Ergo 1

e r g o 1

la dolce vita

DOBA CUKROVÁ

JAK SE VYVAROVAT DROZE 21. STOLETÍ?

Souboj o pražský

veřejný prostor

Menu

z kontejneru

Servisman

cyklistické elity

ergo1.cz

casopis.ergo1

ergo.1

editorial

Sladíte?

Stačí obyčejná kostka cukru navíc k tomu, aby se nám žilo lépe? Asi ne. Zdá

se, že ani sebelepší cukrkandl blažený úsměv na tváři nevykouzlí. Možná jen

na chvilku, ale o tom víc v hlavním tématu Erga.

Každý z nás se žene za štěstím. O co nám ale vlastně jde? Podle statistik

jsme se nikdy neměli lépe, svět ještě nikdy nebyl růžovější. Jakýsi vrozený

lidský instinkt ukrytý v nitru naší duše (říkejme mu záškodník) však

i v těchto časech zdvihá prst a říká: „Nene! Může být líp.“ A právě kvůli

tomuto záškodníkovi si často sami vymýšlíme zástupné důvody, proč ještě

nejsme úplně nejšťastnější. Zpravidla jde o věci, které se nás ani netýkají

Věci, které nemůžeme ovlivnit. Skutečné kořeny nespokojenosti ale spočívají

v nás samých, v nenaplněnosti našich životů, kterou si do „vnějších“ problémů

rádi projektujeme.

Možná ten rituál znáte – několikanásobné odložení otravného budíku,

bleskové vypití silného kafe fungujícího už jen jako placebo, zpožděný autobus.

Průběh dne vaší náladě moc nepřidá... Setkání s úspěšnějšími lidmi,

připitomělé reklamní bannery se zářivými úsměvy, blížící se deadliny, podivíni

na ulici, brzké zimní stmívání a navrch zapomenuté klíče. Večer uleháte

do postele nenaplnění, v hlavě si přehráváte hrůzné myšlenky na další den

a vytoužený spánek se dostaví až kolem třetí ráno.

Přehrajte si svůj běžný den. Poznáváte se? Jestli ne, gratuluji. Pokud ano,

dovolím si předložit malý návod, jak den prožít jinak a lépe. Co ráno vstát

bez toho, aniž byste jenom na vteřinku přemýšleli o tom, co všechno se

během dne může pokazit? Co zkusit ignorovat, jak na vás hledí ostatní, když

si zrovna vezmete každou ponožku jinou? Nenechte se rozhodit. Užívejte

si drobností. Přivřete oči a tu kostku navíc vám nikdo předhazovat nebude.

Kávu si vezměte s sebou do práce. Nebo do školy. A k ní Ergo. To vám život

určitě alespoň opepří.

Čtěte sladce

Dominik Patzner

šéfredaktor

ergo 1 | 18. prosince 2017

Ergo je projekt studentů 2. ročníku bakalářského studia žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Skupina Ergo 1 pracovala pod vedením Mgr. Romana Hájka. Ergo 1 v ZS 2017/18 mělo uzávěrku 18. 12. 2017.

šéfredaktor: Dominik Patzner • editorky: Petra Vávrová, Kateřina Vraná • webeditorka: Aneta Krsová

redakce: Sabina Andree, Filip Ardon, Anna Bendová, Tereza Brůžková, Tereza Dorňáková, Jakub Grim,

Tomáš Chramosta, Jakub Jirků, Karolína Jírová, Filip Kalčák, Jaroslav Keimar, Tomáš Klézl, Gabriela Knížková,

Stanislav Kučera, Filip Liška, Michaela Lišková, Zuzana Nevolová, Adéla Paruchová, Pavlína Podzimková, Tomáš

Šedivý, Jan Šimek, Martin Špaček

grafická úprava a sazba: Dominik Patzner • foto na obálce: Karolína Jírová • odborné vedení: Roman Hájek

e r g o 1

3

bsah

5

6

7

perspektivy

Tréninkový plán na život

Jen talent k úspěchu nestačí

Mráz přichází žaludkem

téma

9 Osmkrát návykovější než kokain

13

16

17

19

22

24

27

28

360°

Praha před domovními prahy

Jak je důležité míti dodávku

Hra chutí zmrzlinového srdcaře

Mladí a angažovaní

Večeře z popelnice

Trpím, trpíš, trpíme

Káva za čtyři koruny, limonáda za pět

Nemuset si věci strkat pod polštář

9

Rozhovor

Osmkrát návykovější než kokain

osobnost

30 Potomci synthpopu a barevný zvuky

fototéma

33 17. listopad s nádechem minulosti

kultura

40 Balanc nad propastí kýče

43 Nezavírejte opeře dveře, vleze k vám oknem

44 Vyšeptalý flám

45 Rock 'n' roll s jehlou v žíle

46 Top 5 alb roku 2017

49

24


48 Pozor, přichází dvojka

tělocvik

50 Znáte Duřta? Všechno spraví!

53 Hokej jako nejsilnější droga

57 Hokejka, míček, pivo a přátelé

tečka

58 Život na Hollaru

30

Potomci synthpopu a barevný zvuky

perspektivy

Tréninkový plán na život

Proč si lidé nechávají naordinovat recept na sladkou budoucnost

Sabina Andree

Start. Závodník běží ve své

dráze, oči upřené k cíli, srdce

mu tluče o překot. Z tribuny ho

povzbuzují jeho blízcí i naprosto

cizí lidé. Každý jeho krok ale především

pečlivě sleduje trenér, který

přípravě atleta na závod věnoval

své úsilí, čas i schopnosti.

Sport totiž není jen o talentu

a schopnostech hráčů, ale především

o dlouhé, pečlivé a tvrdé

přípravě. K mimořádným výkonům

jednoduše musí borce někdo

dovést. Dostat se na vrchol sám si

troufne málokdo. Potřebujeme ale

každý svého trenéra i v běžném

životě?

Úspěch za 3, 2, 1...

S takzvanými osobními kouči se

v posledních letech roztrhl pytel.

Co tato služba nabízí? Jednoduše

řečeno vám trenér pomůže vyřešit,

co vás trápí, najde váš skrytý talent,

ukáže další kroky na cestě životem.

Cíl? Udělat z vás úspěšného

člověka. Krok za krokem, až k vaší

vysněné metě.

Z webových prezentací dále zjistíte,

že životní kouče můžete vyhledat

v řadě situací. Například když

si chcete ujasnit, kam jít dál ve

svém životě, nebo rozvinout svůj

talent. To ale stále vypadá spíš jako

atraktivně znějící fráze, silná slova

a lákavé vyhlídky. Kde je záruka, že

se to povede?

Zajímavé je, že lidé vyhledávají

pomoc koučů i v méně ošemetných

momentech, které většina řeší

s kamarádkou u kafe, kamarádem

u piva nebo s empatickým barmanem

nad dvojitým panákem (na

pořadí nezáleží). Nezdravé partnerské

vztahy, žárlivost, nevěra,

rozchody, pocity vnitřního neklidu,

přetížení, nedoceněnosti. Zdá se

zkrátka, že kouč dokáže poradit asi

úplně se vším.

Tady máš, koukej

na ten chaos.

Život

se mi sype jako

domeček

z karet.

Nemožné na počkání,

zázraky do tří dnů

Ať už dělají cokoli, nepříliš levné

služby koučů (osmdesátiminutové

sezení vyjde na cca 1 500 Kč) vyhledává

čím dál víc lidí. A jakkoli

se zdá podivné, že by cizí člověk

během pár sezení dokázal připravit

na míru životní plán na úspěšný

život, něco na tom zřejmě bude.

Anonymita a neznámost totiž paradoxně

může být i výhodou. Přeci

jen má trenér větší nadhled než vaši

partneři nebo přátelé. Jeho odstup

od vašeho života mu zároveň dává

určitou autoritu. Jako klient na něj

zase můžete bez obav a ostychu vyvrhnout

všechny své prohry, strasti

a neúspěchy. „Tady máš, koukej na

ten chaos. Život se mi sype jako

domeček z karet.“

O svých problémech zkrátka tak

nějak sami tušíme. V hloubi duše

dokonce víme, co s nimi. Ale potřebujeme,

aby nepříjemné pravdy

někdo vydoloval za nás. Potřebujeme

je slyšet. Ale nedokážeme je

vyslovit.

Životní kouč se s chladným

pragmatismem prohrabe marasmem

našeho nevydařeného bytí

a poté na rovinu vynese rozsudek.

Připraví plán, který není výsledkem

jeho geniality nebo šestého smyslu.

Je to pouze přímá strategie osekaná

o výmluvy, strach, nedůvěru

a lenost.

A jsme zpátky na začátku. Potřebujeme

pro řízení života každý

svého kouče? Nezvládáme se s životem

poprat sami a proto volíme

cizí pomoc? Záleží na okolnostech.

Pokud vás něco tíží a potřebujete

otevřít oči, můžete navštívit zázračného

profesionála s řadou certifikátů

a osvědčení. Podobně cenné

rady ale dostanete i od přátel nebo

barmana v oblíbeném podniku. Někdo

hledá moudrost na dně sklenice,

jiní se oddávají meditaci. Tak

jako tak, výsledek bude podobný.

Sklenička červeného s přáteli vás

ale vyjde o poznání levněji. ■

ergo1.cz 5

perspektivy

Jen talent k úspěchu nestačí

Proč se úspěšní mladí Češi nezvládají prosadit v dospělém sportu?

Stanislav Kučera

Čeští fotbalisté se na mistrovství

Evropy probojovali do semifinále,

hokejisté na světovém šampionátu

získali stříbro a dva Češi

ovládli tenisové grandslamy. Ne,

tyto výsledky nejsou vymyšlené.

Česká republika skutečně patří

v posledních pěti letech na sportovních

kolbištích mezi respektované

protivníky. Ovšem pouze

v mládežnických kategoriích.

Štědře dotované výlety

V roce 2017 přiteklo do pokladen

sportovních svazů a klubů rekordních

šest miliard korun. Podle

nového zákona o podpoře sportu

přitom tyto prostředky putují

především na mládež. Členové reprezentačních

center mládeže tak

dosáhnou na nemalé příspěvky na

stravu, bydlení, lékařskou péči, regeneraci

i sportovní vybavení.

Česku se i díky tomuto způsobu

rozdělování peněz daří v těžké

mládežnické konkurenci prosadit.

Nejdůležitějším aspektem je ale

vůle uspět, pramenící od samotných

hráčů. Reprezentace totiž

nabízí mnohá lákadla – nezapomenutelný

pocit z výhry, cestování po

světě, poznávání nových míst a lidí,

skvělou stravu a dlouhé absence ze

školy.

Užitek má jednotlivec,

ne celý sport.

Raději se vzdát

Jakmile však štědrá podpora skončí,

vyhasne i motivace. V osmnácti letech

štědrá podpora státu končí

a pro sportovce nastávají léta tvrdé

dřiny, odříkání a nejisté budoucnosti.

Mezi dospělými navíc najednou

přichází nezvyklé množství

porážek a někdejší mistři musejí

začínat nanovo. Zpět na vrchol přitom

vede spletitá a náročná cesta.

Řada talentů se proto rozhodne

slibně nastartovanou kariéru ukončit

s tím, že „na vrcholu už byli“.

Tím pádem ale přicházejí vniveč

tréninkové úsilí, veškerá práce

trenéra, podpora rodičů i státu.

Všechny placené turnaje a závody

v zahraničí se mění v poznávací zájezdy,

užitek z nich má jednotlivec,

ne celý sport.

Vyhozené peníze, zmařené úsilí

Veškerá snaha měla jediný cíl:

Vychovat z talentovaných nadějí

pýchu národního sportu mezi dospělými,

kde teprve přichází opravdové

soutěžení a skutečné závody.

Místo upření pozornosti

k olympijským hrám však přichází

u mladých mužů a žen nemilé prozření

– náhle nenáviděný sport

je připravil o nejlepší část života,

proto mnohdy cítí potřebu dohnat

všechny radosti a zábavu dospívání.

Zapomínají, že radost z výhry

sdílená se spoluhráči a blízkými

je jedinečný pocit a že jej nedávno

milovali. Jednou ztracený zápal už

znovu nezažehnou.

Skutečnými šampiony se tak

stanou jen ti, kteří v sobě mají potřebnou

ctižádost a touhu uspět.

Tyto vlastnosti, u českých sportovců

nepříliš rozšířené, jsou totiž

hlavním předpokladem pro zářnou

kariéru.■

Zdroj: flickr.com – Bronski Beat

6

e r g o 1

Mráz přichází žaludkem

fejeton

aneb proč se v Česku nedaří komunitním ledničkám

Zuzana Nevolová

V zemi Lakomé Barky, která z buřtů šila záclony a pro korunu by si nechala koleno vrtat, se rozmohl

fenomén sdílení jídla. A Češi sdílejí dokonce až tak dobře, že komunitní chladničky už nemají co

chladit. Lednice tak zase veřejnosti zavírají své tepelně izolované dveře.

den, kdy si u nás první veřejná

lednička posvítila na

V

světlo světa, bylo prý v pražských

ulicích podobně plno, jako když

za dob tuhého socialismu dorazila

zásilka exotických mandarinek na

ruzyňské letiště a fronty se tvořily

už od východního vstupu na

Hlavní nádraží.

Český národ tedy ani po třiceti

letech demokracie nezklamal a nezanevřel

na svoji lásku k frontám

ani k masovému šílenství. Je totiž

jen málo věcí, které milujeme ještě

víc než nálepku „Právě ve slevě!“.

Mezi nimi je pak právě nálepka

„Úplně, ale úplně zadarmo“.

Když tedy první lednička (již

překřtili vskutku líbivým přízviskem

Naděžda) poprvé otevřela

své dveře se zabudovanou chladicí

spirálou, nikomu nevadilo, že její

poličky bývají útočištěm jídel, jejichž

sláva je již dávno za zenitem.

Vždyť – zameťme si před vlastní

ledničkou – každému z nás se už

doma podařilo vypěstovat plesnivého

krále sýrů z prachobyčejného

eidamu. Nevybíravé Čechy tak

z pohledu do útrob sdílených ledniček

rozhodně nemrazí.

Před veřejnými chladničkami,

jichž je teď po Praze rozeseto vícero,

se tedy denně odehrává obraz

válečného pole, který není

nepodobný výjevům z obchodních

domů v době povánočních slev.

I za jídlo zdarma

se u nás platí.

Okolí ledniček se mění v zákopy,

v nichž Češi bojují stylem

všichni proti všem. A to vším, co je

zrovna po ruce. Pokud tak nejste

dostatečně hbití a mrštní, může

se vám stát, že se o několik hodin

později proberete na JIPce kupříkladu

s okurkou zaraženou hluboko

v nose. I za jídlo zdarma se

u nás totiž platí.

Mezinárodně oslavovaný koncept

sdíleného jídla tak v jedné

z pražských kaváren potkal naopak

neslavný konec.

Naděždino vnitřní světlo po

necelém roce vyhaslo, když ji její

duchovní otcové byli nuceni odpojit

od elektrických přístrojů.

Pouhých pár měsíců po slavnostním

otevření totiž Naděžda zápasila

na hranici života a smrti

se zcela minimálním přídělem

jídla na den. Ve svých posledních

dnech pak už vyhlížela podobně

žalostně a prázdně, jako by kromě

podvýživy trpěla také syndromem

vylednění.

Naděždu z Čech do křemíkového

nebe následovaly i chladničky

mnohem mladšího data,

které pražané nechali o chladu

a byly dány takříkajíc k ledu. Sdíleným

lednicím v Čechách tak patrně

odmrazilo. ■

Zdroj: flickr.com – eric_the_ridd

ergo1.cz

7

téma

Osmkrát návykovější

než kokain

Karolína Jírová

Pavlína Podzimková

Jak se vyvarovat

droze 21. století?

Foto

Karolína Jírová

téma

K

dyž dáte krysám na výběr mezi kokainem

a cukrem, vyberou si cukr.

Průhledné krystalky se za poslední dvě

století staly výnosnou komoditou, která

hýbe celým světem. Uvědomujeme si,

kde všude se cukr vyskytuje a jakou daň

za něj platí naše zdraví? Zvládli bychom

se vůbec bez této sladké drogy obejít?

Velká část společnosti si myslí, že ne.

Představa o tom, že příjem cukru je nezbytný

pro správné fungování našeho

těla, ale není úplně přesná. Společně

s tuky a bílkovinami sice patří mezi základní

živiny, na rozdíl od nich si ho ale

naše tělo umí vyrobit.

Problém současné výživy spočívá

v tom, že cukr najdete v podstatě všude.

Protože jde o lidem příjemnou chuť, přidává

se i do potravin, kde nemá žádný

výraznější význam. A na rozdíl od přirozeného

cukru, který najdete v ovoci,

zelenině, mléčných výrobcích, ten uměle

přidávaný tělo neumí dost dobře zpracovat

a přeměňuje ho na tuk.

Jak varuje endokrinolog Robert Lustig

v knize Cukr, náš zabiják, jsou právě tyto

cukry hlavním zloduchem a padouchem

naší civilizace, Darth Vaderem naší říše.

Lze proti této „temné straně síly“

nějak efektivně bojovat? Jedna z nás se

rozhodla, že to zkusí na vlastní kůži.

Postavila se výzvě a celý týden nedala

žádnému ze „zlých“ cukrů ve svém jídelníčku

šanci.

#CUKRFREE: nákup

Ve světě dnešních paleo, vegan a bezlepkových

diet není problém najít v obchodech speciální

regály vyčleněné přímo pro ně. Poličky s produkty bez

cukru jsou však spíše ojedinělostí, a tak kontroluji potravinové

obaly jeden po druhém. Do košíku házím jen

výrobky, ve kterých je zachován jejich přirozený obsah

vlákniny a optimální množství sacharidů.

Koukám na obsah „cukrfree“ nákladu vyloženém

na páse a přemýšlím, co mě to zas napadlo. Přežít

týden bez cukru se pomalu blíží sci-fi. „Dělá to

738 korun, budete chtít přispět na nemocné děti?“

zeptá se pokladní. Odpovím slečně, ať to zaokrouhlí

Jahodové smoothie

250 ml

8 kostek cukru

California maki sushi

200 g

12 kostek cukru

Hranolky McDonald’s

160 g

14 kostek cukru

Doporučené denní

množství

8 kostek cukru

na 800 a v duchu doufám, že tím neonemocní mé

bankovní konto.

Čím víc máme, tím víc chceme

Možná právě zpytujete svědomí ohledně odpolední

slazené kávy a čokoládového cupcaku, nebo se vám

naopak ulevilo, protože na sladké nejste, a tak se vás to

celé netýká. Sladká hrozba ale nemusí chutnat sladce.

Mluvíme-li o nadměrném množství

zkonzumovaného cukru, zdaleka není

řeč jen o dortících a čokoládě.

Třeba vás nepřekvapí, že ovocné jogurty,

džusy či snídaňové cereálie nejsou

tak zdravé, jak se tváří. Obrovské

množství cukru je ale i tam, kde bychom

ho možná nečekali. Jednoduše řečeno,

přeslazené jsou téměř všechny průmyslově

vyráběné potraviny – od kečupu

přes pečivo a masové konzervy až po

slané chipsy. Sacharidovou bombou bývají

také hotové pokrmy.

Kromě toho, že dostatečná dávka

cukru dokáže zázračně vylepšit chuť

skoro každé potraviny, má cukr i mnoho

dalších „skvělých vlastností“. Umí zlepšit

texturu potravin, sušenkám a pečivu

dodat barvu a ve větším množství

plní funkci konzervantu. Navíc je levný

a snadno dostupný. Pro výrobce ideální

volba.

Vedle technologických záležitostí je tu

však ještě jeden, o něco zákeřnější, motiv.

Právě velké množství cukru v potravinách

je důvodem, proč je nemůžeme přestat

jíst, a proč si je příště půjdeme koupit

znovu. Cukr je pro nás návykový – po

prudkém vstřebání jednoduchých cukrů

přichází slastné pocity až euforie. Když ale hladina

cukru v krvi v reakci na inzulin zase klesne, přijde

únava a podrážděnost. Jediné, co chceme, je další cukr

a potravinářské koncerny se radují.

#CUKRFREE: snídaně, oběd i večeře

Týden bez cukru neznamená vyhnout se pouze přidaným

cukrům, ale také potravinám obsahujícím vysoké

množství škrobů. Mezi ně řadíme například rýži, kukuřici,

ale i obilné výrobky v podobě pečiva a těstovin.

Vymyslet, co si člověk vůbec může uvařit, se zdá

10 e r g o 1

Průměrná spotřeba cukru v ČR činila na začátku 20. století 5 kg na osobu. Dnes je to až 33 kg

jako solidní oříšek. Postupně však zjišťuji, že je to jen

o zvyku.

Snídaně jsou často jediným důvodem, proč vůbec

vstávám, a tak doufám, že i bez obilných kaší na

mnoho variací budou stát za to. Ačkoli si mnoho lidí

bez pečiva nedokáže svůj start dne představit, potravin

bez cukru, které spolehlivě ukojí váš hlad, existuje

mnoho. Skvěle funguje například miska s řeckým jogurtem,

oříšky a ovocem. Pro nemlsné jsou variantou

zase vajíčka se slaninou, šunkou či avokádem, anebo

třeba obyčejné caprese.

Vyhnout se cukru není až tak složité ani v případě

oběda či večeře. Sice si nedáte klasický český guláš

s pěti knedlíky nebo asijskou kuchyni, která pro

změnu oplývá rýží v mnoha provedeních. To ale bohatě

nahradí maso či ryby plné proteinů s luštěninami

či zeleninou. Na večer si tělo místo vydatného oběda

zaslouží pro změnu lehčí formu pokrmu, a tak se například

zelenina osmahnutá na kari s kokosovým mlékem

a chilli stává jednou z vděčných variant.

Sladký a smrtící

Kdo omezení cukrů ve vaší stravě ocení nejvíc, jsou

vaše játra. Právě v nich se nadbytek cukru mění na

tuk, čímž může dojít až k jejich ztukovatění – tuk se

začne v játrech hromadit, což vede ke zvětšení a někdy

i trvalému poškození.

Extrémní konzumace cukru způsobuje také nadměrné

vyplavování inzulinu do krve. V jisté fázi si na

něj naše buňky zvyknou natolik, že inzulin přestane

plnit svou funkci. Buňky pak cukr nevyužívají, a ten se

tedy hromadí v krvi, čímž roste riziko cukrovky druhého

typu. Zároveň dochází k poškozování struktury

cév, na jejichž stěnách se potom snadněji vrství tuk

a cholesterol. Jejich následné ucpání pak může znamenat

infarkt nebo mrtvici. A to byla tato onemocnění

vždy dávána za vinu tučné stravě.

Snížená citlivost na inzulin může zapříčinit také to,

že mozkové buňky nezvládají zpracovávat glukózu tak,

jak by měly. Říká se tomu glukózový hypometabolismus

a je to jedno z prvních varování na cestě k Alzheimerově

chorobě. Není tedy divu, že se této nemoci

začalo přezdívat cukrovka třetího typu. „Cukrovka

druhého typu je inzulinová rezistence těla, zatímco

cukrovka třetího typu je inzulinová rezistence mozku,“

vysvětluje odbornice na výživu Margit Slimáková.

#CUKRFREE: kam na jídlo?

Restaurace, kde by nabízeli cukrfree pokrmy, by člověk

spočítal na prstech jedné ruky. Jedním z mála řešení

jsou vegetariánské bufety, kde si jídlo můžete nakombinovat

sami dle chuti. Takové stravování se ale může

snadno prodražit. Pokud si chcete být jisti složením

pokrmu, není nic jednoduššího, než si jídlo sami doma

připravit.

Vlastní zkušenost s cukrfree stravováním mimo

domov má Pavel Galantic, který trpí dědičnou intolerancí

fruktózy. Pavlovi byly tři roky, když mu zjistili

tuto vzácnou nemoc, kvůli níž se musí vyhýbat nejen

ovoci, zelenině a sladkostem, ale například i pečivu,

ergo1.cz 11

téma

uzeninám a slaným pochutinám. „Objednat si v restauraci

jídlo bez fruktózy je velmi těžké. Když už někam

jdu, tak si musím předem zjistit, zda je tam něco, co

bych mohl jíst.“

Diagnóza: čokoholik

Přes všechna zmíněná rizika ale není nutné vkročit

do nového roku s nízkosacharidovou dietou. Ať už

novinové titulky tvrdí cokoliv, cukr není jed. V naší

stravě je odjakživa. „Pro naše předky byla sladkost signálem,

že něco lze bezpečně sníst, protože v přírodě

nejsou žádná sladká jídla akutně jedovatá. K tíhnutí ke

sladkému jsme proto předprogramovaní,“ píše Lustig

v knize Cukr, náš zabiják. Jediný háček je, že zatímco

dříve byl cukr něčím vzácným až posvátným, dnes si

ho dopřáváme pětkrát denně v pořádných dávkách.

Mělo by se tedy říct: cukr jedovatý není, jeho přehnané

množství ale může být.

Ke sladkému však přirozeně tíhnou i některá zvířata.

To, že dá krysa přednost cukru před kokainem, je

tedy pouze důkaz toho, že sladká chuť je pro ni (tak

jako pro nás) velmi lákavá. Přirovnávat cukr k tvrdým

drogám je ale přehnané. „Zatímco pro fyzickou

závislost jsou typické silné abstinenční stavy, z touhy

po čokoládě pravděpodobně epileptický záchvat nedostanete.

To, že místo jednoho čtverečku sníte nakonec

celou tabulku, je sice také závislost, ovšem „jen“

v naší hlavě,“ vysvětluje americká psycholožka Traci

Mann.

#CUKRFREE: epilog

V průběhu týdne bez cukru čekám, zda se nedostaví

zdravotní potíže. Podle doktorky Hany Krejčí může

při radikálním omezení sacharidů dojít k takzvané sacharidové

horečce, která se projevuje značným úbytkem

energie. Vzhledem k tomu, kolik cukru jsem jako

průměrný Čech denně spotřebovala, jsem nečekala, že

bych se tomuto vedlejšímu účinku vyhnula.

Místo smrtící únavy se však dostávám do zenu. Po

dvou útrpných dnech mě opouštějí nárazové pocity

hladu. Chuť na sladké se markantně snižuje, a když už

se objeví, ovoce funguje skoro tak dobře, jako adrenalinová

injekce. Zjišťuji, že v jídelníčku mi skutečně nic

nechybí. Tedy až na víno. Ale nezoufejte, i zde jsem

provedla důkladnou rešerši a zjistila jsem, že vodku

či brandy můžete úplně v klidu, obsahují totiž nula

gramů sacharidů.

Omezit vysoký příjem cukru není tak těžké, jak to

na první pohled vypadá. Být cukrfree vyžaduje silnou

vůli, ale pokud občas neodoláme chuti hořké čokolády,

nic se nestane. I fitnessboys mají své cheatdays. Nakonec

ze sebe budete mít skvělý pocit, stejně jako já. Podařilo

se mi odbourat jednu drogu, a to prakticky bez

abstinenčních příznaků. Teď už jenom přestat kouřit.

Kávu si osladím

...o trochu víc. Zpívá se v písni ze 70. let. V té době

se opravdu začalo sladit „o trochu víc“. A nejen káva.

Chceme-li pochopit příčinu, musíme se vrátit v čase

o něco dál a vydat se do Spojených států, odkud se sladká

horečka rozšířila do zbytku světa.

Poté, co americký prezident Dwight Eisenhower v polovině

50. let prodělal infarkt, se začal hledat viník tohoto

stále častějšího onemocnění. Vedle nadměrného kouření

se pozornost otáčela i ke stravovacím návykům americké

společnosti.

Právě z této doby pocházejí první výživová doporučení,

která za jednoznačné zlo označují tuk. Jejich autorem

je americký epidemiolog Ancel Keys, jenž přišel

s teorií, že cholesterol a tuk jsou přímými zdroji srdečních

onemocnění.

Studie postavená na souvislosti mezi nadměrnou konzumací

tuku a výskytem těchto chorob měla ale háček.

Obyvatelé rozvinutých zemí ve stravě spolu s tukem přijímali

i velké množství cukru.

Už tehdy zaznívaly hlasy, které na tuto falešnou korelaci

upozorňovaly. Nejvýznamnějším z nich byl britský

fyziolog John Yudkin, který jako první varoval před

zdravotními riziky, jež s sebou velká konzumace cukru

přináší.

Zatímco za Keyse se nekriticky postavili politici i velké

potravinářské koncerny lobbující za své zájmy, práce Yudkina

byla zdiskreditována a na desítky let se jeho pohled

ztratil ze zorného pole výživových odborníků i běžných

lidí.

Přítomnost cukru ve stravě byla nejen obhájena, jeho

množství se několikanásobně zvýšilo v nepřímé úměrnosti

se snižováním obsahu tuku, který je nositelem chuti

a bylo nutné ho něčím nahradit.

Tuk se stal největším nepřítelem doby. Regály supermarketů

a domácnosti zaplavily výrobky s jeho sníženým

obsahem. Málokdo si ale uvědomoval, že doba nízkotučná

je ve skutečnosti doba vysocecukrová.

12 e r g o 1

360°

Praha před

domovními prahy

Filip Liška

Jan Šimek

Lidé se učí měnit tvář veřejného prostoru

české metropole

Foto

Jan Šimek a Dominik Patzner

13

Vize vedle vize (Centrum architektury a městského plánování na Novém Městě)

Vberlínských ulicích se loni na jaře začaly

dít věci. Na mnoha místech vyrostly

svépomocí sbité lavičky a podomácku

vyrobené květináče osázené muškáty.

Cyklisté si zas mohli odložit kolo do

radiátoru, který volně postavený na

ulici funguje jako stylový stojan. Do Berlína tak naplno

vstoupil trend hackování městského mobiliáře, kterým

žijí i další světová města. A u podoby laviček to zdaleka

nekončí.

Dělejte něco

Fenomén komunitního zvelebování veřejného prostoru

po svém je ve světě vcelku běžnou záležitostí.

V mnohých městech dokonce ulice

fungují jako rozšířený obývák, kde se

sousedé mohou potkávat a pobavit se

Pro lidi je

složitý, když jim

říkáme:

„Dělejte něco.“

na lavičkách. V Praze se ale na první

pohled nic neděje.

Přitom zde žije dost aktivních lidí,

kteří chtějí svoje životní prostředí

měnit k lepšímu a během posledních

pěti let se stále více prosazují.

Chodícím důkazem toho je kavárník

Ondřej Kobza, nestor zpříjemňování

městského života. Ten je se svými

projekty vlastně jedním z prvních pražských „hackerů“,

byť sám by se tak nejspíš netituloval – dává totiž přednost

přízvisku uličník.

Kobzovi v realizaci intervencí do městské krajiny

hodně pomáhá originalita jeho nápadů i uličnická drzost,

se kterou zvládá komunikaci s úřady. Dokladem

je způsob, jakým rozjel svůj populární projekt pian

v ulicích. „Napsal jsem jednoho dne starostce Prahy 2,

že bych rád umístil jedno piano na náměstí Míru.

Odpověděla kladně, a tak vznikla piana na ulicích.“

Kobza ovšem dodává, že stejné možnosti má vlastně

každý. „Snažím se jít příkladem, aby to dělali další lidi.

Pro lidi je složitý, když jim říkáme: dělejte něco. Lepší

je něco rovnou dělat a tím už vyslovuju tu větu.“

Památkáři a ti další

Jeho kouzlo mnohdy zafungovalo. Inspiraci dodal například

aktivistce Barboře Týcové, která se rovněž vydala

za proměnou veřejného prostoru. S cílem zlepšit

prostředí křižovatky ulic Kubelíkova

a Ševčíkova na Praze 3 založila s podobně

smýšlejícími přáteli Žižkovský

spolek. „Jedna členka našeho spolku,

architektka, bydlí naproti té křižovatce

a o tom místě přemýšlela řadu

let. To místo se nám zdá hnusný

a nás baví si ty věci zlepšit,“ objasňuje

své motivace Týcová.

V pilotním návrhu plánovali organizátoři

zkrátit u křižovatky

naddimenzovaný přechod a rozšířit

chodník. Jelikož ale chtěli proměnu konzultovat

s celou komunitou, uspořádali jednodenní sousedskou

slavnost s názvem Nárožíčko. Během akce sbírali od

obyvatel návrhy na zlepšení, které později zanesli do

svých plánů.

14 e r g o 1

Nárožíčko v přechodu

„Lidem je to fuk.“ (Adam Gebrian)

Na rozdíl od Kobzy ale nebyla pro Týcovou komunikace

s úřady žádný med. „Ti pánové mě dvakrát

dohnali k slzám. Přehazovali si nás tam jako horkej

brambor a víceméně pro pobavení. Říkali, že tím akorát

prudíme lidi. Člověk musí sklonit hlavu a jít tam

prostě potřetí,“ svěřuje se se svými zážitky. A nejde

jen o úředníky samotné. Člověk může narazit na někoho

vstřícného, ale ani tak není administrativa o moc

jednodušší.

Žižkovský spolek se s Nárožíčkem momentálně

nachází v bodě, kdy musí svůj postup konzultovat

hned s několika úřady. Správa pražských pozemků je

totiž dost roztříštěná. Za pouliční vybavení zodpovídají

městské části, za silnice naopak Technická správa

komunikací (TSK), magistrát zas vlastní některé budovy

v okolí. Praha je navíc město s bohatou historií,

a tak prakticky ke všemu mají co říct památkáři. Právě

u nich se další postup Nárožíčka zastavil. Chodník,

který chtějí aktivisté prodloužit, by po úpravě totiž nekorespondoval

s historickou a architektonicky velmi

cennou budovou nemocnice na Žižkově. Aktivisté teď

proto musí svůj plán předělat a výsledky jsou zatím

v nedohlednu.

Hackování veřejného prostoru u nás výrazně brzdí

rigidní legislativa. „Dneska získat nějaké povolení pro

intervenci ve veřejném prostoru je opravdu velmi náročné.

Když se ten proces povede odbyrokratizovat,

bude těch intervencí víc,“ potvrzuje ředitel Institutu

plánování a rozvoje (IPR) Ondřej Boháč. „Musí to však

mít nějakou úroveň a kvalitu, protože zase nesmíme

připustit, aby se z těch ulic stalo smetiště,“ upozorňuje.

Moje to není

Že zatím zásahy lidí do jejich okolí nejsou u nás tak intenzivní

jako u našich sousedů, ale není dáno jen komplikacemi

s úřady. Češi jednoduše o veřejný prostor

nemají velký zájem. Tím se vysvětluje i špatný stav

intervencí shora. „Řada těch věcí je nekvalitních, protože

lidem je to fuk. To se nezmění, když nebude na ty

věci nátlak, nebude totiž důvod pro zlepšení,“ vysvětluje

architekt Adam Gebrian, který se věnuje kvalitě

veřejných prostorů.

Lhostejný přístup Čechů k veřejnému prostoru

zčásti souvisí s jejich historickou zkušeností. Socialistické

zřízení minulého režimu obyvatele do značné

míry naučilo, že pokud je něco všech, tak to vlastně

není nikoho. Ani po sametové revoluci mu proto nepřisuzovali

větší význam, většina lidí se totiž snažila

postarat hlavně o svůj vlastní majetek. „Po roce 1990

se každý začal zabývat tím, co měl nejblíž, co dokáže

změnit, když se rozhodne. Ale ten veřejný prostor je

strašně daleko a je komplikovaný a jsem přesvědčený,

že většina lidí si myslela, že není jejich,“ přibližuje

Gebrian.

Změnit tato zažitá schémata v hlavách Pražanů se

snaží projekt Zažít město jinak, za kterým stojí nezisková

organizace Auto*Mat. V rámci komunitních

setkání v jednotlivých čtvrtích se sousedé mohou lépe

poznat, zhodnotit kvalitu lokality a popřípadě společně

uvažovat nad její proměnou. Slavnosti mají podnítit

zájem obyvatel a podpořit tak důležitý tlak zezdola.

Martin Šotola, koordinátor sousedských slavností

a člen výkonné rady Auto*Matu, je přesvědčen o vlivu

ergo1.cz 15

360°

městského prostředí na smýšlení a psychickou pohodu

obyvatel: „Je to věc, se kterou jste denně v interakci, a ta

podoba má velkej vliv na hrozně moc věcí. Samozřejmě

se to nedá exaktně měřit, ale když je prostor navrženej

tak, že je příjemný v něm žít, vyskytuje se tam víc lidí

a podporuje to zájem o věci veřejný jako takový.“

Zájem a otázky

Oživování veřejného prostoru přitom není nějaký moderní

výstřelek, ale spíš návrat k tradici. Ještě, než se na

ulicích začala prohánět auta, měl kdekdo před domem

stoličky, u kterých klábosil spolu se sousedy. Současné

úspěšné komunitní intervence ukazují, že k navázání na

kulturu pouličního života stačí málo.

Klíčovým faktorem je podle všech oslovených odborníků

komunikace. „Úplně stačí, když pokládáte otázky.

Nemusíte dávat žádné návody, stačí se ptát třeba na

schůzích zastupitelstva nebo e-mailem. A v momentě,

kdy tohle děláte, se ty lidi ocitnou pod trochu větším

tlakem,“ popisuje Gebrian, jak nejjednodušeji vytvářet

tlak zezdola.

Slibný krok ke zlepšení komunikace mezi obyvateli

a Prahou představuje založení Centra architektury

a městského plánování (CAMP). V této instituci zřízené

při IPR si každý může prohlédnout, jak by měla

budoucnost Prahy vypadat, což mu dává skvělou příležitost

právě k tomu, aby kladl otázky.

„Je spousta věcí, o kterých se dá diskutovat, protože

ještě nejsou rozhodnutý. Kdokoliv může přijít do

CAMPu na setkání s investory, politiky, zaměstnanci

IPR a jakkoliv se projevit. Nejen položit otázku, ale dát

návrh nebo se pustit i do kritiky,“ přibližuje Adam Gebrian,

proč tomuto projektu pomáhal na svět. Tento styl

komunikace koneckonců kopíruje to, co doposud dělali

aktivisté. Podobná setkání, jaká v jednotlivých čtvrtích

organizovala Barbora Týcová nebo Auto*Mat, pořádá

i CAMP. Jen s tím rozdílem, že pro celou Prahu a pro

všechny Pražany. ■

S L O U P E K

Jak je důležité míti dodávku

Tereza Dorňáková

Květiny, nevázaný život, drogy nebo dodávka

Volkswagen T1. Vybaví se vám tohle v souvislosti

s hippies? Přestože tato éra už je dávno pasé, dodávky

vrací do módy nový životní styl van life.

Nebo chcete-li „život v dodávce“. K čemu si brát

hypotéku na dům nebo byt, když můžete žít v autě

a každé ráno se probouzet na jiném místě?

Lidé po celém světě skupují staré dodávky

a předělávají si jejich zadní část na kuchyň, obývák

a ložnici v jednom. Je to totiž momentálně velmi

cool. Nedílnou součástí takového života je pak samozřejmě

focení stylových fotek, jejich sdílení na

Instagram a sbírání stovek lajků. Přestože se může

zdát, že ten, kdo bydlí v dodávce, se chce od podobných

výdobytků moderní techniky oprostit, ve

skutečnosti tomu tak není. Van life získal svou popularitu

hlavně díky Instagramu, proto musí každý

správný „vanlifer“ sdílet se světem fotky harmonicky

vypadajícího života.

Na druhou stranu van life není jenom zábava,

údržba staré (i nové) dodávky, která denně ujede

několik desítek kilometrů, je poměrně nákladná.

Lidé žijící v dodávce musí také pracovat, i když si

při tom užívají klidu přírody a nemusí čelit každodennímu

stresu v kanceláři v rušném městě. Většina

„vanliferů“ se živí blogováním, sdílením fotek

a příspěvků na sociálních sítích, propagací nejrůznějšího

outdoorového vybavení.

Proto van life funguje a je stále přitažlivý pro

dobrodruhy a lidi, kteří chtějí zkusit nekonvenční

život a rozhodovat o tom, kde si zaparkují dům.

Nemusí čelit tlaku okolí, mohou se uzavřít do své

vlastní bubliny, své dodávky a užívat si svobody

na cestě. Staré dodávky rychle mizí, tak neváhejte.

16

WWW.

Rozhovor s Adamem

Gebrianem najdete na

našem webu.

Zdroj: flickr.com – Michael Gil

Hra chutí zmrzlinového srdcaře

Martin Špaček

Na zmrzlinu Darka Hrivňáka se sjíždí mlsné jazýčky z celého světa a vytváří před jeho prodejnou

v Kačici na Kladensku frontu klidně za dva rohy. Bývalého výrobce nábytku oslovují

i pětihvězdičkové hotely. V čem tkví kouzlo rodinného podniku?

Zdroj: Zmrzlina 2AD

Jak jste se začal učit výrobu

zmrzliny?

Rok před tím, než jsme to s rodinou

spustili, jsem se ponořil do všech

možných receptů a to i z doby před

první republikou. Měl jsem vizi, že

nechci žádnou chemii, pasty nebo

prášky. Učení ale stále neskončilo.

Do dneška bádám a stále se výrobu

snažím všemožně vylepšovat. Chvílemi

je to tak, že to zdokonaluji jen

sám pro sebe a ostatním už to nechutná,

ale mně to chutná víc a víc.

Hlavní ale je, abych mohl pracovat

s kvalitními surovinami.

Dá se v Česku i v zimě sehnat

dobré a čerstvé ovoce?

Když si ho objednáte, tak dá. Například

u jahod. Většina z nich

v zimě nemá chuť. Ale existují

jahody, které mají vůni a chuť

i v lednu a únoru. Fór je v tom, že

je za ně taková cena, že i já kulhám

a jenom ji vidím, tak mám děravý

kolena. Ale co mi zbývá, občas

prostě přivřu obě oči a vezmu to.

Nemusím vydělat na všem. To, co

investuji do kvalitního ovoce, mi

vrátí třeba karamelová. Beru to tak,

kdo může říct, že má lesní jahodu

z lesních jahod? Nikdo, protože jinej

takovej magor tu není.

I přes stále vyšší cenu potravin

se snažíte držet zmrzlinu na

„lidové“ ceně. Jak?

Má rodina by chtěla vyšší zisk, ale

já po něm neprahnu. Hlady netrpíme,

tak cenu nešroubuju. Pak jsou

tu kolegové zmrzlináři – skupina,

která na mě nejvíc tlačí. Prosili

a žádali mě, abych tu cenu zvedl.

Oni nemůžou s cenou vyskočit

o tolik, protože pak všichni říkají:

„Ale v Kačici, tam to mají levnější!“

Tak jsem jim slíbil, že trošku

zdražíme.

O Itálii se ví, že se tam dělá

skvělá zmrzlina. Když máte

k dispozici kvalitní suroviny,

dá se i v českých podmínkách

vyrábět stejně dobrá zmrzlina

jako právě ta italská?

Já si myslím, že lepší. (smích) Třeba

jeden z nejlepších zmrzlinářů v Itálii

říkal, že jahodovou dělá jenom

z mražených jahod, protože čerstvá

jahoda má jinou barvu a chuť, než

když je zmražená. A aby nemusel

zákazníkům vysvětlovat, proč je

produkt jinak barevný a chutná

jinak, tak jede celoročně nonstop

ze zmražených jahod. Já tvrdím, že

kecá, protože ten rozdíl je v ceně.

Čerstvá jahoda je několikanásobně

dražší než ta zmražená. V Itálii už

taky jedou z prášků a tak, jak to děergo1.cz

17

360°

láme my, to dělá jen pár zmrzlinářů.

Těm ale nesaháme ani po kotníky.

Proč je poctivých zmrzlinářů tak

málo?

Je to dřina a ta se dneska nenosí.

S poctivou výrobou je spojeno daleko

více starostí, a proto i více práce

a lidi v dnešní době nechtějí makat.

Musíte to dělat srdcem. Když někdo

něco chce, tak to jde. Tady všichni

pláčou, že něco nejde. Já to ale chci

dělat, tak to dělám a nestěžuju si.

Sjíždí se k vám zákazníci ze

všech koutů republiky. Měl jste

někdy zahraniční zákazníky,

kteří do Kačice přijeli s cílem dát

si nejlepší zmrzlinu v zemi?

I takové zákazníky máme, oni nám

pak posílají pohledy. Například

jedna partička ze západní Austrálie,

kteří přišli po zavíračce: „My sem

jedeme až z Austrálie.“ Tak jsme se

pousmáli. Oni se pak posadili ke

stolu a mluvili jen anglicky. Později

nám přišel pohled z Austrálie,

že nám moc děkujou a že nic tak

skvělého ještě nejedli. ČSA mělo

tenkrát na palubě bulletin, ve kterém

se objevily informace o naší

zmrzlině. Najednou sem vtrhla

starší dáma, nejspíš z Francie, táhla

za sebou kufr a měla namířeno na

léčení do Karlových Varů. Říká: „Já

jsem o vás četla v letadle, tak k vám

jedu rovnou z letiště.“ Takže ze zahraničí

k nám jezdí, není to nic výjimečného,

a občas k nám zavítají

i italští zmrzlináři, aby ochutnali.

Dá se laickým okem poznat

kvalitní zmrzlina?

Zmrzlina nesmí zářit barvami.

Když máte banánovou žlutou, tak

to je konečná. My ty banány loupeme,

když ji vyrábíme, tak nemůže

být žlutá. Nebo když jsou

ve vitríně do kopců, tak ji musí

18

držet našlehávač, s tím je spojená

chemie, a to je špatně. To jsou dva

nejhlavnější ukazatele, jak poznat,

že se nejedná o dobrou zmrzlinu.

Nakupují lidé podle chuti, nebo podle

vzhledu?

Prodej zmrzliny je takový cirkus,

tam rozhodují oči. Nejlepší vitrína

na zmrzlinu je model s pokličkama,

ale lidi mají problém s tím, že zmrzlinu

nevidí. Většina podniků, které

zmrzlinu prodávají, ji různě nazdobuje,

aby lidi na první pohled zaujala.

To my ale neděláme.

„Prodej zmrzliny

je takový

cirkus, tam

rozhodují oči.“

Mění se chutě Čechů?

Ne, Češi jsou konzervativní. Český

chlap je zásadní konzerva, to je

čokoláda, jahoda a vanilka. Jakmile

máme jakoukoliv zmrzlinu

s alkoholem, česká žena okamžitě

volí tu. Punčová, s rumem, ty musí

okamžitě mít. A děti vybírají očima,

podle toho, co vidí.

Vy zmrzlinu neprodáváte

jen u vás v Kačici, v Česku je

několik podniků, kam zmrzlinu

dodáváte. Podle čeho si vybíráte

odběratele?

Já popravdě ani nevím, musí mi

být příjemný. Úplně nejradši mám

rodinné firmy, podobné nadšence

jako jsme my. Je pravda, že odmítáme

ročně desítky podniků a mezi

nimi se objevují i pětihvězdičkové

hotely. Občas jsou takoví, kteří

mě uhánějí několik let. My jim tu

zmrzlinu ale nepotřebujeme dávat,

protože já chci znát svého cílového

zákazníka.

Jste zmrzlinový Pohlreich a kontrolujete

podniky, do kterých

dodáváte zmrzlinu?

Jsem. Koukám do toho, protože

jim poradím, jak to mají dělat.

Řeknu jim, jaké zmrzliny mají

kombinovat. Když už jim zmrzlinu

dodávám, chci, aby se s ní slušně

zacházelo. Když vidím, jak se k té

zmrzlině někteří chovají, tak jsem

nepříčetný. Když tu naši zmrzlinu

někdo chce, sedneme do auta a jedeme

se k nim inkognito podívat.

Co vás na práci zmrzlináře

nejvíce baví?

Já mám radost, když seženu dobré

suroviny a když pak lidem chutná

a jsou spokojení. Jsou lidi, který

nám tady řeknou, že jejich maminka

měla cukrárnu, kterou jí sebrali

komunisti, a ona dělala přesně

tu samou vanilkovou, jako děláme

my, a že ji šedesát let neměla. Tak

to je radost. Proto to děláme, tohle

jsou potom nepopsatelné momenty.

e r g o 1

Mladí a angažovaní

Jak fungují mladé spolky pod křídly velkých politických stran?

Tereza Brůžková

Tereza Dorňáková

Adéla Paruchová

V parlamentu mezi českými politickými stranami panuje spíše rivalita, u jejich nástupců v mládežnických

organizacích je však nálada zcela jiná. Mladí „začínající politici“ společně připravují nejen konference

nebo debaty, ale zajdou si zahrát třeba beach volejbal.

Před sedmi lety si tehdy osmnáctiletý Jan

Kavalírek řekl, že nastal pravý čas začít

se aktivně věnovat tomu, co přitahovalo

jeho pozornost už od dětství – politice.

Jako skvělý „odrazový můstek“ mu připadaly

mládežnické organizace spadající

pod jednotlivé politické strany, kde se sdružují mladí

lidé se zájmem o současnou situaci v zemi.

Výhodou těchto organizací je navíc to, že není třeba

hned vstupovat do strany. A především se snaží šířit

zájem o politiku i mezi své vrstevníky či je přímo oslovovat

ke vstupu do spolku. V Česku má mládežnické

organizace v současné době většina stran zastoupená

v Parlamentu.

Členství s přidanou hodnotou

Kavalírkovi byla hodnotově nejbližší tehdy nově založená

strana Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga

TOP 09. Když se však student Vysoké školy

ekonomické v Praze začal o členství ve spolku zajímat,

ergo1.cz 19

360°

zjistil, že strana, s níž se ztotožňuje velká část dnešních

mileniálů, žádnou organizaci sdružující mladé lidi

nemá. Rozhodl se ji proto sám založit.

Dnes TOP tým sdružuje přes 190 členů v 11 krajích,

přičemž letos v dubnu vznikla i jeho celostátní organizace.

Kavalírek působí jako její předseda a za hlavní

cíl spolku považuje podporu a šíření programu a myšlenek

TOP 09 mezi mladé.

„Děláme různé konference, debaty, snažíme se prezentovat

názory strany a vysvětlovat, proč právě náš

program je pro mladé nejvhodnější. Členství ve spolku

s sebou také nese přidanou hodnotu – podporujeme

se navzájem v růstu, jak v politické rovině, tak i v odborné,“

vysvětluje Kavalírek.

Ne každý člen TOP týmu ale musí podle předsedy

spolku nutně toužit po politické kariéře. Najdou se

i lidé, kteří se chtějí především zapojit do veřejného

dění a mít možnost se na něm podílet. Být členem

strany TOP 09 tak pro vstup do spolku není podmínkou,

podle Kavalírka jeho členové naopak uvítají, když

se přihlásí někdo, kdo členem strany není.

Bez zbytečných animozit

Struktura TOP týmu se podobá té stranické – funguje

zde celostátní předsednictvo, v němž je sedm zastupitelů

z různých krajů, v republikové radě působí za

každý kraj jeden člen. Své předsednictvo má i každá

krajská organizace. Jednou ročně probíhá sjezd, kde se

probírá například hospodaření

či výroční zprávy. Právě hospodaření

a financování jsou

přitom pro chod spolku nejbolestivějšími

tématy.

Kromě členských příspěvků

(100 korun ročně) a občasných

darů od významnějších osob,

jsou totiž členové TOP týmu

závislí jen na příspěvku od

strany. „Jsme členové spolku

YEPP (Mladá evropská lidová

strana), který sdružuje mládežnické organizace, v tom

nás například strana finančně podpořila. Někteří z nás,

včetně mě, však do toho dávají svoje vlastní prostředky,

protože je to pro nás volnočasová aktivita, a proto to

touto cestou podporujeme,“ uvádí Kavalírek.

Investice se ale začíná pomalu vyplácet. Spolek se

neustále rozrůstá po celé republice a i v otázce vztahu

mladých lidí k politice jsou zástupci TOP týmu optimističtí.

„Věříme, že se u nás angažovanost mladých obecně

zvedá a mladí lidé se o politiku více zajímají. Nejen

u nás v organizaci, ale i v ostatních mládežnických organizacích,

se kterými máme dobré vztahy. Například

Mladé lidovce jsme v létě porazili v beach volejbalu. Vídáme

se ale hlavně na různých diskuzích a akcích, kam

jsou zvány spolky mladých,“ tvrdí Kavalírek.

Se členy ostatních spolků se podle jeho slov navzájem

respektují. „To mi třeba chybí u politických stran, ve

vyšších patrech politiky jsou opravdu velké animozity,“

přibližuje. To ovšem Kavalírka neodrazuje od ambicí

posouvat se ve straně pořád dál. Prioritu pro něj představuje

především obor, který vystudoval, tedy fiskální

a monetární ekonomie, což chce v budoucnu spojit se

svým zájmem o zdravotnictví.

Chtěl vstoupit do mládežnického spolku,

tak si ho založil sám

Politika? Děkuji, zatím nechci

Pro část členů je mládežnická organizace pouze určitým

předstupněm, než se rozhodnou pro vstup do samotné

strany. „Spousta z nich chce stranu podpořit, nebo se

o ni nějak zajímá a chce s ní spolupracovat, ale ještě se

necítí hned do ní vstupovat. Tohle je perfektní alternativa,“

svěřuje se Adéla Chamrádová, místopředsedkyně

krajské organizace Mladých lidovců v Praze.

Na členství v politické straně lidé nenahlíží vždy

pozitivně, a to nejen v České republice. Chamrádová,

která v současné době studuje vysokou školu, by se

v budoucnu ráda zúčastnila zahraniční stáže, a jak sama

říká, „někdy vyloženě vadí, když je člověk stranicky

angažovaný.“ Mladé lidovce a stranu KDU-ČSL by ale

v budoucnu ráda nadále podporovala.

Po roce a půl jejího

členství ve spolku si pochvaluje

„rodinnou atmosféru“,

ale i spolupráci se samotnou

stranou.

Na podzim minulého roku

se Mladí lidovci vyjadřovali

například k aspektům předvolební

kampaně nebo k vládní

koalici s hnutím ANO. „Vedení

strany je docela dost benevolentní

a opravdu nás vnímají jako cennou reflexi,

protože každá strana by měla brát názory mladých v

potaz, pokud nechce nějak zabřednout,“ prozrazuje

Chamrádová.

Nehodí se ovšem, pokud je mládežnický spolek

strany až moc aktivní. Mladí lidovci totiž nejsou jedinou,

a dokonce ani nejstarší mládežnickou organizací,

která se ke KDU-ČSL hlásí. Již v roce 1999 vznikli

Mladí křesťanští demokraté, od nichž se Mladí lidovci

o 13 let později odštěpili. Důvodem byl právě nesouhlas

20 e r g o 1

s přílišnou kritikou vedení strany, kterou Mladí křesťanští

demokraté budili celkem silné emoce. Odštěpením

od svých starších „bratrů a sester“ projevili nesouhlas

s přílišnou kritikou lidovců ze strany MKD, kteří

jsou podle Chamrádové „aktivističtější a konzervativnější“.

Vyjadřovat se veřejně ke všemu, co KDU-ČSL

vykoná, není podle Chamrádové přesně ta zpětná vazba,

o kterou strana stojí. Oba spolky se ovšem snaží spolupracovat,

i když určitá rivalita zde panuje.

„Nejsme podřízení“

Zatímco mládežnické spolky pod TOP 09 a KDU-ČSL

si zakládají na přehledných a detailních webových

stránkách, Mladé ANO je na tom o něco jinak. Na rozdíl

od TOP týmu a Mladých lidovců, kteří mají na svých

webech zveřejněné kontakty a poměrně podrobné informace

o celostátních a krajských předsedech a místopředsedech,

spolek pod Andrejem Babišem si je až na

pár výjimek ponechává v tajnosti. S tím souvisí i fakt, že

je členy spolku Mladé ANO poměrně těžké kontaktovat.

Pro komunikaci s okolím nabízí web několik emailových

adres lidí, u kterých nejde rozpoznat, jakou funkci

v organizaci zastávají. Kontaktní osobou pro Prahu je

Markéta Plesníková, u které je možné se z facebookového

profilu dozvědět, že je členkou předsednictva

Mladé ANO. Po žádosti o rozhovor nás Plesníková

odkázala na místopředsedu Juraje Angeloviče. Ten sice

s rozhovorem souhlasil, na poslední chvíli ho ale zrušil.

Na otázky se tedy rozhodla po e-mailu odpovědět Plesníková,

která stála u zrodu této organizace.

Zatímco členové hnutí ANO bývají kritizovaní, že

jsou příliš servilní vůči předsedovi Andreji Babišovi,

členové Mladého ANO se tak necítí. „Svůj názor říct

můžeme, je to i jeden z důvodů, proč jsme jako Mladé

ANO vznikli,“ tvrdí Markéta Plesníková. Pro ni samotnou

je postava předsedy Babiše významnou osobností.

Plesníková také doufá, že jak bude vzrůstat počet členů

spolku a jejich činnost, bude vzrůstat i vliv na hnutí.

Strukturálně jsou si všechny tři mládežnické spolky

dost podobné, i u Mladého ANO fungují krajské organizace,

které mají v čele své předsedy. Jednotlivé kraje

pořádají schůze, návštěvy různých institucí a zapojují

se do volebních kampaní. Na národní úrovni činnost

spolku řídí celostátní předsednictvo, které je voleno

celostátním sněmem. Spolek pořádá i celostátní akce;

semináře, konference a debaty. Podle Plesníkové spolek

také aktivně spolupracuje se stranou: pomáhá například

s činností krajských organizací hnutí a zapojil se i do

minulé předvolební kampaně.

Za cíl si spolek, stejně jako Mladí lidovci a TOP tým,

uložil zapojit mladé lidi do veřejného dění a snaží se

jim pomoci pochopit, jak vypadá reálná politika. Zároveň

funguje i jako přípravka pro budoucí politickou

elitu a podle Plesníkové se spolek snaží formovat osobnost

a rozvíjet dovednosti. „Chceme mladé lidi připravit

nejenom na kariéru v politice, ale rozvinout u nich

i schopnosti a dovednosti, které jim pomůžou v dalším

profesním a soukromém životě,“ dodává.

Sázka na osobní kontakt

Přestože se všechny tři mládežnické spolky shodují

v tom, že jejich činnost se musí dostat do povědomí

širší veřejnosti, moc úspěchů si zatím připsat nemohou.

Organizace sice pořádají nejrůznější debaty

a přednášky, zejména na vysokých školách, jejich zásah

se ale omezuje jen na Prahu a další velká města.

Mezi diskutéry a členy spolků byste také našli jen

málo těch z učilišť a odborných škol – téměř výhradně

jsou zastoupení gymnazisté a vysokoškoláci. Právě

mladí s nižším vzděláním přitom patří mezi skupiny

lidí s nejnižším povědomím o politice a nejvíce u nich

hrozí, že budou hlasovat pro antisystémové či extremistické

strany.

S tím, že spolky v lákání mladých občas tápají, souhlasí

i Markéta Plesníková. Podle ní mladí o možnostech,

jak se do veřejného dění zapojit a prosadit tak

své názory, moc nevědí. Naopak Jan Kavalírek tvrdí,

že TOP tým je na dobré cestě a získává čím dál víc na

popularitě. Je pravda, že strana TOP 09 byla až do nedávné

doby u mladých lidí velice oblíbená a ve studentských

volbách se pravidelně umisťovala na vysokých

příčkách. Tato pověst ale v podzimních parlamentních

volbách poněkud utrpěla tím, že se řada mladých přesunula

k rebelujícím Pirátům.

Jak to tedy udělat, aby spolky nezůstávaly na okraji

politického dění a dokázaly velkou část lidí občansky

vzdělávat? V éře sociálních sítí je možnou odpovědí paradoxně

osobní kontakt. Sítě typu Facebook a Twitter

se sice zdají být pro komunikaci efektivnější, protože

tam trávíme většinu času, osobní kontakt ale zatím nahradit

nedokázaly. Spolky by proto měly vsadit na častější

setkávání, během kterých by mladým svou práci

názorně představily a nalákaly je k něčemu podobnému.

Přesto některé organizace na sociálních sítích dost lpí

a argumentují tím, že z časových důvodů není na osobní

kontakt čas. Měly by ale své stanovisko přehodnotit,

protože jinak se může stát, že z „politického okraje“

nikdy nevystoupí a oslovovat velkou skupinu mladých

se jim bude dařit jen výjimečně. ■

ergo1.cz 21

Večeře z popelnice

I v centru Prahy ukořistíte prvotřídní jídlo. Zadarmo

Sabina Andree

Michaela Lišková

Neděle večer. Z poklidného šera svítí

budova zrekonstruované Vinohradské

tržnice, jejíž cihlově červenou fasádu

kazí modro-žluté neony obchodního

řetězce. Supermarket je v tuhle dobu

už zavřený. Ideální čas pro naše

nakupování.

Nenápadně obcházíme celý komplex a snažíme se

objevit některý z kontejnerů, kam skladníci vyhazují

zboží s prošlým datem spotřeby. Ulice se najednou zdá

stísněná a tmavá. Na to jsme připravené. Do povinné

výbavy každého správného hledače patří čelovka.

A rukavice, které nás ale zatím chrání hlavně před lezavým

listopadovým počasím.

„Tady to vypadá, že je nějaký sklad a jedna popelnice,“

radujeme se. „Super. To šlo lehce. Jdeme na to.“

Šeptáme, i když k tomu není důvod. V blízkém okolí

nikdo není, navíc na procházce kolem tržnice není nic

podezřelého. To, co máme v plánu, už bychom ale vysvětlovaly

mnohem složitěji.

Srdce nám buší. Schováváme se za zídkou a hodnotíme

situaci. Terén se z ulice svažuje dolů k budově

a nájezdové rampě. U vjezdu do skladu ale nejsme

samy.

Kovová roleta je trochu povytažená a za ní se

svítí. Po chvíli jsou slyšet i tlumené hlasy. Hurónský

smích. Siluety s cigaretami v rukou. Vypadá to, že si

zaměstnanci supermarketu zpříjemňují nedělní večer.

Tím nám ale kazí plány. Možná jsme tu moc brzy.

S mrznoucíma nohama nicméně vymýšlíme jiný cíl.

„Zkusíme to ještě na Ípáku, pak se když tak vrátíme

sem.“

Lovci odpadků

Někdo by nás možná mohl označit za blázny. Koho by

přece napadlo se v mrazivou nedělní noc vydávat do

ulic a prohrabávat popelnice. Ve skutečnosti podobných

dobrodruhů není až tak málo. Nehledě na nepřízeň

počasí nebo denní dobu dobrovolně obchází obchody

a nákupní centra a noří se do hlubin kontejnerů

pro vyhozené zboží. Ne proto, že by si nemohli dovolit

je normálně koupit, ale z přesvědčení. Pro dobro naší

planety.

Říká se tomu dumpster diving, „potápění v odpadcích“,

a provozují ho lidé po celém světě. Zpravidla

jde o mladé aktivisty s vysokoškolským vzděláním,

kritické ke způsobu života naší civilizace, která denně

vyhodí do kontejnerů statisíce tun zboží. Zboží, jemuž

v zásadě nic není – snad kromě toho, že na víčku má

včerejší datum – které ale obchody neumějí smysluplně

vrátit do oběhu či jinak zužitkovat.

Dumpster diving je tak vlastně forma protestu. Nebo

adrenalinový sport s morálním poselstvím, večerní

dobrodružství na čerstvém vzduchu, příležitost pro

nevšední teambuilding. Každý si na něm najde něco

trochu jiného. A tak jsme se i my rozhodly uspořádat

si jeden večer v duchu „kdo si co vyhrabe“.

Prokletí vnitrobloků

Míříme pěšky k rušnější části Prahy. Když nás míjí

dvě policejní auta, lehce znervózníme. Za rohem se

konečně rýsuje malý obchod. I v něm je rušno. Cedule

ve výloze ukazuje, že má otevřeno až do půlnoci.

Hlavní vchod nás ale nezajímá. Koukáme po černých

nebo stříbrných nádobách na odpad, ale nikde žádné

22 e r g o 1

360°

nevidíme. „Nejspíš je budou mít někde ve vnitrobloku

na dvoře,“ uvažujeme. Mráz prostupuje celým tělem.

Přesto pokračujeme dál a snažíme se najít jiný obchod.

A hlavně ty zatracené popelnice. „Získat spoustu jídla

nebude problém,“ psali ve fórech na internetu. Vážně?

Ani u rohového marketu se nepoštěstí. Pomalu zjišťujeme,

že v centru to s dumpster divingem moc slavné

nebude. Co teď? Za dvě hodiny jsme nenašly ani žádné

dostupné kontejnery, natož něco k pozdní večeři. Ulice

v centru tvoří bloky domů, které mezi sebou skrývají

dvory. Vinohrady i Žižkov jsou sice plné obchodů

a krámků, popelnice ale mají velmi dobře ukryté.

Představa pytlů překypujících prošlým jídlem možná

byla naivní. Přípravu jsme přitom nepodcenily. Dávno

před první výpravou jsme se napojily na facebookovou

skupinu „lovců odpadků“ a vyzpovídaly několik zkušenějších

dumpster diverů.

Facebook je pro komunitu užitečný nástroj. Její

členové tu sdílí tipy, kam se za kontejnery vydat,

a mnohdy je doplní fotkou bohatého úlovku. Zároveň

se přes facebook domlouvají společné noční výpravy,

začátečníci zde najdou informace, inspiraci

i pomocnou ruku.

Z diskusí jsme vyčetly, že v Praze najdete hned několik

dumpsterských „zlatých dolů“, kde je v kontejneru

hojnost jídla, a navíc v cestě k nim nestojí kovová

mříž, klec nebo dvoumetrová gorila z ochranky.

Obchodní řetězce své kontejnery před nočními lovci

zpravidla schovávají – s tím, že většinu návštěvníků

v minulosti tvořili bezdomovci.

Mezi jednu z nejčastěji doporučovaných lokalit patří

Hanspaulka. Naši „mentoři“ sice na lov vyrážejí

i do odlehlejších částí Prahy, my jsme ale hledaly něco

s dobrou dostupností z centra. Vinohradská tržnice

byla jedním z tipů.

Růže, chleba, paprika

A tak se vracíme zpátky. Už dost unavené a prokřehlé,

zvědavé, jestli tahle noc zůstane pozdní vycházkou po

divných místech.

Tentokrát místo působí jinak. Sklad zavřený. Roleta

stažená. Tma. Ticho. Popelnic venku dokonce přibylo.

Hurá! Rozdělujeme si černé umělohmotné nádoby na

kolečkách a začíná průzkum.

Na první pohled jsou v kontejnerech jen tmavé plastové

obaly, pytle, igelity... a smrad. Nenecháváme se ale

odradit. Hrabeme dál, nepotřebný odpad vyhazujeme

na zem a pronikáme do nižších pater.

„Mám chleba! A další,“ radujeme se z prvního

úlovku. Postupně nacházíme pět balení celozrnného

chlebu, který je pečlivě zabalený. Nevypadá navlhle ani

plesnivě a prošel teprve včera. Chaoticky hrabeme dál.

Úspěch hlásí i vedlejší kontejner. „Mám tady pytel

plný kytek,“ sdělujeme si a vyndáváme ze dna svazky

žlutých růží. Tady už odpad celkem smrdí. Nudle.

Listy od salátů. Cosi rozloženého. A hele! Celkem

pěkná paprika. Plastové obaly od čínského jídla. Kelímek

od kafe.

Mísí se v nás nechuť, zdrženlivost, rozpaky, očekávání,

překvapení, radost, místy skoro až euforie. Prohrabávat

popelnice je napoprvé dost zvláštní, rozhodně

jde o slušné vystoupení z komfortní zóny. Člověk neví,

co čekat, na co narazí, na co sáhne, co na něj může

vykouknout z pod jednotlivých vrstev.

Svým způsobem je to však napínavé, dobrodružné.

Po několika zoufalých pokusech a dlouhém pátrání

zkrátka chcete něco najít. A tak se noříte dál, i když

vám tekutina z tlejícího odpadu začíná pronikat přes

rukavice na kůži.

Zdá se, že další úlovek už na nás nečeká. Jedno je

jasné – s tříděním odpadu si zaměstnanci řetězce hlavu

moc nelámou. Mezi zbytky je spousta plastů, nehledě

na poživatelné potraviny, které mohly putovat do potravinových

bank.

Z myšlenek nás vyruší dva mladíci, kteří zrovna

procházejí kolem. Zděšeně na nás koukají jako na bezdomovce,

kteří se snaží najít něco k snědku. Nemáme

jim to za zlé. Že by se člověk hrabal v popelnicích z jiných

než existenčních důvodů, napadne asi málokoho.

V komunitě dumpster divingu se přitom objevují

různé motivace. Někteří jej provozují pro zábavu

a dobrodružství. Velkou část vede osobní přesvědčení

a zájem o životní prostředí. Pro takzvané freegany je

přehrabování odpadků dokonce jediným zdrojem potravin

– snaží se totiž vůbec nic nenakupovat.

Vracíme vyhrabané pytle a nepotřebný odpad zpátky

a jsme rády, že můžeme slavit aspoň nějaký úspěch.

Ani policie nedorazila. Snad nás nezachytily průmyslové

kamery.

„Co s tím ale teď? Ty kytky tu asi necháme, už jsou

docela zvadlý, ne? Chleba si vezmem. Nebo rovnou

dva. Hodí se třeba na topinky,“ plánujeme společně.

Nakonec bereme i zbylé tři bochníky a spokojeně se

vydáváme zpět na tramvaj. Zdá se, že v popelnicích čekají

poklady i na úplné začátečníky. Příště je ale raději

zkusíme ulovit klasicky do košíku. ■

ergo1.cz 23


Proč čím dál víc mileniálů končí v péči psychiatrů

Anna Bendová

Zuzana Nevolová

Nezažili války, útlak minulého režimu

a většinu strastí, mají ještě před sebou.

Cestují až k protinožcům, baví se

a v globalizovaném světě mají všechny

svoje sny na dosah ruky.

Při popisu generace narozené po roce

1989 se ovšem jedna věc téměř nezmiňuje.

Totiž že stále více jejích příslušníků trpí syndromem

vyhoření, depresemi či úzkostmi, tedy psychickými

problémy, s nimiž se předchozí generace prvně

setkávaly až po čtyřicítce. Co je příčinou toho, že generace,

která má všude dveře otevřené, cítí úzkost?

(Vy)hoří, má panenko

„Poslední půlrok mě to chytá několikrát týdně. Racionálně

víš, že se nic moc neděje, ale v tu chvíli ti

absolutně vypne mozek. Nevíš, co je za den, co se děje,

dokáže tě rozhodit, že teče teplá voda, když chceš studenou.

Něco se ti rozleje a vybaví se ti, jak se ti sesypal

celej život. Žes ho promarnila. Začnou se ti třást ruce

a třeba půl hodiny jsi v takový psychický křeči.“

Tak popisuje své pocity z posledních dvou let čtyřiadvacetiletá

Julie, studentka antropologie z Prahy,

kterou navzdory nízkému věku trápí kromě syndromu

vyhoření i depresivní a úzkostné stavy.

24 e r g o 1

První příznaky obtíží se u ní začaly objevovat na

vysoké škole. „V rodině jsme jako děti měli ohromný

zázemí i prostor pro osobní rozvoj. Zklamala mě asi až

právě vysoká; těšila jsem se tam, ale pak přišla rutina

a mě přepad pocit, že tohle nemám zapotřebí. Přišlo

mi, že všichni v okolí dělaj něco, co má potenciál, že

jsou úspěšný. Začala jsem se tak cejtit hrozně méněcenně,“

popisuje.

V tu dobu se u Julie začínaly projevovat první

známky depresí, k nimž se brzy přidaly úzkostné stavy.

Dění v jejím okolí se najednou zdálo beztvaré a nepodstatné

a její zájem o ně i o to, co dělá ochaboval.

Julie se točila v nekončícím začarovaném kruhu. Stavy

otupělosti totiž záhy střídaly momenty, kdy ji svíraly

neodbytné obavy a ty znovu následovalo vyčerpání

a letargie.

„Večer jsem nemohla usnout, klepala jsem se strachy

třeba do pěti do rána. Usínala jsem, až když jsem

se vyčerpala, a ráno jsem neměla ani sílu vůbec vstát

z postele. Neviděla jsem důvod nebo smysl v tom proč

vstát. Když jsem pak přišla pozdě do

práce, bála jsem se, že se to stane

znovu a o to později pak v noci

usnula.“

Zlom nastal až nedávno, když si

Julie uvědomila, že se v jejím případě

jedná o zdravotní problém a odhodlala

se vyhledat pomoc odborníků.

„To na tom bylo asi úplně nejhorší.

Prostě se jenom odhodlat a objednat

se; už jenom to mi trvalo víc

než rok,“ popisuje Julie, jež je nyní v

péči Regionálního Institutu Akutních

Psychosociálních Služeb, kde jí byl diagnostikován

syndrom vyhoření provázený depresemi a úzkostmi.

„Neviděla jsem

důvod nebo smysl

v tom,

proč vstát.“

360°

ostatním připadat směšné. Očekává se od nich, že díky

bezmezným možnostem budou neustále spokojení

a využijí veškerý svůj potenciál. Mladá generace ale

právě vlivem neomezené svobody propadá pocitu, že

nemá žádné poslání. A o tom, co se s nimi děje, raději

nemluví.

Stejně to cítí i Julie. „Nechci, aby o mé nemoci lidi

věděli. Ne snad proto, že by to bylo až takový stigma;

klidně to povím kamarádům, ale nechceš to veřejně

šířit. Nechceš, aby na tebe nahlíželi jako na nemohoucí,

když ty víš, že taková doopravdy nejsi, že se z toho

jenom potřebuješ dostat. Stejně jako by ses dostávala

z chřipky.“

Marie Salomonová ale toto zlehčování odmítá. „Je

jasně vědecky prokázáno, že čím víc volby, tím větší

úzkosti. Takzvaná minidramata mladé generace jsou

tak stejně vážná a mají stejně reálné důsledky na lidskou

psychiku jako jiné duševní obtíže. To, že ty stavy

nejsou způsobeny například traumatizujícími životními

situacemi, neznamená, že je nemusí pociťovat

stejně palčivě.“

Duševní onemocnění mladých lidí

přesto často zůstávají tabuizovaná.

Podle statistik Světové zdravotnické

organizace trpí depresivními a neurotickými

problémy kolem 40 % lidí

v EU, ale předpokládá se, že pomoc

jich potřebuje ještě daleko více. Ze

studu si o ni ale neřeknou. „Ono to

tak bylo vždycky; ještě za minulého

režimu se lidé zavírali do léčeben,

aby byli skryti veřejnosti a moc se

o tom nemluvilo. Říct, že má člověk

jakoukoli slabost, ho mohlo odepsat na celý život,“ komentuje

statistiky Salomonová.

Jako čištění zubů

K nárůstu psychických obtíží u mladých lidí přispívá

dlouhodobý chronický stres, vliv sociálních sítí a stále

se stupňující tlak na výkon. Tyto rizikové faktory

mohou vést až k propuknutí duševního onemocnění.

Podle Marie Salomonové z organizace Nevypusť duši

totiž veřejnost výrazně podceňuje důležitost jejich prevence.

„Měla by to být tak běžná disciplína jako čištění

zubů. To se učíme už od doby, co nám narostou

první jedničky, ale starat se o svoji psychiku nás neučí

nikdo.“

Ve srovnání s problémy, jimž lidé čelili za dřívějších

režimů, mají dnešní mladí lidé pocit, že nemají právo

na to cítit se zle. Jejich dramata nebo úzkosti mohou

Ukázat, že se něco děje…

Takzvané reaktivní duševní problémy, depresivní

nebo úzkostné stavy většinou přichází ve starším věku

v důsledku nelehkých životních situací. V případě

dvaadvacetileté Natálie se však obtíže začaly rozvíjet

ještě v dětství a postupně vedly až k různým formám

sebepoškozování.

„Stává se mi to většinou, když mám zkrat, když se

mi nahromadí víc věcí najednou. Já jsem člověk, který

v sobě ty věci dusí, a když to dosáhne tý hranice snesitelnosti,

začnu myslet na to, že se pořežu nebo že se

přejim a pak to vyzvracim. V tu chvíli absolutně nemám

zábrany to udělat, vůbec nevidim že je to špatný,“

popisuje.

ergo1.cz 25

Její stavy, jimiž se projevují chronické (nikoli reaktivní)

obtíže, často pramenily z pocitu nadbytečnosti

a představy, že na ní nikomu nezáleží. „Jako mladší

jsem necítila žádný zázemí, ani na intru, ani doma, ani

ve škole. Měla jsem pocit, že mě naši nemaj rádi a že

jsem tady úplně zbytečná a bylo mi z toho psychicky

zle.“

Natálie se začala řezat žiletkou, a tím de facto

zhmotňovat svoje psychické problémy, které byly jinak

pro ostatní neviditelné. Sama přiznává, že se začala

sebepoškozovat hlavně proto, aby ukázala, že se něco

děje. Z jejího volání o pomoc se však rychle stala závislost,

k níž se nově přidaly i problémy s přijímáním

potravy. „Skončila jsem v Motole na dětský psychiatrii,

protože jsem tři dny nejedla a dostala jsem hypoglykemickej

šok.“

Natálii také sužovaly velké záchvaty úzkostí, které

pacienti často popisují jako bolesti na hrudníku. „Jako

byste tam měli díru a třeba nemůžete přestat za boha

brečet, strašně se bojíte a nevíte čeho.“ Na panické

ataky, tak jako mnoho jiných, dostala pouze léky na

uklidnění a antidepresiva, skutečnou příčinu jejích

problémů nikdo neřešil. O rok a půl později se léky

předávkovala a skončila znovu v nemocnici.

Její případ bohužel není mezi jejími vrstevníky výjimkou.

Podle Marie Salomonové se do čtrnácti let

věku projeví až jedna polovina chronických duševních

onemocnění, tedy těch, které pak člověka provází

celým životem. Reaktivních psychických obtíží, které

lze po čase vyléčit, je pak ještě mnohonásobně více.

V životě se s nimi setká víceméně každý. Podle údajů

poskytnutých Národním ústavem duševního zdraví

trpí jen úzkostnými stavy v ČR až milion a půl lidí.

Právě adolescenti jsou jednou z ohrožených skupin,

která kromě záchvatům paniky čím dál častěji propadá

i depresivním stavům. Tématu duševních obtíží

dětí a mladistvých se však podle Salomonové nevěnuje

dostatečná pozornost a často pro ně v nemocnicích

ani není dostatečné zázemí. Často je tak promarněna

šance léčit psychická onemocnění dokud jsou teprve

v zárodku.

I Natálie byla v důsledku pokusu o sebevraždu na

několik dní umístěna do psychiatrické léčebny pro

dospělé. „Strávila jsem tam tři dny mezi dospělejma

bláznama, v noci nám tam svítily nějaký laserový

světla, asi aby na nás viděli,“ popisuje svůj zážitek.

Až teprve na skupinových terapiích v denním stacionáři

se ukázalo, že trpí hraniční poruchou osobnosti.

Bylo pro ni proto těžké rozlišit skutečnost od vlastní

fantazie, byla emočně labilní a sebedestruktivní. „U mě

bylo všechno stokrát znásobenější. Ze smutku se stávala

úzkost, z dobrý nálady mánie.“

„Je hrozně důležitý rozlišit, že jsou emoce, který se

mnou mávaj a že jsem já. Každej problém má váhu,

kterou mu dám,“ vysvětluje Natálie, jak se se svými

stavy postupem času naučila sama pracovat. Ačkoli

dřív nebyla schopná ani vstát do školy a normálně fungovat,

dnes už se překonává a zdůrazňuje, že jí nejvíce

pomáhá, když si stanoví nějaký cíl. „Každý ráno musím

skládat z malinkatých kousíčku, z věcí, který mě v tu

chvíli dají motivaci ten den zvládnout. A takhle přežiju

jednotlivý dny a ono se to pak v nějakym bodě zlomí.“

Je třeba začít včas

Jak uvádí neurovědkyně Salomonová, duševní zdraví

není černobílé. „Nefunguje to tak, že jsme buď zdraví

nebo nemocní, ale že se všichni pohybujeme na spektru.

Někdy nám je líp a někdy hůř.“ Naštěstí je v poslední

době čím dál více míst, na která se mohou lidé

se svými problémy obrátit.

Například právě její organizace Nevypusť duši bojuje

proti stigmatizaci psychických obtíží a onemocnění,

které často odrazují od vyhledání odborné pomoci.

Marie Salomonová na veřejných workshopech

neziskové organizace vysvětluje, jak k duševním obtížím

přistupovat a proč jsou jejich konzultace s lékaři

vždy vhodné. „Existuje spousta cest, jak se vyhnout

tomu, že se budu muset cestou stavit k odborníkovi,

ale musí na to člověk opravdu myslet už v prvopočátku

toho problému nebo ještě líp před tím, než se

něco stane.“

Prevence by měla nejpozději nastupovat v momentě,

kdy samotnému člověku začne na jeho pocitech něco

vadit, kdy vnímá zvýšený stres a má pocit, že by se to

mohlo zvrtnout v něco horšího. Čas vyhledat odbornou

pomoc pak nastává, když situace začíná narušovat

každodenní život od vztahů přes práci až po jeho

koníčky a vytrácí se radost z věcí, které ji předtím

přinášely.

Salomonová také uvádí, že prevence, tzv. psychohygiena,

má ohromné množství podob. „Pro každého

je trošku jiná, každý si musí najít tu svoji. Máme tolik

možností, že nás to napřed zase trošku vystresuje

na začátku,“ žertuje. „Mezi metody, které by ale mohl

dodržovat každý, patří například pravidelné stravování

i spánek, dostatek čerstvého vzduchu a sluníčka,

které stojí za tím, proč se tolika lidem zhoršují stavy

na podzim.“ Obecně by podle ní měli lidé více vědomě

odpočívat, vypnout elektronické přístroje, užít si svůj

volný čas, ale neměli by zapomínat také na pohyb, a to

26 e r g o 1

360°

i ve stresové situaci. „Je nutné si dávat pauzy, protože

ty nás destresují. Je ale třeba začít včas,“ dodává.

Jak naznačují také Julie s Natálií, dnešní uspěchaná

doba v mnohém nahrává spíše zanedbávání péče

o vlastní duševní zdraví. Zvlášť u mileniálů, kteří elektronické

přístroje považují za parťáky do nepohody

a spánek za ztrátu času, který je zdržuje od výkonu

a lze ho dobře nahradit dvěma shoty espressa. Pokolení,

u něhož je stres na denním pořádku, si pak často

plete odpočinek s prokrastinací. Příliš mnoho svobody

a možností na ně k tomu klade veliké nároky. A úzkosti

a deprese, které z psychického tlaku, jemuž čelí,

často vyplývají, se pak snaží zahnat vyšším výkonem.

„Nepřipouštěla jsem si, že i ta moje psychika je

křehká. Když se to na tebe všechno zase valí, tak pokaždý

počítáš s tím, že to zvládneš, ale jednou to prostě

neustojíš a zničehonic se z toho začneš klepat v koutě,“

svěřuje se Julie.

„Já jsem zase přišla na takový přirovnání, že jsme

jako houba, která do sebe všechno vsakuje,“ doplňuje

její slova Natálie. „Když z ní chceš pak všechno vyždímat,

tak ji už nikdy nevyždímeš tak, aby byla krásná,

nová a čistá. A tahle nevyždímaná houba, to jsme

přesně my.“ ■

Káva za čtyři koruny, limonáda za pět

Podkarpatská Rus, nejzápadnější a nejzapadlejší kout Ukrajiny, nabízí mnoho překvapení

Jakub Jirků

„Jeďte na Ukrajinu, vaše auto už tam je,“ vypráví jeden provařený vtip. Pokud byste tou Ukrajinou

měli na mysli Podkarpatskou Rus, tak to vlastně vůbec není špatná rada. Alespoň radou pro

dobrodružnější povahy, které mají hluboko do kapsy. Přestože Ukrajina je v posledních letech symbolem

války a neklidu, tohoto regionu jakoby se události velkého světa vůbec netýkaly.

Cestovatelů sem zavítá poskromnu,

ale ti co se vracejí,

bývají spokojení, jelikož si udělali

pěkný a levný výlet. Cestu můžete

začít třeba v Užhorodu, což

je vstupní brána do pravoslavného

světa jen pár kilometrů od východoslovenských

hranic. Většina turistů

pak míří do Koločavy, proslovené

baladou Ivana Olbrachta

Nikola Šuhaj loupežník.

Samotné městečko na některé cizince

nemusí působit nikterak převelice

pozoruhodně. Pro Čecha ale

asi zajímavé je. Odkaz první republiky

tady stále přetrvává v podobě

dochované četnické stanice, v níž

se nachází ubytovna, a muzea československé

školy. Vzpomínky na

dobu, kdy toto území patřilo Československu,

najdeme ve většině

rusínských měst. Třeba Masarykova

ulice vede tady na nejedno náměstí.

V horách okolo Koločavy pak můžete

podniknout třeba krásné výšlapy

k Solotvinským jezerům.

Dost turistů míří také na horu

Hoverla, která je výškou přes dva

tisíce metrů nejvyšším vrcholem

Ukrajiny. Terén Karpat není zas až

tak náročný, neboť je tvoří mírné,

na vrcholech bezlesé hřebeny, které

poskytují dalekosáhlé výhledy.

Vše levné a dostupné

Největším výhodou Podkarpatí je,

že obchůdek, nebo samoobsluhu

najdete opravdu v každé vesnici.

Jejich majiteli jsou většinou místní

Foto: Jakub Jirků

podnikavci, konkurence nejrůznějších

nadnárodních koncernů sem

zatím nedorazila. Supermarkety

naleznete jen ve větších městech

jako Užhorod nebo Mukačevo. Sortiment

je sice na vsi omezený, ale

chléb mají vždy. Ceny jsou velmi

příjemné, populární limonáda Živčik

v přepočtu za 5 korun, ruská

zmrzlina také, káva za 4 koruny.

V blízkosti obchodu najdete

zpravidla i hospodu. Pivo překvapivě

nepatří k nejlevnějšímu sortimentu,

stojí asi 15 korun. Zato

oběd vyjde na necelých 50. Pokrmy

se tu příliš neliší od těch, co znáte

z domova, takže se není čeho bát.

Laciná je i doprava, jen má sváspecifika.

Jezdí se tu po zpevněných

tankodromech, na kterých, zejména

v horách, tu a tam už úplně chybí

asfalt. Prim na nich hrají žigulíky

ještě ze sovětské produkce. Na

řídké síti čerpacích stanic natankujete

nejen v přepočtu za necelých

20 korun. S autobusy je to podobné

jako s obchody. V podstatě do každé

vsi zajíždí nějaká maršrutka,

avšak nejčastěji jen jednou denně.

Cestovat můžete také vlakem, čekají

na vás soupravy o nějakých

10 let starší než naše legendární,

dnes již vyřazené, pantografy.

Cena? Zhruba 20 korun za 100 kilometrů

jízdy.

Pokud místo romantického přenocování

pod hvězdnou oblohou

dáváte přednost pohodlí postele,

neměli byste mít s hledáním penzionu

problém. Noc v kraji vychází

zhruba na stovku.

S čím počítat

Před necelými sto lety byla cesta

na Podkarpatskou Rus pro našince

o mnoho jednodušší, protože

v rámci státu pochopitelné chyběly

přísné hraniční kontroly. Ve slovenské

Ubl’e, Vyšném Nemeckém,

nebo Vel’kých Slemencích, čekejte

na cestě zhruba čtyřhodinové zdržení,

vlaky je mají dokonce zanesené

v jízdním řádu.

Do země se ale dá dostat i za pár

minut. Stačí na slovenské straně

nasednout na kolo. Ostatně Podkarpatská

Rus je pro cyklistiku

skvělým regionem, takže jestli preferujete

dopravu „na svém“, nelze

doporučit nic lepšího. Při cykloturistice

musíte počítat s náročnějším

terénem, nejenom že silnice bývají

děravější než ementál a, i lesní

cesty bývají často velmi hrbolaté

a sjízdné jen na horském kole. Nezapomeňte,

že všechny nápisy jsou

v azbuce, přestože spousta Rusínů

rozumí i mluvené češtině.

Na Podkarpatské Rusi nezáleží,

kam přesně jedete. Cesta se tu

stává cílem. Však všude to je svým

způsobem podobné, ale i jiné. Celé

hory máte skoro jen sami pro sebe,

na zástupy turistů nenarazíte. Pokud

chcete „jen“ chodit po horách

a užívat si moderního turistického

průmyslu, jeďte do Alp. Jestliže se

však chcete podívat do pohádkové

země, kde bábušky chodí v šátkách

jako před dvěma sty lety a přeprava

nákladu je místy stále odkázaná na

koně a osly, jeďte na Ukrajinu. Nezapomenutelný

zážitek vyjde nesrovnatelně

levněji. ■

Nemuset si strkat věci pod polštář

Ze života žen, které přišly o všechno

Pavlína Podzimková

místnosti připomínající školní

V družinu sedí na červených

plastových židlích šest žen. Dívají

se doprostřed stolu, kde na adventním

věnci hoří první svíčka. Z malého

rádia hraje Půjdem spolu do

betléma, sváteční atmosféru ale narušuje

něco nevysloveného.

„Já jsem jednou zapalovala svíčky

za mrtvé a chytly mi záclony. Naštěstí

se nic nestalo, byt to vydržel,“

přeruší mlčení jedna z přítomných.

„To byly ty zlatý časy, kdy jsem

ještě měla byt,“ dodává s pohledem

na svůj nynější „domov“ – modrou

tašku Ikea v rohu místnosti.

Tahle věta tady nikoho nedojme.

Domov v tašce totiž všechny přítomné

ženy dobře znají, stejně jako

mrazivé dny strávené venku. Ten

dnešní ale přečkají v komunitním

centru pražské charity. Na programu

je výroba vánočních ozdob

do stánku na Václavském náměstí.

Neviditelné ženy

Když se řekne bezdomovec, většina

lidí si představí ošuntělého vousatého

muže s krabicí levného vína

v ruce. Také statistiky popisují typického

bezdomovce jako svobodného

muže ve středním věku, slovo

bezdomovkyně ve slovníku nemají.

Přesto je žen bez domova stále víc

a víc, jen jsou pro zbytek společnosti

neviditelné. Přesně tak si to

většina z nich přeje.

„Na ženě často nepoznáte, že je

bez domova. Většinou se to snaží

co nejdéle skrývat a pečovat o sebe,

jak to jde,“ dělí se o svůj postřeh

dokumentární fotograf Kevin Ton.

Podle sociologů za tím stojí mimo

jiné tlak společnosti. Pro ženu

může být obtížné přiznat, že nedokáže

plnit roli dokonalé matky

nebo atraktivní partnerky, natož,

že přišla o střechu nad hlavou.

Lidé se navíc na ušmudlanou ženu

v parku dívají s ještě větším pohrdáním

než na muže.

28

e r g o 1

Ženy se tak více uchylují

k takzvanému skrytému bezdomovectví

– přespávají v azylových

domech nebo na ubytovnách, kde

se často setkávají s obtěžováním

a krádežemi. Některé nachází útočiště

v bytech svých známých, ani

to však nebývá zadarmo. „Nikdo

ti nepomůže jen tak, děláš jim buď

služku, nebo kurvu a ještě jsi na

nich závislá,“ popisuje další z žen,

zatímco z rádia zní Tichá noc.

Domácí násilí bez domova

Pod rukama popraskanýma mrazem

začínají vznikat adventní

věnce a hovor se přesouvá k tématu

sladký život. „Pro mě by to

znamenalo mít vlastní pokoj,“ zasní

se jedna z bezdomovkyň. „Abych

si nemusela na noc strkat věci pod

polštář. A abych mohla usínat bez

strachu, že mě někdo zmlátí. Když

je velká bída, lidi jsou zvlčelí.“

Násilí je jedním z neodmyslitelných

aspektů bezdomovectví

a ženy se jeho terčem stávají ještě

častěji než muži. Podle deníku The

Guardian má takovou zkušenost

každá druhá žena bez domova. Každá

čtvrtá pak na ulici zažila sexuální

obtěžování nebo znásilnění.

Pro ženy je však násilí nejen

důsledkem, ale mnohdy i příčinou

bezdomovectví. Zatímco muže

vyžene na ulici nejčastěji materiální

nouze nebo drogová závislost,

u žen to bývají problémy ve vztahu

či v rodině – spojené právě s domácím

násilím. Scénář, kdy žena

uteče od surového partnera, aby se

na ulici stala znovu obětí, čímž se

dostane do bludného kruhu, bohužel

není nijak neobvyklý.

Nesnesitelná těžkost bytí

Nepřetržitý stres, žádné soukromí,

nejistota, pocit méněcennosti a ponížení.

To vše dohromady je zřejmě

víc, než dokáže člověk snést. Lidé

bez domova, a ženy především, jsou

tak vystaveny riziku psychických

onemocnění mnohem více než zbytek

populace.

Samozřejmě se můžete ptát, jestli

skončíte bez domova, protože jste

blázen, nebo vám přeskočí až ze života

na ulici. Odpověď není jasná,

příčinnost totiž funguje oběma

směry.

360°

Jakkoli může téma „genderové

(ne)rovnosti pod mostem“ vypadat

jako výmysl znuděných feministek

(vždyť muži to na ulici taky nemají

lehké), ženské bezdomovectví má

řadu specifických rysů, kvůli nimž

tyto ženy potřebují zvláštní pomoc.

Otázkou je, jestli zařízení, jakým

je zmíněné komunitní centrum,

neuzavírají ženy do malých bezpečných

bublin, kde se navzájem

utvrzují ve svém neštěstí, místo aby

se jim snažila pomoci v návratu do

„normálního života“.

„Rozhodně nechceme ženy izolovat.

Naopak, rádi bychom u nich

znovu probudili důvěru v muže

a schopnost navazovat mezilidské

vztahy. Proto je tento prostor

otevřen všem ženám a bezpečným

mužům,“ vysvětluje vedoucí centra

Denisa Cháberová. Pohled do

místnosti, kde už pomalu dohořívá

svíčka, ale jakoby naznačoval,

že oni „bezpeční muži“ nebudou

v této kategorii zrovna přebytkovým

zbožím. ■

Foto: Kevin V. Ton

Ženy bez domova jsou pro nás často neviditelné. A přesně tak si to přejí

ergo1.cz 29

sobnost

Potomci synthpopu

a barevný zvuky

Net, drogy a vaporwave

Jakub Grim

Tomáš Šedivý

Představte si bizarní hudebně-grafický

mix funku, disca, osmdesátkového

synth popu a syntezátorů, grafiky

z Windows 95, antických sloupů

a soch, prvků z japonského anime. To

celé v nekvalitním, rádoby VHS kabátě.

Pro tuhle směs se vžilo označení vaporwave, a přestože

vypadá celkem zmateně, při správném naladění začne

dávat smysl.

Pro komunitu oddaných fanoušků je vaporwave

uměním a způsobem, kterým se vyrovnávají se svými

emocemi, náladami a životními problémy. A jedním

z nejpopulárnějších tvůrců tohoto žánru, jehož tvorba

má i celosvětový přesah, je Čech s kazachstánskými

kořeny Rodion Alexejevič Drozdov.

Lék na bolest

„Vaporwave dělám už čtyři roky, a když jsem s tím

začal, byl jsem v totálních hovnech. Měl jsem před

maturitou, nevěděl, kam jít po škole, a do toho se se

mnou rozešla moje první láska. Když to s ní skončilo,

byl jsem úplně zničenej. Ze začátku jsem měl vážný

psychický a mentální problémy, dokonce jsem myslel

i na sebevraždu. Začal jsem brát drogy, halucinogeny.

Marihuanu a LSD.“

Už od začátku se Rodionovi líbila aesthetic grafika

a neobvyklé rysy vaporwavu mu zcela učarovaly. „Bral

jsem to hrozně vážně. Neuvěřitelně mi to psychicky

pomáhalo. Začal jsem s výběrem vhodný písničky,

která odpovídala mojí náladě, a k tomu pak hledal ty

správný vizuály. Vesměs to byly smutný a depresivní

věci z anime seriálů, který jsou dost často plný senti-

30 e r g o 1

mentální melancholie. Ty jsem potom zeditoval a zpomalil.

Jednoduchý.“

Při tvorbě svého prvního pokusu s vaporwavem –

Suicide Is Painless – byl tak moc pod vlivem, že si ani

nepamatoval, co celou noc dělal. Ráno ho čekalo zajímavé

překvapení a vlastně mu výtvor vůbec nepřišel

špatný, jelikož opravdu dobře vystihl atmosféru celé

chvíle. „V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem

našel cestu, jak dát konečně prostor pravé kreativitě

a emocím.“

Když se Rodion dnes dívá na své starší věci a poslouchá

je, nikdy ho nenechají chladným, což ukazuje,

jak silný vztah k tomuto druhu umění chová. Vrátí-li

se ke starším věcem s odstupem, jako by se mu prý

vracela tehdejší nálada.

Okolnosti vzniku většiny Rodionových výtvorů

nejsou právě radostné, což zřejmě souvisí s jeho nesnadnou

rodinnou situací. Když ještě s rodinou bydlel

v Kazachstánu, prarodiče z otcovy strany se zadlužili

u pochybných lidí, poté se ale odstěhovali a Rodionovy

rodiče nechali celé situaci napospas. Bylo pár let po

rozpadu SSSR v divokých devadesátých letech, a tak

jednoho dne do jejich bytu vtrhli mafiáni se zbraněmi

v rukou. Rodionově matce vyhrožovali smrtí, pokud

jim nedá peníze. A pistoli u hlavy drželi i malému

Rodionovi.

Nikomu se nakonec nic nestalo, po otřesném zážitku

se ale rodina rozhodla utéct ze země. Tím však

problémy neskončily. Po přestěhování do Česka otec

utratil všechny rodinné peníze získané prodejem majetku,

který v Kazachstánu nechali, za prostitutky, alkohol

a drogy. Krátce po příjezdu tak musely Rodionova

matka a babička jít pracovat jako uklízečky do

fabriky na beton v Berouně.

Po nějaké době se situace o něco zlepšila, rodina si

našetřila peníze a přestěhovala se do Karlových Varů,

kde si rodiče našli slušné zaměstnání – otec v hotelu

a matka v butiku. Rodinná idyla však nevydržela

dlouho, otce vyhodili z práce, pronajal si bar, začal

zase hodně pít, načež ho matka vyhodila z domu, rozvedla

se s ním a od té doby ho Rodion příliš nevídá.

ergo1.cz

Vaporwave

Vaporwave je primárně hudební žánr, který vznikl

z moderní internetové kultury kolem roku 2011.

Klade velký důraz na hudbu z osmdesátých a devadesátých

let minulého století a doplňuje ji o další

popkulturní prvky. To vše je následně zpomaleno a sestříháno

tak, že vzniká nové originální dílo. Velkou roli

ve vaporwave komunitě hraje také vizuální umělecký

styl A e s t h e t i c, který často doprovází hudební

výtvory. Pro ten jsou charakteristické japonské nápisy,

antické sochy, počítačové či herní retro elementy

a měkké pastelové barvy. To vše v záměrně nízké kvalitě.

Tyto dva směry byly nakonec už tak svázány, že se

v internetovém podvědomí asi po roce spojily v jeden.

Cesta k úspěchu

S těmito silnými zážitky z Rodionova dětství a dospívání

není divu, že potřeboval způsob, jak se s minulostí

vyrovnat. Po určité době ho ale pouhé předělávání

a mixování cizí hudby přestalo naplňovat. Začal

proto pátrat po jiném a lepším způsobu, jak projevit

své umělecké představy a pocity. Řešení se ukázalo být

zdánlivě jednoduché, kromě vlastní grafiky začal skládat

i originální hudbu.

V této fázi ho nejvíce ovlivnil americký youtuber

a hudební producent Frankjavcee, který tou

dobou vydal už několik alb a měl velice dobré jméno

v komunitě alternativní elektronické hudby, nejen

žánru vaporwave.

„Bral jsem ho v podstatě jako svého mentora. Řekl

mi, že zpomalovat cizí songy je super, dělat memes je

super, ale měl bych pokročit, tak jsem začal skládat

svoje věci.“

Rodion považuje za svůj největší hit parodii na virální

video Kazoo Kid, která má na YouTube zhruba

850 tisíc zhlédnutí, a jde o ní bez nadsázky mluvit jako

o nejslavnějším českém vaporwavu. Toto video lze brát

jako Rodionovo vybočení z čistého vaporwave stylu do

ironičtější a méně depresivní memewave, zaměřující se

především na internetové trendy.

„Kazoo Kida jsem udělal v době, kdy jsem se chtěl zaměřit

spíš na tu meme stránku celý komunity. Vzniklo

to, když jsem přišel po kalbě v osm ráno domů, ožralej

a zhulenej. Nemohl jsem spát, nudil jsem se a narazil

31

jsem na remix Mikea Diva na video Kazoo Kid, což je

dvacetiminutový video s hrozně zvláštním malým klukem.

Začal jsem pracovat na vlastním remixu a udělal

z něj ještě větší bizár. Na hovno jsem to sestříhal

a ještě v tom stavu jsem to vydal.“

Po několika měsících tvorby se rozhodl, že uspořádá

své písničky do alba. Šlo o kolekci asi 25 věcí, ke všem

dodělal i autentické videoklipy a délka celého audiovizuálního

projektu se pohybuje okolo hodiny a půl.

„Dal jsem to volně na YouTube, každý si to mohl

poslechnout zadarmo. Řekl jsem si ale, že pro pár nadšenců,

kteří by mě chtěli podpořit, to dám za 3 dolary

k prodeji na Bandcamp. Ani ve snu by mě nenapadlo,

že si to album ve výsledku koupí 500 lidí.“

Z koníčku, a jistým způsobem i terapie, se stala

na krátkou dobu dost výnosná brigáda. Na svém alternativním

vaporwave albu, které prodával značně

pod cenou, vydělal až 1500 dolarů. V té době ale začaly

v jinak přátelské atmosféře malé internetové komunity

potíže.

„První problém začal, když jsem do subredditového

vlákna napsal, že si moje album koupilo už 100 lidí.

Ostatní mi začali gratulovat a psát mi, že je to super,

ale v tu chvíli mi ten příspěvek zmizel. O něco později

jsem se dozvěděl, že to bylo kvůli adminovi toho

subredditu, který taky vydal album, jenže si ho nikdo

nekupoval, tak se na mě nasral a prostě mi to smazal.

Když se to lidi dozvěděli, snažil se z toho vykecat a vymlouval

se, že to asi smazal omylem. To se může stát.

Jenže když jsem tam dal o něco později, že jsem prodal

200 kusů, zase mi to smazal. Tentokrát mě dokonce

i permanentně zablokoval.“

Vykašlat se na trendy

Tato událost ale Rodiona moc netrápí. Povedlo se mu

prodat stovky kopií alba a dostal se do povědomí celosvětové

komunity. „Ve chvíli, kdy jsem začal mít docela

úspěch, se ze mě stal něco jako influencer nebo

trendsetter.“ Mnoho začínajících, ale i nekreativních,

umělců napodobovalo jeho styl, některé e-shopy s oblečením

vykrádaly jeho vizuály.

„Úplně jsem se vykašlal na trendy a začal jsem dělat

svoje vlastní autentický věci, který byly těžko kopírovatelný.

Používal jsem třeba svůj obličej jako trademark.

Udělal jsem grafiku ze svý vlastní fotky. Dál

jsem si utahoval z českých politiků, což taky nikdo

nedělal, a to ani v celosvětovým měřítku. Dělal jsem

takový červený grafiky se Stanislavem Grossem nebo

Jiřím Paroubkem, používal jsem prvky z popkultury,

reference na Goodfellas nebo Vykoupení z věznice

Budoucí génius barevných zvuků

Shawshank a podobný věci. Jeden český rapper, Hasan,

si vzal nějaký moje vizuály ke svým songům. Dál jsem

dělal grafiku pro jeden freelancer portál. Nejvíc mě ale

asi bavilo dělat napůl s jedním hudebníkem, kterému

jsem na všechny věci z alba udělal grafiku a pak jsme

si rozdělili tržby.“

Do budoucna se Rodion opět chystá osvěžit svou

tvorbu. Několik posledních týdnů pracuje na druhém

vaporwave albu, tentokrát však nepůjde pouze

o beaty doplněné samply. Nyní se hodlá zaměřit na

zcela vlastní hudební produkci. To dokazuje i jeden

z posledních Rodionových výtvorů „Vellocet Symphony“,

pocta filmovému Mechanickému pomeranči od Anthonyho

Burgesse a Stanleyho Kubricka, z něhož je cítit

určitá umírněnost a mnohem zkušenější přístup.

Z kluka v depresích, co se každou chvíli sjížděl různými

halucinogeny, aby nemusel myslet na své problémy,

se tak pomalu stává seriozní umělec, autor alternativní

elektronické hudby.

Žijeme v přetechnologizované době ovládané masovými

médii, komunikační možnosti rostou každým

dnem a stejně tak rychle se mění aktuální trendy.

Umění tak nakonec stíhá stejný osud rychlého úpadku.

Vaporwave je svým způsobem undergroundem, i když

třeba jen v internetovém „podsvětí“ zapadlých subredditů

a neustále mizejících vláken 4Chanu.

Zároveň je pro její vyznavače prostředkem, jak se

vyjádřit, jak se vyrovnat se svými emocemi, prožitky

a problémy, s něčím, čemu zatím třeba tak úplně nerozumí

a čemu možná ani nikdy neporozumí. Je pro ně

jistým druhem terapie a sebepoznání. A to bylo ostatně

umění vždycky. ■

Foto: Rodionův archiv

32 e r g o 1

TŠ

fototéma

17. listopad

s nádechem minulosti

Černobílý svátek i po třiceti letech

Den boje za svobodu a demokracii a den studentstva se analogovýma očima jeví víc než

autenticky. Několik odlišných pohledů od Hlávkovy koleje, z Národní třídy a extremistické

demonstrace zpracovali černobílým procesem redaktoři Erga.

Petra Vávrová

Tomáš Šedivý

33

PV

„Běž si kreslit.“ Již tradiční akce Korzo

Národní se účastnili i ti, kteří listopad

1989 znají pouze z vyprávění rodičů a

prarodičů

„Čechy bílé, Čechy mé! A hlavně ať

jsme tam hezky vidět s vlaječkou

vole!“ Příznivci DSSS si krátí dlouho

chvíli před začátkem shromáždění

TŠ

Se srdcem na dlani

„Venco, Venco, vyfoť nás vole.“

ergo1.cz 35

TŠ

Tradičně i netradičně

TŠ

Vlastnoručně nakreslená vlajka na násadě od koštěte a za pasem plyšový medvídek

36 e r g o 1

Profesionální stávkař a dle svých slov

nezávislý soudní znalec v oblasti paranormalit

faktu Jaroslav K. se rozhodl

oživit pietní akt na Národní třídě

TŠ

PV

Kapuce proti strachu z fotografů

Svíčky a věnce. Blesky a objektivy

PV

„Díky, že můžem.“

38 e r g o 1

TŠ

Květiny z křídy

ultura

Balanc nad

propastí kýče

Útlocitné básnění novodobých písničkářů

Tomáš Chramosta

Filip Kalčák

Chlap s vráskami na čele, stříbro ve vlasech,

v ruce drží kytaru. Z pódia ke

svým posluchačům promlouvá hlubokými

texty plnými melancholie a složitou

melodii jeho nové písně se kytarový

novic bude učit půl roku. Zní vám

to už trochu retro? O tento obraz folkového písničkáře

se postarali bardi jako Karel Kryl nebo Jarek

Nohavica.

Na zkostnatělou českou hudební scénu však nyní

vlétla nová generace interpretů. Plní kluby, festivaly a

rádia. A nikomu nevadí, že jejich texty postrádají

smysl.

Mistrovská práce se slovy, díky nimž se v textech

zrcadlila zkušenost a básnická důmyslnost, patří minulosti.

Chytlavé melodie teď vymýšlí početný PR tým,

slova stačí napsat při cestě na koncert – ideálně zrýmovat

den-sen-jen, to tu ještě nebylo.

Hlavně se tematicky držet bolestivých rozchodů, radostných

příchodů a počasí. Nechceme přece nikoho

urazit nebo v nejhorším případě poukázat na nějaký

nešvar.

Je navýsost krásné, že internet pustil do písničkářského

rybníku kvantum nových tváří. Momentálně se

ale v muzikálních vodách vesele cachtají i chlapci, kteří

se neměli ani namočit. Sluníčkový Tomáš Klus je proti

nim bard královské jakosti.

Zvráceností osudu tak svět poznal Pavla Calltu, youtuberingem

nastartovanou skupinu Slza nebo Timmyho

Whitea – zhmotněný sen třináctileté, životem zkoušené

školačky. Průzkum diadému písničkářské scény

může začít.

Pětikorunové rýmy

Každé ráno si připadám, jako by to bylo dáno

a jak ve snáři to bylo taky psáno,

štěstí teď bude každému přáno

Jestli může titul písničkář nosit Timmy White (Tomáš

Chudoba), který tak věrohodně poukazuje na problémy

naší doby, tak už se svět vážně vypotřeboval.

V písni Padnout a vstát se zaměřil na problematiku

ranního budíčku. Vyneslo mu to půl milionu zhlédnutí

na Youtube. Gratulujeme.

Timmyho fanynky možná vřískotem vyřazují z provozu

hlukoměry, zato Timmy vyřazuje z provozu jakoukoli

snahu o kvalitní sloh. Vážně není těžké zkombinovat

rýmy tragické jako Hamlet a přidat k nim

esenci textařské lobotomie.

40 e r g o 1

Foto: Kulutra Česká Lípa

A já jsem zas jen spal,

když byla přede mnou

a já jen stál

Tak teď těžko říct, jestli Tomáš spí ve stoje, nebo…

No, to je jedno. Píseň se jmenuje Zapomenout, tak na ni

radši rychle zapomeneme. Možná nám někde uniká

postranní mytologický příběh, ale byla by to bytelná

Pandořina skříňka.

Na co se jen tak zapomenout nedá, je oficiální

videoklip k písni. Hodit si v roce 2017 do videa font

z Wordu, a ještě k tomu na místo, kde má pozadí

stejnou barvu, to už chce silnou náturu.

Ale popojedem. Tiše, vplujte s námi do magické

noční atmosféry skladby Život a řád: „Až hvězdy budou

bdít / a slunce bude spát, / nebude hledat chtít, / ve

svém životě řád.“ Fascinaci astronomií kvitujeme, tam

ale naše nadšení končí.

Karel Hynek, zdá se, získal dalšího příznivce, který

pochopil kouzlo jednoslabičných slov na konci veršů

(večerní máj, / byl lásky čas / hrdliččin zval ku lásce

hlas…). Jen škoda, že nebyli s Tomášem současníci,

mohli se v tvorbě krásně doplňovat.

Co už. Textařem se člověk nerodí, ale stane, proto

devatenáctiletému Tomášovi nemůžeme monotematičnost

a přeslazenost jeho textů vytýkat.

ergo1.cz

Slza hudebního průmyslu

O stupínek méně prostoduchou muziku vytváří skupina

Slza – dílna na decibely čtrnáctiletých fanynek.

Formace byla založená kytaristou Lukášem Bundilem

(30 let) spolu s youtuberem a zpěvákem Petrem Lexou

(25 let) alias Hoggym v roce 2014. Inspirativním

způsobem zachycuje zvraty mladého života: „Jsem na

horský dráze, fáze pád / Chci se o svou túru vzhůru

rvát.“ Pomiňme skutečnost, že se tu tvůrci patrně

nemohli rozhodnout, zda svou cestu k posluchačům

povedou přes Óčko nebo Šlágr TV. Zvukomalebnost

spojení jako „túru vzhůru“ si udrží své kouzlo jen do

okamžiku, než si uvědomíte jeho vyprázdněnost. Když

ono je to tak miloučké a líbivé. Není.

Skandální je fakt, že se na účelně promyšlených textech

podílí výborný hudebník Xindl X a jeho jméno

jim propůjčuje iluzorní dojem kvality. Tak snad mu

legitimizace podprůměrné muziky aspoň vynesla pořádný

balík.

Slzu uronil internet. Vedle YouTube může za úpadek

výchozí kvalitativní úrovně nutné pro úspěch boom

televizních talentových soutěží. Ze dne na den se objevila

horda hudebníků, která díky hlasům pošetilých

fanoušků nabrala ohromnou popularitu.

41

kultura

Čím blíž jdu k Tobě, tím jsi dál,

vím, že ve Tvým náručí,

ztrácím lhůtu záruční

Píseň o strastech pošťákovství. Na Youtube Lhůta

záruční nasbírala přes 18 miliónů zhlédnutí, takže

budoucích kamelotů je v Česku naštěstí dostatek. Tak

aspoň tak.

Texty se obecně utápí v imitaci básnictví. Většina

cílové skupiny (tedy pubertálních dívek) nemůže

vzletné obraty „vysokého umění“ vůbec pochopit. Kolik

z nich asi ví, co je to eskamotér nebo katarze?

„Líbí se mi jejich chytlavé melodie. Mimo Slzu poslouchám

Pavla Calltu nebo Pekaře,“ svěřila se nám

právě čtrnáctiletá fanynka Lucie N. Patnáctiletá Karolína

S. dodává: „Podle mě texty nedávají moc smysl,

baví mě hlavně melodie.“ Na to říkáme

jediné: Ouha.

Po hudební stránce je tvorba Slzy

dost nevyvážená. Od kalkulovaných

a předvídatelných melodií na čtyři

akordy po vcelku nápadité a pěvecky

náročnější kusy.

S ohledem na text, melodii a videoklip patří mezi

její nejlepší díla písně Celibát a Pouta. Na druhé straně

propasti stojí většina ostatní tvorby, v čele s definicí

kýče, megahitem Fáze pád. Klip je spíš než uměleckým

dílem reklamou na masny Voma. Tak chutná úspěch.

Vydobýt si respekt u širšího spektra posluchačů

zřejmě tento produkt internetu nepotřebuje a ani nechce.

Vystačí si totiž s mnohatisícovou základnou vřískavých

fanynek.

Pavel Callta a lyrická sallta

Píšem si svůj sen

každým dnem,

vědět, že jsem

a ještě dlouho budem

žít ten skvělej sen,

jdem za světlem

spolu s vesmírem

Refrén písně Píšem si svůj sen od Pavla Callty má nulový

až mínusový smysl. Přehlídka prvoplánovosti spojená

s nicneříkajícím motivačním poselstvím. Ve druhé

sloce skladbu naštěstí zachraňuje uvolněným rapem

Leoš Mareš. Je to ale taky další smutný příklad, kdy

zavedená celebrita zvyšuje popularitu na místech, kde

to není žádoucí.

Ouha.

Vlastní světonázor Pavel vytesal do písně Věk je pouze

číslo: „Jedu svoje jistý pravidla / jako George Cloony

nebo Antonio Banderas, / na věku přece vůbec nesejde,

/ malá message jen pro vás.“ Tohle je přece k smíchu.

Infantilním textem se Callta okamžitě izoluje od starších

posluchačů. Míchání anglicismů do českých textů

občas funguje, tohle ovšem rozhodně není ten případ.

Měla pihu na pravém líčku,

Chtěl jsem pro ni složit slovní hříčku,

Byla sexy, že bych jí hned zlíbal,

Jak puk jsem se na ní jenom díval.

Poutavá exkurze na dno soudnosti Pavla Callty.

Jestli jsme vás ani tímto příkladem nepřesvědčili, v jaké

agonii se svíjí jeho tvorba, tak už vám není pomoci.

Popularita účastníka soutěže Československo

má talent 2011 je vůbec

největší záhadou. Tuctový hlas, zpěv

a nepříliš precizní artikulace, za kterou

interpret sice nemůže, ale pro

posluchače je znatelná.

Šířit dobrou náladu je skvělý, jen

by to Callta mohl dělat jinou formou. Třeba kdyby nezpíval

vůbec. Svým rutinním přístupem je příliš předvídatelný

a příliš podobný svým žánrovým kolegům.

Tma na konci tunelu

V nové vlně písničkářů naštěstí najdeme i světlejší výjimky.

Mezi staršími Marek Ztracený, Tomáš Klus či

Xindl X, zruční textaři a hudebníci. Za ty mladší si

pak kvalitu drží Voxel, žánrově příbuzná kapela Mirai

nebo Pekař.

V textech, kdysi královské disciplíně, dostávají noví

písničkáři na frak od textařů jiných žánrů a ať si kdo

chce co chce říká, i od některých rapperů.

Za úspěchem nových hudebníků stojí mnohem více

faktorů než dříve. Při cestě za srdcem posluchače hraje

roli trendy účes, marketingová taktika, fotky z Las Palmas

na Instagramu nebo pompézní videoklipy. Již zavedené

interprety publikum hodnotí smířlivěji a leccos

jim odpouští. Tvorba pak není dobrá. Pro úspěch to

evidentně není potřeba. Úroveň kvality hudby se snižuje

a obrušuje. Hudba se stává produktem, ne uměním.

Tvořit je ctnost. Cenit se musí každý, kdo cokoli

vytváří. Je však stále potřeba hlídat hranici mezi uměním

a balastem. A většina novodobých interpretů po

balancování nad propastí kýče padá s řevem dolů. Tak

snad tam dole najdou inspiraci. ■

42 e r g o 1

Nezavírejte opeře dveře, vleze k vám oknem

Anna Bendová

Když se árie dostanou mezi hipstery

Je jeden z mnoha běžných večerů. Sedíte v kavárně,

popíjíte svůj drink, bavíte se s přáteli a máte pocit,

že vás dnes už nic nepřekvapí. V tu chvíli ale číšník,

který vám před chvíli donesl pivo, upadne a rozbije

vše, co měl v rukách. Všichni se za ním otočí, někteří

lidé leknutím znehybní a jiní se mu vydávají na pomoc.

Číšník ale najednou vstane a začne zpívat operní

árii. Po chvíli se k němu přidá někdo, koho jste do

té doby měli jen za dalšího člena osazenstva kavárny.

Původní šok se změní v příjemné překvapení. Scény se

střídají, příběh se rozvíjí a vy náhle zjistíte, že jste se

stali součástí malého operního představení. Nebo spíš

přepadení.

„Když nepřijdete na operu, opera přijde za vámi!“

Tak zní slogan spolku Run Operun, který pod vedením

režisérky Veroniky Loulové již dva roky přivádí operu

na místa, kde byste ji nečekali. Připravuje představení,

která by mohla vzbudit zájem u mladé generace

a opera tak nezůstávala napříč uměleckým spektrem

upozaděná.

Proč by ale měl tento žánr mladé lidi bavit? Má jim

ještě v dnešní době co nabídnout? „Témata, která jsou

v opeře, jsou aktuální, stejně jako témata v muzikálu,

rocku nebo metalu. Možná že na tu formu nejsme

v současnosti zvyklí, ale myšlenky a emoce v ní jsou

stejné jako v každé hudebně-dramatické tvorbě,“ říká

Daniel Klánský, jeden z pěvců Run Operun, a dodává,

že opera může mladé lidi bavit už jen tím, že se vyskytne

v jiném prostředí, než by čekali.

Členové Run Operun, původně studenti HAMU

nebo konzervatoře, začali „napadat“ kavárny typu

Duende, Jericho či Café Jedna během zahájení festivalu

Kavárny naživo. Připravovali jednoduché výstupy vytržené

z kontextu celé opery a chtěli především pobavit.

A fungovalo to.

„Ty akce se pořád zvětšujou a jsou čím dál sledovanější,“

popisuje Klánský. Říká, že většina nápadů vyvstane

během nacvičování, které netrvá příliš dlouho.

„Režisérka nás často musí držet na uzdě, aby to mělo

hlavu a patu, ale protože v Run Operun pracuje spousta

dobrých improvizátorů, nejvíc věcí nás napadne až na

místě.“ Tam řeší překvapení většinou formou šoku, například

vášnivým konfliktem fingovaného páru, který

skončí fackou nebo politím vínem.

Na základě těchto malých operních „běhů“ začaly

vznikat i větší projekty, konkrétně dvě celé opery.

Prvním z nich byla Kouzelná flétna u metronomu na

Letné, která byla díky využití light designu a dalších

nových technologií i vizuálně působivá. Do děje opery

byly přidány prvky současnosti. „Byly v tom drogy,

subkultura, bylo to v podstatě celé zasazené do toho

prostředí a zacílené na hipsterskou komunitu.“ Na akci

přišlo téměř 3 000 lidí.

Druhým projektem byla Figarova svatba v prostorách

Venuše ve Švehlovce. Aby opera zaujala i mladé

posluchače byla z komedie přetvořena na thriller. „Snažíme

se z toho vytáhnout dnešní hodnoty a perspektivu,

chceme, aby to bylo co nejakčnější a vizuálně zajímavé.“

Klánský také dodává, že některé opery nejsou

jasně časově zakotvené a vyvstává tu tudíž velký prostor

k jejich modernizaci a přiblížení mladé generaci.

„My se hlavně věnujeme Mozartovi, protože je

z diváckého hlediska nejschůdnější. Jeho opery, zvlášť

Don Giovanni, jsou ty, kterými by posluchači měli začít.“

Pasáže z Mozartových oper zazněly i v projektu

Operní orloj na OD Kotva, který se uskutečnil v září,

a stejně jako na předchozích velkých akcích se na nich

podíleli i významní sólisté z divadel.

Když opera přijde mezi vás, je dobré jí to někdy

oplatit a jít také za ní. A kam? V kavárně Potrvá chystá

Run Operun 18. ledna tzv. Operní klystýr. „Je to asi

největší bizár, co děláme. Během roku sbíráme střípky

šílených nápadů, které tvoříme na koleni pohromadě,

a někdy už jsou tak šílený, že neprojdou a jsou zavržený

hned v zárodku. A Operní klystýr je o tom, že

my všechny ty blbosti, které jsme zavrhli, dáme dohromady.“

První takový večer nekorektního operního

humoru se konal před dvěma lety ve sklepě kavárny

Standard. Zde členové Run Operun předváděli různé

scény z různých oper, ale jinak, než jak jsou posluchači

zvyklí, a bizarněji, než jak to dělají normálně. V příštím

roce pak chystají velký projekt Rusalky v galaktickém

stylu Star Wars. Kdy a kde však bude překvapením. ■

ergo1.cz 43

Vyšeptalý flám

Snímek Sladký život jako ukázka filmové dekadence

Filip Kalčák

Řím se probouzí. Rozbitým oknem proniká do majestátní

vily první denní světlo. V kaluži rozlitého

šampaňského se povaluje pohledná blondýnka, nad ní

se sklání opitý novinář a píše si poznámky pro budoucí

štiplavou reportáž. Ticho. Šumivé ticho. Zítra zbydou

jen střípky z prohýřené noci, ve které si každý přes

masku sebejistoty nesl svůj bol. Takový je Sladký život,

italský film režiséra Federica Felliniho z roku 1960.

Dekadentní sonda do života italské honorace, která

vyvolala celosvětový poprask.

Trailer

Úvodní titulky, během kterých se dal klidně sepsat

prostodušší sonet, konečně zmizely. Film začíná. První

minuty kultovního opusu, který byl ve své době skandální

svou úsečnou kritikou společenské morálky.

Na první pohled jde o rozvleklou, filozofickou

a černobílou torturu, která dnešního zmlsaného diváka

už nemůže ničím upoutat či překvapit. Ale tři hodiny

vysloužilé filmařiny nabízí mnohem více. Jen vytrvat.

Intro

Řím. Na scénu přichází Marcello, životem ošlehaný

novinář. Svou pílí, intelektem a líbivou konturou své

tváře se probil mezi špičku svého oboru. Účastní se

největších společenských akcí, potkává hvězdy filmového

plátna a s mnohými z nich si dopřává intimností

po italských světnicích.

Sám je hvězdou první kategorie. Na večírcích ho

každý poznává a vtírá se mu do přízně. Marcello rád

šampaňské, kouří cigarety a nočními ulicemi Itálie se

prohání kabrioletem luxusní značky. Domů se jezdí

maximálně vyspat, když už náhodou spát vůbec jde.

Vždyť tam na něj čeká jenom jeho žena.

Po hodině dvou je zřejmé, že Sladký život žádný

souvislejší příběh nemá. Je řetězcem epizod, které na

sebe nenavazují. Postavy se objevují a mizí za oponou.

Pár z nich se zjeví, aby dodaly svému předešlému působení

smysl.

Rozhodně to není žádná zběsilá vindieselovská jízda.

Záběry jsou dlouhé, promluvy hluboké jak Balaton, tu

je slyšet angličtina, tu italština, tady zase hysterický

pláč nebo nelidský smích. Černobílá a převažující

noční scény vytváří nejen temnou a tísnivou atmosféru,

ale i neprostupnou čerň. Bystrý zrak je tedy pro

sledování více než nutný.

Herci hrají vesměs kvalitně. Co teprve, když se na

chvíli objeví Lex Barker (Old Shatterhand), westernový

tvrďák. Košili s třásněmi sice mění za sako a kravatu,

ale tvrďák je to pořád. Marcello se ale v hereckém

řemesle nenechá nijak zahanbit.

Intermezzo

Bulvární novináři čekají s prstem na spoušti fotoaparátu

na ženu, které policie přijela oznámit, že jí zemřel

manžel. Právě probíhá jedna z nejsilnějších scén ve

filmu. Hyenistické praktiky bulvárních novinářů jsou

vůbec ve filmu vykresleny velice věrohodně. Úporné

a úmorné pronásledování celebrit, naaranžované fotografie

a tak dále. Klasický rukopis Rytmu života.

Mezi nejlepší scény patří závěrečná houseparty. Přátelské

setkání ve vile zámožných majitelů se tradičně

zvrhává. Bujaré tančení, filozofování a pitkaření do

ranních hodin. Střepy a vzlyk. Postavy odkrývají svou

44

kultura

druhou tvář. Marcello roztrhne polštář a hází peří na

všechny okolo. „Nechci být slepice!“ huláká dáma volnějších

mravů obalená chmýřím. „Tahle párty nesmí

skončit!“ řve na oplátku novinář a zábava přerůstá

v polštářovou bitvu.

Pár scén vyznívá na dnešní poměry naopak poněkud

uhozeně. V jedné z nich krásná a prostá herečka vyje

na měsíc. Ano, opravdu vyje a vlci v dáli s ní. Novináři

nicméně hereččina schopnost imitovat vlka imponuje

a neváhá se s ní oblečený vykoupat v městském jezírku.

Katarze

Řím se probouzí. Rozbitým oknem proniká do majestátní

vily první denní světlo. Marcello se po finálních

orgiích jde projít k moři. Přes bouřící vlny zde na něj

volá mladá dívka. Zřejmě jej láká k sobě, za spořádaným

životem. Divák ale nic neslyší. Stejně tak Marcello.

Jen mávne rukou a odbelhá se na dojezd dalšího

flámu. Metafora spořádaného a dekadentního života

– poselství celého filmu v kostce.

Epilog

Po šedesáti letech notná dávka revolučnosti z filmu

vyšuměla. Dnešního diváka zvyklého na naturalistické

snímky nezřízená konzumace alkoholu nebo povolná

romantika vážně nezaskočí. Celé je to ke všemu dlouhé

jako rodokmen Lannisterů.

La Dolce Vita i přesto baví. Má své kouzlo, kvalitní

herce i scénář. Exceluje ve vykreslení hlavní postavy.

Svou trpkostí a bezútěšností se vám vryje do paměti

a až se zase budete vracet z prohýřené noci vašeho

sladkého života, třeba si na něj vzpomenete. ■

Rock 'n' roll s jehlou v žíle

Literární trip Nikkiho Sixxe se dočkal rozšířeného vydání

Filip Ardon

Se svou metalovou kapelou Mötley Crue patřil

v 80. letech mezi největší hudební hvězdy. Pak se

ale Nikki Sixx na Vánoce 1987 předávkoval heroinem

a mezi smrtelníky ho udržely jen koňské dávky adrenalinu.

Když o dvacet let později našel odvahu publikovat

své Heroinové deníky, vyzdvihovala kritika jeho

schopnost živě vylíčit odvrácenou stranu hudební

slávy. Letos v září se Sixxovo dílo dočkalo nové, rozšířené

reedice, zatím dostupné jen v angličtině, která

připomíná, že i dnešnímu čtenáři má Sixxovo autentické

svědectví co nabídnout.

Peklo s komentářem

Z logiky věci zůstává čtenáři nad některými událostmi

autorova života rozum stát a musí se ptát, jestli se něco

takového skutečně mohlo odehrát nebo jak mohly popisované

excesy členům kapely projít. Vedle divokých

mejdanů nechybí líčení násilí, výtržností, pašování

drog přes hranice států ani řada sexuálních afér. Sixx

si při psaní svých deníků nebral žádné servítky, veškeré

dění popisuje do nejmenších detailů a nevyhýbá

se nechutným podrobnostem. Jde tak o literaturu pro

otrlejšího čtenáře.

Z velké části jde o psychologické dílo. Popisuje

blouznění pod účinkem drog a paranoiu, která se jej

zmocňuje po užití heroinu. Vedle šíleného pobytu

v pekle, k němuž období nejtěžší závislosti sám přirovnává,

se našel prostor i na přemítání nad důvody

toho, proč se na drogách stal závislým. Svůj problém

přitom nejčastěji připisuje nefungující rodině a špatným

vztahům s matkou a otcem.

Jednotlivé deníkové zápisky jsou doplněny vyjádřeními

osob, které měly v popisovaném období k Sixxovi

blízko. Vedle jednotlivých členů Mötley Crue se tak

ke slovu dostávají i technici a manažeři kapely nebo

Sixxova rodina. Jde ale o celkem úzký výběr pohledů –

někteří aktéři se totiž k líčeným událostem s odstupem

času již odmítli vyjádřit.

ergo1.cz 45

Rozpolcenost po jedné dekádě

Mezi dobové zápisky jsou vkládány texty k písním,

které hudebník během své kariéry napsal a které výborně

dokreslují temnou atmosféru knihy. Těm ale

v českém vydání poměrně výrazně škodí překlad, který

jim ubírá na syrovosti. Což je škoda zvlášť proto, že

jinak je překlad velmi zdařilý a respektuje Sixxovo

přirozené vyjadřování plné nespisovných i ostřejších

výrazů, vulgarismů nebo „feťáckého slangu“.

Další rozměr knize dodává její grafické zpracování,

které depresivním a zmateným stylem odpovídá

autorově duševní rozervanosti. Text je tak zdánlivě

nahodile natisknutý na stranách, kde se střídají černá,

bílá a červená. Snad na žádné straně přitom nechybí

ilustrace vystihující vlastní duševní stavy. Čtenář se tak

u stěží rozeznatelných kreseb může jen dohadovat, co

skutečně představují. Jediným neduhem zůstává, že někdy

je přes ilustrace špatně čitelné písmo, což odvádí

pozornost jak od příběhu, tak od celého zpracování.

Příběh je rovněž doprovázen řadou dobových fotografií,

které jsou ovšem vybrány spíše náhodně, a tak bohužel

příběhovou linku příliš nerozvíjejí.

K desetiletému výročí od prvního vydání knihy připravil

Sixx reedici, jež přináší další kapitoly popisující

jeho život bez drog a obsahující také řadu dalších dobových

fotografií. Spolu s knihou pak vychází i nová

edice soundtracku, který autor se svojí kapelou Sixx

A.M. nahrál, a k tomu všemu speciální grafický román.

„Během posledních deseti let mi spousta lidí za

Heroinové deníky děkovala a říkala, že jim zachránily

život. Pravdou je, že psaní této knihy zachránilo život

i mně,“ uvedl ve svém prohlášení k novému vydání

knihy. Letos oslavil 16 let bez drog a svým příkladem

dává naději, že i z nejhlubšího dna je možné se vrátit

zpátky. ■

Top 5 alb roku 2017

Sliz, raketa, banány a jeden starý pes

Tomáš Klézl

Hudební rok 2017 rozhodně nebyl z nejzábavnějších. Trapová mánie přesáhla hranici únosnosti, boj

o následnictví uklidněné Miley Cyrus na pozici hlavní popové rebelky zůstal nerozhodnut a největším

hitem roku se stala píseň, která zní jako zapomenutý B-side Enriqua Iglesiase z roku 2002. Přesto se

i letos našlo pár umělců, díky kterým fanoušek dobré hudby nemusel při útěku před všudypřítomnými

trapovými beaty skákat z okna. Tady je pět z nich, pět mladých interpretů, kterým stojí za to dát šanci.

2017 | 5 alb | 5 originálů

King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana

5Vydat pět dlouhohrajících alb během jediného roku? Pro „Krále

Předžaludka a ještěřího čaroděje“ žádný problém! Tahle nekonvenční

parta dlouhovlasých rockerů z Melbourne si během plodného

roku 2017 potykala s jazzem, mluveným slovem i prog rockem,

nejlépe ale dopadl jejich experiment s mikrotóny.

Pro nahrávání Flying Microtonal Banana přimontovali King Gizzard

na své kytary pár pražců navíc, na hmatníku nástrojů se tak

objevily skryté tóny, které se v západní hudbě vyskytují pouze sporadicky.

Pro kapelu typická směs garáže, psychedelie a krautrocku

tak nabrala mystickou auru krajin blízkého východu.

Ač se u ostatních letošních alb kapely mohlo zdát, že vítězí kvantita

nad kvalitou, Flying Microtonal Banana je jednoduše bezchybná

jízda a zatím jedno z nejnápaditějších riffově orientovaných alb

desetiletí.

46

(Sandy) Alex G – Rocket

4Raketou na hudební nebe. Korunní princ americké školy pokojíčkových muzikantů Alex Giannascoli

letos přišel se svým dosud nejlepším albem.

Svůj typický lo-fi zvuk inspirovaný ikonami devadesátých let doplnil o řadu nečekaných

vlivů. Otvírák „Poison Root“ zní, jako by Velvet Underground začali hrát country, singl Sportstar

zase ukazuje, co všechno si Alex G odnesl ze spolupráce s Frankem Oceanem. Písně

County a Guilty se nesou v duchu jazzové improvizace, mezihry Horse a Rocket plavou až po uši

v avantgardě a za brutální chaos Brick by se nemuseli stydět ani Death Grips.

Na papíře může tento výčet působit zvláštně, spojovat nespojitelné ale patří k Alexovým

hlavním přednostem. Pomocí své typické práce s nezvyklými stupnicemi a všudypřítomnou

bedroom popovou autenticitou přenáší skrumáž inspirací v ucelenou a mimořádně zábavnou

kolekci hravých písní o lásce a zodpovědnosti. Škoda jen slabší druhé poloviny desky.

Dirty Projectors – Dirty Projectors

3

Říká se, že rozchod je jednou z nejlepších věcí, které se mohou umělci stát. O tom by mohl leccos

povědět Dave Longstreth, lídr brooklynského indie uskupení Dirty Projectors. Po rozpadu

vztahu s kytaristkou Amber Coffman své nové album nahrál skoro celé sám, skrčený u piána

ve sklepě zapadlého studia.

Deska je devítipísňovou sondou do duše člověka, který postupně obkrouží model Kübler-

-Rossové, od popírání až po konečné smíření. Nejlepším momentem desky je kolos Up in

Hudson, osmiminutový povzdech nejen nad vztahem s Amber, ale také nad osudem celé jedné

generace nezávislých umělců.

Longstreth pro většinu písní odložil kytaru, což je při jeho virtuózních schopnostech škoda,

temný zvuk inspirovaný r'n'b a glitch popem ale působí v kontextu diskografie Dirty Projectors

jako zcela přirozený vývoj. Dave Longstreth se může zařadit po bok Kevina Parkera a Justina

Vernona do síně klasiků moderního rozchodového alba.

King Krule – The Ooz

2Návrat krále. O nečekané schopnosti neduživého zrzka Archyho Marshalla alias King Krule

znít jako vykouřený černošský bluesman na smrtelné posteli bylo napsáno už mnoho, až

letos ale ukázal, jak komplexního umění je vlastně schopen.

Jeho nová deska The Ooz je potemnělým labyrintem plným zrádných zákoutí s minimem

přímočarých cest. Při svém bloudění občas v neprostupné mlze cigaretového kouře rozeznáte

jazzový orchestr nahrávající soundtrack k noirovému filmu, jindy zase narazíte na nemrtvou

surf rockovou kapelu. Někde z dálky se ozývají trip hopové beaty střídané svůdnou

bossanovou. Není snadné najít tu správnou cestu, pokud ale budete pozorně poslouchat,

dostanete se k zaslouženému pokladu.

Takto cinematickým zážitkem The Ooz je. Album sice neobsahuje tak chytlavé písně jako

Marshallův nadčasový debut 6 Feet Beneath the Moon, svého předchůdce ale jasně překonává

ve schopnosti posluchače zcela pohltit a nenechat jej uniknout.

Mac DeMarco – This Old Dog

1

Idol mládeže, král flákačů, trendsetter. Sedmadvacetiletý Kanaďan Mac DeMarco letos stvořil

své nejrůznorodější album, aniž by se zbavil vlastního zvuku – plážové kytarovky plné rozladěně

znějících akordů, kterou sám DeMarco nazývá jizz jazz.

Tento styl se v poslední době značně rozšířil, proto bylo na samotném autorovi, aby mu

dodal druhý dech. Na This Old Dog tak do hry vstupují akustické nástroje i masivní zdi syntezátorů.

Nebojí se ani překročit svou oblíbenou tříminutovou stopáž; za sedmiminutovou

Moonlight on the River by se nemuseli stydět ani Pink Floyd.

Značná změna se odehrála i na poli textů. V neveselých verších o komplikovaných rodinných

vztazích se DeMarco svým posluchačům odhalil více než kdy předtím.

Ze starého psa Maca je kult a jestli se bude za padesát let vzpomínat na nezávislou hudbu

let desátých, je možné, že právě on obsadí pozici nejvýraznějšího interpreta své generace. Má

na to zvuk, talent i osobnost.

Pozor, přichází dvojka

Mánie prequelů i sequelů nyní i ve vašich kinech

Gabriela Knížková

Tomáš Klézl

Do českých kin se řítí Děti samotářů – za poslední rok už třetí snímek vracející se k některému

z klasických děl polistopadové kinematografie. I do naší kotliny tak naplno dorazila mimořádně silná

vlna prequelů a sequelů, která momentálně určuje povahu mainstreamové filmové produkce. A která

přivádí k druhému životu i snímky, u nichž by to ještě nedávno předpokládal jen málokdo. Mají vůbec

šanci na úspěch?

Natočit mainstreamový trhák není

levná záležitost. Pokud si tvůrce nechce

zhatit kariéru či rovnou potopit

celé studio, měl by se vyvarovat rizik

a soustředit se na jediné: přitáhnout ke

snímku pozornost co největšího počtu

diváků. Idea zaplavit trh nekončící vlnou pokračování

osvědčených evergreenů se současnému producentovi

přímo nabízí.

Člověk roku 2017 se pod vlivem trendů i silných

společenských změn s radostí utápí v nostalgii. Měnící

se vnímání estetiky a pokrok technologií tak mají

šanci nahodit populárním filmovým univerzům lákavý

druhý dech. Výsledné snímky jsou ale důkazem toho,

že ve snaze zavděčit se divácké většině tvůrci často

produkují spíše jakési nádherně vypadající edice originálu

s minimem nového a maximem zavedených jistot.

Čísla však mluví jasně; na prequely a sequely se prostě

chodí. Od roku 2015 se v desítce nejvýdělečnějších

filmů v USA sequely pravidelně objevují na předních

příčkách. Před dvěma lety obsadily první pozici sedmé

Star Wars následované Jurským světem, o rok později

zvítězil další film ze světa Hvězdných válek Rogue One

a Hledá se Dory, pokračování oblíbeného Nema. Je

tento trend přenositelný do českého prostředí?

Sequel po Česku

Letos se poprvé o pozici tuzemské filmové události

roku utkaly hned dva projekty vracející se do známých

světů: Po strništi bos režiséra Jana Svěráka a trilogie Zahradnictví

z dílny Jana Hřebejka a Petra Jarchovského.

Oba snímky dějově předchází oblíbeným filmům

z 90. let, Obecné škole a Pelíškům.

Z čeho pramení náhlá potřeba tvůrců navazovat na

příběhy, které dlouhou dobu fungovaly samostatně

bez nutnosti dalšího rozvoje děje? „Myslím, že jde zejména

o marketing,“ soudí režisérka Dětí samotářů Olga

Dabrowská, která se na originálním snímku podílela

jako spoluautorka scénáře. Úspěch prvního filmu podle

ní znamená komerční body pro pokračující díl, a to

hned v první vlně návštěvnosti. Svůj současný projekt

by nicméně za sequel neoznačila: protagonisty prvního

filmu v něm prý divák nenajde, jedná se spíše o novou

adaptaci archetypů, ke kterým se autorka vrací ve své

tvorbě. Dabrowská proto dle svých slov uvažuje dokonce

o změně názvu.

Náraz na limit nostalgie

Většina soudobých sequelů a prequelů ale naopak ze

spojitosti se starším filmem žije. Možnost odkázat se na

opěvovaného předchůdce jim zaručuje nejen náskok ve

stále prázdnějších kinosálech a určitou fanouškovskou

základnu, ale vzhledem k očekávané návratnosti také

snadnější získávání prostředků pro samotné natáčení.

Jako příklad slouží zmiňovaní Hřebejk se Svěrákem,

jejichž snímky byly propagovány jako vzpomínková

ohlédnutí za původními scénáři.

Svěrákovi se dovyprávění životního příběhu Edy

Součka skutečně komerčně vyplatilo, Po strništi bos se

stalo s téměř 500 tisíci prodanými lístky nejnavštěvovanějším

českým filmem letošního roku s tržbami přes

60 milionů korun.

Méně než publikum jsou ale nadšeni kritici. Podle

Kamila Fily naráží Svěrákovi na zastaralý způsob vyprávění

a poetika snímku nezvládá reflektovat fakt, že

se ve filmové tvorbě od časů legendárního učitele Igora

Hnízda mnoho změnilo. Výsledek je vlastně totéž, co

Obecná škola, jen natočený o dvacet let později. Mezi

48 e r g o 1

současnou většinovou produkcí tak prequel podivně

trčí, ačkoliv se z finančního hlediska dá považovat za

úspěšný.

Úskalí křečovitého trvání na původní struktuře a estetice

díla však nespočívá jen v tom, že filmu tzv. „ujede

vlak“. Nové postavy, které opětovně prožívají příběhy

těch předcházejících, musí mít vlastní charisma a obecenstvo

znovu vtáhnout do děje. V opačném případě

totiž nemá divák důvod věnovat snímku svůj čas, protože

ho stejně dobře uspokojí repríza oblíbené klasiky.

Tento požadavek se v zahraničí podařilo splnit třeba

zmiňovaným Hvězdným válkám s jejich moderní ženskou

verzí Luka Skywalkera. Česká produkce včetně

Po strništi bos s ním ale mívá potíže.

Opačnou chybou, tedy naprostým odklonem od stylu

prvního filmu, trpí Zahradnictví mapující osudy rodiny

scénáristy Petra Jarchovského. Jarchovský toužil prostřednictvím

filmu zaznamenat životy

svých blízkých příbuzných, a to

co možná nejvěrněji realitě, včetně

jejich (po)válečných utrpení. Marketingová

propagace slibující „cestu

do Pelíšku“ se pak řadě stala spíše

osudnou. Filmový trojlístek je totiž

natolik odlišný od svého staršího

sourozence, že příznivce originálu

musí nutně zklamat.

Kritik Kamil Fila vnímá trilogii

jako jakési „anti-Pelíšky“. „Svou dobu

Zahradnictví popisuje daleko drsněji,

nesdílí s nimi nostalgickou poetiku,“

míní. Drobné pokusy o připomenutí

slavné komedie v podobě přeříkávání

kultovních hlášek nemohou

vynahradit nesplněná očekávání, což

potvrzují i čísla. První díl Zahradnictví

těsně nepřekonal stotisícovou metu, druhou část,

která měla premiéru na konci září, zatím vidělo pouhých

50 tisíc lidí.

Je to sice dál, ale horší cesta

Nabízí se otázka, jestli je při návratu do zavedeného

filmového světa vůbec možné uznání odborníků a zájem

řadového diváka skloubit. Minulost mluví pesimisticky.

Balancovat mezi odkazy k jedničce a kvalitním

novým dějem totiž není jednoduché. Sequely mají

tendenci sklouzávat k prvnímu případu, podobně jako

film Sněženky a machři po 25 letech z roku 2008. Ten

se sice stal nejnavštěvovanějším tuzemským snímkem

roku, u recenzentů ale vyvolal spíše rozpaky.

Nejvýdělečnější filmy

od roku 2015

Starwars: Síla se probouzí

(2015)

2,068 mld. $

Jurský svět

(2015)

1,671 mld. $

Rychle a zběsile 7

(2015)

1,516 mld. $

kultura

Podle režiséra Viktora Tauše šlo ze strany tvůrců

o projekt zaměřený čistě na výdělek. „Scénář v podstatě

recykloval první film, místo aby se zabýval tím, co

všechno se může stát na školním srazu po 25 letech,“

vysvětluje svůj dnešní pohled. Zároveň zdůrazňuje, že

se z pozice režiséra snažil těžiště příběhu přenést směrem

ke krizi středního věku, kterou podle něj postavy

procházely. Připouští však, že to nebyl prvotní zájem

producentů. Ještě hůře v tomto směru dopadly třeba

nové lapálie čarodějnice Saxány.

Podobnému osudu čelí většina pokračování. I přes

veškeré počáteční výhody končívají pohřbeny hluboko

v propadlišti dějin s cejchem nepovedeného pokusu

navázat na kouzlo originálu.

Sázka na jistotu

Česká vlna dokazuje, že si může české publikum

v lecčem zadat s tím americkým;

čím podobnější je sequel či prequel

původnímu filmu, tím více se na

něj chodí. Samozřejmě jde pouze

o jeden z mnoha faktorů, nelze ale

přehlédnout, jak enormní je rozdíl

v návštěvnosti relativně originálního

Zahradnictví a Sněženek a machrů či

Po strništi bos, tedy snímků, které

silně recyklují své předchůdce. Nárazově

tak mohou „typické“ sequely

vydělat slušné peníze a představovat

menší finanční riziko, jejich životnost

ale bývá minimální.

Bylo by tedy z hlediska kinematografie

lepší, kdyby se od jejich

natáčení upustilo úplně? V mnoha

případech asi ano, divácký zájem ale

společnosti logicky nemohou a nechtějí

ignorovat.

Po pokračování našich milovaných příběhů totiž

ve skrytu duše toužíme všichni. Nejedná se ostatně

pouze o film, jak ukazuje například loňská divadelní

hra Harry Potter a prokleté dítě, líčící osudy jednoho

z potomků slavného mladého kouzelníka. Dokonce

i francouzský literární klasik Alexandre Dumas, jehož

román Tři mušketýři je nedílnou součástí povinné četby

pro žáky z celého světa, se pro velký úspěch u veřejnosti

vrátil ke svým, o dvacet let starším, postavám.

A touha dozvědět se o dalších životních peripetiích

hrdinů nás zřejmě neopustí ani v budoucnu. Přiznejte

se, copak vy nechcete ani trochu vědět, jak se dařilo

Popelce poté, co jí na zámek odvedl krásný princ? ■

ergo1.cz 49

$

$

ělocvik

sport

Nejmladší mezi nejlepšími

Znáte Duřta? Všechno spraví!

Čerstvý maturant Jakub Duřt se

stará o kola nejlepších světových cyklistů

Jakub Jirků

Stanislav Kučera

tělocvik

V

devatenácti se mu povedlo dosáhnout

na metu, kterou zatím nezdolal

žádný Čech. Ve věku, v němž většina

jeho vrstevníků přemýšlí, co

dál se životem, se Jakub Duřt stal

mechanikem v elitním německém

cyklistickém týmu kategorie World

Tour, Bora-Hansgrohe. Tady pečuje například o kolo

trojnásobného mistra světa v silničním závodě Petera

Sagana.

Bora-Hansgrohe patří mezi cyklistické týmy, které

mají každoročně jistotu startu na třech nejprestižnějších

a nejobtížnějších etapových závodech: Giro d’Italia,

Vuelta a Tour de France. Celý personál

tvoří zhruba 80 lidí, vedle

jezdců, trenérů, výživových poradců,

masérů a kuchařky také

osm mechaniků. A Jakub je jedním

z nich. Na poslední ročník

španělské Vuelty připravil asi 120

párů zapletených kol a 47 rámů.

Kola totiž na závody dorážejí od

sponzorů ve formě stavebnice.

Jakubův úkol spočívá v tom, sestavit kolo závodníkovi

na míru – a samozřejmě tak, aby ho nezradilo.

Je jasné, že na podobnou pozici se nedostane jen tak

někdo. Stejně jako příprava lyží pro běžkaře je ladění

kola pro cyklistické závodníky trochu alchymie, na

které výrazně závisí celkový úspěch.

Většinu času mezi závody tak Jakub tráví v obřím

skladu, kam by se podle jeho slov vešlo dvacet autobusů.

Bydlí s ostatními mechaniky hned nad rozlehlou

halou. „Pro každé kolo musíme přidat všechny díly

v různých barvách pro případ, že by některý závodník

získal barevný trikot,“ přibližuje. „Většina diváků si

„Už odmala

mě bavilo se

v kolech

šťourat“

podle mě myslí, že když jede někdo v barevném dresu

a má k tomu odpovídající helmu, košíček, rám a krytky,

tak to kolo prostě do místa závodu přes noc přijede.

To už je ale vše připravené. Každý tým ve World

Tour jede na závod udělat dobrý výsledek a má sadu

jednotlivých dílů v různých barvách.“

V německém týmu Bora přitom není jediným

Čechem. Lídrem pro etapové závody je Leopold König,

Jan Bárta se zase specializuje na časovku. Největší

hvězdou celku je ale bezpochyby Slovák Peter Sagan,

který letos na mistrovství světa završil zlatý hattrick.

„S hvězdnými závodníky vycházím skvěle, třeba Sagan

je nejpohodovější člověk, co znám. On sám má vlastní

tým, kvůli němu přestoupilo do Bory asi 20 lidí,“

vypráví Duřt.

Ze závodníka mechanikem

Ke kariéře cyklistického mechanika měl Jakub Duřt

dobré předpoklady. Jeho táta vlastnil truhlářství a strýc

zase jeden z nejlepších českých týmů závodících na

horských kolech. „Už odmala mě bavilo se v kolech

šťourat,“ vzpomíná.

Do šestnácti let navíc na kole sám závodil za

pražskou Duklu. Kvůli zranění se ale rozhodl aktivní

kariéru ukončit a stát se mechanikem kol svých kolegů.

„K přerodu ze závodníka na mechanika by u mě ale

časem asi stejně došlo,“ říká.

Během soustředění na Mallorce

v březnu 2014 tak po prvním

dni, kdy ještě sám závodil, začal kutit

v garáži. Díky detailní znalosti

cyklistického prostředí se nové pozici

zvládl velmi rychle přizpůsobit a rovnou

přešel jako mechanik do profesionálního

týmu, což se začátečníkům

příliš často nepodaří. Většinou musí

ukázat své dovednosti při práci v obchodě,

a teprve pak se ucházet o místa v závodních

týmech.

Jakub po zbytek sezony pracoval v Dukle, s níž třeba

v létě absolvoval mistrovství republiky. Už v šestnácti

letech spolupracoval s předními českými jezdci, jako

byli Milan Kadlec nebo Jarmila Machačová.

„Už když jsem s prací mechanika začínal, tak jsem

si říkal, že by bylo dobré být rok v Česku a pak hned

vypadnout do zahraničí.“ To se mu povedlo hned

v březnu 2015, kdy mu přišla nabídka z Německa.

Jakuba Duřta na dva roky získal Team Stuttgart, kde

už byli mechanici zaměstnáni na plný úvazek.

ergo1.cz

51

tělocvik

Staral se tu například o Stefana Schumachera,

výherce několika etap Tour de France a ve své době

jednoho z nejlepších světových cyklistů, a objel

prestižní závody v Itálii a v Maroku. Po skončení smlouvy

se na čas vrátil do českého celku Topforex, kde

ale nebyl spokojený. Zakrátko si ho však vyhlédla Bora-Hansgrohe.

když mechanik odvede dobrou práci i bez podrobného

instruování.“

Tento psychický tlak i další těžkosti práce mechanika

Jakub bez problému zvládá, přesto mu jedna z nich

vadí. „Nemám rád lepení galusek, protože se děsně

ušpiním,“ komentuje Duřt banální manuální práci, kdy

lepí speciální pneumatiky na výplety kol.

V boji

Nejnáročnější jsou i pro mechanika

přirozeně samotné soutěže.

Během republikových šampionátů

a velkých etapových závodů, kdy se

týmy stěhují napříč celými zeměmi,

se prakticky nezastaví. „Po skončení

etapy musíme umýt kola a připravit

je na další den. To obnáší namazání

klasických součástek a kontrolu

materiálu. Musíme také dát do

pořádku auta našeho týmu, protože

musí být pořád čistá a nablýskaná,“

přibližuje Jakub.

Na údržbu se vrhá bezprostředně

po dojezdu etapy, což je zhruba

v pět hodin odpoledne. Se svými

kolegy musí vše stihnout do večera.

Druhý den pak na začátku závodu

připraví jezdcům zázemí, aby měli

klid před startem. Poté sedá do auta a jede za pelotonem,

čeká na případné komplikace a je cyklistům vždy

po ruce.

Nejhorší jsou podle Jakuba dny, kdy se jede časovka.

Závodníci do ní startují v intervalech a jedou na

speciálních aerodynamických kolech, jejichž nastavení

je mnohem pracnější než u strojů pro klasické

etapy. „Musíme být dvě hodiny před startem na místě

a připravit kamion, místo k parkování pro autobus,

ergometry na rozjetí a vyhradit místo pro závodníky.

Popřípadě, pokud je veliké vedro, vytáhneme i větráky.“

Úplné volno přitom nemá ani během dnů, kdy se

žádná etapa nejede, protože i tehdy závodníci absolvují

lehký trénink. A potřebují kola připravit a pak zase

umýt.

„Úspěšný mechanik musí mít především rychlé

ruce a bleskové rozhodování,“ myslí si Jakub. „Musí

vědět, v jakém terénu se pojede, aby mohl kola správně

přichystat. A musí dobře znát jednotlivé závodníky,

protože například sprinterovi a vrchařovi vyhovují

odlišné převody a komponenty. Jezdci si sice řeknou,

jak chtějí kolo připravit, ale je pro ně příjemnější,

Zatímco amatérům trvá nasazení omotávky minuty, Jakub to zvládá za pár desítek vteřin

Vzhůru na Tour!

I když se mezi cyklistickou elitou pohybuje už několik

let, nejslavnější závody se zatím Jakubovi objet

nepovedlo. Už příští jaro by se ale mohl podívat na

tradiční italský jednorázový závod Strade Bianche,

jenž vede po šotolinových cestách. Mezi jeho vyhlédnuté

mety patří třeba Paříž–Roubaix, kde se jezdí po

dlažebních kostkách. A samozřejmě Tour de France

a obě zbylé Grand Tours.

Pro devatenáctiletého kluka jsou to smělé ambice,

ale rozhodně ne nesplnitelné. Ačkoliv v cyklistice

mnoho týmů kvůli finančním problémům končí, Bora

je na tom podle Jakuba dobře. „Majitel týmu je vizionář

a má svůj plán připravený na dlouho dopředu. Závodníci

mají dlouhodobé smlouvy a tým bude pokračovat.“

Až tedy budete sledovat příští ročník Tour de France,

věnujte pozornost nejen závodníků,, ale také ostatnímu

dění. Pokud se bude Peter Sagan potýkat s problémy,

dost možná ho na čelo pelotonu vrátí šikovný český

mechanik. ■

52

e r g o 1

Hokej jako nejsilnější droga

Filip Ardon

Jaroslav Keimar

Martin Špaček

Dospívání vrcholových sportovců je často komplikované. Přechod mezi jednotlivými mládežnickými

kategoriemi s sebou nese velký nápor na psychiku, umocněný vrcholící pubertou. Řada talentů tak

na sport zanevře a vymění tréninky za bujaré večírky. Bohémský život pak často skončí ještě hlubšími

problémy.

Podobný je i příběh našeho vrstevníka Martina Kehara. S jedním rozdílem – z životního dna se mu povedlo odrazit ke kariéře

profesionálního sportovce. S Martinem se známe už delší dobu, proto si v rozhovoru tykáme.

Začátek konce

V jaké fázi dospívání se konkrétně u tebe projevily problémy?

Začalo to v patnácti při přechodu ze základní školy na

střední. Moc jsem to nedával, protože jsem zjistil, že

bych se tam musel učit. Ze základky jsem vylezl jako

premiant. Na sportovním gymplu jsem byl rok a propadl

jsem. Měl jsem v hlavě fakt vymaštěno, zodpovědnost

nulová. Vydržel jsem tam ještě půl roku, kdy jsem

opakoval prvák. Pak jsem odešel na soukromou školu,

kterou platila máma. Ani tam to moc dobře nevypadalo,

přestal jsem tam chodit. Nakonec jsem nechodil

vůbec nikam a pak jsem se vykašlal i na hokej.

Neměl by tě právě hokej držet, když jsi měl problémy ve

škole?

Měl, ale nebylo to tak. Na hokeji jsme z mladšího dorostu

šli mezi starší kluky. Ti měli svůj standard mazáctví.

Vždycky platí, že starší kluci mají slovo a mladší

musí poslouchat, ale tady to byl extrém. Každej si tím

prošel, někoho to ovlivnilo, někoho tolik ne. Já jsem

citlivější člověk, na mě to působilo. Svýho času jsem

ergo1.cz 53

„Máma měla strach, že mi vyrazí zuby.“

Foto: Josef Poláček

tam ani nechtěl chodit. Vyrovnal jsem se s tím po

svém, ale ne tou dobrou cestou. Začal jsem se bavit

s jedním ze starších a v tu chvíli se všechno otočilo.

Najednou jsem nebyl ten šikanovanej, ale byl jsem rádoby

boreček. Mazáci mě nechávali bejt. Byla to ale

chyba.

Jak to?

Ti kluci měli všemožný jiný záliby než hokej a školu.

Začaly mejdany, hospůdky a různý kšefty. Tou dobou

jsem si dal i první cigaretu. S kamarádem jsme si chtěli

nějak odůvodnit, proč začít kouřit. Říkali jsme teda,

že protestujem. Nevěděli jsme proti čemu, ale všechno

nám přišlo na hovno.

Jak se to v kabině vyvíjelo dál?

Starší spoluhráči pak odešli, ale stejně jsme byli

v kontaktu a já jsem pak i přestal chodit na hokej a do

školy… Svou nepřítomnost na zimáku jsem odůvodňoval

tím, že máma nemůže platit příspěvky. Pamatuju

si, že pan Kuchler (hokejový trenér a učitel na sportovním

gymnáziu – pozn. autorů) za mě jeden měsíc

i zaplatil a já hned nato skončil.

Opravdu máma nemohla zaplatit?

Nene, ty peníze jsem dostal, ale nedonesl jsem je tam.

Asi jsem je někde rozházel za zábavu.

Zábava ale něco stojí. Tys samozřejmě ještě nic nevydělával.

Z čeho ještě sis aktivity platil?

Prodával jsem všechno, co šlo. Od zlata až po… No

to je jedno. Ale nikdy jsem nesáhl na svou hokejovou

výstroj, asi jsem to měl v podvědomí nějak zamčené.

Počkej, bylo ti sedmnáct. Jaké zlato jsi mohl ve svém věku

prodávat?

No moje nebylo, to řeknu na rovinu. Prostě co se našlo

doma a tak různě.

Nechyběl ti hokej, když jsi tak najednou přestal?

Když človek sportuje, v těle se uvolňují endorfíny. Člověk

se cejtí dobře. Pak má ale tendenci si to nahrazovat

něčím jiným. Pro mě to byly hospody a s tím spojené

věci. Vedlo to do záhuby. To je ale fakt chvíle. Jeden si

to neuvědomí a najednou je na ulici.

A ty sis to uvědomoval? Na ulici jsi přece neskončil...

Neřekl bych, že jsem úplně hloupej, takže mi postupem

času začalo docházet, že tohle nikam nevede. Už

jsem pomalu nedokázal najít cestu zpět do normálního

života. Jak zase začít chodit na hokej a do školy? Jak

asi – prostě tam jdeš. Jenže už jsem byl tak hluboko,

že to prostě nešlo.

Když jsi najednou nechodil do školy, co jsi přes den dělal?

Ráno jsem před mámou předstíral, že tam jdu, pro-

54 e r g o 1

tělocvik

tože odcházela dýl do práce. Hodil jsem batoh na záda

a kontaktoval svoje kamarády záškoláky. Postupně

jsem se dostal k novým lidem. Někteří už byli dospělí

a měli svoje byty. Tam jsme sháněli peníze na náš, řekněme,

pouliční život. Domů jsem se vracel večer, jestli

vůbec.

Rodičům to nevadilo?

Od třinácti jsem vyrůstal jen s mámou, táta se odstěhoval

a žádný další chlap k nám nepřišel. Možná, že mi

trochu chyběla pevná mužská ruka. Máma nejdřív vůbec

nevěděla, že nehraju hokej. Když na to kápla, dělal

jsem moudrého a uvědomělého, že budu studijní typ,

že sport není pro mě, nikdy bych se tím neživil a byla

by to ztráta času. Prachsprostě jsem ji zmanipuloval,

aby věřila, že budu studentík. Horší bylo, když zjistila,

že nechodím ani do školy. To už byl oheň na střeše.

Dobádala se k tomu, že jsem se dostal do špatný party

a dělám voloviny. Začali jsme to řešit jako rodina. Bylo

to po čtyřech letech poprvé, co se naši semkli, aby

mě dostali z tohohle hnusnýho života. Obrátili se na

odbornou pomoc.

Tady končí veškerá legrace

Co ta pomoc obnášela?

Detox u Milosrdných sester svatého Karla Boromejského

v Praze. Tam se nejde s rýmou, takže si to asi

dovedete představit. V mým případě to byl alkohol

a nějaký drogy. Odvedli mě tam s tím, že buď mě vyhoděj

z baráku, nebo tam prostě nastoupím. Říkal jsem

si, že čtrnáct dní tam přežiju. Kamarádům jsem napsal,

že až se vrátím, pojedeme zas úplný bomby. Měl

jsem to naplánovaný. Ale nakonec bylo všechno jinak.

Časem mi došlo, že jsem úplně hloupej. Díky tomu

detoxu přestaly látky v těle makat a já prozřel. Za kámošema

už jsem nešel.

Když jsi byl u boromejek, působila na tebe i víra?

Četl jsem si tam Bibli a chodil jsem i na mše v tý nemocnici.

A myslím si, že mě to hodně ovlivnilo. Zoufalej

člověk hledá zoufalou pomoc. Jinak nevím, co byl

ten bod zlomu, že jsem si řekl „už nechci bejt kretén“.

Spíš jsem k tomu došel postupně. Dost jsem se tam bavil

s jednou sestrou, mladou holkou. Bylo fajn povídat

si po dlouhý době s někým mimo partu, s někým normálním.

Pak, když jsem viděl, že i rodiče jsou trochu

veselejší, ptal jsem se sám sebe: „Proč jsou tak šťastný?

Protože jsi taky chvíli normální!“

Na detoxu jsi strávil čtrnáct dní. Jak potom pokračoval proces

odvykání?

Rozhodl jsem se pro pokračování léčby v jednom

domě pro nezletilý v Řevnicích. Je to na způsob komunity,

probírá se tam minulost, přítomnost a co člověk

hodlá dělat v budoucnosti. Byl jsem tam zavřenej

dva měsíce, ale už to bylo volnější, není to ten detox

s mřížema. Člověk nesmí samozřejmě nikam odcházet.

Tam jsem hlavně musel chtít bejt a plnit ten program.

Nějaký schůze, zpětný vazby, malování, vejlety do přírody

a promlouvání s terapeutama.

Jaké byly tvoje vyhlídky do budoucnosti po skončení léčby?

Podle testů, které jsem si v odvykacím centru dělal, mi

vyšlo, že bych měl pracovat s lidma. Naverbovali mě na

rekvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách.

No a skrz tohle jsem šel na zdravotní školu.

A vydržel jsi čistý?

Na chvíli ano, ale pak se to zvrtlo, protože jsem zrecidivoval.

V tu dobu mně bylo osmnáct let a šel jsem do

třídy mezi dvacet patnáctiletých holek. To bylo docela

na palici. Něco mi tam furt chybělo, tak jsem se potkal

zase s jedním člověkem ze starý party… No a nezachoval

jsem se správně. Zase jsem zvlčel.

To bylo rychlé...

Jo. V listopadu jsem zase nastoupil na léčbu, pak jsem

se vrátil a potkal jsem bejvalýho spoluhráče, kterej

ještě hrál za juniory. Začali jsme se bavit o hokeji a já

se mu svěřil, že bych chtěl zase hrát. Třeba za Unhošť.

Řekl mi, ať neblázním, že Kameš (tehdejší trenér juniorského

týmu PZ Kladno – pozn. autorů) mě prej

určitě vezme. Z toho jsem ale měl trochu strach. Tehdy

po prvním léčení už jsem se totiž zkoušel vrátit, ale po

dvou trénincích jsem se na to vyprdnul.

Nakonec jsi ale za Kamešem i přes obavy šel...

Šel, ale on ani nevěděl, jestli mě může vzít. Nakonec

si to před ostatními trenéry obhájil. Přišel jsem na

první trénink, dal jsem gól a přihrávku. Nakoplo mě

to. Samozřejmě jsem dostal od pana Kameše seřváno,

že nejsem v cirkuse, ať koukám bruslit. Začal jsem zase

trénovat a to mě naplňovalo. Bylo to jedno z nejkrásnějších

období po dlouhé době. K tomu jsem odešel ze

zdrávky na automechanika, kde jsem tu školu skoro

dokončil. (smích)

ergo1.cz 55

A jak se vyvíjel tvůj vztah s mámou?

Vzala mě domu pod podmínkou, že budu chodit hlavně

do školy. Na hokeji už nelpěla. Smířila se s tím, že hokejista

ze mě už asi nebude a řekla mi: „Já bych měla

strach, že ti vyrazí zuby. Já jsem snad i ráda, že už ten

hokej nehraješ.“

Jenže tys nakonec s hokejem pokračoval. O trenéru

Kamešovi se ví, že je poněkud svérázný.

Jak se ti pod ním hrálo?

Nad rebelama uměl přimhouřit oko.

Zase na druhou stranu mu to člověk

musel vrátit tím, že na hokej chodil,

makal a choval se slušně. Máma se

na Kameše tenkrát obrátila, ať na mě

dává pozor. On proto hodně lpěl na

tom, ať se nechovám jako debil, ať to

mámě konečně vrátím. Staral se o mě

trošku jako vychovatel, což mi hodně

pomohlo. Řekl bych, že i díky tomu jsem teď, kde jsem.

Od boje se závislostí k boji o extraligu

I když ses vyhrabal ze dna, asi tě tehdy nenapadlo, že se

budeš hokejem živit...

Určitě ne, ani ve snu. To kdyby mi někdo řekl, tak bych

mu doporučil, ať se jde léčit místo mě.

Jenže zakrátko skutečně přišla nabídka od A-týmu. Jak se

to seběhlo?

V juniorce jsem dostával hodně prostoru. Nebyl tam

víceméně herní systém. Jen hrajte a ukažte, co ve vás je.

Do A-týmu se snaží každou letní přípravu brát mladé

kluky a já jsem se tam nějakým způsobem dostal. Letní

„Kdybych skončil

s hokejem

byl bych

nic.“

přípravu jsem odfáral a měl jsem štěstí, že jsem dostal

šanci v přípravných zápasech, které jsem odehrál slušně,

takže si mě v týmu nechali. Bylo to všechno hrozně

rychlý. To pak ten hokej člověka vede za ručičku. Navíc

mi paradoxně osobně pomohlo, že zdejší áčko sestoupilo

z extraligy. Najednou dostali daleko větší šanci

mladí hráči.

Ty jsi vlastně ojedinělý případ. Ostatní,

kdo v krizovém věku do té špíny spadnou,

už se nahoru nedostanou.

Spousta mých vrstevníků byla šikovnější

než půlka hráčů v áčku, ale dojeli

na podobný život, co jsem vedl já...

Máš nějaká doporučení pro lidi, kteří se

potýkají s obdobnými problémy?

Když se mně teď někdo ptá, jak jsem

se z toho dostal, říkám, že ani sám pořádně nevím. Já se

prostě vrátil k tomu, co jsem dělal celej život. To je celý!

Měl jsi někdy chuť s hokejem zase seknout a vrátit se zpět

na tu černou cestu? Nebo už v tobě tahle myšlenka není?

Nejsem dokonalej, byly tam momenty, kdy se to zase

objevilo. Moje máma tomu říká sebedestrukce. Má

pravdu, vždycky mi sepnulo a najednou nic nemělo

cenu. Ale myslím si, že každý o sobě někdy pochybuje.

Máš teď silnější vůli než předtím?

Určitě. Člověk si musí uvědomovat, co dělá, jak se tam

dostal a jak jednoduchý je to všechno ztratit. Mě to

posiluje. Ve výsledku mě všechno špatný, čím jsem si

„Prostě jsem se vrátil k tomu, co jsem dělal celej život.“

56 e r g o 1

Foto: Tomáš Kostečka

prošel, zocelilo. Ale ta vůle občas není nejsilnější, jsem

furt jenom člověk.

Šťastný člověk?

Velice šťastný. (smích)

Jak dnes vypadá tvůj život?

Mám krásnou mladou přítelkyni, psa, playstation... Rodiče

jsou spokojení. Teda byli by spokojenější, kdybych

dodělal školu. Na to jsem se ale tak trošku vyprdnul,

když jsem se dostal do A-týmu.

Hokejka, míček, pivo a přátelé

Jaroslav Keimar

tělocvik

Takže vzdělání jsi nechal plavat, nebo něco plánuješ?

Mám jen základku. Kdybych skončil s hokejem, byl

bych nic. Rád bych řekl, že něco plánuju, ale zásadně

všechno řeším na poslední chvíli. Takže dokud nebude

něco hořet, nic pro to neudělám. Zase se bojím, aby

potom nebylo pozdě. Spoléhám na to, že mi jednou

hrábne a školu si dodělám.

A když ti „nehrábne“, čím se chceš bez vzdělání po konci

hokejové kariéry živit?

Když nad tím tak přemýšlím, řemeslo není vůbec

špatný. Třeba kominíků je dneska málo a někdo revize

dělat musí. Znám jednoho kamaráda kominíka a ten se

nemá vůbec zle. ■

Konec října, neděle dopoledne. Ve sluncem zalité aréně za kladenským domovem mládeže po

týdnu nastupují Notoři k dalšímu hokejbalovému klání zdejší „teplákové“ ligy. Děje se tak před

rekordní diváckou kulisou. Zapisovatel a časoměřič v jedné osobě napočítá na protilehlé tribuně

úctyhodných sedm přihlížejících.

První lajna sestavy Notorů se

opírá o IT specialistu, kterému

na křídle sekunduje tesař. Z obrany

je jistí elektrikář se stavbyvedoucím,

branku hájí finanční poradce. Hvězdou

týmu je několikanásobný mistr

tuzemské extraligy, po jehož boku

dnes nastupuje hokejbalem nepolíbený

středoškolský pedagog.

Minulý týden ho Notoři zlanařili

v nedaleké hospodě. Roční

kontrakt nakonec přijal pod podmínkou

piva zdarma po každém

zápase. Jako podpisový bonus obdržel

obnošenou výstroj

svého kamaráda. Pokud

v letošní sezoně

odehraje více než pět

utkání, vstoupí v platnost

klauzule o prodloužení

kontraktu na

další období.

V historii klubu jde

o jeden z vůbec nejnákladnějších

transferů.

Rekord drží tři roky

starý přestup strojvedoucího

ke konkurentům z Buštěhradu

výměnou za deset míčků.

Významnou roli v týmu zastává

posila odkudsi z Pluhova Žďáru.

Tenhle borec vstal ve čtyři ráno,

aby bez nároku na jedinou korunu

podstoupil 150 kilometrů dlouhou

cestu na zápas spřáteleného klubu.

Po zápase s kamarády zajde na

jedno, nechá ho vyprchat, nasedne

do auta a vydá se zpět na konec

světa.

Sny těchhle chlapíků o profesionální

sportovní kariéře se dávno

rozplynuly. Místo toho se scházejí

týden co týden, aby se viděli s partou,

protáhli končetiny, duchem

omládli, zapomněli na potíže v zaměstnání,

a hlavně − aby si udělali

žízeň.

Její uhašení je ostatně největší přidanou

hodnotou, kterou jim provozování

sportu na amatérské úrovni

dává. Po zápase se seberou, zajdou

do hospody, poklábosí, zasmějí se.

Dají si devět piv a před jedenáctou

noční odcházejí domů. Druhý den

musejí být čerství do práce.

Spojuje je láska k hokejbalu,

týmová soudružnost,

přátelství,

chuť žít naplno. Kvůli

tomu stojí za to obětovat

kus svého volného

času. Ne pro peníze,

ne pro slávu. Dělají to

pro sebe. A náramně si

to užívají. ■

ergo1.cz 57

tečka

Život na Hollaru

Karolína Jírová

Zapiš si tělák,“ říkali, „je to za dva kredity.“ Studenti

sociálních věd si však můžou dovolit nějaký

univerzitní cvičeníčka vynechat. Nejenže mají možnost

získat dostatek kreditů (za splnění oblíbeného předmětu

Dějiny masových médií I dokonce 6), ale dostává

se jim i patřičný fyzický námahy, která je udržuje neustále

fit.

Otevřít každý ráno obrovský dřevěný dveře, který

jsou dle nedávného průzkumu veřejnýho mínění zřejmě

vyplněny olovem, se vyrovná až 5 minutám na benchi

(pokud ho teda za těch pět minut nezvednete dvakrát).

A jestliže vás po vstupu do školy čeká přednáška v místnosti

215, tak si k novýmu selfíčku na insta můžete

hodit i hashtag #legday.

Občas se stává, že hodina nějakýho úvodu je náročnější

než pondělní lekce kruháče. Udržet si stoprocentní

soustředěnost při poslouchání odborných termínů, kterým

většinou nerozumíte, vyžaduje buď special skills,

nebo fakt silnou vůli. Naštěstí je tu ale skvělá školní

kavárna, která nabízí rychlý cukry ve formě domácích

koláčů, krémový polévky a kofein v mnoha variantách.

S filtrovanou kávou za dvacku tu pak můžete vysedávat

třeba další tři hodiny a v klidu předstírat, že – když

teda zrovna nejste na mobilu – píšete bakalářku.

Komu káva nevoní, nemusí zoufat. U spodního úpatí

schodů do nebe se nachází automat café+co, který

kromě pseudomokačín a karibské kávy vydává i různé

druhy čokolády. Na druhé straně dvorku se nachází

jeho kámoš, jež se specializuje pro změnu na bagety

v igelitu, který jsou zoufale populární zejména během

hollarských nocí. A ty jsou na celém IKSŽ vůbec to

nejlepší.

Boiler room, Festival Pavlač nebo třeba Houseboat.

Legendární studentské párty se konají na školní půdě

v průběhu celého roku. Ať je zima nebo mráz, nezastřešený

dvorek je vždycky plný skoro jako váš žaludek po

obědě v menze. Během hodiny se kavárna Na Hollaru

dokáže změnit na bar podávající nezapomenutelné

drinky, po kterých zaručeně vše zapomenete, takže si

pak bez ostychu můžete trsnout přímo před DJ pultem.

Vstup na akce naštěstí není limitován ajsikem, taky to

ale znamená, že spolužáky tu pravděpodobně nenajdete.

Zato je zde ale vysoká šance, že budete osloveni sympatickým

fousatým pánem v motorkářské kombinéze.

A to se taky počítá.

Pokud nepatříte mezi partylidi, existuje zde alternativa

v podobě knihovny, která stejně jako hollarské

drinky oplývá obsahem, po jehož zpracování zapomenete

i to, co jste věděli. Především u zkoušky. Jestli si

ale chcete přece jenom nějaké reminescence uchovat,

pak zajděte do fotokomory. Kromě černobílých fotek

si s sebou odnesete i vzpomínku na smrad ustalovače.

To sice hezký není, ale zato je to skutečný a živý, stejně

jako život na Hollaru. ■

58 e r g o 1

Ergo 1

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?