publikace30_Diakonie_CZ

Vydala Diakonie ČCE v roce 2019 u příležitosti třicátého výročí své obnovené činnosti.
Redaktor: Adam Šůra
Foto: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Diakonie ČCE

Jsme jeden z nejvýznamnějších poskytovatelů sociálních
služeb v ČR a jednička ve speciálním školství.
Pomáháme dětem a dospělým, seniorům i lidem
v různých životních krizích.
Každý člověk
je pro nás důležitý.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, vážení a milí příznivci Diakonie,
počátky Diakonie sahají až do dávných dob naší civilizace, kdy se v prvních křesťanských komunitách
začala utvářet služba, jejímž cílem byla pomoc potřebným. Dnes považujeme systematickou podporu
lidem, kteří jsou z různých důvodů znevýhodněni či se ocitli v nouzi, za samozřejmou součást života
společnosti. Samozřejmost to ale není, jak dějiny bohužel mnohokrát ukázaly. Sociální práci je potřeba
stále rozvíjet a zdokonalovat, toto téma vnášet do společnosti. V Diakonii Českobratrské církve evangelické
na tom můžeme mít podíl. Uvědomujeme si to s hrdostí, pokorou i zodpovědností.
Hlavním znakem dnešní Diakonie je profesionalita. Každý v Diakonii od pečovatelek a pečovatelů v první
linii služby, až po lidi na manažerských postech musí mít odpovídající vzdělání, profesní zkušenosti
i schopnost rozpoznat meze své odbornosti. Duch odvahy a důvěry je však také součástí naší Diakonie.
Věříme, že má smysl pomáhat i tam, kde profesionální a ověřené postupy dosud nejsou pevně zavedeny
a teprve se hledají. Proto Diakonie jako jedna z prvních u nás začala se systematickou péčí o lidi s Alzheimerovou
chorobou, o lidi s těžkými formami autismu nebo rozvinula podpůrný systém pro laiky, kteří doma
pečují o své blízké.
Diakonie je zřizována Českobratrskou církví evangelickou. Dnes už snad ani není třeba zdůrazňovat, že
slouží všem lidem bez ohledu na vyznání, světonázor, barvu pleti či sexuální orientaci. Uvědomujeme si,
že služba potřebným má svůj přesah, duchovní rozměr, těžko zachytitelný do slov, přesto však přítomný
a důležitý. To, jak ho při naší práci zakoušíme, jsme zformulovali do čtyř diakonických hodnot, kterými se
zároveň vědomě hlásíme ke křesťanské tradici.
Diakonie obnovila svou činnost 1. června 1989, v onom „roce zázraků“, který přinesl celé Evropě tolik
dobrých změn. U příležitosti třicátého výročí obnovení diakonické práce vydáváme i publikaci, kterou právě
držíte v ruce. Věřím, že z ní na Vás dýchne pestrost i plnost diakonického života; radost, kterou přináší
život ve službě. Věřím též, že publikace povzbudí Váš zájem o činnost Diakonie, která se během třiceti let
svého rozvoje stala jednou z nejrespektovanějších pomáhajících organizací v České republice.
Děkujeme Vám všem za podporu.
V úctě
Jan Soběslavský
ředitel Diakonie ČCE

Každý náš žák je originál. Jeden spořádaně sedí v lavici a klidně pracuje na
svých úkolech. Druhý chvilku neposedí. Musí se stále pohybovat, jinak se
necítí dobře. Další je zase tak citlivý, že ho i drobná odchylka od zavedeného
pořádku nezvladatelně rozruší: spustí takový křik, že se to rozléhá po celé
škole. Je pak třeba všeho nechat a začít uklidňovat. Víme, že nás s žáky našich
škol můžou potkat lecjaké nečekané situace a my teprve budeme hledat cesty,
jak je společně zvládnout. Stojí to ale za to. Vzdělání je totiž schopen i člověk
s nejtěžším handicapem. Nemusí se hned učit číst a psát. Pokroky lze dělat
i v tom, jak dát srozumitelně najevo hlad, pocit nepohody nebo touhu po
společnosti druhého člověka. Pro člověka s handicapem a jeho blízké to není
maličkost, ale zásadní posun dopředu. Někdy může působit až zázračně.
Na zázraky ale ve školách nespoléháme. Sázíme na odbornost, zkušenost
i dobrou vůli pedagogů. A na individuální přístup, což si samozřejmě žádá
malý počet dětí ve třídě.
Naše školy jsou rodinného typu. Na tom si v Diakonii zakládáme.

Stále přicházejí na svět děti, které čelí mnohonásobnému nebezpečí.
Jejich rodiče často nemají střechu nad hlavou ani stálý příjem. Návyky nutné
k tomu, aby se o sebe a své děti dovedli zodpovědně postarat, jim chybí.
Lze nějak pomoci? Diakonie provozuje azylové domy pro maminky s dětmi
(ojediněle i pro celé rodiny). Maminky, které už přišly o všechno a hrozí jim
život na ulici, tu najdou i se svými dětmi bezpečné zázemí. V azylovém domě
lze ale zůstat jen omezenou dobu. Proto v Diakonii vedeme rodiče k tomu, aby
získali více samostatnosti i zodpovědnosti. Každý si vytvoří plán toho, čeho
chce dosáhnout: vyřídit si sociální dávky, začít splácet dluhy, získat stálé bydlení,
najít stálou práci. Samozřejmá je i podpora dětí v pravidelné školní docházce.
My pomáháme v tom, aby se rodiče svého plánu drželi. Zpestření pobytu
v azylových domech Diakonie přinášejí společné výlety nebo rukodělné kroužky.
Zajištěný život ve vlastním bytě a s vlastním příjmem ale nic nenahradí.
V Diakonii děláme všechno proto, aby se rodiče o své děti dovedli
sami postarat.

Stáří je věkem křehkosti. Stačí banální úraz a z člověka v plné síle se rázem
stane „osoba se sníženou soběstačností“. S přibývajícími léty navíc hrozí
onemocnění, která omezují více ducha než tělo. Člověk postupně ztrácí
schopnost orientace v čase i prostoru. Potřebuje péči čtyřiadvacet hodin denně.
Přes to všechno je pořád osobností: s vlastním příběhem, vzpomínkami,
s vlastní důstojností. V Diakonii to respektujeme. Naše domovy pro seniory
budujeme tak, aby byly místy skutečného odpočinku ve stáří. Vytváříme
zabydlené domácí prostory. Často tu uvidíte předměty jako šicí stroj, lampové
rádio nebo staré nástěnné hodiny – věci, které nejen zútulňují, ale také oživují
vzpomínky. Venku bývá zahrada se stromy, květinami, bylinkami, zvířátky.
Společenská místnost působí jako pohodlný klub, takový rozlehlý obývák.
Trpělivá péče našich pečovatelek a klidné prostředí umožňuje, aby i lidé
s mnoha omezeními danými stářím žili spokojeně a důstojně.
V domovech Diakonie každý senior stále žije svůj jedinečný příběh.
My ho žijeme spolu s ním.

Znát hodiny, dodržovat termíny, zdravit starší, poprosit, když o něco žádám –
tohle se většina dětí naučí od mámy a od táty. Ne každý má ale doma dobré
zázemí. Rodiče nemají čas a někdy ani zájem. Děti pak leckdy tráví víc času
na ulici než ve škole. A jestli se něco učí, tak žít podle zákonů ulice. Je z toho
cesta ven? Nízkoprahové kluby Diakonie nabízejí alternativu. Mladý člověk
může do nízkoprahového klubu přijít, kdy chce. Zaujmou ho poutavé atrakce:
stolní fotbálek, boxovací pytel, počítače s internetem, hudební nástroje.
Potká se s vrstevníky. Kouření, alkohol, sprosté chování jsou zakázány.
Jinak panuje v klubu volnost. Lze se tu ale setkat s výzvami. Třeba: Chceš jít
v klubu na počítač? To jenom ve vymezený čas, aby se dostalo na všechny.
Že neumíš hodiny? Tak se je nauč, rádi ti pomůžeme! Nebo: Nevíš si rady
s domácími úkoly? Přines si sešity. Společně se na to podíváme! Výzvy
posouvají pracovníci klubu, kam až to jde. S jejich pomocí najdou některé
„děti ulice“ odvahu i sílu přihlásit se na střední školu a udělat si maturitu.
Ve volném čase pak dokonce v nízkoprahovém klubu doučují své vrstevníky.
Mít před sebou výzvu a jít za ní je velké dobrodružství.
V Diakonii jsme rádi, že můžeme být u toho.

Pracovní vykořisťování stále existuje. I v jednadvacátém století, uprostřed
Evropy, v České republice. Někdy na sebe bere podoby otrocké práce.
Oběťmi jsou často lidé z chudších zemí Evropské unie. S vidinou dobrého
výdělku tedy dorazí do Česka. Doma je zlákaly letáky podvodníků, kteří
slibovali báječnou práci za báječné peníze. Neumí ale náš jazyk, neznají svá
práva, neznají nikoho, kdo by jim pomohl v nouzi. Podvodníci toho zneužijí.
Cizince zapřáhnou do práce, která často trvá i přes dvanáct hodin denně.
Spravedlivou mzdu mu nevyplatí. Ubytují ho v bídných podmínkách. A když
se vzbouří? S výhrůžkami ho vyhodí na ulici. Proto má Diakonie na místech,
jako jsou autobusová nádraží, vlastní letáky psané například v rumunštině
nebo bulharštině. Nabízíme podporu, právní pomoc i ubytování ve speciálním
utajeném azylovém domě. Lidé, kteří zažili vykořisťování, potřebují jistotu, že
si na ně jejich „zaměstnavatelé“ nedošlápnou. Málokdy ovšem dosáhneme
toho, že pracovníci dostanou spravedlivou mzdu. Většinou zvládneme pomoci
jen s návratem do domovské země.
Aby ostudná praxe vykořisťování skončila, musí se změnit české zákony.
I o to v Diakonii ve spolupráci s dalšími organizacemi usilujeme.

Někdy to v rodině nefunguje tak, jak by mělo. Zažil to každý. Někdy se ale
stále nedaří najít řešení. Rodičům se zdá, že své děti nezvládají, a každý pokus
o výchovu situaci jen zhorší. Děti zase žijí s pocitem, že jsou rodiče vůči nim
nespravedliví. V čem je problém? Kdo dělá chybu? Rodiče? Děti? S čím vším
taková krize souvisí? Jak ji překonat? Změť otázek je potřeba postupně rozplétat
a k tomu se hodí odborná podpora. Proto v Diakonii nabízíme službu
pro rodiny s dětmi. Rodiče, kteří se na nás obracejí, často sami vyrůstali
v těžkých podmínkách a nemají sílu odhadnout potřeby dítěte. Co jim nabízíme?
Leckdy stačí pomoc s domácími úkoly, kterou zastanou naši proškolení dobrovolníci.
Často však také řešíme jeden problém za druhým: zadlužení rodičů,
špatné bydlení, nepravidelný příjem a k tomu třeba i dlouhodobou nemoc.
Žádá si to hodně zkušeností, trpělivosti a dlouhodobé práce s celou rodinou.
Do rodin přímo docházíme, rodiče s dětmi ale mohou dorazit i k nám.
V Diakonii usilujeme o to, aby rodina zůstala pohromadě a nabrala dobrý směr.

Nejdřív jsme nevěděli, jak to vyrobit, potom jsme nevěděli, jak to prodat.
Dnes zaměstnáváme výborné řemeslníky a nestíháme odbavovat zakázky.
Sklady máme prázdné. Zní to jako příběh úspěšné firmy, že? A vlastně to
taky příběh úspěšné firmy je. Máme jich v Diakonii hned několik. Od běžných
podniků se ale liší: většinu zaměstnanců tvoří lidé s různě těžkými handicapy.
Vyrábíme uměleckou keramiku, dárkové předměty, kalendáře, provozujeme
i restaurace, secondhandy, připravujeme zdravé svačiny pro školy a úřady,
uklízíme, vyrábíme belgické pralinky. Začátky byly před lety samozřejmě těžké.
Neměli jsme zkušenosti se zaměstnáváním handicapovaných. Mnozí také na
počátku působili jako „nezaměstnatelní“. Dnes mezi nimi ale najdeme skutečné
mistry, od kterých by se mohl leckdo učit. Práce je baví a z jejich rukou vycházejí
opravdové skvosty.
Každý člověk má právo na práci.
V Diakonii se snažíme, aby toto právo každý člověk mohl využít.

Jak tatínka nakrmit? Jak ho polohovat? Jak mu převazovat rány? Co si počít,
když má špatnou náladu a my nevíme, proč? Takové otázky si dnes klade čím
dál více lidí. Pečují doma o své blízké, kteří se o sebe nemohou postarat – ať
už vlivem stáří, nemoci nebo úrazu. Domácí péče je správná věc. Ovšem taky
náročná výzva, na kterou je málokdo z nás připraven. I profesionálové z oboru
pečovatelství vyprávějí o tom, že když se starali doma o někoho blízkého,
představovalo to pro ně překvapivou zátěž – i psychickou. S podporou a radou
se ale dá zvládnout všechno. Proto nabízíme komplexní poradenství nazvané
„Pečuj doma“. V celé republice se lidé mohou dozvědět, co všechno je
k domácí péči třeba. Hezky prakticky, není to jen teorie. Přebalování, krmení,
polohování – to všechno si účastníci kurzů zkusí vlastníma rukama. Navzájem
se také mohou podpořit svými zkušenostmi, sdílet své starosti. K dispozici jsou
také odborníci, které je možné kdykoliv telefonicky požádat o radu.
Péče o blízké je náročná, ale také nesmírně silná zkušenost.
V Diakonii považujeme za čest, že můžeme pečující provázet.

I jeden handicap dá člověku v životě pořádně zabrat. A když se jich potká víc
najednou? To je teprve zátěž. Mnozí lidé mají hned několik omezení už od
narození – tělesných i mentálních. Ani odborníci potom nedovedou přesně
říct, co všechno takový člověk zvládne a co nikoliv. Naučí se mluvit a rozumět
ostatním? Zvládne se i přes tělesný handicap sám obsloužit při každodenních
činnostech? Zjistit se to dá jedině dlouhodobou praxí, trpělivým posouváním
hranic možného. V Diakonii se takové práce nebojíme. Spoléháme na vlastní
odbornost, zkušenost i těžko definovatelnou, ale přesto přítomnou pomoc
shůry. Při poctivé a vytrvalé snaze se výsledky dostaví vždy. Někdy velmi
překvapí, zvláště při porovnání s původní diagnózou. Člověk, u kterého se
zdálo, že bude trvale upoután na lůžko, se samostatně pohybuje, byť na
vozíčku. Člověk, u kterého se zdálo, že nikdy nebude mluvit, je výřečný
společník, schopný trefně glosovat společenské dění i politiku.
Stále znovu nás v Diakonii překvapuje, jak dalece lze původní omezení překročit.

Na rozdíl od minulých let, kdy slovo hospic v Česku málokomu něco říkalo,
vstoupily hospice a paliativní péče do všeobecného povědomí. Těší se velké
úctě. Přesto o nich panují poněkud zkreslené představy. Hospic si zpravidla
představujeme jako pochmurné místo, kam se lidé odebírají umírat. Při vstupu
do hospice Diakonie proto leckoho překvapí, jak často se tu na chodbách
ozývá smích. Ano, skoro každý den tady někdo zemře. Ano, člověk se tu potká
s plačícími pozůstalými. Ale vedle skutečného smutku jsou to i slzy vděku za
to, že blízký člověk odešel bez zbytečných bolestí, v klidném prostředí, často
obklopen rodinou nebo přáteli. Exaktní specializovaná péče o nevyléčitelně
nemocné se v hospici Diakonie potkává s péčí duchovní. I nevěřící člověk
bilancuje při vědomí konce, který je nablízku. Má potřebu se ohlédnout za
svým životem, vyrovnat se s ním. A připravit se tak na překročení oné tajemné
hranice, které říkáme smrt.
Hospic je především místem lidské důstojnosti a pokojného smíření.
O to v Diakonii usilujeme.

Když jsme před více než třiceti lety obnovovali činnost Diakonie, začínali jsme
téměř od nuly. Podpora ze zahraničí pro nás proto byla zásadní. Přátelé ze
západní Evropy darovali zařízení, finance, pomohli i zkušenostmi. Zakusili jsme,
jaké to je, když někdo pomůže. Proto považujeme za svou povinnost také přispět
pomocí v zemích, které to potřebují. V Etiopii jsme nezaměstnané matky
samoživitelky podpořili v rozjezdu vlastního podnikání. V Kambodži jsme farmářům
pomáhali v boji se suchem. A samozřejmě podporujeme lidi v uprchlických
táborech, aby zvládli přečkat nejhorší a mohli se vrátit do své vlasti, jakmile
to situace umožní. Naši pomoc směřujeme tak, aby se lidé mohli postavit na
vlastní nohy. Zvláštní pozornost přitom věnujeme dětem – jejich vzdělání
i volnočasovým aktivitám.
Dětí i dospělých, kteří žijí ve špatných životních podmínkách, je ve světě
stále mnoho. I s vaší podporou se v Diakonii snažíme jejich situaci zlepšit.

Od prvních katastrofálních povodní v České republice (v roce 1997) pomáhala
i Diakonie. Nabrali jsme zkušenosti a dnes jsme připraveni okamžitě zasáhnout
v místech živelní pohromy. Tomu slouží trvalé humanitární sklady, které máme
rozmístěny v celé naší zemi. Umíme zorganizovat týmy dobrovolníků, vyhlásit
veřejnou sbírku a nasměrovat finance tam, kde katastrofa nejvíc ublížila.
Při posledních velkých povodních (2013) Diakonie finančně pomohla 155 rodinám
a na postižená místa vyslala téměř dvě stovky dobrovolníků. Sázíme však i na
prevenci. Obcím s povodňovou zkušeností nabízíme program, jak zvýšit odolnost
vůči živelním pohromám. Víme, že přírodním katastrofám zabránit nemůžeme.
Můžeme se ale připravit tak, abychom je mohli lépe zvládnout.
Čelit živelním katastrofám patří k práci Diakonie.

Stát se odborníkem – na tom musí člověk pracovat celý život. Je to nekonečná,
náročná, ale i dobrodružná cesta. Platí to i o všech činnostech, které patří
k poslání Diakonie. Vždy jsme kladli velký důraz na vzdělání a jsme hrdí na to,
že se naše Diakonická akademie s postupem let vypracovala na předního
poskytovatele kurzů zaměřených na celoživotní vzdělávání. Navštěvují je
zaměstnanci Diakonie i široká odborná veřejnost. Jsou orientovány především
na sociální služby, ale i na další oblasti. Pořádáme kulaté stoly pro sdílení
dobré praxe v sociálních službách. Díky zpětné vazbě tisíců absolventů našich
kurzů i díky spolupráci s experty vyvíjíme kurzy tak, aby odpovídaly moderním
trendům a potřebám. Naši lektoři jsou prověření a respektovaní odborníci
s praxí v daných oborech. Mnozí z nich mají zkušenost jak ze sociální oblasti,
tak i z komerční sféry.
Odbornost a jedinečnost.
To jsou slova, která charakterizují kurzy Diakonické akademie nejlépe.

Posláním Diakonie je pomáhat potřebným. Opíráme se přitom o čtyři základní
hodnoty: milosrdenství, fortelnost, společenství a naděje. Hodnoty jsou tím,
o co v diakonické práci zvláště usilujeme, co chceme rozvíjet, chránit a předávat.
Milosrdenství posiluje naši vůli účinně pomáhat. Vždy máme na paměti, že
smyslem naší práce je člověk a jeho důstojnost. Pomoc směřujeme tam,
kde je to nejvíce potřeba, a hledáme nejúčinnější způsoby jejího uplatnění.
Nikomu přitom nestraníme.
Pomáháme měnit svět k lepšímu:
věříme v sílu Boží lásky a lidského milosrdenství.
Fortelnost znamená důkladnou a odborně provedenou práci. Usilujeme
o to, aby výsledky naší práce byly trvalé a spolehlivé. Vede nás přitom
vědomí odpovědnosti za klienty našich služeb. V duchu dobré tradice
pracujeme tak, abychom i nadále byli příkladnou a inspirativní organizací.
Pomáháme měnit svět k lepšímu:
dbáme na kvalitu a poctivost naší práce.

Společenství nám připomíná, že v Diakonii nikdo nepracuje sám pro sebe
a že na úkoly v Diakonii není nikdo sám. Ceníme si spolupráce a schopnosti
dorozumění jako základu dobré praxe. Pamatujeme na to, že Diakonii tvoří
zaměstnanci a klienti Diakonie – příjemci služeb. Vědomí širokého společenství
posiluje naši motivaci ke službě.
Pomáháme měnit svět k lepšímu:
vytváříme společenství, které dopomáhá lidem k důstojnému životu.
Naděje je jako světlo svíce: čím větší je tma, tím jasněji světlo svítí, a tím
více je také potřeba. S takovou nadějí chceme v Diakonii sloužit i v situacích
deziluzí, zklamání a bezradností. Naděje není odpovědí na všechna naše
„proč“. Dává nám však dostatek síly, důvěry a odvahy nepropadnout
v obtížných situacích rutině a rezignaci.
Pomáháme měnit svět k lepšímu:
v těžkých chvílích osobních i celé organizace nás posiluje naděje.
Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí
fortelně pomáhá potřebným.
hodnoty.diakonie.cz

Cheb
Domažlice
Soběkury
Merklín
Nýrsko
Plzeň
Rokycany
Dobřany
Přeštice
Klatovy
Most
Litvínov
Terezín
Litoměřice
Písek
Sušice Strakonice
Krabčice
Praha
Benešov
Votice
Jablonec
Libice na
Cidlinou
Tábor
Soběslav
Frýdlant
Jilemnice
Pátek
Kostelec
nad Černými lesy
Vlašim
Dvůr Králové
nad Labem
Opolany
Vrchlabí
Jaroměř
Kolín
Kutná Hora
Čáslav
Myslibořice
Trutnov
Josefov
Hradec Králové
Náchod
Letovice
Brno
Nosislav
Petrov
nad Desnou
Morkůvky
Sobotín
Rýmařov
Olomouc
Klobouky u Brna
Brumovice
Jeseník
Dolní Moravice
Bystřice pod
Hostýnem
Nový Jičín
Valašské
Meziříčí
Ostrava
Vsetín
Uherské Hradiště
Příbor
Kopřivnice
Rožnov
pod Radhoštěm
Najdete nás na 153 místech v 63 obcích ČR.
Poskytujeme pro vás okolo 180 různých služeb.
Provozujeme 16 škol.
Pomáháme v 9 zemích světa.
Za rok podpoříme okolo 30 000 lidí.
Náš tým tvoří 2 000 zaměstnanců a 800 dobrovolníků.

Diakonie Krabčice / 1952
1864
Evangelický farář Václav Šubert zakládá v Krabčicích „opatrovnu“ (dnešními
slovy přibližně „volnočasový klub“) pro děti místních sedláků. Jedná se o první
diakonický projekt na našem území.
1903
Vzniká Česká Diakonie s posláním poskytovat vzdělání a zázemí diakonkám –
ženám, které na sebe berou závazek pečovat o chudé a nemocné.
1959
Česká Diakonie zaniká, její činnost zakázal komunistický stát. Diakonická práce
se však neformálně udržuje v jednotlivých církevních společenstvích.
1989
Českobratrská církev evangelická obnovuje Diakonii 1. června, tedy čtyři
měsíce před 17. listopadem. Diakonie Českobratrské církve evangelické
navazuje na činnost České Diakonie, kontinuálně se rozrůstá a stává se
jedním z nejvýznamnějších poskytovatelů sociálních služeb v ČR.