LOUDER THAN THUNDER

LOUDER
THAN
THUNDER
Issue 01/2019
ARCHITECTS
Integrita na prvním místě
POLAR
S novým albumom
sa chceme posunúť na ďalší level
NEVER SAY DIE TOUR
Northlane
a ti druzí
JOHN WOLFHOOKER
DOMÁCÍ METALCORE:
SUNSET TRAIL& SEEING THINGS
HOLLYWOOD UNDEAD PHEADRA’S LOVE THE BROWNING THE MYSTERIES A DALŠÍ

NOVINKY
Posledný koncert
Defend Your Kingdom
A bude to úvod iný, bude to rozlúčka. Alebo skôr pozvánka na akciu.
Organizátori obľúbeného Family Festu pokračujú v tradícii zimnej verzie
festivalu. 26. januára v bratislavskom klube Kulturák to spoločne odpália
bandy Aspects (HU), Me Against All, Fishartcollection, Years Asleep
a spomínaní Defend Your Kingdom, ktorí tu odohrajú svoju poslednú
show. Viac info na fejsbruku.
Limp Bizkit po
rokoch opäť na Slovensku
Aj keď Eminem nakoniec do toho Prešova nedošiel, veríme, že Bizkiti
nesklamú a svoje sety v Seredi a Košiciach odohrajú. Zapíšte si
do diárov: 21. júla Amfiteáter Košice a o dva dni neskôr tj 23. júla
Sereď In Castle 2019.
Denis Stoff predstavil
novú kapelu
Bývalý člen Asking Alexandria, ktorý na mikrofóne
nejaký čas zastupoval Dannyho, vypustil so svojou
novou kapelou Drag Me Out prvý singel I’m Sorry,
ktorý je ochutnávkou ich pripravovaného albumu.
Podfuck končia
Po šestnástich rokoch sa to rozhodla ukončiť košická punkrocková formácia Podfuck.
Týmto by sme sa im chceli poďakovať za kopec výbornej muziky, hlavne za
ich opus magnum - EP Mapa času.
Zoznámte sa s
Make Me Collapse
Niečo sa končí, a niečo sa začína. Na tie ťažké dni a noci sa
dnes ľahko spomína... Ale k veci, svoj nástup na scénu ohlasujú
metalcoroví Make Me Collapse z Týniště nad Orlicí. Kapelu
tvoria bývalí členovia We Came From Horror a ich prvý singel
Rewind, ktorý je zároveň ukážkou z ich pripravovaného debutu,
si môžete vypočuť na ich bandzone alebo youtube.
Bývalý člen Bullet For My
Valentine v novom projekte
Zakladajúci člen BFMV, bubeník Michael Thomas, spolu s
Jamesom Clarkom (Throw The Fight), Jordanom Whelanom (Still
Remains), Travisom Montgomerym (Threat Signal) a Davey Richmondom
(Glamour Of The Kill) založili kapelu Kill The Light. Pred
pár dňami predstavili svetu svoj debutový singel The Faceless.
Obálka: Grafický návrh a spracovanie: Jan Dvořák, Foto kredit: Rusty Shepherd

Pred pár mesiacmi sa na scéne objavila nová
banda Seeing Things hrajúca progresívny
metalcore. Bližšie vám ju v rozhovore predstavia
gitarista Vojta a spevák Paolo.
Minulý mesiac ste predstavili svoj debutový singel
Spectre aj s klipom. Cítiť z neho nával energie
a prvky metalcore, djentu a deathcore. Čo vás
pri jeho tvorbe najviac inšpirovalo?
Vojta: Nejvíc nás inspirovaly kapely, které mají
co nabídnout po instrumentální stránce, jako
například Currents, Polaris, Oceans Ate Alaska
a nebo Breakdown of Sanity (RIP).
Ako to vyzerá s nahrávaním ďalších skladieb?
Kedy sa dočkáme vášho debutového albumu/EP?
„U Spectre jsme
chtěli ukázat, že
umíme napsat kvalitní
metalcore a teď je
na nás, abychom
našli svůj unikátní
zvuk a vibe.“
Vojta: Budeme do jara vypouštět přibližně jeden
single měsíčně, protože v dněšní době je formát
Alba/EP pro začínající kapelu nesmyslný a archaický
koncept, ze kterého mohou těžit pouze
kapely, které mají určitou fanouškovskou základu.
Při vydávání jednotlivých singlů dostane
každý song mnohem více pozornosti a šancí zaujmout
co nejvíce posluchačů. Po vydání dostatečného
množství materiálu všechno skloubíme
pod jeden celek a vydáme jako album, na kterém
budou třeba jeden/dva nové songy. Všechen
materiál nahrávám a produkuju já a poté je posíláme
na mix a master. Těsně před Vánoci jsme
také natočili další dva videoklipy, přičemž jeden
z nich bude venku co nevidět!
Akým smerom sa budete uberať? V prvom singli
sme počuli zmes viacerých štýlov, čisté vokály aj
growl, budú nové songy v podobnom duchu?
Vojta: Další songy budou mnohem tvrdší, temnější
a instrumentálně i zpěvově dynamičtější.
U Spectre jsme chtěli ukázat, že umíme napsat
kvalitní metalcore a teď je na nás, abychom našli
svůj unikátní zvuk a vibe.
Budú mať nejaký spoločný koncept?
Vojta: Koncept alba/songů nemáme. Každý
song je velice odlišný a má jinou atmosféru.
Kedy a kde si vás budeme môcť pozrieť naživo?
Vojta: Náš zpěvák, Paolo Ricci, aktuálně žije
v Cardiffu, tudíž budou koncerty složitější záležitost,
ale určitě to nějak vymyslíme. Chtěli
bychom začít koncertovat na jaře/v létě.
A čo vaše ďalšie kapely Countless a Sights, dali
ste si pauzu, alebo pokračujete v týchto projektoch
popri hraní v ST?
Paolo: Ještě před pár měsici jsem si nebyl jistý,
jestli má smysl pokračovat v kapele SIGHTS
nebo Countless, proto jsem se rozhodl společně
s Vojtou založit úplně novou kapelu - Seeing
Things, které se hodlám věnovat na 100%, takže
působení v jiné kapele pro mě nemá smysl. Někdy
je lepší začít od úplného začátku.
Vydania ktorého album sa tento rok neviete
dočkat?
Vojta: Určitě se těším na nové album Oceans
Ate Alaska, jelikož neustále posouvají hranice
moderního metalcoru a jsem zvědavý s jakým
jazzem přijdou příště. Dále nedočkavě očekávám
nové album Humanity&Last Breath, Lotus
Eater, Sworn In, Northlane a Traitors!
Vaše ďalšie plány pre rok 2019?
Vojta: Co nejdřív chceme vydat dva videoklipy,
které jsme natáčeli před Vánoci a také vymyslet/
natočit další. Pokud vše dobře dopadne, rádi
bychom začátkem léta začali hrát naživo!
Pre viac informácií o kapele a jej novinkách
sledujte:
www.facebook.com/Seeingthingsofficial
www.instagram.com/seeingthingsmusic
Rozhovor: Scarecrow
Foto kredit: David Švarc
5

Foto kredit: Igor Kachna

NSD 2018:
Northlane
a ti druzí
Letošní ročník Never Say Die Tour sliboval vyváženou
kombinaci brutality (reprezentovanou zejména
Northlane, Polar nebo Currents) a emocí (Being As
An Ocean, Casey, Alazka). Z hlediska line-upu šlo dle
mého o jeden z nejlepších ročníků tohoto kočovného
cirkusu vůbec. Přesto však všechno nešlapalo, jak
bych očekával.
Je půl šesté a já vzdávám čekání na šatnu, protože už
se v pražském klubu Storm rozeznívají první tóny
„otvíráku” v podobě kalifornských Thousand
Below (7/10). Pro mnohé velká
neznámá, která však i v tento pro kapelu
velmi nevděčný čas nalákala
příjemný počet nedočkavců.
Moderní post-hardcore se
u téhle bandy naprosto
přirozeně mísí s
rockem, vzdušné instrumentály
občas
rozčeří breakdown,
převážně čisté vokály tu
a tam protne řvaná pasáž.
Právě na celkem vysoko položené
zpěvy jsem byl hodně zvědavý, a
musím říct, že to makalo víc než dobře. Tu
a tam to sice klukům ujelo, ale jinak byl jejich
projev velmi sebejistý. Sympatický start!
Zatímco Thousand Below zahráli trošku víc na city,
další amíci Currents (8) nic takového rozhodně v plánu
neměli. Bez pardonu spustili svůj frenetický djentem
nasáklý metalcore, který mě zfackoval tak, že by
mě ani máma nepoznala. Tahle sebranka mě hodně
baví i z nahrávek, ale to, co předvedli naživo, bylo asi
o deset levelů výš. Došlo na první mosh, kreativní vyhrávky
a všemožné „skřípačky” se prolínaly se strojově
přesným diktátem rytmické sekce a frontman Brian
Wille se taky činil – jen si mohl odpustit ty pokusy o
clean vokály, které se mu hrubě nepovedly. Currents
mi hodně připomínali headlinera večera Northlane,
ale pozor – nejedná se o žádnou lacinou kopírku, ale
naprosto sebevědomou a osobitou drtící jednotku.
Škoda jen přehnaně vyhroceného zvuku – bez špuntů
by moje uši zažily středověk.
Tenhle nešvar se týkal i mých miláčků Polar (9), kteří
si podle mě nezasloužili hrát tak brzy a krátce, nicméně
vzhledem k opravdu našlapanému line-upu se to
dalo pochopit. Metalcoroví solitéři z Anglie vykopli
svůj set s nejnovějšími (a dle mého skromného názoru
naprosto famózními) skladbami Breathe a Drive, kterým
se z nějakého důvodu dostalo celkem vlažného
přijetí. Borci na podiu se však nenechali rozhodit a
pokračovali v hecování davu, který se jim postupně
naprosto poddal. U klasik jako King of Kings, Destroy
nebo Blood for Blood už se to v kotli strkalo, hopsalo
a zpívalo, přesně jak si to tihle srdcaři zaslouží. Podle
mě jde spolu s While She Sleeps o kapelu s nejlepšíma
refrénama, které současná mladá metalová scéna nabízí.
Po koncertě jsme s klukama prohodili pár slov a
potvrdili nám, že mají hotovou novou desku, která by
měla spatřit světlo světa na začátku příštího roku. Už
aby to bylo!
Další Britové Casey (6) oproti zvyklostem
vystoupili pouze s jednou
kytarou, což spolu se
slabým a nevyváženým
zvukem bohužel zanechalo
stopy na jejich
jinak snaživém
projevu. Tuhle kapelu
zbožňuju hlavně kvůli
jejich vzletným post-rockovým
aranžím propleteným
se srdceryvným melo-hardcorem, a
pokud to pořádně netlačí, tak je dojem
poloviční. Co mi taky trošku vadí je „mumlání”
frontmana Toma Weavera v klidnějších zpěvných
pasážích, ale tenhle večer měl celkově zpěvy až příliš
potichu. Nebyl to průšvih, ale pro mě lehké zklamání.
Taky německou post-hardcorovou kapelu moderního
střihu Alazka (5) potrápil zvuk. Jejich hudba je postavená
hlavně na vymazlených melodických kytarových
linkách, které se však ve změti hluku naprosto
utápěly, takže to prostě nemělo koule a já jsem se u
jejich setu celkem nudil (možná to bylo i tím, že už
jsem je viděl x-krát a už mě to zkrátka tolik nebere).
Můj kamarád celkem trefně uštěpačně poznamenal, že
by mohli mít šanci v Eurovizi, a to hlavně díky popovému
projevu jednoho ze dvou frontmanů Kassima
Aualeho. Ten byl jednoznačně nejvýraznější postavou
7

na podiu – neustále popichoval dav (který se ale nijak
extra nerozvášnil) a ještě k tomu takřka bezchybně odzpíval
svoje nelehké party.
Pak už ale přišel čas na (pro mnohé) hlavní chod večera
v podobě protinožců z Northlane (10). Měl jsem trošku
strach, že nám zážitek opět pokazí zvukař, ale naštěstí se
projednou pochlapil, a už od prvního hrábnutí do kytar
bylo jasné, že tohle bude naprosté vraždění neviňátek.
Djentově – postapokalyptický metalcore té nejvyšší jakosti,
který tě smete jako to nejkvalitnější koště. Roušky
„Mohla to být
bujará oslava
alternativní
scény, která
očividně nijak
neskomírá“
na obličeji frajerům na stagi tentokrát nebyly užitečné
jen coby image výlupků – Storm se totiž koupal v potu.
Ale hlavně, pokud ještě někoho uslyším brblat, že Marcus
Bridge nikdy nenahradí Adriana Fitipaldese, osobně
mu uštědřím políček. Growl, scream, čisté zpěvy, všechno
zvládnuto s lehkostí a grácií. Od Genesis před novinku
Vultures až po záverečnou hymnu Quantum Flux mi
konstantně stály chlupy až na… no, vy víte kde. Jednoznačný
vítěz večera.
Co-headliner Being As An Ocean (7) už neměl zdaleka
tak plno, jako jejich předchůdce. Od té doby,
kdy jsem je naposledy viděl před čtyřmi lety ve Futuru
(kde mě příliš neuchvátili) se tihle Amíci pouští
čím dál hlouběji do vod mainstreamu. Proti tomu ani
proti experimentování s elektronikou naprosto nic
nemám, a úvodní pětice songů v podobě OK, Dissolve,
Black & Blue, Alone a Know My Name byla fajn,
nicméně zvukař asi zase někam odložil uši, protože
tu nešly slyšet vokály, tu lead kytary, a na konci už
to bylo jen o bicích a zpěvech. Absolutně nepochopitelné.
Když k tomu přičtu, že prostředek setu byl
lehce uspávací a probral jsem se až u závěrečné „The
Hardest Part Is…”, odcházel jsem opět neukojen, ač
mám jinak BAAO moc rád. Ani slušně zpívající a v
publiku neustále pobíhající frontman Joel Quartuccio,
ani bezchybný kytarista/druhý vokalista Michael
McGough to bohužel nezachránili.
Na závěr bych si tedy neodpustil poznamenat, že výběr
placu v podobě Stormu, kde se pořádají především
diskošky, nebyl úplně nejšťastnější. Jednak z hlediska
prostoru, kdy obrovské sloupy brání ve výhledu (a
tentokrát se sešel velmi slušný počet lidí, někteří museli
stát až za zvukařem), a hlavně pak toho nešťastného
zvuku, což ale samozřejmě nemusí být chyba
technického vybavení. Mohla to být bujará oslava alternativní
scény, která očividně nijak neskomírá, spíše
naopak, ale nakonec převládaly spíš smíšené pocity.
Report: Dan Hromada
Foto kredit: Igor Kachna
8

chitects
Holy Hell
Britská metalcorová jednička Architects prošla za
poslední dva roky očistcem. V roce 2016 totiž po
tříletém zápolení s rakovinou odešel na věčnost zakládající
člen a hlavní skladatel kapely, kytarista
Tom Searle. Zdrcená skupina najednou stála před
nejtěžším okamžikem kariéry. Jak se s tím poprala?
Zatímco předchozí album All Our Gods Have Abandoned
Us (a vlastně částečně už i jeho předchůdce
Lost Forever // Lost Together) bylo mrazivým dokumentem
zachycujícím boj Toma se zákeřnou nemocí,
o které však fanoušci kapely neměli nejmenší tušení,
Holly Hell je o procesu truchlení, zármutku ze ztráty
blízkého člověka, ale také o smrti coby tabuizovanému
společenskému tématu.
Tvorba nahrávky byla pro členy kapely extrémně
těžká. Navzdory citové deprivaci bylo jasné, že si po
arénovém turné v Evropě a Británii Architects nemůžou
a ani nechtějí orazit. „Snažil jsem se být pozitivní,
protože to je to, co by si Tom přál,” říká frontman Sam
Carter. Přesto se vyprávění celého příběhu nerodilo
snadno. „Bylo to hrozně těžké. Každý den jsme se
chtěli na všechno vykašlat.”
Nechceme být fake
V táboře Architects bylo tedy od začátku jasné, o čem
deska bude. Mohli se úplně vyhnout jakýmkoliv referencím
na Toma, napsat songy dedikované politickým
a socio-ekonomickým nešvarům doby a fanoušci by
to jistě pochopili. Pro tuhle bandu je však umělecká
integrita na prvním místě – vždy do své tvorby promítají
to, co je aktuálně pálí. „Poslední dva roky nám
bylo všechno ostatní u prdele. Uzavřeli jsme se a poddali
jsme se naší ztrátě. Snažili jsme se přijít na to, jak
zvládnout život bez Toma. Takže kdybychom napsali
politickou nahrávku, cítili bychom to jako fake,” vysvětluje
Sam.
„Můj záměr byl vytvořit jakousi chronologickou cestu
zármutku, zdokumentovat jeho jednotlivé faze,”
vzpomíná na kapelní debaty Dan Searle, dvojče Toma,
který se po svém bratrovi ujal textů, což pro něj byla
forma terapie. „Truchlení tak ale nefunguje. Není uniformní,
není to přímka,” dodává Sam. Bylo tedy rozhodnuto
– Holly Hell bude jakousi studií zachycující
vzestupné a sestupné tendence zármutku. A přesně takové
album je – divoké, nepředvídatelné, zklidňující a
zase vybuchující.
Smrt není prohra
Odpovídá tomu i první skladba „Death Is Not Defeat”,
která navazuje na poslední věc z předchozího
alba, song „Memento Mori”, ve kterém se Tom smiřuje
s blížící se smrtí. Začíná houslemi a elektronickými
bicími, jež sekundují Samově naléhavému zpěvu.
„When I leave this skin and bone, beyond my final heartbeat,
I’ll dismantle piece by piece and I will know
that death is not defeat,” zaznívá v textu jasný odkaz
na Tomovu lyriku. Pointa tkví v tom, že zobrazování
nemoci coby protivníka, kterého buď porazíme, nebo
10

Integrita
na prvním
místě
s ním prohrajeme, je a priori špatně.
Sam a Dan si během psaní uvědomili, jak nepřipravená
je západní společnost na smrt. „O smrti se nemluví,
protože se jí lidi bojí. Když člověk umře, pohřbíme ho.
Zbavíme se těla a blízcí zkrátka pokračují v životě.
Vím, že to tak není ve všech náboženstvích a existuje
určitě lepší způsob, jak se s tím vypořádat. Ale na západě
jsme to podle mě uchopili velmi, velmi špatně,”
obávají se.
Architects se ale uchylují i k dalším společenským průšvihům,
jako třeba v „Royal Beggars” (Like a bird in
a cage trying to fly away, is this the price that we have
to pay”) nebo „Modern Misery” (Seven billion hungry
ghosts, just a parasite killing its host), ze které je po instrumentální
stránce asi nejvíc cítit předchozí tvorba.
Až na krev
Naopak nejvíce se z klasické „architektí” flow vymyká
song „The Seventh Circle”, který je na poměry Architects
celkem experimentálním kouskem. Svou syrovostí
a nasraností tak trochu zaplouvá do vod hardcoru,
čemuž odpovídá i krátká stopáž – s necelými dvěma
minutami jde o vůbec nejkratší skladbu v celé diskografii
téhle bandy z anglického Brightonu. Asi nejvíc
zde vyniká syrový Samův řev, ze kterého jde skoro cítit
řezavá bolest v krku. Jeho vokály jsou jako vždy vlajkovou
lodí projevu kapely, tentokrát však jde opravdu
na krev. Ze závěrečné atmosférické „A Wasted Hymn”,
ve které dochází k prozření, že ne všechno je ztraceno,
přímo prýští emoce, až má člověk knedlík v krku.
Člověk by mohl Architects osočit, že se drží odkazu
Toma Searla nejen v textech, ale i hudebně
možná až příliš křečovitě. Že by nebylo na škodu
využít velkého skladatelského potenciálu Joshe
Middletona, který se ze záskoku za Toma stal plnohodnotným
členem rodiny, a posunout to zase
trochu někam jinam. Jde ale zřejmě o záměr kapely
jak dosáhnout toho, aby byl Tom součástí kapely
i nadále. A já jim to vůbec nemám za zlé.
HODNOCENÍ: 8/10
Nejlepší skladby:
Royal Beggars, The Seventh Circle, A Wasted Hymn
Recenzia: Dan Hromada, Foto kredit: Rusty Shepherd
11

When The End Began
E
SIL NT
PLANET
Jako z jiné planety
Byly doby, kdy jsem mohl metalcore poslouchat od
rána do večera. Pak mě z toho všeho headbangingu
začalo bolet za krkem a můj doktor mi to zatrhl. Dělám
si prdel, zkrátka mě ten žánr trochu omrzel, ač si
ho stále rád tu a tam pustím. Třeba kvůli Silent Planet.
To, že metalcore během pár let na výsluní vyčpěl, je
prostě přirozené, děje se to u všech žánrů. Nikdy jsem
však nad ním nezlomil hůl, protože se vždycky zničehonic
objeví kapela, která zboří hranice a posune hru
na vyšší level. To je přesně případ Silent Planet, progresorů
z Los Angeles, kteří na sebe upozornili v roce
2016 opěvovanou deskou „Everything Was Sound”.
Na ni navazuje album „When The End Began”, které
uzavírá trilogii načatou před čtyřmi lety debutovým
LPčkem „The Night God Slept”.
Silent Planet by se dali zařadit do škatulky „intelectualcore”,
protože takovou lyriku byste u
„heavy” kapely težko pohledali. Pokud se budete
„lepší nahrávku
v žánru byste
hledali marně“
o dlouhých zimních večerech nudit, můžete se
pustit do studia textů, které i na této fošně opatřil
frontman Garrett Russell poznámkami pod čarou,
jež odkazují na zdroje jednotlivých myšlenek – od
bible až po filozofické traktáty. Texty se tematicky
dotýkají všemožných lidských strastí a průšvihů, od
konzumerismu přes drogové závislosti až po války a
úpadek lidstva jako takového. Jde o příběh spějící
k apokalypse, ale nikoliv té biblické, nýbrž osobní.
Nevychovaný spratek
Pokud ale nemáte chuť se rýpat v textech a dedukovat
co chtěl Russel světu sdělit, užijete si tohle
album stoprocentně i tak. Silent Planet jsou vysoce
kreativní nejen v lyrice, ale také po hudební stránce.
Představte si, že by spolu měli dítě Northlane a
The Devil Wears Prada, ale ten spratek by si stejně
dělal všechno po svém. Tahle banda si totiž vytvořila
naprosto svébytný, depresivně postapokalyptický,
ale přesto čímsi svěží sound.
Riffy úderné jako rány od Conora McGregora,
správně hutná basa, geniální bicí, vokály přecházející
od brutálního murmuru přes emotivní řev
až k rapu či dokonce mluvenému slovu, chytlavé
čistě zpívané refrény, nečekané změny temp a
rytmů, ambientní elektronický podkres, ale hlavně
– HLAVNĚ kytarová magie šílence Mitche Starka,
která snad opravdu není ani z tohoto světa. Všechny
indgredience dokupy vytváří výbušný, trošku hořký,
ale presto opojný a blahodárný elixir, po jehož
vypití se budete cítit krásně omámeně.
Silent Planet dokazují svým závěrečným dílem trilogie
„The Night God Slept, Everything Was Sound
When The End Began”, že jsou připraveni pozvednout
meče k boji o trůn králů metalcoru. Minimálně
pro mě se na něj letos usadili, lepší nahrávku v
žánru byste hledali marně.
Doporučené skladby:
Visible Unseen, The New Eternity, Lower Empire
HODNOCENÍ: 9/10
Dan Hromada
12

Cant
Swim
Jestli někdo předvádí jak se má „makat”, tak to rozhodně
není Andrejko Babišů, ale americká alternativní
rocková banda Can’t Swim. Té se během neúnavného
koncertování povedlo dát dohromady třetí nahrávku
za poslední dva roky. Chlapci zřejmě na něčem jedou,
protože je to fakt darda.
Kapela z New Jersey na sebe poprvé upozornila v roce
2016 vydáním prvního EP „Death Deserves A Name”
se stejnojmennou hitovkou, do které jsem se instatně
zbláznil. Následující rok byl ve znamení debutové regulérní
desky „Fail You Again”, která mě krom několika
skvělých pecek jako „Stranger” nebo „We Won’t
Sleep” tolik za srdce nechytla a celkem rychle jsem na
ni zapomněl. Hvězda Can’t Swim nicméně začala strmě
stoupat a kapela je prakticky pořád na cestě, naposledy
si střihla tour v Americe s Trophy Eyes nebo
Microwave a předtím kromě festivalů stihla i headline
šňůru po Evropě.
O to větší bylo (nejen) moje překvapení, když tahle
sebranka okolo frontmana Chrise LoPorty letos oznámila
vydání další plnohodnotné placky „This Won’t
Too Pass”. Moc šancí jsem tomu nedával, vlastně jsem
si to pustil s ne úplně velkou chutí. A nestačil jsem
zírat.
This Too Won’t Pass
Zatímco předchozí „Fail You Again” fušuje víceméně
do pop punku a sází na vymazlené refrény, aktuální
album je mnohem přímočarejší, syrovější a nejdeme
na něm prvky skate punku nebo hardcoru. A to
i presto, že zpěv LoPorty je mnohem uhlazenější než
na předchozí desce, což je jediná větší kaňka na jinak
perfektně napsaném opusu. Naštěstí to vynahrazují
gang vokály a řvané backvokály, které dřív kapela ve
„nezbývá než
zvednout prdel
a zatleskat
ve stoje“
své tvorbě nevyužívala, ale přitom jí sednou jako bába
na tramvajovou sedačku.
Chris LoPorta se v textech opět věnuje osobním tématům,
které ale spojuje jedno téma – zlo (nebo jeho
podoba ďábla, který je zobrazen take na přebalu alba).
To je podle Chrise všude kolem nás a postupně se stává
naší součástí, ač si myslíme, že ho dokážeme vytěsnit.
No, pokud zlo někoho inspiruje k tomu, aby
napsal tak skvělou desku, tak jsem víc než ochoten ho
tolerovat!
Zatímco předchozí nahrávka mi přišla zbytečně dlouhá
se spustou hluchých míst, „This Too Won’t Pass”
naopak nemá snad ani jednu slabou skladbu, funguje
skvěle jako celek (ale i na úrovni jednotlivých songů)
a baví od prvního do posledního tónu. Když přihlédneme
k tomu, za jak krátkou dobu album vzniklo, nezbývá
než zvednout prdel a zatleskat ve stoje.
Doporučené skladby:
Malicious 444, What Have We Done, Congratulations,
Christopher Hodge
HODNOCENÍ: 9/10
Dan Hromada
13

Tiež ste si zahrali ako predkapela Papa Roach, ako na
to spomínate?
Olomoucká parta Sunset Trail toho počas minulého roku
stihla dosť: vydala svoj druhý album Reflections, odohrala
množstvo koncertov, leto zakončila ako predkapela na show
s Papa Roach a koncom jesene si strihla svoje druhé ruské
turné po boku Caliban.
Na otázky LTT odpovedal ich gitarista Tom Babůrek.
Máte za sebou veľmi úspešný rok, začneme vašim albumom
Reflections. Ako by ste opísali váš vývin ako
kapely a posun oproti debutovému Revealing?
Za těch několik let jsme se mnohému přiučili, získali
hodně zkušeností ohledně nahrávacího procesu nebo
samotné tvorby hudby, trochu se nám obměnila i sestava,
takže doufáme, že to na novém albu jde slyšet.
Album jsme nahrávali v DS Studiu u Davida Spilky, se
kterým jsme na stejné vlně a bylo skvělý zkoušet nový
postupy a sem tam i nějaký experimenty. Co se týče hudebního
vývoje, tak jsme se posunuli do nu-metalcoru.
Zahrát před Papa Roach a ještě k tomu na domácí
půdě a společně s našimi parťáky Hazydecay byl rozhodně
jeden z nejlepších zážitků naší kariéry a užili
jsme si to opravdu maximálně. Nemusím dodávat, že
Papa Roach je námi velmi oblíbená kapela, pro našeho
zpěváka Sigiho je to dokonce úplně nejoblíbenější
kapela všech dob. Ten den bylo všechno naprosto
skvělý – tisíce lidí pod podiem, super stage, obrovská
pohoda. Určitě na to budeme ještě dlouho vzpomínat.
Zakončili ste to vaším druhým ruským turné. Ktoré
mesto na vás urobilo najlepší dojem?
To je hrozně těžký říct. Během turné jsme hráli ve 13
největších městech evropské části Ruska, 90% z nich
má million nebo víc obyvatel a každé je tím pádem
neskutečně našlapané. Za sebe bych vyzdvihl nádhernou
Kazaň, která je obrovskou směsicí mnoha světových
kultur, dále Krasnodar, kde bylo v listopadu 22
stupňů a lítali jsme tam v žabkách nebo Moskva, která
sice nemá se zbytkem Ruska nic společnýho, ale je to
fascinující velkoměsto.
14

Zažili ste aj nejaký kultúrny šok?
Kulturních šoků jsme samozřejmě pár zažili. V podstatě
je to tam v mnoha ohledech podobné jako v Evropě,
ale mentalita lidí a standart života je tam úplně
jinde. Rádi vzpomínáme například na řešení toalet –
představte si klub pro 500 lidí a mají jediný malinký
záchod v půlce sálu na boku, takže během koncertu je
u něj neustále fronta mužů i žen. Proč by se namáhali
postavit alespoň dva oddělené záchody a trochu vhodněji
je situovat?
Ako ste zvládali stovky kilometrov medzi koncertami v
dodávke? A ako ste boli ubytovaní?
Objeli jsme to celé v obytném karavanu, takže jsme v
něm cestovali, spali a vařili. Už jenom jízda v karavanu
je naprosto skvělý zážitek, který úroveň celého turné
ještě zlepšil o 100%. Měli jsme naprostou volnost,
nemuseli jsme se vázat na promotéry a tour managera,
mohli jsme vyrazit kdykoliv a kamkoliv jsme chtěli a
navíc jsme díky tomu zažili o mnoho víc vtipných situací.
Kluci z Caliban nám i tentokrát náš karavan záviděli.
Ako by ste to turné porovnali s vaším prvým UK turné?
UK turné bylo jiné v tom, že jsme koncerty v Anglii
a Skotsku jeli společně s dalšími dvěma neznámými
kapelami a proto kluby byly menší a návštěvnost byla
o hodně skromnější. Navíc v Rusku je koncertů zahraničních
kapel o poznání méně než v Evropě, takže ruští
fanoušci si každý moment koncertu užívají opravdu
na plno a jsou vděční za každou zahraniční kapelu,
která se u nich objeví.
Aké sú vaše plány pre tento rok?
V lednu začínáme pracovat na novém videoklipu a na
trochu novém bonusovém materiálu, na jaře potom
odpálíme velké množství koncertů po ČR, které objedeme
s legendárními the.switch. Další plány se rýsují
a v pravý čas budeme vše filtrovat ven přes naše sociální
sítě www.facebook.com/sunsettrail a instagram
profil @wearesunsettrail.
Rozhovor: Scarecrow
Foto kredit: Zdenekson Photography
15

Foto kredit: Igor Kachna

The Mysteries
Banskobystrická kapela The Mysteries
hrá našľapaný alternatívny rock s prímesou
hardcoru a rock´n´rollu. Korene
kapely siahajú až do roku 2005 a možno
si ju pamätáte ako Mystery Of 19th October,
ktorá odohrala stovky koncertov
po celej Európe. V obmenej zostave a
neskôr s novým bicmanom začali novú
éru kapely. Kapela práve pripravuje nový
singel, ktorý aj s klipom uzrie svetlo sveta
vo februári. Okrem iného, plánuje koncerty
po Slovensku, Česku a Poľsku. Na
leto pripravuje dvojtýždňové turné po
Škandinávií, po ktorom sa opäť zavrie
do štúdia, aby nahrala svoje v poradí už
druhé EP.
Chiasmodon
Anglická banda Chiasmodon sa dala dokopy len pred pár
mesiacmi. Žánrovo ich ťažko zaradiť, ale dalo by sa to
pomenovať ako progresívny metal s prvkami deathcore.
Medzi ich inšpirácie patria Lamb Of God, Tesseract, či Thy
Art Is Murder. Zatiaľ majú na konte len jedno demo a dva
single. Lyric video k songu Dethrone nájdete na ich youtube.
Woes
Pop punkoví Woes pochádzajú z
hlavného mesta Škótska a nepatria
medzi úplných nováčikov. S kapelami
ako Neck Deep, State Champs,
či Four Year Strong už precestovali
takmer celý kontinent. Práve
fanúšikom týchto kapiel by som
odporučil ich minuloročné EP Self
Help plné energických riffov a
chytľavých melódií, pri ktorom sa
nebáli trochu experimentovať a
dokoreniť ho štipkou easycore.
18

ZDI ŽÁNRŮ SE BORTÍ
Dan Hromada
Alternativní kytarová muzika měla i v roce 2018 co nabídnout. Vlastně to vypadá,
že se jí daří náramně. Dočkali jsme se skvělých počinů od zavedených kapel, ale
taky od těch mladých a neklidných, které si brousí zuby na jejich místo. V našem
výběru (a věřte, že se nám do něj nevešly další desítky povedených desek) jsme
se snažili dbát na žánrovou pestrost, takže v něm najdete vše od hardcoru a
punku přes metal a rock až po shoegaze nebo rap. Protože v diverzitě je co? V
diverzitě je síla!
Svalbard - It’s Hard to Have Hope
Svěží uragán z anglického Bristolu neustále nabývá na síle. Po brilantním debutu One
Day All This Will End přišla tahle parta okolo zpěvačky a kytaristky Sereny Cherry
s ještě říznějším, provokativnějším a naléhavějším LPčkem It’s Hard to Have Hope.
Syrový hardcore punk se na něm mísí s post rockem či black metalem a vytváří tak
perfektní podklad pro emotivní, palčivá, ale často opomíjená témata dneška. V Unpaid
Intern kapela kritizuje začarovaný kruh neplacených stáží, které si mohou dovolit
jen studenti bohatších rodičů, ve Feminazi?! se zase ohrazuje proti přirovnávání feminismu
k fašismu. Zatímco se v dnešním hardcoru neustále recyklují stejná témata,
Svalbard na to jdou jinak, a to je v mých očích povyšuje na jednu z nejzajímavějších
kapel alternativní scény.
Deafheaven - Ordinary Corrupt Human Love
Z debutové desky Sunbather od kalifornských Deafheaven je už dnes kult, ač spojení
black metalu a shoegaze ne každému přijde po chuti. Druhé album se však rodilo
s velkými obtížemi. Vyhoření z nekonečných turné, drogy, alkohol, deprese. Když
se frontman George Clark a kytarista Kerry McCoy znovu pustili do psaní, bylo to
prý oproti předchozímu procesu s naprosto čistou hlavou. Výsledkem tak je mnohem
barvitější, optimističtější a pro posluchače snáze poslouchatelný kus, který však nepostrádá
blast beaty a blackový murmur. Bolest nikdy nebyla opojnější.
nothing,nowhere. - reaper
Pokud si říkáte, co dělá v rockovém časopisu rapové album, pak je načase si rozšířit obzory.
Nothing,nowhere. má (stejně jako velká část současné nové rapové vlny) kořeny v
emu či post-hardcoru, což promítá nejen do studiové tvorby, kde tvrdé beaty doplňují
melancholické kytarové linky, ale také do živých vystoupení, které si svou živelností a
tvrdostí často nezadají s HC bandami (což vám jistě potvrdí všichni, kdo viděli jeho
letošní show v Praze). Na rozdíl od výše zmíněných podobných raperů si nothing,nowhere
na nic nehraje. Jeho třetí deska je naprosto upřímná a sugestivní, ač temná a
často beznadějná.
Basement - Beside Myself
Pamatuju si na moment, kdy jsem objevil desku I Wish I Could Stay Here z roku
2011, která mě naprosto učarovala. Do té doby jsem neslyšel tak zvláštní mix emíčka,
punku a grunge, který zní na jednu stranu flegmaticky, na druhou rozervaně. Angličtí
Basement od té doby ušli obrovský kus cesty a z undergroundu pomalu nakukují do
velkých arén, čemuž letošní placka Beside Myself jen napomůže. Zatímco ve starší
tvorbě hledala kapela inspiraci v devadesátkách, na nejčerstvějším počinu se ohlíží do
let po přelomu milénia, kdy zlomená srdce utěšovaly kapely jako Jimmy Eat World,
Switchfoot nebo Silverchair. A funguje to i teď.
19

Nothing - Dance On The Blacktop
Kolem americké shoegazové bandy Nothing jsou samé problémy. První album Guilty
Of Everything (2014) vyšlo poté, co se frontman Domenic Palermo vrátil z vězení, kde
si odpykal dva roky za pobodání muže v sebeobraně. Druhá deska Tired Of Tomorrow
(2016) se zase opozdila, protože Palerma v Oaklandu zmlátili zloději tak, že jeho život
visel na vlásku. Před prvním dnem nahrávání nejčerstvějšího počinu si zase povedený
lídr kapely, jenž má kořeny v hardcoru, dal na svatbě kamarádů houbičky, takže přijel
do slavného studia Dreamland ve Woodstocku pozdě. Producent John Agnello (Dinosaurus
Jr., Sonic Youth apod.) však nad kapelou nezlomil hůl, a výsledkem je doposud
nejlepší dílo Nothing. Palermovi a spol. se opět podařilo destilovat své démony do
podoby sladkobolné muziky s nádhernými kytarovými kulisami a zastřenými vokály.
Black Peaks - All That Divides
Anglická progresivní rocková parta Black Peaks je důkazem, že se vyplatí dělat si hudbu
po svém. Naprosto osobitý sound pomalu ale jistě kapelu posuvá (minimálně v
Británii) mezi žánrovou elitu. Když jsem si šel Black Peaks víceméně náhodou poslechnout
před téměř třemi lety na Rock For People, spadla mi brada. Rocková matematika
s maniakálním zpěvem a neskutečně živelným live vystupováním. Tihle kníráči
si prostě jedou svoje a na All That Divides pokračují v tom, co načali debutovým
albem Statues - přesně v duchu fráze “I will not loose face”, kterou opakuji v songu
Aether. Frenetická jízda, při které nemáte potuchy, co na vás vykoukne za další zatáčkou.
Pokud jste znudění sterilní tvorbou dnešních rockových skupin, Black Peaks vám
navrátí naději.
Turnstile - Time & Space
Další banda, která kašle na stereotypy a bourá žánrové hranice. Ještě na začátku roku
znali Turnstile asi jen fanoušci hardcore punku, ale s vydáním alba Time & Space
se všechno změnilo. Jde o první desku pod major labelem Roadrunner Records, což
se však nijak nepodepsalo na nezávislosti kapely - frontman Brendan Yeats si naopak
spolupráci pochvaluje jako velmi přirozenou. Ač banda z amerického Baltimoru
na 25 minut dlouhé nahrávce vychází ze svých hardcorových kořenů, nebere je jako
dogma, kterého se musí (jako to většina HC kapel bohužel dělá) držet. Ve skladbě
Right To Be tak třeba uslyšíte elektro prvky od hvězdy taneční hudby Dipla, zatímco
v songu Moon zase zní back vokály zpěvačky Tiny Halladay z rockové kapely Sheer
Mag. Zpěvy jsou vůbec něco, čím Turnstile na první dobrou zaujmou - ač většinu času
slyšíme starý dobrý ječák Yeatse (kterého můžete znát taky jako bubeníka Trapped
Under Ice), prokládají ho často halucinogenní popěvky a “povzdechy”, a občas se do
toho vloží i svými clean vokály basák Franz Lyons. Time & Space je zkrátka neotřelá
záležitost, která si zaslouží pozornost.
Tiny Moving Parts - Swell
Je libo trošku veselého smutnění? Středoškolské nostalgie s dospěláckým nadhledem?
Pak je tenhle opus něco pro vás. Tiny Moving Parts na svém čtvrtém regulérním albu
stále kombinují emíčko s matematikou a troškou toho pop punku, ale dělají to s čím
dál větší grácií. Práci se stupňováním a vypouštěním napětí by tohle trio z Minnesoty
mohlo vyučovat. A jak to frontman Dylan Mattheisen dělá, že s lehkostí vysílá tapping,
zatímco ladně vyzpívává svou metaforickou lyriku, to nám hlava už vůbec nebere.
Swell je album plné zapamatovatelných hitovek jako Caution nebo Applause, což
byl trošku problém s předchozími počiny. Jeho hlavní message je, že je třeba se v životě
vždy zaměřovat na pozitiva. A po poslechu téhle nádhery budete mít pocit, že svět je
vlastně naprosto v pořádku a vy žijete naprosto báječný život. Víc takových kapel.
20

Birds In Row - We Already Lost The World
Francouzské trio Birds In Row zůstává věrné DIY etice, undergroundu a temnému
emotivnímu melodic noise punku. Ač do toho tihle frantíci stále umí řezat a z plných
plic křičet do mikráku upevněném na stojanu tak nízko, že musí snížit své těžiště, aby
mohli zpívat, na We Already Lost The World jsme svědky také nových poloh. Ve skladbách
We vs. Us, Remember Us Better Than We Are nebo prvním singlu 15-38 Birds
In Row zklidňují vyhrocenou atmosféru pomocí středních až pomalých temp a pro
bandu ze stáje kultovního labelu Deathwish i netradičních čistých zpěvů. Naprostý
vrchol alba je však mrazivý song I Don’t Dance, ke kterému vznikl i videoklip zachycující
balet, jež se nakonec promění v boj připomínající MMA. Název alba podle kapely
znamená, že směřování světa zatím není v našich rukách, ale pokud budeme všichni
pracovat pro společné dobro, ještě není vše ztraceno. Pokud budeme dřít a inspirovat
druhé alespoň z poloviny jako Birds In Row, máme skoro vyhráno.
Casey - Where I Go When I Am Sleeping
Že hudba léčí, to je starý známý fakt. Potvrdila to i anglická mladá krev Casey (kapela
zahrála v Praze na Never Say Die Tour, report na straně 6), která před pár týdny
oznámila ukončení činnosti mimo jiné kvůli tomu, že už se nepotýká s problémy, o
které se jejich hudba opírala, což by ovlivnilo živá vystoupení. Na jednu stranu jde o
smutnou novinu, na stranu druhou však kluci zaslouží uznání za tento krok, který jen
potvrzuje, jak vážně svou muziku doposud brali. Ambient/melodic hardcoroví solitéři
dokázali promítnout depresivní stavy do své muziky tak, že každý tón rve srdce. Where
I Go When I Am Sleeping ještě víc než jeho předchůdce “zabrušuje” do post rockových
vod, zatímco si ponechává tvrdé vokály kombinované s čistými melodickými
zpěvy. Běžte si je ještě naposledy poslechnout v dubnu, kdy zavítají s rozlučkovou tour
i do Prahy.
Architects - Holy Hell
Ač Architects na novém počinu opět příliš neexperimentují a nevykračují z žánrové
konformity, stále se jedná o velmi silné a inspirativní album, které více než dobře přijali
jako kritici, tak fanoušci. Kapela tvrdě dře na upevnění své pozice na metalcorovém
trůnu, ale snad se už napříště trošku odpoutá od odkazu Toma Searla a započne novou
éru. Podrobnější článek o albu najdete na straně 9.
Trash Boat - Crown Shynnes
Nesmíme opomenout taky nějaký ten punk rock, což? Trash Boat se letos vytasili s
druhou studiovou deskou Crown Shynnes, a je to neskutečná nálož. Britští floutci se
vykašlali na rozjuchaný pop punk, ke kterému inklinovali na debutové placce, a pumpují
do nás bezskrupulózní skate punk s velkým vlivem syrového melodického hardcoru.
Zpěvák Tobi Duncan zní mnohem nasranějc a emotivnějc - zjevně si prosadil
svou, protože právě on má co se členů kapely týče největší zalíbení v hardcore punku
a metalu. Skladby jako Shade nebo Inside Out jsou totální bangery, které nenechají
vaši pěšinku učesanou!
Alba, která se nevešla: Thrice - Palms, Underoath - Erase Me, A Perfect Circle - Eat The Elephant, Can’t
Swim - This Too Won’t Pass, Silent Planet - When The End Began, Boston Manor - Welcome To The Neighbourhood, Teenage
Wrist - Chrome Neon Jesus, Trophy Eyes - The American Dream, Fever 333 - Made An America, Beartooth - Disease,
MØL - Jord, Warm Thoughts - I Went Swimming Alone.
21

JOHN WOLFHOOKER
„MANTROU NÁŠHO NAHRÁVACIEHO
PROCESU BOLO VYTVORIŤ
John Wolfhooker: ‘Mantrou
nášho nahrávacieho procesu bolo
NIEČO ÚPLNE NOVÉ,
vytvoriť
FRESH,
niečo úplne nové, fresh, a
plné energie’
A PLNÉ ENERGIE“
Kapelu John Wolfhooker asi netreba nikomu
bližšie predstavovať. Majú za sebou
ďalší veľmi úspešný rok a v týchto dňoch
pracujú na svojom treťom albume. Zo
štúdia k nám na kus reči dobehol ich spevák
Maťo.
Pred Vianocami ste znovu vypredali Palác
Akropolis a pred domácim publikom odpálili
parádnu show. Ako ste si posledný koncert
roku užili?
Pre nás to bol asi najlepší koncert v roku,
ľudia reagovali neskutočne na všetky kapely
a celý čas tam bolo cítiť rodinnú atmosféru.
Predstavili sme dva nové, zatiaľ nezverejnené
songy z pripravovaného albumu
a reakcie ľudí nás veľmi potešili a potvrdili
nám, že smer, ktorým sa nové skladby uberajú
baví aj našich fanúšikov.
Spolu s ním sa skončilo jedno obdobie kapely.
Práve teraz makáte na nových songoch
pre váš tretí album. Ako vám to ide?
Momentálne sme tak nejak uprostred procesu.
Nahrávame demá, dávame dokopy
nápady, píšeme texty. Na novom albume
bude určite viacej elektroniky, zaujimavé
rytmiky a žánrovo to bude mať ešte o niečo
väčší rozptyl ako doteraz. Každopádne
22

mantrou tohto nahrávacieho procesu
bolo vytvorit niečo úplne nové, “fresh”
a plné energie.
Kedy by sme sa ho mohli dočkať?
Konkrétny mesiac v tejto chvíli asi
neodhadnem, ale prvý singel vypustíme
určite na jar.
V decembri tiež oslávil piate výročie váš
prvý singel Chupacabra, ako sa na svoje
začiatky pozeráte s odstupom času?
Keď sme ten song nahrávali, chceli
sme to dať len ako singel nášho side
projektu, keďže sme všetci v tej dobe
mali nejakú kapelu. Nerátali sme, že za
5 rokov od jej vydania budeme mať na
konte dva albumy, skoro dvadsať videoklipov,
supportovanie zahraničných
kapiel, ktoré počúvame, koncerty v
Kanade a hranie na hlavnom stagei
Rock For People, takže sme celkom
radi, že sme neostali len pri tom prvom
singli :)
Na ktorý svoj úspech ste najviac hrdí?
V podstate som ich práve vymenoval.
Ale celkový úspech je pre nás asi to, že
vidíme, že sa konštantne niekam posúvame,
okolo našej kapely sa vytvorila
celkom silná komunita fanúšikov,
dostali sme sa do povedomia na česko-slovenskej
nezávislej scéne a pomaly,
ale iste našu hudbu dostávame aj za
naše hranice.
Na čo sa môžu tešiť návštevníci vášho
najbližšieho koncertu v brnenskej
Melodke?
Zahráme nový set, kde zaznejú songy,
ktoré sme dlho nehrali a aj niektoré
nepublikované songy, ktoré sa objavia
na novom albume. Okrem nás tam
tiež zahrajú naši kamoši a super kapely
Glad For Today a The MayRevolution
- kapela ktorých debutové EP produkovali
Rony a Adrian z JW.
A na čo sa v roku 2019 najviac tešíte vy?
Nová hudba, koncerty, cestovanie,
benzínková strava, tisíc hodin
v dodávke:).
23

S NOVÝM
ALBUMOM NA
ĎALŠÍ LEVEL
Britská formácia Polar, ktorá si získava čoraz viac
fanúšikov aj v našich končinách, už onedlho predstaví
svoj štvrtý album, ktorého názov zatiaľ neprezradili.
Práve o ňom, o ich poslednom NSD
tour a tiež prečo sa tešia na Fajtfest, nám porozprával
ich gitarista Fabian.
Koncom roku ste vrámci NSD tour precestovali
vyše dvadsať európskych miest a odohrali koncerty
po boku Northlane, Being As An Ocean a
ďalších. Ako ste si užili ten v Prahe?
Praha bola vždy našim obľúbeným miestom koncertov.
Reakcia publika je tam vždy úžasná. Nebolo
tomu inak ani na našom poslednom headline koncerte,
ani na NSD turné, ktoré bolo šialené. Stále
sa tam cítime vítaní a asi si vieš predstaviť, že sa už
teraz nevieme dočkať našej ďalšej návštevy. Musím
tiež poznamenať, že aj samotné mesto je nádherné.
Toto leto sa v Česku ukážete opäť, tentokrát na
Fajtfeste. Na čo sa tam najviac tešíte?
Keď sme tam hrali naposledy (r.2017 pozn. red.)
veľmi sme si to užili. Bolo tam o nás perfektne
postrané, pohostinnosť bola úžasná a organizácia
festivalu šlapala ako hodinky. Show bola tiež parádna,
takže sa tešíme na náš návrat. Aj lokalita festivalu
stojí za zmienku, využili sme príležitosť si to tam
trochu obhliadnuť. Nádherný výhľad na krásnu krajinu
nás vždy donúti zamyslieť sa, aké máme šťastie,
že môžeme cestovať po svete a zaživať tieto veci.
Tentokrát si tu zahrajú aj naši kamoši Comeback
Kid, takže sa tešíme o to viac.
Práve makáte na novom albume. Na čo ste sa najviac
sústredili pri jeho tvorbe?
Nahrávanie albumu je už dokončené. Všetko ostatné
prebieha tak, aby sme si boli istí, že to dotiahneme
do úspešného konca čo najskôr. Vydali sme náš prvý
singel Drive a ako ste mohli počuť, sú tam aj trochu
odlišné elementy, ako ste mohli poznať z našej doterajšej
tvorby. Chceli sme experimentovať a predstaviť
trochu iný sound. Samotný proces tvorenia sa u nás
zlepšil, tak sme sa chceli s novým albumom posunúť
na ďalší level. To bolo naším cieľom pri jeho písaní a
veríme, že sa nám to podarí dosiahnuť.
Dočkáme sa ho ešte pred letom? Aby sme si mohli
nacviť texty…
Áno, bude vonku ešte pred letom. Je tam veľa
chytľavých pasáží a refrénov, takže od vás očakávame,
hlavne od tých v prvých radoch, že si zavrieskate
s nami. Uistili sme sa, že naše songy majú
identitu a tiež party, kde si ich poslucháči môžu
zapievať tiež, lebo je to jeden z najlepších pocitov
aké môžete zažiť.
Ktorých albumov sa tento rok neviete dočkať?
Napríklad nových Slipknot, Deftones, alebo Dredg.
Je ich veľké množstvo, ale na tieto sme najviac nadržaní.
Tiež nás zaujíma s čím prídu Bring Me The
Horizon.
Výnimočné momenty minulého roku?
Turné s Parkway Drive bolo jedným z nich.
Sú našou veľkou inšpiráciou. Vidieť ich naživo
každý večer bolo pre nás veľkým zdrojom
tvorivých vnuknutí a naučilo nás to veľa.
Počúvať Vice Grip každú noc bolo neopísateľné.
Okrem toho, písanie nášho ďalšieho kusu hudobnej
histórie, ktoré bolo naozaj úžasné. Počúvať
songy, nad ktorými sme strávili množstvo času, je
vždy dobrý pocit. Dúfame, že rok 2019 bude mať
pre nás viac takýchto momentov.
Čo ďalej chystáte?
Zintenzívnime vydávanie singlov, a neskôr samozrejme
vypustíme aj celý album. Potom vyrazíme na
promo turné, na ktorom to dúfam poriadne nakopneme.
24
Foto kredit: Gav Thane

ecenzie
Hodnotenie: 8/10
The Browning – Geist
Túto elektrocorovú úderku z Kansas City som objavil len pred rokom, keď mi ju
youtube odporučil ako materiál podobný tvorbe We Butter The Bread With Butter.
Ich najnovší album Geist otvára song Sick Minds, ktorým to hneď rozbalia v plnej
sile. Deathcorové vokály v kombinácii s elektronickými samplami a prvou dávkou
breakdownov, poláskajú dušu každého milovníka tejto, pravovernými metalistami
opovrhovanej hudby. Okenné blany vám vytrasie aj nasledujúca skladba Beyond
Stone, ktorú ale trochu zjemňuje čistý vokál hosťujúcej Taylo Sifford. Tá sa objaví
aj v záverečnom songu Skybreaker, ktorý sa uberá v jej réžii a čistý spev k nej pripojí
aj Jonny. Pred týmto orchestrálnym koncom nás však ešte čaká surová nádielka
mocných breakdownov a tvrdých beatov, melodicky vyvážených, občas doplnených
nejakým ambientom či industrialom. Ďalšími hosťami sú rapper Jake Hill v Carnage,
ktorý vyšiel ako prvý singel (a Jonny tam má brutálny úvod, ktorý ale na koncertoch
dosť odflákol) a spevák vyššie spomínaných WBTBWB Paul Bartzsch v titulnej skladbe
Geist, kde spieva svoj part v nemčine.
Geist je silný album, ktorého intenzita a agresivita rastie s každým songom a je zatiaľ
tým najlepším z dielne The Browning. Kým dorazia Enter Shikari, alebo Crossfaith
s niečím lepším, posedia si nejaký čas na tróne tohto žánru práve oni.
Phaedra’s Love – Always Smiling EP
Ak ste sa niekedy zamýšľali, čo by vzniklo spojením My Chemical Romance a Defeater,
mám pre vás odpoveď. Phaedra’s Love je názov hry anglickej spisovateľky
Sarah Kane, ktorá je modernou adaptáciou Senecovej Phaedry. Toľko k názvu
tohto emo/hardcore/ambientného dua z anglického Devonu. Skôr ako sa pustíte
do počúvania ich EP, schovajte všetky nože a iné ostré predmety. Osamelosť,
láska, nenívisť, bolesť a spomienky sú témy, ktoré pri správnom vykričaní s minimalistickým
hudobným doprovodom v podobe gitary a bicích nenechajú jedno
oko suché. Krásne melodické, krásne depresívne. Šesť skladieb dostalo trochu
agresívnejší, ale o dosť kvalitnejší zvuk oproti ich debutu z roku 2017. Spevák a
gitarista Jordan prezentuje svoje texty formou čistého spevu, hovoreného slova
aj výkrikov a lá Bjork. Druhú polovicu kapely tvorí bubeník Cameron. Always
Smiling si môžete vypočuť na ich bandcampe a určite nezostane len pri jednom
posluchu.
Hodnotenie: 8/10
Hodnotenie: 7.5/10
Hollywood Undead – Psalms EP
Vydanie nového EP Hollywood Undead bolo veľkým prekvapením, keďže len
pred rokom vypustili svoj piaty album V. Jeho prvé single navodzovali dojem, že
to bude niečo znamenité, zvyšok albumu bol však pre mňa trochu sklamaním.
To sa nedá povedať o ich najnovšom počine. Žalmom dominujú Dannyho čisté
vokály, ale k slovu sa dostanú aj ostatní členovia. Alternatívny rap rock s prvkami
elektroniky ako ich poznáme. Texty sa venujú skôr vážnym témam okolo života a
smrti, vypaľovačky typu Everywhere I Go, Dead Bite, či Party By Myself tu nenájdete.
Bloody Nose, Another Level a Live Fast Die Young mi prídu ako B-side
single z Day Of The Dead. Something To Believe zase ako z ich staršej tvorby. EP
uzatvára Gotta Let Go, ktorá sa pre zmenu dosť podobá na Bullet, ale aj tak ju
považujem za najsilnejšiu skladbu tejto nahrávky. V nej dostal najviac priestoru
Charlie Scene. Album s posolstvom je fajn, ale dúfam, že ten ďalší už bude veselší
a tvrdší. Keďže na ňom už pracujú, možno sa ho dočkáme koncom leta. Zatiaľ si
ich môžete pozrieť naživo na jarnom turné.
26

Foto Kredit: Rusty Shepherd

koncerty
Adelaide
10.2. Bratislava Kulturák klub
Apocalyptica
17.8. Moravský Krumlov,
18.8. Košice Amfik
Architects
+ Beartooth & Polaris
31.1. Praha Forum Karlín
Blood Youth
19.3. Praha Chapeau Rogue
Brutal Assault festival
7.-10.8. Josefov
Cancer Bats
18.3. Praha Underdogs’ / Eternia
Catastrofy
15.2. Nitra, 16.2. Zvolen, 8.3. Velké
Meziříčí, 9.3. Strakonice, 16.3.
Bratislava, 5.4. Brno, 6.4. Beroun,
12.4. Žilina, 13.4. Košice, 26.4.
Bratislava, 17.5. Zlaté Moravce,
18.5. Banská Bystrica
Čad
16.2. Slavonice, 8.3. Brno, 9.3.
Strakonice, 15.3. Uherské Hradiště,
21.3. Praha, 11.5. Hnúšťa, 17.5.
Zlaté Moravce, 24.5. Bratislava,
29.8. Opatovce, 27.9. Žilina, 23.11.
Nové Mesto nad Váhom
Darkest Hour
+ Unearth 30.3. Praha Futurum
Defend Your Kingdom
26.1. Bratislava posledný concert
na Family Fest Winter
Disturbed
24.6. Praha Lucerna
Enter Shikari
6.4. Praha Forum Karlín
Escape The Fate
12.2. Praha Futurum
Family Fest Winter
26.1. Bratislava Kulturák klub
Fajtfest
11.-13.7. Velké Meziříčí
Good Charlotte
+ Sleeping With Sirens + Boston
Manor & The Dose
11.2. Praha Forum Karlín
Hollywood Undead
17.4. Bratislava Rafinery Gallery,
18.4. Praha Tipsport Arena
Impericon festival
Viedeň 19.4.
Inekafe
24.1. Praha, 25.1. Brno, 26.1.
Bratislava
John Wolfhooker
21.2. Brno Melodka,
22.2. Hradec Králové Country Club Lucie
Krang
29.3. Brno Eleven Club
Konflikt
15.2. Humenné, 16.2. Košice, 21.3.
Praha, 23.3. Vršovka, 11.5. Hnúšťa,
16.6. Žihárec, 29.6. Brněnec, 5.7.
Týniště Nad Orlicí, 6.7. Strakonice,
15.8. Vyškov
Laibach
23.2. Brno Fléda
Maniac
4.5. Klatovy
Městské KULTURNÍ středisko
Mighty Sounds
12.-14.7. Tábor
Muse
16.5. Praha Letňany
Parkway Drive
+ Killswitch Engage & Thy Art Is
Murder 18.2. Praha Forum Karlín
Pipes and Pints
8.2. Ostrava Brick House,
9.2. Olomouc S-klub, 22.2. Teplice
Knak, 23.2. Pec Pod Sněžkou Klon-
Dike, 1.3. Vimperk Zlatá Hvězda,
22.3. Uherské Hradiště Klub Mír,
23.3. Chrudim R-klub
Retfish
8.3. Košice
Rock For People
4.-6.7. Hradec Králové
Rust2dust
24.1. Bratislava Randal Club,
25.1. Nitra Frankie Rock Club
Stick To Your Guns
+ Nasty & Get The Shot
15.4. Praha Lucerna, 16.4. Brno
Fléda, 17.4. Košice Collosseum
Sunset Trail
26.1. Vysoké Mýto M-klub, 1.2.
Valašské Meziříčí Hardcore in the
town, 2.3. Ostrava Barrák Music
Club, 18.5. Štěpánov Štěpfest, 2.8.
Chrudim Hardcore Day vol. 2
To The Rats And Wolves
30.3. Praha Nová Chmelnice
Too Far From Home
24.1. Třeboň Tunel
While She Sleeps
12.2. Praha Meet Factory
You Me At Six
26.1. Praha Futurum,
27.1. Bratislava MMC

ashion
V ŽIVOTE MÔŽETE DOSIAHNUŤ VŠE-
TKO ČO CHCETE, AK STE NA TO
VHODNE OBLEČENÍ. TIETO KÚSKY
SI NA PRACOVNÝ POHOVOR
RADŠEJ NEBERTE, NA KONCERTY
A INÉ VOĽNOČASOVÉ AKTIVITY
ICH VŠAK ODPORÚČAME.
Bleed From Within spustili
januárový výpredaj. Po zadaní
kódu BFWJAN2019 v ich e-shope
dostanete zľavu 30%.
bleedfromwithin.bigcartel.com
£19.99
Zima je už v plnom prúde a kulich od Sunset Trail bude vyzarať
skvele na snowboarde aj v meste, alebo v lese...nech tam už
idete kvôli čomukoľvek. Zoženiete ho u kapely za 390 Kč.
facebook.com/SunsetTrail
Dávno sú preč tie časy, keď sa chodilo na nákupy do
Maďarska. Dnes vám to ujo kuriér prinesie až domov,
stačí si vybrať.
The Idoru: píšte na tibi.szalkai@gmail.com 3500 Ft
The Southern Oracle:
metal.hu/kategoria/the-southern-oracle 4490 Ft
Down For Whatever:
downforwhatever.bandcamp.com 2990 Ft
Budťe štýloví v novom triku
John Wolfhooker ako náš
model Maťo, ktorý je ich
najväjčším fanúšikom
a nevynechal ani jeden
ich koncert.
johnwolfhooker.com/shop 350Kč
30