D. Moldánova_Naše příjmení (2010)

které označovaly. V příjmeních jsou však fixována. Ně která další slova tohoto
typu byla - zejména za obrození- nahrazena ekvivalenty utvořenými z českého čí
slovanského základu: i tato slova však zůstala příjmeními. Místo forman říkáme
povozník, fořt se stal lesníkem, nepracujeme ve veřtatu, ale v dílně. Příjmení
Forman, Veřtát či Fořt však zůstala nepočeštěna. V době , kdy k tomuto vývoji
jazyka došlo, byla již naše příjmení ustálena.
Pravopis příjmení mívá některé zvláštnosti. Uchovává se v něm často
rozkolísanost písařskýc h zvyklostí či starý pravopis: Aulický, Ausobský (au = ou),
Czerný, Czesaný, Koczka (cz = č), Gerzabek, Girsa (g = j), Mjk (j = í), Wawra,
Wowes apod. Ně která příjmení stejného znění známe z několika způsobů zápisů:
Ševců i Šeťců. V jedné rodině mohlo být různými matrikář i zapsáno jméno různě:
vedle Šťálik je i Šťálík , a dokonce i Šťáhlík , příbuzní Jaroslava Vrchlickkého, do
matriky zapsaného jako Frida, se psali i Frída a Frýda. Kolísání kvantity, záměny
i > y, uchování spřežkového pravopisu, spodoba znělosti a pod. vedou k tomu,
že se příjmení původně totožná od sebe vzdálila a v moderní době je chápeme
jako samostatná. Platí to o jménech domácího původu , jak je zřejmé z řady hesel,
v našem slovníku, ještě výraznější je to u jmen německého původu , kde vedle
sebe mnohdy stojí podoba korektní, nářeční podoba i podoby v různém stupni
počeštění (Mi.iller- Miler, Schmidt- Šmíd, Schwarz- Švarc a Švorc).
Tu a tam se shledáváme u českých rodin i s českými příjmeními psanými
německým pravopisem. Jejich podoba vznikla vlivem germanizačního tlaku:
Mattausch, Patzak. Často byla svémocně nositeli v 19. století zpět přepsána:
Matouš, Pacák. Někdy návrat zůstal na poloviční cestě: Mattuš, Štech (ze Stech
a toto ze Štěch). Vlivem německého prostředí byla někdy příjmení k nepoznání
zkomolena: o dnešním příjmení Trohař lze soudit, že vzniklo na Bezdružicku
pravopisným poněmčením jména Drahoš - Trohosch a to bylo zpět počeštěno
v dnešní podobu. Podobně příjmení Šorš vzniklo z německého přepisu českého
nářečního Sehoř = tchoř (Schorsch) a bylo zpět počeštěno.
Kdysi bylo české příjmení v nečeském textu psáno v přeložené podobě (např.
Kříž se psal v latinském textu Crux) nebo v podobě přizpůsobené latině
(Doubravský se psal Dubravus). V humanistické době bývalo takové polatinšťování
běžné v celé Evropě (Descartes- Cartesius, Komenský- Komenius). Někdy
se příjmení polatinšťovalo jen zčásti, přidáním latinské koncovky. Tak vznikl ze
Smíška Smiechus. Dodnes máme na tuto módu památku v příjmeních, jako je
Faber (Kovář) , Ferus (Plachý), Mitis (Tichý), někdy poněkud zkomolených
(Mikiska z Mitis = Tichý, Parbus z Parvus = Malý, Pištora z Pistor = Pekař).
Podobně v německém textu se objevovalo české jméno buď v překladu, nebo
alespoň přizpůsobeno němčině . Zatímco v 19. století byla tato praxe běžná
a bezpříznaková , za německé okupace v letech 1939 až 1945 byly podobné
tendence chápány jako projev kolaborace.
Pro pravopis současných příjme ní platí, že musí být psána tak, jak jsou
zachycena v rod-ných dokladech, bez ohledu na současnou pravopisnou normu.
- 25-