D. Moldánova_Naše příjmení (2010)
Dobravá Moldánová Dobravá Moldánová
prvního vydání Slovníku českých příjmení z roku 1983 a byl zakotven ve sběru materiálu z období 1937-1967, se tu objevuje více příjmení slovenského (též maďarského) původu. Projevuje se i užší kontakt s Polskem, daný zřejmě též migrací Poláků za prací do České republiky a zejména se objevují i příjmení romská. V první pětistovce příjmení nejčastěji se vyskytujících v České republice najdeme 45 příjmení, odkazujících na cizí původ , většina je německých , ale jako číslo 101 se objevuje příjmení Horváth (3951 nositelů) , 171 Kováč (2971), 352 Balog (1710), 375 Gábor (1606), 408 Demeter (1503), 449 Ferenc (1395), 480 Varga (1305), 486 Horvát (1296) - těsně za hranicí 500 je Gajdoš (1253). Vliv slovenštiny a polštiny ovšem se projevuje i subtilněji , příbuznost jazyků a jejich slovotvorných prostředků situaci zatemňuje. Z lingvistického hlediska nejzajímavější skupinu tvoří příjmení německého původu. Jsou svědky tisícileté denní reality "stýkání a potýkání" českého a německého živlu. Jejich nositelé k nám přicházeli před staletími, ale také v době historicky ne příliš vzdálené, vesměs ze sousedních německy mluvících území (Rakousko, Bavorsko, Sasko) nebo z území se smíšeným obyvatelstvem (Kladsko, polské Slezsko). Byli to řemeslníci, kolonisté, kteří přicházeli do našich měst ve 13. a 14. století (mnozí z nich se počeštili zejména za husitských válek) nebo byli usazováni novými majiteli na opuštěných usedlostech po třicetileté válce. Postupně splývali s domácím obyvatelstvem a počešťovali se. V českém jazykovém prostředí jejich příjmení ztratila kontakt s německým jazykovým vývojem a mnohá si zachovala nářeční či starobylý ráz. Některá se hláskoslovně , tvaroslovně či pravopisně přizpůsobila češtině , někdy do té míry, že se jejich původní základ značně deformoval. Všechna tato příjmení se skloňují jako jména česká , přechylují se do ženských podob. Od mnohých z nich se tvoří další odvozeniny tak, že se k německému kmeni přidává česká odvozovací přípona. K Čechům se dostávala tato příjmení zejména smíšenými sňatky v českém prostředí. Mnohá německá příjmení dostali čeští lidé v německém prostředí - především jsou to příjmení označující místo původu (Bém, Prager, Politzer, Šmilauer). Mnohá však vznikla překladem původně českého jména: jedno ze sedmi dětí tuchlovického ševce Náprstka bylo na rozdíl od sourozenců zapsáno do matriky německým ekvivalentem slova náprstek, Fingerhut, jeden člen této rodinné větve , známý vlastenec Vojta Náprstek, se v 19. století vrátil k původnímu znění. Poněmčením některých urbářů po Bílé Hoře byla poněmčena i snadno přeložitelná česká příjmení: Sedlák - Bauer, Švec - Schuster, Pekař- Backer apod. Nepříznivé národnostní poměry a německý charakter úřadů , zejména v 18. století, způsobily , že se taková příjmení u českých rodin ustálila, někdy v původní podobě, často počeštěná (Šubrt, Šmíd, Flajšhans). Mnoho příjmení, v jejichž etymologii nacházíme německý základ, nelze považovat za příjmení německého původu; jsou odvozena od slov přejatých do češtiny, přejatých často už ve středověku , a to zejména takových, která mají charakter slov a termínů mezinárodních: termíny právnické, správní, slova označující funkce a úřady nebo pocházející z řemeslnické terminologie. Velká část těchto slov z jazyka vymizela tak, jak ze života společnosti mizely skutečnosti, - 24 -
které označovaly. V příjmeních jsou však fixována. Ně která další slova tohoto typu byla - zejména za obrození- nahrazena ekvivalenty utvořenými z českého čí slovanského základu: i tato slova však zůstala příjmeními. Místo forman říkáme povozník, fořt se stal lesníkem, nepracujeme ve veřtatu, ale v dílně. Příjmení Forman, Veřtát či Fořt však zůstala nepočeštěna. V době , kdy k tomuto vývoji jazyka došlo, byla již naše příjmení ustálena. Pravopis příjmení mívá některé zvláštnosti. Uchovává se v něm často rozkolísanost písařskýc h zvyklostí či starý pravopis: Aulický, Ausobský (au = ou), Czerný, Czesaný, Koczka (cz = č), Gerzabek, Girsa (g = j), Mjk (j = í), Wawra, Wowes apod. Ně která příjmení stejného znění známe z několika způsobů zápisů: Ševců i Šeťců. V jedné rodině mohlo být různými matrikář i zapsáno jméno různě: vedle Šťálik je i Šťálík , a dokonce i Šťáhlík , příbuzní Jaroslava Vrchlickkého, do matriky zapsaného jako Frida, se psali i Frída a Frýda. Kolísání kvantity, záměny i > y, uchování spřežkového pravopisu, spodoba znělosti a pod. vedou k tomu, že se příjmení původně totožná od sebe vzdálila a v moderní době je chápeme jako samostatná. Platí to o jménech domácího původu , jak je zřejmé z řady hesel, v našem slovníku, ještě výraznější je to u jmen německého původu , kde vedle sebe mnohdy stojí podoba korektní, nářeční podoba i podoby v různém stupni počeštění (Mi.iller- Miler, Schmidt- Šmíd, Schwarz- Švarc a Švorc). Tu a tam se shledáváme u českých rodin i s českými příjmeními psanými německým pravopisem. Jejich podoba vznikla vlivem germanizačního tlaku: Mattausch, Patzak. Často byla svémocně nositeli v 19. století zpět přepsána: Matouš, Pacák. Někdy návrat zůstal na poloviční cestě: Mattuš, Štech (ze Stech a toto ze Štěch). Vlivem německého prostředí byla někdy příjmení k nepoznání zkomolena: o dnešním příjmení Trohař lze soudit, že vzniklo na Bezdružicku pravopisným poněmčením jména Drahoš - Trohosch a to bylo zpět počeštěno v dnešní podobu. Podobně příjmení Šorš vzniklo z německého přepisu českého nářečního Sehoř = tchoř (Schorsch) a bylo zpět počeštěno. Kdysi bylo české příjmení v nečeském textu psáno v přeložené podobě (např. Kříž se psal v latinském textu Crux) nebo v podobě přizpůsobené latině (Doubravský se psal Dubravus). V humanistické době bývalo takové polatinšťování běžné v celé Evropě (Descartes- Cartesius, Komenský- Komenius). Někdy se příjmení polatinšťovalo jen zčásti, přidáním latinské koncovky. Tak vznikl ze Smíška Smiechus. Dodnes máme na tuto módu památku v příjmeních, jako je Faber (Kovář) , Ferus (Plachý), Mitis (Tichý), někdy poněkud zkomolených (Mikiska z Mitis = Tichý, Parbus z Parvus = Malý, Pištora z Pistor = Pekař). Podobně v německém textu se objevovalo české jméno buď v překladu, nebo alespoň přizpůsobeno němčině . Zatímco v 19. století byla tato praxe běžná a bezpříznaková , za německé okupace v letech 1939 až 1945 byly podobné tendence chápány jako projev kolaborace. Pro pravopis současných příjme ní platí, že musí být psána tak, jak jsou zachycena v rod-ných dokladech, bez ohledu na současnou pravopisnou normu. - 25-
- Page 1 and 2: ) t( i F 1 < ) • f f. . ".../ l I
- Page 3 and 4: i nářečí, slov a termínů odbo
- Page 5 and 6: (1581 Šebestián Záblatský, Jiř
- Page 7 and 8: Tabulka nejčetnějších českých
- Page 9 and 10: V našich příjmeních se vedle p
- Page 11 and 12: -ta: přistupuje k částem slov (V
- Page 13 and 14: vykládat ze dvou i více MJ (např
- Page 15 and 16: Vápeník), potravinářů (Masař,
- Page 17 and 18: Poupě, Růžička, Fiala, Konvalin
- Page 19: a otců německé h o (alsaského)
- Page 23 and 24: A Abel, Ábel, - z hebrejského A h
- Page 25 and 26: Balabán, Balaban - z tatarského A
- Page 27 and 28: dík, Benedka, Beneš ( 1146-48 Ben
- Page 29 and 30: řík (1403), Bořen (1402 Borzen d
- Page 31 and 32: č lověk) , Bubíř ; rez z s třh
- Page 33 and 34: Calda, Calta - 1399 Bušek 1'ečen
- Page 35 and 36: Čáp , Čápa - A čá p = pták;
- Page 37 and 38: Čump(e)l- patrně z něm . Schombe
- Page 39 and 40: Dobrovský - příd. jm. z MJ Dobro
- Page 41 and 42: žaludek přežvýkavcú ; tkanina;
- Page 43 and 44: (agi = hrot m e č e) nebo jejich o
- Page 45 and 46: Farník - A farník = přís luše
- Page 47 and 48: fívek - viz Fibich Flajšman - z n
- Page 49 and 50: Frenkel- viz Frankel Freumut, Fremu
- Page 51 and 52: fiiirtner, Gartner- z n ě m. A= za
- Page 53 and 54: Gn>s, Gross, Groz, Grose - něm. p
- Page 55 and 56: Bal(l)ík - z něm. A Hal bing = p
- Page 57 and 58: Hauser- starým pravop. Houser; z M
- Page 59 and 60: Herb- p a trn ě z n ě m . p říd
- Page 61 and 62: Hnik, Hnyk - ze sl. hníkat = ječe
- Page 63 and 64: Hon - z OJ Johannes; Hón, Hond.l,
- Page 65 and 66: Brach (1390), Hrách - A hrách; Hr
- Page 67 and 68: - A husa; podle domov. znamení; .m
- Page 69 and 70: - z názvu bro uka; Chroustovský
prvního vydání Slovníku českých <strong>příjmení</strong> z roku 1983 a byl zakotven ve sběru<br />
materiálu z období 1937-1967, se tu objevuje více <strong>příjmení</strong> slovenského (též<br />
maďarského) původu. Projevuje se i užší kontakt s Polskem, daný zřejmě též<br />
migrací Poláků za prací do České republiky a zejména se objevují i <strong>příjmení</strong><br />
romská. V první pětistovce <strong>příjmení</strong> nejčastěji se vyskytujících v České republice<br />
najdeme 45 <strong>příjmení</strong>, odkazujících na cizí původ , většina je německých , ale jako<br />
číslo 101 se objevuje <strong>příjmení</strong> Horváth (3951 nositelů) , 171 Kováč (2971), 352<br />
Balog (1710), 375 Gábor (1606), 408 Demeter (1503), 449 Ferenc (1395), 480<br />
Varga (1305), 486 Horvát (1296) - těsně za hranicí 500 je Gajdoš (1253). Vliv<br />
slovenštiny a polštiny ovšem se projevuje i subtilněji , příbuznost jazyků a jejich<br />
slovotvorných prostředků situaci zatemňuje.<br />
Z lingvistického hlediska nejzajímavější skupinu tvoří <strong>příjmení</strong> německého<br />
původu. Jsou svědky tisícileté denní reality "stýkání a potýkání" českého<br />
a německého živlu. Jejich nositelé k nám přicházeli před staletími, ale také v době<br />
historicky ne příliš vzdálené, vesměs ze sousedních německy mluvících území<br />
(Rakousko, Bavorsko, Sasko) nebo z území se smíšeným obyvatelstvem (Kladsko,<br />
polské Slezsko). Byli to řemeslníci, kolonisté, kteří přicházeli do našich měst ve<br />
13. a 14. století (mnozí z nich se počeštili zejména za husitských válek) nebo byli<br />
usazováni novými majiteli na opuštěných usedlostech po třicetileté válce.<br />
Postupně splývali s domácím obyvatelstvem a počešťovali se. V českém<br />
jazykovém prostředí jejich <strong>příjmení</strong> ztratila kontakt s německým jazykovým<br />
vývojem a mnohá si zachovala nářeční či starobylý ráz. Některá se hláskoslovně ,<br />
tvaroslovně či pravopisně přizpůsobila češtině , někdy do té míry, že se jejich<br />
původní základ značně deformoval. Všechna tato <strong>příjmení</strong> se skloňují jako jména<br />
česká , přechylují se do ženských podob. Od mnohých z nich se tvoří další<br />
odvozeniny tak, že se k německému kmeni přidává česká odvozovací přípona.<br />
K Čechům se dostávala tato <strong>příjmení</strong> zejména smíšenými sňatky v českém<br />
prostředí. Mnohá německá <strong>příjmení</strong> dostali čeští lidé v německém prostředí -<br />
především jsou to <strong>příjmení</strong> označující místo původu (Bém, Prager, Politzer,<br />
Šmilauer). Mnohá však vznikla překladem původně českého jména: jedno ze<br />
sedmi dětí tuchlovického ševce Náprstka bylo na rozdíl od sourozenců zapsáno<br />
do matriky německým ekvivalentem slova náprstek, Fingerhut, jeden člen této<br />
rodinné větve , známý vlastenec Vojta Náprstek, se v 19. století vrátil k původnímu<br />
znění. Poněmčením některých urbářů po Bílé Hoře byla poněmčena i snadno<br />
přeložitelná česká <strong>příjmení</strong>: Sedlák - Bauer, Švec - Schuster, Pekař- Backer apod.<br />
Nepříznivé národnostní poměry a německý charakter úřadů , zejména v 18. století,<br />
způsobily , že se taková <strong>příjmení</strong> u českých rodin ustálila, někdy v původní<br />
podobě, často počeštěná (Šubrt, Šmíd, Flajšhans).<br />
Mnoho <strong>příjmení</strong>, v jejichž etymologii nacházíme německý základ, nelze<br />
považovat za <strong>příjmení</strong> německého původu; jsou odvozena od slov přejatých do<br />
češtiny, přejatých často už ve středověku , a to zejména takových, která mají<br />
charakter slov a termínů mezinárodních: termíny právnické, správní, slova<br />
označující funkce a úřady nebo pocházející z řemeslnické terminologie. Velká<br />
část těchto slov z jazyka vymizela tak, jak ze života společnosti mizely skutečnosti,<br />
- 24 -
Change language