Dějiny věd a techniky 2017, 3

More documents

Recommendations

Info

DVT – DĚJINY VĚD A TECHNIKY L (2017), 3 základní fakta, která danou postavu obvykle velmi dobře charakterizují jak po odborné, tak nejednou po lidské stránce. Některé životopisy jsou po zásluze delší, například Paracelsův, třebaže ten je poměrně známý. Dlouhý je rovněž životopis Angličana Kenelma Digbyho (1603–1665), připomínaného mnohem méně často. Tento muž, jenž mimo jiné zdůrazňoval význam sanytru (dusičnanu sodného nebo draselného, často směsi obou) pro růst rostlin, měl život rozhodně pestrý. Nebyla to jen dobrodružství se ženami, ale také pirátská činnost ve Středozemním moři a k tomu opakované problémy s politikou, které začaly popravou jeho otce, když byly chlapci tři roky (ovšem dodejme, že se otec podílel na neúspěšné konspiraci s cílem zavraždit krále). Už tato kapitola sama stojí za přečtení. To, že autoři nejsou historikové, se téměř nepozná. Jen občas se objeví drobná chyba. Například, což kupodivu přežívá dodnes úporně i ve vědecké literatuře, tvůrci knihy osídlili Zlatou uličku na Pražském hradě alchymisty, ač tam „mistři umění“ opravdu nebydleli. O Michaelu Maierovi (1569–1622), po jistou dobu dvořanu císaře Rudolfa II., napsali, že si sám udělil doktorské tituly. Není to pravda; vystudoval několik univerzit a například doktorát medicíny získal roku 1596 obhájením these De epilepsia na basilejské univerzitě. V knize se setkáme se zajímavým názorem. V arabské alchymii nemůže chybět její snad nejslavnější postava, Džábir ibn Hajján, o němž se sice občas uvádí, že žil asi v letech 721–815 (k dispozici jsou i jiná data), ale již v dobových arabských pramenech se objevily vážné pochybnosti o tom, zda někdo takový vůbec existoval. Tento stav se dodnes nezměnil a moderní historiografie se přiklání k názoru, že rozsáhlé dílo čítající prý přes tři tisíce spisů z různých oborů, vzniklo až asi dvě století po udávané Džábirově smrti. Patrně ho vytvořili Bratří Čistoty, neznámí autoři ze šíitské sekty Ismáílitů. Autoři recenzované knihy navrhují psát o těchto autorech jako o „Jabirians“, aby se vyhnuli gramatickému rodu, protože soudí, že se na vzniku děl mohly podílet i ženy. Nejen, že to činí zadost genderové vyváženosti, ale skutečně je možná na místě uvážit fakt, že tehdy v muslimských armádách bojovaly i ženy a proč by tedy nemohly působit ve vědě? Takový názor se v odborné literatuře sice neobjevuje, možná by však stál za podrobnější analýzu. Arabských pramenů je přeloženo jen velmi málo. Experimenty popsané v knize sahají od zcela triviálních až po technicky dost náročné. K prvnímu typu patří například proslulý školní pokus redoxního vylučování mědi z roztoku měďnatých solí na povrchu kovového železa, reakce, která provázela alchymii od počátku do konce a alchymisty mátla – nebylo jasné, zda to přece jen není transmutace kovů. Do oblasti jednoduchých pokusů patří simulace Boylových (1627–1691) acidobazických indikátorů pomocí šťávy z červeného zelí (i tu Boyle opravdu zkoumal) a podobných rostlinných surovin. Na druhé straně zajímavé je i pro odborníky napodobování zlata, které alchymičtí podvodníci často vydávali za transmutaci, zatímco řemeslníci používali 210
RECENZE podobné nebo stejné techniky s vědomím, že o takový proces nejde. Již z helénistické alchymie je známa theion hydor, „božská voda“, směs polysulfidů vápníku, kterou lze, při správném provedení pokusu, patinovat kovy na zlatavou barvu. Neméně zajímavý je evropský středověký postup spočívající v opatrném tavení cínu, až se kov pokryje svými oxidy zlatavé barvy. Výsledek je zobrazen na jedné z barevných příloh. Podobně cauda pavonis, „paví ocas“, podle alchymistů někdy snad dokonce kámen filosofů, kdy je výchozí surovinou pewter (nízkotající slitina obsahující obvykle 85–99% cínu, ve směsi s mědí, antimonem, bismutem, případně olovem), chlorid amonný a lze přidat i „božskou vodu“. Výsledný produkt má opravdu škálu barev od fialové po zlatou. Autoři se věnují rovněž otázce, jak bylo možné, že lidé věřili v transmutaci kovů a nechávali se často ošálit produkty tohoto druhu. Záleželo na zákaznících – šlechtický mecenáš zlato znal, zatímco běžní lidé se s tímto kovem nesetkávali zrovna často. Právě některé z těchto experimentů jsou zajímavé i pro odborníky, historiky, z nichž většina nemá k dispozici laboratoř. Komentáře autorů k občasným potížím či úskalím procesů jen dokreslují problémy, s nimiž se alchymisté potýkali. Kniha je psána odborně, současně však čtivě, živým jazykem, místy můžeme hovořit o odlehčeném stylu. V tomto ohledu je roztomilé líčení, jak se autoři pokusili zopakovat pokusy polského alchymisty Michaela Sendivogia (1566–1636), jenž působil mimo jiné ve službách císaře Rudolfa II. Slavný Polák se pokusil připravit z jediné suroviny současně trojici solí, dnes víme, že uhličitan sodný (nebo draselný), chlorid amonný a sanytr (viz výše – dusičnany). Autoři popisují peripetie s opatřením správné suroviny, odleželé chlévské mrvy, což se povedlo až náhodou, když se nejdřív pokoušeli čerstvou uměle zestárnout. V každém případě však pokus nedoporučují, rozhodně ne v laboratoři, kde zápach může vadit kolegům. Jak jsme naznačili, kniha je opravdu pestrá, čtivá, a jak řečeno – obtížně zařaditelná. Přesto ji lze doporučit i odborníkům jako odlehčující a přesto místy docela poučné čtení. Do svých knihoven by si ji měli zařadit vyučující chemie na středních školách, a to nejen zařadit, protože řadou pokusů, zde podrobně popsaných, by zpestřili hodiny ne právě oblíbeného předmětu. Vladimír Karpenko 211
Page 2 and 3: Dějiny věd a techniky ročník L
Page 4 and 5: DVT - DĚJINY VĚD A TECHNIKY L (20
Page 18: DVT - DĚJINY VĚD A TECHNIKY L (20

Dějiny věd a techniky 2017, 3

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?