí, je to opravdu

silný zážitek,“ říká na závěr podplukovník

Rudolf Straka.

Zkušenost pro jednu

i druhou stranu

Americké vyznamenání Army Achievement

Medal převzal z rukou plukovníka

Charlese H. Wilsona také major Miloslav

Synek z oddělení vrtulníkového a dopravního

letectva odboru vzdušných sil na sekci

rozvoje druhů sil – operační sekci Ministerstva

obrany, který mentoroval na kábulském

letišti od března do srpna loňského roku.

„Každý začátek něčeho nového není lehký.

To je i moje zkušenost u jednotky AMT

ISAF,“ říká mjr. Synek a konkretizuje to

na jednom příkladu: „Na rozdíl od tuzemska

usedáte do kokpitu s lidmi, o kterých

toho moc nevíte a de facto je ani neznáte.

Přitom na palubě je nejdůležitější indicií,

že se za každé situace můžete stoprocentně

spolehnout na své kolegy. Je to především

o vzájemné důvěře. Zpočátku to ve mně

vyvolávalo určitý zvláštní pocit. Později

se z toho stala standardní záležitost.“

Afghánské piloty cvičil v dopravním

vrtulníku Mi-17. V pomyslné metodě biče

a cukru preferoval spíše to druhé. „Snažil

jsem se jim vždycky pomoci dobrým slovem.

Když jsem u nich viděl skutečnou

snahu, nešetřil jsem pochvalou. Jestliže tam

byly nedostatky, vzal jsem dotyčného bokem

a tam to s ním detailně rozebral. Kritika

před ostatními by byla kontraproduktivní.

Afghánci takové situace špatně snáší,

berou to příliš osobně. Když s nimi mezi

čtyřma očima rozeberete jejich výkon, vezmou

si z toho ponaučení pro příští mise,“

dodává M. Synek.

Bývalý mentor z jednotky AMT ISAF

otevřeně hovoří také o tamním nebezpečí.

„Koncentrace na vlastní pilotáž vám vytěsní

z hlavy určitý pocit strachu. Během plnění

operačního úkolu vnímáte pouze svoji profesní

činnost v kabině vrtulníku. To, že jste

se mohl nacházet v jistém nebezpečí, na vás

dolehne až později. Třeba večer nebo druhý

den, kdy rozebíráte splnění mise. Let musí

být proveden přesně podle daných metodik.

Souběh různých, byť i nenadálých okolností

může zásadně ovlivnit jeho provedení.

Jinými slovy, záleží na každém detailu. To

v letectvu platí nepřetržitě. Proto nemůžete

říct, že dnes jdete na snadný úkol a zítra to

bude nesnadné. Pořád tomu musíte dávat

sto procent,“ argumentuje major Synek.

Jeho nasazení v Afghánistánu je spojeno

s leteckou nehodou. Silně zvířený prach

od vrtulníku Mi-17 způsobil velice špatnou

prostorovou orientaci posádky. „Po splnění

přepravního úkolu jsme šli na přistání.

Sedmnáctku řídil jako kapitán chorvatský

kolega a já seděl vpravo jako druhý pilot.

Dostali jsme se do prachového oblaku

a při únikovém manévru jsme listy rotoru

zachytili o překážku. Naštěstí se to obešlo

bez vážnějších zranění. Co se mě týká, vyšel

jsem z toho s několika otoky na rukou

a nohou a pár škrábanci v obličeji. Krátkodobá

hospitalizace v kábulské vojenské nemocnici

mě dala zase dohromady,“ vysvětluje

mjr. Miloslav Synek.

Jedno české přísloví říká, že všechno

špatné je přece jen k něčemu dobré. V tomto

případě se výše zmíněný incident stal

jedním z impulzů ke společným výcvikovým

aktivitám Čechů a Chorvatů, kteří

v Afghánistánu již delší dobu spolupracují.

Standardizací jejich přípravy ještě před

nasazením do AAT se nepochybně dosáhne

nejen vyšší efektivity výcviku, ale především

i bezpečnosti letového provozu.

Text: Pavel Lang

Foto: autor a archiv pplk. Petra Čepelky

36 37

mise

Armáda České republiky působí v Afghánistánu v různých

operacích již deset let

První byli

ZDRAVOTNÍCI

V době, kdy na východě

Afghánistánu vrcholily boje

o údolí Shahi Kot, objevili

se v Afghánistánu první

čeští vojáci. Příslušníci

chirurgického týmu

6. polní nemocnice působili

od 17. března 2002 několik

týdnů při britské 34. polní

nemocnici v Bagramu.

V polovině května 2002 je

nahradila 6. polní nemocnice.

O několik dní později bylo

toto zařízení připraveno

zajišťovat zdravotnickou péči

na úrovni ROLE 3. A to nejen

pro příslušníky spojeneckých

sil ISAF, ale i místní obyvatele.

Česká 6. polní nemocnice pod velením

plukovníka Jindřicha Sitty měla v té době

bohaté zkušenosti. Vznikla v roce 1998

na základě úkolů, které ještě před naším

přijetím stanovilo pro Českou republiku

NATO. Již v následujícím roce byla nasazena

na území Albánie a v zemětřesením postiženém

Turecku. V Afghánistánu působila

pod hlavičkou koaliční mise FINGAL.

Více než tisíc tun materiálu, který kromě

jiného tvořilo třicet devět vozidel a čtyřicet

dva speciálních kontejnerů, bylo přepraveno

letecky. Armáda České republiky k tomu

využila třinácti letů velkokapacitních letounů

AN-124. Polní nemocnice se skládala

z velitelství, štábu, rádiového družstva,

logistiky a odborné zdravotnické části.

Doplňovala ji ještě četa ochrany a skupina

Vojenské policie. Zdravotnickou část tvořilo

ARO, chirurgické oddělení, oddělení dočasné

hospitalizace, operační sály, stomatologická

ambulance a odsunové družstvo.

V nemocnici pracovalo sedmnáct lékařů,

dvacet tři zdravotních sester a zdravotníků,

dva farmaceuti a pět laborantů.

Lékaři měli kromě polní nemocnice

k dispozici dvě polní převazovny POP-2,

tři sanitní vozidla pro silniční přepravu,

tři sanitní terénní vozidla, speciální sanitní

obrněný transportér OT-64, pojízdnou zubní

ambulanci a mobilní hygienickou laboratoř

PHEL-2.

„Alcatraz“ na kraji Kábulu

Polní nemocnice si vybudovala základnu

na kraji Kábulu. Měla tvar úzkého obdélníku

o rozměrech 60×300 m. Na těchto

necelých dvou hektarech strávila většina

ze 132 českých vojáků téměř šest měsíců.

Prakticky všichni misemi ostřílení harcovníci

se shodovali v tom, že právě tato izolovanost

byla velice náročná. Po celou dobu

mise nemohl kromě vojáků strážní jednotky

a výjezdních lékařských týmů téměř nikdo

opustit základnu. A tak získala přezdívku

po proslulém americkém vězení Alcatraz.

Bezpečnost základny a vyjíždějících

zdravotnických týmů měla na starost strážní

četa o sedmadvaceti mužích. Tvořili ji

převážně prostějovští výsadkáři a bechyňští

průzkumníci. Tito vojáci se nejčastěji dostávali

do styku s domorodým obyvatelstvem.

Většina z nich se za těch pět měsíců naučila

celou řadu slov úředního jazyka paštu,

kterým hovoří více než polovina afghánské

populace. Existují prý dokonce dvě slova,

která se v něm řeknou stejně jako v češtině

– dva a čaj. Nejfrekventovanějším slovem

byl ale bakšiš. Tedy jak žádost o úplatek,

tak prosba o dar.

Čeští vojáci měli přísný zákaz konzumace

jakýchkoliv místních potravin a nápojů.

Prakticky veškeré potraviny, ze kterých

připravovali na základně jídlo naši kuchaři,

dovážela německá firma ze zahraničí.

Základna byla zcela nezávislá na svém

okolí. Naši vojáci na ní měli k dispozici

mobilní úpravnu vody AQUAOZON 32,

generátory na výrobu elektrické energie,

mobilní chladírny, polní prádelnu, vlastní

kuchyni a speciální ženijní techniku. Její

logistické zázemí muselo vyprodukovat

více než pět tisíc kubíků pitné vody, přes

300 000 kWh elektrické energie, zlikvidovat

přes tři tisíce kubíků tekutých odpadů

a vyprat okolo osmnácti tun prádla.

Budíček na základně byl v sedm hodin.

Po obědě byly dvě hodiny volna. Pracovní

doba končila v šest večer. Týden měl šest

pracovních dnů. Volná byla pouze neděle.

A to bez ohledu na to, že Afghánci nepracují

v pátek. Ve zde umístěných zdravotnických

zařízeních byli naši lékaři schopni ošetřit

až sto šedesát zraněných a nemocných osob

denně. Denní kapacita pěti chirurgických

týmů byla až padesát zákroků.

Pomáhali nejen v Kartouzích

Jedním z úkolů českých zdravotníků byla

spolupráce s místními nemocnicemi a zdravotnickými

zařízeními. Jednalo se například

o kábulskou nemocnici Kartouzy, financovanou

Mezinárodním červeným křížem. Ta

měla k dispozici 224 lůžek a specializovala

se především na chirurgické zákroky. Převážnou

většinu pacientů tvořili muži a děti

s válečnými zraněními. Časté byly amputace

končetin v důsledku šlápnutí na minu.

Hlavní lékař Abu Seid si spolupráci

s našimi lékaři nemohl vynachválit. „Jezdí

k nám často. Vždy si vyberou pět šest případů,

se kterými nám mohou pomoci. Odoperují

je v polní nemocnici a na doléčení je

pak vrátí zpátky k nám,“ řekl nám tehdy.

Před deseti lety jsme měli možnost společně

s lékařem podplukovníkem Igorem

Krivosuckým vyrazit do distriktu Hodchyl.

Vyjížděl takto třikrát do týdne. Ošetřoval

zde především děti. Mladí do osmnácti let

věku ostatně v té době představovali polovinu

afghánské populace. Délka průměrného

života byla v této zemi čtyřicet let.

Kromě těžkých zranění z války zde byla

častá především infekční onemocnění. „Co

je nám platná veškerá osvěta, když poté, co

vysvětlíte základy hygieny, vidíte dítě čekající

na ošetření, jak pije špinavou vodu

přímo ze závlahového kanálu,“ vysvětloval

nám podplukovník Krivosucký. Odměnou

lékařům byla vděčnost těch nejmenších pacientů.

Tři afghánská děvčata, která se léčila

přímo v naší polní nemocnici, se naučila

zpívat písničku Okolo Hradce. A tu také

lékařům jako projev díků na závěr svého

pobytu zazpívala. Jednoho z chlapců, kteří

se zde léčili, adoptoval a přivezl do České

republiky tehdejší tiskový mluvčí resortu

Milan Řepka.

Poprvé se jim někdo věnoval

Lékaři z 6. polní nemocnice komplexně

vyšetřili také příslušníky několika praporů

nově budované Afghánské národní armády

a průběžně jim poskytovali lékařskou

pomoc. „Bylo zajímavé, jak naše činnost

zvedla těmto mužům sebevědomí,“ řekl

nám mikrobiolog kapitán Karel Kovařík.

„Poprvé v životě se jimi totiž někdo vážně

zabýval.“

Se silným ozbrojeným doprovodem jsme

před deseti lety mohli také vyrazit na jeden

ze šesti distriktů na okraji Kábulu, ve kterých

naši lékaři v pravidelných intervalech

provozovali ambulantní ošetření. Náš doprovod

měl s sebou rotvajlera. Dozvěděli

jsme se, že u Afghánců má ještě větší respekt

než muž se zbraní. V Kábulu totiž

v té době psi téměř nebyli. Rozšířila se tu

vzteklina, a tak došlo k jejich likvidaci.

V říjnu 2002 vystřídala 6. polní v Afghánistánu

11. polní nemocnice, která zde

působila až do konce roku 2002. Poté pracoval

v této zemi ještě nějakou dobu desetičlenný

chirurgický tým. Díky pomoci místnímu

obyvatelstvu postiženému válečnými

útrapami nemocnice získala určité sympatie

mezi afghánským obyvatelstvem.

V roce 2007 se česká polní nemocnice

na téměř dva roky do Kábulu vrátila. V pěti

rotacích se na kábulském letišti vystřídaly

desítky lékařů a stovky zdravotních sester.

V současné době je na kábulském letišti vybudovaná

kamenná francouzská vojenská

nemocnice. A právě v ní působí českých

chirurgický tým.

Text: Vladimír Marek

Foto: autor a archiv 6. polní nemocnice

38 39

Po stopách Konstantina a Metoděje

Neb svatý Pavel učil a řekl toto:

Když konám svou modlitbu před Bohem,

chci raději pět slov říci

a svým rozumem je vyložit,

aby i všichni bratři rozuměli,

než deset tisíc slov nesrozumitelných.

(Proglas)

Hnutí Na vlastních nohou – Stonožka a Arcibiskupství pražské vyhlašují ve spolupráci

s hlavním kaplanem Armády České republiky

VÝTVARNOU SOUTĚŽ K 1150. VÝROČÍ PŘÍCHODU

VĚROZVĚSTŮ NA VELKOU MORAVU

pro děti vojáků z povolání a občanských zaměstnanců – žáky mateřských, základních a středních škol

a základních uměleckých škol

Rozhodnutí knížete Rastislava povolat na Velkou Moravu věrozvěsty, kteří by šířili v zemi křesťanskou víru jazykem

srozumitelným lidu, bylo činem velkého státníka, jenž měl nejen zájem o rozšíření křesťanské víry ve své zemi, ale také

o ochranu země před vlivem mocného souseda.

Pokuste se svými výtvarnými pracemi uctít památku obou učenců a mučedníků a zmapujte jejich život, cestu na Velkou Moravu,

učení a další činy, které je navěky zapsaly do paměti českého a slovenského národa. Vzpomeňte na významné období našich

národů i na boj českých knížat o zachování staroslověnské liturgie na území nově vzniklého Českého státu.

Kategorie:

• 1. kategorie do 7 let

• 2. kategorie 8–11 let

• 3. kategorie 12–15 let

• 4. kategorie 16–18 let

Technika:

• kresba, malba, grafika, počítačová grafika,

prostorové práce v libovolném materiálu

Formát:

• dvojrozměrné práce max. formát A1

• trojrozměrné práce max. formát 1,5×1,5 m

Podklady:

• 1. Život Konstantina a Metoděje

• 2. Náměty k pracím

Datum odevzdání prací: 30. červen 2012

Práce zaslané po tomto datu nebudou zařazeny do soutěže.

Práce odešlete na adresu:

Hlavní kaplan AČR, GŠ AČR, Vítězné náměstí 5, 160 00 Praha 6.

Do soutěže přijímáme pouze originály prací,

ne jejich fotografie či jiné kopie.

Vzhledem k možnostem organizátorů

nelze soutěžní práce

vrátit zúčastněným školám.

military english

VII. ON THE GROUND

VII.III FIELD ARTILLERY

Field artillery is one of the most powerful elements on

the battle field. It uses its fire power to support the other

combat arms, especially the infantry. It can neutralize

enemy artillery, fire on enemy tanks or infantrymen, and

protect friendly forces when they are in defensive positions.

Light artillery guns, airlifted by helicopters or towed by

vehicles, and heavy guns and rockets, which move into position

on tracked vehicles, are all tools of modern artillery.

Compared to their former counterparts, artillery

weapons have undergone many significant adjustments and

upgrades. Because artillery is about firing projectiles and

hitting the targets which can be out of direct line of sight

(indirect fire), it has always been of the utmost importance

to increase accuracy. What used to be manually calculated

and used as key data to fire (also referred to technical fire

control) is now with many artillery weapons being digitized

and computed almost instantly by modern technology.

By greatly enhancing the precision, mobility, survivability,

and fire power of field artillery systems, all new developments

have maintained field artillery units as the most

lethal combat units in the Army. This has been even more

pronounced since the artillery entered the nuclear era with

some artillery weapons today being capable of firing projectiles

with nuclear warheads.

At present, the mission of field artillery is more challenging

than ever before – to destroy, neutralize, or suppress

the enemy by its fire and to integrate all supporting tasks

into combined arms operations. Artillery fire in support of

combined arms operations is coordinated by fire support

teams that adjust artillery fire on enemy targets by using

many tools such as laser locator designators. Given the

versatility of artillery, it allows military commanders to decide

the best application of fire under any conditions. Artillery

fire can thus be used to counter imminent enemy

attack, cover withdrawing friendly forces when under fire

or after ambush, slowing down of advancing enemy forces,

tactical and strategy fire or harassing fire, which may

consist of random firing to limit the planning processes

and manoeuvrability of hostile forces as well as imposing

a stress element on enemy infantry.

Field artillery are mobile weapons with many varieties,

which are employed based on battlefield options, target

characteristics, availability, ordnance requirements etc.

The most common type of breech-loaded artillery weapon

is a howitzer and similarly barrel-loaded is a mortar

(both well suited to indirect fire). Other very common artillery

weapons include anti-tank artillery, rocket artillery, or

self-propelled artillery.

Commentary

Glossary

• accuracy /ˈækjərəsi/ – přesnost; • advance /ædˈvæns/

– postupovat; • airlift /ˈɛərˌlɪft/ – dopravovat vzduchem;

• ambush /ˈæmbʊʃ/ – přepadení/útok (ze zálohy),

napadnout z léčky; • availability /əˈveɪləbɪlɪtɪ/ –

dostupnost, dosažitelnost; • capable /ˈkeɪpəbəl/ – schopný,

způsobilý; • combat arm /ˈkɒmbæt/ /ɑ:rm/ – druh

vojska; • compute /kəmˈpjut/ – vypočítat; • counter

/ˈkaʊntər/ – čelit; • counterpart /ˈkaʊntərˌpɑrt/ –

protějšek; • digitize /ˈdɪdʒɪˌtaɪz/ – digitalizovat, převést

do digitální podoby; • field artillery /fi:ld/ /ɑrˈtɪlərɪ/ –

polní dělostřelectvo; • fire power /faɪ ə r/ /ˈpaʊər/ – palebná

síla; • harassing fire /həˈræsɪŋ/ /faɪ ə r/ – rušivá palba;

• heavy gun /ˈhɛvɪ/ /gʌn/ – těžké dělo; • howitzer

/ˈhaʊɪtsər/ – houfnice; • imminent /ˈɪmənənt/ –

bezprostřední, bezprostředně hrozící; • impose (on the

enemy) /ɪmˈpoʊz/ – vnutit (protivníkovi); • infantry

/ˈɪnfəntrɪ/ – pěchota; • infantryman /ˈɪnfəntrɪmən/

– pěšák, infanterista; • instantly /ˈɪnstəntlɪ/ – ihned,

okamžitě, bezprostředně; • mortar /ˈmɔrtər/ – minomet;

• nuclear era /ˈnuklɪər/ /ˈɛrə/ – nukleární/jaderný/

atomový věk; • nuclear warhead /ˈnuklɪər/ /ˈwɔrˌhɛd/ –

atomová hlavice; • ordnance /ˈɔrdnəns/ – výzbroj, zbrojní

materiál; • precision /prɪˈsɪʒən/ – přesnost; • projectile

/prəˈdʒɛktaɪl/ – projektil, střela; • self-propelled artillery

/sɛlf/ /prəˈpɛld/ /ɑrˈtɪlərɪ/ – samohybné dělostřelectvo;

• suppress /səˈprɛs/ – potlačit, zastavit; • survivability

/sərˈvaɪvəbɪlɪtɪ/ – schopnost udržet se naživu/přežít;

• withdraw /wɪðˈdrɔ:/ – stáhnout se, ustoupit

Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions

The terms breech-loaded and barrel-loaded refer to the

distinct method of loading the guns with ammunition. With

breech-loaded weapons (can be artillery as well as rifles) the

ammunition is loaded at the back of the weapon (breech)

whereas barrel-loaded weapons are loaded from the front

(ammunition to be fired is given directly to the barrel of the

gun). Field artillery – equipment, supplies, ammunition,

and personnel involved in the use of cannon, rocket, or

surface-to-surface missile launchers. Fire power has two

basic military meanings: 1. the amount of fire which may be

delivered by a position, unit, or weapon system; or 2: Ability

to deliver fire. Fire control – the control of all operations in

connection with the application of fire on a target. Indirect

fire can be understood in two ways: 1. fire delivered

at a target which cannot be seen by the aimer (NATO

definition); 2. fire delivered on a target that is not itself used

as a point of aim for weapons. Laser locator designator –

a device which projects a laser beam onto a target in order to

illuminate it for a laser-guided bomb or missile. Warhead

is the front part of the missile, which carries the explosive

element (usually a type of bomb).

Howitzer is one the few words which etymologically originates from Czech language and the word houfnice (the word suggest

that this artillery piece was fired against masses or crowds (houfy) of enemy infantrymen). Some military units, for example

howitzer, are being gradually exchanged with a more generic term gun (for example the Royal Artillery doesn’t use the term

howitzer).

1. Read the statements and decide whether they are

true or false.

1. The advantage of artillery is its usability in various tasks.

2. Concerning the indirect fire, accuracy is not important.

3. Fire support teams help the artillery to destroy enemy

targets.

EXERCISES

3. Use expressions from the text to match these

definitions.

1. ____________ – additional fire provided by another unit

or arm

2. ____________ – to take action in order to prevent or delay

another action taking place

3. ____________ – weapons and ammunition

technika a výzbroj

JAS-39 Gripen

4. Thanks to the ability of firing nuclear ammunition, artillery

is considered the most threatening element on the battlefield.

5. Field artillery often supports its infantry by ambushing

friendly forces, and tactical and strategy fire.

6. The field infantry represents the immense fire support to

artillery.

7. Fire support must be flexible enough to supply support as

the tactical situation changes.

8. The mission of the fire support system is to destroy enemy

air support.

4. ____________ – your own units or units of your allies

5. ____________ – a branch of the army which uses

large-caliber guns, missiles and airdefense

weapons

6. ____________ – arms with large caliber

7. ____________ – fire of weapons not pointed exactly at the

target

8. ____________ – to move away from the enemy, or move

back to your own forces or territory

2. Re-order the words to make questions. Answers are

in the main text. An example has been done for you.

How are the field artillery weapons usually relocated?

1. artillery objectives What the of the are field?

2. modern How the does contribute to success technology?

3. for serve designators locator laser do What?

4. forces infantry How can the friendly help?

5. What differentiating artillery are Army specifics the of it

from other units?

6. artillery tasks of field the are in mentioned the text What?

2003

4. Fill in the gaps of the text below with the words from

the box.

accuracy compute field artillery friendly forces

indirect fire

neutralize

laser target designator

rocket

______________ (1), formerly also known as foot

artillery, is a category of mobile artillery often used to

______________ (2) the enemy by cannon, ______________

(3) and missile fire. As it shoots even at targets measured in

distance of kilometres, gunner no longer can directly see their

targets and so they have to conduct ______________ (4). It

is work of forward observers to locate and observe the targets

using tools and devices such as maps, compasses, binoculars,

______________ (5), etc. One of the tasks of the forward

observer is to inform and send special instructions such as

“danger close”, which is a warning that ______________

(6) are within a certain distance from the target. To ensure or

increase the ______________ (7), the FO can issue information

to adjust fire in four dimensions, three physical and time.

The result and precision of fire is also assured thanks to fire

direction centre which ______________ (8) firing data and fire

direction for the guns.

Answer key to the exercises

Ex. 1: 1T, 2F, 3T, 4T, 5F, 6F, 7T, 8F. Ex. 2: 1. What are the objectives of the field

artillery?, 2. How does the modern technology contribute to success?, 3. What

do laser locator designators serve for?, 4. How can the infantry help friendly forces?,

5. What are the specifics of artillery differentiating it from other Army units?, 6. What

tasks of the field artillery are mentioned in the text? Ex. 3: 1. fire support, 2 counter,

3. ordnance, 4. friendly forces, 5. artillery, 6. heavy guns, 7. indirect fire, 8. withdraw.

Ex. 4: 1. field artillery, 2. neutralize, 3. rocket, 4. indirect fire, 5. laser target designator,

6. friendly forces, 7. accuracy, 8. compute.

Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu:

a_report@ujp-acr.cz.

Švédsko se již od druhé světové války nespoléhá na světové

výrobce proudových letounů a vydalo se vlastní cestou. Po typech

Tunnan, Lansen, Draken a Viggen vznikl v dílnách firmy

Saab stroj JAS-39 Gripen. Cílem jeho vývoje, který byl zahájen

v sedmdesátých letech minulého století, bylo postavit stíhací

letoun čtvrté generace, který by Švédsku zajistil, že jeho letectvo

nebude ve srovnání s ostatními zeměmi NATO i Sovětským

svazem v ničem zaostávat. V roce 1979 švédská vláda schválila

program vývoje víceúčelového a vysoce moderního letounu

JAS, přičemž tato zkratka vznikla z počátečních písmen švédských

slov stíhací, útočný a průzkumný. Už na počátku byly definovány

podmínky, které musí stroj splnit. Mezi ty nejpřísnější

patřila schopnost operovat z velmi krátkých vzletových a přistávacích

drah s rozměry pouhých 800×15 metrů. Také údržba musela

být ve srovnání s předchozí generací výrazně jednodušší.

Zároveň měli konstruktéři vyvinout velmi obratný typ s dobrými

letovými výkony. První prototyp byl dokončen v roce 1987,

a to v rámci kontraktu na dodávku prvních zkušebních strojů

švédskému letectvu. K oficiálnímu přijetí jednomístné verze

JAS-39A do výzbroje došlo až v roce 1993. O tři roky později

proběhl zálet dvojmístné varianty, která se také stala nedílnou

součástí švédského systému výcviku.

Rychlý vývoj elektroniky a informačních technologií v devadesátých

letech si vynutil vznik nové verze JAS-39C, která

se vyznačuje řadou vylepšení. I když zvenku stroj nevykazuje

zásadní rozdíly oproti JAS-39A, jde o výrazně modernější provedení.

Kromě zesíleného draku i podvozku, zvýšené životnosti

až na 8 000 letových hodin a nového přístrojového a rádiového

vybavení se vyznačuje například tankovacím nástavcem

pro doplňování paliva za letu a zcela novým „celoskleněným“

kokpitem s plně digitálními ovladači a všemi ovládacími prvky

uspořádanými na řídicí páce a páce ovládání motoru (systém

HOTAS). Kabina je navíc kompatibilní s brýlemi pro noční

vidění NVG. Analogicky byla upravena i dvojmístná verze

JAS-39D. Motor Volvo Aero RM12, vycházející z amerického

typu F404-GE-400, zůstal u nových verzí nezměněn. V současné

době je ve vývoji nová verze Gripen NG (New Generation).

Prvním uživatelem Gripenů, jak již bylo zmíněno, se stalo

pochopitelně Švédsko. Celkem získalo 204 strojů všech verzí

a část Gripenů A a B postupně modernizuje na verzi C a D. První

technika a výzbroj

exportní úspěch Saab zaznamenal v roce 2005 u nás. Armáda

ČR získala formou pronájmu na deset let 12 jednomístných strojů

C a dva dvojmístné D, a to včetně servisního zabezpečení.

Spolu s letouny nám Švédsko dodalo i výcvikový simulátor.

Všechny letouny jsou umístěny na 21. základně taktického letectva

v Čáslavi. Letouny ve službě nahradily zastaralé stíhací

stroje MiG-21MFN. Čeští piloti s nimi nejen střeží náš vzdušný

prostor, ale v rámci programů NATO hlídali také nebe nad pobaltskými

zeměmi.

Tři roky po České republice si shodný počet letadel pronajaly

i maďarské vzdušné síly. Letectvo Jihoafrické republiky získalo

17 JAS-39C a 9 JAS-39D, ty jsou ale navíc vybaveny přílbovými

zaměřovači, které v části svých JAS-39 používá i Švédsko.

Gripeny dnes provozuje také prestižní britská škola zkušebních

pilotů Empire Test Pilots´ School (ETPS). Saab s nimi zaznamenal

exportní úspěch i v Thajsku, jehož vzdušné síly získaly

dva jednomístné a čtyři dvojmístné kusy. Po výborných zkušenostech

byla objednávka rozšířena na dalších šest jednosedadlových

strojů.

Základní technický popis

JAS-39C je lehký jednomístný nadzvukový víceúčelový letoun

určený prioritně ke stíhacím úkolům. Díky bohaté výbavě

může plnit i další úkoly včetně průzkumu nebo útoků proti

pozemním cílům a lodím. V přídi štíhlého trupu se nachází radiolokátor

Ericsson PS-05A. Rozměrné delta křídlo doplňují

malé kachní plochy na přídi, které zlepšují manévrovatelnost.

Trup zakončuje jednoduchá svislá ocasní plocha. Pohon JAS-39

obstarává dvouosý turbodmychadlový motor Volvo Aero RM12

s modulovou konstrukcí a nízkým obtokovým poměrem. Oproti

svému americkému vzoru F404-GE-400, použitému na letounech

F/A-18, vyniká zvýšeným tahem až 80,5 kN při přídavném

spalování.

Pokročilá avionika se skládá z HUD displeje, zobrazovacích

MFD indikátorů, navigačních systémů INS/VOR/ILS/DME,

Základní takticko-technická data:

Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14,10 m

Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4,50 m

Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8,40 m

Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 800 kg

Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 000 kg

Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 204 km/h

Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 240 m

Dolet (s PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 200 km

nových radiostanic i identifikátorů IFF. Pilot sedí v kokpitu

na vystřelovací sedačce Martin Baker S10LS s parametry 0-0.

Standardní součástí všech jednosedadlových verzí je kanon

Mauser Bk 27 ráže 27 mm se zásobou 120 nábojů. Na celkem

šest podkřídelních a dva podtrupové závěsníky lze připevnit

široké spektrum výzbroje, včetně infračervených samonaváděcích

protiletadlových střel AIM-9L Sidewinder, radiolokačních

protiletadlových řízených raket dlouhého doletu AIM-120B

AMRAAM, klasických i protizemních řízených leteckých pum

nebo řízených protizemních střel AGM-65A/B Maverick.

Text: Jakub Fojtík

Foto: autor a Jan Kouba

Granátomet AGS-17, známý také pod označením Plamja, vyvinuli

koncem šedesátých let minulého století v Sovětském

svazu. Do výzbroje Sovětské armády byl zařazen v roce 1971.

O pouhé necelé desetiletí později se velice osvědčil v členitém

afghánském horském terénu během bojů proti místním

gerilovým jednotkám. I díky tomu se postupně dočkal značného

rozšíření ve světě a byl vyráběn ve velkých sériích.

Naše armáda jím byla vyzbrojena ve druhé polovině sedmdesátých

let minulého století. Každá motostřelecká rota měla

granátometné družstvo, vyzbrojené dvěma granátomety.

Ty byly převáženy i s tříčlennou obsluhou (střelec a dva pomocníci)

v obrněných transportérech OT 64. Po poněkud

chladnějším přístupu českých vojáků k této zbrani, především

v devadesátých letech minulého století, dosáhla na základě

pozitivních zkušeností získaných v zahraničních misích v naší

armádě značné obliby. V roce 2005 byla zavedena i do výzbroje

601. skupiny speciálních sil.

Ve srovnání s obdobnou americkou zbraní, tj. granátometem

Mk 19 (40 mm), má sice menší ráži 30 mm, jeho náboj je však

delší a má větší hmotnost (275 g oproti 240 g). Na druhé straně

má ale podstatně kratší nábojnici, což má za následek menší

počáteční rychlost střely a kratší balistický dostřel.

Granátomet je prioritně určen k ničení nepřátelské živé síly

a palebných prostředků rozmístěných v otevřeném terénu,

v odkrytých okopech a za přirozenými terénními vlnami.

Využít ho lze rovněž k eliminaci lehce pancéřovaných cílů,

Granátomet

AGS-17

automobilové techniky, kulometných hnízd a bezzákluzových

a protitankových kanonů protivníka.

Energie volného závěru

Jedná se o samočinnou zbraň s pevnou, vzduchem chlazenou

hlavní. Pracuje na principu využití energie volného závěru.

Při výstřelu působí prachové plyny na dno nábojnice a prudce

odtlačí závěr do zadní polohy. Přitom dochází k vyhození nábojnice

a k otvírání vývrtu hlavně. Závěr se přemísťuje dozadu,

stlačuje vratné pružiny, natáčí páku podavače doleva a podavač

podává další náboj ke vstupnímu otvoru pouzdra závěru.

medailon

Nešpůrkova chirurgická škola má svoje následovníky nejen

ve vojenském zdravotnictví, ale i na zahraničních pracovištích

Úctyhodných 90!

REPORT

Vydává MO ČR

Odbor komunikace a propagace

Tychonova 1, 160 01 Praha 6

IČO 60162694

www.army.cz

Redakce

Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6

Telefony: 973 215 553

973 215 786

Fax: 973 215 933

E-mail: areport@centrum.cz

()

Hlavní části zbraně:

1 tělo granátometu

2 podstavec

3 zaměřovač

Nechce se věřit, že je mu úctyhodných

devadesát roků. Jeho nezměrný elán a vitalitu

mu mohou závidět mladší generace. Bezmála

třetinu života prožil ve vojenském stejnokroji

a na chirurgickém oddělení Vojenské

nemocnice Brno. Plukovník ve výslužbě

MUDr. Miroslav Nešpůrek, CSc.

republiky Za zásluhy III. stupně.

Osobně mu ho předal ředitel

odboru vojenského zdravotnictví

MO – náčelník vojenské

zdravotnické služby plukovník

MUDr. Božetěch Jurenka,

který při této příležitosti řekl:

„V krédu primáře Nešpůrka,

že chirurg musí trpět touhou

být den ze dne dokonalejší

a že sebeuspokojení chirurga

Šéfredaktor: Jan Procházka

Grafi cká úprava: Andrea Bělohlávková

Kresby: Jiří Král

Jazyková korektura: Jiřina Švarcová

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje

OKP – produkční oddělení

Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6

Oľga Endlová, tel. 973 215 563

Tisk: EUROPRINT, a. s.

Do přední polohy je závěr vracen tlakem vratných pružin,

který zasunuje náboj do nábojové komory a napíná úderník.

Natáhnutí závěru se provádí napínacím ústrojím.

Granátomet se skládá z pouzdra závěru s hlavní, závěru, vratného

ústrojí, podavače, spušťadla a víka pouzdra závěru s napínacím

ústrojím. Zásobníková kovová schránka pojme 29 nábojů.

Pásy se dodávají s deseti náboji a lze je dále spojovat

s pomocí granátu. Do granátometu se používají většinou náboje

s tříštivým nebo tříštivotrhavým granátem. Je ale možné

Hlavní takticko-technická data:

Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 mm

Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 840 mm

Hmotnost bez podstavce . . . . . . . . . 18 kg

Hmotnost s podstavcem . . . . . . . . . . 31 kg

Účinný dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 700 m

Dostřel přímou střelbou . . . . . . . . . . 500 m

Minimální teoretická

rychlost střelby . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 až 100 ran/min

Maximální teoretická

rychlost střelby . . . . . . . . . . . . . . . . . 350 až 400 ran/min

Poloměr souvislého zasažení

střepinami granátu . . . . . . . . . . . . . . nejméně 7 m

Počáteční rychlost střely . . . . . . . . . . 185 m/s

Hmotnost náboje . . . . . . . . . . . . . . . 0,35 kg

Hmotnost granátu . . . . . . . . . . . . . . 0,28 kg

Zvětšení zaměřovače . . . . . . . . . . . . . 2,5×

Zorné pole zaměřovače . . . . . . . . . . 12 stupňů

Váha zaměřovače

bez systému osvícení . . . . . . . . . . . . . 1 kg

Kompletní váha zaměřovače . . . . . . 3,5 kg

střílet i kouřové granáty, které slouží k zadýmování prostoru

a v důsledku toho k ochraně vlastních jednotek. Průměr dosahu

střepinového granátu je minimálně čtrnáct metrů. Pravděpodobnost

smrtelného zranění v tomto úseku je devadesát

procent.

Granátomet umožňuje střelbu jednotlivými ranami. Ta se používá

většinou při zastřelování na cíl. Častější je ale střelba

malými (pět nábojů) a velkými (deset nábojů) dávkami. Možná

je i nepřetržitá střelba až do vyprázdnění celého zásobníku.

Rychlost střelby se ovlivňuje prostřednictvím regulátoru.

Prázdné nábojnice při střelbě vypadávají spodní částí.

Zbraň je vybavena optickým zaměřovačem PAG-15 s 2,5násobným

zvětšením.

Granátomet může být umístěn také na vrtulnících a vozidlech.

V těchto případech se již nepoužívá podstavec, ale lafetuje

se přímo na techniku. Dále existuje i vrtulníková kontejnerová

verze, jejíž zásobník pojme tři sta granátů. Speciální jednotka

Vojenské policie SOG během svého nasazení v Afghánistánu

granátometem AGS-17 vyzbrojila pancéřované Tatry, které

sloužily při bojových akcích především k přepravě vody, pohonných

hmot, munice a zásob. Také na čtyřkolkách měla

lafetované granátomety. Výrobce dodává pro hladinová plavidla

granátomet uložený v otočné věži.

Text: Vladimír Marek

Foto: autor a PUB 75-00-02

Životní příběh ivančického

rodáka Miroslava Nešpůrka

je ojedinělý od samého začátku.

Největší měrou je však

spjatý s brněnskou vojenskou

nemocnicí (1952–1979).

Z nastoupivšího sekundáře

se zanedlouho stal zástupce

náčelníka a následně náčelník

tamního chirurgického oddělení.

V průběhu několika let

se mu podařilo vybudovat špičkové

pracoviště se zaměřením

na traumatologii a cévní, hrudní

a břišní chirurgii. Specializací

se primáři Nešpůrkovi stalo

ošetření jater a slinivky břišní.

Mimochodem, byl to právě on,

který jako první chirurg z tehdejšího

Československa začal

úspěšně operovat oba orgány.

O této problematice publikoval

bezmála třicet vědeckých

prací, přičemž některé z nich

jsou odbornou veřejností citovány

dodnes. Oblast chirurgie,

obzvlášť válečná, doznala pod

jeho vedením obrovský skok.

Nepochybně k tomu přispělo

i jeho jednoleté působení

na Korejském poloostrově

v době korejské války (1950

až 1953). „Válka v Koreji, to

pro mě aktuálně není téma

k ucelenému povídání. Spíše

se mi vybavují dílčí epizody.

Aby však byly pochopeny, to

byste museli s těmi lidmi trpět,

sdílet jejich hlad a bolest, tak

jako tomu bylo v mém případě,“

říká M. Nešpůrek.

Od vážného tématu dokáže

během mžiku přejít k legraci:

„Čas od času se stává, že se začnu

smát, aniž by přítomní věděli

proč. To se mi v hlavě vybaví

nějaká ta peprná větička

nebo scénka ze života, kterou

jsem, a to velice často, provokoval

svoje okolí. Alespoň

mám na co vzpomínat,“ dodává

jubilant.

Miroslav Nešpůrek je živoucí

legendou pro stávající

lékařský a zdravotnický personál

Vojenské nemocnice

Brno. „Takováto osobnost si

zaslouží naše uznání. Jeho životní

zkušenosti stále oslovují

současnou lékařskou generaci.

Neustále se v něm snoubí vše,

co si dnes představujeme pod

pojmem ideální primář, což je

znamenitý manažer a špičkový

odborník,“ konstatuje ředitel

VN Brno plukovník Antonín

Vodák.

V dlouhé řadě gratulantů

samozřejmě nechyběla ani Armáda

České republiky. Za celoživotní

zásluhy v oblasti

vojenského lékařství a rozvoj

válečné chirurgie udělil náčelník

Generálního štábu AČR

armádní generál Vlastimil

Picek Miroslavu Nešpůrkovi

čestný odznak Armády České

vede ke stagnaci, jejíž úroveň

může být přijatelná pro nadřízené

a zajistí měsíční mzdu,

ale může být nebezpečná pro

nemocné, je hluboké poznání

postavené na dlouholetých

zkušenostech.“

Text a foto: Pavel Lang

UPŘESNĚNÍ

Číslo indexu: 45 011

ISSN 1211-801X

Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Uzávěrka čísla: 11. 4. 2012

Toto číslo vyšlo dne: 16. 4. 2012

Foto na titulní straně: Vladimír Marek

Kontakty do redakce

Šéfredaktor

Jan Procházka

telefon: 973 215 553

mobil: 724 033 407

e-mail: jan_prochazka@klikni.cz

Redaktoři

Martin Koller

telefon: 973 215 572

mobil: 724 071 112

e-mail: kollermartin@seznam.cz

Pavel Lang

telefon: 973 215 868

mobil: 724 002 623

e-mail: pavellang@centrum.cz

Vladimír Marek

telefon: 973 215 648

mobil: 724 033 410

e-mail: v.mare@post.cz

Grafi k

Andrea Bělohlávková

telefon: 973 215 786

e-mail: andrea.belohlavkova@hotmail.cz

Vy se ptáte: KOLEKTIVNÍ SMLOUVA 2012

V březnovém čísle A reportu jsme vás v článku Vy se ptáte:

kolektivní smlouva 2012 informovali o čerpání indispozičního

volna. Na základě vašich dotazů upřesňujeme: Při vzniku nového

pracovního poměru se indispoziční volno může čerpat

po uplynutí zkušební doby následovně: 2 dny, trvá-li pracovní

poměr v kalendářním roce 3 měsíce a více, 3 dny po šesti

měsících a 4 dny po devíti měsících.

Další informace lze získat ve Věstníku Ministerstva obrany,

ročník 2011, částka 26, článek 4 – nároky zaměstnanců.

Připravil: Pavel Lang

armáda a veřejnost

VŠESTRANNOST je

cesta k VÍTĚZSTVÍ

Právě spojení vojáka a olympijského

veterána se ukázalo být úžasným motivačním

prvkem a vzorem pro děti. Po besedách

ve školách se s nimi pak ti nejlepší

ze všech škol po celé České republice setkali

na červnovém celorepublikovém finále

na Strahově v Praze.

„Loňské finále jsme zvládli na výbornou

právě a jen díky obrovské podpoře resortu

Ministerstva obrany a vojáků, kteří během

dvou soutěžních dnů byli dětem ‚coachi‘.

Ukázalo se, že děti mají k vojákům přirozený

respekt a poslouchají je ve všem na slovo. Vojáci

a olympijské legendy byli pro děti nejen

vzory a poradci, ale také jakýmsi talismanem

pro štěstí v jejich snaze o nejlepší výsledky,“

komentovala úspěch loňského ročníku Martina

Tragantová, ředitelka Nadačního fondu

Romana Šebrleho a OVOV.

Zatímco druhého ročníku se aktivně zúčastnilo

na 460 základní škol a víceletých

gymnázií, letos se do třetího ročníku aktivně

zapojilo přes 2 000 základní škol a víceletých

gymnázií. Mnoho dalších škol sportovní

desetiboj OVOV plní nesoutěžně.

Již druhou společnou akcí v rámci 3. ročníku

OVOV byla účast armády na dětském

sportovním dnu pro děti z Japonska,

které během ničivého zemětřesení přišly

o své rodiny. Posluchači vojenského oboru

na UK FTVS jako rozhodčí na charitativní

akci projektu OVOV nejprve v angličtině

prezentovali jednotlivé disciplíny, poté

vedli své týmy a nakonec je i hodnotili. Pro

sirotky, kteří přijeli do Čech trávit prázdniny,

to byla možnost, jak na chvíli zapomenout

na starosti, pobavit se a porovnat své

schopnosti s českými dětmi.

Tak jak narůstá sportovní nadšení, roste

i spolupráce OVOV s vojáky. V loňském

roce se vojáci prezentovali především

na besedách ve školách a celorepublikovém

finále na strahovském stadionu Evžena

Rošického. V rámci letošního ročníku

se vojáci budou účastnit krajských kol a některých

okresních v blízkosti své posádky.

Samozřejmě nebudou chybět ani na finále

na Strahově, které se tentokrát kvůli letním

olympijským hrám v Londýně uskuteční

až koncem září. Vojáci zde budou opět „dohlížet“

na férový průběh her a zároveň dětem

dodají trochu té zmiňované „vojenské

disciplíny“.

Foto: mjr. Magdalena Dvořáková

Foto: autorka a Ivana Roháčková

V březnu Armáda České republiky zahájila druhý rok spolupráce

se sportovně výchovným projektem Odznakem všestrannosti

olympijských vítězů – OVOV.

Zajímavý projekt vznikl v roce 2008

a jeho tvůrci jsou olympijští vítězové a desetibojaři

Robert Změlík a Roman Šebrle.

Myšlenka projektu je prostá a přitom geniální.

„V době, kdy závratným způsobem

roste výskyt dětské obezity, jsme chtěli

právě dětem ukázat, že sport může být i zábavnou

aktivitou, která je navíc důležitá

pro zdravý vývoj každého člověka,“ uvádí

jeden ze spoluzakladatelů projektu Robert

Změlík.

Prostřednictvím besed s českými atletickými

legendami a příslušníky ozbrojených

sil České republiky na základních školách

a sportovních soutěží v deseti disciplínách,

které nevyžadují speciální vybavení škol,

chtějí vrátit dětem zpět jejich fyzickou

zdatnost a pomoci nalézt vztah k pohybu

a čestnému soutěžení.

Ke spolupráci na projektu OVOV přizval

Robert Změlík svého kamaráda

a sportovního kolegu Romana Šebrleho

záměrně. Roman Šebrle založil ve stejném

roce Nadační fond Romana Šebrleho,

který podporuje sportovní reprezentanty

po ukončení jejich kariéry. V současné

době je členy fondu přes 90 olympioniků

seniorů. Jedním z prvních členů byl i nedávno

zesnulý Jiří Raška. „Tělovýchova

na základních školách upadá, cítil jsem

proto nutnost reagovat a propojit projekt

OVOV se svým nadačním fondem,“ uvedl

Roman Šebrle.

Oba sportovci mají svou reprezentační

kariéru přímo spjatou s vojenským sportovním

klubem Dukla, tedy i s armádou.

Proto se po prvním – zkušebním ročníku,

který dopadl nad očekávání pořadatelů dobře

a měl velmi pozitivní reakce jak u dětí,

tak učitelského sboru a rodičů, rozhodli

přizvat k projektu také vojáky. Podle Roberta

Změlíka má projekt dětem přinést

také vojenskou disciplínu, která, jak říká

on sám, je ve sportu a vlastně v čemkoliv,

čeho chcete dosáhnout, prostě nutností.

„V roce 2010 jsem požádal ministra obrany

Alexandra Vondru o poskytnutí záštity

nad projektem. Jsem velmi rád, že souhlasil

a spolupráce trvá. Vojáci jsou pro mne vzorem

disciplíny a zdatnosti. Disciplína spojuje

kolektiv a posouvá vás dál,“ vysvětluje

Robert Změlík.

V loňském roce vojáci po celé republice

navštěvovali spolu s bývalými sportovními

reprezentanty Československa a České

republiky základní školy a mluvili nejen

o sportu, ale také o sobě, co jim sport přinesl

a k čemu je jim fyzická zdatnost v praxi.

Účastnící se vojáci z místních posádek byli

často sami úspěšnými sportovci a s olympioniky

se dobře doplňovali.

Besedy měly u dětí velký ohlas, už jen

pro tu bezprostřednost a zajímavá vyprávění.

Někdy se děti pyšně hlásily, že znají

nějakého vojáka, jindy zvědavě pokukovaly

po jejich uniformě a přemýšlely, na co

se mají zeptat.

48 49

NAVŠTIVTE EXPOZICI RESORTU MINISTERSTVA OBRANY ČR

2.– 4. KVĚTNA NA MEZINÁRODNÍM VELETRHU IDEB 2012

HALA B2, STÁNEK 200, VÝSTAVIŠTĚ INCHEBA BRATISLAVA

Rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou čtěte na straně 2

Delete template?

Save as template ?